Už je to dlouhá staletí, kdy na zemi žili poslední Arelavci. Národ velmi mocný a velmi vyspělý. Traduje se o nich mnoho pověstí, však tato je nejznámější. Nejznámější pověst o lidech, kteří byli absolutně spjati s přírodou, neničili ji a pomáhali jí. O lidech ovládající veškerou zemskou magii a veškeré síly dobra.

V jednom odlehlém městě: „Dědečku vyprávěj nám o Arelavcích. Prosím, vyprávěj. Prosím.“ Dychtivě v jednom kuse prosili děti. „Tak dobře.“ Odpověděl starý a chraplavý hlas, „ale jenom jednu pověst. Zítra musíte brzo stávat a jít pracovat na pole!“ A dědeček začal vyprávění: „Budu vám vyprávět tu nejznámější pověst o Arelavcích, ale musíte dávat pozor, protože bude dlouhá a já ji nebudu opakovat. Jednou o letních slavnostech Arelovců přišel do jejich města neznámý dobrodruh. Ve městě vyvolal dostatečně veliký rozruch na to, aby se o něj začali všichni zajímat. Byl totiž velmi podivný a nikomu neukázal svou tvář pod kápí. Pár dětí sice říkalo, že ji vidělo, ale dospělí na to nedbali. Během dvou dnů se dobrodruh proslavil svou samostatností a samostatností. Čtvrtý den však odhalil svoji tvář.“ Děti napjatě zahučely a zvýšily pozornost. „Kde jsem to přestal, o ano, už vím. Jak jsem říkal odhalil svoji tvář. Byla celá popálená od ohně a lidé začali chápat proč se skrýval. Přišel totiž požádat o pomoc. Každý den se totiž tyto jeho popáleniny rozšiřovaly dále po těle a to působilo neuvěřitelnou bolest. Arelavci od dobrodruha zjistili, že se jmenuje Toqar a že zachránil mladou holčičku z hořícího domu. Přitom se ošklivě popálil prokletým ohněm. Když při za theurgem, který požár založil zeptal se ho, co s tím má dělat. Theurg mu za odpověď dal výzvu k boji. Byl to dlouhý souboj, ale Toqar, byl zesílen díky síle z neznámých zdrojů. Nezbylo mu nic jiného než theurga zabít.“ Děti jednohlasně zahučeli na protest. „Pak se ale Toqar dozvěděl o síle Arelovců a vydal se je hledat. Poté co se toto Arelovci dozvěděli jeho hrdinný čin, poslali ho do jejich hlavního města. Tam se Toqar dozvěděl, že právě odsud pocházela ta neznámá síla, ale také dosáhl zklamání, protože Arelovci ho nedokázali zachránit od prokletí. Toquar se připravoval na svou poslední cestu, protože čekal brzký odchod.“ Děti se smutkem v hlase hučely na protest. „V hlavním městě však vypukl obrovský požár. Zasáhl i dům vedle Toqara.

Toqar měl před sebou obrovskou ohnivou stěnu a za ní uslyšel pláč. Před očima se mu zjevila nedávná událost. Mohl se buď zachránit, nebo jít pro to plačící dítě přes ohnivou stěnu.“ Všechny děti zakřičeli, ať jde pro to dítě. „Příliš předbíháte,“ pokáral je dědeček „k tomu se dostanu za chvilku. Toqar si řekl: Nemám co ztratit, zemřu tak, jako tak, ale zemřu jako hrdina. A s těmito slovy vyšel pro dítě. K jeho překvapení mu oheň nic neudělal. Nic ho nepálilo nikde nehoře. Rychle vběhnul pro dítě a přeběhnul přes ohnivou stěnu. Ale tam kde dříve byla cesta přes most byla nyní propast hluboká 30 sáhů a široká 10 sáhů. Jediná možnost, jak zachránit dítě bylo skočit a za letu s ním ještě více hodit. Pro dítě by to znamenalo šanci na přežití, pro Toqara jistou smrt. Rozběhl se a odrazil od okraje. Za letu přidal na sílu hodu dítěte a stačil zahlédnout jak dítě dopadlo s pláčem na druhý okraj, ale bylo v pořádku. Tak skončil Toqar na dně této propasti.“ Většina dětí se rozbrečelo a ostatní zesmutněli. „Neplačte prosím. Říká se totiž, že Toqar nyní odpočívá v ráji pro opravdové hrdiny, a že právě Arelovci tímto zařídili, aby se tam dostal, za své činy. Ale ten most nespadl úmyslně, to byla shoda náhod. A od té doby se říká, že kde vypukne požár, malé děti nezemřou, protože Toqar hledí na to, aby byli v pořádku. A neplačte už. Myslete na to, že Toqar se má nejlépe jak by se mohl mít, a že vždy bude u vás když rozděláte oheň, nebo zapálíte svíčku a zabrání tomu, aby se vám něco stalo.“ S touto větou ukončil dědeček své vyprávění a přitom sám, možná nevědomky, také uronil slzičku za Toqara, hrdinu a ochránce všech malých dětí.