Karavana
| Autor: | Nyunyu |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 7 |
Ravenova karavana mířila do trpasličí říše. Vezli mnoho různých věcí, které trpaslíci potřebují. Na oplátku získají od trpaslíků ty nejkvalitnější zbraně – meče, sekery a nože. Trpasličí kováři byli mistři ve svém oboru. A k tomu všemu ještě získají různé drahé kameny, protože těch je v podzemní říší opravdu dostatek.
Trpaslíci hlavně chtěli pivo, protože žili v podzemí, kde se vytvářelo jen velmi špatně. A lidské pivo bylo daleko lepší než to jejich. V karavaně vezli sedmnáct sudů piva. Také vezli různé lehké drogy jako je třeba hašiš. Když se trpaslíci bavili, rádi sáhli po takových lehkých drogách. Vezli jim také jiné, obyčejné koření. Hojivé a různé jiné.
Trpaslíkům se také zalíbil hobití výrobek – mlýnek. v karavaně se na našli hned tři. Víc jich Raven nesehnal. Přecejenom, hobiti si své zboží hlídají a jelikož pro ně peníze nic moc neznamenají, je těžké od nich něco získat. Trpasličí král si také objednal papír. To byla zase elfí specialita, a jelikož byl Raven elf, měl papíru opravdu dostatek. V karavaně se ovšem také vezli věci jako jsou knížky. Král se chtěl něco dozvědět o světě nad jeho říší a tak mu Raven veze dvacet svazků, zabývající se historií jejich země. Vezou i různé magické předměty, lektvary a jiné věci.
Tohle je jen malý výčet z toho, co všechno je v karavaně obsaženo. Jen alkohol zabírá tři vozy a to nepočítám výše zmíněné pivo. Bylo tam ještě mnohem více blbostí a různých tretek, které obyčejní lidé vyhazují, ale trpaslíci po tom šílí.
„Nevím sice, proč mne tam chceš, ale budiž. Peníze se hodí.“ Odpověděl Malen. „A kdy se vyráží?“
„Zítra.“
„Dobrá. Jsou nějaké speciální pokyny?“
„Ano.“ Odpověděl Raven, vůdce karavany. „Vezmi si sebou nějakou méně kvalitní zbraň. Než totiž vstoupíme do jejich říše, všechny zbraně nám vezmou, abychom se nepokusili zabít jejich krále. vždycky tvrdí, že jak budeme odcházet, vrátí nám je. To se ale stává málokdy. Většinou se najde pár nešťastníků, kteří již své zbraně neuvidí. Jenže když jdeš do nepřátelského území, je lepší mít nějakou zbraň po ruce. Proto si někde ještě schovej nějakou dýku, kterou jim samozřejmě nedáš. Ale schovej jí pořádně. Budou tě prohledávat, jelikož jsi novým členem družiny.“
„Nějak už to vymyslím, neboj se.“ Odpověděl Malen a pousmál se. „Vždyť mě přece znáš.“
„Znám…“ Raven mu položil ruku na rameno a odešel.
Malen totiž kdysi pracoval pro tajnou výzvědnou službu. Byl docela dobrým agentem a schovat nějakou malou zbraň pro něj nebyl vůbec žádný problém. Byl naopak expertem na takové věci. Dokázal se schovat ve stínů a ze zálohy zaútočit na svou obět. Tiše a nenápadně. A když se mu náhodou útok nepovedl, dovedl své nože ovládat opravdu dobře a svého soka v klidu zabil, byť by měl v rukách meč.
Další den ráno se všichni, co měli s karavanou jet, sešli kousek před městem, kde již byly vozy s nákladem připraveni. Raven si ještě musel zkontrolovat, jestli tady jsou všichni, kteří s karavanou měli být. Napočítal třicet šest lidí, kteří tady byli jako výpomoc a hlavně obsluha těch vozů. Dále šest elfů, kteří pomáhali se získáváním věcí pro trpaslíky a měli tak největší podíl na zisku. Samozřejmě kromě vůdce Ravena. Pak tu byl sedmý elf, Malen, Ravenův bratranec, který tady byl hlavně pro své schopnosti, protože jako bývalý agent dokáže snadněji a rychleji prohlédnout kdejakou lest, kterou by podlí trpaslíci mohli připravit. Při poslední návštěvě trpasličí podzemní říše to totiž nevypadalo zrovna dobře a málem došlo k pranici, protože trpaslíci chtěli naše milé elfy podrazit. Ale i přes tyto nepříjemnosti se stále vyplatilo s trpaslíky obchodovat.
Osmý elf zde byl také kvůli bezpečnosti. Byl to totiž čaroděj a tak když by se něco opravdu semlelo, byl nebezpečný i beze zbraní. A trpaslíci o tom hlavně neměli ani ponětí. Jmenoval se Xan a s karavanou jezdí už léta a zapotřebí už byl nejednou.
Devátým elfem pak byl vyjednavač Ag. Jeho vlastní jméno znělo jinak, ale nikdo mu neřekl jinak než „Agu“. Ani on sám už neví, jak vzniklo a snad už ani nezná své vlastní jméno. Jeho výmluvnost už také nejednou zachránila karavanu buď před zničením nebo před krachem.
No a poslední elf byl Raven, vůdce. Je to bývalý dobrodruh, ale za ta léta se naučil výborně obchodovat. Ne že by měl tak výmluvnou pusu jako Ag, ale hlavně měl kontakty a tak uměl shánět zboží. Rychle a levně. Všechno bylo v pořádku a připraveno k odjezdu. Žádná větší ochranka zde nebyla, protože nejeli přes nebezpečné území a nevezou vlastně nic tak cenného. Kdo by si chtěl opravdu přivydělat, určitě by našel lepší karavanu na přepadnutí.
Ravenova karavana vyjela asi dvě hodiny po rozednění. Cesta ubíhala pomalu, ale klidně. Na žádné nebezpečí nenarazili. Za šest dní dorazili k Trpasličí bráně do podzemní říše. Byla to mohutná, nejméně čtyři metry vysoká a snad šest metrů široká brána. Násilím se opravdu otevřít nedala.
„A co teď?“ zeptal se Malen. „Kdo zaťuká na dvířka?“
„Nikdo.“ Odvětil Raven.
„Trpaslíci přijdou sami. Za pár minut tady budou. Dělali jsme takový randál, že si nás všimli. Touhle dobou král vydává rozkaz, aby nás mile uvítali a hlavně nám sebrali zbraně.“
Také se tak stalo. Asi za půl hodiny se mohutné dveře otevřely a vyšlo z nich asi deset trpaslíků, za pasem sekery.
„Vítejte v naší říši. Rádi vás opět vidíme.“ Začal nějaký trpaslík.
Byl vzrůstem o trošku větší než ostatní, ale i tak sahal ostatním s bídou po pás.
„Děkujeme za milé přivítání. Prosím odložte zde své zbraně. Do naší říše nesmí jít ozbrojen žádný člověk či elf, pokud to není králův přítel.“ Oznámil jim hned trpaslík.
„A to pokud vím ještě nejste.“ Dodal jízlivě.
„Ne, nejsme.“ Souhlasil Raven a podal mu svůj meč.
Dal jim svůj vlastní, protože si zde jel pro nový. Byla to půlka jeho výplaty. Všichni učinili stejně tak.
„Nyní pojďte dále.“ Pozval je s milým úsměvem do Trpasličí říše.
„A vy to zatím vyložte. Pak všichni přijďte za námi.“ Rozkázal zbytkům trpaslíků, kteří nenesli zbraně.
Raven přikázal svým lidem, aby jim pomohli. Dovnitř šlo tedy pouze deset elfů. Deset elfů vešlo do podzemní říše. Kolik jich asi vyjde ven? Družina elfů byla vedena spletitými chodbami hluboko do podzemního systému. Všechny tunely se jim zdály stejně, ale trpaslíkům viditelně ne, protože snad ke každé chodbě a průrvě jim řekli něco zajímavého. Tady zemřel náš třetí král, tady byla poprvé objevená hvězdná ocel a tady v dávných časech porazil náš král velkého černého skřetího šamana a tím zakončil vleklou válku mezi skřety a trpaslíky. Trpaslíci byli opravdu hodně upovídaní…
Asi po hodině nudné a zdlouhavé chůze dorazili do obrovského sálu, na jejímž konci seděl trpasličí král. Raven, a vlastně všichni kromě Malena, ho už viděl. Trvalo jim dvě, možná tři minuty, než přešli na druhou stranu toho obrovského sálu.
„Vítejte v mém království.“ Trpaslík vstal.
O tomto trpaslíkovi by se ale dalo říci, že je to jen menší člověk. mohl mít metr a půl a možná ještě nějaký ten centimetr. Na národ trpaslíků byl opravdu obrovský.
„Ještě jednou děkujeme za vřelé přijetí. Přivezli jsme vám vše, o co jste prosil. Máme mlýnky, pivo, víno, lektvary…“ Raven počítal na prstech. „Prostě všechno.“
„Dobrá. Ne že bych vám nevěřil, ale počkám si, až mi mojí trpaslíci dají zprávu o tom, kolik jste toho přivezli. Znáte to – důvěřuj, ale prověřuj.“
„Ale s radostí.“ Mile souhlasil Raven. „My si zase na oplátku prohlédneme naší odměnu, souhlasíte?“
„Budiž.“ Trochu neochotně souhlasil král. „Můj sluha vás zavede do místnosti, kde je vše již připraveno.“
„Děkuji.“ Řekl slušně Raven a šel za oním sluhou.
Samozřejmě si všiml, že se sluhou jde ještě dalších šest plně vyzbrojených trpaslíkům. To pro to, že v odměně jsou zahrnuty i zbraně, tak aby se náhodou někdo nepokusil zabít krále. Trpasličí vůdce byl opravdu velmi podezíravý. Ale měl k tomu pádný důvod. Jeho otce totiž zabil člen jedné karavany, která tady vezla zásobu alkoholu.
V místnosti již byla připravena truhla plná zlata a jiných drahých kamenů. Jako v pohádce. Napravo pak byly slibované zbraně. Raven hned poznal tu svou. Přál si totiž mít v ní zasazený rubín. Pozvedl ten meč a potěžkal ho. Trpasličí stráž ho ale hned ujistila, že je v pohotovosti. Raven radši dal meč zpátky tam, kde byl a prohlédl si zbytek věcí, co měli od trpaslíků dostat. Bylo tady skoro všechno, nějaké drobnosti chyběli, ale to se při takovém množství stává i u poctivějších obchodníků, než byli trpaslíci. A hádat se s nimi o tom, že to tam není i když to být mělo - to je opravdu velmi nebezpečné…
„Vše je v pořádku?“ zeptal se král, když Raven vyšel z místnosti.
„V největším.“ Uklonil se Raven.
„Skvělé. Připravil jsem vám i oběd, když dovolíte. Ale musíme počkat, až se přijdou i vaší společníci. Můžete zatím zůstat v támhle té jeskyni.“ Ukázal prstem dozadu.
Raven se tam podíval. Nic moc neviděl. Jen obyčejné okované dveře. Nějak se mu to nelíbilo. Malenovi taky ne.
„Vždycky zavíráš hosty do místnosti s okovanými dveřmi a závorou zvenku?“ zeptal se.
„No, většinou ne.“
„Něco tady pořádně smrdí.“
„Taky se mi zdá, ale nedá se nic dělat.“
„Zkusím to ukecat.“ Navrhl Ag.
„Ne,“ odmítl Raven . „Jestli na nás něco opravdu kuje, tak nás tam prostě zavře ať chceme nebo ne a jestli je naše podezření nepravdivé, není se čeho bát. Hádka je to poslední, co teď potřebujeme.“
„To je fakt.“ Souhlasil Ag. „Jsme totálně v jeho moci. Ale jestli by nás chtěl zabít, udělal by to jednodušeji. Má tady přece tisíce bojových trpaslíků, tak proč by nás zavíral někam do nějaké jeskyně.“
„Takže jdeme. Král už se na nás nějak podezřele dívá.“ Rozhodl nakonec Raven.
Trpaslíci jim otevřeli dveře a deset elfů vešlo dovnitř. Kolik jich asi vyjde ven?
„Tak a jsme v pasti.“ Řekl jeden z elfů. Byl to Wan. „Dveře sice za námi ještě nezavřeli, ale k tomu také dojde.“
„Buď v pohodě.“ Uklidňoval ho další elf. Harald. „Přichystali nám tady i nějaké jídlo a pití, tak pojďme sednout ke stolu a najíst se.“
Všichni rádi souhlasili. Sedli na židle. Trpaslíci je vyrobili na jejich velikost, takže jim nebyly malé a sedělo se na nich docela pohodlně.
„Zatím to tedy vypadá vcelku dobře.“ hodnotil Raven. „Snad se obchod povede.“
„Určitě. Prachy už potřebuju jako sůl.“ Řekl Norman, další elf.
„Moje řeč.“ Souhlasil Harald. „Od posledního obchodu již nějaký ten čas uplynul a mě zrovna došly peníze.“
„Já se stejně nejvíc těším na ten můj nový meč.“ Zasnil Trig. „Viď, Ravene? Ty určitě taky.“
„Ano. Peněz mám doma docela dost, ale takový meč, jaký dostanu tady od pánů trpaslíků opravdu jen tak neseženu.“
„To já mám radši peníze než zbraně. A ještě k tomu meče. Meče jsou nebezpečné, surové a zrádné. Takové mé luky nejsou. Ty jsou přesné, lehké a něžné.“ Chválil své luky Sven.
„Já bych spíš řekl,“ odporoval Raven. „Že tvůj šíp snáze nestrefí cíl, než můj meč.“
„Jak jsem již řekl, mé luky jsou přesné. A šípy z nich létají rychle a rovně. Kolikrát musíš seknout svým mečem, než zabiješ nepřítele? Mě stačí jeden výstřel.“
„Stačí mi jeden sek na to, abych zabil lučištníka.“ Vmísil se rozhovoru Malen. „Že ano bratránku?“ obrátil se k Ravenovi.
„Přesně tak.“ Souhlasil. Sven už nic neřekl.
„Pánové, myslím že se něco děje.“ Řekl poslední z šestice elfů, Tork.
„Zůstaňte tady.“ Řekl Raven. „Agu, pojď se mnou.“ Dvojice elfů se zvedla a vyšla z místnosti.
Venku byl trochu zmatek, pár trpaslíků pobíhalo sem a tam. Král v klidu seděl na trůně.
„Pane, co se děje?“ zeptal se slušně Raven.
„Buďte v klidu páni elfové. To jsou jen orkové. Občas na nás zaútočí, ale nebojte, není to nic zvláštního. Za chvíli bude po boji i po orcích.“
„Dobře, věříme, že trpaslíci jsou bojový národ, který dokáže zastavit hordu splašených orků.“ Poklonil se Ag a oba dva zase odešli zpět do místnosti.
„Co se děje?“ zeptal se Xan. „Cítím tady nebezpečí.“
„Ano, orkové.“ Souhlasil Ag.
„Ale nebojte,“ uklidnil se Raven. „Trpaslíci si s nimi poradí. Jsou na takové souboje zvyklí.“ Sedli si zase ke stolu a zbaštili zbytek jídla.
Pak se docela dlouhou chvíli nic nedělo. Až tak asi za hodinu přišel trpaslík, který jim oznámil, že zboží je vyloženo a král je očekává. Všech deset elfů tedy vyšlo z místnosti. Král je ještě jednou uvítal a pokynul svým trpaslíkům, aby přinesli slíbenou odměnu. Během pár chvil se před družinou, která se už rozrostla o lidi, kteří vykládali zboží, objevily truhličky se zlatem a vedle nich leželi meče a sekery. Tři z nich byly opravdu výjimečné. Ravenův a Trigův meč a pak ještě jeden meč, který se prodá ve městě za velké peníze.
Raven udělal pár kroků vpřed, zvednul svůj meč a pokochal se pohledem na jeho dokonalost. Trpaslík mu ještě donesl pochvu. Raven do ní meč uložil a hodil si ho na záda. V tom ale trpaslíci zbystřili.
„Znáš přece naše zákony…“ připomenul mu král.
„Ano, zapomněl jsem.“ Raven sundal meč ze zad a položil ho mezi ostatní, na zem.
„Můj lid vám všechny zbraně odnese nahoru k vašim vozům. Stejně tak ostatní zboží. Nebojte se, že bychom vás o něco chtěli okrást.“
„O to se vážně nebojím.“ Řekl Ag. Trpaslíci vzali zbraně a pomalu je začaly odnášet pryč.
Jenže se stalo něco nečekaného. Jeden trpaslík, co nesl zrovna truhličku zlata spadl na zem. Všichni na něj pohlédli a král mu chtěl hned vynadat, ale pak si něčeho všiml. Trpaslík měl totiž v zádech zabodnutou šipku. Z kuše. Než se trpaslíci stačili vzpamatovat, nahrnulo se jedním vchodem do velkého sálu několik desítek, možná i stovek orků. Někteří měli v rukách kuše, jiní meče a šavle.
Vrhli se na trpaslíky jako hyeny. Nešetřili nikoho. Šipky z jejich kuší skolily nejednoho trpaslíka a šavle jich už taky pár rozsekali. Trpaslíci byli zmatení, protože nechápali, jak se ti orkové mohli dostat až sem.
A v tom všem zde bylo ještě deset elfů a několik desítek lidí, beze zbraně a hlavně bez možnosti utéct, protože neznali cestu.
„Pryč odsud!“ zavelel Raven.
Elfové a lidé se rychle rozběhli a běželi cestou, kterou přišli do tohoto ohromného sálu. Orkové byli od nich ještě daleko, ale i tak pár šipek doletělo a zabilo čtyři lidi. Elfové dnes měli štěstí. Družina tedy vběhla do nějaké chodby. Rychle zalezla za nejbližší zatáčku, kde se na chvíli zastavili, protože před nimi byla křižovatka.
„Kam teď?“ ptal se Ag.
„Přišli jsme odtud.“ Ukázal doleva čaroděj Xan.
„Ne, odsud!“ okřikl ho jeden z lidí.
Najednou mezi nimi začala hádka. Lidé chtěli jít cestou vpravo, ale elfové vlevo. Nikdo nechtěl ustoupit. Všechno se teď seběhlo strašně rychle. Do chodby totiž začali vbíhat orkové. Lidé okamžitě utekli vpravo a elfové vlevo. Nikdy se už neviděli.
„Neměli jsme se rozdělovat.“ Křičel v běhu Tork.
„Jestli se chceš vrátit, tak můžeš.“ Odpověděl Ag.
„Kolik jich je za námi?“ zeptal se Raven.
„Dvanáct hnusných orků.“ Odpověděl Xan, aniž by se otočil.
„Kdo tady má nějakou zbraň?“ ptal se vůdce.
„Zbraně jsou přece zakázané…“ řekl Harald.
„Neptal jsem se, jestli jsou nebo nejsou povolené, ale kdo tady něco má…“ upřesnil Raven.
„Dvě dýky.“ Řekl Malen, trochu zpomalil a vytáhl je. Měl je šikovně schované na zádech.
„No, já tady zase mám dvě hvězdice,“ řekl Ag, „ale mám je přidělané dole na botě, takže mi bude chvíli trvat, než je sundám.“
„Mám v botě jeden vrhačák.“ Řekl Wan. „Bez něj se nikam nehnu.“
„Já tady sice nemám žádnou zbraň, ale umím dobře házet šutrem.“ Řekl suše Norman.
Chvíli bylo ticho. Družina stále běžela. Orkové jim byly v patách. Doháněli je.
„Dobře, moc toho nemáme. Musíme je ale pobít, jinak jsme v háji.“ Rozhodl Raven. „Na teď se všichni zastavíme, otočíme a zabijeme je, jasný?“
„Jak si přeješ.“ Řekl suše Malen. Své dýky měl připravené.
„TEĎ!“ elfové se tedy zastavili a Malen se pustil do boje.
Využil překvapení a zabodl jednu ze svých dýk do srdce jednoho nejmenovaného orka. Ag už měl v ruce jednu hvězdici a okamžitě jí vrhl po nepříteli. Druhý ork se skutálel k zemi jako hruška. Najednou letěl vzduchem kámen, ale bohužel nezasáhl žádného orka. Teď už se ale orkové trochu vzpamatovali a doběhli družinu elfů. Dva orkové zaútočili na Malena. Ten měl co dělat, aby se jejich šavlím vyhnul. Zbytek orků se vrhl na ostatní bezbranné elfy. Raven se ale jen tak nenechal zabít. Vyhnul se orčí šavli a dal mu pořádnou ránu pěstí do břicha. Ork sykl, ale znova zaútočil. Raven se zase vyhnul, chytl mu ruku, ve které držel šavli a jednu mu natáhl. Potom mu vyrval z ruky šavli a zabil ho.
Zpovzdálí sledovali boj dva orkové. Střelci. Zamířili své kuše na elfy a chystali se vystřelit. Než se to ale jednomu povedlo, ucítil nepříjemný chlad oceli ve svém těle. Wan vrhl svůj nůž v pravý okamžik. Jenže jeden střelec ještě pořád žil. Malen zrovna vyřídil své dva protivníky a chystal se pomoci ostatním, když ho najednou začalo pěkně bolet v zádech.
Začernalo se mu před očima. Otočil se, aby uviděl tu mrchu, co ho dostala. Ork nabíjel svoji kuši, aby mohl zabít dalšího elfa. Ale Malen se jen tak nevzdával. Neměl už sílu, aby k němu došel, ale měl dost síly nato, aby jeden svůj nůž vrhl po tom hnusném orkovi. To taky udělal. Ork se soustředil na nabíjení, takže si nevšiml, že na něj něco letí. Skácel se k zemi s dýkou v břiše.
Malen si ještě zkoušel vytáhnout šipku z těla, ale už se mu to nepovedlo.
Už jen uslyšel, jak na něj někdo mluví: „Bratránku! Co je ti? Ale ne…“ byl to Raven, který si ho všiml. Už bylo skoro po boji. „Cos mi to udělal?“
„Dostaňte se odtud. Mě už se to nepovede…“ Zemřel.
„Sakra.“ Raven u něj ještě chvíli ležel, ale pak se vzchopil a vstal. „Proč jsem ho sem bral?“ opakoval si. „Proč? Kdyby zůstal doma, byl by živý a zdravý.“
„Nemohl si vědět, co se stane.“ Utěšoval ho Trig. „Musíš se teď ale postarat o zbytek družiny, Ravene. Spoléhají na tebe.“
Raven se podíval, jak dopadl boj. Na zemi leželi ještě Norman a Sven. Z deseti elfů jich tedy zbylo jen sedm – vůdce Raven, čaroděj Xan, poradce Ag a dobrodruzi Trig, Tork, Wan a Harald.
„Dobrá, musíme se vzchopit a hlavně se odsud dostat. Ale jak?“ ptal se sám sebe. „Neznám to tady, párkrát jsem tady byl, to je fakt, ale nikdy jsem si zrovna nevšímal cesty. Jestli někdo ví, jak se odsud dostat, tak ať to řekne, protože jinak jsme v háji.“
Po chvilce ticha promluvil Trig: „Tak to jsme asi v háji.“
„To teda jsme. za pár minut tady máme další várku orků. Asi tak třicet.“ Řekl Xan.
„Někdy bych tě radši zabil.“ Řekl Raven.
„Dobře, musíme běžet dál.“ Rozhodl Tork, ale Raven ho zadržel.
„Orkové žijí v podzemí stejně jako trpaslíci. Jsou zvyklí na zdejší prostředí. Neutečeme jim. Musíme je nějak převézt. Někam se schovat kde nás nenajdou. Musíme spoléhat nato, že jsme chytřejší.“
„To je sice hezké, ale navrhoval bych vám, abyste přemýšleli za běhu, jinak je po nás.“ Stál si za svým Tork.
„Běžíme!“ křikl Ag, když už v dáli uslyšel orčí hlasy.
Družina se rozběhla. Všichni si ještě od mrtvých orků vypůjčili jejich šavle a Harald si vzal ještě ke všemu kuši a pár šipek. Za běhu jí natáhl. Běželi, ani nevěděli kam. Kouzelné trpasličí louče, které svítí neustále, jim dodávali jakousi malou naději, že jdou správně.
O pár desítek metrů dále narazili na nějaké staré železné dveře. Vypadaly, že už je opravdu dlouho nikdo neotevřel. Družina se u nich zastavila.
„Zkusíme ty dveře. Třeba nám přinesou štěstí.“ Řekl Norman.
„Nepoběžíme radši dál?“ zeptal se Raven. „Ty dveře vypadají tajemně. Nebo spíš temně.“
„Těch krys je moc. Musíme se jim schovat.“ Odpověděl Norman.
„Tak je otevři.“ Pobídl ho Trig. Norman je zkusil otevřít, ale měli smůlu – byly zamčené.
„Uhněte mi.“ Razil si cestu ke dveřím čaroděj. „Zkusím je otevřít jinak.“ Přiložil svou levou dlaň na zámek a pronesl nějaké magické zaklínadlo.
Nikdo mu nerozuměl. Hlavní ale bylo, že se otevřely dveře. Družina se rychle nacpala dovnitř. Poslední Trig za sebou zavřel dveře. Byla tam tma. Černá, neproniknutelná tma. Každý elf ale přesto cítil, že tady je něco, co by mělo zůstat za těmi dveřmi a že nebylo moc moudré vlézt dovnitř. Jenže než si to stačili rozmyslet, na dveře už bušili orkové.
„Xane, nemůžeš nějak zpevnit ty dveře?“ zeptal se Trig. „Nebudu je tady držet donekončena.“
„Ale jistě.“ Xan opatrně přistoupil ke dveřím a opět něco pronesl. „A je to.“
„A kdybys mohl nějak rozsvítit, byly bychom ti moc vděční.“ Poprosil ještě Ag.
„Žádný problém.“ Xan mávl rukou a najednou bylo kolem nich světlo, jako kdyby čaroděj nesl v ruce pochodeň.
Ocitli se v obyčejné, docela široké, chodbě. Mohla mít tak ty čtyři metry na šířku a přes dva na výšku.
„Teď mě tak napadlo, proč trpaslíci stavěli tak vysoké stropy, když by se tady vešli dvakrát?“ napadlo Triga.
„Mám pro tebe dvě možnosti.“ Řekl Wan. „Buď věděli, že sem přijdeme a nebo doufali, že ještě povyrostou…“
„Ani jedno ani druhé.“ Opravil je Raven. „Chodby přede dveřmi jsou skvěle opracované a nemají ani dva metry. Tyhle mají přes dva a jsou hrozně opracované. Trpaslíci vždycky stavěli vysoké stropy. My máme domy taky vyšší, než jsme my. Můj strop je asi dva a půl metru od země.“
„A co tím vším chceš jako říct?“ nechápal Ag.
„Že tyto chodby možná původně vytvořili trpaslíci, ale někdo jiný si je přestavěl pro své potřeby.“ Odpověděl Xan. „Ale kdo, to vám nepovím.“
„Asi bychom si měli dávat větší pozor na to, co tady potkáme.“ Řekl Trig.
„To bychom teda měli.“ Souhlasil Harald.
„Zpátky jít nemůžeme, orkové tam postavili stráž.“ řekl Raven. „Musíme to tedy projít a setkat se s tím, co to tady tak znetvořilo k obrazu svému.“
„Krásná vyhlídka.“ Zhodnotil to Trig. „Třeba někdo z nás přežije.“
„A třeba taky ne.“ Šeptl Raven.
Družina se tedy vydala vstříc neznámu. Xan stále osvětloval prostor kolem. Družina procházela temnými chodbami vstříc neznámému. Zdálo se, ale cesta nevede ani nahoru ani dolů, ale když si Wan dával pozor, zjistil, že stále stoupají, ale jen lehce. Skoro to nebylo ani poznat. Za chvíli ale cesta začala klesat a chodby se zkracovaly. Stále častěji a častěji byly různé křižovatky a zatáčky.
„Něco mě napadlo.“ Řekl Tork. „Trpaslíci tady patrně nežijí proto, že tady je něco, co bylo silnější než oni. A trpaslíci se jen tak něčeho nezaleknou.“
„Skvělý, to tě napadlo až teď?“ rýpnul si Raven. „Blesk je tvůj pomalejší brácha.“
„Nech mě domluvit.“ Nenechal se urážet. „Patrně to brzy zaútočí i na nás.“
„Možná už tady není.“ Zamyslel se Ag. „Třeba to zemřelo.“
„Myslím, že ne.“ Odporoval Xan. „Trpaslíci by se sem jinak vrátili.“
„Xan má pravdu.“ Souhlasil Tork. „A nechte mě konečně domluvit. Může to tedy zaútočit i na nás a my nemáme zrovna silné zbraně nato, abychom se ubránili. A pokud nám zabije čaroděje, budeme bez světla.“
„Takže mě musíte lépe hlídat.“ Využil ihned situace kouzelník.
„No, já spíš myslel, abychom si vyrobili nějaké pochodně…“ setřel ho Tork. Družina se pousmála nad Torkovým černým humorem, ale pak to začala brát vážně.
„Má pravdu.“ Řekl Harald. „Čaroděj je z nás sedmi nejvíce nepostradatelný a měli bychom ho tedy nejvíce hlídat. Bez něho se ven nedostane nikdo. Ale ty pochodně taky nejsou špatný nápad, protože když už by ho něco zabilo, byly bychom v háji.“
„Ale z čeho tady chceš vyrobit pochodně?“ zeptal se Raven. „Tady stromy nerostou…“
„To nevím, ale Xan by nám snad mohl pomoci.“ Trig se obrátil na moudrého čaroděje s tázavým pohledem.
„Mám vám pomáhat přežít, kdyby mě ta potvora sežrala? No to je skvělý…“
„Nevím proč pořád tak blázníte.“ Uklidňoval je Ag. „Na nic zvláštního jsme nenarazili. Žádné podezřelé zvuky jsme neslyšeli a jediní mrtví byli zabiti orčími šavlemi a šípy.“
„Něco tady je.“ Řekl tajuplně Wan „Cítím to. Není to ani blízko, ani daleko. Je to prostě tady.“
Všichni najednou zpozorněli. Nikdo jiný nic necítil, ale v dáli zaslechli nějaký podivný zvuk. Znělo to jako vítr, ale to si nikdo z těch sedmi nemyslel.
„Co to bylo?!“ špitl tiše Raven.
„To ti nepovím, ale asi bychom si s těmi pochodněmi měli pohnout…“ řekl Tork.
„A nebo odtud rychle vypadnout.“ Raven měl viditelně největší strach. Možná, že věděl, s čím mají tu čest.
„Jdeme, na nějaké pochodně není čas.“ Rozhodl Wan.
„Myslím, že tentokrát jsi pravdu neměl, Agu. Příště určitě znova půjdeš jako poradce…“ obíral si ho Trig.
„Měl jsem vám poradit v politice či obchodu, ne v boji.“ Připomenul svůj úděl Ag. „Nato je tady Raven, vůdce karavany.“
„Ten tak.“ Řekl si pro sebe Trig a podíval se s nedůvěrou na svého velitele.
„Je toho na něj moc.“ Obhajoval ho Trig. „Nepovedl se mu obchod, ztratil všechny své lidi a před pár minutami mu zabili bratrance. Měl ho hodně rád. Vídali se často. A teď se ještě ke všemu má vypořádat s něčím, co si nikdo z nás neumí představit.“
„Nikdo z nás neví, co ho tady čeká a nehroutíme se jako on.“
„V tom je právě ten vtip.“ Ag se podíval Trigovi do očí. „On ví, co tady je. Raven četl trpasličí historii. O tomhle podzemí ví víc, než celý zbytek družiny dohromady.“
„Tak proč nás sem vůbec pouštěl?“ nechápal Trig.
„On jediný vyjádřil nesouhlas s tím jít sem, ale my jsme sem chtěli. A on věděl, že nebyl čas na vysvětlování a taky věděl, že orkům jen tak neutečeme. Zvolil tedy naději před smrtí. Nelíbí se ti to snad?“
„Asi máš pravdu. Koneckonců – ještě se nám nic nestalo.“ Usmál se Trig. „A kdybychom do těch dveří nešli, byly bychom už nejspíš mrtví…“
„Tak vidíš.“ Rozhovor skončil.
Ag a Trig dohnali zbytek družiny, protože šli kousek za nimi, aby je nebylo slyšet. Těch pět mlčelo. Neměli náladu se o něčem bavit.
„Slyšeli jste to taky?“ zeptal se zničehonic Raven. Družina se zastavila.
„Ne, já nic neslyšel.“ Řekl Tork.
„Já taky ne.“ Souhlasil Harald.
„Já ano.“ Řekl Wan. „Zase ten vítr, ale bylo to slabší.“
„Spíš to bylo dále.“ Odvětil Raven.
„Tak to je jen dobře, ne?“ zeptal se Trig.
„To ti nepovím. I když to je daleko, může nás to zabít.“
„Ty snad víš co to je?“ opět se ptal Trig.
Raven se na něj dlouze podíval. Pak odvětil: „Nevím co to bylo. Nevím co zde žije a nevím jestli tady vůbec něco je.“ Raven šel dál. Zbytek družiny za ním jen Trig zde ještě chvíli stál.
„Stůjte!“ zavolal najednou, když už družina byla asi o deset metrů vepředu a světlo Xana na něj sotva dosvítilo.
„Co se děje?“ zeptal se ihned Harald.
„Je tady.“ Řekl tiše Wan Ravenovi.
„Něco tady vzadu je.“ Trig ukázal rukou dozadu. „Slyšel jsem to a možná jsem to i viděl. Ale asi to nebude to, co hledáme. Zdá se mi totiž, že to je jen nějaký pták nebo co.“
Harald se chtěl jít za ním podívat, ale Raven ho zadržel. „Trigu, pojď zpátky. Musíme se držet při sobě.“
„Už jdu.“ Raven viděl, že se Trig otáčí a jde k nim. Oddechl si. Jenže si oddechl brzo.
Triga totiž najednou obklopila tma. Xanovo světlo nebylo tak silné, aby tuto temnotu prorazilo. Co ale tuto temnotu prorazilo, byl křik. Zoufalý Trigův hlas volající o pomoc. Všichni se mu chtěli vydat na pomoc, ale Raven je zadržel.
„Musíme pryč.“ Rozhodl. „Jemu už nepomůžeme. Rychle.“ Tork se na něj díval trochu s nechutí, stejně jako Harald. Ale nakonec poslechli.
Utíkali pryč odsud. Trig stále křičel. Až po chvíli se v chodbě rozprostřel zneklidňující klid. Bylo ticho. Ticho po boji. Družina zpomalila.
„Co se to stalo?“ ptal se Harald.
„Proč jsme mu nepomohli?“ nechápal Tork.
„Protože to bylo zbytečné.“ Pronesl Wan. „Neslyšel jsi ho? Volal o pomoc. Zoufale křičel. Kdy by jsi tak křičel ty? Když by ti v jeskyni zhasla lampa nebo kdyby se ti někdo hrabal ve střevech zaživa?“
Tork polkl. „Myslíš, že ho někdo rozpáral a nechal trpět?“
„A jestli nechceš skončit stejně tak, drž se družiny.“ Radil mu Raven. „Tak a teď se odsud musíme co nejrychleji dostat. Nějaké nápady?“
„Možná bychom se měli vydat zpátky.“ Napadlo Aga. „Těžko najdeme jiný východ. Zpátky snad trefíme.“
„To není špatný nápad.“ Uznal Raven. „Wane, máš dobrou paměť, pamatuješ si aspoň trochu cestu ke dveřím?“
„Celkem jo, ale má to jeden háček.“ Odpověděl Wan a podrbal se na hlavě.
„Jaký?“ ptal se Raven.
„No musíme tím místem, kde se Trig setkal se smrtí a jestli nás to pronásleduje, vběhneme mu do náruče.“
„No, tak předpokládejme, že se ta zrůda najedla a teď si půjde někde odpočinout, než zase dostane chuť na elfí maso.“ Řekl Raven a šel zpátky, směrem kterým přišel. Všude bylo ticho. Klid. Po pár metrech přišli k místu, kde skončil svou životní pouť Trig.
„Není tady po něm ani stopa.“ Řekl Harald, když jsi klekl a pozoroval zemi.
„Krev tady taky není.“ Připomenul Ag.
„Jako by se tady nic nestalo.“ Řekl Tork. „Jako bychom šli špatně.“
„Jenže jdeme dobře.“ oznámil Xan. „Musí tady někde být. Kdo by si proboha dal práci s úklidem po mrtvole?“
„Mohl to být taky nějaký kouzelník a zabít ho kouzlem, takže tady nebudou stopy krve.“ Napadlo Torka.
„To ne.“ Odmítl to čaroděj. „Každé kouzlo vyvolá jakousi vlnu, zanechá stopu, takže každý jiný kouzelník v blízkosti pozná, že se tady někde kouzlilo. A já nic necítil.“
„Mohl ho třeba udusit.“ Navrhl Ag.
„A jak by asi křičel, kdyby ho někdo dusil?“ uzemnil ho Raven. „Nehledejte tady stopy po Trigovi. To nám nepomůže.“
„Měli bychom jít.“ Rozhodl Wan.
„Tak jdeme.“ Souhlasil Tork. „Tohle místo mi nahání husí kůži.“ Družina se opět dala do pohybu.
Vraceli se zpátky. Aspoň v to všichni doufali. Chodby jim připadaly stejné, ale na druhou stranu – oni všechny chodby tady jsou stejné…
Wan se dal do hovoru s velitelem. „Musíme udělat ty pochodně. Jestli nám vážně zabije čaroděje, jsme v háji.“
„Neboj, když jste se snažili otevřít ty dveře, sebral jsem ze zdi jednu trpasličí pochodeň. Je malá, snadno jsem ji schoval. Vypnul jsem ji, ať mi to tu zbytečně nesvítí pod oblečením...“
„Proč jsi nám to neřekl dříve?“
„Dočista jsem nato zapomněl. Oba víme, co tady je. Ty to zvládáš lépe než já. Byl jsem příliš soustředěný na toho netvora, než abych mohl myslet na něco jiného.“
„Já nevím, co zde je.“ Řekl tajemně Wan. „Jen cítím, že to tady je. Snaží se nás to zabít. Pomalu a strašlivým způsobem to z nás vysává život.“
„Buď rád, že nevíš co zde je.“ Utěšil ho velitel. „Kdybys věděl to, co vím já, klepal by jsi se taky.“
„Věřím ti, že nás odsud vyvedeš.“ Wan se zastavil a položil mu ruku na rameno.
„Díky za důvěru, ale zase to nepřeháněj…“
„Co tady blbnete?“ ptal se Tork, který šel o kousek za nima.
„Ale nic.“ Odvětil Wan a zase šli dále.
Kolem nich byly jen holé skály. Raven se teď zamyslel nad tím, kdo tak zničil ty chodby, protože to, co zabilo Wana, to být nemohlo. Nic ho nenapadlo. Ale po chvíli tuhle maličkost přestal řešit. Opět totiž uslyšeli starý známý zvuk.
„Trig měl pravdu.“ Řekl Xan. „To není vítr, ale křídla nějakého ptáka.“
„A co z toho?“ zeptal se Ag a přidal trochu do chůze.
„To nevím, ale přibližuje se to.“ zdůraznil Harald.
„Zrychlete. Ale hlavně se držte při sobě.“ Rozkazoval Raven. „Na celou skupinku si snad netroufne.“ Družina tedy poslechla. Poslední šel Raven.
Wan, který znal cestu šel první.
„Přibližuje se to!“ křikl Tork.
„Běžte, neohlížejte se!“ okřikl ho velitel.
Ale Tork měl pravdu. Ten zvuk byl stále hlasitější a hlasitější. Ještě pár vteřin a Raven bude mít problémy. Všem bušilo srdce jako kdyby prošli peklem. Možná, že v něm ještě jsou… najednou se zastavili.
„Proč stojíte?! Běžte!“ křičel zezadu Raven a ohlížel se, jestli už si to pro něj jde.
„Nevím kam teď!“ odpověděl Wan a hlava mu létala zleva doprava. Chodba se totiž před ním rozdělovala na dvě další.
„Tak už někam jděte nebo nás to zabije!“ zoufal velitel. „Ale honem!“
Wan se tedy rozhodl pro chodbu vlevo. „Snad jdu dobře.“ řekl si pro sebe.
Raven už za poslední zatáčkou něco zahlédl. Ještě ale nedokázal popsat, co to bylo. Prostě se tam mihl nějaký stín. V družině již vládl mírný zmatek. Wan už se nezastavoval před každou křižovatkou, ale vybíral chodby podle svého instinktu. Xanovo kouzlo pomalu sláblo a tak tady byla čím dál větší tma.
Raven tedy vytáhl svou trpasličí pochodeň, aby tady zase bylo světlo. Ohlédl se za sebe. Nikoho neviděl. Wan se zrovna zastavil, protože vážně nevěděl kudy kam a jeho instinkt ho teď taky zklamal.
„Co se zase děje?“ ptal se Raven. „Běžte!“
Wan stál. „Vlevo? Vpravo? Rovně?“ říkal si pro sebe. Harald rozhodl za něj.
„Jdeme tudy a hotovo.“ Řekl a vběhl do chodby vlevo.
Družina i s Wanem za ním. Jenže Tork, který běžel jako druhý, zakopl a spadl. Wan, co běžel hned za ním, zastavil a pomohl mu vstát. Vtom ale uslyšeli křik. Přicházel zepředu.
„Harald.“ Řekl Wan. „Běžel přece jako první.“
„Né!“ křičel Tork. „Vydrž, jdeme ti na pomoc!“
„Stůj!“ zadržel ho Raven. „Zabije tě taky.“
„Pusť mě!“ Tork byl přeci jen silnější a tak se Ravenovi vysmekl a zmizel ve tmě. Po chvíli klidu uslyšeli i jeho křik.
„Nikdo z nás ho nemůže zabít. Naše jediná šance je držet při sobě a utíkat.“ Řekl smutně Raven, otočil se a šel zpátky.
„Víš co to je, tak nám to řekni!“ vybídl ho Xan.
„Nemůžu vám to říct.“ Odmítl velitel.
„Proč ne? Proč nám to nemůžeš říct?“
„Prostě to nejde.“ Řekl suše a otočil se na Wana. „Která cesta je správná?“
„Myslím, že máme jít rovně.“ Odpověděl. „Ale nevím to jistě.“
„Co je v dnešní době jisté?“
„Rozhodně ne život.“ Řekl si pro sebe Ag, když utichl křik Haralda i Torka.
Čtyřčlenná družina se opět dala tiše do pohybu. Nebavili se vůbec o ničem. Neměli nato náladu. A taky poslouchali, jestli náhodou neuslyší tu potvoru. Nehodlali se s ní zase setkat.
„Nemůžeme aspoň vymyslet něco na obranu?“ staral se Wan. „Cítím sice, že je to hodně silné, ale přece musí být něco, čeho se to bojí, ne?“
„Je hodně věcí, čeho se to bojí,“ odpověděl Raven, „ale ani jednu tady nemáme.“
„Nebojí se třeba ohně?“ ptal se Ag. „Většina zvířat či temných tvorů se bojí ohně.“
„Bojí se ohně asi jako obyčejný člověk.“ odvětil Raven. „Nenajdete žádný způsob, jak se ho zbavit nebo ho donutit, aby se nám vyhnul. Prostě až bude mít hlad, přijde si pro jídlo. Ale netroufne si na čtyři elfy najednou.“
„Jsi si opravdu jistý?“ zeptal se Wan. „Je silný.“
„Ano, je silný, a my nemáme žádnou zbraň, která by ho zranila, ale on to neví. Nechce riskovat svou kůži. Radši si počká na nějakou vhodnou chvíli. Něco jako když zabil Haralda.“
„Blíží se.“ Oznámil Wan.
„To je špatné.“ Řekl Raven.
„Proč?“ zděsil se Ag. „Říkal jsi přece, že na čtyři si netroufne.“
„Možná, že po těch třech zabitých už dostal kuráž. A navíc když na něj Tork zaútočil, zjistil, že nemáme žádnou účinnou zbraň.“
„Takže co navrhuješ?“ zeptal se Ag.
„Utíkat.“ Řekl suše Raven a ihned se rozběhl. Zbytek družiny za ním. „Wane, kam teď?“
„Doprava!“ křikl Wan. „Měli bychom být už jen kousek od dveří.“ Xan běžel jako poslední a teď zase on popoháněl ty vepředu.
„Honem!“ křičel. „Už je za námi!“ Raven se taky otočil, aby se podíval, jestli má čaroděj pravdu.
Bohužel musel uznat, že měl. Temná, černá postava utíkala za nimi na hranicích světla a tmy. Nebylo jí tedy moc vidět. Xanovo kouzlo ale najednou sláblo mnohem rychleji než obvykle. Temnota se k družině přibližovala opravdu rychle.
„Dveře!“ křikl Raven. „Xane, pojď je otevřít!“ Xan ale běžel jako poslední a byl o pár metrů pozadu.
Tma už se ho skoro dotýkala. Temné prsty se čaroděje skoro dotýkaly.
„Běž!“ pobízel ho Wan.
Jenže tma už ho skoro pohltila. Vše se to odehrálo za pár vteřin. Xan zavřel oči a běžel. Po chvíli je otevřel. Byl kousíček ode dveří a temnota byla o kus za ním.
„Ty dveře!“ křikl po něm někdo.
Xan ani nepoznal kdo, jak byl ještě mimo Zezadu se ozýval křik. Trochu zmateně, ale nakonec přece jen otevřel ty dveře a trojice elfů vyběhla z tohoto prokletého území. Čaroděj za sebou ještě zavřel dveře a pak už únavou a taky strachem klesl na zem.
„Zachránil jsi nás.“ Řekl mu Wan.
„Díky.“ Přidal se Ag.
„A kde je Raven?“ zeptal se čaroděj.
Wan se podíval na dveře. Skrz dveře ještě pronikal krutý křik osudu.
„Zemřel pro nás.“ Oznámil mu smutnou novinu Wan. „Skočil do tmy abys ty mohl vstoupit zpět do světla.“
Tak ze dveří vyšli tři elfové. Ale ještě nejsou venku…
Diskuze
Velmi dobrý příběh, velmi dobrá zápletka, výborný styl psaní, napínavost, a jiné vlastnosti dávají tomuto příspěvku dech.
Skoro mi to připadá jako když 12 člená skupina průměrně na 4 úrovni šla na černýho draka...... dopadlo to podobně...
Opravdu velice vydařený příběh, nechybí zápletka a napětí. Už dlouho jsem takhle nebyl napnutý, jak to dopadne. A taky by mě zajímalo co to tam bylo. A taky jestli to bylo dobrodružství, tak vás opravdu moc nezbylo
Dobře vymyšlené a né zas tak špatně popsané dobrodružství.
Fakt by mě zajímalo, co to tam v té chodbě vlastně žilo.
Ale také by mě zajímalo, kde u tohoto článku zůstala spisovná čeština a gramatika.