Vlahé ranní paprsky si jemně pohrávaly s oroseným jehličím hustého lesa. Stromy pod vánkem větru staly strunami věhlasného barda Snové říše. Les byl ale tichý, pro někoho plný zvěře a zpěvu krásného ptactva. Pro ně ovšem ne. Srnky, vlci, soví hnízda, z niž ještě po ránu mohou vykouknout dvoje žluté oči. To pro ně nebylo nic. To znají, dny kdy se tímto mohly kochat jsou v nenávratnu. Tento sen a ráj není dnes pro ně. Ale může být a oni to vědí. Však ne dnes!

            Skupinka mužů, tiše jako rození zabijáci, se dere svěžím lesem. Noha střídá nohu v opatrném postoji zkušeného lovce. Natažené tětivy luků, vytažené meče ukrývané pod pláštěm. Nic je nemůže prozradit a oni to vědí. Ale nepřítel je stejně mazaný. Mezi muži je i on, Corvus. Též on svírá svůj meč vykovaný v dalekých východních dálkách. Pohled stejně ostražitý jako jeho druhové. Co druhové pro něho to jsou spolubojovníci. Nikdy k nim nepatřil a patřit nebude. Nic si nesmí nalhávat, on je jiný. Dostalo se mu vřelého přijetí, ano, jeho otec mu udělal jméno, ze kterého by mohl žít celý život a nic nedokazovat. Ale on potřebuje něco dokázat. Potřebuje se zbavit svého prokletí. Plamen v jeho hrudi ho ničí. Jak může být něco tak krásného pro něj tak strašlivým? Začalo to už dávno, v dalekých východních zemích, kde sídlil v poušti ten nejstarší řád. Ti nejlepší se v pustině, která pro někoho je jen prachem bez života, snažili najít život. Zde rozvíjeli své vysoké znalosti. Doteď si vzpomíná, jak s moudrými seděl pod krutým sluncem v třídenních modlitbách, kdy jeho prostor vyplňovala jen mračna horkého písku. Žízeň se stala později chlebem, pískání větru rajskou hudbou a on letěl vysoko k oblakům. Tam čekala jeho cesta. Když modlitby byly u konce, musel se dlouho zotavovat. Popáleniny ho bolely po celém těle. Ale přežil ta strašná muka. Co při nich viděl, ne i teď ho to pomyšlení bolí, ale tam to pro něj začalo. Tam začal jeho útěk za vysvobozením. Od té doby pro něj existuje jen oheň, láska a on. On jako strašlivý smrtelník, který nemůže jen tak zemřít. Chce, ale osud mu to nedovalí, má na sobě cech lidské hrůzy, kterou musí pokořit. Hvizd šípu přerušil jeho vzpomínky, ale na jeho tváři zůstala trpká grimasa, snad je cítit i slza, která chladí jeho rozpálený líc.

            Přes noc byla bouřka. Stany bičovaly prudké provazy těžkých letních kapek. Země se myla k prostotě před poskvrnou. Poslední jeho myšlenky. Všude kolem umírají jeho druhové. Jak to je směšné. Voda která vyplavuje veliká města jim nic neudělala, všichni se v tu noc cítili v bezpečí. Ale teď, déšť kapek vystřídal déšť šípů. Jak rychle dokáže vypršet život. Rychlé rozhlédnutí, z lidí se stávají jen rozmazané mžitky. Svist šípu, s hrdelním vzdechem chudáka padnul k zemi jeden z jeho druhů, je mrtev. Jak rychle a bez  žádného božího zásahu, vsadil by cokoli, že ten šíp ani neslyšel, nevěděl, že v další chvíli se tu bude svíjet jak podříznuté podsvinče. Z jeho krku, který mu rozerval šíp srčí krev, nositelka života. S každým nadechnutím přichází do jeho úst více zpěněné krve. Je vidět jak muž pomalu umírá, v očích už nejsou ty jiskřičky, hrdý obličej zkřiven v bolestivé agonii, od úst krvavá pěna. Jak lehké je nechat položit svůj život. Fascinovaným pohledem sleduje toho muže, tu lidskou schránku, ze které vyprchává život. Do zvuku rohů a výkřiků je slyšet unavené pískání. Přichází s každým nádechem umírajícího. Energie a snaha o to přežít, neodolatelný pocit setkat se tak blízko ze smrtí. Sklání se k muži blíž, rychlím pohybem přikládá ucho k jeho hrudi, smyslů zbavený jen poslouchá. Ano dýchá, znovu ten pohled na krk rozervaný šípem. Dýchá, ano ten hvizd, je z jeho krku. Pomalu ustává a je slabší a slabší, ale je to chuť žít. Chudáku, pomyslí si, tobě už není žít dovoleno, nikdo ti nepomůže a já už vůbec ne. Buď rád že umíráš, já kdybych mohl umřít, umřít tak v klidu, bez provinění jako ty. Možná že máš někde ženu, která se choulí s tvými dětmi za hradbami pitomých, velkých měst. Ale to nic není proti mému prokletí. Ty chudáku. Po obličeji mu projel chladný úsměv, který s dalším pohledem do prosebných očí umírajícího propukl v šílený smích. Zaklonil krk a nechal tak odpočinout napjatým krčním svalům. Cítil, jak bylo celé tělo vzrušením v takovém napětí. Všechny svaly uvolnil a začal tančit. Smál se. Smál se do té bojové vřavy vyplněné zvukem rohů, řevem válečníků, kteří si mysleli o své nepřemožitelnosti. Jak rychle se dá taková myšlenka vyvrátit dobře mířeným šípem. Uvolněné ruce v pažích, jedna svírající lehký meč, jen tak, jen tak ledabyle, proč taky ne, se roztočili k tanci, sám slyší hudbu, tu kterou slyšel na nejvyšších věžích pouštního kláštera.

            Z krásné euforie vlastní dokonalosti a bestiálnosti ho vytrhnul záblesk chladné oceli. Rychlé přikrčení, celý svět se ještě točí, ale on svého nepřítele cítil. Ví že zde život nepoloží, jelikož on je ten s ohněm v hrudi. Otočka a další úskok, svět kolem se stále jen a jen točí po roztržitém tanci. Radši ty neposlušné oči nechá zapadnout do temnoty. I sluchem zabije toho, kdo se snaží o jeho smrt. Škoda ho. Další hvizd v oblasti kolem boku. Úskok, další náznak, drcnutí ramenem do soupeře. Spadl, úchop meče do obou rukou a jediný zásek, zapraštění hrudní kosti a slastné povolení a lehký průjezd plícemi a další záraz o kost. Otevřel oči. Škoda ho. Před sebou vidí mladíka, snad ještě kluk, který v každé vesnici kouká po jeho meči a ptá se na to jak vypadají rytíři. Ale tady už i takoví bojují, není divu, že dlouho vydržel. Už je po smrti. Vytáhl zakrvácený meč, na kterém v tmavé krvi vidí mladíkův život, povznese ho k nebi, duše ať si letí. Řve, řve co mu síly stačí, poslední hold duši toho chlapce se slámovými vlasy a mečem mez jediné kapky krve. Mnoho očí se na něho upřelo. Snad jen na vteřinu, jen na mrknutí oka se celý koloběh hvizdů šípů, vzdechů umírajících, troubení rohů zastavil, les byl znovu jako z rána, vlahý a čerstvý. Jen na chvíli. Znovu je kolem něho vřava, ale teď už nemešká, výkryt, levý sek, pravý sek, jako na cvičišti do figurín, tady okořeněné občasným proudem teplé krve. Sám neví jestli je raněn a je mu to jedno, on to přežije, stejně jako plameny, ani meče smrtelníků ho nemohou zranit, ne dokad bude mít plamen ve své hrudi, který musí osvobodit láska dívky. Dívky schopné zamilovat se do zrůdy. Co na tom! Je slyšet zas jen zachrčení dalšího padlého protivníka.

            Dlouho šel. Sic do lesa odběhl z vesnice hned z rána, kdy ještě někteří vesničané nosili džbery na doutnající trosky stavení. Byl cítit nezapomenutelný pach spáleného masa, smíšený s pachem spáleného stavení. Ale okolí bylo stejné, nemohl se dívat, jeho oči byly zality v slzách, ale cítil a slyšel to. Tu proběhnutí ušáče, přelet dravce, srkot stružiny. Vše jako by se nic nestalo, ale on prohrál svůj další boj s plamenem. Z úvah o vlastní existenci, která je teď znovu odsouzena k dalšímu přežívání, ne životu, ho vytrhlo až slunce vysoko postavené na obloze. Skočil i v šatech do vody a nechal se chvíli omývat ledovým proudem, poté se pomalu svlékal, až zůstal ve chladné bystřině nahý, jen tak ležel a uvažoval. Popáleniny se mu staly klíčem k bezvědomí, jejich bolest byla strašlivá, mdloby byly vysvobozením. Slunce značně postoupilo, když znovu otevřel oči, byl celý promrzlý. Věci naházené na břehu, všechny mokré, meč napůl vypadlý z pochvy. Ne nebyla to zima, ani přicházející soumrak co ho probralo k život, ne k přežívání, tak to přeci nazval, probral ho dusot koňských kopyt. Ani se nesnažil vstát, věděl, země mu to sdělila, že míří k němu a jedou rychle. Očima zůstal na šeřící se obloze, proč taky ne, ať se děje co chce, jemu je to jedno. Muži byli ozbrojeni, jen to na nich chrastilo novotou. Byla cítit dobrá koželuhova práce na nových sedlech a kožených čapkách. Mluvili dlouho, ale po prvních pár slovech ho přestal zajímat obsah jejich prázdných vět, které se pro jeho vnímání vzdalovaly, tak co s tím nadělat. Když bylo dlouho ticho, řekl jen ano. Od té doby byl sled událostí až mnoho rychlý na to, aby mohl klidně uvažovat, věděl jen, že zas půjde zabíjet do bitvy a přečká ve svém přežívání další krev, která ho nevysvobodí, proč ne, času má hodně. 

            „…A on, neznámý bojovník, hrdě bránící vlast a nebohé siroty padlých otců, pozvedl meč a s vítězným rykem ho držel nad hlavou, aby okolním svým druhům oznámil  chuť vítězit nad zotročujícím zlem jižních říší. A jak tak řval, se zbraní pozdviženou v nebesích, sbírali se i smrtelně ranění, znovu se chopili mečů, seker a šípů a šli naposled bránit svou zem, vzdorovat nepříteli. Svou bitvu vyhráli, však neznámý vlastenec, který se vrhnul rovnou do středu bohapustých nepřátel, nebyl již nikdy spatřen. Sláva mu! Mezi padlými nebyl. Sláva tomu vlastenci!“

            „To jsme napsal moc pěkně mistře. Přesně takhle to bylo! Nezapomeňte napsat ještě o tom, že měli přesilu!“ Ozývali se jak zranění, tak přeživší té hrozné řeže za zády starého kronikáře.