Letní paprsky zaplavovaly zlatavé lány pole. Od místa, kde se krčil malý statek se rozléhal veselý smích mladistvého taškaření. Obloha byla bez mráčku a na celé té modré dáli, na celém tom modrém zrcadle se proháněli ptáci, ti nezkrotní páni oblohy. Ze starého kláštera, jeho mohutných, břečťanem obrostlých teras a chladných zdí, se vše jevilo jako jedno velké divadlo, kde hercem byl samotný život v nekonečné tragedii jeho vlastního nitra. Nicota činí krásu dokonalou a tolik přitažlivou.

Její smích mu zvonil v uších na tisíce zlatých zvonečků. Jejich melodie nadnášela jeho kroky, cítil se tak nespoutaný a šťastný. Chtěl běžet a vznášet se, nic ho v těch chvílích netížilo. Vše házel za hlavu, chladné pohledy očí nesmějících se mnichů v stále zahalených v šedých kapucích a pláštích. Meditují, hledají pravdy. K čemu jim to je, když nepoznají štěstí, jaké on teď plnými došky hltá. Cítil se jak hladový pes, který po třech dnech dostal nažrat. K čemu. K čemu jsou ty poučky o vyvolení, hloupé řeči o zkáze světa a přípravě na smrt. K čemu hodiny odříkání. K tomu, aby jeho tvář zapadla do vrásčité šedi jejich grimas. Nikdy! Pohledem na slunce zahnal myšlenky, které ovládly melodii zvonků a zanechaly v hlavně jen šum a v břiše bolest z úzkosti. Pustil se do stodoly, kde se stále ozýval onen krásný smích. Smích potřísněný vlnou vzpomínek.

Noc byla temná, cáry mraků se hnaly přes oblohu. Byly to kočáry tažené zpěněnými koňmi. Netopýři už dávno přejali vládu nad světem, když se usadil do kruhové místnosti matně osvětlené poskakujícími plamínky černých svící. Seděl tu mezi svými druhy, mnichy. Společně s plných plic pěli žalmy, jejichž slova se rozléhala po starých zdech a varovala každého, kdo by se snažil pokazit tuto chvíli rozjímání. Mysl se začala pomalu upírat ke krajinám obrazů, kde může bloudit bez řetězů vlastní tělesné schránky. Znovu vyrážela do míst, kde se skrývala pravda, pečlivě ukrytá za nepřeberným množstvím indicií a hádanek. Ty se objevovaly jak blesky při bouřce, jen na chviličku a pak zase mizely, aby nechaly místo pro svou další družku. Mysl bloudila ráda po krajinách moudrosti, kde se jí dostávalo těchto kusých a pečlivě ukrytých odpovědí na věčné otázky o svém vlastním já.

Mše pomalu končila. Místnost byla již zahalena ve tmě, která přelila vyhaslé plamínky svíček. Postavy se pomalu začaly zvedat. Z chladu ztuhlé klouby praskaly a vrzaly místností, jako špatná vzpomínka na zpěvavé a teskné tony modlitebních žalmů. Probudil se ze svého putování pln nových a nových hádanek, jež se mohly stát klíči k zavřené bráně jeho tajemství. Pokusil se vstát, svaly bolestně odporovaly poslušnosti. Po tvrdém nárazu znovu ucítil smrad prohnilých trámů podlahy. Smrad, vnímal jen ten a pulsovitou bolest hlavy, možná trochu hořce teplé krve smáčející jeho vlasy. Ležel dlouho, oči otevřené, zíraly tiše do temnoty. Spolu s procházejícími mnichy se mu dostávalo i kopanců jejich zchátralých nohou. Není divu, i on neviděl prsty ruky, kterou si položil na tvář v mizivé snaze chránit obličej před tvrdými ranami. Po chvíli se i víčka stala tak těžkými, jak hory Vermuntského pásu. Nechal je proto zavřené, spadla opona jeho světa. Představení končí, herci ze ovací klaní své tváře k zemi, oslněni červánky zapadajícího slunce. Jak jasná představa v zápachu plísně, hniloby a za zvuků mšic rozežírajících posvátné prostory.

Probudil se. Oči zíraly do tmavé cely. Nejspíš sem byl přenesen. Ano jistě, jistě, vzpomínal si na svůj pád v modlitebně. Jistě že ho sem přenesli, jeho, vyvoleného. Indicie a hádanky vydali svá tajemství. Viděl svou sílu ukrytou v ohni a naději v dívce tak krásné, zahalené v mlhavé oponě snění. Sic mu nebylo dopřáno spatřit její tvář ani boky, byl o ní pevně přesvědčen. Vyvolený, zrozen z ohně! Viděl démony, kteří zanechávají na světě bolestivé šrámy. Ohněm sežehne jejich pohled a ostrý jazyk lží. Očistí svět od špíny. Cítí jeho přítomnost, tady a teď!

Vyběhl ven. Tiše při svém honu našlapoval holými chodidly do vlahé trávy. Stále více a více jeho smysly lomcoval ten zkažený pach démona. Rukama rozrážel větve malého hájku, mířil přímo ke stavení. Už slyšel stružku a klatky mlýnského kola. Kapičky vody se tříštily o dřevěné lopaty a ztráceli tak svou podobu, aby uvízli v anonymním a nekonečném toku, který pro nás umírá na horizontu našeho vidění. Přikrčil se u dřevěné zdi. Musel být opatrný. Pomalu, jen tiše. Skoro nedýchal. Škubl dveřmi, tiše, jen s malým skřípnutím, jak zabručením novorozeněte, se otevřely. Vyvalil se naň těžký vzduch prosycený spánkem. Pomalu našlapoval v ztichlých místnostech za pravidelného oddechování spáčů. Už viděl jen svůj cíl. Pomalu odhrnul peřinu, aby zahlédl baculaté tváře mladého hocha. Jeho krk a ústa našpulená k polibku se vzduchem a ke sladkému oddechnutí. Pomalu jedou dlaní přikryl ty měkké rty, druhou rukou uchopil propocenou košilku. Dítě se ani nehnulo. Pár rychlých skoků a znovu mohl do svých plic nasát čerstvý vzduch. Jen chvilička zaváhání a znovu šílený běh lesem. Obe ruce svírající chlapce a umlčují jeho křik a pláč, švihaly ho větvičky do očí a zanechávali na jeho licích vyznamenání prvního očištění. Zastavil se až na paloučku zalitém stříbrem měsíce. Pomalu odvázal provaz, kterým měl omotány boky, a chlapce přivázal k větvi. Hadrem zacpal jeho ústa a jal se provádět soud Pravdivých. Po chvíli nanosil dosti dřeva pod kůl zaražený v zemi. Tiše přistupoval k chlapci, hněvivě sledoval jeho dosud nevinná očka, za kterými se skrýval démon, který chtěl ovládnout jeho dělo. Viděl znovu baculaté tváře, zbledlé strachem, podtrženým září hvězd. Tělíčko se škubalo v zoufalém boji s konopným provazem. Malé boské nožky se houpaly v poryvech větru.

Ozvalo se praštění kostí a šlach. Trefil strávně, kůl trčel děcku z levé části hrudníčku. Démon začal unikat z jeho těla. Rychle vyloudil z křesadla pár jisker, zrodil tak plamen jeho soudu. Zahleděl se do černého olejnatého dýmu. Sledoval, jak zahaluje škubající se tělíčko, ze kterého pomalu uniká život, jak chlapcův, tak démonův. Znovu cítil štěstí ve svém srdci. Zbavil svět prvního Julova démona. Stále s letmým úsměvem sledoval plameny, které již začaly pohlcovat chlapcovu košilku a zahryzávaly své tesáky do jeho bělostné kůže, ze které pudily démona. Ten sevřen ve své tělesné schránce, ochrnut pohybu po proražení chlapcovi hrudi, čekal na svou smrt. Cítil, jak pomalu slábne. Chlapce byla škoda, ale jaký jiný úskok čekat od lži, hanebnosti a nečistoty puštěné strašným smíchem Julovým. Kde jinde se lépe skrýt než za blankytně modrými duhovkami, kulatou hlavinkou a světlými vlásky? Baculatými prsty a bříškem? Kde jinde, poskoci jsou pečliví a silní musí být ti, kteří jsou jejich lovci. Silní a pečliví ve své práci! Vyvolení pro tento úkol.

Zapudil ty chladné představy a jal se znovu nabýt lehkosti cinkání maličkých zvonků. Vešel do stodoly provoněné senem a poctivou prací. Za zády mu hrál ptačí orchestr svou jednolitou a přece jen tak tklivou píseň. Pohlédl na ni. Znovu viděl její malou postavičku. Křehkou a přece plnou síly, kterou tak obdivoval. Koukal na odhalené nohy, cíp sukně, pohled zrychlil až zakotvil na tváři. Zabořil se do modrých usměvavých očí, postupoval přes kulaté líce a drobounký nosík až ke rtům, smály se na krásný den a na něho. Věděl to. Pomalu přistupoval. Jako kočka, tiše, jemně, packy se stávají částí země, po které jsou. Jen konečky prstů, měkkými polštářky, začal hladit její tvář. Pomalu se před ním pokládala do sena. Oči zavřené, dech zrychlený a plný čekávání. Stál nad ni a nechal se unášet tím nádherným pohledem, byl až teskně krásný. Uvnitř brečel. Kanuly mu v těle slzy smutku. Mít tak nadání. To krásné nadání uchopit do prstů uhel či brk a kreslit. Jak nádherný to pohled a on musí zůstat jen v jeho mysli. V paměti, která může vyprchat. Snažil se nemyslet, jen sledovat a nechat si zarýt tento okamžik až do morku kostí. Mezitím se jeho hlava pomalu nachylovala k její. Tušila, dech se stále více a více zrychloval.

Co se děje?! Rychle odskočil. Rozhlížel se kolem jak v mrákotách. Tam, kde byl vstup do stodoly, zalitý ostrým slunečním svitem, viděl malátnou postavu. Pomalu se přibližovala. Muž. Starý, ale stále silný, zocelený každodenní těžkou prací. Kolem očí se na opálené tváři rýsovaly dobrácké vrásky, teď zkřivené pod náporem smutku. Proč ten muž přišel? Proč teď? Proč volá jméno Ďasa Julova? Tedy toho malého spratka, který ho v sobě nosil? Proč?

Procházel lesem, před sebou viděl její drobounkou postavu, jak je táhnuta tamtím. Viděl jak se jí podlamují kolena strachem. Mnohokrát spadla. Její šaty zalily krvavé skvrny. Upadl do víru vlastních myšlenek, pomalu, z neuvěření ze sebe sama, přešel do chladného plánování. Dorazili na místo, které tak důvěrně znal. Se zájmem obhlédl vlastní dílo. Byl spokojen. Dítě vzal plamen jen trochu. Jeho vysušená mrtvola měla na sobě stále spečenou kůži. Z prázdných důlků srčel neklid. Tudy démon vystoupil z těla v posledních křečích. Dílo bylo skvělé, posloužil všem dobrým duším. Spokojen obrátil se k němu. Trochu natočil hlavu a vychutnával si ten pohled, který na něj dopadal. Cítil ten chaos, nepochopení, trocha strachu a nakonec bezmeznou nenávist. S prvním pohybem, který zaregistroval, ťal. Pak znova a ještě jednou, až pocítil na rukách teplou a lepkavou krev. Ťal ještě. Věděl, že tělo je mohutné a bude trvat dlouho než klesne. Zvony, čekl na zvony, ty které by dokreslili celou situaci pomsty. Hájkem se ozval křik. Měl v sobě něco ze zvonků. Probral ho. Znovu se stal člověkem. Pomalu vstal. Věděl že má mnoho času. Strach. Pomalu se k ní přibližoval. S každým krokem ječení ubíralo na intenzitě, až ztichlo a ozývalo se jen nepochopené kňučení. Pomalu ji vzal do zkrvavených rukou a jako by byla z hadru ji položil do vysoké trávy. Ten den poprvé pocítil oheň. Ten, o kterém mu vyprávěly hádanky. Ten den zplodil svého potomka, který bude pokračovat v jeho díle. Ona bude jeho matkou!

Znovu zaplál oheň. Hořelo vše, ze stodoly šlehaly obrovské plameny. V myšlenkách byl mezi hořícím senem. Myslil na staříkovo tělo. Viděl rozťatý břich, do kterého se choulí plameny. Když chytl i dům, vyrazil do lesa. Naposled viděl na malém paloučku své dílo. Pořádně, ze všech stran prohlédl kůl a spáleniště. Poté se obrátil k ní. Seděla zapřená mezi kořeny mohutného stromu, nohy pod bradou. Hlavu nepřirozeně vychýlenou na stranu. Celé tělo se rytmicky kývalo dle jejího vnitřního řádu. Občas zaslechl slabý vzlyk. Přišel blíž a políbil ji na ty hedvábné rty, které tak připomínaly lísky růže. Otočil se a odešel do lesů, sem se už nevrátí, svou cestu našel. Jde hledat démony.