Věnováno smeetymu.

Stál na parapetu velkého okna a poslouchal rozhovor probíhajíci za ním. Jeho oběť rozprávěla se svou dcerou o obchodu. Byl to dlouhý, pro něj nezajímavý rozhovor, ale ne náhodou byl nejlepším vrahem z okolí. Věděl kdy má udeřit a věděl, že zbrklé rozhodnutí by ho mohlo připravit o tučný výdělek. Minuty se protáhly na hodinu a obchodník měl stále dost témat k hovoru. Vrah už v jednu chvíli málem skočil oknem do pokoje s úmyslem zabít cíl i s jeho dcerou v souboji. Nebyl to ale jeho styl a navíc zakázka zněla jasně- „zabij pouze lorda Ragnuse, nikoho jinýho“. A tak vytrval. Konečně přišla jeho chvíle.

„ Mohla by si mi prosím udělat trochu čaje? Nějak mi z toho povídání vyschlo v krku“.

„Ale jistě otče“, zněla odpověď. Dcera odešla dolů do přízemí velké vily. Přípravou čaje poskytne vrahovi dostatek času na to, aby svého otce už nikdy nespatřila živého.

Bylo horké léto a okno bylo otevřené. Meriman s tím počítal. Potichu vklouzl do prostorného pokoje, ale zůstal schovaný za závěsem. Lord Ragnus si ničeho nevšiml.

„Aspoň k něčemu mi byly ty léta strávený s tim zlodějíčkem“, pomyslel si vrah. Bude to složitější než myslel. Pokoj je velký a obchodník sedí ve svém luxusním křesle až na jeho druhém konci. K Merimanově štěstí zády k oknu.

Nemohl k němu prostě přijít. Opatrně si lehl na zem a začal se plížit směrem k oběti. Když se dostal ke křeslu, měl vyhráno. Obchodník byl shrbený nad nějakými dokumenty a tak jedním prudkým vbodem vrah ukončil jeho život. Cítil, jak velký nůž proráží mužovo hrdlo a projelo jím to příjemné mrazení jako při každé předchozí vraždě. Vychutnal si ten slastný pocit, ale pak zběžně dýku otřel o lordovu hedvábnou košili a šel zpět k oknu. Sešplhal po laně, chvíli s ním kroutil než se mu ho podařilo vyháknout a potom kráčel zahradou k plotu.

Byl zaměstnán důkladnějším čištěním zbraně když zaslechl hlasitý smích.

„Já hlupák“, zabručel si potichu Meriman, "měl bych si trochu odpočinout od práce".

Zapomněl na stráže u zadní branky a ty ho málem objevily. Zasunul si nůž do pochvy u pasu, skrčil se a začal vyhledávat vhodné místo jak proklouznout strážím. Byly opilí a tak nemusel přemýšlet dlouho. Než však stačil svůj plán uskutečnit, ozval se z nedalekého okna ženský křik, a tak stráže utíkali k hlavnímu vchodu zjistit co se děje. Proběhly kolem Merimana aniž by si ho všimli a on pokojně vyšel brankou do nočních ulic obchodnické čtvrti města Montfort.

Za pochodu přemýšlel, kde bude dnes spát, když o něco zakopl. Podíval se pod nohy a zjistil, že ta věc, které si nevšiml, je malé asi dvouleté dítě. Rozhlédl se kolem, aby zjistil komu dítě patří. Jen asi tři kroky od něj byl stánek u kterého na stoličce seděla mladá žena. Hlavu měla opřenou o pult a podřimovala. Musej to bejt chudáci tyhle lidi když se snažej vydělávat i v tuhle dobu, pomyslel si Meriman.

„Hej, ty u toho stánku“, zvolal Meriman, „je to tvoje dítě?"

Žena prudce škubla hlavou, promnula si oči, postavila se a rychle přeměřila Merimana pohledem. Dítěte si ani nevšimla.

„Tak co, je nebo neni?“

„Eh, co?“

„To dítě- je tvoje nebo ne ?“. Podívala se na zem a když uviděla děcko, vyběhla a popadla ho. Byla velmi hezká, ale Merimana už dlouho nezajímalo nic jiného než vraždění.

„Ano, ano je moje. To se dělá ty uličníku takhle utíkat?!“, okřikla prodavačka své dítě, poté se obrátila na Merimana.

Usmála se a řekla: „Nemáte chuť na nějaké koláče? Jsou moc dobré, určitě vám zachutnají, jen zkuste!“

„Proč ne, něco k jídlu by neuškodilo“. Byla to jedna z mála věcí kterou řekl stejně jako myslel. Když se podíval na koláče zjistil, že má vlastně docela velký hlad. Vybral si dva a nevšímaje si ceny kterou chtěla zaplatit, položil na stůl zlaťák.

„Ale, ale pane počkejte, to je strašně moc, to já...“.

„Nech si ten zbytek, třeba to aspoň trochu nahradí ukradené koláče o které si přišla při spánku. Můžeš bejt ráda, že ti nikdo nevzal to dítě“ odvětil mrzutě Meriman.

Žena zůstala stát s očima vytřeštěnýma na toho dobrého muže v zeleném plášti, který jí nechal dýško větší než částku která měla být zaplacena. Stále zírala jeho směrem i když už zabočil za roh.

Procházel ulicemi čtvrti bohatých a hledal nějaký hostinec. Po pár minutách bloudění našel budovu, která měla na štítu nápis HOSTINEC U ŠAGLINA. Byla na malém náměstíčku s kašnou uprostřed. Vešel dovnitř a zamířil rovnou k baru.

„Čím mohu posloužit?“ zeptal se malý mužík za barem.

„Potřebuju pokoj, a dal bych si nějaké bílé víno.“

„Pokoj jen pro vás nebo máte společníky?“

„Jen pro mě.“

„A víno si dáte...“

Meriman přerušil výčet hostinského dříve než začal. „Dejte mi to nejlepší jaké máte, nechám to na vás.“

„Dobrá tedy. A dáte si ho tady, nebo chcete ke stolu?“ Hostinský pokynul na halu po jeho pravici. Nebylo v ní moc lidí ale hluk byl přesto velký. Byl zde nějaký muž, Meriman podle jeho róby usoudil, že je asi mág, a ten se hádal s dvěma dalšími muži sedícími u vedlejšího stolu. Oba byli oblečeni v pláštích šedé barvy, a snažili se nevšímat si mága.

„Asi si ho dám tady.“

„Chápu“ hostinský se pousmál a na chvilku se podíval na návštěvníky v sálu. „Hned tu to víno budete mít, vážený pane.“ udělal malou poklonu a odešel směrem k otevřeným dveřím za barem. Ozívalo se z nich cinkání hrnců a prskání smaženého masa. Hostinský něco zavolal a po chvilce se objevil malý, asi třináctiletý, chlapec. Hostinský mu cosi řekl a on zakýval souhlasně hlavou.

„Ale už aby to tady bylo, hosté nebudou čekat věčně, Petře“ zavolal na odbíhajícího chlapce podstatně hlasitěji. Když chlapec donesl láhev a postavil jí na pult, hostinský řekl:

„A teď sklenici, Petře, rychle.“ Když se vrátil, láhev už byla otevřená.

„Vidíš jak seš pomalej! Za co myslíš že tě platim?! Teď to nalej.“

„Tady jsou klíče od vašeho pokoje, pane. Je to támhle po těch schodech nahoru,“ ukázal na schodiště které bylo nedaleko od dveří do kuchyně „druhý pokoj zleva.“ Meriman beze slova schoval klíče do kapsy své kožené vesty skryté pod lehkým tmavě zeleným pláštěm a příjmul sklenici, kterou mu nabízel Petr.

„A teď padej do kuchyně a vydrhni podlahu, jeden z těch tvejch kamarádíčků tam rozlil omáčku!“ Meriman pozoroval jak chlapec rudné vztekem a nasupeně odchází. Připomnělo mu to jeho mladí, léta ztrávená ve službách zkušeného zloděje, přítele jeho mrtvého otce. Meriman nenáviděl toho zavšiveného mužíka který si myslel, že z něj vychová zloděje.

„Merimane přines mi tohle, Merimane přines mi tamto, Merimane rychle, hejbeš se jak zombík!“ Naprosto se nyní viděl v malém Petrovi. Nevěděl jak dopadne hostinský, ale moc dobře si pamatoval osud svého pěstouna. Celý ze zachvěl při vzpomínce na to, jak lehce proklouzávala dýka žaludkem toho hnusného muže. Když zabíjel tuto svou první oběť byl ještě nezkušeným, začínajícím vrahem. Musel bodnout ještě dvakrát než Zeloris, mistr zlodějů, padl mrtev k jeho nohám. Ani to však neubíralo na “kráse“ toho okamžiku. Od té doby ho nebylo možné zastavit, vraždění se stalo smyslem jeho života.

Probral se ze svých vzpomínek, dopil víno a odešel do svého pokoje. Před tím než usnul, vzal nůž a udělal malý zářez na své hrudi. Ačkoli přesně věděl kolikátá jizva to je, pustil se do počítání. Devadesát sedm. Devadesát sedm čistých vražd. Devadesát sedm lidí mrtvých jeho rukou dříve než mohli zjistit co se děje. Nádhera, pomyslel si a usnul z blaženým úsměvem na tváři.

Probudil se velmi časně ráno, oblékl si šaty a šel dolů. Na schodech ho ale zarazil hlas hostinského.

„Ty jeden troubo, copak sem ti neřikal kam se dávaj ty pitomý hrnce? Řikal sem snad někdy něco o tom že mi je máš stavět do cesty?“ Poté byly slyšet jen údery. To Merimanovy stačilo. Na malou chvilku si opět vzpomněl na Zelorise a na to, jak mu oplatil jeho chování.

„Teď du vzbudit hosty, který si vzbudit přáli a ty se vrať do práce, Petře!“

Meriman slyšel jak chlapec odbíha pryč a hostinský jak z klením pochoduje stále blíž. Vstoupil na schody, vyšel jich asi pět a až poté si všiml Merimana stojícího na uprostřed schodiště. S úsměvem se mírně uklonil a pokračoval dál. Když procházel kolem, Meriman mu pozdrav oplatil nožem. Hned co zbraň prorazila mužův hrtan, vrah ho chytl za oblečení, aby svým pádem neudělal zbytečný hluk. Opatrně ho položil, otřel čepel o košili mrtvoly, schoval ji do pochvy a pokračoval dál dolů po schodech, jako by se nic nedělo. Když došel k baru, nikoho u něj nenašel, tak prostě odložil klíče od pokoje na pult a naposled se podíval po restauraci. Všiml si, že stůl u kterého včera seděly muži v šedých pláštích v hale chybí a na jeho místě je jen propálená podlaha. Hádka asi neskončila v dobrém. Bylo mu to ale vlastně uplně jedno, a tak se otočil k východovým dveřím. Teď si vyzvedne svou odměnu a odjede si odpočinout na venkov.

Šel směrem k domu svého zaměstnavatele, vlastníka jedné, jak říkali, “obchodní společnosti“. Ve skutečnosti to byla zlodějská gilda, spolek lupičů a podvodníků. Sídlo bylo na pomezí chudinské a obchodnické bohaté čtvrti Montfortu. Byla to nejnebezpečnější část města, devadesát procent domů- zlodějská obydlí. Zbytek byli hospody a nevěstince. Jen tak se zde procházet skoro nebylo možné. Za každým rohem čekal nějaký nenechavý zloděj nebo zabiják. Ani Meriman neprošel bezproblémově. Když měl už velký dům gildy na dohled, popadli ho čtyři ruce a zatáhli jej do blízké uličky. Tak se ocitl tváří v tvář muži, vlastně to byl ještě chlapec, který měl v ruce poničený krátký meč. Jeho dva komplici byli nalevo a napravo od Merimana.

„Naval prachy blbečku, a nic nezkoušej“ prohlásil hlubokým hlasem kluk s mečem.

„Špatnej výběr, chlapci.“ Odvětil znuděně Meriman.

„Co?Co tim myslíš?“

„Špatně ste si vybrali, tupci.“ Sotva to dořekl, otočil se o devadesát stupňů, během otočky vytasil svůj nůž a bodl lupiče po své levici do srdce. Instinktivně vykopl dozadu nohou aby se vypořádal s druhým chuligánem. Zasáhl ho do břicha, rukou, ve které svíral nůž, praštil ještě stále zmateného vůdce po hlavě a útok dokončil podříznutím nakopnutého lupiče. Zpět k chlapci s mečem se otočil akorát včas, aby mohl kopnutím do rozkroku zastavit jeho nezkoordinovaný útok. Chytnul svíjejícího se lapku za vlasy a natočil jeho hlavu tak, aby se mu díval do očí.

„Špatnej výběr“ zopakoval naposledy a potom mu vrazil nůž do spodní čelisti. Projela lebkou a zastavila se až v jeho mozku. Meriman pustil hlavu a ta mu spadla k nohám. Otřel zbraň a vrátil jí na své místo. Vyšel z uličky a opět se vydal k domu gildy.

Nyní stál před dveřmi do kanceláře jednoho z největších šéfů Montfortského podsvětí, Amalda. Zaklepal.

„Vstupte“ ozvalo se za dveřmi. Meriman chytil za kliku, otevřel a vešel dovnitř. Jeho zaměstnavatel seděl za stolem a cosi psal. Jen na chvilku zvedl oči od papíru a když uviděl Merimana pokynul na židli před stolem.

„Radši postojím“

„Dobrá tedy jak chcete.“ Stále psal, nyní však mnohem rychleji. Amald byl asi čtyřicetiletý silný muž s plnovousem. Jeho pravou tvář zdobila velká jizva. Nakonec dopsal a otevřel jednu za zásuvek ve svém stolu. Vytáhl z ní velký cinkající měšec.

„Sto zlatých, jak jsme se dohodli.“ Položil pytel na stůl, ale ruku z něho nestáhl.

„Měl bych pro vás ještě jednu...“

„Potřebuju dovolenou, sem trochu přepracovanej“ přerušil ho Meriman.

„Dostanete dvakrát tolik.“

„O co jde?“

„Chtěl bych, abyste prozkoumal jeden dům.“

„Sem vrah, ne zloděj.“

„Potřebuju někoho spolehlivého. Navíc, tohle není krádež, ale průzkum“

„Nejsem ani průzkumník...moment...řekl jste dvě stovky, eh? V čem je háček?“

„No, tak, ehm. Dobrá nebudu vám lhát. Poslal sem tam už čtyři své muže. Žádný se nevrátil.“

„Hmm.Co je na tom baráku tak zajímavýho?“

„To je to co právě nevim. Nikdy se tam nesvítí, nikdo tam nevchází, nikdo nevychází...opravdu mě to zajímá.“

„Dvě stě...možná...dobrá. Zjistim co se tam děje a příjdu vám to říct. Nemůže bejt nic jednoduššího.“

„Já věděl že se dohodnem. Tady máte svůj výdělek za svou předchozí práci a nyní bych byl rád kdyby jste se do toho pustil.“ Meriman zběžně zkontroloval peníze a pak je schoval.

„Chci padesát zlaťáků zálohu“

„Co?“ zeptal se zmatený Amald

„Co co? Každej si přece bere ňákou zálohu.“

„No, to ano, ale...proč? Chci říct- nikdy ste žádnou zálohu nechtěl!“

„Ty tři předchozí kšefty byly vraždy. To dělam rád, a když nedostanu prachy, nejsem tak naštvanej. Tohle je ale něco jinýho.“

„No, tak... tak dobrá. Tady je padesát záloha.“ Amald vysázel na stůl padesát mincí, Meriman je shrábl a bez rozloučení odešel.

Chtěl mít tuto práci rychle z krku, a proto šel do domu už za pro něj nezvyklého deního světla. Mapa ho dovedla do úzké ulice v obchodnické čtvrti. Samotný dům stál uprostřed. Byl starý, dřevěný s kamennou podezdívkou a tmavými okny. Meriman si počkal, až nikdo nebude kolem, poté zkusil kliku. Ačkoliv se dveře otevírali velmi ztuha, zamčené nebyli. Neváhal, vstoupil dovnitř a zavřel za sebou. Uvnitř se nedalo vidět na krok, a tak Meriman sáhl do své vesty a vytáhl z ní malý kámen. Chvilku ho třel o ruku aby se zahřal a když začal svítit, položil si ho na rozevřenou dlaň. Zelorisův svítící kámen ozářil malou předsíň ve které se Meriman nacházel. Vše v ní bylo zničené a ze schodů do vyššího patra zbylo jen několik ztrouchnivělích prken. Kromě zničeného schodiště dál vedly jen jedny dveře, před kterými ležela jakási mrtvola. Když jí Meriman prozkoumal, usoudil že je to zřejmě jeden z Amaldových mužů. Na každém boku měl velkou díru po nějakém kůlu. Rozhlédl se kolem. Netrvalo dlouho než si všiml, že dva sloupky ze zbytku zábradlí u schodiště byly pečlivě upilovány. Asi maj vevnitř čepele, pomyslel si Meriman. Trochu prozkomal dveře, ale nic nenašel, a tak se rozhodl že dvře otevře a rychle uskočí. Tak také udělal. K jeho překvapení se sloupky vznesly, odhalily kovové ostří a vysokou rychlostí vylétly ke dveřím. U nich se srazili jeden s druhým a spadly na zem. Meriman ještě chvíli čekal co se bude dít, ale dál už se nic nestalo. Nyní mu nic nebránilo vstoupit dovnitř.

Za dveřmi byla chodba vedoucí dále do domu jenže zarostlá pavučinami. Mnohem zajímavější připadal Merimanovi poklop na zemi, podle otisků rukou docela často používaný. Otevřel ho a sestoupil po malých schůdkách dolů. Pod schůdky byla vytesaná chodba. Vzduch zde byl velmi teplý. Meriman se vydal pomalu chodbou dál. Po asi čtyřiceti malých krocích dorazil ke křižovatce. Z původního směru odbočovala jedna další chodba. Zatímco v prvním směru neviděl nic jiného než tmu, nová chodba končila něčím, co jasně zářilo. Meriman se tedy vydal tímto směrem. Bylo to dál než myslel, ale už asi po dvaceti krocích rozpoznal, že to, co září, je velké množství loučí pověšených na zdi. Po dalších padesáti se ocitl na balkónu velké kruhové místnosti. Světlo zde bylo dost jasné a tak schoval Zelorisův svítící kámen do vesty a skrčen vyšel k okraji balkónu. Z něho viděl, jak na podlaze pokryté podivnými obrazci kterým nerozuměl, je stůl. Na něm leželo rozkuchané tělo. Tři vysocí muži v černých róbách se mu hrabali ve vnitřnostech. Asi dva sáhy od nich stály v kruhu vysoké, svalnaté bestie. Extrémně dlouhé ruce končíci až u kolen měli zakončené velkými pařáty a jejich kůže měla zelenou barvu. Meriman přemýšlel co udělá dál, když za sebou zaslechl pravidelné údery. Rychle se otočil a asi v poslední třetině chodby uviděl pomalu se pohybující siluetu jedné z těch zelených bestií. Přiskočil ke stěně a čekal. Když bestie došla k ústí chodby chtěla v pochodu pokračovat dál na levou stranu. Tak nastavila Merimanovi týl a on udeřil. Bodnul nůž bestii do zad tak hluboko jak dokázal a při jejím vytahováním jí zatočil. K jeho údivu se stvůra nezkácela k zemi, ale naopak rána začala ihned srůstat. To Merimanovi stačilo k tomu aby se dal jednou po velmi dlouhé době na útěk. Vskočil do chodby a utíkal o život. Na krátko se ohlédl a zjistil, že bestie běží za ním. Byl už skoro na konci chodby když se ohlédl znovu. Stvůra stála. Meriman se také zastavil. Netvor chvilku pozoroval Merimana a pak se otočil k odchodu. Mám to ale štěstí, řekl si. Otočil se s myšlenkou, že odsud co nejrychleji vypadne. Narazil však do něčeho tvrdého. Bylo to tělo další bestie. Tak proto si mě přestala všímat ta první, problesklo mu hlavou. Trollův velký pařát jemně projel Merimanovým žaludkem a vynořil se na druhé straně jeho těla. Bestie vyzdvihla tělo své oběti ke stropu jako vítěznou trofej.

„Tak takhle nakonec chcípnu“ řekl si v duchu zmítající se Meriman.

„Devadesát osm. Měl sem si radši dát pauzu a teď bych chcípnul se stovkou na kontě. Proč jen devadesát osm?!“ vykřiklo Merimanovo vědomí. „Proč?!“