Básník
| Autor: | Nyunyu |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 6 |
„Martin, básník, se nikdy nemýlí a trocha pohybu tě nevysílí.“ Odpověděl básník Martin a pokynul rukou dál.
Daniel nad ním mávl rukou, ale následoval ho. Oba dva měli namířeno do Samenu, největšího města tohoto království. Daniel tam měl přítele elfa, který se mu nedávno ozval a prosil ho o pomoc.
„Trocha pohybu možná ne, ale když ujdeš za den nějakých patnáct mil, tak už se zase tak moc čilí necítíš.“
„Nu dobrá, spočneme tady.“ Odvětil Martin a posadil se na nejbližší pařez.
Z vaku vytáhl nějaké jídlo, co mu ještě zbylo a začal jíst. Daniel ještě trochu popošel, protože se mu něco nezdálo, ale na nic nepřišel, a tak si také sedl, ale nejedl. Neměl zrovna chuť jíst. Přemýšlel, co po něm může jeho přítel Silvian chtít. Většinou prosil o pomoc on jeho, protože Silvian byl ten chytřejší, silnější a mocnější.
„Odpočinul sis Danieli? Ze Samenu kočáry vyjeli. Jen my zde sedíme a lačně chleba jíme.“
„Jíš jen ty brachu, já přemýšlím. Musíme jít dál. Srdce mi říká, že Silvian je opravdu v nouzi. Nejpozději zítra se tam musíme dostat.“
Martin kývnul hlavou a vykročil vpřed. Daniel ho opět následoval, protože ač byl přesvědčen, že jdou špatně, on sám tady cestu neznal, takže se nechal vést. Netušil jak to, ale Martin prostě našel správnou cestu a město již bylo na dohled. Už se ale pomalu stmívalo a město bylo asi tak deset mil daleko. Kousek po nimi tábořila nějaká karavana, takže se k ní přidali.
Martin tam přednesl jednu ze svých básní, sklidil velký aplaus a Daniel se zase spřátelil s vůdcem karavany. Byl to milý chlapík a hlavně znal elfa, za kterým jedou. Mluvil o něm vcelku hezky, ale řekl něco, co Daniela znepokojilo.
„Už dlouho jsem ho ale neviděl a nemluvil s ním. Od tý doby, co našel to malé dítě se z něj stala tajuplná osoba. Čím dál méně vycházel ven a jednoho dne vyšel naposledy. Z domu odejde prý jen když něco opravdu potřebuje a pak rychle spěchá zpátky. Nevím, co se stalo.“
„Já také ne, ale něco mi říká, že to velmi brzy zjistím. Mohl bych jet se svým druhem básníkem s vámi, když máme stejnou cestu?“ zeptal se Daniel.
„Jistě, vždy rádi přivítáme někoho, kdo se umí postarat o zábavu.“ Velitel se otočil směrem k Martinovi, který tam vyprávěl nějakou veselou rýmovačku. Daniel se taky pousmál a pak šel spát.
Vyjeli brzy ráno. Šli pomalým, ale stálým tempem. A hlavně se neztráceli. Do města došli, když už bylo pozdní odpoledne. Daniel toto město vůbec neznal, takže popsal Martinovi cestu.
„Bude nás čekat v třetím domě nalevo od Helmova kostela.“ Řekl Daniel a Martin jen pokýval hlavou.
„Ano, znám dobře ten kostel, dokonce i jeho postel. Nejednou jsem tam spal, když za svobodu jsem se pral.“ Daniel věděl, na co Martin naráží.
Kdysi se totiž Martin vzbouřil proti králi, stejně jako pár dalších lidí. Ze začátku to bylo malé bezvýznamné povstání, ale nakonec se z toho stala velká revoluce, král byl sesazen a nastoupil nový král, který vládne dodnes.
„Tak veď, básníku.“ Martin se pousmál a šel první uličkou doprava.
Po chvilce došli k řece a po ní šli asi deset minut. Potom jí přešli a ocitli se přímo před kostelem.
„Vlevo třetí dům,“ opakoval si Martin, „Tak pozor, ať nevlezem k sousedům.“
„Ty tvoje rýmy mě už vážně někdy štvou.“ Poznamenal Daniel.
Za chvíli už stáli přede dveřmi domu, kde měl bydlet elf. Daniel zaklepal. Nic. Zabušil. Zase nic.
„Že by doma nebyl? To by byl ale…“
„Ticho!“ přerušil ho Daniel. „Bude doma. Musí tu být.“ Podíval se oknem dovnitř, ale nic tam neviděl.
Zkusil zavolat elfovo jméno. Nikdo se neozval. Martin náhle zkusil zmáčknout kliku. Kupodivu nebylo zamčeno. Otevřel dveře, ale v tu chvíli něco cvaklo, břinklo a než se Martin stačil vzpamatovat, měl v ruce zaraženou šipku. Daniel chvíli nevěděl, co se stalo. Reflexivně ale vytáhl meč, co měl schovaný v pochvě na zádech a odtáhl Martina ode dveří.
„Co se sakra stalo?“
„Někdo po mě šipku vypálil a tento barák podpálil.“
„Co to kecáš?!“ nechápal Daniel a koukl dovnitř.
Martin mluvil pravdu. Na zemi ležely střepy a všude byl cítit zápach oleje. Někdo patrně vyrobil jednoduchou past, že když někdo otevře dveře, spustí se kuše a na zem dopadne láhve s olejem, který se zapálí. Chytré a jednoduché.
Daniel vzal Martina a poodešel s ním od domu. Z domu se pomalu začalo kouřit, takže se zde sbíhali lidé a snažili se požár uhasit. Martin si všiml, že ve dveřích Helmova chrámu stál kněz a díval se na hořící dům. Trochu se podivil, protože kněží Helma většinou pomáhají a ne jen nečinně stojí.
„Potřebuji rychle pomoc ať nedostanu nějakou nemoc.“ Pronesl básník Martin a ukázal na toho kněze.
Měl trochu strach, že ta šipka mohla být otrávená, ale hlavně chtěl zjistit, co se to s tím knězem děje. Daniel ho tam tedy odvedl.
„Prosím vás, mohl byste se mu na tu ránu podívat jestli tam nemá jed?“ začal slušně Daniel.
„Ale jistě, pojďte dovnitř.“ Odvětil kněz. „Co se vlastně stalo?“
„Šli jsme za mým přítelem, ale v jeho domě byla asi nějaká past a takhle to dopadlo.“
„Vy jste znali Silviana?“
„Ano, já ano. Proč se ptáte? Také jste ho znal?“
„Chodil občas za mnou pro radu. Ale v poslední době se už moc neukazoval.“
Kněz se pousmál. „Nevím co se s ním stalo.“
Kněz se zastavil před nějakými dveřmi. „Dál už smí jen váš zraněný přítel. Vy počkejte tady.“
Daniel si tedy sedl do lavice a čekal. Co jiného taky mohl dělat. Prohlížel si výzdobu. Byl to jeden z největších Helmových chrámů, které kdy viděl. Ze dveří, které byly naproti těm, kam vešel Martin, vyšel nějaký kněz a nesl podstavec, na kterém byla nějaká dýka, spíš malý mečík. Prošel dveřmi k Martinovi. Daniel zůstal sedět, ale něco se mu nezdálo.
Najednou uslyšel lehký výkřik z dalších dveří. Okamžitě vytasil svůj meč a vstal. Teď se ozval mnohem hlasitější křik ze dveří, kde byl Martin. Daniel na nic nečekal, rozrazil dveře a uviděl něco strašného. Martin ležel na nějakém malém oltáři a v těle měl zabodnutý mečík, který mu před chvílí prošel před nosem.
Kolem něj byly tři kněží. Hlavní kněz, který je sem přivedl zde nebyl. Daniel v tu chvíli zapomněl na to, že je v Helmově chrámu a že to jsou Helmovi kněží a okamžitě jednoho probodl.
Další dva okamžitě vytáhli své zbraně – dvě dýky a pokoušeli se Daniela zranit. Jenže Daniel byl statný válečník a bojovník, kterého jen tak něco neporazilo, takže kněží neměli šanci. Prvního zabil a druhého jen lehce zranil, odzbrojil ho a vyšel s ním ven s mečem u krku. V hlavní místnosti se náhle shromáždilo asi dalších dvacet kněží. Toho nejvyššího ale stále nezahlédl.
Kněží se shromáždili kolem Daniela a výhružně pozvedli své nové zbraně –plamenné meče. Všichni byli zahaleni do temně rudých kápí, ze kterých jim vykukovaly jen jejich oči, které také temně rudě svítili. Daniel si stačil všimnout, že dveře do chrámu jsou zavřené.
Z jedněch dveří se ale opět ozval hluk a vzápětí z nich vyletěl jeden kněz. Spadl na zem a bylo vidět, že značně krvácí. O chvíli později se zde objevil velký elf. Byl přibližně stejně velký jako Daniel, což u elfů bylo nezvyklé. V ruce držel stejný plamenný meč, který měli i ti kněží. Měl načervenalou barvu a kapala z něj krev.
Bylo vidět, že je velmi naštván, ale také odhodlán zvítězit. Daniel v něm poznal svého přítele Silviana.
„Tak hoši, teď nás necháte projít nebo pocítíte elfí hněv a lidskou ocel.“ Dodal rozhodně a nebojácně.
Otočil se dozadu a ze dveří ještě vyšla nějaká malá holčička. Kněží z ní viditelně měli respekt a pomalu ustupovali. Silvian šel pomalu, ale jistě dopředu. Zdálo se, jako by si Daniela ani nevšiml. Prošel kolem něj, ani se na něj nepodíval. Holčičku držel levou rukou.
Daniel nevěděl o co tady jde, ale rozhodl se, že půjde za elfem. Až teď si všiml, že jeho přítel je zraněný. V boku měl tržnou ránu. Nevypadalo to vážně, ale takhle na dálku a přes oblečení se to poznává špatně.
„Nikam nepůjdeš.“ Řekl stejně rozhodně jako před chvílí Silvian kněz. „Je v zájmu Helma, aby to holka zemřela.“
„Je v zájmu světa, aby žila.“ Odpověděl klidně elf. „A Helm by měl dělat věci v zájmu světa.“
„Helm si může dělat co chce a pro koho chce.“
„Já stejně tak.“
„Pak náš spor rozhodnou meče.“ Kněz se postavil do bojového postavení a ostatní taktéž.
Elf si je ještě jednou všechny přeměřil a pak se postavil do obranného postavení tak, aby chránil hlavně tu holčičku. Daniel vše sledoval a nic nedělal. Zdálo se mu, jako kdyby nikdo nevnímal, že tu vůbec je. Všichni kněží sledují jen elfa, případně tu holku.
Jeden z nich teď udělal výpad na elfa. Ten ale jeho útok lehce odrazil a postavil se zpět jak stál.
„Nemůžeš nás porazit.“ Pronesl opět ten kněz. „Máme podporu a sílu boha.“
„Já nemám nikoho a přece jsem silnější. Vy věříte svému bohovi a spoléháte na něj. Já věřím jen sám sobě a spoléhám na sebe.“
Kněz se začal hlasitě smát. „Nikdo se nemůže rovnat bohovi. Nikdo! Žádný smrtelník! Vzdej se, tvůj boj je marný.“
„Myslíte si, že porazíte odvahu? Je váš bůh silnější než lidská vůle? Kdyby byl, už bych se dávno vzdal, ale má vůle je silnější než váš bůh. Ustupte mi stranou!“ řekl skoro až královsky Silvian.
Kněz znejistěl. „Zabijte ho!“ křikl nakonec.
Všichni kněží se teď na něj rozběhli a zaútočili všichni naráz. Na Daniela se nikdo zaútočit nepokusil. Ten si ale zachoval zdravý rozum a protože pochopil, že tady jde hlavně o tu holku, okamžitě ji jednou rukou vzal a odvedl jí z davu kněží. Stanul asi deset metrů od bojujícího elfa. Otočil se. Měl co dělat, aby se vyhnul meči jednoho kněze, který na něj zaútočil. Daniel se trochu podivil, proč na něj teď útočí a předtím dělali, jako že ho nevidí. Přemýšlení za chvílí nechal a radši se soustředil na boj. Během chvíle u něj byly další tři, takže musel bojovat se čtyřmi. Tihle kněží už byli nepoměrně silnější a také měli lepší zbraně než jen dýky.
Kolem elfa už ležela jedna mrtvola kněze. A další na sebe nenechala dlouho čekat. Silvian si až teď uvědomil, že u něj není ta holka, kterou chránil. Trochu se zděsil, odhodil jednoho kněze a vyběhl z davu, aby se mohl pořádně rozhlédnout, kde se ta jeho holka ztratila.
Uklidnil se, když jí spatřil v blízkosti Daniela, ale pak začal opět mračit, protože si uvědomil, že tímhle ho do celé věci zamotal. A kdo jednou vstoupí, už nevystoupí. To Silvian moc dobře věděl.
„Musíme se odtud dostat.“ Křikl na Daniela. „A čím rychleji to bude, tím to bude lepší.“
„Pán už se mnou mluví?“ trochu uraženě odpověděl Daniel.
„Nechtěl jsem tě do toho zatáhnout, když jsem zjistil, jak velké nebezpečí to ve skutečnosti je.“
„Co tím myslíš?“ křikl Daniel a zabodl svůj meč do jednoho nepřítele, který se skácel k zemi.
„Málokdo si chce znepřátelit boha.“
„A jak se to povedlo té malé?“ Daniel a elf se k sobě stále více přibližovali. Stáli už jen dva, tři metry zády od sebe.
„Té se to povedlo ještě dříve, než se narodila. A abych tě navnadil, tak ti zbytek povím, až jak se odsud dostaneme.“ Elf se zrovna rozmáchl a usekl dalšímu knězi hlavu.
„Konečně mám důvod vypadnout z tohohle blbého chrámu.“ Teď byl Daniel v úzkých a musel vybírat hodně útoků najednou.
I elf měl teď velké problémy. A ty se stále zvyšovali, protože byl zraněný. Vypadalo to s nimi bledě, ale stalo se něco, s čím nepočítal ani jeden z nich.
Ta malá holčička se podívala na ty kněze a z rukou jí vyletěl nějaký nazelenalý proud světla, který zasáhl šest kněží, a ti se svalili na zem. Všichni byli mírně ohromeni, ale elf se vzpamatoval nejrychleji. Vzal tu holku a s křikem „rychle pryč“ utíkal ke dveřím. Daniel ještě sekl po jednom knězi a pak už upaloval za elfem.
Jenže ouha – dveře byly zamčené a nešly otevřít.
„Sakra, to je zase den.“ Řekl Daniel a třískl rukou do dveří.
Pak se otočil a připravil se na zteč kněží. Ti ale šli pomalu, protože věděli, že jim kořist neuteče. Ale bylo tady ještě jedno ouha, tentokrát pro kněze. Holčička se jen lehce dotkla dveří a ty se pomalu otevřely. Kněží okamžitě zrychlili, ale trojice byla rychlejší. Holčička utíkala nečekaně rychle. Kněží nebyli v těch svých hábitech zrovna dvakrát pohybliví, takže se jim trojka ztratila.
„Tak už mi konečně řekneš, co se tady děje?“ zajímal se Daniel.
„Ještě není ten pravý čas. Aspoň dokud se někde neschováme.“
„A nechceš si aspoň ošetřit tu ránu?“ zeptal se zase Daniel.
„Ne, dokud nebudeme v bezpečí, nemá smysl se léčit.“ Odvětil elf, vzal holčičku za ruku a utíkali dále.
Daniel chvíli stál na místě a sledoval, jestli za nimi někdo neběží, ale když zjistil, že vzduch je čistý, odběhl za nimi.
Silvian se zastavil před nějakým hotelem. Bylo na něm nešikovně npřibitá cedule „U tří koček“. Stejně špatně byly zasazené do pantů i dveře, takže když je elf otevřel, málem spadly na zem.
„Jdi prosím objednat pokoj na dvě noci.“ Poručil elf. „Já tady musím zůstat, mohli by mě poznat.“
Daniel beze slov kývnul a šel k někomu, o kom si myslel, že mu to tady patří. Majitel sice vypadal, že neumí do pěti napočítat, ale opak byl pravdou. Danielovi připadal docela chytrý a kupodivu byl i zdvořilý a milý. V klidu objednal pokoj a dostal klíče.
„Tak jdeme. Je to v prvním patře. Teda pokud to vůbec nějaké patro má.“ Oznámil elfovi.
Ten šel pomalu nahoru, protože cesta po schodech byla opravdu strašná. Schodiště bylo celé shnilé. Když se ocitli nahoře, uviděli čtyři dveře. Byly na nich čísla od jedné do čtyř.
„Máme dvojku.“ Řekl Daniel a otevřel dveře, nebyly zamčené.
Pokoj vypadal opravdu velmi chudě. Byly tam dvě postele, z nichž jedna byla v tak katastrofálním stavu, že sotva unese tu holku.
„Teď jsme v relativním bezpečí.“ Oznámil Silvian, když za sebou zavřel dveře.
„To už mi konečně řekneš, co se tady děje, že jo?“
„Znáš Helmovy legendy?“ zeptal se elf.
„Jistě,“ kýval Daniel, „Stojí v nich, že Helm se stane pánem přírody. To už se ale stalo, takže to už vlastně nejsou legendy, ale historie.“
„Ne vše se vyplnilo. Jedna část legendy, ta poslední, říká, že Helm bude neporazitelný do té doby, než se mu postaví jeho vlastní dítě, které ho sesadí a zabije. A tohle je to dítě.“
„Tak proč chráníme dítě, které se snaží zabít boha?!“ vykřikl Daniel.
„Ticho!“ okřikl ho Silvian. „Ve chvíli, kdy se narodilo jeho dítě začal mít Helm nepříjemný pocit, že mu někdo ubírá jeho sílu a té se nechtěl vzdát. Proto vyslal své lidi, aby zabili všechny děti, co jen má. A jelikož Helm chodil často mezi lidi a ženy se mu líbili, měl těch dětí hodně. Helmovi služebníci ale předpokládali, že to dítě bude syn a tak zabíjeli jen chlapce a dívky nechávali žít.
Helm nebude mít pokoj, dokud bude ta holka žít. Stále se jí snaží zabít. Ke mně se dostala jen pár dní předtím, než jsem tě poprosil o pomoc. Musíme jí ochránit do té doby, než bude schopna přežít sama. Musí se naučit ovládat svou sílu.“
„No, mě se spíš zdá, že ta holka by měla chránit nás…“
„Bylo to instinktivní jednání. Nemá ještě takové myšlení, aby pochopila co se teď děje.“
„Takže jí jako musíme na deset let někde schovat a chránit před jejím rozzlobeným otcem?“
„Ne na deset let, ale na deset týdnů. Každý lidský týden představuje pro boží děti celý rok. A jakmile bude mít šestnáct, pochopí, o co jde a ovládne svou sílu.“
„A máš už nějaký plán, kde jí ukrýt?“
„No, jakýsi plán mám. Dokud o nás Helm nevěděl, žil jsem v klidu u jeho chrámu, protože jak známo – pod svícnem je největší tma. Nakonec mě ale našli a tak už se toto město stává nebezpečným úkrytem. Jako první musíme zmizet odsud. A to nebude lehké. Helm zde má mnoho kněží a i další přisluhovače, o kterých nemáš ani zdání. Je to jeden z pěti bohů. Má téměř neomezenou moc. Ale pouze téměř. A pokud je něco omezené, dá se to zničit. Musíme uspět nebo Helm zabije své poslední dítě a s vražděním nepřestane. Už teď má utkvělou představu, že každé dítě, co chodí po zemi, je jeho. Za pár let se zblázní a zničí celou zemi.“
„A tomu my musíme zabránit, jestli to dobře chápu.“
„Ano, ale budeme to mít hodně těžké, protože nám uvěří málokdo. Jen ti, kdo znají dobře legendu. A dobře jsi jí neznal ani ty. Pomohou nám jen nějací mudrci, ale Helmovi kněží jsou mezi lidmi oblíbení, takže nemůžeme očekávat pomoc od vesničanů.“
„Jestli jim o nás nikdo neřekne, tak ano.“
„To jistě, ale to bych zase neriskoval. Lidé jsou vychytralí. Pustí nás k sobě a zavolají kněze. Tudy cesta nevede.“ Najednou se oba dva zarazili.
Něco uslyšeli. Daniel chtěl promluvit, ale Silvian ho zadržel a šel ke dveřím. Opatrně a tiše je otevřel a podíval se, co se děje. Dole byli nějací tři chlápci. Jeden z nich byl barbar. Barbaři byli z lidských plemen nejkrutější a také nejsilnější. Šla z nich hrůza. Tenhle třímal v ruce těžký meč a na sobě měl kroužkovou košili, ale nevypadalo to, že by ho nějak zatěžovala. Ti dva byli lidé, ale vypadali docela drsně. Jeden z nich mluvil s majitelem, další pozoroval hotel.
Elf zavřel dveře a šel zpátky k Danielovi. „Nevím jak, ale našli nás. Dole jsou dva lidé a barbar. Asi lovci lidí. Musíme se odsud dostat.“
„Nebude lepší je zabít a pak nepozorovaně zmizet?“
„Zabít je můžeš vždycky. Dokud můžeš utéct, utíkej.“ Odpověděl elf. „Až nebude cesta pryč, zabijeme je. Kdybychom je zabili teď, poslali by na nás silnější.“ Už slyšeli kroky.
Blížili se, ale na schodech ještě nebyli. Elf popadl holčičku a Daniel běžel k oknu.
„Dole jsou asi další dva!“ oznámil Daniel a rychle odešel od okna, aby ho nezahlédli.
Elf se šel přesvědčit na vlastní oči.
„Vskutku, je tomu tak.“ Odvětil a zase pustil tu holku. „Musíme najít jinou cestu.“
„Zdržím je.“ Prohlásil Daniel a vyběhl z pokoje dřív, než ho elf mohl zadržet.
Trojice lovců byla právě na schodech. Daniel se postavil na poslední schod a vytáhl svůj meč.
„Potřebujete něco pánové?“ zeptal se tak trochu výsměšným hlasem.
„Hledáme jednu malou holku. Neviděls jí tady?“ odpověděl ten, co dole mluvil s majitelem. Patrně to byl vůdce této družiny.
„Jistěže ano. Bydlí na trojce. A co po ní chcete?“
„Děkujeme vám mnohokrát za vaše informace, ale zbytek už si zařídíme sami.“ Družina se dala zase do pohybu.
V tu chvíli ale Daniel vyskočil a plnou silou dupnul na schody. Jelikož byly shnilé a museli nést ještě další tři lidi, nevydrželi to a ruply. Celé schodiště spadlo i s družinou na zem. Daniel ale věděl co dělá, takže se stihnl zachytnout podlahy, respektive stropu a vyšplhal nahoru. Doběhl zpátky do pokoje.
„Zpátky po schodech už nemůžeme.“ Oznámil hned, ještě než si všiml, co elf provádí.
Stál na stole a mlátil mečem do stropu. Za chvíli pochopil účel této činnosti, protože ve stropě se objevila díra, a jelikož tato budova měla pouze přízemí a první patro, vedla tato díra na střechu. Silvian se tam hbitě protáhl a Daniel tam vysadil holku a pak tam, za pomoci elfa, vylezl.
„Krásný výhled.“ Podotkl Daniel, ale elf se výhledem moc nekochal a radši přemýšlel, kudy dál.
Koukl doleva, koukl doprava. Všude domy, jen vepředu byla cesta, kde na ně čekali další dva týpci, ale naštěstí je nemohli vidět, protože byli asi v půli střechy, takže byli kryti.
„Co uděláme?“ zeptal se Daniel.
„Skočíme.“ Odpověděl elf a ukázal dozadu.
Byl tam nějaký barák, který byl asi tak tři metry od této budovy. Mezi domy pak byl jakýsi malý chodník, o který se když tak rozplácnou.
„Skvělý nápad. A ta holka je mistrem světa ve skoku dalekém?“
„Ne, je to bohyně. A jmenuje se Petra.“ Řekl stručně elf, rozběhl se a v poklidu doletěl až na další střechu.
Daniel tedy přivedl Petru ke konci střechy, nechal jí tam stát, poodešel kousek zpátky, rozběhl se a ocitl se tam, kde stál Silvian.
„No, tak, Petro, pojď za námi. Neboj se, ty to zvládneš.“ Přesvědčoval jí elf.
„Vždyť je to přece bohyně.“ Řekl jízlivě Daniel. „Ona to přece dokáže.“
„Ona hlavně neví, že to dokáže.“ Řekl elf a začal jí znovu přemlouvat.
Jenže přibližně v tu chvíli se dírou ve stropě dostal nahoru jeden z lovců. A za ním se plazil další – barbar. Daniel už nečekal, až si Petra uvědomí, že to dokáže a skočil zpátky za Petrou. Lovec se okamžitě rozběhl. Daniel vzal tu holku do náruče, dal si malý rozběh a skočil. Teď to bylo o fous, ale měli štěstí. Daniel přistál na střeše u Silviana, položil Petru na zem a běželi pryč odtud. Jenže lovci se nějakou třímetrovou propastí také nenechali zastrašit a první dva jí přeskočili. Jejich velitel ale neskákal. Ne že by se bál, ale pravděpodobně měl jiný plán. Jeden lovec a barbar je ale pronásledovali.
„Chceš jim utéct nebo je zabijeme?“ zeptal se Daniel.
„Co jsem ti říkal?“ řekl elf a skočil z domu dolů.
Byl tam nějaký jiný, menší dům. Daniel vzal Petru a hodil jí elfovi. Ten jí chytil a skočil z toho nižšího domu na cestu. Daniel mu jí zase hodil a sám seskočil dolů.
„Mě se chce čůrat…“ řekla Petra.
„Bůh chodí na záchod?“ divil se Daniel.
„Peťulko, musíš jít zrovna teď?“ zastavili se.
„Ano!“ řekla rozhodně.
„Zdržím je.“ Řekl už znuděně Daniel a vylezl zpátky na ten dům.
„Co mi tady lezete po domě?“ křičela nějaká paní, co vykoukla z okna.
„My spravujeme střechy, víte?“ uklidnil jí elf.
„A proč mi ta holka močí na zeď?“
„Máte vysušené zdivo, paní. Rostliny taky musíte každý den zalévat, aby vám neuvadly. Stejně tak domy.“ Paní naštvaně zalezla zpátky a zavřela okno.
„Už jsi hotová?“ zeptal se jí.
„Ano prosím.“ Petra vstala.
„Danieli! Mizíme!“
„Jo!“ ozvalo se ze shora. „Už běžíme!“ najednou nad nimi přeletěly dvě postavy.
Jedna z nich byl Daniel a druhá byl lovec. Spadli na zem. Daniel vstal rychleji, chytil lovce pod krkem a otevřel s ním to okno, které před chvílí ta bába zavřela.
„Rychle pryč. Nevím kde je ten barbar.“ Oznámil Daniel a trojice se dala do pohybu.
Běželi a první ulicí chtěli zahnout doprava, ale zleva se někdo vyřítil a srazil Daniela na zem. Byl to vůdce těch lovců, který se vydal po cestě a ne po střechách, jako zbytek.
Silvian byl ale ve střehu a praštil lovce jílcem meče do hlavy. Pomohl Danielovi vstát a rychle odsud zmizeli. Utíkali ulicí pryč z města. Před nimi teď byla řeka a přes ní most. Vběhli na něj, ale rázem se ocitli v pasti. Stáli přibližně uprostřed, když se na druhém konci objevila městská stráž. Čtyři lidé, plně vyzbrojeni. Daniel se okamžitě otočil, ale za nimi už sprintoval jeden z lovců – ten co si prohlédl dům od té babky a pak se konečně dostavil barbar. V dáli klopýtal vůdce.
„Jsme v pasti.“ Oznámil Daniel.
„Nikdy nejsme v pasti, nato nezapomínej.“ Připomněl Silvian. „Stráž zabíjet nesmíme, to by po nás šel i král a pak už prakticky všichni.“
„A co chceš dělat?“
„Je tady přece ještě řeka.“ Usmál se Silvian.
Stráž nijak nespěchala, protože věděli, že už jim uniknout nemohou. Znali ty tři lovce. Lovci si mysleli to samé. Družina je ale převezla. Stráž už jen viděla, jak trojice přelézá okraj mostu. Když tam doběhli, hladina řeky už byla klidná a čirá.
„Sakra.“ Neodpustil si lovec. „Musíme rychle dolů. Třeba je ještě najdeme.“
„Ale rychle!“ křikl v běhu druhý lovec. Odběhli. Stráž nic neřekla a běžela za nimi.
„Tak teď rychle pryč odtud.“ Řekl Silvian.
Celou dobu totiž byli zavěšeni na pilíři toho mostu. Vylezli opatrně nahoru na druhé straně, než odběhla stráž a lovci.
„Musíme zmizet, ale v tichosti.“ Oznámil elf a pokračoval dál v cestě.
Daniel se ohlídl, ale neviděl nic podezřelého. Zdola slyšel hlasy stráží. Jenže když došli na konec mostu, čekalo je nemilé překvapení. Zezdola vyběhli lovci.
„Mysleli jste, že se necháme tak snadno napálit?“ řekl ten jejich vůdce.
Barbar stále držel v ruce meč a poslední lovec ho pomalu a hrozivě vytáhl.
„A jsme v háji.“ Oznámil suše elf, ale vytáhl svůj meč, připraven k boji.
Daniel se nebojácně postavil vedle něho a taktéž vytasil svůj meč.
„Nás jen tak nedostanete.“ Řekl hrdě a podíval se tomu lovci do očí.
Chvíli se na sebe dívali, pak se ale za nimi ozvalo: „Vzdejte se, nemáte šanci.“
Dobrodruzi se otočili a spatřili stráž, asi patnáct metrů od nich. Všichni měli v rukách zbraně a viditelně byli připraveni k boji.
„Silviane, nemáme žádnou šanci. Musíme se vzdát.“ Přiznal si Daniel.
„Chápeš vůbec co se stane, když se vzdáme? Skončí svět jaký znáš a začne chaos. Bojujeme proti chaosu.“
„Tak co bude?“ zařval strážný.
„Počkejte chvíli, jestli nechcete boj.“ Odpověděl jim Daniel.
„Silviane, pochybuji, že někdo z nich ví o naší situaci. Neví, kdo je ta holka. Vydupeme si, aby Petra mohla jít s námi a pak nějak utečeme. Teď nemáme šanci. Je tu šest strážných a tři profesionální lovci.“
„Naděje umírá jako poslední.“
„Ano a proto pojďme s nimi a utečeme jim. Budeme mít větší šanci utéct nějak nepozorovaně, než se probít.“ Elf se na Daniela chvíli díval a nakonec svěsil meč.
Daniel udělal to samé, otočil se a podíval na stráž. Ti pochopili a šli naši družiny zatknout. Když už byli hodně blízko, elf prudce zvedl meč do bojové polohy a přísně řekl:
„Ta holka půjde s námi. Jinak vám udělám další prdel v břiše.“
„Dobrá, budete všichni tři v jedné cele, když vám to udělá radost.“ Souhlasil po chvíli velitel stráží. „Teď ale pojďte s námi.“
Elf kývl, dal jim meč a šel. Daniel stejně tak. Dovedli je do vězení. Cestou ještě velitel vyplatil nějaký obnos lovcům, že jim pomohli je chytnout.
„Kolik za nás asi bylo?“ zeptal se Daniel.
„Tak to nevím. Jestli v tom mají prsty Helmovi kněží, tak dost.“
„Za co tady jste hoši?“ zeptal se je nějaký vězeň, který byl ve vedlejší cele.
„Ale, zabili jsme jednoho strážného, co se nám připletl do cesty, když jsme chtěli vykrást jednu pěknou chaloupku.“ Odpověděl elf.
Nechtěl zrovna všem vyprávět svůj příběh. Než stačil kdokoliv něco říct, objevilo se v místnosti nějaké ostré světlo. Neustále se zvětšovalo a oslepovalo všechny ve vězení.
Všichni se k němu otáčeli zády, jen Petra ne. Šla k němu stále blíž a blíž. Prošla mřížemi, jako by tam vůbec nebyly a stanula jen kousek od toho světla. To se najednou zhmotnilo a před Petrou najednou stál nějaký muž. Byl vysoký asi metr osmdesát a na sobě měl temně černé oblečení.
Silvian se otočil jako první, Daniel o chvíli později. V Silvianových očích nyní byl neuvěřitelný strach.
„Petro, uteč!“ křičel.
„Co se děje?“ nechápal Daniel. „Kdo to je?“ elf ho ale nijak nevnímal a stále pobízel Petru ať uteče.
„Helm, jméno mé.“ Pronesl tajemný neznámý. „Přišel jsem si pro svou dceru, kterou jste mi násilně vzali.“
„Chceš ji zabít!“ obvinil ho Silvian.
„Nemáš pravdu elfe. Chci ji jen uvěznit na bezpečné místo, kde nebude nikomu páchat škodu.“
„Chceš snad říct, kde nebude páchat škodu tobě, ne?“ Helm se usmál a šel k Petře.
Ta už ale pochopila, že její otec nebude nejhodnější a tak se začal bránit. V mžiku měla v ruce dlouhý meč a udělala proti Helmovi výpad. Ten ale bleskurychle uhnul a oplatil jí útok. Taktéž si vyčaroval meč a zaútočil. Petra ale proskočila mříží zpět k Danielovi a elfovi a Helmův meč se o ty mříže zastavila.
Petra vyčarovala ještě další dva meče, které dala svým dvěma přátelům a všichni se teď postavili do obranné pozici.
„Hlupáci. Myslíte si, že porazíte boha?“
„Také jednoho máme…“ odvětil elf a podíval se na Petru.
Helm jen mávl rukou a mříže spadly na zem. Petra ho ale teď převezla a jen tak z místa vyskočila a letěla rovnou na otce. Napřáhla se a chtěla ho seknout, ale Helm její útok vykryl svým mečem. Pak zaútočili Daniel s elfem. Jejich útoky byl rychlé, ale Helm je všechny v absolutním klidu vybíral.
Až když se přidala Petra, měl jisté problémy, které vyřešil tak, že najednou vyskočil, odhodil Petru na druhý konec místnosti, Daniela odkopl k dalšímu rohu a Silviana svým mečem probodl. Než se Daniel stačil vzpamatovat, Helm odzbrojil Petru a oba dva zmizeli. Daniel rychle běžel za elfem. Silvian byl mrtvý. Daniel zůstal sám.
Diskuze
mno, já budu v zá¨sadě asi souhlasit s Tiarou, ale asi to rozvedu.... na začátek musím říct, že se mi to líbí obsahově.. moc ráda bych věděla jak to dopadne..:-))) ale stalisticky to pokulhává....Nelíbí se mi, že je tu pořád stejné označení hrdinů.. myslím, že by se mělko trošku obměňovat.... prostě pořád neříkat Martin, nebo daniel ale hodit tam i něco jiného jestli mě chápeš.. třeba nějaké jiné označení pro básníka nebo tak.... pak se mi třebas nelíbil ten výraz "byl velmi naštván" ono kdyby tam bylo naštvaný, řeknu ti fajne, dá se to i když to tam moc nesedí, ale nejlépe kdybys tam dal rozzlobený, to by mi tam sedělo..... mno, až na ty stylistické chyby se mi to rozhodně líbí... a určitě napiš pokračování, pokud jste to tedy dohráli... zní to velmi lákavě..:-))))
Tiara: k tomuhle máš výhrady a dalas 3 a k mojemu si bez výhrad dala 2 - nerozumím
Hmm, jedna z Tvých lepšejších prací - ale hned na začátku ta věta s tím básníke Martinem Q-)
Celkem dobré, lehce nadprůměrné...
T.
Poutavě popsaná dobrodružství.
Až na ty věty, končící a začínající stejvými slovy, naty nespisovné výrazy, na zapomínání čárek ve větách a na hrubé chyby.