Dva elfové
| Autor: | Nyunyu |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 4 |
Byl to Lumír, dobrodruh na volné noze. Procházel tímto krajem a samozřejmě nezapomněl zajít do místní hospody a zahrát si kostky. Ač většinou vyhrává hodně peněz, dnes se mu dařilo opravdu skvěle. Obral už půlku hospody o dobrých deset zlatých. To bylo na jeden večer velmi slušné.
Mlynář, se kterým hrál zrovna teď, vzal kostky a vrhl je na stůl. Podíval se svému sokovi do očí a odstranil kelímek. Všechny oči se rychle přesvědčili, že mlynář prohrál o tři.
„Už nehraju!“ třískl mlynář do stolu a Lumír sebral svou zaslouženou výhru. Tři stříbrné.
„Někdo další by mi chtěl přispět do pokladničky?“ obrátil se zvesela k hostům Lumír. Nikdo se už neozval. „Tak tedy půjdeme spát, viď kamaráde?“ řekl svému přeplněnému měšci a šel k hospodskému. „Dejte mi ten nejlepší pokoj, jaký máte.“
„Dva stříbrné.“ Odpověděl a pokynul sluhovi, aby ho tam zavedl. Lumír šel k němu, ale cestou do něj někdo vrazil.
„Promiňte.“ Odpověděl ten chlapík a šel si objednat pivo. Lumír se zastavil a sledoval ho. Něco se mu nezdálo. Šáhl do kapsy a zjistil, že nemá měšec.
„Ty parchante!“ zakřičel, vytasil meč a rozběhl se k tomu chlápkovi. „Vrať mi mé peníze!“
„Cože?!“ nechápal ten muž a vstal. Neměl nikde žádnou zbraň, takže se ho Lumír nikterak nebál. Rozsekl mu oblečení, a ejhle – na zem spadl s oblečením také měšec plný zlata. „A co je tohle?“
„Mé peníze.“ „A vsadím se, že tam bude přesně tolik, kolik bylo v mém měšci, že?“
„Nedokážete mi, že je to vaše. Máte to podepsané?“ ušklíbl se zloděj.
„Jestli mu to nevrátíš, budeš mít podpis mé nohy na svém zadku.“ Řekl hrozivě vypadající muž, patrně barbar ze severních zemí.
Všichni ztichli a čekali, co zlodějíček udělá. Ten zatím nedělal nic, ale za chvíli zničehonic vyskočil a kopl toho barbara do břicha. Pak vykopl Lumírovi zbraň z ruky a začala pravá hospodská rvačka. Hospodský ji jen přihlížel. Věděl, že je nikdo neuklidní. A kdo zůstane ležet na zemi, platí škodu.
Jenže najednou ho něco přimělo podívat se ven. Byla již sice noc, ale měsíc jasně svítil, takže jasně viděl, že k vesnici míří něco tajemného. Byl to jakýsi černý stín, který se docela rychle pohyboval. Šel blíže k oknu, aby se na to lépe podíval. Byla to prostě docela velká koule naprosté tmy. Mohla být dlouhá jako statný kůň. Stejně tak i vysoká. Stále se přibližovala. Až teď si hospodský všiml, že za tou černou koulí je ještě někdo. Dva jezdci na koních. Nebyli sice moc zřetelně vidět, protože byli částečně skryti za tou tmou, ale chvílemi probleskovalo jejich jasně bílé oblečení.
„Chlapi nechte toho. Něco se děje.“ Snažil se hospodský uklidnit chumel bezhlavě se mlátících lidí, ale marně.
Nikdo si ho nevšímal. Každý hleděl najít ten měšec a nechat si ho. Koule tmy se stále přibližovala. Už byla na kraji vesničky. Právě proplula kolem domu, ve kterém bydlí hospodského bratranec. A najednou se to ocitlo přímo v hospodě.
Celá místnost byla náhle pokryta neproniknutelnou tmou. Ani lucerny v ní nebyly vidět. Každý cítil něco nepříjemného. Věděli, že k nim přišlo velké zlo, ale co to bylo přesně, nato by nenalezli odpověď ani v nejčernějších snech. Cítili úzkost a strach. Nebyl to ale strach ze smrti, báli se něčeho daleko horšího. Nikdo z nich to nedokázal popsat, ale najednou každý věděl, že smrt není to nejhorší, co je v životě může potkat. Na světě jsou daleko horší věci než hrob.
Tmu prorazilo až bílé světlo dvou postav. V celé hospodě najednou bylo světlo. Tma zmizela a s ní i obavy. Všichni se teď soustředili na ty dvě postavy. Byly to elfové. Krásní elfové, jací se každý den nevidí. První čeho si všimli bylo, že to jsou dvojčata k nerozeznání podobná. V rukách měli krásné luky a na zádech bílý plášť a toulec se šípy. Vypadali, jako by někoho hledali.
„Sakra!“ řekl tiše jeden.
„Nikdo se ani nehne, jinak ho zastřelím.“ řekl druhý.
„Tak co teď? Jak ho poznáme? Cítím, že je někde tady, ale kdo z nich to je, to nevím.“
„Netuším, jak nato přijdeme, ale hlavně je nesmíme nikam pustit.“ Domlouvali se. „Všichni zde strávíme tuto noc společně. Můj bratr vám vysvětlí situaci. Já si vás zatím prohlédnu.“
„Tak moment!“ ozval se barbar.
„Ticho buď!“ okřikl ho ten, co měl vysvětlit situaci. „Jmenuji se Arkain a můj bratr Wan.“
„To je hezké, ale jakým právem nás tady chcete držet?“ vmísil se mu do řeči jeden ožrala.
„Co třeba právem silnějšího?“ zeptal se Wan, bleskurychle vložil šíp do tětivy luku a namířil na toho ožralu.
„Jo, to je dostatečný právo…“ sedl si.
„Nejsme tady proto, abychom vás všechny postříleli. Jsme lovci upírů. A to černo, co se vám sem vplížilo, byl jistý druh upíra. Nebudeme vám říkat jeho jméno, ale věste, je to opravdu strašlivý tvor.“
„A kde je teď?“ klepal se ten zlodějíček, co se před chvílí tak odvážně postavil proti barbarovi.
„To se právě snažíme zjistit.“ Pronesl Wan, když zrovna kolem zlodějíčka procházel.
Dále opět pokračoval Arkain. „Má takovou schopnost. Dokáže vysát duši živého tvora a namísto ní se pak dosadí on, takže ovládá to tělo, které před chvílí zabil. To znamená, že jednoho z vás zabil a skryl se v jeho těle, které nyní ovládá.“
Všichni teď strnuli. Dívali se na sebe a každý teď podezříval každého. Většina pomalu sahala po zbraních.
„Klid tady bude!“ zařval Arkain. „Jestli chcete přežít, musíte nás poslouchat. Každý teď vezme svou zbraň a odnese jí ke mně.“
„Tak to ani omylem!“
„Nenechám se přece zežrat od nějakého upíra!“
„Svou zbraň nikomu nedám!“ ozývalo se po celé hospodě.
„Když nám je nedáte, pozabíjíte se navzájem a upír tak vyhraje a zase nám uteče. Musíte dělat co řekneme.“
„Nebudu tady skákat, jak nějaký elf píská!“ řekl naštvaně další ožrala, sebral Lumírův meč, který ještě ležel na zemi a rozběhl se na Arkaina. Než ale k němu stačil doběhnout, skolil ho Wanův šíp.
„Takhle dopadnou všichni, kdo budou klást odpor.“ Řekl Arkain a šel k ležícímu chlápkovi. Wan ho nezastřelil, pouze mu zranil nohu.
„Ty upír nejsi, můžeš jít.“ Řekl mu.
„Jak jsi to poznal?“ zeptal se lupič.
„Tohle jsou stříbrné šípy.“ Vytáhl mu šíp z mužovy nohy a ukázal. „Kdybychom střelili upíra stříbrným šípem, vypadala by rána úplně jinak.“ Pomohl chlápkovi postavit se na nohy.
„Ať nikam nechodí.“ Řekl Wan, když už ho chtěl Arkain pustit. „Musíš tady zůstat. Nepotřebujeme, aby celé město vědělo o tom, že tady je upír. Hospodský,“ otočil se k němu, „Zavřete rychle hospodu.“
Hospodský kývl.
„Panika je to poslední, co by nám pomohlo.“ Řekl si pro sebe Wan.
„A nestačilo by, kdybyste každého z nás zranili tím svým šípem? Podle toho byste poznali, kdo je upír a kdo ne.“ Napadlo Lumíra.
„To je sice fakt,“ potvrdil jeho teorii Arkain, „ale málokdo si nechá provrtat nohu či ruku šípem. Nemůže to být totiž jen tak obyčejné zranění, ale mělo by být opravdu vážné. Žádné škrábnutí. Tam ten člověk vyvázl jen za cenu toho, že už možná nebude nikdy pořádně chodit. Chcete tak dopadnout všichni, nebo to nejdříve zkusíme vyřešit nějak nenásilně?“
„A jak to chcete jako vyřešit? Česnek tady nemáme a svěcenou vodu zrovna taky ne.“ Ozval se hospodský.
„Na něco již přijdeme. Pro začátek všichni odložíte své zbraně. My si vás spočítáme, ať víme, kolik vás tu je, kdyby chtěl upír utéct.“ Nikdo se neměl k tomu, aby nechal své zbraně někde ležet, ještě když je tady upír, který je může kdykoliv zabít.
„No tak lidi, když je odložíme všichni, budeme mít jistotu, že ani upír nemá zbraň a bude tak méně nebezpečný, uvažujte.“ Lumír byl nakonec první, kdo přišel k Arkainovi a odložil u něj své dýky.
Následovali ho všichni. Až na barbara.
„Svou zbraň nikomu nedám.“ Prohlásil razantně, když se na něj všichni začali dívat.
„Je to jasné! On je upír!“ zakřičel mlynář a chtěl si vzít zpět svůj nůž. Arkain ho ale zadržel.
„Nevím jak se jmenuješ, ale prosím, abys dal svou zbraň zde k ostatním.“
Barbar se ani nehnul. „Dej tam ty své zbraně a pak se můžeme dohadovat o tom, zda tam bude ležet i ta má.“
Arkain se na něj podíval a laskavou tváří odpověděl. „Nu dobrá tedy. Na důkaz důvěry odkládám svůj luk a své šípy zde na tuto hromadu. Nyní si na řadě ty.“
Barbar se ještě podíval na Wana. Ten odložil luk a toulec na bar před hospodského, kterého nato vyzval, aby šel mezi ostatní. Sám pak od pultu odstoupil. Barbar pak vytáhl meč, co měl na zádech a položil ho před hromadu nožů a jiných zbraní.
„Co kdybyste vy byli upíři.“ Řekl, kdy se vracel zpět k ostatním.
„Dobře, je vás tady jen šestnáct, včetně toho zraněného. Není nás zde tedy hodně, takže snad toho upíra najdeme.“ Řekl Wan.
„Na začátek si všichni sedněte ke stolu a ty hospodský už konečně zavři tu hospodu.“ Hospodský šel a zavřel jí.
„Nebude to ale trochu nápadné, když bude hospoda zavřená a lidé venku nás tady uvidí?“
„Bohužel, s tím se nedá nic dělat.“ Řekl Arkain.
„Ale dá.“ Odporoval hospodský. „Můžeme přece jít do nějakého pokoje. Tam na nás nebude nikdo vidět.“
„Zůstaneme tady, máme pro to své důvody.“ Odpověděl Wan a nenápadně se podíval na svůj luk, který byl od něj vzdálen asi tři, čtyři metry.
„Takže jak začnete?“ zeptal se mlynář.
„Musíme myslet jako ten upír.“ Začal přemítat Wan.
„Jeho primárním cílem je dostat se odsud. A aby se mu to povedlo, bude nám stále říkat různé důkazy o tom, proč je ten a ten člověk upír. Bude se starat o to, aby tady byla napjatá atmosféra a aby každý osočoval každého. A až nakonec někdo někoho zabije, přesvědčí nás, že to byl ten upír. A pak všichni spokojeně odejdeme.“
„Aha, takže upír je ten, kdo provokuje? Takže to je barbar!“ křikl jeden chlápek. Jmenoval se Bruno.
„Ano, Teď jsi předvedl přesně to, co upír chce, abychom dělali. Barbar může být upír, protože se nechtěl vzdát své zbraně, ale stejně tak to můžeš být ty, protože jsi ho obvinil a chceš tak svést svou vinu na někoho jiného.“ Setřel ho Arkain.
„Cože? Já? Já nejsem upír…“
„A jak to dokážeš?“ zeptal se ho vychytrale Wan.
„Klidně mi dejte česnek nebo mě polijte svěcenou vodou.“ Naříkal Bruno.
„Ano, je chytré říct tohle, protože před ty moc dobře víš, že ani jedno zde není, protože jsme to už říkali. A ani v blízkosti ne. Chrám je daleko a teď je na česnek ještě hodně brzy.“
„Tak jsi mě vyzkoušejte jak chcete…“ zoufal už Bruno.
„A jak? Jestli jsi upír, tak víš, že žádný jiný způsob není, kromě stříbra. Víš, že jsi vyšší upír, který je vidět v zrcadle a bez krve vydržíš taky dlouho. Jestli nejsi, tak se zase snažíš najít nějaký způsob, jak dokázat svou nevinu. Obě dvě možnosti mohou být možné, ale jen jedna pravdivá.“ Řekl Wan. „Která?“
Chvíli bylo ticho. V hospodě bylo tak velké napětí, že by se mohlo krájet a prodávat za zlaťák za kus. Ticho prolomil až barbar.
„Myslím si, že to je on.“ Ukázal na Bruna.
„Myslíš si to, protože on obvinil tebe. Jestli ale dokážeš, že to je upír, s radostí ho zabiju.“ Odvětil Arkain. Barbar zmlkl. Opět v hospě zavládlo ticho.
„Teď bude každý zticha, protože kdo teď promluví, bude automaticky podezřelý. Všichni to teď vědí. Ale takhle toho upíra nenajdeme.“
„Tak počkejme pár dní.“ Navrhl mlynář.
„Ano, to není špatný nápad.“ Souhlasil Lumír. „I upír přece musí jíst. Jenže nejí to co obyčejný člověk. jeho strava je krev a když mu jí nedáme, zemře.“
„To je asi nejlepší nápad, jaký tady byl, ale má jeden velký háček.“ Řekl Arkain.
„Jaký?“ ptal se Lumír.
„Nemůžeme tady jen nečině čekat a přihlížet. Přenechali bychom tím iniciativu upírovi a ten by měl čas vymyslet, jak odsud utéct. My musíme být aktivní.“ Vysvětlil Wan.
„A neexistuje nějaký způsob, jak ho zjistit? Není ještě něco, co nesnáší kromě česneku či svěcené vody?“ zeptal se lupič.
„Jestli ano, tak to ví jen on. My bohužel ne.“ Odpověděl trochu smutně Wan.
„No, tak tady budeme čekat, až se něco stane.“ Řekl hospodský, otevřel flašku kořalky a napil se. „Dnešek je krásný den nato, abych posloužil jako potrava pro nějakého upíra.“
Wan teď zašel za Arkainem a na něčem se chvíli domlouvali. Wan pak odešel do sklepa, kde hospodský skladoval všechny své zásoby a Arkain si se šibalským úsměvem prohlédl všechny dokola. Za chvíli přišel nahoru Wan a držel v ruce nějakou dřevěnou nádobu.
Postavil se před všechny a řekl: „V této krabičce je česnek. Každému hospodskému vždycky trocha té zeleniny zbude a ani o tom neví. Je ho tam sice málo, ale myslím, že to bude stačit.“
„Každý se nyní dotkne té dřevěné krabičky.“ Řekl Arkain, vzal ji a šel jako první k hospodskému.
Postavil jí vedle něho na stůl a pokynul mu rukou. Hospodský byl trochu nervózní, ale nakonec se jí dotkl a nic se nestalo. Takhle Arkain obešel všechny v hospě. Každý se jí dotkl. Nikomu se ale nic nestalo.
„Tak co teď?“ zeptal se Lumír.
„Co to znamená?“ nechápal Bruno.
„Že tady ten upír není.“ Řekl lupič. Arkain se na lupiče se zájmem podívali.
„Je tady, že ano?“ řekl mlynář a podíval se na Wana.
„Ano, myslím, že tady je, ale je natolik silný, že už mu ani česnek neublíží.“ Odpověděl smutně Wan. Arkain položil krabičku s česnekem vedle luku na pult. „Musíme vymyslet něco jiného.“
„Ale co? Trčíme tady a čekáme.“ Rozčiloval se lupič. „Čekáme, až nás nějaký blbý upír zabije.“
„Jestli máš lepší nápad, tak nám ho řekni.“ Oznámil suše Wan.
„Vy jste lovci upírů, tak něco vymyslete. Sedíte tady jako všichni ostatní.“
„Tak abys věděl, ty blbej zloději, oba už máme vytipované, kdo by tak asi ten upír mohl být. A ty jsi zrovna na seznamu, takže být tebou, byl bych zticha.“ Rozčílil se Arkain. „Nebýt nás, jste už dávno mrtví.“
„Takže já jsem nakonec upír? Já? Tak to se maminka trochu sekla. Když mě vyhodila z domu, tak i řekla, že mě stejně jednou chytnou a zavřou. Tak s trochu sekla. Stal se totiž ze mě upír, kterého se bojí půlka světa. Jsem teď ten nejmocnější člověk na zemi. tak do toho, páni elfové. Zabijte mě!“ zloděj prudce vstal a podíval se na elfy. Ti nehnutě stáli opodál a sledovali ho.
„Sedni si.“ Oznámil mu Wan.
„Ale copak? Vždyť jsem se vám přece přiznal. Já jsem upír! Zastřelte mě!“
„Dobře, jak chceš.“ Řekl Wan a šel k baru pro luk. Vzal ho do ruky, vytáhl z toulce šíp, vložil ho do tětivy a namířil na lupičovu hlavu. „Ještě si myslíš, že jsi upír?“
„No, asi ne.“
„Tak vidíš.“ Wan sklopil luk. Jenže jakmile to udělal, lupič opět z místa vyskočil a kopl Wana do hlavy. Ten spadl na zem.
Arkain pohotově vytáhl dýku, kterou měl chytře schovanou a vrhl jí po lupičovi. Ten se jí ale mrštně vyhnul a utekl pryč.
„On je ten upír! Chyťte ho!“ zakřičel Lumír a iniciativně vyběhl za ním.
Arkain taky. Wan ležel nehybně na zemi. úder byl tak silný, že ho to omráčilo. Všichni vyběhli ven, až na hospodského a mlynáře.
„Necháme je, ať si ho chytnou. Já nestojím o to vidět upíra.“ Řekl hospodský.
„Moje řeč.“ Řekl mlynář. Hospodský se dívali mlynáři do očí. Pak s najedou lekl.
Mlynář v tu chvíli otevřel svou pusu a hospodský uviděl něco, na co do smrti nezapomene. Čtyři velké špičáky, připravené vysát krev z jakékoliv bytosti.
„On není… to ty…“
mlynářova ruka chytla hospodského za rameno a řekl: „Už dlouho jsem neměl krev. Ti elfové mě honili snad týden. Nezbýval mi čas se pořádně najíst. Teď si to vynahradím.“ Upírovi špičáky se přibližovali k hospodskému. Ten se nemohl hýbat, protože upírova paže byla opravdu velmi silná a drtila mu rameno.
„Zdechni!“ řekl najednou hlas za ním.
Upír se otočil a spatřil Wana. Než stačil cokoliv udělat, stříbrný nůž mu pronikl do těla a probodl jeho srdce. Mlynář – upír spadl na zem a tekla z něho temně černá krev. Za chvíli se všichni vrátili zpátky do hospody. Včetně lupiče.
„Jak jste věděli, že to nejsem já?“ zeptal se.
„Pochopili jsme totiž, co máš v úmyslu. Bylo jasné, že jedině upír tady může zůstat. Nebo ještě hospodský, protože je to jeho hospoda. Ostatní poběží za upírem.“ Odpověděl Arkain. „A navíc jsme si nemysleli, že to jsi ty. Měli jsme tři tipy. Mlynáře, Bruna a tady toho pána.“ Ukázal na nějakého ožralu.
„A jak jste nato přišli?“ zajímal se Lumír.
„Vycházeli jsme z toho, jak jste se celkově chovali. No a potom nám taky pomohla ta dřevěná krabička.“ Podíval se na ni.
„Ani jsem nevěděl, že mám česnek.“ Musel se pochlubit hospodský.
„Taky že ne. Aspoň o tom nevím. Vzal jsem prostě tuhle krabičku a řekl, že v ní je česnek. Každý si na ni musel sáhnout. Všichni byly celkem v pohodě, jen obvyklá nervozita, ale ti tři a pak ještě vy, pane hospodský, jste se u toho netvářili moc nadšeně. O vás jsme věděli, nebo spíš tušili, že to nebudete. Jste totiž moc nápadný, vás by si upír nevybral.“
Hospodský teď opravdu zavřel krám a všichni odešli. Elfové si ještě vzali svou mrtvolku a pohřbili jí kousek od vsi. Do hrobu jí přidali ještě pár bylin, které měli zajistit, že upír nevstane z mrtvých. Pak odjeli a život ve vsi se vrátil do svých obvyklých kolejí…
Diskuze
Pěkné, velmi pěkné
Nápad na příběh není vůbec špatný. Akorát vaše družina toho moc nenahrála, je vidět, že jsi je jako PJ musel nejspíš táhnout, nebo se pletu? A ten popis je takovej trochu divnej-chýbí tomu šťáva. Ale jinak to není špatné, jen se napříště snaž čtenáře nějak zaujmout, a překvapit.
S pozdravem Zwejk
Příběh byl asi dobře vymyšlený, ale popis je fádní, bez překvapivých momentů a bez akce družiny, navíc s mnoha chybymi nejen pravopisnými.