Slabý plamen louče vytvářel siluety postav v temné, ponuré místnosti, které se mírně vlnily na zdi. Před ze dřeva veřezávaným trůnem stály tři postavy v černi oděné. Vypadaly sebejistě, ale v jejich očích bylá znát stopa strachu, jejíž vlastníkem byla zřejmě žena s černýmy vlasy jako havran a zelenýma očima, které však ze sebe vyzařovaly notnou dávku zla. "Musím přiznat, že jsem si najala opravdu ty nejlepší," prořízl její tajemný hlas až nepříjemné ticho. Všichni tři si naráz oddechli. "Bylo nám ctí sloužit vám, paní," řekl ještě rozklepaným hlasem jeden z nich, vlastnil shrbenou postavu. "Dýka je moje," řekla a pohladila hlavu šupinatého draka, který sídlil na konci rukojeti, skoro by se zdálo, že jedno oko dračí hlavy mrklo. "Chybí jich málo," pohladila přesýpací hodiny po své levici, kde byl písek nahrazen spoustou mrtvých tváří, které měly výraz bolesti a hrůzy, poletovaly sem a tam a nemohly se z hodin dostat. "Budu vás pořebovat ještě na jednu maličkost, pro vás to bude spíše další odměna," zle se usmála na trojici. "A co by to jako mělo být?" optal se dlouhán nalevo. "Ti nalovení kupci musí být zabiti, a jejich duše se tak přesunou sem, do jejich budoucího dočasného domova," tiše se zasmála a zrak obrátila směrem k hodinám. "Ale chci vám připomenout, že ještě potřebuji neposkvrněnou mladou dívku, takže pokud na něco takového narazíte, sem s ní!" "Jako by se stalo. Nuže, chlapi, slyšeli jste paní," a s rozkazem shrbeného staříka uprostřed se trojice otočila ke vchodu a šla za svou povinností.

"Neboj se, můj drahý, již brzy budeš zpět a v plné síle. Chystám pro tebe jen ta nejlepší sousta," přitulila se žena ještě víc k dýce. "To bych prosil, hniju tady už dostatečnou dobu na to, aby se mi tady přestalo líbit. Až vylezu, najdu si toho bílýho zmetka z Řádu a podívám se do jeho břicha." "Ano, tak bude," souhlasila žena. "K mému vzestupu je opravdu třeba neposkvrněná dívka, ale až se bude trhat kůže na jejím hrdle, chci, aby měla hrůzu v očích a zbělely jí vlasy. Chcípne bolestivě, a hlavně bude chcípat dlouze!" řvala dýka. "Ano, a pak s námi seznámíme nejen Rilond, ale také celý Asterion," pronesla vítězně žena.

"Zdá se, že je čisto, ještě že jsem si vzal svý náhradní nádobíčko," pohrával si ve výklenku Zelgi se šperháky, které se však zdály býti více jak poničené. Už se chystal opustit úkryt a vysvobodit elfku, když v tom uslyšel vícero kroků, kterak směřují k němu. Ihned zaplul zpět do skrýše, jež mu poskytovala dostatek stínu, aby nebyl odhalen. "A vezmeme to zprava, chlapi. Připravte vaše přítelkyně na rudou koupel," olízl jeden z trojice zlodějů ostří své dýky, až se mu do jazyku vryla drážka, která se okamžitě zaplnila krví. Všichni tři bez povšimnutí projeli kolem výklenku se Zelgim. Svazek klíčů zachrastil. Vzduchem se proháněl obludný křik nenamazáných zamřížovaných dveří. "Tak pojď, špekoune," vyjel jeden z nich na právě se probírajícího obchodníka nemalých rozměrů. Společnými silami ho dva odtáhli a zbývající uzavřel dveře, neboť na svůj konec v cele čekalo dalších pět obchodníků. "Sakra," potichu zaklel Zelgi, když se trojice opět vracela s obětí kolem Zelgiho. "To bude horší, ale jestliže to opravdu berou zprava, mám dost času zachránit Nifrel," zhodnotil Zelgi situaci.

"Ne, prosím, pánové, co jsem já komu udělal, mohu vám dát," obchodníkova slova přerušilo ostří dýky jednoho ze zlodějů. "A příští ho mám já," uchechtl se menší shrbený zloděj. Z mrtvého těla vystoupil naprosto bílý obraz tváře, která symbolizovala jeho podstatu, a pomalu vzduchem doplul do jednoho z nejhonosnějšího domu, co zde, v tomto ležení, byl. Po chvíli zaslechli křečovitý smích a pak jen ticho.

Mezitím zámek Nifreliny cely s úspěchem odrážel útoky šperháku vedené hbitými Zelgiho prsty. "Tak dělej, povol," poroučel Zelgi. Při pohledu na bezvládně ležící tělo Nifrel ho napadaly všelijaké myšlenky. Ale on věděl, že teď má na práci zrovna něco mnohem důležitějšího. Známý zvuk kroků opět rozechvíval staré stěny tohoto malého podzemí. "A kam teď, KAM TEĎ?" panikařil Zelgi. Ale pak ho naštěstí něco napadlo, přehodil si kapuci přes hlavu a zuřivě začal lomcovat mřížemi od Nifreliny cely. Přitom řval nesmyslná slova, která pochytil od vrahů ve městě. Jakmile se k trojici dohnal rámus, její tempo se výrazně zrychlilo. Všichni tři stanuli na rozcestí a dívali se na Zelgiho, který si počínal jak posedlý ďáblem. "To je tady normální," mávl rukou shrbený stařík a již se zase otevíraly dveře od cel. Tentokrát si zloději vybrali "více skladné" osoby, a tak místo jednoho vzali hned dva obchodníky. Ještě spali. Když se zloději i s obětmi vzdálili, proměnil se Zelgi opět v normálně uvažující bytost. A tu se již znovu musel zámek bránit Zelgiho šperhákům. Náhle v zámku něco cvaklo a spadl na zem. "Heh, jedna nula pro mě," ohodnotil Zelgi svůj výkon. Potom nakonec ale praskl i jeho šperhák v zámku. "Tak jedna jedna." To už se ale Nifreliny oči zvolna otevíraly. "Tiše," zavřel jí Zelgi slovem ústa a zavřel se s ní do cely. Opět se dostavili kati.

"Kde je?" podivil se jeden. "Aspoň je klid, a dalšího mám já," přidal se druhý. Opět následovalo vyvedení obětí ven.

"Kde to jsem?" vyděšeně se zeptala Nifrel. "Všechno ti pak povím, ale teď se odtud hlavně musíme dostat. Stráže odvádějí obchodníky na popravy, zmizíme, až sem půjdou znovu." "Ehm, menší problém. Nebudu v těch šatech trochu nápadná?" "Obávám se, že budeš," řekl Zelgi a pár vteřin mu trvalo, než proměnil šaty v ohyzdné kusy bílé látky. "To je lepší"

Po další eskortě se oba dva vydali z cely ven. Poklop zůstal naštěstí otevřený, a tak se dostali do menší kamenné místnůstky, která byla naprosto holá. Vchod nebyl opatřen dveřmi a kromě něho tu bylo ještě jedno malé okénko, kterým oba sledovali dění na placu. Zrovna se postava kupce bez řivota zřítila k zemi jako staletý dub, jenž byl právě pokácen. Dostala se jim i znalost toho, co se stane s tělem po jeho smrti na tomto místě. Oba dva tam stáli s otevřenými ústy. Probudil je až fakt toho, že se trio po odvedené práci vracelo pro další oběti. Zelgi si nasadil kapuci zpět na hlavu a silou přimáčkl Nifrel ke zdi, až vyjekla. "Takhle tady budeš a ani se nehneš," rozkázal a rozběhl se ven naproti zlodějů. Zelgi uměl dobře prodat svůj herecký talent, a tak se všichni tři zloději urychleně přesunuli do podzemí s tušením, že je něco v nepořádku. Toho využila Nifrel a prosmýkla se vchodem. Zenedlouho ji už Zelgi držel v náruči. "Teď rychle pryč." Oba se přesunuli k jednomu z domů, kde zůstali přikrčeni u stěny. To již ale z vězení vybíhají tři zloději a další jejich oběti s nimi. Nějaký stařec a spanilá mladá dívka. "Měli bychom naší paní ohlásit, že její kreatury začínají mít jisté duševní poruchy," řekl ten dlouhán a poslal na odpočinek staříka. Mladá dívka to s hrůzou v očích sledovala. "Počkej, tak v tom ji nenecháme," chtěla se Nifrel prozradit, ale Zelgi ji pohotově zadržel. "Ne, zabili by ji a potom i nás, nemůžeme nic dělat." Když už se ostří dýky zloděje zabivše staříka nacházelo několik málo centimetrů od dívčina hrdla, staříkova ruka ho zastavila: "Ne, paní hovořila něco o tom, že potřebuje neposkvrněnou děvku nebo co, takže jí předáme tohle. "Jo, to je dobrej nápad, bude se hodit, vezmu ji k paní," souhlasil jeden. "Ne, já ji tam vezmu," obořil se na něj druhý zloděj. "Ale no tak, jako malé děti," přísně si je měřil stařík. "Já!" začal stoupat staříkovu vrahovi adrenalin v krvi a chopil se nože, který zabořil až po rukojeť do břicha svého soka. "Ty idiote," vrazil facku stařík zloději. Mezitím

se napadený skácel pomalu na zem a tam také po několika sériích vzdechů zemřel. "Promiňte, obtěžoval mě," litoval svého činu a chopil se dívky, se kterou mířil do honosného domu, kam také pluly všechny mrtvé duše. "Dívka do něj kopala a snažila se mu vytrhnout z držení, ale po několika fackách se smířila s osudem.

"Zelgi, můžeme ji zachránit," prosila ho Nifrel. "Ne, raději zachráníme sami sebe." "Ale..." "Žádný ale, jdeme bez ní," přerušil Nifrel. "A jak se chceš odtud dostat?" "Branou to asi nepůjde," ohodnotil situaci, když jeho zrak spočinul na kvartetu ozbrojenců. "Zdi jsou trochu vyšší," jeho zrak spočinul na obrovských kamenných gigantech. "Ale naštěstí jsem si uchoval lano, které sis tenkrát poručila, samozřejmě bez kotvy," pokrčil rameny. "To nám k ničemu, obávám se, nebude," konstatovala elfka.

Těžké dubové dveře se po několika zaklepání otevřely a dovnitř vešel zloděj s dívkou, která už teď šla poslušně jako beránek. "Promiňte, paní, že jsem vás vyrušil, ale tato ženština bude patrně přesně to, co hledáte," řekl a surovým způsobem dívčinu srazil na kolena. "Hlava draka na rukojeti dýky té ženy se náhle probudila :"Hezká a šťavnatá," mlsně si prohnala jazyk kolem tlamy. "Výborně, to bude přesně ona, nech ji zde být a běž dokončit svou práci. Budeš si moci za to nabrat tolik zlata, co se tvým hladovým očím ani nezdálo, a takové množství, co tvé ruce unesou." "Děkuji," odporoučel se zloděj a opustil dům. "Nechte mě, co to má znamenat?" "Odpovědi se dozvíš za pár hodin," řekla žena a dýka dodala :"To už ale budeš umírat před mýma očima ve strašlivých křečích." Dívce se strachem stáhlo hrdo. Do smíchu jí moc nebylo. "Neboj, teď se v klidu prospi," oči ženy se zbarvily do zelena a dívku už po pár chvílích začala přemáhat únava, která se z ničeho nic dostavila. Potom ji žena vsadila do okovů u stěny. "Všechno jde dobře, za pár hodin budeš přede mnou stát v celé své kráse." "V to doufám," odpověděla dýka.

Mezitím stařec odklidil mrtvolu zloděje a opět se oba dali do "práce".

"Víš, něco mi tu nehraje. Vždy, když odklidili někoho z obchodníků, jeho duše se přesunulu do toho baráku, ale proč se nic nedělo, když ten jeden zloděj zabil druhýho?" uvažoval Zelgi. "Tak o tuto zkušenost tě neobdařím," pokrčila rameny elfka. "No o tuhle bys nemusela, ale trochu jinou bys mě mohla naučit pozdějc," odhaloval své záměry Zelgi. "Jest-li myslíš to co já, že si myslím, tak až se odtud dostanem, jseš mrtvej." "Stejně k tomu jednou dojde, no tak," škemral Zelgi. "Ty prase, teď máme jiný věci na starost," ukončila to Nifrel. Zelgi něco zasyčel, ale nebylo mu příliš rozumět. "Něco tady přece musí bejt." "Možná v jednom z těch baráků, ale je pravda, že se mi to moc nechce zkoušet," unaveně se opřel Zelgi o zeď. "Teď rozhodně spát nemůžem," obořila se na něj Nifrel. "Vždyť jo, přemejšlím (měl jsem ji t tý kleci nechat)," odpověděl zloděj. Po několika chvílích se Zelgi ozval: "Aha, už něco mám. Přece tady ty mrtvoly nenechaj hnít, určitě je někam svážej za toto opevnění." "Co když je spalují?" se strachem se otázala Nifrel. "Žádný hranice nevidím a v domech je spalujou asi těžko, když tam bydlí ti černí bastardi." "Na tom asi něco bude, koneckonců, nic jiného asi udělat nemůžeme," souhlasila Nifrel. "A na co bude asi tamhleten dřevěnej povoz?" přesvědčil ji nakonec Zelgi. "Když já pořád musím myslet na tu holku," řekla Nifrel. "Nepomůžeme ji, a až se s tím smíříš a v tý káře bude něco mrtvol, zahrabeme se tam. Taky bych jí rád pomohl, ale nejde to. A vůbec, třeba ji ani nazabijou." "Tak dobře, uděláme to, jak říkáš."

"Tak, mámě dořezáno, teď přichází to horší, ale my budeme chytří, a tak to za nás udělá někdo jiný," promnul si zlodějský stařík ruce a okřikl bandu stráží hlídající u brány. Po domluvě mezi nimi se dva odtrhli a vydali se ke staříkovi. "Tak, hoši, začněte ty zbytky házet do tamtoho vozejku, doporučoval bych si ho nejdřive přitáhnout sem (tupci), abyste to neměli daleko," rozkazoval stařík. Postavy něco zasyčely a odbelhaly se pro povoz. Po jeho přivezení k hromádce mrtvol začaly házet nebožtíky do povozu. Stařec se zlodějem se uchýlili do jednoho z domů.

"Vzduch čistý, bude to nechutný, ale to přetrpíš." "Snad se mi nezvedne žaludek," s nechutí se zvedla a následovala Zelgiho, který se tiše přesouval blíže k povozu. Vrazi byli plně zabráni do činnosti, a tak nebylo problém se přiblížit na pět sáhů daleko od povozu, byl už slušně naplněn těly a moc jich už nezbývalo k tomu, aby z něj začaly vypadávat. "Panebože," vykřikla Nifrel a omdlivši spadla na zem, neboť spatřila tvář skutečně hodně zohyzděného člověka. Chybělo mu dokonce jedno oko a místo něj čněl odporně mokvající důlek. "Sakra," ozval se Zelgi, ale to už vrazi pomalu začali obcházet povoz a blížili se k nim. Zelgi se vydal na zem za Nifrel a vzal ji s sebou pod povoz. Teď už jen doufat, jestli se tam ti bastardi nepodívají. Když vrazi nikoho nespatřili, hodili poslední tělo na káru a začali ji táhnout s pomocí dalších dvou strážců ven. Dva tlačili povoz zezadu a dva zepředu. Zelgi si lehl na Nifrel a oba přikryl temný plášť. Vrazi si jich naštěstí nevšimli. Zelgi ji popadl do náruče a šel se schovat k jednomu z bližších domů.