Prchal jsem jak rychle jsem jen mohl. Vždyť jsem utekl z temných kobek Síní smrti, v prastaré řeči též Dram - kil. Mých pronásledovatelů jsem se ovšem jen tak zbavit nemohl. Utíkal jsem podzemními chodbami a za sebou jsem stále slyšel mnoho kroků. Byli to temní přízraci, černé bytosti, lidově zváno Stíny. Stále jsem utíkal. Nevnímal jsem bolest v levém rameni a nemyslel jsem ani na smrt, kdyby se mi nepodařilo utéct. Myslel jsem na svůj domov.

Měl jsem jediné štěstí, že jsem byl elf a tak jsem viděl v noci skoro stejně dobře jako ve dne. Neodvážil jsem se otáčet, ale můj šestý smysl my říkal, abych utíkal a nestaral se o to, kolik nepřátel je za mnou. Určitě jich bylo dost na to, aby mě rozsápali na kusy nebo možná ještě něco horšího. V jejich vězení jsem byl skoro tři dny. Podle toho, co se stalo mým spoluvězňům jsem usoudil, že temní přízraci dokáží proměnit normálního člověka ve stín a pak ho ovládat.

A to se mi rozhodně nelíbilo. Vůbec jsem netoužil stát se černou bytostí. To mi dodalo sílu a hlavně motivaci jim utéct. To, že budu sloužit zlu mě děsilo více než smrt samotná. Musel jsem jim utéct, ale nevěděl jsem, jak. Sice se mi zdálo, že jsem na chvíli zrychlil, ale černé kroky byly stále blíže. Viděl jsem před sebou rozcestí. Mohl jsem jít doprava nebo rovně. Rozhodl jsem se, že to zkusím štěstí vpravo.

Vběhl jsem do chodby, která se zdála být o trochu menší než ta, kterou jsem běžel doposud. Nevím, zda to bylo dobré, či zlé znamení. Každopádně mí nepřátelé byli stále za mnou. Cítil jsem jejich přítomnost stále silněji. Nepotřeboval jsem je slyšet, abych věděl, že jsou za mnou. Byli už tak blízko, že jsem myslel, že už jim neuniknu.

Cítil jsem, že se mě již skoro dotýkají. Opět jsem ještě zrychlil. Na chvíli jsem snad zavřel oči, ale zdálo se mi, že jsem se jim opět trochu vzdálil. Ne moc, ale stačilo to. Stíny byly stále za mnou. Po chvíli se opět přiblížili. Můj strach se jen prohloubil. Moje síly už byly zcela vyčerpané. Nemohl už jsem dál. Byl to pošetilý nápad zkoušet utéct někomu, kdo se prakticky nemůže unavit. Ale naděje umírá jako poslední, řekl jsem si a běžel jsem dál. Už jsem skoro o sobě ani nevěděl. Prostě jsem jenom běžel.

Přede mnou bylo opět další rozcestí. Už ani nevím, do které chodby jsem vběhl a ani nevím jak to, ale Stíny byly zase o kus za mnou. Jako by jim taky docházely síly, ač to bylo nemožné. Nedokázal jsem si to vysvětlit, ale černé bytosti byly o dobrých pár metrů za mnou. Chodba, kterou jsem běžel, byla prozatím rovná, až po dalších padesáti metrech zatáčela, myslím, doleva.

Tam se najednou chodba rozšířila a byla o něco větší než před chvílí. Temní přízraci se mě stále drželi, ale nezdálo se, že by mě doháněli. Spíš jsem jim utíkal. Měl jsem z toho nevýslovnou radost. Vrátil se mi optimismus a už jsem věřil, že jim uteču. Sebral jsem všechnu svou odvahu a zároveň sílu a přidal jsem. Chtěl jsem jim utéct, aby mě už nenašli. Teď byla chodba samá zatáčka. Jedna doleva, druhá doprava. Stíny nestíhali. Zvětšoval jsem svůj náskok každou vteřinou. Jako bych už ani neměl strach – spíš jsem cítil, že se moje síla zvětšuje zároveň s náskokem. Už jsem byl zase při smyslech. Není radno být příliš blízko Stínů. Matou člověku mysl. Teď jsem zase uvažoval chladně a rozumně a vracela se mi síla. Bylo mi známo, že když je někdo velmi blízko Stínů, chřadne jak na síle, tak na rozumu. Je malátný a za chvíli o sobě neví. Teď se mi dokonce zdálo, jako by se skála nějak zavlnila. Asi jako když hodíte do vody kámen.

Chodba se opět zužovala. To mi nepřidalo moc optimismu, protože to vše působilo stísňujícím dojmem. V mém srdci se zase rozrostl strach a zoufalství. Pryč byl najednou můj optimismus. Tušil jsem, že je něco špatně, ale nevěděl jsem co. Otočil jsem se. Zahlédl jsem, jak zpoza zatáčky vybíhají Stíny. Zahlédl jsem pouze tři, ale zajisté jich bylo více.

Nemohl jsem se zastavil, musel jsem se přemoci svůj strach a běžet dále. Chodba se zdála nekonečná. Stíny se opět začali přibližovat. Najednou jsem upadl. Otočil jsem se a podíval se na své pronásledovatele. Již nepospíchali, šli pomalu ke mně. Já už neměl sílu znovu vstát a vzdorovat. Kdybych nespadl, dokázal bych ještě běžet, ale postavit se nohy už bylo nad mé síly.

Prohlédl jsem si pořádně své nepřátele. Byli vysocí jako normální člověk. V rukách měli Černé meče a na sobě obyčejné černé tričko. Jejich oči byli taktéž temně černé a jejich bělmo nebylo bílé, ale šedé. Šla z nich hrůza. Vlasy měly každý jiné. Až teď jsem si všiml, že se nepohybují normálně, ale že levitují pár centimetrů nad zemí.

Najednou se však něco stalo. Skála se opět zavlnila. Bylo vidět, že Stíny znejistěli a začali se zajímat víc o skálu než o mě. Ze skály najednou vyskočili tři kamenní mužíci a postavili se přede mne. Jeden z nich okamžitě zaútočil na temné přízraky. Ten útok nevybral a kamenná ruka mu pěkně spravila ciferník. Spadnul k zemi a nedivil bych se, kdyby byl mrtvý. Zbytek Stínů se vzpamatoval a zaútočil. Ten nejbližší ponořil svůj Černý meč do kamene, ale mužíčkovi to nijak nevadilo, vzal mu hlavu a zvedl ho do výše. Tam mu tu hlavu rozmáčkl. Nebyl to hezký pohled pro oči, ale pro duši ano. Boj už netrval dlouho. Kamenní mužíčci zabili ještě jeden Temný přízrak a ti se pak dali na útěk.

Chodba, která vedla ven byla krátká, asi jen padesát metrů. Konečně jsem byl venku. Slunce svítilo a tráva byla stále stejně zelená. Trošku mě to všechno oslepilo, ale rychle jsem si zvykl. Kousek odsud jsem viděl protékat řeku. Zamířil jsem k ní. Okamžitě jsem do ní skočil.

Jakmile jsem se osvěžil, šel jsem si najít potravu. V lesíku jsem našel nějaký klacek, z kterého jsem si udělal provizorní oštěp. S jeho pomocí jsem si ulovil tři ryby. Rozdělal jsem si ohýnek a opekl si je. Měl jsem na ně strašnou chuť. Měl jsem sice dobré srdce, ale kdyby se teď objevil nějaký poutník a poprosil by mě o trochu jídla, nevím, zda bych se s ním rozdělil.

Naštěstí ale nikdo nepřišel a já si ty ryby mohl v klidu sníst. Měl jsem ještě trochu hlad, ale už se mi nechtělo lovit další rybu. Lehl jsem si a odpočíval. Oheň dohoříval a já pomalu usínal. Musel jsem spát dlouho, protože jsem se probudil opět za světla. Slunce bylo na druhé straně, na východě. Odhadl jsem, že jsem spal asi patnáct hodin.

Ráno jsem si opět ulovil pár ryb a snědl je. Nevěděl jsem, kde to jsem, ale bylo tady krásně. Chtěl jsem zapomenout na všechny ty starosti a žít tady v klidu a míru. Jenže to by nesměli existovat černé bytosti. Ještě toho dne večer jsem zaslechl nějaký šum směrem od západu. Rychle jsem se odplížil do vyšší trávy a sledoval, kdo se to blíží. Doufal jsem, že si mě nevšimnou, ale pak jsem si uvědomil, že mi hoří oheň.

Za chvíli jsem je uviděl. Byla to čtveřice mladých lidí. Jeden elf a dva muži a jedna žena.

Co se v noci dělo, to nevím. Jediné, co vím je, že noc byla teplá a klidná. Ráno jsem se probudil jako první. Jediný vzhůru byl elf. Popřál mi dobré ráno. Já učinil taktéž a šel jsem si zaskákat do řeky. Netábořil jsem přímo u ní, ale asi sto metrů od ní.

Když jsem se koupal, přemohl mě opět strach. Můj šestý smysl mě varoval před nebezpečím. Radši jsem vylezl z vody, protože nic určitějšího jsem zatím netušil. Voda se zdála klidná a když jsem se zde koupal včera, nic jsem nepocítil. Nepříjemný pocit ale trval.

Náhle jsem zaslechl křik od tábořiště. Okamžitě jsem pochopil o co šlo. Cítil jsem Stíny. Rychle jsem se rozběhl k bojišti. Než jsem tam doběhl, prohlédl jsem si situaci. Garemnon a Krab bojovali na jedné straně proti dvěma Stínům. Erden si vzal na starost další dva na druhé straně a Trix je všechny ostřeluje z luku z uctivé vzdálenosti. Z povzdálí sem míří další tři. Běžel jsem, co se dalo. Tak trochu jsem nevěděl, co budu dělat, protože zbraň jsem neměl.

Z lesíka jsem vynořily další dva Stíny. Oba dva mířili na nechráněnou Trix.

Trix se okamžitě otočila a uviděla je. Okamžitě jednomu z nich propálila mozek, ale druhý byl již příliš blízko, než aby mohla znovu vystřelit. Stín se jí už téměř dotýkal, ale v tu chvíli jsem zasáhl já. Skočil jsem a srazil Stín na zem.

Vstoupil do mě. Cítil jsem, jak se mi dostává pod kůži. Je v mé mysli, je všude. Cítím se stále lehčí. Přestávám ovládat levou ruku, o kterou jsem se opíral a spadl jsem. Jakoby v mých žilách už nekolovala krev. Srdce již skoro nebije.

Chvíli se nic nedělo, ale pak jsem se zase začal měnit. Už ani nevidím normálně. Všechno je mnohem tmavší, než bylo. Vidím, že boj ještě trvá. Chci jim pomoct, ale nemůžu ovládat ani nohy. Postavil jsem se, ač jsem nechtěl. Jediné, co ještě cítím je mozek, moje myšlenky. Ale já se nevzdám. Budu se Stínem bojovat. Cítím se prázdný, ale jsem ještě živí. Stín nepohltil mou duši, ale jen mé tělo.

Všiml jsem si, že boj venku už skončil. Na zemi leží mrtvé Stíny, ale taky jeden z našich. Myslím, že to je Krab. Erden se nad ním sklání. Trix se postavila přede mě a namířila na mě lukem. Stín, který byl ve mně se ale nenechal zastřelit. Udělal kotrmelec a podkopl Trix nohy. Ta spadla. Má ruka vzala nůž. Věděl jsem, co chce Stín udělat.

Začal jsem se soustředit. Ruka s nožem se pomalu přibližovala k tělu Trix. Ta chvíli ležela, ale potom jí došlo, že má šanci na útěk, takže zmizela. Měla štěstí, protože Stín nade mnou měl ještě velkou moc. Chvíli po tom, jak Trix odběhla, se nůž zabodl do země.

Stín se začal šířit i v mé mysli. Cítil jsem, jak mi mizí staré vzpomínky a získávám nové. Černější a temnější. Musím vzdorovat. Nesmí mě pohltit. Vidím, jak mě všichni tři pozorují, Trix připravena k výstřelu. Už mě skoro má. Ještě chvíli a ovládne i mou mysl. To se nesmělo stát. Nesmí mě pohltit Stín. Nechci být temným přízrakem. Chci být elfem, chci klidně žít, chci zabíjet. A – přede mnou stojí tři bytosti. Tři další oběti. Kterého z nich zabiju jako prvního? Že by toho elfa? To by byl kapitální úlovek. Ne, Stíny mě potřebují jinde, volají mě. Tisíce hlasů, tisíce Stínů.

Lidstvo bude poraženo a pak bude vládnout Tma! Stíny nikdo neporazí. Stíny jsou nepřemožitelné. Stíny jsou všude! Není nikdo, kdo by mohl Stínům vzdorovat. Pohrdavě jsem se podíval na tu bandu ničemů přede mnou. Stíny mi řekli, abych čekal, že za chvíli tady budou posily. Družinka stále nevěděla, co má dělat. Já jsem toho jen využíval. Stále jsem a vyčkával. Další duše pozřena! Další elf pod mou kontrolou. Další… co se to děje?

Něco mě rozežíralo. Něco začalo ovládat mé nohy! Spadl jsem, netušíc co se to se mnou děje. Moje mysl! Můj mozek! Ztrácel jsem nad ním kontrolu. Co se to děje? Nic takového se mi v životě nestalo. Začal jsem se soustředit na boj, ale můj nepřítel byl silnější. Ovládl již část mozku a většinu těla. Zůstával jsem pouze v duši a mysli. Byl jsem nějak těžký, nezvykle těžký a v žilách mi začala kolovat krev. Podivný to pocit. Něco ve mně bušilo. Nevěděl jsem co to je. Až po chvíli mi došlo, že je to srdce. Srdce, ve kterém sídlí duše.

Ten někdo mě už vyhnal i z mozku. Přežíval jsem v duši a bránil se jí, jak jsem jen mohl. Něco mě ale i zní stále vytlačovalo. Nechtěl jsem se jí vzdát. Bojoval jsem. vzdoroval jsem. Ale bylo to k ničemu. Nepřítel byl silnější. Napadlo mě podat o tom všem zprávu všem Stínům, aby byli lépe připraveni na nového nepřítele. Nového Nepřítele s velkým „N“. Teď jsem se ovšem zase musel soustředit na zápas. Nedám svou duši zadarmo. Opevnil jsem se tam a vyčkával. Nepřítel znovu zaútočil. Já jsem se snažil…

Zhroutil jsem se, ale ještě před tím jsem viděl, jak ze mě vypadl ten Stín. Spadl přede mne. Mrtvý. Já spadl hned vedle něj. Omdlel jsem.

Prošli jsme tím lesíkem a naše cesta stále směřovala na východ. Když skončil les, objevila se před námi rozlehlá zelená louka. Nad hlavami nám létali ptáci a kousek odtud bylo malé mraveniště.

Louku jsme přešli asi za půl hodiny. Cestu nám teď zkřížil ten potok, ve kterém jsem se koupal. Bylo to ale asi tak o dva kilometry výše po proudu. Zde nebyla řeka tak hluboká, spíše rozlehlá. Měli jsme vodu z bídou po pás. Na druhé straně nás opět čekal les.

Byl daleko větší, než ten první lesík. Rostly tady hlavně listnáče. Slunce již pokročilo a stíny se krátily. Paprsky, které pronikaly přes listy stromů vykouzlily v lese nádhernou zlatou barvu. Připadali jsme si jako v pohádce.

Občas se kolem nás objevila nějaká srnka nebo jelen. Ve vrcholcích stromů si pohrávaly dvě veverky a občas nám nad hlavami zakroužil orel. Po chvíli cesty tímto krásným lesem jsme narazili na pěšinku, po které jsme se vydali. Rychlost naše pochodu se již zklidnila, protože nás od tábor dělilo určitě více jak dva kilometry a hodina ještě neuběhla.

Lesem jsme šli asi tak dvacet minut, když bystré oči Trix zahlédli vlevo od nás něco zvláštního. Všichni se zastavili a dívali se, co Trix spatřila. Byl to jakýsi podivný kamenný kruh, který nebyl větší než deset metrů v průměru. Šli jsme se tam podívat.

Místo vypadalo docela tajemně, ale nebylo to nic jiného, než pár kamenných různobarevných dlaždiček na zemi. Ať jsme se podívali z kterékoliv strany, netvořilo to žádný obrazec. Dlaždičky byly na omak dokonale hladké. Neměli žádný stálý tvar, jako kdybyste prostě tu dlaždičku hodily na zem a nějakou ulomenou část dali sem.

Sedli jsme si a odpočívali. Byli už jsme dost daleko a tohle místo bylo k odpočinku ideální, i když jsme šli ani ne hodinu. Stálo se hlavně kvůli mně, protože jsem byl z toho duševního souboje se Stínem docela utahaný. A taky kvůli Erdenovi, protože jemu se na tom kruhu něco nelíbilo. Zkoušel, jestli nějaká dlaždice třeba není nášlapná spoušť, která by něco aktivovala.

Potom ho něco napadlo. Vylezl na první strom a podíval se na kruh z vrchu. My tři dole jsme ho sledovali. Zavolal na nás, ať z toho slezeme. Moc se nám nechtělo, ale pro klid Erdenovy duše jsme se přesunuli do lesa, kde jsme dále pokračovali v odpočinku a nicnedělání.

Erden patrně nic nezjistil, protože slezl dolů a netvářil se zrovna vesele. Ve tváři měl výraz starosti, která se stále prohlubovala, když stále nemohl objevit, k čemu to tady slouží.

Já už jsem začal něco tušit. Měl jsem takový dojem, že to má nějakou souvislost se Stíny. Ta myšlenka ve mně hodně rychle rostla. Byl jsem sice Stínem, ale jen chvíli, než abych si zapamatoval všechno.

Trix a Garemnon se opřeli o strom a sledovali kruh. Erden zase vylezl na strom a taky sledoval, kdy se slunce přiblíží natolik, aby osvítilo povrch. Mě to ale nedalo a vlezl jsem na kruh a prohlížel jsem si ho. Vzal jsem kámen a pokusil jsem se rozbít aspoň jednu dlaždičku. Nepovedlo se mi to. Kámen se ve dví rozpůlil, ale kachlička zůstala nepoškozená.

Zajímalo mě, proč tady žádná barva nebyla dvakrát. Taky bylo podivné, že modré kachle byly jen na západě. hnědé zase na východě. Bílé byly na severu a na jihu byla samá černá a šedá. Čím blíže středu, tím byla barva světlejší. Uprostřed byla vesměs zelená a zcela uprostřed byla temně rudá kachle, která, řekl bych, byla největší ze všech.

Nevěděl jsem, co to má vše znamenat. Trochu jsem doufal, že mi třeba pomůže počet těch dlaždic a proto jsem je začal počítat. Bylo jich sedmdesát dva. Ten počet mi vůbec nic neříkal. Nedávalo to žádný smysl. Vzdal jsem to a sedl si vedle Trix. Erden stále ještě seděl osamocený na stromě. Po chvíli jsem za ním vylezl.

Začal jsem cítit Zlo. Něco bylo špatně. Jako by nás někdo sledoval. Otočil jsem se, ale nic jsem neviděl. Erden asi nic necítil, protože se na mě díval docela nechápavě. Najedou mě něco donutilo se podívat znovu na ten kruh. Připadal mi jiný, než před chvílí. Vypadalo to, jako by se snad pohyboval – jako by se roztahoval a zase zmenšoval. Křivil se a narovnával a všechny barvy se začaly různě měnit.

Podíval jsem se na Trix a Garemnona. Oba dva se taky dívali na kruh, ale nevypadalo to, že by viděli to, co já. To samé Erden.

Já jsem totiž stále viděl to, co před tím. Trix se zvedla a šla na ten kruh. Nikdo jí nezadržel a to byla chyba. O pár vteřin později se totiž nad ní objevil nějaký divný, nažloutlý paprsek, který jí obklopil a za chvíli zmizel, ale Trix zmizela taky. O chvíli později se tyto paprsky objevili zase, ale když zmizeli, objevily se na jejich místě Stíny. Bylo jich asi dvacet.

Černé bytosti zatím nic nedělali, jako by vyčkávali, co budeme dělat my. Všiml jsem si, že všichni opět levitovali. Docela mě to štvalo. Oni si létali nad zemí a já musel po ní chodit. Začali jsme pomalu ustupovat. Stíny nic. Stáli a dívaly se na nás těma svýma temnýma očima.v jednu chvíli se dali všichni do pohybu.

My jsme na nic nečekali a utíkali jsme pryč. Proběhli jsme les, až jsme se dostali na cestu, po které jsme šli před tím. Přízraci byli za námi.

Stíny byly asi třicet metrů za námi. Nebyly moc vidět, vadily mi ve výhledu stromy. Les tady byl o něco hustší než před kruhem.

Schoval jsem se za jeden mohutný dub a vyčkával jsem. Jako správný elf z Lesa jsem se uměl dokonale maskovat a chodit jsem tak tiše, že ani můj elfí sluch neslyšel mé kroky. Kolem mě proběhlo pět Stínů, aniž by si mě všimli. Jejich šestý smysl je horší než ten elfí. Stíny nás sice cítí dvě míle daleko, ale neurčí bližší polohu, ani když stojí třeba jen pár metrů ode mě. Pořád prostě jenom cítí elfa, ale neví, kde jsem. teď se musejí spoléhat na své smysly, které jsme ale s Erdenem měli daleko lepší.

Jeden Stín si mě ale přesto asi všiml. Stál kousek ode mě – na druhé straně stromu a sledoval, kde se co děje a kde bych mohl být. V dálce jsem již uslyšel cinkání mečů. Erden a Garemnon byli nalezeni. Nevěděl jsem, jak jejich souboj dopadl, protože jsem se teď musel soustředit na něco úplně jiného. Stín stále stál před stromem.

Chvíli jsem se soustředil a pak jsem pomalu zasouval prsty do stromu. Bylo to jedno ze starých elfích umění, procházení živím dřevem. Uměl to každý elf z našeho Lesa. Po chvíli jsem byl ve stromě celý a sledoval jsem okolí. Bylo to, jako kdybych svět viděl přes nějaké černé sklo. Stín se dal zrovna do pohybu. To by mě naštvalo, kdyby odcházel od stromu, ale on ho jen obcházel. Vyčkával jsem.

Jakmile si řekl, že tady mě asi nenajde a odcházel, skočil jsem mu na záda a dýky, které jsem měl v ruce, jsem mu zabodl do zad a do krku. Neměl čas cokoliv udělat. Spadl na zem. Byl mrtvý. Ucítil jsem, že si mě někdo všiml. Instinktivně jsem otočil hlavou a všiml si, jak na mě běží Stín. Okamžitě jsem po něm vrhl dýku, ale Přízrak jí srazil svým mečem. Druhou jsem již neházel, protože by to mělo stejný efekt.

Stín už byl u mě a snažil se mě rozsekat, jak jen to šlo. Nebyl jsem tak dobrý bojovník jako Erden a možná ani jako Garemnon, ale teď jsem se nějaký zázrakem držel. Znal jsem sice starodávné bojové umění elfů, ale už jsem ho dlouho nepoužíval a toto umění hlavně zlepšovalo bojové dovednosti, které jsem neměl. Samo o sobě to vlastně bojové umění ani nebylo.

Teď mi chtěl useknout hlavu, ale nepovedlo se mu to. Měl jsem po tom ideální možnost zabodnout mu dýku rovnou do srdce, ale promarnil jsem ji. Uvědomil jsem si to pozdě. Byl jsem naštvaný sám na sebe. Jestli tohle někdy přežiju, budu muset říct Erdenovi, ať mě zase naučí bojovat. Pokud to teda i on přežije…Z povzdálí jsem viděl, jak přibíhají další Stíny. Viděl jsem dva, ale cítil jsem, že za mnou taky někdo běží. Opět se mi pokusil useknout hlavu. Teď už jsem sice neměl možnost probodnout mu srdce, protože si hrudník kryl, ale využil jsem tuto situaci jinak. Udělal jsem kotrmelec a skočil jsem na strom, na který jsem hodně rychle vylezl. Byl jsem teď v krytu koruny stromů.

Stíny se shromáždily pode mnou. Napočítal jsem jich sedm. Vylezl jsem ještě o trochu výše. Stále jsem se pohyboval neuvěřitelně tiše. Podíval jsem se dolů. Zdálo se mi, že tam těch Stínů ubylo. Napočítal jsem jich jen pět. Najednou jsem zaslechl nějaký šramot pod sebou. Viděl jsem, jak po stromě lezou dva Stíny. Lezli docela rychle, řekl bych, že rychleji než já. Už byly téměř u mě, když jsem začal jednat.

Z místa jsem se odrazil a skočil na druhý strom. Stíny za mnou. Přistáli na stromě možná jednodušeji než já. Dával jsem to na účet té jejich zatracené levitace. Proto se patrně pohybovaly tak lehce a obratně. Jeden z těch Přízraků šel za mnou a další stál na větvi a vyčkával, který směrem se pokusím utéct, aby šel za mnou.

Já jsem je ale převezl oba. Přeskočil jsem pár větví tak, abych se vyhnul tomu, co šel za mnou a mířil jsem k tomu, co tam tak stál. Ten se na mě díval a pozdvihl meč do obranné polohy. Já jsem ale vyskočil, chytl jsem se rukama větve, co rostla nad ním a kopl jsem ho do hlavy. Stín trochu zakolísal. Pustil jsem se a skočil jsem na něj.

Oba jsme teď padali dolů. Ani se nestihl do mě převtělit. Snažil jsem se ho udržet ve vodorovné poloze. Sám jsem se sice vystavoval velkému riziku, ale povedlo se mi to. My Lesní elfové jsme zvyklí na nějaké ty pády ze stromů. Musíme být. Proto je dokážeme přežít i z velké výšky, jako byla ta, ze které jsem zrovna padal. Od nás elfů to pak odkoukaly kočky… Těsně nad zemí jsem ho pustil a udělal jsem jakési salto a přistál jsem nohama na zemi, těsně vedle teď už mrtvého Stínu. Ta jeho levitace totiž fungovala, jen když chodil. Když padal, tak ne. Měl smůlu. Nestihl se obrátit. Jeho problém.

Můj problém ale zase bylo pět Stínů v těsné blízkosti. Měl jsem už jen jednu dýku, která mi ještě mále při tom pádu vypadla. Musel jsem hodně rychle zmizet. To jsem ale neuměl – zmizet. Otočil jsem se a hned jsem zase chtěl zmizet na stromě, ale ten Stín, co byl nahoře a šel po mně, spadl dolů, ale tak, ať se nezraní a zastoupil mi cestu. Byl jsem naráz obklíčen.

Jeden ze Stínů šel ke mně. Měl jsem sice dýku, ale věděl jsem, že lepší bude, když ho nechám vstoupit do svého těla a pokusit se znova vyhrát nad jedním, než nad pěti najednou. Vnikl do mě. Začal mě rozežírat. Měl jsem ty samé pocity jako předtím. Už teď jsem cítil ten úl. Tisíce myšlenek a tisíce Stínů. Opět ten samý pocit. Nyní jsem věděl, kde jsou všechny Stíny. Věděl jsem, co každý z nich dělá a bylo mi z toho značně špatně. Nechal jsem ho, ať mě ovládne. Aspoň z části. I když jsem porazil jen jeden Stín, znám už jeho slabiny. I tak to byl ale docela špatný pocit, když mě požíral duši. Asi jako když se snažíte přeskočit příliš velkou řeku a víte, že nato nemáte.

Zbytek Stínů už pomalu odcházelo. Jakoby nevěděli o tom, co se už jednou stalo. V tu chvíli jsem začal svůj protiútok a moje vůle docela rychle udělala z Přízrakem pořádek. Opět vyletěl z mého těla a spadl přede mne. Trochu jsem se protáhl a schoval jsem se za strom, protože ti jouzové si toho všimli a vrátili se. Sklonili se k mrtvému Stínu a patrně nevěřili svým vlastním očím.

Postavili se hledali mě. Vylezl jsem opět na strom. Ne až nahoru, ale jen tak do výšky tří, čtyř metrů. Sledoval jsem je. Vypadalo, že znejistěli a snad i dostali strach, jestli je vůbec něco takového možné. Až mi začalo vrtat hlavou, kde se tady vlastně vzali. Každý říká, že už tady jsou, ale od nikoho jsem se nedozvěděl, kde se tady vzali. Vzpomněl jsem si na Erdene. Ten by mi to možná dokázal říct.

Vylezl jsem pro jistotu nahoru do koruny a šel jsem po větvích směrem, kde jsem si myslel, že bude Erden. Na zemi jsem sem tam našel nějaký bloudící Stín, marně hledající někoho z naší družiny. Nechal jsem ho na pokoji a šel dál. Potíže už jsem měl tak, strach ve mně sílil a připadal jsem si tam nahoře v bezpečí, takže jsem na sebe nechtěl upoutávat zbytečnou pozornost.

Erdena jsem našel. V jeho blízkosti jsem také zahlédl asi šest Stínů. Kde je Garemnon jsem netušil. Nemohl jsem se pustit do přímého boje s Přízraky a nevypadala to, že by se o to chtěl pokusit Erden. Dokonce se mi zdálo, že ztratil meč. Utíkal. Ano, prchal před Stíny. Musel jsem ho zachránit. Ale jak? Neznám žádné kouzlo ani způsob, jak zabít tolik Stínů najednou.

Pak mě to napadlo. Nacházel jsem se v lese. Znal jsem spoustu lesních kouzel, které jsou pro náš lid tak samozřejmé, že jsem se o tom tehdy ani nezmínil. Chvíli jsem se zase soustředil a pak najednou blízké okolí pohltila neproniknutelná, bílá mlha.

Nikdo se v této mlze nemohl orientovat, protože i já jsem měl potíže. Kdybych toto kouzlo vyčaroval u nás v Lese, tak se nic nestane, protože tam se každý z nás dokáže pohybovat i poslepu. Ale tady to byla neznámá krajina. Ale přesto jsem již byl na tuto mlhu docela zvyklý, takže jsem neztratil smysl pro orientaci hned tak rychle. Slezl jsem dolů a snažil jsem se držet směr, kde by měl být Erden a zároveň jsem se snažil se vyhýbat Stínů, ať nenajde Erdena a nepřivedu k němu ještě další tucet nepřátel.

Zrovna jsem prošel kolem jednoho nepřítele. Nevšiml jsi mě. Viditelně bloudil a taky nevěděl, co se to stalo. S chutí bych se začal smát, ale to by mě mohlo prozradit. Ale i tak mi to pozvedlo náladu. Erdena jsem našel za chvíli. Taky netušil, kde se tady ta mlha vzala. Vysvětlil jsem mu situaci pak se zeptal na Garemnona.

K Horám jsme se dostali asi za dva týdny. Za celou tu dobu jsme nenarazili ani na jeden Stín. Vesnice jsme pokud možno obcházeli, ať za sebou nezanecháváme skutečně žádné stopy. Nějaké jídlo se zatím vždycky našlo. Buď v lese nějaká zvěř nebo v řece ryby. A když už byla hodně velká nouze, vplížili jsme se v noci do vesnice a ukradli tam nějaké jídlo. Nikdy ne moc, abychom nevzbudili velké podezření.

Teď byla jejich situace horší. Měli jsme před sebou Hory. Nedostupné a zlověstné Hory. Již dlouhá staletí se nikdo nepokusil je přelézt. No, pravděpodobně se o to někdo pokusil, ale není znám žádný člověk či elf, kterému by se to povedlo. Až před pár dny já.

Chvíli jsme ještě debatovali na téma jiné cesty přes hory, ale já jsem byl neoblomný. Nedal jsem se odbýt. Nakonec i Erden smutně prohlásil, že to asi vážně bude jediná cesta a tak jsme se po ní vydali.

Měli jsme ale hodně štěstí. Vybrali jsme si ho snad na rok dopředu, protože už třetího dne jsme narazili na trpaslíky, kteří se tam potulovali. Dali jsme se s nimi do řeči a nakonec z nich vypadlo, že pod těmito hroznými horami mají své domovy a hlavně tunely.

I my jsme jim řekli svá tajemství a oni pochopili, že se musíme dostat přes hory. Vzali nás proto sebou a provedli nás Podzemím až na druhou stranu.

Hlavně Erden si oddechl. Z těch hor dali jsme se s nimi do řeči a nakonec z nich vypadlo, že pod těmito hroznými horami mají své domovy a hlavně tunely.

I my jsme jim řekli svá tajemství a oni pochopili, že se musíme dostat přes hory. Vzali nás proto sebou a provedli nás Podzemím až na druhou stranu.

Hlavně Erden si oddechl. Z těch hor měl opravdu strach. Snad větší než ze Stínů. Po pár dnech jsme dorazili na okraj obrovského hvozdu.

Těšil jsem se zase domů, ač jsem pryč nebyl zase tak dlouho. Jenže nikdy jindy jsem déle z lesa nebyl.

Za chvíli nás objevil můj lid. Padla na mě nějaká malátnost. Nevím proč, ale najednou se mi točila hlava a slyšel jsem opět tisíce hlasů, jak mě lákají k sobě. Podíval jsem se na své ruce. Byly černé. Opět jsem začal vidět šedě – všechno kolem se zdálo být mnohem tmavší, než by tomu ve skutečnosti mělo být. Pak jsem pocítil touhu zabít toho hnusného elfa, co stál vedle mě. Než jsem ale stačil cokoliv udělat, ucítil jsem chlad ve svém těle. Cítil jsem jak, jak jsem spadnul na zem. Proč jsem ale spadnul? Co se to vlastně stalo? Co se to SE MNOU stalo? To už asi nikdy nezjistím.

Tento příběh vám dopovím ve stručnosti já, Erden, Aslegův přítel. Stáli jsme vedle sebe, když se najednou Asleg začal měnit ve Stín. Já neměl zbraň. Chtěl jsem si o ni sice říci u trpaslíků, ale Asleg mi řekl, že za horami nebudu žádnou potřebovat. Křikl jsem na ty elfy, ať ho radši zabijí, protože tohle se mi opravdu nelíbilo a i můj šestý smysl mě varoval. Pak jsem Lesním elfům vylíčil celou věc a oni mi s radostí a ochotou pomohli. Věděl jsem, kde se nachází vchod do Podzemí a tak jsme se jím, opět vydali. Dokonce se nám podařilo přesvědčit trpaslíky, ať se dají na naši stranu. Když jsme se pak setkali s černými bytostmi, byla to hrozná bitva. Všichni nepřátelé se zde scházeli ještě během bitvy.

Bojovalo se totiž celkem blízko teleportu. Přesunuli se zde všichni, jak později řekli elfové, kteří se měli stejnou vlastnost jako měl Asleg. Dokázali zabít Stín ve svém těle. A někteří mnohem rychleji než Asleg. Zde, na Louce Přátelství, se tedy udála největší bitva v historii této země. Na jedné straně stáli Lesní a normální elfové, trpaslíci a zbytky lidí. Na druhé temná moc Stínů. Černé bytosti zde ztratili všechnu svou sílu a my jsme mohli zase v klidu žít své životy. Nikdy jsme se ale nedověděli, kde se tady ty Stíny vzali a ani, co se to vlastně Aslegovi stalo. Lidé obnovili svá království, Lesní elfové se stáhli zpět do svých Lesů, trpaslíci se rozdělili na dvě skupiny. Jedna se rozhodla jít zpět do dolů, druhá zůstala na povrchu. A elfové se stáhli a nikdo z lidí neví kam. Vím to jen já a všichni, kdo jsou tady se mnou.