"Keyne,kde jsi?Zatracená práce s tím klukem.

"Lord Hengfist vám přidělil území hvozdu o která se budete starat podle mých instrukcí a podle vlastního nejlepšího úsudku. Začíná se stmívat, takže půjdu domů, abych stihl večeři. Máte někdo nějaké dotazy?"
"Ne pane."
"Dobrá, zítra ráno vás tedy přijdu zkontrolovat, zatím na shledanou."

Cestou domů, procházel Reien svou oblíbenou částí hvozdu a nasával vůni vlkého dřeva, poslouchal pospěvování drobného ptactva, kterého zde bylo hojně a uvědomoval jsi jak nádherný má život. Slunce již zapdlo a Reiena začal ovívat příjemný chladivý vánek, tak typický na tuto krajinu, ale přesto tak osvěžující že si jej druid vychutnával každým okamžikem. Zhruba míli od svého domu, který vlastnoručně vyrobil pouze z dubového dřeva, začal přemýšlet co mu Maegvin asi připravila k večeři a co zase provedl malý Keyn. Představoval si vůni pečené koroptvičky, kterou včera ulovil s brambory a čerstvým salátem, který pěstuje Meg na její malé zahrádce. Pomalu se nořil do svých představ, když ho náhle přerušil výkřik, přicházející od jeho domu.

V tom děsivém jekotu poznal cosi známého......byl to výkřik Meg!!! Reienovy zbývalo zhruba pětset sáhů, aby doběhl k domu, ale těch pětset sáhů mu připadalo spíš jako pět mil i když běžel s větrem o závod.

Okamžitě vrazil do dveří a vzápětí se mu poskytl pohled který mu vehnal slzy do očí. Na podlaze v krvi leželo bezvládné tělo Meg...Než stihl udělat cokoliv jiného, uslyšel další výkřik. Tentokrát patřil jeho synovy Keynovy, který nejspíš spal v podkroví. Reien, jako smyslů zbavený, popadl sekeru vysící na stěně a rozběhl se do podkroví. V podkroví na zemi ležel malý Keyn a u něho byla na kolenou přikrčená postava s černým kabátem a hustými černými vlasy, která mezi čelistmi svírala Keynovo hrdlo. Osoba byla k Reienovy postavena zády, takže jí neviděl do tváře, ale to mu nebránilo v tom aby do ní sekeru nevklínil. Bleskurychlým nápřahem zarazil sekeru postavě do zad. Sekera s patrným zakřupáním přerazila člának na páteři a zaryla se hlouběji do masa. Temná postava vzápětí upadla obličejem na podlahu a neprojevovala žádné známky života. Reien okamžitě popadl Keyna a položil ho do postele. S úlevou zjistil že jeho synovy se nepatrně zvedá hrudník a s námahou dýcha i když podle barvy pletě ztratil hodně krve. Když Reien obvázal Keynovy hrdlo, pohlédl mu do očí. Měl je otevřené a široce vytřeštěné, jako by vyděl přízrak. Jeho pohled směřoval za záda Reiena. Reien se s nechápavostí pomalu otočil za sebe a to co uviděl mu vyrazilo dech a přivodilo pocit bezmocnosti.

Postava, které před okamžikem zarazil sekeru hluboko do zad a přerazil páteř, což jí muselo při nejmenším znehybnit, teď stála před ním bez známek jakéhokoliv zranění. Poprvé jí vyděl do obličeje. Byl to štíhlý muž s černým knírem a bradkou, který si ještě z vylezlých tesáků olizoval krev. Sekera mu ležela u nohou a nevypadalo to že ji chce použít. To Reienovy dodalo minimum odvahy aby se muži postavil tváří tvář. Reien byl přibližně o dvě hlavy větší než protivník a to upír nebyl zrovna malý. Reienovy předci byly velcí, urostlí bojovníci, což po nich zřejmě zdědil a teď toho hodlal využít. Rozběhl se a vší silou udeřil upíra do obličeje. Ten pouze cukl hlavou o několik palců na stranu a hned ji vrátil zpět.

Takováhle rána by dokázala obyčejného člověka zabít, ale pro upíra to bylo, jako přátelské poplácání. Reien svoje údery opakoval ještě několikrát, ale opět se stejným účinkem. Pak přestal a zadíval se upírovy do očí. Ten se pouze lehce usmál a začal pomalu kráčet Reienovy vstříc. Neuvěřitelnou rychlostí chňapl Reienovy po krku. Ten pouze chytl ruku upíra a snažil se jí odtrhnout od svého hrdla. Nemohl s ní ani pohnout, jako by byla ze železa. Cítil jak tlak na krku začíná sílit a tak začal vyvíjet maximální sílu aby ruku odtrhl. Ani poté se ruka nehla a Reienovy se začaly podlamovat kolena. Trvalo to zhruba pět minut, kdy si upír vychutnával muka své oběti. Když se Reienovy kolena podlomila úplně, hlava mu bezvládně spadla na stranu a vyprchal z něj veškerý život, upír se znechuceně zašklebil, že ukončil muka své oběti tak brzo a vytrhl z již mrtvého těla ohryzek, z kterého začal slastně olizovat skapávající krev...

Když se Keyn probudil, ocitl se v jakési strohé místnosti, kde byla jen postel na které ležel, stolek se džbánem plným vody, jednou židlí, která vypadala jen už na jedno použití,pak už byl v místnosti pouze obrázek na zdi s nějakou náboženskou tématikou, kříž nad postelí a svazek česneku u okna, kterým proudilo do místnosti jen minimum svěla, z čehož usoudil že začíná nový den. Začali se mu vracet myšlenky z minulé noci, stalo-li se to vůbec minulou noc a jestli se to vůbec stalo. Rozhodně se něco stát muselo, jinak by se vzbudil doma v měkoučké posteli a ne ve staré rozvrzané.....od dveří se ozvalo lehké zaklepání a vzápětí slabý, chraplavý hlas.

* * * * *

Když se Keyn druhého dne probudil, zjistil že do místnosti vniká kouř. Okamžitě se oblékl a rozběhl ke dveřím. K jeho překvapení zjistil že v další místnosti nehoří, ale že kouř uniká z dalších dveří na východní straně. Rychlými kroky se přesunul ke dveřím a otevřel je. K jeho překvapení nalezl místnost plnou zkumavek,svitků a jiných podobných artefaktů, mezi nimiž imponovala postava již známého Old-Bvena, která spíš připomínala starou, špinavou sochu o kterou již nikdo nemá zájem. Podle skvrn co měl Old-Bven na sobě a podle místnosti plné kouře, došlo Keynovy že se asi alchymistovy nepovedl nějaký jeho pokus.

Neměl žádné příbuzné, tedy alespoň se jeho rodiče o žádných nezmínili. Sklíčil ho pocit úzkosti a naháněl mu zpět obrazy z hrozné noci, kdy TO stvoření zabilo jeho otce, před jeho zrakem. Jeho mysl zalila jen jedna myšlenka "POMSTA", ale strach ho opět během chvilky zahnal do kouta a Keyn začal v zoufalství plakat.

Po zbytek dne strávil Keyn ve svém pokoji a snažil si uvědomit další nával informací ze kterých mu již šla hlava kolem. Vryl si do mysli že je z něj, také částečně zrůda, která dychtí po krvi a ve skrytu duše doufal že Old-Bven brzy nalezne lék...

Čas šel neúprosně dál a Keyn, ač chtěl či ne, byl každý den ponořen v knihách, ktré mu Old-Bven pečlivě vybíral z jeho vlastní knihovnické sbírky na kterou byl náramně pyšný. Možná by už s tím Keyn dávno skončil, ale když mu Old-Bven slíbil že za týden přivede jednoho svého přítele, který Keyna bude učit zacházet se zbraněmi, nemohl než dělat co mu bylo přikázáno.

Slunce již pomalu mizelo za obzorem a jeho paprsky rudě ozařovaly mraky všech tvarů, které Keynovy nejvíce připomínali kapky krve co právě dopadli na vodní hladinu.

Celou cestu do města se Keyn snažil myslet na něco jiného, ale touha po krvi byla silnější a tak jen bezmyšlenkovitě vpadl do první ohrady která mu přišla do cesty. Byl v ní naskládán asi půltucet pěkně vykrmených vepřů, kteří se líně povalovali v bahně z nedávných dešťů. Keyn se ihned posadil na největší exemplář a zaryl mu do krku ( pokud se dá říct, že prase nějaký má ) své, již zvětšené řezáky. Prase se v okamžiku vymrštilo na nohy a s šíleným kvičením začalo v ohradě běhat dokola s Keynem na zádech. Postupně tak zešílela i ostatní prasata a začala napodobovat svého napadeného druha. Vše trvalo do té doby než Keyn vysál z prasete většinu krve a to se zhroutilo k zemi. Ostatní prasata se během chvilky uklidnila a vrátila se k lenošení v bahně, jako by se nic nestalo. Keyn si pomalu olizoval ze zubů zbytky krve a už už se chystal odejít když nejednou zaslechl nějaké hlasy, vycházející ze dvora domu, ke kterému nejspíš ohrada s prasaty patřila.

Keyn se začal rozhlížet po vhodném úkrytu, ale všude byla jen mýtina a les byl asi půl míle daleko. Jediný, blízký úkryt byl hned vedle ohrady, ale ten ho mohl zahnat do pasti. Byl to dřevěný povoz na seno, ale ještě nebyl zcela plný, z čehož vyplývalo že ten kdo jej plnil se nejspíš jen došel navečeřet a každou chvíli se vrátí. Ačkoliv to bylo riskantní, nic lepšího Keyn nevymyslel a schoval se do kopy sena, která stála vedle povozu. Z vrat stavení vyšli během okamžiku dvě postavy. Byl to farmář Norgil a jeho syn Ersil, ktré znal Keyn velmi dobře, ještě když jeho otci pomáhali v lese, ale to nemuselo znamenat že ho nezabijí když zjistí že se živí krví.

Keyn si už chtěl oddechnout, jak viděl Ersila spěchat svému otci na pomoc, když najednou z povozu spadly jedny vidle. Ersil se vztekle otočil, popadl je a hodil do kupy sena na zemi.

Keyn ještě chvíli vyčkával než Norgil s Ersilem zmizeli za vraty a až pak ze sebe odházel většinu sena. Utřel si slzi a podíval se na zranení. Naštěstí ho zasáhl jen jeden hrot vidlí, který měl zaražený v lítku. Rychlím tahem se vyprostil z pasti do které ho dostal ten tupý Ersil a obvázal si škaredou ránu z které rychle vytékala krev. Byla již téměř hustá tma a tak se Keyn vydal ke sv.Klionovy.

Hned u dveří potkal Old-Bvena, který už podle Keynových špinavých a zakrvácených šatů poznal že ho nepotkalo nic příjemného.

Tu noc šel Old-Bven spát až hodně pozdě, jelikož doufal že pomůže Keynovy vyléčit chuť po krvi.

Konečně měl nastat den, kdy měl dorazit Old-Bvenův přítel a měl učit Keyna zacházet se zbraněmi.
"Doufám že jsi to pochopil Keyne. Budeš se k Noberisovy chovat s úctou, i když je o mnoho let mladší než já!"
"Neslibuji ti že z tebe udělá muže, to je jen tvoje povinnost, ale rozhodně tě naučí bojovat, jestli budeš chtít."
"Ano Old-Bune. Opakuješ mi to dnes už celý den. Tak kdy začneme?"
"Už tě čeká venku. Mě už zná, ale ty ho teprve poznáš."

Keyn vyběhl na dvorek a to co spatřil mu vyrazilo dech. Stála tam nádherná bílá klisna na které se rýsovaly svaly a přes ně bylo přetaženo sukno v královských bavách. Na ní seděl v kroužkové zbroji rytíř a s lehkým úsměvem sledoval vytřeštěného Keyna.

První týden se Noberis ubytoval ve sv.Klionovy v pokoji pro poutníky a začal Keyna učit mravům ve společnosti, což byla pro tak značně nevyzrálého chlapce obrovská zkouška.

V těchto dnech bylo dost času pro konverzaci, čehož Keyn ihned využil a začal z Noberise získávat informace o jeho minulosti.

Pak už jen s vytřeštěným výrazem v obličeji a spoustou myšlenek v hlavě, sledoval siluetu odcházejícího muže, který mu během okamžiku dokázal znechutit a ihned ukázat v plné své kráse jeho vysněnou tvář krále......