Tak volný jako pták neomezený prostorem a časem jen plout dál mezi těmi oblaky duhových barev, jen dál tvořit obrazce z nekonečného krásného nic. Ta melodie je kouzlem snů a písní, bezpečí. Ale mráčky se trhají jsou pohlcovány víry či úplně ničeny, obrazce mizí a přichází pouto a vroucné přání aby byl té hrůzy konec. Není. Přichází další horší vize zničeného štěstí. Tak málo toho mám a přece mohu ještě něco, co považuji za samozřejmé, ztratit. Tam v tiché zahradě dav se shromáždil a z pod bílého plátna starý muž sochu odhalil. Tak známá je její tvář a však její objetí studí a vypovídá o prázdnotě, která vznikla po člověku nejbližším. Nebyl jen mužem z davu on byl víc. Jeho náruč vždy bývala otevřená a mnohé slzy staré vrásčité však přesto jemné dlaně tolikráte vysušili. Příběhy a úsměvy a spousty veselých her poskytovala róba červená. Však jednoho dne jí obepnul zlatý pás, ach jak ty lemy zářili, a smutek přišel do domu jenž sny mé brázdili. Ten dům pak vybledl a zbylo jen pár svící ty však náhle zhasli s ním už navždy spícím.

Jak moc Nefruz prosil rektora aby zajistil zastínění těchto vzpomínek, ale nedávné události vše změnili. Po tak bezohledném přerušení se jeho svěřenci opět vracejí tam, kde se kdysi mohli cítit v bezpečí, ale dnes. Dnes je tomu jinak, možná že to nebude navždy tak, ale neustálé nahlížení přes rameno a šťourání, hledání chyb. On je tím provinilcem, ale proč mají trpět oni? Sám už souhlasil, že jen dokončí cyklus odejde do penze, ale to jim nestačí. Smrt Oséna je mimo debatu, Cech si nepřál podrobnější vyšetřování, avšak zmizení Olivera a Anuta v době takové krize, kdy mocní hledají obětního beránka, aby mohli skrývat své skutečné záměry. Ne, nemůže je vinit, měl vědět více o myslích svých studentů, ale taková chyba ač neomluvitelná se dala čekat. Anut uzavřený do sebe, byl tak fascinován temnotou a mocí nad životem druhých, kdo ví kam ho tato cesta zavedla. Oliver je o to smutnější případ, že si za své problémy nemohl sám ten proklatý kejklíř Pelimi, snad se podaří Daraka zbavit jeho vlivu, snad to už všechno skončí.

„Sedni si Willieme tvůj úkol je vydařený, jsem rád, že se nebojíš podělit se s námi o tvůj zármutek. Tvůj otec byl ten nejušlechtilejší člověk jakého jsem měl tu čest poznat, chybí mi. Doufám, že si z něj i nadále budeš brát příklad. Tak jak si dnes pojal svůj úkol. Byl by na tebe hrdý.“

Devítiletý chlapec sklopil hlavu a potichoučku poděkoval. Nejraději by zapomněl a tu bolest a úzkost, která jím projížděla pokaždé, když si vzpomněl na svého otce, ale nemohl. Jeho mysl byla příliš dětská a ztráta tak veliká v nedávné době a navíc tolikrát oživena v těch děsivých nočních můrách byla tak skličující.

S tak soucitným pohledem jaký jen může trpaslík, zatím ještě bez jediného fousu, mít vyndal Dram z pod své róby amulet z pevné oceli a stříbra a doširoka se usmál, když jej chlapci podával.

Dram projel vlasy chlapce svými silnými prsty a pohladil jej jak nejlépe dovedl a při tom svůj pohled stočil na toho podivínského barbarského mladíka. Co je to jen za člověka? Oba jsou sirotci, Williem i Jarim a přesto, že i tady v Razbízu už přišel o jednoho „přítele“ pořád není ochoten se na Williema ani pousmát. Jen kdyby mu Willi dovolil všem říct, že má dnes své desáté narozeniny a že by se slušelo mu dát dárek.

Proč si ho ten trpaslík tak prohlíží? Ví snad něco o tom co se v Razbízu dělo v předchozích dnech? Už by se na něj takhle díval dřív, kdyby šlo o to s Osénem, ale tohle je nový druh pohledu, jako kdyby hluboce přemýšlel. Že by to mělo něco společného s tím klukem, kterého opatruje jako vlastního bratra? Snad bude mít malý Williem alespoň větší štěstí na přátele, než on sám. Ne tenhle pohled už nevydrží.

S tím se Jarim zvedl od stolu a požádal mistra Nefruze, jestli by nemohl jít chvíli na vzduch, že je mu nevolno. Starý kouzelník z toho zrovna velkou radost neměl, ale zdraví studentů bylo do ne dávna jeho jedinou prioritou, něž došlo k té krizi, teď musel být ještě více opatrný, ale přesto Jarima pustil bez doprovodu ven. Sotva však zelenooký horal došel ke dveřím otevřeli se a dovnitř vešla postava zahalená v kápi nesouce košík. Okamžitě se začala omlouvat zvláštně tichým pokorným, ale přesto jasně srozumitelným hlasem.

V tu ránu se Williem rozkřikl, hlasitě a přeradostně, jako kdyby právě zapomněl na všechny starosti a zlé sny, které ho často sužovali.

Jarim si musel dát velký pozor, aby ho chlapec nepovalil, když vesele poskakoval okolo té podivné ženy. Její reakce byla o to podivnější, že jej jen lehce pohladila po vlasech a předala mu košík.

Na posledních slovech byl položen silný důraz a tázavý pohled v sirotkově obličeji zanechal všechny v místnosti včetně Jarima prahnoucí po odpovědi. Nemohl zjistit nic konkrétního, protože proutěný košík, který ta žena předala Williemovi byl překryt bílím kusem látky. Poté ještě jednou projela vlasy toho maličkého a se stejným poníženým tónem na rtech se rozloučila a opustila místnost.

Teď nemohl Jarim odejít a stejně k tomu již nebyl důvod. Dram změnil svůj výraz na jeho typický nic neříkající, ale přece ten upřímný úsměv. Všichni se snažili naléhat na Williema,co dostal dobrého na zub a kdo byla ta tajemná žena, co mu to vše přinesla, ale chlapec byl jakoby duchem nepřítomen, jenom rychle doběhl ke stolu a vyndal z pod plátny na košíku knihu vázanou v kůži. Začal listovat a po chvilce i číst, jeho obličej se zkroutil tak aby vyjadřoval zároveň strach a vztek, který chvěl jeho celým malým tělem. Poté jenom zašel k Nefruzovi a něco mu šeptal do ucha, evidentně to tajemství nemohlo být tak hrozné, protože to na čarodějově tváři vykouzlilo pobavený úšklebek. Z jeho úst pak vyšlo jen prosté „Dobře.“ A chlapec se bez otálení vydal ke dveřím. Jen co se za ním zavřeli dveře, začal učitel všem objasňovat k čemu došlo.

Majetek? To pískle má nějaký majetek? Jarim už si začínal myslet, že je s někým v této skupině alespoň něčím spřízněný, ale jak se může srovnávat s někým, kdo znal svého otce a ve svých deseti letech má víc než slušné finanční zajištění, jak by ho mohl takové děcko pochopit? Jak by mohlo pochopit zloděje, který většinu svého života strávil na ulici ve špíně a o hladu? Co by teď dal za to kdyby nemusel myslet na své odcizení, je jiný a nikdy sem nemůže zapadnout, leda…Ano jediný kdo by ho mohl pochopit je přeci Darak, je tu sám a nemá nic než vzpomínku na své skoro dvojče Olivera, na víc se ještě musí cítit zrazen, tím že ho jeho druh opustil v době, kdy podlehl tomu prokletí, které postihlo celý Razbíz.

Do horalových myšlenek vtrhla velká rána, prudce se otočil a spatřil Drama zrudlého vztekem, pod trpaslíkovýma nohama byla ona kniha, ale to už Dram upaloval směrem Nefruzovi.

Starý čaroděj se na chvíli odmlčel, jeho tvář se zachmuřila a z očích mu plán plamínek. Další chyba, jak se jí jen mohl dopustit? Jestli se Williemovi něco stane, nikdy si to nebude moci odpustit, do své třídy ho přijal podle pokynů v poslední vůli svého přítele, Williemova otce.

Co se to s Nefruzem stalo, taková proměna. Ani toho trpaslíka nepokáral za jeho špatné chování, a teď navzdory namátkovým kontrolám tříd je nechává bez dozoru. Copak již začíná šílet stářím? Ne zatím musí být něco jiného. Dram není vůbec klidný a ani slova Jana nebo Nurima ho nějak netěší, bezradně znovu a znovu listuje tou knihou.

Teď už Jan evidentně ztratil s nepříčetným trpaslíkem trpělivost a začal na něj křičet.

To bylo ještě horší. Rozzuřený Dram se zvedl z židle a hodil po Janovi tou knihou, zároveň strčil Nurima tak, že se praštil hlavou o stolek. Jarim se bezmocně rozhlížel a svět se mu opět začínal točit. Takhle to nemá být. Ulin pláče! Proč se Darak směje? Musí je zastavit.

Vřítil se vší silou do potyčky mezi šlechticem a synem kováře a pak ho v celém těle zamrazilo a upadl.

Ještě několikrát zaslechl vyčítavý hlas elfa než se mu zrak úplně zostřil, pak si náhle uvědomil, že je mokrý. Nebyl mokrý sám zbylí dva rváči to odnesli také a pak zahlédl Amandu, jeho krásku, jak drží vítězně prázdný džbán.

V jejím hlase bylo nyní něco nového, nezněl sladce a líbezně, ale chladně a vypočítavě a její krásná tvář teď připomínala ze všeho nejvíc tvář hada, který se právě zakousl do nebohé oběti. Pak to náhle zmizelo a ona zase byla tou paní jeho srdce.

Náhle všechna zloba byla pryč. Jarim se ještě cítil provinile, za to jak se nechal v táhnout do té rvačky a tak trochu pomáhal s úklidem, právě když skončili otevřeli se dveře a dovnitř vstoupil muž v uniformě Razbízké stráže. Nejprve byl zaražen nepřítomností učitele, ale pak se ihned obrátil k Nurimovi s Dramem a začal mluvit.

V třídě nastalo ticho a všichni se ohlíželi z jednoho na druhého, kdo první promluví. Nakonec mlčení přerušil Dram.

Na to se muž otočil a opustil místnost bez dalších slov.

Dram hned na to ze sebe vychrlil, že musí jít za Williemem a pokud se všichni chtějí vyhnou kázeňským postihům, měli by všichni zmizet než se ten vyšetřovatel vrátí i s rozzuřeným rektorem. A vskutku nebyl čas na dohady, nejdůležitější bylo rychle opustit budovu university.

Když se dostali ven z university Dram se opět ujal vedení. Nakázal všem aby do půl hodiny došli do Zahrady Spočinutí a našli sochu archmága Ignáce. Ještě přibližně popsal kde by měla být a pak už se rozešli aby nebudili takovou pozornost.

Co je asi na té soše tak zvláštního? Jarim přesně věděl kde jí hledat, ale proč právě tuhle, bylo jich tam tolik. Navíc u téhle se střetl s tím zrádcem a vůbec je nějaká zvláštní, přesně taková jako celý Razbíz. Možná to je to. Kdyby teď musel pryč vše co by si pamatoval je právě tahle socha. A proč by měl jít pryč? Vrátit se do Talný a nebo živořit někde jinde, když tady mu poskytují vše co potřebuje a ještě víc. Nutí ho učit se novým věcem. Nutí to je možná to co mu tolik vadí. Amanda mu jednou říkala, že se ho snaží Cech ovládnout, ale je ona jiná?

Jarim by určitě přemýšlel v podobném duchu dále, ale když ztratil přehled o tom kam jde jeho nohy ho sami nesly přímo k soše archmága Ignáce, kde už netrpělivě přešlapoval Dram a ještě někdo, někdo malý, Williem.

Do půlhodiny se všichni sešli u sochy a nyní když tam stáli, něco začalo dávat Jarimovi smysl. Ta socha, vlastně část nápisu na ní, který si už tolikrát přemítal v hlavě „Archmág Ignác z Razbízu moudrý muž a dobrý otec….“

Jarim byl v tu chvíli příliš ochromený aby mohl reagovat, nechtěl soucítit s tím rozmazleným dítětem, ale nemohl si pomoci, když tu stál před sochou jeho otce cítil tu bolest a ze všeho na světě si jí přál ukončit, přál si aby se kámen změnil v bijící srdce, možná teď cítil, že kdysi ho také nějaké ruce objímali, ale čí? Tolik Williemovi záviděl, že svého otce poznal, nejraději by ho snad umlátil k smrti, cítil vůči němu zlost. Jak k tomu přijde, že on otce měl a že ho otec chránil, když Jarim se musel probíjet sám často se probouzet hladový a zmlácený, špinavý.
Tenhle mazánek….Ne Williem za to nemůže, ale viníky Jarim ještě potrestá. Tak teď už věděl, že se do Talný vrátí, ale později, až z něj bude mocný kouzelník až ovládne svůj dar a tentokrát celé město lehne popelem, možná i hůř, mohl by na něj uvalit stejnou kletbu jako před pár dny sužovala Razbíz…...

Nebylo o čem moc přemýšlet ani diskutovat, věci byli již dávno v pohybu a nezbývalo nic víc než držet se ostatních. Cesta pod vedením Williema byla až neobvykle rychlá znal přesně cestu od sochy až k jejich domu. Domu? To nebylo slovo, které by se dalo použít. Velký palác obklopený zahradou na jejímž trávníku posedávali kouzelníci v róbách, se tak určitě nedal popsat. Jen co stačili projít brankou stála u nich služebná s nechápavým výrazem, trvalo jim notnou chvíli, než vysvětlili svojí přítomnost, jak sama řekla v Ubytovně Razbízkého Kouzelnického Cechu, jejímž správcem byl Williemův strýc.

Pak přišel zlomový moment. Služebná je vedla do velkého sálu, kde prý je jejich učitel, ale nepočítala určitě s tím, že se celá skupina rozběhne za Williemem, neohlášená u jejího pána. Nikdo nevěděl proč, ale teď už všichni cítili, že něco není v pořádku a bez ohledu na služebné i kouzelníky, kteří se snažili vyhýbat mladým vetřelcům, nebo jen zmateně pokřikovali vtrhla celá třída do velkého sálu. Teď se zastavili a zadýchaně se rozhlíželi. Šok! Nefruz i jeho pomocník, seděli u stolu, ale jejich trup ležel na stole.

Na tváři strýce se objevil samolibý úsměv a pak šlo vše ráz na ráz. Rozpřáhl ruce a jedním mocným máchnutím je všechny do jednoho srazil na zem. Jarim viděl, že jedině on Dram a překvapivě Williem zůstal při vědomí. Kde se v tom chlapci vzalo tolik síly? Snad ten amulet co matně zářil na jeho krku? Než si, ale stačil položit Jarim další otázku přišla další rána a další. Zrak se mu mlžil viděl už jen jak mezi strýcovýma rukama probleskují výboje a jak se ten muž blíží ke svému synovci.

Co nastalo pak jen stěží mohla mysl mladého horala pochopit. Místností se pronesl zuřivý výkřik a doposud nehybná Hat teď odhalila svou pravou podstatu, když její modré paže vrhali blesky na jejího zlomyslného pána. Oči džinky plály hrozivou zlobou a tak sebejistý kouzelník jen stěží vzdoroval jejímu náporu, ale netrvalo dlouho a udělal osudovou chybu domníval se, že džinka chystá další kouzlo a tak se začal soustředit, ale džinka ve své zlobě ho chytila svou nadlidskou silou pod krkem a vzteky mu rozdrtila ohryzek pak jej ještě prohodila oknem.

Nastal další zlom jak nečekaně přišla ona velká zuřivost tak náhle ustala a Hat se vrhla k chlapci. Uchopila jej do náručí a šeptala mu.

S tím k sobě malého chlapce přivinula ještě těsněji. Co znamená to objetí? Určitě ten největší dar k Williemovým narozeninám. Dnes už ví, že není sirotek.