Za časů, kdy země byla ještě mladá a pustá, přišel bůh nebeského ohně a světla Svarog ke svému synu Svarožici a pravil: „Synu, brzy nadejde čas, kdy zemi budou obývat lidé. Aby mohli žít, musí čerpat sílu z mého ohně. Ty pak budeš mým prostředníkem.“ Tak se stalo. Svarožic přinesl lidem oheň a s ním i víru a sílu žít.

Jenže lidé jsou tvorové zapomnětliví. Zapomněli na toho, kdo jim přinesl život, zapomněli na Svarožice. A stalo se, že zlo, které mohlo růst jen v temnotě, se začalo zmocňovat lidí slabých a malověrných. Ti pak odvraceli svou tvář od boha a žili pod zemí jako krysy. S jejich zradou zlo sílilo a zmocňovalo se těl dalších, vlévalo do nich svou temnou energii a vládlo jim jak loutkám. Nastal čas krutých válek, nemocí a hladomoru, kdy dobrým lidem bylo zle a zlým dobře.

V tom čase žil král Dabog. Byl to člověk ducha ohnivého a nespoutaného. Žádný protivník nebyl dost silný, aby ho Dabog neporazil, žádný jelen dost hbitý, aby ho neuštval a žádná žena dost ctnostná, aby mu nepodlehla.

Po bouřlivých letech mládí si našel ženu stejně vášnivou jako byl on sám, která získala celé jeho srdce. Miloval ji nade vše, přestože dům byl často plný bouřlivých sporů, při kterých padla za oběť nejedna váza, nejeden stůl a nejeden uštvaný kůň. I tento prudký muž však v sobě našel pokoru, a tak nikdy ve svatyni nevyhasl posvátný Svarožicův oheň.

Jednoho roku se i k jeho zemi přiblížila armáda temných, vraždila a pálila jeho vesnice. Dabog vyjel se svými syny a bojovníky proti nim. Bitva byla dlouhá, bili se jako lvi a přes početní převahu nepřítele temnou armádu porazili. Nemnoho se jich vracelo domů, když tu poznali, že se nemají kam vrátit. I do Dabogova domu pronikly temné síly a zmocnily se duší několika jeho věrných. Tak Dabog zjistil, že jeho dům je vypálený, pole zničená a jeho manželka brutálně zavražděna. Šílený zoufalstvím obrátil koně a tryskem se hnal pryč, dokud jeho kůň nepadl vyčerpáním. Dabog padl tváří k zemi, proklínal bohy, proč vlévali v bitvě sílu do jeho paží, a přál si zemřít. Když tu náhle uslyšel jasný hlas:

A tak se stalo. Všichni vrazi byli Dabogovou rukou potrestáni a on se chystal přenechat svou duši Molochovi. Jaká však to byla krutá cena ze pomstu – pod Molochovým vedením se měl stát předním bojovníkem Temných. Ještě však než jeho duše propadla, našel poslední zbytky síly a zjevil se svému synu Nikolovi:

Nikola zpočátku považoval zjevení za sen, ale když opět vítězící armádu Temných předcházely pověsti, že je vede démon s podobou krále Daboga, uvěřil.

Modlil se sedm dní a sedm nocí a osmý den se mu zjevil Svarožic v podobě ohnivého draka. „Vezmi svůj meč a následuj mne,“ pravil drak. Nato udeřil pařátem do země a ta se rozestoupila. Dlouhou dobu pak sestupovali do jejího nitra, kde bylo sídlo pekelných stvůr, které v temnotě žily a temnotu rozsévaly. Tam byl ukryt kořen zla, tam byl ukryt černý diamant ve tvaru srdce, který byl zdrojem síly Temných. Cesta byla nelehká a Nikola brzy přestal počítat hlavy, které sťal. Probojovali se až k černým hradbám, které Svarožic zbořil jediným švihnutím ocasu. A tam se Nikola naposledy setkal se svým otcem.

Boj byl dlouhý a vyčerpávající. Přes smrtelná zranění nakonec Nikola zasadil Dabogovi poslední ránu a démon se rozplynul. Svarožic se nadechl a nechal v sobe rozhořet žár posvátného ohně. Otevřel tlamu a jasným plamenem sežehl černé srdce. Pak vynesl umírajícího Nikolu spolu s poklady Temných na zemský povrch, kde ho nalezli jeho lidé. „Využijte toto bohatství, které sloužilo zlu, k šíření světla. Postavte na tomto místě klášter a založte řád, který se bude starat o to, aby lidé již nezbloudili.“ A jak pravil, tak se i stalo.