Starý dům, stará místnost, v ní křeslo a v něm muž sledující plameny v krbu, sněží, vločky bílého sněhu se přes okno na němž se, odráží plameny, zdají rudé, jako krev, muž téměř nevnímá okolní svět, vzpomíná co ho zavedlo zpět do tohoto domu, zpět po třiceti letech. A přeci to všechno začalo tak dávno...

Hospodin řekl Kainovi: "Kde je tvůj bratr Ábel?" Odvětil: "Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?" Hospodin pravil: "Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země. Budeš nyní proklet ze země, která rozevřela svá ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra. Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu. Budeš na zemi psancem a štvancem." Kain Hospodinu odvětil: "Můj zločin je větší, než je možno odčinit. Hle, vypudil jsi mě dnes ze země. Budu se muset skrývat před tvou tváří. Stal jsem se na zemi psancem a štvancem. Každý, kdo mě najde, bude mě moci zabít." Ale Hospodin řekl: "Nikoli, kdo by Kaina zabil, bude postižen sedmeronásobnou pomstou." A Hospodin vložil na Kaina znamení, aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil. Kain odešel od tváře Hospodinovy a usadil se v zemi Nód, na východ od Edenu.

Krásný dům, ozdobená místnost, v ní křeslo a v něm muž sledující uhasínající plameny v krbu, sněží, vločky bílého sněhu se, přes okno na němž se odráží plameny, zdají rudé, jako krev, jako krev která muži kane z otevřených ran na zápěstích, vedle křesla leží zkrvavený nůž, muži se hlavou ženou poslední myšlenky. Proč? Proč o Vánocích? Kdyby ho opustila jindy... Proč dnes? Odjela svým autem a nenechala mu ani dopis, nemohl to vydržet, zemře, už brzy, snad...

Byla noc, tak temná jak jen si Jacob mohl přát, bylo zataženo, takže měsíc nebyl vidět, od vlkodlaků bude klid myslel si. Byla to nuda sledovat ten hrob, už asi po sté si přečetl co je na něm psáno: „Richard Raven, 24.12 1945 - 24.12.1970, Život není sranda, kdo si může na hrob nechat napsat takovou ptákovinu?"

Richard se probral. Byl to jen sen, neopustila ho, a teď leží vedle něho v posteli, proč je tu tma? Proč je tu tak těsno a proč má oblek? Proč leží v... Vždyť to je rakev! Ale on je živý! Proč ho sem dali? Musí se nadechnout, musí dýchat... Zpanikařil a prorazil víko, prohrabal se na povrch, ani neměl čas si uvědomit že rozryl zmrzlou a zdusanou hlínu jakoby nic, nestihl si uvědomit že vypadá jako.... jako mrtvola v těch šatech od hlíny.

Někdo tam byl, ten dotyčný měl na sobě koženou bundu, byl holohlavý a v ruce držel lopatu.

Richard hledal nejkratší únikovou cestu cizinec jakoby to věděl se pokusil o uklidňující tón a slovy :"Já nejsem záporák sný." se pokusil Richarda a pár náhrobků přesvědčit o své důvěryhodnosti. „Si se stal jednim z nás, séfik tě sice chtěl přijmout až za nějakej ten rok, ale dyž ses podřezal sme zrychlili, víš že máš docela štěstí? Vosmá generace, che to já mam desátou a sem rád, holt ne každej má takovýho šéfa jako ty."

Richard navzdory tomu že stál tváří v tvář cizímu člověku a navíc s lopatou, který vypadal dost podezřele dostal hlad. „Kdo je šéfik? Jaká generace? Z vás? Co sakra seš agent KGB nebo nějakej cvok? Nebo..."

Více než skvělé, nikdy nic podobného nepil, hlad ho začal přecházet, dopil. Podíval se na dno lahve a pak pochopil. Krev! On pil krev! Chtělo se mu zvracet, ale nemohl, uvědomil si další věc. Nedýchal! Zkontroloval puls, nic! Zahodil termosku, cizinec se usmál.

Richard se musel zeptat: „Kdo jsi? Co si? A co sem já?" „Nó řeknu ti to vobecně, já se menuju Jacob Fish, ale všichni mi říkaj Jacob, no a my dva sme.. jak to říct.. upíři, i když to některý z nás považují za sprostý slovu, ale holt sme tak známý."

Upír, pijící krev, strach z česneku, osikový kůl, kříže, tohle bude blbej život, pomyslel si Richard. Jacob se otočil a odešel směrem k autu, které měl zaparkované před hřbitovem, Richard ho následoval. Nasedli, auto se s mírným kodrcáním rozjelo, Jacob rozsvítil světla.

Hnědé auto zaparkovalo před nádhernou vilou, za auta vysoupili dva muži, jeden měl koženou bundu a ten druhý oblek zašpiněný hlínou, oba dva vešli do vily.

A zase noc, Richard to začínal chápat, nemusel se bát česneku a křížů, kůl ho dokáže znehybnit a musí se živit krví, jakoukoliv, ale lidská je nejlepší. Málem však zapoměl proč tu byl, dostal několikrát krev, párkrát i lidskou, ale vždy jen v lahvích a podobných věcech, teď byl čas vzít si vitae, jak upíři krvi říkají, od zdroje.

Seděli v parku, Richard na lavičce a Jacob ho pozoroval z houští, první člověk, spíš dva, nějaký milenecký pár,nechá je, další, pes, ne musí to být člověk, další, policista na obchůzce, příliš nebezpečné, a další, okolo si to prohasil houmlesák s nákupním vozíkem plným „zboží".

Ten den se Alfonzovi vyvedl, měl tři párky v rohlíku a to skoro neujedené a jen jeden byl zelený! Našel i nový klobouk! Skvělé, ale proč ty kroky...

Richard se zakousl muži do krku, začal ho škrtit, ten muž strachem omdlel! Sál! Konečně sál! Dříve než se zasytil muž zemřel, to mu nevadilo, pil dál, vypil ho do dna. Pak přišel Jacob, vytáhl nůž a muži prořízl hrdlo, „Si budou myslet že konkurenční vražda, che."

To byla první vražda, všechno už se změnilo.

Dveře se otevřely, jak čekal, ona, opustila ho a stala se vlkodlakem, tady se museli setkat, řeklo to otákulum, a to nelže.

Změnila se, zestárla, její vlasy byli bílé, vypadala úplně jinak, její oči byla zlatavé ne hnědé jak si je pamatoval, to co se stalo očekával.

Mezitím Richard vytáhl katanu, zvláštní kov ze kterého byla vyrobena byl neuvěřitelně pevný a ostrý, vytáhl také beretu, nestihl ji však použít, obrovský vlk mu ukousl levou ruku, Richard beze sekl vlka do boku, ten odvrávoral a skočil, Richard cítil jak mu drápy trhají obličej až na kost, jak jedno oko puklo, nesměl váhat, vytáhl armádní nůž a vrazil ho mezi vlčí žebra, vlk zaskučel a odskočil, Richard vstal a hmátl po kataně.

Vlk se měnil, zase to byla ona, s hlubokou ránou v boku a nožem mezi žebry. „Jsi blázen, přijdou další, a další, a.."

Vyhověli jsme Vašim požadavkům a pitva byla provedena okamžitě, tělo bylo staré, ale velmi odolné, fyzické zdraví bylo bezchybné, také musela mít jistě ohromnou sílu, čemuž naznačuje důkaz A1 (ruka útočníka), dá se očekávat že útočníků bylo více a měli sečné a bodně zbraně, rána v boku pochází od velmi ostré sečné zbraně, její okraje jsou dokonale hladké, nejspíše nějaký meč, rána v hrudníku by mohla pocházet od nože (nejspíše armádního, v na horní straně byli nalezeny stopy po zoubkování), hlava byla useknutá jedinou ranou, zajímavé je že žena postrádala otisky prstů, nejspíš nějaká operace, její chrup byl v mimořádně dobrém stavu na tak starého člověka, mohla mít okolo 60-ti let.

John Finsley

Jacob dočetl zprávu a musel se usmát, sám ji psal a byl na ni pyšný, musí tu věc udržet v tajnosti, a Richarda taky, konec konců byl to jeho přímý nadřízený.

Richard se nechal přejmenovat, teď byl Dante Smile, bylo to asi zbytečné, ležel a okolo něj leželo asi dvacet vlkodlaků a různých jiných zabijáků, o kus dál Ležel Jacob, byl přeseknutý v pasu a neměl obličej, to dokáže zhojit, jen co zpravý ten problém se svojí nohou, ten problém byl že byla ukousnutá, začal jí pomocí své krve regenerovat, nic moc, vypadala spíš jak nějaký pahýl, ale bude to stačit, šel k Jacobovi, vzal krevní sáček a nalil ho Jacobovi do hrdla, ten zachrčel, nalil jich do něj ještě několik a Jacob otevřel oči. „Počkej se uzdravim a odnesu tě, nehejbej se." Prohlásil rozhodně, Jacob ho kupodivu poslechl, Dante vypil pár dalších sáčků a zhojil si pořádně nohu, neměl sice nohavici, ale toho si Rusové nevšímají, zbytek sáčků dal Jacobovi, ten alespoň uzavřel rány, Dante si ho hodil na záda a přenesl ho do bunkru, pak šel na lov.

Dveře pražského klubu Supernova se otevřeli, vešel muž vysoký minimálně 180 centimetrů v dlouhém černém plášti, měl dlouhé černé vlasy a zelené oči, za ním šel zhruba stejně vysoký muž s holou hlavou v kožené bundě, každý nesl v ruce velkou sportovní tašku, navíc se zdálo že ten první má něco pod pláštěm. „Chci mluvit se Scatchem!" vyštěkl muž co vešel první......