Vlčí hrozba
| Autor: | Mortweel |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 4 |
„Počkejte, uklidněte se a řekněte mi co se děje. A kdo vlastně jste?“ Odpověděl starostlivý ženský hlas.
„Jo jasně. Já jsem Adam, volám ze Polska z jedné malé vesničky. Můžete přijet? Prosím. Závisí na tom lidské životy.“ Pokračoval Adam o něco klidnější.
„Jak to? Co se děje? Proč na tom závisí lidské životy?“ Ozvala se nechápavá žena s mírným podivením, že ten dotyčný umí česky.
„Po telefonu ne.“ Pokračoval Adam.
„Když mi neřeknete, proč tam mám jet, tak se na vás vykašlu. Přece neodejdu od rozdělaného výzkumu jen kvůli nějakému telefonátu. Takže chci vědět o co jde, nebo se se mnou rozlučte“ hrozila již lehce rozhořčená doktorka.
„Tak dobře, ale jenom to hlavní. Vím, že se zajímáte o živočichy. Četl jsem dvě vaše knihy a tak mě napadlo, že vy by jste to mohla vědět nejlíp. Víte, objevili jsme tu nový zvířecí druh. Nevím jestli jde o nějakou mutaci vlka, nebo stvoření z legend, ale rozhodně tu žije. Musíte to vidět, jinak neuvěříte.“ Vysvětloval Adamův hlas téměř jistý úspěchem.
„Počkejte, jak stvoření z legend? To si ze mě děláte srandu, nebo co?“
„Ne, to bych si nedovolil, ale prosím vás. Věřte mi. Nebudete litovat.“ Uklidňoval doktorku Adamův hlas.
„Dobře. I když tomu moc nevěřím, pojedu. Nenechám si ujít nový druh. Vezmu sebou svoji partu. Kde ta vesnice leží, a jak se jmenuje?“ odvětil již klidný hlas doktorky a bylo v něm poznat jisté vzrušení.
„Takže: Když přejedete hranice…"
*****
Hned druhý den ráno obvolala světlovlasá třicátnice s jasnými rysy, které dokazovali její ženskost, své společníky. Měli přijít (i s doktorkou) čtyři, přišlo jich však pět.
„Tohle je nováček, poslala nám ho akademie“ řekla s drobným úšklebkem 180 cm vysoká hora svalů, na které byly jasně životní zkoušky, kterými musela projít..
„Vítám tě Franto“ odpověděla doktorka.
„Jmenuje se Karel Baňa“ pokračoval Franta, který už nedokázal zadržet smích.
„Já jsem Lucie Novotná, ale všichni mi říkaj doktorko“ tak dokončila představení Lucie.
Na to jí odpověděl vychrtlý Karel, na kterém nejvíce vynikaly jeho kudrnaté, černé vlasy a mnoho dioptrické brýle: „Těší mě“.
Franta si nedokázal odpustit poznámku, že Karel je vycvičená kancelářská krysa, ale to už si Lucie všimla sama. Začali přicházet ostatní. Bob Marvin – přistěhovalec z Ameriky, ale jinak dobrý biochemik (spíše to byl Luciin přítel než kolega a tajně před Lucií skrýval své city, a nedokázal jí to říct do očí. Pod jeho tvrdou skořápkou se skrýval velmi citlivý člověk) a Petr Gazda – průměrný Čech, který se trochu vyznal v lékařství. Ale od té doby, co Bobovi zachránil život, patří neodmyslitelně k týmu.
Když Gazda dorazil řekl jen: "Brej doktorka, kam to vlastě jedem?"
„Podíváme se do Polska, máme tam práci.“ Nikdo už se na nic neptal. Jen nastoupili do autobusu a odjeli.
*****
Po dvou dnech jízdy autobusem konečně dorazili do malé polské vesničky Maršev. Adamův dům hned našli, byl na kraji vesnice a bylo jasně vidět, že se již mnoho let neopravoval.
„Je to dům s historií“, vysvětloval tenkrát při popisu cesty do vesnice Adam.
„No ten si musel užít“, potvrdila nyní doktorka Adamovo tvrzení při vzpomínce na telefonát.
„To sem jedeme kvůli takovýhle barabizně?“ protestoval Gazda nad vzhledem.
„Ne, kvůli tomu ne, je v tom něco hodně velkého.“ Odpověděl hlas doktorky.
V tom ale vyšel ven menší mladík s velkým úsměvem, ale i přes to v jeho obličeji byly poznat velké potíže, se kterými právě bojuje. Byl to Adam.
„Dobrý den. Vy jste určitě doktorka Lucie Novotná. Už jsem vás očekával.“ začal rozhovor Adam.
„To jsem já. A tohle jsou…“ odpověděla doktorka.
Po představení je Adam pozval dovnitř. Vevnitř v domě to kupodivu nevypadalo vůbec špatně. Vymalováno, krásně vyzdobeno, pěkný nábytek, překrásný krb ve stylu středověku, prostě pastva pro oči.
Lucie se nahnula k Gazdovi: „Zdání klame!“
„Pravda doktorka.To koukam,“ řekl Gazda trochu omluvně.
„Tak jo. Jdu rovnou k věci.“ Řekl konečně po chvíli ticha střídaného projevy úžasu Adam.
„Před rokem jsem přijel z Čech studovat místní lesy a faunu.“
„Aha, proto mluví česky.“ Pomyslela si Lucie.
„Vše bylo v pořádku, až do minulých dvou měsíců,“ pokračoval Adam „to jsem byl na prohlídce lesa a našel jsem roztrhaného člověka, úplně na cáry. Jen při pohledu se mi udělalo špatně. Policie uvrhla podezření na nějakého medvěda, nebo vlka, ale to se potom vyloučilo. Bylo totiž dokázáno, že nežije žádný případ útoku medvěda či vlka v takovéhle brutalitě. Vědci však při zkoumání odřených kostí od drápů určily že mohlo jít o jakési větší plemeno vlka.“
„Vlčí útoky jsou všude. Mohl to být jen velký vlk. Nic víc. To jsme se sem plahočili jenom kvůli nějakýmu blbýmu vlkovi???“ ozval se rozzuřený hlas Franty.
„Ne, kvůli tomu bych vás samozřejmě nevolal. Jde o to, že jsme druhý den další tělo, a následující den taktéž.. Minulý měsíc se stalo to samé. Také tři těla roztrhané tak, že jste mohli vidět všechny lidské svaly.“ „Chcete říct, když jste tenkrát říkal to o legendárním tvorovi, že to má být jako Vlkodlak? Ta dětská povídačka.“ Projevila náhle své myšlenky Lucie.
„Ano, přesně to chci říct. Ta vaše, jak říkáte, dětská povídačka totiž v tomhle kraji zabila před dvěma stoletími 300 lidí. Když ji konečně zabili, zbyla jim na vidlích jen krev sedláka Mathease. A ta zrůda se v něj také proměnila. Sice byl schopen vyléčit si rány přes noc, ale škody takového rozsahu nezvládl. Pak jsem si vzpomněl, že jsem na akademii věd četl jednu keltskou pověru. Pověru o splynutí člověka s vlkem. U nich známo jako démon Laos, u nás známo právě jako Vlkodlak.“ Vysvětloval Adamův hlas.
„To je přece blbost,“ ozval se Franta ještě víc rozzuřený než předtím „přece nevěříte na nějakého stupidního Vlkodlaka. Je to pohádka pro děti, není to skutečný. Je to jenom nějakej šílenec co si na něj hraje a chce, abychom tomu uvěřili. Já tomu nevěřím a zejtra jedu domů.“ Ostatní až na doktorku souhlasně zabručeli.
„Počkejte. Všechny vraždy byly ve dnech úplňku. Každý den jedna. Neznám nikoho, kdo by toto dokázal udělat. Věřte mi. Vy jste neviděli ty jejich roztrhané těla. I kdyby jste našel ten nejsilnější charakter na zemi, tak pochybuji, že by tohle dokázal. Člověk toho snad ani není schopen.“
„Dobře. Podíváme se na to, ale nejdřív chcem vidět ty těla.“ Rozhodla konečně doktorka.
„Ale doktorka,“ hned protestoval Gazda „vždyť to je blázen. Vyprdnem se na to a jedem domů OK?“
„Ne. Tohle mě zajímá. Zůstaneme tu týden. Za tři dny je úplněk, úplněk přečkáme a poslední den odjedeme. Jo?“ ozval se ne moc přesvědčivý souhlas, ale bylo to lepší než nic.
*****
Po dvou dnech se už docela seznámili s místními obyvateli. Hospodský a místní prodavač té historce taky věřili, a proto je patřičně vybavili. Dostali jeden stříbrný kůl, a stříbrný náhrdelník po babičce. Byli se podívat v pitevně. Už se v nich začínala vzbouzet podezření na nějakou tu dětskou povídačku. V pitevně byla ta těla alespoň drobet vrácena do své původní podoby, ale i přesto to byla síla. Karla to překvapilo a už ležel na zemi v mdlobách. Než však dopadl uslyšel ještě Frantův burácivý smích. Poslední den před úplňkem ještě doktorka s Bobem nad krbem ulila šest stříbrných nábojů do jeho pětačtyřicítky. Celkem poklidně přečkali první úplňkovou noc. Nic je nevzbudilo a ani když byli na stráži tak nic nezpozorovali. Ráno se však všichni probudili (I Karel, který držel poslední stráž a usnul při ní) a čekalo je nemilé překvapení. Přímo uvnitř místnosti ležela roztrhaná mrtvola. Bylo jasně vidět vlčí kousaní a drápání, ale tohle nemohl provést, žádný známý vlk a navíc žádný vlk není tak inteligentní, aby dal to tělo přímo do jejich domu, zvlášť, když to právě vyšetřují. Doktorka okamžitě začala řvát na Karla „Ty jsi snad odemykal dveře? No tak odpověz!“
„Jo musel jsem jít na záchod.“ Zpovídal se Karel couvající do rohu.
„A nezamkl jsi. A ještě k tomu jsi usnul na stráži. Kvůli tobě jsme mohli být všichni mrtvý!!!“
„Doktorko, brzdi! Nech ho. No tak!“ uklidňoval ji Franta a Karel pocítil úlevu.
Poté co konečně odnesli tělo se dali do debaty: „Musí to bejt někdo z místních. Nikdo jiný neví, že jsme tady.“ Začal Franta.
„Kdo tohle mohl jen udělat. Kdo??? Ta debilní historka je pravdivá. Ksakru.“ Soptila v duchu Lucie, ale nedávala to znát.
Zatímco Lucie přemýšlela, Bob odešel po stopách, které našel. Po chvíli pátrání a přemýšlení o výšce a váze toho monstra náhle zavolal: „Rychle. Přijít sem rychle.“
Všichni se odtrhli od rozhovoru, který vedli a seběhli se k němu. „Tady on běžen k náš dům a něco za sebou táhnout. Nejspíš naše oběť. Vypadá to jako že jeho přední packa jsou vlčí ale zadní lidská noha. Je to velmi podivná stopa. A tady se zase vracet do lesa.“
„Bobe, dokážeš ho vystopovat až do jeho doupěte?“ zeptala se Lucie.
„No nevědět, jestli mít toto zvíře nějaké doupě, ale pokud ano, tak já najít.“ Odvětil příjemný hlas Boba.
„Vezměte si výbavu a jídlo a jdeme. Spát tu asi nebudem.“ Rozkázala Lucie a vyrazilo se.
*****
Šli po stopě pomalu, aby ji neztratili. Cesta se jim protáhla asi na čtyři nebo pět hodin a proto udělali malou přestávku k odpočinku. Baňa šel prozkoumat prostředí okolo. Vždy měl rád procházky v lese, ale v Praze si jich moc neužil. Byly tu velmi husté lesy, a místy až strašidelné. Jen co Karel pomyslel, že tady budou muset být přes noc, mrazilo ho v zádech. Všude byl samý porost, křoví a jeden strom nalepený na druhém. Jak se tak rozhlížel po krajině a hledal cokoli podezřelého nebo hezkého. Nad sebou uslyšel nějakého dravce a prudce otočil hlavou, to vedlo k jejímu zatočení. Předtím si nevšiml ani bahnitého podkladu a uklouzl po něm. S velkým křikem ujel asi tři metry a spadnul do menší díry.
Otevřel oči a před ním stál vlk s obrovskými vyceněnými zuby. Baňův křik se prolínal s vlčím vrčením a štěkotem. Vlk zaútočil. Chtěl kousnout Baňu do krku, ale ten si stačil dát před hlavu ruku. Pocítil nesmírnou bolest. Cítil jak vlčí zuby hladce projíždějí svaly a masem a to doplnil neskutečným křikem. Pomalu začínal omdlívat bolestí, když uslyšel Boba s jeho pětačtyřicítkou a třemi následujícími výstřely, které se staly vlkovi osudovými. Gazda se hned vrhl k Baňovi s lékárničkou a začal mu ošetřoval ránu, ze které stříkalo neuvěřitelné množství krve.
„Máš štěstí Karle. Sice s tou rukou chvíli nesmíš nic dělat, ale není to nic vážného. Nepoškodil ti žádné důležitější části paže. Jen ti potrhal několik svalů, ale to musíš vydržet.“
„Díky. Díky všem. Hlavně tobě Bobe.“ Děkoval velmi roztřesený hlas Karla prokládaný bolestnými zasyčeními.
„To je v pohodě.“ Odpověděl klidný hlas Boba.
Bob neměl rád chválu. Bylo to podivuhodné, kvůli činům, které vykonal. Tenkrát v USA, ještě jako biochemik, měl vyrobit ničivou biologickou zbraň proti Rusku. Měla to být rozhodující zbraň v možné válce. Správné vzorce znal však jen Bob. Když se dozvěděl, co s tím chtějí dělat, založil v laboratoři požár a utekl. Proto se nyní skrýval v Čechách.
„I přesto ti budu vděčný.“ Oznámil stále stejný hlas Karla.
Zbývalo šest hodin do setmění a stopování pokračovalo. Asi po pěti hodinách konečně dorazili tam, co hledali.
„Máme tady vlkodlačí doupě. K neuvěření.“ Oznámil mírně ironický Frantův hlas.
Byla to jáma o rozloze asi čtyř metrů, kterou vyhrabal vlk s přístřeškem z větví a listí, který však musel postavit člověk.
„Tak jo. Hezky si tu na něj počkáme.“ Rozkázala Lucie.
„Doktorka, snad tady na tu stvůru nechcete počkat. Vždyť to Karlovo zranění je pro něj hotový lákadlo.“ Namítl Gazda.
„Ano Petře to je. To jediné je naše nevýhoda.“ Odpověď doktorky Petra neuspokojila.
„Máme tři kulky. Další tři kulky skončili v tamtom vlkovi, a jestli je pověst pravdivá, tak Vlkodlaka dokáže zabít jen stříbro, nebo pěkně ošklivá rána. Jeho hojivé schopnosti jsou prý neuvěřitelné.“ Ozval se po dlouhé době Adam.
„Takže máme tři kulky na jednoho vlkodlaka. To zvládnem.“ Ozval se Franta.
„Teď si všichni najděte nějaký strom a vylezte na něj. Ve vzduchu budeme mít proti němu značnou výhodu a má menší šanci, že nás zvětří. Musí nám to vyjít. Franto pomoz nahoru Karlovi.“ Řekla doktorka začala si hledat vlastní strom.
*****
Padla tma.
„Už je poblíž. Cítím ho.“ Nemohla se Lucie zbavit toho pocitu.
Najednou byl slyšet dupot nohou střídaný s prackami. Ale nepřícházel ze strany, odkud ho očekávali, ze které normálně chodil. Přiběhl ze strany druhé, proti větru. Karel se pomalu ohlédl s očima, které nechtěli vidět, to co právě vidí. Asi dvacet metrů za sebou uviděl člověka porostlého vlčí srstí, která musela vyrůst přímo z kůže. Ošklivá představa. Z jeho rukou vyčnívaly dva palce dlouhé drápy a z jeho huby čněly obrovské zuby se zaschlou krví. Jeho tělo, bylo vyšší než 2m a daleko předčívalo očekávání skupiny. Bylo to stvůrné stvoření. Všude na srsti i na kůži zaschlá krev – lidská krev. Když spatři Karla na stromě s obvazy prosáklými krví, velmi hlasitě začenichal, aby se ujistil, že je přesně tam a vydal zvuk podobný vytí. Toto stvoření, spojení přírodní krásy spojené s odporností se vydalo přímo proti němu.. Karel začal být hysterický „Doprdele!“ Vlkodlak se ještě více ujištěný jeho pozicí rozběhl k jeho stromu. Začal lézt po větvích za jistým cílem. Karel zběsile šplhal nahoru co nejvýš, co nejrychleji, ale Vlkodlak byl i přesto rychlejší. Chytil Karla za nohu a Karel začal brečet. Ztratil všechny naděje a pustil se. Jak padal dolů, tak se trochu se probral ze záchvatu a chytl se vlkodlaka za nohu. Vlkodlak překvapen jeho reakcí po něm sekl prackou a Karel padal bezvládně dolů. Při dopadu bylo slyšet jen zapraskání jeho kostí.
„NÉÉÉÉÉ“ zařval Adam a slezl ze stromu s větví v ruce, kterou ulomil ze stromu.
„Co to děláš?“ zařvala Lucie.
„Bobe střílej!!“ Bob se teprve teď probral z hrůzného údivu a snažil se zamířit.
„Já nemoct. Je moc rychlý.“ Vyhrkl ze sebe Bob.
Vtom už ale Adam stál tváří v tvář Vlkodlakovi. „Tumáš ty bastarde. To máš za všechny ty co si zabil. CHCÍPNI!“ Zařval hnán zlobou a nenávistí a zaútočil.
Tím jak se nedokázal ovládnout úplně ztratil možnost se bránit, protože Vlkodlak se jeho ráně vyhnul a následně zaútočil. Jeho rána padla na bok. Adam se s neuvěřitelnou bolestí pokusil ještě jednou Vlkodlakovi něco udělat holí ale i když se trefil, nezabránilo to vlkodlakovi rozseknout mu hrdlo a Adam se skácel mrtev na zem. Vlkodlak poznamenán krví dvou odvážlivců běžel ke stromu, na kterém byla Lucie. Začal šplhat, stále výš a výš. Lucie si připravila stříbrný bodec, když se ozval krátký zvuk - výstřel. Vlkodlak s výskotem a překvapením spadnul dolů a s obrovskou bolestí, kterou prožíval utekl mezi stromy.
„Dostal to! Do pracky!“ vítězoslavně oznámil Bob.
„Jo ale stejně tak i Adam s Karlem.“ Poznamenal Franta.
„Ani ti nebudu děkovat Bobe, vím že to nemáš rád, ale…“ promluvila Lucie ze smrtícího šoku.
„Nech to být. To být má povinnost.“ Nenechal domluvit Lucii Bob.
„Tuto noc by jsme měli zůstat tady. S tou prackou by sem neměl vylézt.“ Namítl Franta.
„Ale co Karel a Adam, mohou ještě žít.“ Protestovala Lucie.
„Ne. Je to moc nebezpečné a stejně už jim není pomoci.“ Ukončil rozhovor Franta.
Pokusili se nějak uvelebit na větvích stromů a usnout. Ráno se probudili. A naštěstí všichni. Když se vzbouzela Lucie, hned ucítila neuvěřitelný zápach. Přímo pod jejím stromem bylo roztroušené na malé kousíčky nějaké tělo. A nejen pod jejím, i pod Bobovým, Petrovým a Frantovým. A tam, kde proběhl včerejší boj Adama ležela jeho hlava. Karlovi ostatky však nikde neviděli a ani později je nenašli.
„Já toho šmejda dostanu. Zabil dva mé přátele. Za to zaplatí, i kdybych měla zemřít.“ Ozvala se pomstychtivě Lucie.
„To asi cítíme všichni.“ Odvětil Franta.
„Máme dvě kulka a jedna noc s úplňkem. Jinak my muset čekat zase měsíc.“ Ozval se Bob rozrušeným hlasem s čistě americkým přízvukem.
„Kde je vůbec Gazda?“ ozvala se po chvíli Lucie.
„Tady jsem“ uslyšeli z lesa a po chvíli viděli Gazdu s bágly v rukách.
„Posbíral jsem jejich výbavu. Myslím, že si Adam zaslouží důstojný pohřeb.“ Pokračoval Gazda.
S tím ostatní souhlasili. Vykopali hrob a vložili do něj Adamovi ostatky.
„Odpočívej v pokoji. Amen.“ Pronesly všechny čtyři hlasy zároveň.
„Určitě se sem vrátí. Vím to.“ Přemýšlela Lucie.
„Nachystáme tu pro něj past. Gazdo, Franto. Vy nasekejte klacky a udělejte jim hrot, ať máme co házet. Já s Bobem nanosím nějaké bahno, aby nás nemohl ucítit. Jdeme na to.“ Rozkázala Lucie a odešla s Bobem dělat jejich práci.
*****
Slunce se pomalu snášelo za obzor a Lucie a ostatní se různě schovali. Za strom, lehli na zem, nebo zase vylezli na strom. Přiběhl tam udýchaný a ustaraný hostinský. Běžel by dál, protože je neviděl, ale Bob vyšel proti němu. V první chvíli se ho leknul, ale když na něj promluvil, tak ho poznal podle způsobu mluvy.
„Honí mi nějakej blázen.“ Blekotal hostinský.
„Včera jsem šel za vámi a přenocoval jsem v lese. Ráno jsem viděl nějakého nahého zakrváceného člověka. Myslel jsem, jestli to není někdo z vás, tak jsem mu vyšel naproti. A on mě začal honit. A kde jsou vůbec ostatní?“ zeptal se, když si uvědomil, že mluví jen s Bobem.
„Karel a Adam být mrtev, ostatní schovat. Vy také schovat.“ Odvětil mu Bob.
„Ne já se schovávat nebudu.“ Zničehonic zněl hostinského hlas neuvěřitelně hrubě.
„Měsíc, vychází měsíc bude svačina.“ Teprve teď si Bob všiml hostinského levé ruky, která byla ošklivě poraněná.
„To být ty.“ Zařval Bob a začal vyndávat zbraň.
„Pozdě hlupáku, měsíc vyšel“ řekl s posměškem hostinský.
Lucie se rychle podívala na měsíc a už opravdu přešel horizont. „Bobe uteč!!!“ stihla zařvat, než začala proměna.
Z hostinského kůže začaly vylézat vlčí chlupy. Drali se přes ní hlava nehlava. Hostinského krev stříkala všude kolem. Z rukou mu slezly nehty, pod kterými byli malé drápy, které začaly růst. Nos se mu protáhl na čenich a z jeho zubů vyrostly tesáky. Všechno oblečení z něj spadalo roztrhané na cáry. Proměna byla dokončena. Bob neváhal a vpustil mu do hrudi kulku. Již dokonale proměněný hostinský, kterého by ta rána normálně zabila vlepil Bobovi facku a nechal mu na tváři obtisk drápů. V tu chvíli se na něj vyřítili všichni tři najednou a zabodávali do něj svá kopí. Vlkodlak vzal Luciino kopí a odhodil ho i s ní. Lucie dopadla k Bobovi a jeho zbrani. Franta zabodnul své kopí nebezpečně blízko k srdci vlkodlaka. Vlkodlak vyrval kopí Gazdovi a zabodl ho Frantovi do hrudi. Přímo do srdce. Gazda se vrhnul k Frantovi, ale bylo už pozdě. Vzal jeho kopí a neuvěřitelnou silou ho poslal Vlkodlakovi přímo do krku.
V tom se ozvala Lucie: „Hej ty hajzle. Ochutnej stříbro" a vystřelila do něj poslední kulku. Vlkodlak se s průstřelem lebky svalil na zem a začal se měnit zpět na hostinského.
„Jak je na tom Franta?“ zeptala se Lucie.
„Je mrtev“ odpověděl Petr.
„A co Bob?“ pokračoval.
"Ještě žije." Oba dva se vrhli k Bobovi, který se snažil něco říct.
Doktorka se ho snažila utišit, aby vydržel, ale Bob si nedal říct. „Lucie“ pronesl sípavým umírajícím hlasem „já tě milovat.“
„Já tebe taky Bobe.“ Políbila ho a Bob zemřel s úsměvem na tváři.
Od té facky měl protrženou krční tepnu. „Zaslouží si čestný pohřeb.“ Navrhl Gazda.
„Ano“ odpověděla plačící doktorka. I v Gazdových očích se lesklo cosi, jako slzy.
*****
Někdo další tento masakr však přežil. Nyní leží ve vlčím doupěti, do kterého předtím spadl, s krvavým šrámem na hrudi…
Karel…
Karel Baňa…
Diskuze
Učenej možná ne, ale naučenej bys bejt mohl (zvlášť když vezmu v úvahu to, že chodíš na stejnou školu). Já mám strašně rád hezký a dlouhý povídky, je fakt, že jsem četl i lepší, ale tahle je pěkná. Jen tak dál. ****
No jo. Učenej z nebe nespadl.
Tohle by byla hezká povídka o vlkodlakovi.
Kdyby nebyla psána nespisovně a s obrovským množstvím pravopisných a stilistických chyb.