Těžký měšec s chrastivými zvuky dopadl na dubový stůl. Odhodila jej vyžehlená ruka se zlatými prsteny na prstech.

"Vše je tedy ujednáno, za pár desítek minut tu bude," řekly ústa bohatě nastrojeného obchodníka a ten zmizel u východu hostince. Elfka se podívala nejdříve na měšec a potom její zelené oči sjely na pochvu dýky. Za pár chvil ji bude muset opět použít, a sebrat tak další život nevinnému člověku, a to jen proto, aby uživila svou těžce nemocnou sestru a v neposledním případě i sebe sama. Dobře věděla, že svému rodu dělá neskutečně velkou ostudu, ale život v rilondské Chudinské čtvrti nebyl dvakrát jednoduchý. Její neskutečně jemné ruce uchopily mešec a otevřely jej. Samé měďáky, což bylo nejdostupnější platidlo zde v Chudinské čtvrti. Připnula si měšec k opasku a čekala, čekala na svou další budoucí oběť, v pořadí již čtvrtou. Další plamen vyhasne jen proto, že obtloustlý kupec nesnese pomyšlení na přiliš vysokou konkurenci, bylo jí z toho zle. Častokrát si pokládala otázku, proč zvolila zrovna tento druh "zaměstnání", ale v Rilondu zrovna v této temné době moc práce nebylo, a tak přišlo vhod i tohle.

Čas pro ni míjel neskutečne pomalu, ale na tento pocit si už zvykla. Hostinský snad už stokrát položil korbel na stůl, dveře se otevíraly i zavíraly a mince se kutálely po stolech, tu a tam dopadla karta či kostka.

Ale pak přišel ten vytoužený a zároveň obávaný okamžik. Dveře Černé naděje se otevřely a v nich stanula postava shrbeného staříka v letech, popis seděl přesně. Posadil své znavené kosti na jednu z volných židlí a ukázal na hostinského vztyčený ukazováček. Hostinský kývl a za několik mála okamžiků měl kupec korbel oroseného piva před sebou. Vzal korbel a začal se osvěžovat. Nifreliny oči ho neustále sledovaly, ale jen pokradmu, stačily si všímat i dveří hostince. Připadalo jí směšné, že ani nezná jeho jméno, ale zas tak moc se tím nezatěžovala, hlavně když bude na pár týdnů zase vystaráno. Náhle se u něj objevil vysoký muž zahalený černou kápí. Nifrel si všimla, jak si něco podali pod stolem, to bude ono, druhá část jejího neradostného úkolu. Potom se muž zvedl a rychle opustil hostinec. "Platit", skřehotavým hlasem vyslal slovo stařec na hostinského, který u něj v mžiku byl a hned v dlaních tiskl vytoužený peníz. Stařec se pomalu a nepozorovaně rozhlédl po hostinci, jestli ho náhodou někdo nesleduje, a zamířil ke dveřím. Nifrel se zvedla současně s ním, ale to už ji mohutná paže hostinského usazovala zpět. "No ale, snad by nám slečna nechtěla odejít bez placení", pokáral ji hostinský a již natahoval otevřenou dlaň s nadějí, že ji něco zastudí. "Ovšem že ne", odsekla Nifrel a vrazila mu do ruky měďák. Potom se opět zvedla, ale pod tíhou paže hostinského se vrátila zpátky. "Tři", natahoval dlaň hostinský. Nifrel urovnala dluh a s ohyzdnou nadávkou na rtech opustila hospodu.

Venku byla tma, kterou místy prořezávalo nejasné světlo oken přízemních domů, kde bydlela chudina. "Sakra, co teď", zaklela, když její oči nezachytily žádné známky kupcovy přítomnosti. Snad by ho mohla najít podle stop, ale v té tmě ztěží viděla před sebe, natož pak nějaké nevýrazné stopy. Bezradně se tedy rozběhla na sever od hospody, ale zvolila špatně. Vrátila se tedy k hospodě a prohledávala její blízké okolí, zase nic. Z očí se jí začaly valit slzy. "Kam mohl tak starý člověk tak rychle zmizet?" ptala se sama sebe. "Snad zmizel do jednoho z domů poblíž hostince, nebýt toho tlustého hospodského, určitě by byl již mrtvý". Se svěšenou hlavou se vydala domů.

Po pár minutách cesty bludištěm chudých ulic se zastavila před domem, kde žila ona i její sestra. Dům se nijak výrazně od okolních nelišil, ba co víc, byl ještě mnohokrát horší a již tak rozbořeným barabiznám dělal ostudu. Dveře pomalu zaskřípaly a nádherné tělo Nifrel se přesunulo dovnitř.

Nábytek tu čítala jedna postel, stůl se židlí a jakási shnilá truhlice. V posteli ležela mrtvolně bledá elfka, ještě malé dítě. Ležela pod starou roztrhanou dekou a smutně na Nifrel pohlížela. Nifrel si otřela slzy a pohladila sestru po vlasech. "Všechno bude dobré, neboj se, jsem tu s tebou", řekla jí.

Její sestra Gainna je již od narození němá a nedávno onemocněla záhadnou nemocí, na kterou nedokázal najít lék ani městský doktor, kterého Nifrel zaplatila za svůj poslední "plat". Trpěla vysokými horečkami a nočními můrami, bylo jí ode dne ke dni hůř a hůř. Nifrel odepnula měšec s nezaslouženou odměnou a položila ho na stůl, zítra ho bude muset odevzdat, potom se schoulila na koberec u postele své sestry a snažila se usnout.

Nifrel vzbudilo silné klepání na dveře, bylo brzké ráno. Se zlou předtuchou uchopila kliku a pomalu je otevřela. Oddechla si, když spatřila v plášti zahaleného tuláka. "Už jsem se lekla, že jsi někdo jiný, pojď dál ,Zelgi,", oslovila tuláka, který napochodoval do jejího domu. "Jak se máš, Gainno," podíval se na elfku. Ta se jen usmála, ale dalo jí to hodně práce. "Víš," začala rozhovor Nifrel, včera se mi nepovedla jedna "objednávka", teď její oči směřovaly na měšec na stole. "Z toho si nic nedělej, něco seženem," uklidňoval ji Zelgi. "Vlastně už by něco bylo, zítra se v zámožnější čtvrti objeví trh, na který se přijede podívat a nechat tam peníze spousta kupců v balíku a jiných kořistí, což je šance pro nás," řekl Zelgi. Nifrel se rozzářily oči. "Ani nevíš, jakou jsi mi udělal radost, zasloužíš si pusu," řekla a políbila ho na čelo. "Já vím, jsem prostě dobrej, že jsem se to dozvěděl, však to taky nebylo snadný. Trh se koná v Obchodním domě, do jehož sálů se mohou podívat jen zámožní kupci. Dům bude vysoce střežen gardisty a královskou stráží, vůbec nebude snadný se tam dostat, ale my už na něco přijdem, viď, spíše já už jsem na něco přišel, musíš uznat, že zkušeností mám přece víc jak ty.""O tom bych si ani ve snu nedovolila pochybovat,"souhlasila Nifrel. Tulák vytáhl z plášte mapu domu a začal odhalovat Nifrel svůj plán :"Takže, hlavní vchod je hlídán strážemi, které kontrolují každého, kdo tam vstoupí, to nepřichází v úvahu, dále se tam můžeme dostat přízemními okny, ale žádné nevede do izolované místnosti, kde by nám ty šmejdi bohatý dali pokoj. Je výhoda, že trh se koná v noci a je tajný, kupci tam jsou zváni pozvánkami, které jim posel osobně doručí. Včera jsem se tam byl podívat a právě toto okno," zabodl prst do papírů, "toto okno ve třetím patře," významně se podíval elfce do tváře, která se zatajeným dechem čekala na jeho pokračování, "toto okno je přesně pro nás, vede, ehm, na toalety, na dámské toalety, ehm..., ale pokud se tam dostaneme před samotným začátkem, nic nehrozí, někde se tam ukrejem, vybavení mám," vytáhl z torny kotvu a provaz. "A co když nebude okno otevřené?" optala se zvědavě Nifrel. "No..., když nebude, tak ..., ale ono bude, bohatí si potrpějí na čerstvý vzduch," usmál se. "A stráže hlídají jen hlavní vchod?" nabrala Nifrel na vážnosti. "Eh, no, to asi ne, byly tam, když sem tam byl na obhlídce, ale to nebude problém, jeden z nás je zabaví a druhý vyleze do okna." "A kdo je zabaví?"

"Víš, možná by bylo lepší, že bych je asi zabavil já, protože představa pobytu na dámských záchodcích mě zrovna moc neláká." Nastala chvíle ticha. "Dobře, půjdu tam, ale mám větší podíl z nakradených věcí," přisně se podívala na tuláka. "No a jak velký?" "Tři čtvrtiny," řekla hlasitě elfka. "Coo?" "Tři čtvrtiny, nebo si tam jdi sám," nedala se. "No dobře teda, tři čtvrtiny, ale ani o měďák víc," neochotně souhlasil Zelgi. "Tak jsme dohodnuti," vítezně se ušklíbla.

"Dovol mi jednu otázečku, co hodláš dělat s tím měšcem, který ti nepatří?" "To není tvoje věc, ale pokud ho ten otrapa nebude chtít zpátky, což asi bude, nechám si ho, stejně neví, kde bydlím, asi." "Jo, na tvojem místě bych udělal totéž," přitakal tulák. "No, je načase předat ti vybavení, sejdeme se zítra u Obchodního domu přesně v osm večer, já zabavím ty stráže a potom se tak sám zkusím nějak dostat," řekl Zelgi a dal jí kotvu s provazem, daroval mapu domu i jeho šperháky. "Dobře, ale moc neriskuj, neměla bych v tu chvíli uvnitř zrovna záviděnihodné postavení, mimochodem se šperháky jsem nikdy nepracovala." "Naučíš se," usmál se Zelgi a zvedl se k odchodu. "Tak ať nám to vyjde," řekla Nifrel a zavřela za ním dveře.

Zelgi ji nikdy moc nepřitahoval, ale je výhodné mít na své straně v tak těžké životní situaci nějakého spojence. Podívala se na Gainnu, ale ta už, zatímco se bavila se Zelgim, dávno spala. Nifrel za pár chvil učinila to samé.

Nifrel vstala časně ráno, ještě byla venku tma. Vydala se směrem k Obchodnímu domu obhlídnout, co se tam děje. Když tam došla, byla velice překvapena, neboť dům nehlídal naprosto nikdo. "Kupci si zaplatí stráže a ony potom nehlídají, to nějak nehraje, vždyť tam někdo může nepozorovaně vniknout." Ale náhle ji v pozorování vyrušily cizí kroky. Nifrel rychle zaplula do stínu a kolem ní těsně projely dvě siluety postav. Byli to dva muži zahaleni v černých pláštích. Přistoupili k dvoukřídlým dveřím, vchodu do domu, a vytáhli klíč, kterým je odemkli. Potom oba zajeli do domu, jak nejrychleji to šlo. Z dveří ještě vykoukla nějaká hlava, jestli je vše v pořádku. Potom se dveře opatrně a pomalu zavřely. Nifrel vyběhla z úkrytu ve stínu ke dveřím, kde ji slabě osvětloval svit měsíce. Přiložila své špičaté ucho ke dveřím a snažila se zachytit nějaké zvuky. Slyšela jen slabé chrastění klíče, jako by se někdo nemohl trefit do zámku. Otevřela tedy dveře. Věděla, jaké nebezpečí podstupuje, ale přirozená elfí zvědavost ji nenechala na pokoji. Náhlédla do škvíry dveří, které byly naštěstí dobře namazány, a do očí se jí dostalo slabé světlo, které vydávala svíce, již držel jeden z mužů. Nifrel se naskytl pohled na bohatě zdobený sál, kde už byly nachystány stolky a stoly na dnešní trh. Ze sálu vedla trojice dveří. Právě tito muži se nacházeli u dveří prvních zleva, jeden byl skrčený a šperháky ubližoval asi jinak velice odolnému zámku, neboť dveře byly železné oproti ostatním, a druhý mu na práci poskytoval světlo. Nifrel s obavou, že ji zahlédnou, potichu zavřela dveře. "Aha, tak nejsem jediná, kdo se sem chce dnes podívat, to by měl vědět Zelgi."

Po oběhnutí několika bloků se Nifrel dostala před domek, který byl naprosto shodný s tím jejím. "Zelgi, vstávej!" začala bušit na dveře, div se nerozsypaly. Po několika úderech do dveří se otevřely a v nich stanula postava obtloustlého tuláka Zelgiho. "Co je???" ospale a s nechutí se zeptal. "Jde o to naše malé vniknutí dneska." "No tak pojď dál," otráveně zasyčel. Tulák rozžehl svíci na stole a nabídl Nifrel místo na zemi-byl na tom jaksi hůře než Nifrel-. Tulák si vyslechl všechna její slova a nakonec jen mávl rukou :" No a co má bejt? My tam nejdeme unášet bohaté kupce nebo brát truhly přeplnéné penězma, jdeme tak akorát tak pro jeden zlatý svícen když se zadaří. To si vážně myslíš, že na takový události budeme loupit jen my dva? Tady v té díře je řada kapacit, které májí poněkud vyšší cíle a hlavně schopnější lidi. Ty jen uzmeš nějakou cetku a zas vylezeš ven. Od člověka, který zařízl už tři lidi, bych čekal drobet více zlodějského myšlení, než máš ty." "Raději o těch mrtvých pomlč, nebo budeš čtvrtý," výhružně se na něj Nifrel podívala a položila prsty na pochvu dýky. "Ani to nevytahuj, ještě si s tím ublížíš, přecitlivělá elfko."

Nifrelina reakce byla jen taková, že vstala a třískla za sebou dveřmi tak, že Zelgiho dům ten otřes sotva ustál.

Blížila se osmá hodina večerní. Nifrel si ještě zkontrolovala potřebné vybavení a rázným krokem vykročila k cíli. Cestou se k ní přidal Zelgi. "Zdravím, tak seš připravená?" Ale elfka šla, nevšímajíc si ho, dále. "Hele, pokud ti jde o to ráno, tak jako promiň, ale bylo to tak blbý, že to nemohlo zůstat bez komentáře. Jest-li se budeš takhle chovat i v průběhu akce, odnesem si maximálně nějaký roky ve vězení." Elfka opět nic. "No, beru to jako pochopení," pronesl Zelgi.

Když prošli poslední ulicí, jejich oči zachytily, kterak se desítky nastrojených kupců a obchodníků hrnou do sálu v Obchodním domě. Všichni se museli podrobit prohlídce. Asi deset metrů od okna, kam se Nifrel podle plánu měla za chvilku dostat, stál obrovský barbarský hromotluk, jež v ruce svíral obouruční meč a jeho svaly skrývala používaná šupinová zbroj, která jistě podstoupila řadu bitev. Ve zbroji se dala dokonce nálézt menší dirka, která asi zůstala jako následek po zásahu šípem. Oba se zařadili do davu chudáku, který přihlížel na dění okolo kupců. Barbarovy oči hbitě jezdily po chudině a kontrolovaly pořádek.

"Nifrel, s tím jsem nepočítal. Jak mám zabavit horu svalů, která je třikrát větší než já? Nehledně na to, že když na okno hodíš kotvu, tak si toho všichni chudáci všimnou a začnou obtěžovat." "Víš, já jsem nikdy v životě kotvou neházela," zastyděla se Nifrel. "To si asi děláš srandu???" zamračil se Zelgi. "No, myslím, že by bylo rozumné obrátit se a jít domů." "Ne! To nesmíme vzdát (měl jsem si vybrat za partnera možná někoho spolehlivějšího nežli plachou elfku), počkáme, až se dav uchýlí do svých domovů, a ten barbar už nebude zas takový problém, přeci jenom pro zloděje mého kalibru," pyšně na sebe upozornil Zelgi. "Ale vždyť jsi před chvílí říkal, že...," "žádné ale, uděláme to tak, jak jsem řekl," nedal se tulák. "No dobře, jsi přeci jenom zkušenější," ochotně souhlasila Nifrel, protože jednat s tím obrem se jí zrovna dvakrát nechtělo.

Tak tedy čekali. Kupci a obchodníci zvyšovali svou reputaci tím, že házeli drobné mince do řad davu. Za to jim chudina projevovala až nepatřičnou úctu. Ale neobešlo se to bez menších potyček, často kvůli rukám, které si společně sáhly na měděný zázrak, kterým měďěná mince pro chudinu bezesporu byla.

Když už všichni kupci do sálu vstoupili a na zemi nezbyl jediný peníz, přišla jejich chvíle. "Nifrel, já tu zůstanu a ty to oběhni, aby ses potom vynořila přesně za barbarovými zády," poroučel Zelgi. Nifrel jen kývla a splynula v davu, který se hrnul ulicemi, neboť dalších měďáků se chudáci asi již nedočkají, jako kapka v moři. Zelgi chvíli vyčkal, až se Nifrel dostane trochu dál, a pak se rozhodl jednat. Všiml si, že se Nifrel nachází jen pár metrů od barbara. Tulák nasadil pomalou chůzi a vydal se k barbarovi. Barbar stál u zdi jako socha a v obličeji nehnul ani brvou. Tulák si stoupl tak, aby byla Nifrel barbarovi přesně za zády, a počal rozhovor. "Ehm, promiňte, dobrý muži, ale jsem poutník zdaleka a hledám chrám Lanthaderův." Barbar se otočil k tulákovi a výhružně pozvedl svůj meč: "Já to nevím, ale můj meč by ti to možná řekl." "Tvoje odpověď nezůstane neodměněna." "Pět měďáků!" zaduněl barbarův hlas. "Samozřejmě, pět měďáků, hned je vylovím," neochotně řekl a vytáhl přesně tolik, co požadoval barbar. "Tak to máme jeden, druhý, jééé, pardon, jsem to já ale nešika, hned to seberu," řekl tulák a sbíral ze země záměrně upustěné peníze. Mezitím už byla Nifrel u okna a vytahovala z torny kotvu s provazem. "Prosím, ať se mi to povede." Ještě jednou zkontrolovala, zdali je okno otevřeno, ale zdali tam někdo pobývá, to určit nedokázala. Ve chvíli, kdy kotva opustila Nifrelinu ruku, se Zelgi příšerně rozkašlal, to aby barbar neslyšel náraz. Kotva se naštěstí zachytila, což ještě Nifrel zkusila zatažením za lano, a jala se šplhati po provaze. Její mrštné a perfektně stavěné tělo jí zajišťovalo velké zkrácení času, kolik by normální smrtelník na vyšplhání potřeboval. Nifrel se za pár sekund ocitla v domě a v tu samou chvíli odevzdal Zelgi peníze barbarovi.

"Jo, musíš jít tamtou ulicí a zabočit u druhé odbočky vpravo," radil barbar a schovával si těžce vydělané peníze do vaku. "Tak tedy díky," odvětil tulák a vydal se směrem, který mu barbar poradil. Nifrel okamžitě vytáhla lano a rozhlížela se po místnosti. Byly tu tři dřevěné kabinky na vykonání potřeby, krásné křišťálové zrcadlo a lustr se svíčkami. Dřevěnou podlahu zdobily pestrobarevné koberce. Uschovala kotvu a lano zpět do torny i s dýkou a uložila do jedné z kabinek. Z místnosti vedly jediné dveře, ke kterým také elfka poklekla, snažíce se zachytit nějaký zvuk.

"OO, Franzi, nějak mi ty zákusky nesedly, budu si muset odlehčit," zaslechla Nifrel ženský hlas. "Ale jistě, drahá, počkám tu zde na tebe," přitakal mužský hlas. Nifrel došlo, že za chvíli tu nebude sama, a tak se rozhodla ukrýt se v jedné z kabinek. Zakrátko se dveře otevřely. Bylo slyšet obrovské dunění a vrzání dřeva. "Jestli tohle je člověk...," povzdechla si Nifrel a modlila se, aby se drobeček nenacpal zrovna do jí obývané kabiny, naštěstí se tak nestalo a kolos se po pár nechutných zvucích zvedl a odešel.

"Asi by to chtělo lepší šaty, protože s tímhle se mezi ty nádhery nedostanu," pohlédla na svou koženou tuniku. Nifrel vyšla ze svého úkrytu a pootevřela dveře. U schodiště dolu stáli nějací kupci a popíjeli víno z poháru, občas prohodili několik slov o tom, jak je to tady nudné a že si ještě pořádně rozmyslí, zda sem přijdou příští rok. Dále si ukazovali cetky, které zde oba nakoupili. "Opravdu musím přiznat, že dneska to tu nemá patřičnou úroveň, na kterou jsem zvyklý," poznamenal jeden a s úděsným šklebem ve tváři pozoroval řetízek se zlatým přívěskem typu kříže. "Nezbývá než souhlasit, příště se raději podívám do Albirea," pronesl ten druhý.

V chodbě už nikdo jiný nebyl, ale zato spousty dveří ano. Každé nesly nějaké označení, ať už v podobě symbolu nebo čísla. Po chvíli rozhovor obchodníky přestal bavit a vydali se po schodech dolu, odkud již byl slyšet zvuk trhu. Nifrel si všimla, jak jeden z nich s nechutí odhazuje te zlatý přívěsek, a rozhodla se jej vzít.

Po pár tichých krocích ho již měla v dlani. "Krásná věcička, nyní jsem tvou majitelkou já," zamilovaně pohlédla na řetízek a upnula si jej k pasu. Teď ji ale vyrušily kroky přicházející ze zdola. Byla to skupina obchodníků směřující sem. Nifrel nechtěla riskovat možné objevení, a tak její ruka padla na kliku dveří hned za ní.

Ani si nevšimla, co na dveřích bylo, ale byla si jistá, že se nachází v koupelně. U levé stěny byla vana a před ní plášť, který bránil výhledu z ní. Skříňka s hygienickými potřebami nechyběla také. Vzduch byl prosycen vonným olejem připomínajícím vůni rozkvetlých květin. Ve skříni v rohu, která byla otevřená, odpočívaly ručníky, ale také nádherné bílé šaty a malá truhlička s čímsi. "Nifrel využila zvuku čvachtající vody, kdoví co tam majitelka šatů ve vaně v tu chvíli dělala, a po odhození všech jejich chudinských šatů zaplula do těch nových, právě přivlastněných. Ulevila své zvědavosti, když otevřela truhlíčku, kterou obýval překrásný perlový náhrdelník, který se už teď houpal na jejím krku.

Šaty výrazně upozorňovaly na její ladné ženské křivky, čehož si všimla, když se zhlédla ve větším zrcadle, které nemohlo nebýt součástí každé bohaté koupelny. "No jo, úplná princezna," pochválila se Nifrel. Ten zlatý přívěsek klidně nechala v šatech, neboť ve srovnání s perlovým náhrdelníkem nebyl ničím. "Teď už jen vypadnou odtud, myslím si, že po dnešním lovu nebudu muset nic podobného do konce života podstoupit." Nyní už však únik oknem nepřicházel v úvahu.