Nifreliny kroky dále směřovaly dolu, kde již, rozestaveny na dubových stolech nejlepší kvality, odpočívaly předměty ke koupi, většinou samé zlato a cetky různého materiálu. Bylo tu další schodiště vedoucí níže. Všude se motaly postavy kupců, padaly nadávky o výši cen a v neposlední řadě stráže vyváděly podnapilé osoby ven. Chvíli se rozhlížela po kupcích a třpytivém zlatu, když tu náhle uzřela shrbeného staříka, jenž se sotva držel na nohou, ztěžovaly to asi ty zlaté řetězy, které ho táhly k zemi. Nifrel ho měla stále ještě v živé paměti, byla to její nevydařená oběť. A právě teď něco směňuje s obchodníkem podobného ražení. To něco je zahaleno do tmavé látky. Má to sotva dvacet coulů. Stařík nyní sbírá objemnou hromadu zlaťáků do vaku a nenápadně se vzdaluje ke schodům, kde je již ale nachystána Nifrel. "Možna že co jsem pokazila dříve, mohu napravit teď, ale není čím, tak ho alespoň budu sledovat," řekla si pro sebe a vydala se po krocích starce.

Na to, jak stařec vypadal, se pohyboval neuvěřitelně rychle, skoro by se zdálo, že je to až nepřirozené, jako by veškeré zlato, co na sobě nosil, nyní nevážilo nic. Stařec pokračoval do prvního patra a Nifrel šla, dost rychle šla, za ním. V těchto prostorách bylo naprosto to samé co nahoře- k smrti unudění kupci, zlato a alkohol na každém metru. Opět zamířil do nižšího patra, do přízemí. Nifrel si všimla, kterak ho dva hlídající ozbrojenci u dveří bez váhání pustili, jako by ho předtím již stokrát viděli. "Promiňtě, pánové, ale potřebuji jít na vzduch," požádala je Nifrel. "Jméno?" řekl strážce, aniž by v obličeji hnul brvou. Elfka si vzpomněla na příhodu na záchodcích, a tak spustila zvýšeným hlasem:" No víte vůbec, kdo já jsem?! Jsem dcera Franze, toho nejbohatšího obchodníka, jehož jméno kdy vaše plesnivé uši slyšely, takže se okamžitě kliďte z cesty!" "Ehm, promiňtě, paní, můj zakrnělý mozek si to hned neuvědomil. Jistě, dcera Franze, ale to nic nemění na tom, že se nám musíte legitimovat, přeci jenom jste v uzavřené společnosti. Franz je můj přítel, takže mi stačí, abyste se prokázala rodinným šperkem. Víte ale, že mi o vás Franz nic neřekl?" "Eh, nechala jsem si ho v druhých šatech nahoře," rychle odsekla Nifrel a raději se vmísila mezi ty nastrojené figury.

"Tak to bylo opravdu těsně", oddechla si Nifrel mimo oblast dohledu stráží. "Každopádně bych se mohla podívat, co že to ten druhý hrbáč převzal, jistě to bude něco, co by stálo za povšimnutí." Nifrel vystoupala do druhého patra, kde byl obhodník naposledy viděn, a začala po něm pátrat. Náhle v místnosti zazněl lehce alkoholem upravený mužský hlas:"Dámy a pánové, obchodníci a kupci, rád bych vás jménem Rewa, předsedy Svazu obchodnického v Rilondu, přizval na ochutnání třešničky na dortu, kterou bude vystavení určitého předmětu, jež jistě upoutá zájem vašich naditých měšců. Přesně o půlnoci, to jest za necelou čtvrthodinu, bude v přízemí tohoto domu vystaven vzácný kousek, a to samotná Jiskřící čepel. Poté, samozřejmě také po přípitku nejlepšího vína, bude zahájena dražba tohoto mocného artefaktu. Těším se proto hojné účasti a za pár chvil se všichni uvidíme dole." Sálem zazněl údiv. Všichni si najednou začali přepočítávat obsah svých měšců. "To je sice výborný, ale já se chci dostat ven odtud.Staříka zatím ponechám svému osudu. No jasně, v tuhle dobu už venku sotva někdo bude, takže to zkusím cestou, kterou jsem sem přišla," řekla odhodlaně Nifrel a za chvíli se už její ruka sápala po klice dveří záchodků. Otevřela kabinku, kde měly ležet její veci, ale jaké bylo to překvapení, když tam neležely. "Co? To není možné," začala panikařit Nifrel a otevřela ještě zbývající dvě, ale opět nic nenalezeno. Pak ji napadlo podívat se ven, jestli náhodou to někdo nevyhodil. "Nifrel, to jsem já, Zelgi. Musím uznat, že ti to sekne, jak se ti tohle podařilo na sebe dostat?" Nifrel pohlédla dolu, kde stál její společník. "To je na dlouho, teď se odtud musím nějak dostat." "Máš přece kotvu s lanem, ne?" "No, měla jsem." Zelgiho tvář se podivně zkřivila:"A to jako ji už nemáš, jo? (ženská, aargh) Tak zkus hlavní vchod, takhle tě nikdo nepozná." "To už jsem zkusila, ale chtěj, abych se legitimovala. Tak něco udělej ty, kromě odlákání barbara jsi na nic nesáhl." "Coo? Já že jsem nic neudělal? No, teď se raději nebudu hádat, protože tady v okolí je najednou plno stráží, možná bych někde mohl sehnat provaz. Jo a taky je před hlavním vchodem napěchovaný konvoj sedmi kočárů. Buď někdo slavný, nebo se někdo vrací po vícero kusech, heh. No jo, to nebylo vtipný." "To máš pravdu, nebylo, ale teď zvedni svůj línej zadek a sežeň provaz," supila se Nifrel. "Jasně, hned jsem tady zpátky, doufám," řekl Zelgi a odběhl kamsi do tmy.

Citlivé ucho Nifrelino nyní poranil ostrý zvuk trubky, jež se táhl ze zdola. "Aha, když už jsem tady, tak bych se na tu nádheru na chvilku mohla podívat."

Po několika soubojích o místo si Nifrel vydobyla přední pozici, takže čepel uvidí v celé své kráse. Něčeho si však všimla, něčeho, co se jí zdálo nanejvýše podezřelé. Taková událost a nikde ani jedna stráž. Uprostřed se do volného kruhu, který dav vytvořil, protlačil lehce nastrojený obchodník. Zdálo se, že vínečko odvedlo své. "Takže, teď vaše zraky spatří něco neuvěřitelného- Jiskřící čepel," ztěží ze sebe vysoukal obchodník a zapadl do davu. Potom jiný obchodník, snad i střízlivý, začal odemykat zámek na těžkých železných dveří. "Dobrá, tak to vypadá, že se dav místo meče dočká úplně něčeho jiného," vzpomněla Nifrel na včerejší událost se zloději.

Davem se už začaly prolínat nadávky s řevem, to byla patrně reakce na to, že střízlivě vypadající obchodník, bohužel jen vypadající, se ani na sedmý pokus nedokázal klíčem do zámku trefit, a tak byl nakonec vystřídán někým jiným, samozřejmě téže obchodnickou krysou. Když zámek cvakl, všechny oči v sále směřovaly do prostoru za dveřmi. Napětí by se dalo krájet. Obchodník, který dveře zbavil zámku, po chvíli s menší pomocí vyvezl před zraky davu větší truhlici, nádherně zdobenou. "To jsem na tu nádheru tedy zvědavá, hihi," zasmála se Nifrel. Obchodníci, jež sem truhlu dotlačili, od ní poodstoupili a jeden z nich vyndal pergamen. Rozvinul ho a začal ve čtení. Jednalo se o historii čepele. Nálada davu prudce klesala a každý byl natěšen na meč. Když však obchodník začal číst pasáž o dřívějších majitelích čepele, stalo se něco naprosto nepředvídaného.

V truhle se otevřelo celkem šest otvorů a právě jimi začaly vypadávat flakony, které ze sebe rychle vypouštěly štiplavý zelený dým. Obchodník, jenž četl, se někam rychle vypařil a v davu začala panika. Lidé zuřivě bušili do hlavních dvěří ve snaze dostat se z pekla. Byly však zamčené. Zbývaly dvě možnosti- dostat se ven okny nebo do prvního patra a skočit dolu. Obě tyto možnosti se za chvíli dostaly ke statutu neuskutečnitelné, neboť nahoře na schodech bylo trio postav kompletně zahalených v černých kápích, každá v ruce svírajíce meč se štítem. Dým jim nijak nevadil. Každého, kdo by se jen pokusil k nim přiblížit, popravily mečem, jedinou ranou. U každého okna byla právě jedna tato postava a pokusy dostat se ven odrážela se stejným úspěchem jako trio na schodech.

Nifrel pomalu ztrácela vědomí a upadala do mdlob, zanedlouho se tak stala součástí barevného koberečku vytvořeného na podlaze z mrtvých lidí či lidí v bezvědomí.

"K čertu, co se to tam děje," sám sebe se zeptal Zelgi, který měl již provaz pro Nifrel v ruce. Zrovna přišel.

Je zlodějské myšlení mu velelo využít temnotu stínu, kam také zaplul. S nechutí sledoval černé postavy, jež se oháněly mečem, aby ukončily život obchodníka, který se zrovna pokoušel vyškrábat se ze srabu. "Nifrel!!!!!," vykřikl Zelgi, ale v tom zmatku to sotva někdo mohl zaslechnout.

Vrazi venku se poté přesunuli do domu a za několik chvil se už první mrtvé či omráčené, spíše omráčené tělo, neboť nebylo poskvrněno krví a zdálo se, že dým neměl smrtící účinky, přesouvalo rukama vrahů do jednoho ze sedmi kočárů. Vždy, když se kočár naplnil, byl zapečetěn řetězy. Těla obchodníků a kupců na sobě neměla jedinou cennost, kromě šatů.

"Já jsem neskutečnej debil," proklínal se Zelgi. "Ona mně to ještě řekně, a já ji do toho přece pošlu. Měl jsem tam být já." Potom Zelgi zpozoroval, jak rukama zlodějů prochází Nifrelino tělo. "V tom ji nenechám," vykřikl a už se chtěl k ní rozběhnout, ale zdravý rozum ho zarazil. Odněkud se ozval příšerný řev, jež v několika málo okamžicích ustal. Zelgi se podíval směrem, odkud zvuk přišel, a na konci ulice uviděl temnou postavu, kterak rozsekává čerstvě zabitého chudáka na kusy, činí jí to nemalé potěšení. "Tak s nima asi sranda nebude," prohodil Zelgi.

Když už byly všechny kočáry zapečetěny, jeden z vrahů, patrně vysoce postavený, zařval v něco Zelgimu neznámé řeči a na to se všichni vrazi začali sdružovat u kočárů- připravoval se odjezd. Postava, která právě chudákoví odkrajovala nohu, zanechala ohavného konání a vydala se směrem k Zelgimu, a tím pádem i ke kočárům. "Eh, něco mě napadlo, ještě že jsem tak dobrej na tu zlodějinu," pochválil se Zelgi a mírně se mu zablýsklo v očích.

Když vrah procházel oblastí, který byla pokryta tím nejtemnějším stínem, Zelgi již v ruce svíral pěkně ostrou kudlu, bylo to vlastně to jediné, co pořádně udržoval v použitelném stavu. Když byl vrah na dosah, Zelgi začal jednat. Rychlým skokem se mu dostal za zády a tiše a rázně pohladil jeho krk ostřím svého nože. Krůpěje krve barevně vyladily ponurou čerň cesty. "Moje pátá oběť, lepším se," pochválil se Zelgi a počal ve stahování černé kápi z nově ulovené kořisti. Za chvíli si už vykračoval v novém ohozu ke kočárům a bez problémů zapadl do doprovodu kolony kočárů. Vůdce vpředu zaječel nějaký rozkaz a kolona se pomalu rozjela. Vrazi si nalezli na kočáry a Zelgi pochopitelně také.

Dlouho kolona projížděla spletí ulicemi, a pokud se náhodou nějaký chudák vyskytl na obzoru a kolonu spatřil, usmrtila ho prakticky okamžitě šipka z kuše vrahů. Konečně kolona dorazila k městské bráně. Stráže okamžitě otevřely bránu a nechaly všech sedm kočárů projet. "Jako ve vládě, i tady je všechno podplacené," řekl si pro sebe Zelgi. Dále kolona pokračovala po kamenité obchodní cestě. Tato cesta je hojně využívána pro různé obchodní účely.

Zanedlouho se před nimi objevilo rozcestí a kolona odbočila vlevo, cestou obrostlou bodláčím a plevelem velkých rozměrů. Bylo již docela chladno a měsíc slabě svítil na cestu, když tu se před nimi vztyčily mohutné zdi jakéhosi opevnění. Dojeli k bráně a ta se ihned sama otevřela. Konvoj vjel na prostranství, které obklopovalo několik dřevěných domů a také jedna menší kamenná pevnost. Vrazi seskočili z vozů a začali sundávat řetezy. Po chvíli již tahali úlovky do té malé pevnosti. Zelgi stál a přihlížel, potom za sebou uslyšel ostrý řev. Když se otočil, spatřil temnou postavu jednoho z vrahů, jenž se díval na Zelgiho a asi na něj odporně nadával tou jejich divnou mluvou.

Zelgi ihned pochopil, co je toho příčinou, a tak se přesunul k jednomu z kočárů a vytahoval z něj omráčené lidi. Poté jednoho kupce uchopil a odtáhl jej do pevnůstky. Když vešel dovnitř, uzřel, jak vrazi tahají těla do podzemí pod pevností. Neváhal a hned se tam se svým

"společníkem" nacpal. Rázem se ocitl v kamenné chodbě, která už však něco určitě pamatuje, soudě tak podle zašlé plísně a jiných nechutností na ní. Byla osvětlena loučemi, ale nebylo jich zase tolik, aby poskytovaly dokonalé osvětlení. Přehodil si kupce na záda a vydal se rovně, jiná cesta nebyla. Došel na rozcestí, jeden z vrahů se zrovna před chvílí vydal doleva, a tak tam téže šel. Uviděl, že v chodbě je několik zamřížováných cel. Na koci hodby mu vrah kynul rukou, a tak se k němu vydal. Pochopil, že má kupce uložit do volné cely. Dal ho tam tedy, ale místo aby odkráčel ven, zkusil pravou chodbu. Zmizel ve stínu výklenku, jež chodba poskytovala. "Tak tady se mi zrovna dvakrát nelíbí, jak odtud dostanu sebe, a ještě k tomu Nifrel?!"