Stalo se v této rubrice železným pravidlem, že každá báseň projde tvrdou kritikou ostatních bardů, kteří ji rozeberou ze všech stran. Tedy téměř ze všech. Co mi u většiny těchto kritických připomínek chybí je určitý komplexní pohled na dané dílo. Uvedu nejčastější výtky, které se v kritických glosách objevují: báseň nemá rytmus, rýmy jsou chabé, nebo chybí úplně, báseň je krátká, vyskytují se neobvyklá slovní spojení, počet veršů (slabik) neodpovídá skladbě sonetu (verše) atd. Za absolutně nehorázné považuji pohanit skvělou báseň z důvodu, že jsem jí nerozuměl, protože je ve slovenštině.

Ke zmíněným výtkám kritiků bych se nyní rád detailně vrátil a pokusil se kritikům nastavit pomyslné „zrcadlo zamyšlení“, které by jim jejich pohled na poezii představilo v novém světle.

Báseň není krátká nebo dlouhá – buď je úplná, nebo není. Kvalitní poezie se dá vytvořit i pomocí pouhých dvou veršů, naopak dlouhé skladby po čase začnou nudit (což mi jistě potvrdí ten, kdo četl Homérovu Ilias a Odyssea v původním veršovaném znění). Nelze proto báseň kritizovat stylem: „Je dost krátká, srazím *.“ Smysluplná a objektivní kritika se v tomto případě zaobírá tím, zda je v básni vyjádřeno vše, co chtěl autor říci, a zda myšlenka není neukončena. Skutečný kritik pak napíše: „Báseň je neúplná, nedokončená, chybí v ní myšlenka ….“ V básni je tedy buď vyjádřeno vše, nebo není a nerozhoduje jak dlouhé dílko je. Měli bychom smekat před básníky, kteří dokáží svou obsáhlou myšlenku vměstnat např. do čtyřverší.

Častým kritizovaným faktorem bývá rytmus, popř. počty veršů ve slokách či celkově, chabé rýmy nebo vůbec se nerýmující poezie. Kritiků, kteří nahlížejí na poezii tímto způsobem, je na těchto stránkách většina. Jejich pohled na věc je poněkud zkreslen středoškolským výkladem, či lépe rozsahem středoškolské výuky poezie, kde je pouze stručně vysvětleno, jak vypadají základní rytmy, co je střídavý rým apod. Uvědomil si některý z kritiků, že výčet básnických stylů v tomto rozsahu končí někdy v době Shakespeara a že modernějším stylům již v osnovách není prostor věnován? Dogmatické lpění na rytmu, dokonale vysoustruhovaném rýmu je svým způsobem archaismus, kterým se moderní poezie nenechá spoutávat. Je také nutné si uvědomit, že existuje volný verš, který (alespoň za mne) na střední škole ani zmíněn nebyl. Všem lidem setrvávajícím v uvedeném chápaní poezie bych doporučil k četbě výborné verše G. Apollinaira, které by je v tomto ohledu mohly poučit.

Rozhodně nejsem proti pevné stavbě veršů s dokonalými rýmy a rytmem, s pevnou stavbou (jako jsou např. sonety). Je krásné psát tímto „archaickým“ stylem, autor se tak procvičuje v používání jazyka, ale nelze ji stavět jako jediný vzor. Mnohdy je (např. u reflexní lyriky) pro zachycení pocitů autora vhodné používat volný verš právě z důvodu, že normální člověk v rýmech obvykle nepřemýšlí a jakékoliv spoutání myšlenek do veršů s pevnou stavbou působí křečovitě, neosobně, chladně až falešně. Jak tedy přistupovat k hodnocení poezie?

Již v úvodu jsem naznačil, že je poezie v této rubrice rozebírána ze všech možných úhlů pohledu – až na jeden – ten nejpodstatnější. Opravdu málokdo se totiž pokusí udělat si rozbor básně (brrrr, jak jsme tuto činnost ve škole nenáviděli) a pochopit, o čem vlastně básník píše a co chtěl svými verši říci. Není důležitý styl básně, ale její myšlenka. Proto apeluji na kritiky – chcete-li být skutečnými kritiky a ne jen sčítači slabik, musíte napřed pochopit autorovu myšlenku, posoudit její kvalitu, a pak teprve hledět na styl, který autor použil. Pokud potom usoudíte, že styl (rytmus, chabé rýmy) je natolik otřesný, že zcela sráží skvělou myšlenku, pak s klidným svědomím kritizujte stylistické nedostatky. Na závěr bych se jen pozastavil nad kritikou slovenštiny. Chápu, že někdo nerozumí slovensky, protože se ji na škole nikdy neučil, ale jak potom může báseň napsanou ve slovenštině hodnotit? Jako vhodné mi připadá napsat v diskusi, že neporozuměl básni, a je možné, že mu někdo podá výklad v češtině. Bylo by dost podivné, kdyby stejným způsobem kritizovali naši bratia české příspěvky s nulovým hodnocením, protože neumí tak dobře česky, aby je pochopili. Připadá mi v principu dost drzé hodnotit něco, čemu nerozumím, to je to samé, jako bych se pokoušel kritizovat Ovidia v originálu se slovy, že jsou jeho verše bláboly, protože jsou psány v cizím jazyce.

Následující Sonet počítajícím kritikům je věnován všem, kteří se cítili tímto článkem dotčeni – po jeho přečtení se budete cítit dotčeni ještě více.