Dva blázni
| Autor: | Nyunyu |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 6 |
Aredor nikdy neprojevoval žádné magické schopnosti, ale přesto se u něj objevili. Jednou, když byl zrovna v Albireu, u něj čarodějové objevili schopnost sesílat kouzla. Ale byli to kouzla jiného druhu, než znali oni. Proto ho poslali za jistým hraničářem.
Ten mu vysvětlil jak sesílat tyto kouzla a co vlastně dělají. Asi polovina kouzel se týkala léčení. Buď nemocí nebo zranění. Někdy konkrétních zranění, např. ohněm, mrazem…
Také zase začal používat luk. Koupil si dlouhý luk a toulec s šípy. Hrun měl za pasem. Tam měl taky dvě vrhací dýky. V každém rukávě pak měl hvězdici.
Tohle všechno mělo i svou stinnou stránku. Zjistilo se totiž, že Hrun je ve skutečnosti obyčejný meč, který používá každý Chodec. Tedy prakticky každý zkušenější hraničář. Jediné, čím byl tento meč zvláštní bylo, že jeho schopnosti mohl využívat i obyčejný válečník. Když teda provede příslušný rituál. Taky ho naučili, jak zrušit ten rituál.
Aredor neměl důvod zahazovat Hrun, takže stornovací rituál odmítl. Chvíli se potloukal po Albireu, ale ani se mu tu moc nelíbilo. Jeho tři přátelé byli někde v tahu. Mezitím, co on zde studoval, oni prožívali ty nejzajímavější dobrodružství. Jak rád by si s nimi chtěl vyměnit místo! To netušil, že ti tři si říkali v tu chvíli to samé.
Když se tak potloukal, všiml si ho nějaký chlápek. Aredor si všiml, že si ho obchodník všiml, ale dělal, že si ho nevšiml. Chlápek věděl, že si ho Aredor všiml a jen hraje, že si ho nevšiml, ale on dělal, že si myslí, že si ho Aredor nevšiml.
Když k Aredorovi konečně došel, zeptal se ho, jestli by s ním nepodnikl jednu takovou malou šílenou výpravu.
„A něco bližšího mi neřekneš?“ zajímal se Aredor.
„Ne. Nejdřív musíš souhlasit.“
„A proč sis proboha vybral zrovna mě?“
„Už tě pár dní sleduju. Toho sis asi nevšiml.“
„To ne.“
„Podle mého názoru jsi ten ideální člověk na moji výpravu. Ovládáš dobře jak magii, tak meč a luk. Zjišťoval jsem si, co jsi už stačil všechno podniknout. Bylo toho celkem dost. Zabití vyverny, či zničení nemrtvých v Údolí drahokamů. Ty jsi určitě ten člověk, který by šel se mnou. A neboj - jsem velmi, velmi bohatý člověk, takže výbava bude ta nejlepší.“
„O peníze mi nejde,“ řekl Aredor, „Ale půjdu s vámi. Máte už někoho? Nebo jsem první?“
„Jsi první a poslední. Jen my dva.“
„Jen my dva? Teda já se o sebe dovedu postarat, ale nevím, jak ty… nebylo by třeba moudřejší počkat na mou družinu? Jsou to samí lepší lidé!“
„Ne. Čím méně osob pojede, tím je šance větší. Naší hlavní zbraní bude překvapení a nenápadnost. Ty se určitě dovedeš tiše plížit v lese, ne?“
„To mi nečiní vůbec žádný problém. Ale co ty? Jsi jen obyčejný obchodníček, který ani neví, co to je meč nebo si pravý šlechtic, který umí zacházet se všemi zbraněmi?“
„Spíš to druhé. Jsem průměrně bohatý šlechtic z Lendoru. No - i když - na tvoje poměry jsem hóódně bohatý člověk. Tak co? Plácnem si?“
„Vždyť ještě ani nevím, o co jde…“
„To ti nemůžu říct. Je to tajné. Buď souhlas a pojď do toho se mnou nebo si dáme sbohem a už se asi nikdy neuvidíme. Detaily ti opravdu říci nemůžu.“ Aredor se na chvíli zamyslel, jestli to není nějaká bouda, ale pak si řekl, že jestli to bouda bude, tak ho zabije.
„Dobře, jdu do toho s tebou!“ řekl Aredor a šlechtic si oddechl.
„Ok, jsem rád, že jsi souhlasil. Asi jsem ti ještě neřekl, jak se vlastně jmenuji, takže to učiním teď. Mé jméno je Borken. Vítej v mých službách.“
„Tak a teď už bys mi mohl konečně říct, o co jde.“ Řekl trochu tvrdě Aredor.
„Pojď se mnou do mé provizorní pracovny. Tam ti řeknu a ukážu, o co jde.“ Aredor souhlasil. Cestou si ještě promýšlel, jestli je to bezpečné, ale Borken na něj udělal docela dobrý dojem, takže se rozhodl mu věřit a jít s ním dál.
Za chvíli vešli do domku. Borken rozsvítil lampu a položil ji na stůl. Pak šel ke své truhle a řekl nějaká tajemná slova. Truhla se sama otevřela a Borken z ní vytáhl nějaký svitek. Položil ho na stůl a rozložil.
„Co to je za svitek?“¨
„Tohle je mapa k nesmrtelnosti.“
„Cože?“ Aredor se mu nechtěl vysmát do obličeje hned, takže se rozhodl, že přece jenom zjistí, co tím myslel.
„Tohle je část mapy, která tě zavede do jeskyně, kde najdeš další informace o tom, kde se nachází dávný Bělozdroj!“
„Bělozdroj?“ nechápal Aredor. něco mu to říkalo, ale nemohl si vybavit, co to vlastně je.
„Určitě jsi už slyšel o Třech čarodějích.“
„Ano. Asi nejmocnější postavy nové doby.“
„Přesně tak. Prý žili několik staletí a to, co je udržovalo při životě, byl Bělozdroj. Když zemřeli, ztratil se i Bělozdroj. Nikdo jej ještě neobjevil.“
„Až my.“ řekl Aredor. Pochopil, že to je jen další z bláznů, který našel v příkopě mapu, kterou si malovali děti a hned z toho vyčetl, kde se nachází Bělozdroj, který již bezúspěšně hledali stovky dobrodruhů po celém Asterionu.
„Ano, až my.“
„A proč jsi si tak jistý, že ta mapa je pravdivá? Že to není jen podvrh?“
„Svitek je viditelně starý. To nejde jen tak zfalšovat, to se prostě pozná. Jazyk je arvedanský. Málokdo zná tak dobře arvedanštinu, aby napsal tento svitek,“ Borken otočil svitek a na druhé straně byl nějaký text. Patrně psaný arvedansky, „A navíc jsem ho našel v arvedanských ruinách. To už je až moc náhod najednou.“
„No, já bych tomu zase tak moc nevěřil. A kde se vlastně má nacházet ta jeskyně?“
„V Hořkých horách.“
„V Hořkých horách? Ve skřetí říši?!“ zděsil se Aredor.
„Na hranicích,“ Řekl Borken, „Tam, kde by se měla nacházet, ještě není tolik skřetů. Doufám.“ Jeho hlas už nezněl tak přesvědčivě, jako celou dobu předtím.
„To je povzbuzující. No dobře. Já jsem dost velký šílenec nato, abych tam šel. Takže, kdy vyrážíme?“
„To je jedno. Až se na tu cestu důkladně připravíme. Mám hafo peněz, takže si řekni, co potřebuješ a já to zaplatím. Magické věci nejsou vůbec žádný problém. V místní univerzitě znám jednoho dost nabušeného theurga, který ti vyrobí co jen budeš chtít.“
„Dobře,“ Aredor toho chtěl patřičně využít, když už má jít na návštěvu ke skřetům, „Takže jako první chci nový chodcův meč. Dále pak kouzelný dlouhý luk a když budou, tak i magické šípy. No a pak třeba nějaké to brnění. Zatím jsem sice žádnou pořádnou zbroj neměl, ale to vůbec nevadí. Můj přítel měl jakýsi přívěšek, který mu umožňoval vidět ve tmě. To by se taky hodilo. I vám. No a pak třeba nějaké ty léčivé lektvary a bylinky. To by mohlo stačit.“
„Ok. Zítra touhle dobou buď tady a já všechno donesu.“
„Dobře.“ Řekl Aredor a odešel. Vůbec nevěřil, že ho ještě někdy uvidí a už vůbec ne, že by mu všechny ty věci přinesl, ale neodolal a přišel do toho domu ve smluvený čas.
„Takže tady máte vše, co jste chtěl,“ Borken ukázal na stůl, kde ležel meč, dlouhý luk, toulec šípů, čelenka, mnoho lektvarů a bylinek, „Všechno je nejvyšší kvality a samozřejmě magické. Teda až na šípy.“
„Ty to myslíš vážně, s tím výletem do skřetí říše?“ zeptal se nejistě Aredor.
„Samozřejmě. Snad se nebojíš…“
„Já? A bát se? Nikdy. Půjdu s tebou. Počkej tady, musím si ještě něco zařídit.“ Aredor si vzal svůj nový chodcův meč a běžel s ním za jedním chodcem, kde si nechal zjistit, jak je ten nový meč dobrý.
Řekli mu, že je o dost lepší než Hrnu a kdyby byl na jeho straně, tak že si ho určitě nechá. Aredor to taky udělal. S jejich pomocí udělal stornovací rituál Hrunu a vzal si nový meč. Když šel zpět k Borkenovi, řekl si, že ten jeho nový meč nemá jméno. Už si zvykl na Hrun, ale zase nemohl svůj nový meč pojmenovat stejně. To by nešlo.
Aredor si důkladně prohlédl svůj meč. Vypadalo to trochu divně, když si tak prohlížel na veřejnosti, ale toho si nevšímal. Ale zjistil, že čepel meče stále vyzařuje slabé zelené světlo. meč tedy dostal název „Zelená čepel“. Není to sice nic originálního, ale Aredorovi to stačilo.
Když došel k Borkenovi, vzal si i zbytek zbraní, lektvarů a bylinek.
Trochu si předělal postavení výbavy. Teď to vypadalo takhle: Zelená čepel se mu pohupovala u pasu, dlouhý luk a toulec šípů měl na zádech, kroužkovou košili si hodil na sebe, v rukávech měl p jedné hvězdici, v botách po jedné dýce, bylinky měl v krabičce, kterou měl v kapse a lektvary měl v jakémsi malém, speciálně upraveném, chlebíku, který měl na zádech daný tak, ať mu nebrání, když bude vytahovat luk. Na hlavě pak měl čelenku, díky níž viděl ve tmě. Nic víc snad u sebe neměl.
Borken toho měl o hodně méně. Byl to rozený bojovník, takže měl na zádech velký, samozřejmě magický, dvouruční meč a na sobě kroužkovou zbroj. Nic víc si nechtěl brát, ale Aredor ho přesvědčil, ať si ještě vezme tu čelenku. Borken usoudil, že by se to mohlo hodit a vzal si ji. Jinak opravdu nic jiného neměl. Samozřejmě kromě map.
Další den ráno nakoupili jídlo a vyrazili na cestu. Koně už měl šlechtic připravené, takže Aredor si nemusel žádného shánět. Z města vyjeli pomalu. Měli před sebou ještě dlouhou cestu. Museli projet celou Trhlinovou a Divokou plání, než se dostali do Hořkých hor. Tam to bude nejtěžší. Docela dost skřetů a oni jsou jen dva. Když byli asi půl míle od města, ohlédli se, protože ho už dlouho neuvidí. Pak už zase otočili své hlavy na jih a jeli dál. V Albireu začínal nový den.
„Za jak dlouho tam budeme?“ zeptal se Aredor.
„To opravdu netuším. Pochybuju, že cestou nebudou žádné potíže. Kdybychom ale měli nějaké šíleně velké štěstí, tak bychom mohli do měsíce být v Hořkých horách. Jenže ty potíže budou…“ Borken měl pravdu. Cestou narazí na hodně nepříjemných situací.
Trhlinovou pláň projeli v klidu. Nebyl tam totiž nikdo, kdo by se jim postavil na odpor, či je jinak zdržel. Ale na přibližné hranici mezi Trhlinovou a Divokou plání se nevyhnuli setkání s hevreny.
Hevreni byli jezdci na koních. Jejich nejoblíbenější činnost byly projížďky na koních po pláních. Ale byli taky docela dobří válečníci a bohužel měli i nepřátelské sklony. A tihle obzvlášť. Asi měli špatnou náladu.
K dvojici přijelo deset hevrenů. jeden z nich byl viditelně silnější. Hned začal řvát:
„Co tady děláte? To je naše území!“
„Omlouváme se, že jsme tady vpadli, ale nevěděli jsme, že je to vaše území. Už se to víckrát nestane. A zde máte pár zlatých na přilepšenou. Jako dar.“ Začal vyjednávat Borken.
„Tak úplatky, jóó? Ty my nebereme. My si totiž ze zásady bereme všechno.“
„Hele, ty dědku jeden starý, nechej nás projet nebo ti tu tvou skupinku trochu provětráme.“ Aredor byl lepší vyjednavač.
„Za tuhle urážku zaplatíš životem.“
„Tak schválně, má tvůj syn syna?“
„No má…“
„Takže si děd. Chápeš to? Já jsem jen konstatoval pravdu. Tak nevím proč, mě chceš zabít. A další pravda je, že si vůl.“
„To není pravda! Vůl má čtyři nohy!“
„A ty máš jenom tři, co?“
„Zabijte je!“ zařval velitel a všichni hevreni, kromě samotného velitele, tasili zbraně. Borken také. Jen Aredor tam stál a pozoroval je. Vlastně seděl na koni.
„Tak co je? Bude se bojovat!“ zařval velitel. Aredorovo počínání nechápal ani Borken.
„Aha. Tak to je změna. Dáte mi pár minut na přípravu?“ Aredor začal něco lovit v rukávech.
„Nedáme!“ zařval velitel a výhružně vytáhl meč nad hlavu. V tu chvíli ale Aredor bleskurychle vytáhl hvězdici a mrštil ji na velitele. Hvězdice se mu zarazila do zápěstí a instinktivně pustil meč a druhou rukou se chytl za ránu, ve snaze zabránit krvácení a zmírnit bolest. Než stačili ostatní něco udělat, Aredor k nim promluvil.
„Opravdu se chcete prát? Nebude jednodušší, když nás necháte projet? Nemáme u sebe nic obzvláště cenného, takže by to určitě nestálo za to. Určitě bychom někoho z vás zabili. Chcete riskovat smrt pro pár zlaťáků a obyčejných zbraní? Chcete to opravdu riskovat?“
„Dobře, uděláme to jinak. Určitě víte, že v našem hlavním městě je velká aréna. Pojedete s námi do hlavního města, kde se v aréně s někým utkáte. Když vyhrajete, máte volnou cestu. Jestliže prohrajete, vezmeme vám všechny vaše věci a pak se utkáte jeden proti druhému. Ten, kdo vyhraje může jít.“
„A ten kdo prohraje?“ zeptal se Borken.
„Ten půjde pod kytičky.“
„Aha. No my se ještě poradíme.“ Řekl Borken a otočil se na Aredora. „Myslím, že bych tě porazil, takže to bereme.“
„Já si to myslím taky, takže souhlas.“
„My tedy souhlasíme.“ Velitel se pousmál a otočil koně.
„A jen tak mimochodem - proti komu budeme bojovat?“ zeptal se Aredor. „Proti jednomu feťákovi.“
„Feťákovi?“ nechápal Aredor, „To jako nějaký zdrogovaný blbec, který vidí trojmo?“
„Takhle se to dá říct taky. Uvidíte sami.“ K večeru dorazili do města. Moc si ho neprohlédli, protože byla tma, ale i tak poznali, že je to celkem velké město.
„Tady budete ubytováni. Zítra vás čeká souboj, takže se připravte.“ Řekl jim velitel a ukázal komůrku. Spíš připomínalo vězení. Čím to asi bude?
„A proč musíme bydlet v tomhle chlívku?“ ptal se Borken.
„Proč ne?“ odpověděl velitel a zamknul dveře.
„A když budu chtít na záchod?“
„Smůla.“ Ozvalo se z daleka.
„Hmm, to je fakt boží.“ Řekl Borken a lehl si na „postel“.
„Tak dobrou noc.“ Řekl Aredor a taky si lehl. Zavřel oči a snažil se usnout. Jenže za chvíli Borken zase vstal, vytáhl meč a trénoval s ním výpady. Sem tam narazil na stěnu, takže Aredor byl každou chvíli probuzen.
„Nechceš toho nechat a jít spát?“
„Já se připravuji! Zítra mě čeká životní souboj!“
„A kvůli tomu nechceš spát?“
„Jestli to zítra prohrajeme, tak tě budu muset zabít. To není dobrá vyhlídka.“
„Hmm, to není. Obzvlášť pro mě. Ty můžeš být v klidu - porazíš mě přece.“
„To je samozřejmost.“
„Tak v tom případě teď nemusíš trénovat výpady a můžeš jít klidně spát.“
„To je fakt.“ Řekl Borken položil meč na zem a lehl si. Oba dva za pár okamžiků usnuli. Zdáli se jim sladké sny. Obzvlášť Aredorovi. Ráno je vzbudil nějaký podivný hevren. Vypadal, jako kdyby vylezl z žumpy. Postavil se doprostřed místnosti a zařval:
„BUDÍÍÍÍÍÍÍÍČÉÉÉÉÉK!“ než to vůbec stačil dořvat, tak měl pod krkem Zelenou čepel.
„Sklapni. Je šest hodin. Hrdinové vstávají až v sedm.“ Položil meč na zem a lehl si.
„BUDÍÍÍÍÍÍÍÍČÉÉÉÉÉK!“
„Tak jo,“ Řekl Aredor a vstal, „Ale probuď ještě tohohle ňoumu.“
„Jasně,“ hevren se naklonil k Borkenovi a chtěl mu do ucha zařvat „BUDÍÍÍÍÍÍÍÍČÉÉÉÉÉK!“, ale Aredor ho přetáhl Zelenou čepelí po hlavě a omráčil ho. Pak Borkena probudil sám.
„Co se děje?!“ vztekal se Borken, „A kdo je tohle?“
„Já nevím. Pořád tu řval „BUDÍÍÍÍÍÍÍÍČÉÉÉÉÉK!“, tak jsem ho majznul mečem po hlavě.“
„To nebyl chytrý. Kdo nás odvede do arény?“
„To je mi jedno, ale já si tu jdu ještě na hodinku zdřímnout.“ Aredor se zase natáhl na lůžko a usnul.
„No a já si jdu před bojem ještě trochu zacvičit,“ Řekl Borken a zase začal máchat mečem, div že nezasáhl Aredora, „Hele, Aredore, nechceš si dát nějakou tu rozcvičku? Za chvíli bojujeme proti tomu bezdomovci.“
„To je fakt,“ Aredor vstal a vzal si Zelenou čepel, „Zkusíme to proti sobě. Bude to zajímavější, než proti stěně.“ Borken souhlasil a souboj započal. Aredor byl vychytralý. Nejdříve nechal Borkena vyhrávat a potom ho jednou ranou srazil k zemi.
Borken se naštval a souboj začal nanovo. Tentokrát Aredor podlehl síle Borkena a padl k zemi on. V dalších soubojích pak již spíše vyhrával Borken, ale Aredor zase nepoužíval kouzla svého meče.
Kolem sedmé k nim přišel další hevren a byl trochu naštván. Tedy byl naštvaný, ještě než přišel, ale to co viděl ho dorazilo. Na zemi leží mrtvý hevren a ti dva se perou.
„Co to tu je za bordel?!“ zařval hned.
„A vy jste kdo? Taky chcete mečem po hlavě?“ zeptal se hned Borken.
„Ven! Už se na vás čeká.“
„Ti horší čekají na ty lepší.“ Řekl Aredor, shodil Borkena na zem a vyšel ven. Borken vstal a hned mašíroval za ním. Hevren se nejdřív přesvědčil, jestli je ten mrtvý hevren opravdu mrtvý a když zjistil, že není, probudil ho a seřval ho.
Pak běžel za dvojicí. Ta už byla u vchodu do arény.
„Tak kde si? Už tady půl hodiny čekáme.“ Řekl Aredor.
„Otevři to sakra!“
„No jo furt.“ Hevren otevřel mohutné dveře a dvojice vstoupila do arény. Ta byla kruhového tvaru a Aredor odhadoval její průměr na sto metrů. Kolem arény seděly davy lidí. Vlastně hevrenů. Aredorovi se to moc nelíbilo, ale Borken byl ve svém živlu.
„Jděte se uklonit správci arény. Řekne vám pravidla a vše co budete chtít vědět.“ Dvojice tedy vyšla za nějakým hevrenem, který stál uprostřed zápasiště.
„Tam ten trouba říkal, že nám řekneš pravidla.“ Začal Aredor.
„Žádná nejsou.“ Řekl suše hevren.
„Aha,“ pochopil Aredor, „A jaký je cíl této vznešené hry?“
„Zabít nepřítele.“
„Aha. A kdo je náš nepřítel?“ správce místo odpovědi ukázal na protilehlé dveře, než kterými přišli Aredor s Borkenem. Ty se po chvíli otevřeli a vystoupil z nich nějaký člověk. Možná to byla jiná rasa, ale na takovou dálku to nepoznali. Byl svázán řetězy a drželo ho asi šest hevrenů.
„To nám ho budou i držet?“ ptal se Aredor, „Tak to bude jak klepání koberců. Nemůžou ho aspoň pustit?“
„Že jste to vy, mu sundáme i ty řetězy, ale až přijde čas.“
„A to ani nemuselo být.“
„Že si vůbec děláte škodu,“ Přidal se Borken, „Klidně mu je nechte. To je zbytečná práce, mu ty řetězy sundávat.“
„Ticho!“ zakřičel správce, dal ruce nad hlavu a dav se utišil, „Nyní se proti sobě utkají pověstný Drtič lebek a proti němu dva prachsprostí lidé! Nějaký Aredor a Borken! Sázet můžete v pokladně u hlavního vchodu. Bude to boj na život a na smrt. Souboj může začít!“ správce pokynul těm hevrenům a sám se rychle odporoučel. Ti rychle odemkli některé zámky u řetězů a utekli k východu. Samozřejmě zavřeli dveře.
Drtič se postavil do své opravdové velikosti. Určitě měřil víc jak dva metry. Až teď poznali, že to je barbar. Zase tak jisti si ale nebyli. Ovšem pokud to není nějaká myšlenková bytost, tak co by to bylo jinýho? Kroll to není, toho poznají určitě, na člověka je to moc velké a nemá to jeho rysy. To stejné platí i o tom, že by to měl být hevren. Navíc kdyby to měl být hevren, tak se k němu určitě takhle nechovají.
Než naši dva stateční soudruzi dohodli, co udělat, někdo mu hodil meč.
Drtič ho vzal a zařval. Davy řvaly s ním.
„Myslím, že má podporu hevrenů.“ řekl Aredor.
„No a?“
„A nic. Připrav se, už vím, jak na něj.“ Borken si stoupl asi o krok před Aredora a zařval svůj bojový pokřik. Dav se začal smát a Aredor se taky mírně „pousmál“.
„Pozor.“ Aredor vzal šíp, dal ho do tětivy a namířil na Drtiče, který tam doposud stál a přeřvával se s Borkenem. Pak tětivu pustil.
Šíp letěl přímo na Drtiče. Hladce proplouval vzduchem. Špička hrotu si za necelou vteřinu razila cestu Drtičovým masem v břiše.
Drtič lebek zasténal, ale za chvíli se zase vzpamatoval a rozběhl se na Aredora a Borkena. Jenže Aredor opět vystřelil. Teď ovšem měl Drtič víc štěstí než rozumu. Šíp se trefil do jeho meče a neškodně se odrazil. Aredor zasakroval. Ještě jednou se mu povedlo vystřelit, ale pak už byl Drtič moc blízko a Aredor nechtěl riskovat zranění jen proto, že neměl v ruce svůj meč. Šíp zasáhl Drtiče do levé ruky. Ani se nezastavil. Aredor stanul vedle Borkena, připraven bojovat s tímto obrem.
„Jestli je ta zrůda ještě ke všemu nadrogovaná nějakými sračkami, které ho učiní silnějším tak jsme v průšvihu.“ Řekl Aredor a hned jak to dořekl, tak musel čelit tvrdému prvnímu útoku. Drtič ho chtěl rozpůlit od hlavy k patě, ale Aredor si rychle klekl a Zelenou čepel dal nad hlavu tak, že vykryl jeho útok a sám mohl provést bleskurychlý výpad.
Ovšem ani Borken se nenechal zahanbit a když zaútočil Aredor, zaútočil také. Drtič nemohl čelit dvěma útokům, takže zvolil možnost ústupu. Spíš úskoku. Udělal velmi rychlý krok dozadu, čímž se vyhnul oběma útokům a sám hbitě zaútočil na Borkena.
Ten útok lehce vykryl svým mečem, ale nestihl na Drtiče zaútočit. Ten totiž využil své obrovské síly a vrhl se na Aredora. Každý jeho další útok byl silnější než ten minulý. Za chvíli to už Aredor nevydržel a spadl na zem.
Před smrtí ho zachránil Borken, který na Drtiče zběsile zaútočil. Jejich styly byly podobné. Jenže Drtič stihl Aredora kopnout do hlavy. Jeho kop byl opravdu silný. Aredor na chvíli omdlel.
Teď tedy vše záviselo na Borkenovi. Na chvíli se zastavil a pohlédl Drtiči do očí. Dav řval. Drtič se taky zastavil a pohrdavě pohlédl na Borkena. Ten neměl rád tyto dojemné okamžiky, takže se na Drtiče rozběhl a vší silou se mu pokusil useknout hlavu.
Jenže jeho meč narazil na Drtičův meč a ani se nehnul. Pak teprve začal souboj na život a na smrt. Kdyby Drtič cítil zranění, tak by byl už dávno mrtvý, jenže on snad neznal bolest. Nejméně desetkrát se Borkenův meč dostal pod kůži toho prevíta, ale Drtič jakoby si toho nevšímal a bojoval v klidu dál.
Borken a Drtič měli sice stejné styly boje, ale Drtič byl silnější a odolnější. Za chvíli se zase jemu povedl útok. Borken měl štěstí, že měl na sobě zbroj. Od ní se meč neškodně odrazil a Borken mohl provést nečekaný útok.
Drtič to opravdu nečekal a Borken ho sekl do boku. Odlétlo sice trochu masa a krve, ale on si toho ani nevšiml. Teď se Drtič naštval a zaútočil z ještě větší silou a přesností. Borken chvíli odolával jeho náporu, ale za chvíli ho sekl do nohy a následně do břicha. Zbroj sice nezastavila útok, ale aspoň zpomalila. Přesto Borken padl k zemi a držel se za ránu. Dokonce i pustil svůj meč na zem.
Drtič k němu přišel. Podíval se mu do očí a napřáhl se. Ale Borken byl přece jenom bojovník. Než Drtič stačil seknout, rychle vzal svůj meč a zabodl ho hluboko do jeho těla. Teď už to Drtiče bolelo. Odpotácel se o pár metrů dozadu a vytáhl si meč, který mu trčel z těla. Zrány teklo mnoho krve.
Borken pomalu omdléval, ale viděl, jak v dáli svítí nějaké zelené světélko.
Aredor se probral z mdlob a šel zabít Drtiče. Situaci měl nyní jednodušší, než Borken. Drtič už byl zraněn a vypadalo to, že i vážně. Drtič si všiml nového nepřítele a tak měl Aredor výhodu překvapení v tahu. S prvními útoky měl Drtič trochu problémy, ale pak už si zvykl na nový styl nepřítele a už mu nedělalo velké problémy vybírat jeho útoky. Za chvíli již Aredor zase ležel na zemi. Chtěl rychle vytáhnout hvězdici, ale zjistil, že ji nemá.
„Blbej hevren. Nevrátil mi ji. Zloděj jeden.“ Naštěstí měl ještě jednu a tak ji po něm vrhl. Hvězdice se mu zabodla do rány, kterou mu tam udělal Borkenův meč. Drtič mírně zasténal, ale pak zase šel za Aredorem. Ten rychle vstal a připravil se na boj.
Drtič se s ním vůbec nemazlil. Jeho ruce pevně svíraly meč a jeho útoky byly opravdu velmi silné. Aredor už viditelně nemohl. Slábl. Za chvíli už pomalu neviděl a byl rád, že se vyhýbá jeho útokům.
Nepřítel už pochopil, že má vítězství v kapse a tak taky zmírnil. To byla chyba. Poslední v tomto životě. Když to Aredor vycítil, že jeho útoky jsou mnohem slabší, tak, za pomocí magie meče, znovu prudce a znenadání zaútočil. Jeho meč nesvítil slabým nazelenalým světýlkem, ale zářil po celé délce jasným zelených světlem.
Byl to opravdu nenadálý útok. Drtič nechápal co se to děje. Aredor byl rychlejší a přesnější než předtím. Než se Drtič vzpamatoval, usekl mu Aredor hlavu.
Dav ztichl. Všichni ztichli.
Aredor si lehl vedle mrtvoly a odpočíval. Pak se šel podívat za Borkenem. Nevypadalo to s ním tak špatně, jak se nejdříve zdálo. Za chvíli k nim přišel správce arény s velitelem.
„Porazili jste našeho šampióna,“ řekl velitel, „Můžete jít. Cesta je volná. Jestli chcete, můžete zde zůstat, abychom vyléčili vašeho spolubojovníka. Nebo můžete jít dál. Je to jen na vás. Tak co? Koneckonců taky můžete bojovat dál - s někým jiným.“
„Dobře. Měl bych dvě prosby. Vylečte Borkena,“ ukázal na něj, „A vraťte mi mou hvězdici.“ Velitel vytáhl z kapsy krvavou hvězdici a hodil ji na zem. Aredor si všiml, že má obvázanou pravou ruku.
„Ty můžeš jít do své komůrky. My už se o něj postaráme.“ Řekl velitel.
„Dobře.“ Aredor se zvedl a šel k Drtiči.
„Kam jdeš?“ nechápal správce.
„Pro svou hvězdici,“ řekl Aredor a začal se hrabat v jeho těle. Za chvíli ji vytáhl, „Vy si je klidně půjčíte, ale vrátit - to už ne.“ Oba dva hevreni se na sebe nechápavě koukli.
Pak už šel Aredor do komůrky, kde si lehl a usnul. Když se probudil, ležel Borken vedle něj a byl obvázaný. Aredor ucítil vůni léčivých bylin. Zůstali zde ještě další dva dny. Po celou dobu jim tvrdohlavě nabízeli různé souboje v aréně, ale oni stejně tvrdohlavě odmítali.
Třetí den tedy spěšně odjeli. Nasedli na koně a zmizli.
„No vida. Souboj v hevrení aréně máme za sebou.“ Radoval se Borken. „Jo, až nato, že vůbec nebyl v plánu. Jestli bude takových nečekaných zdržení více, tak tam živí nedojedeme.“
„Proč ne? My přece zvládneme všechno.“
„Tím jsem myslel, že zemřeme stářím.“ Setřel ho Aredor a trochu popohnal koně. Borken pokrčil rameny a dojel ho. Vyjeli před polednem. Něco jako oběd jim tam dali, takže se nemuseli nikde zdržovat.
Jeli asi pět dní, když dorazili k mohutné řece Ellion.
„Co teď? Jak se dostaneme přes řeku? Nevím jak tobě,“ řekl Borken a koukl na Aredora, „Ale mě se v kroužkové zbroji vážně nechce plavat. A koně to asi taky nedají.“
„No, jo. Dostat se přes největší řeku na Asterionu, to je umění.“
„Tak když je přes ní most, tak ne.“ Řekl Borken. Aredor se na něj koukl jako na blbce.
„Vidíš tu most?!“
„Ne.“ Pokrčil rameny.
„Tak neštvi.“
„Jo.“
„Hele, ty si přece musel vědět, že se přes tu řeku musíme nějak dostat, ne? Vždyť si měl mapy… tak na co jsi přišel?“
„Já jsem přišel nato, že se to vyřeší až na místě.“
„To je opravdu chytré. Tak řeš. Já se jdu zatím vykoupat.“
„Cože? Ty mě tu necháš jen tak přemýšlet a sám se jdeš vykoupat?“
„A proč ne.“ Borken nechápavě koukal na Aredora, který klidně šel řece. Pak se sehnul téměř až k hladině.
„To chceš tu řeku vypít?“ stále nechápal Borken. Aredor se otočil a poklepal si na čelo. Pak začal něco mluvit. Borken neslyšel co - ani si vlastně nebyl jistý, jestli něco říká, protože byl docela daleko od něj. Za chvíli vstal a poodešel o pár kroků zpět.
„Už nemůžeš?“ Aredor si ho nevšímal. Během následujících pár sekund se z vody vynořil jeden velký vodní vír. Borken se trochu zlekl a vytasil meč. Když viděl, že Aredor klidně stojí, zase ho do zpět do pochvy.
„Proč mě voláš?“ zeptal se ten vír obecnou řečí.
„Chtěl bych tě o něco poprosit. Musíme se dostat na druhou stranu, ale, jak víš, ve zbroji a s koňmi to jde špatně. Pomůžeš nám?“
„A kam putujete?“
„Promiň, ale je přísně tajné. Nemůžu ti to říct.“
„Proč bys mi to nemohl říct? Já to nikomu nevyzradím. Neznám nikoho, komu bych to řekla. Jen vlnkám, které stejně za chvíli zmizí.“
„Je to mimo tvé znalosti. Nevím, jak bych ti vysvětlil.“ Aredor se snažil, ale věděl, že ho ten vír nakonec přemluví.
„My, dcery vody, známe mnoho věcí, které jsou vám, lidem, utajeny. Jsme moudřejší než vy. Určitě to pochopím. Jen se nestyď a pověz mi to.“
„Dobře,“ svolil nakonec, „Já a můj přítel hledáme Bělozdroj.“
„Bělozdroj? A vy snad víte kde se nachází?“
„To ještě nevíme, ale víme, jak to zjistit.“
„Jak? Třeba vám pomohu.“
„Nejlíp nám pomůžeš, když nás dostaneš na druhou stranu.“
„Dobře, jak chcete. Předpokládám, že věci a koně tam chcete vidět taky.“
„Ano.“ souhlasil Aredor.
„Dobře. Pojďte všichni sem.“ Borken tedy vzal oba dva koně a přišel, trochu nedůvěřivě, k Aredorovi.
„Doufám, že víš, co děláš.“ Pošeptal mu.
„Já to nevím, ale ona to ví.“ Odpověděl mu. Když stáli blízko sebe, přiletěla k nim dcera vody blíže a pohltila je. Pak zase odletěla.
„To je všechno?“ zeptal se Borken.
„Ano. klidně můžete jít do vody.“ Odpověděla dcera vody a zmizela v Ellionu.
„Tak jdeme.“ Řekl Aredor. pomalu všichni šli k hladině. Když byli asi metr od ní, začala se voda posouvat na všechny strany. Když sestoupili všichni, zjistili, že jsou v jakési bublině, jejíž blánou neprochází voda.
„Rychle nebo nám ještě dojde vzduch.“ Řekl Aredor. Borken dal na jeho slova a přidal do kroku. Za pár minut už vycházeli na druhé straně.
„To by bylo. A Teď rychle dál.“ Borken nasedl na koně a rozjel se vstříc dalšímu dobrodružství. Aredor se ještě chvíli díval na mohutný tok řeky Ellion a pak nasedl na koně a spěchal za Borkenem. Byl rád, že se na koni naučil dobře jezdit i bojovat. teď se mu to velmi dobře hodilo. Pořád ale radši chodil pěšky, ale přece jenom uznal, že teď bude ten kůň výhodnější. Borkena za chvíli dohnal.
Nyní už před nimi byl jen půlka Divoké pláně a potom už vytoužené Hořké hory. Tam je čekaly největší nesnáze.
Dojeli tam za sedm dní. Aredor se divil, že to jsou krásné zelené hory, když tu žijí skřeti. Moc štěstí ale neměli. Za chvíli narazili na další řeku. Podle Borkena se jmenovala Ugrad nebo Nún.
„Nechceš zase zavolat taxíka?“ zeptal se Borken.
„Nemůžeme jejích služeb využívat moc často. Jsou to sice dobré bytosti, ale ani jejich ochota není neomezená. Radši vymyslím, jak se na druhou stranu dostaneme teď, než když nás bude pronásledovat půlka skřetí armády.“
„To je fakt. Můžeme postavit vor. Koně stejně nebudeme v těch horách potřebovat. Naše síla bude spočívat v nenápadnosti. A když máš koně, tak moc nenápadný nejsi.“
„Hmm, ale nemáme nic, čím bychom to dřevo upravili. Nechci si ztupit svůj meč.“ Aredor měl pravdu. To musel Borken uznat.
„Ale teď mě něco napadlo!“ vykřikl Aredor, „Určitě znáš lintir.“
„Lintir? Ano. Nejpevnější a nejtvrdší kov na Asterionu. Ale kdo ho vezmeme?“
„Můj meč ovládá takové kouzlo. Jmenuje se transmutace kovu. Chápeš?“
„Aha. Ty prostě tomu meči řekneš, ať se promění v lintir a on se promění v lintir.“
„Přesně tak. Teď ti to ukážu.“ Aredor vytáhl meč. Jeho čepel se zase o něco více zazelenala, než je běžné a v mžiku byla čepel meče z lintiru.
„A jdeme na ty stromy!“ zavelel Borken. Aredor předal meč Borkenovi, protože byl silnější a měl tedy větší šanci při sekání. On zase poznal kvalitu dřeva, takže mu radil, který strom má posekat a který ne.
Do večera měli vor hotový. Aredor si už čepel z lintiru nechal. Nijak mu to nevadilo. Čepel aspoň byla ostřejší a pevnější. Lintir sám o sobě je téměř nezničitelný a když je ještě ke všemu magický…
Aredor už ale musel obnovit sílu Zelené čepele. Přelil svou sílu, na sesílání kouzel do meče, aby zase mohl sesílat kouzla meče. On sám bude ráno meditovat a síla se mu obnoví. Ještě na řeku seslal kouzlo, aby poznal, jestli tok není nijak závadný. Když zjistil, že není, klidně z něho pil. U Ellionu si byl jistý, ale teď už přece jenom - jsou na hranici se skřetí říší, takže musejí být opatrnější.
Přeplutí řeky si ale přece jenom nechali na ráno. Lehli si trochu dál od řeky a vor přivázali ke stromu. Celou noc hlídal Aredor. Měl zvláštní schopnost hlídat a přitom spát. Jeho sluch byl natolik vycvičen, aby rozpoznal přírodní zvuky, od ostatních. Třeba veslování nebo běh skřetů. Naštěstí tu schopnost nemusel využít naplno, protože nikdo nepřišel.
Ráno se jako první probudil Borken. Aredor ještě v klidu spal, jako nemluvně. Šel k řece a trochu se opláchl. Zkontroloval, zda je vor na svém místě, a když zjistil, že je, šel probudit Aredora. To už ale nestihl, protože se mezitím stihl probudit.
„Tak jedeme?“ zeptal se hned Aredor Borkena.
„Jasně. Vor nám nikdo neukradl, takže můžeme plout.“ Oba dva se vydali k voru. koně pustili, už je nepotřebovali a nalodili se.
„Hele, nemůžeme po té řece plout až k té jeskyni?“ zeptal se Borken, „Podle mapy bychom se tam taky měli dostat.“
„Kde budeme méně nápadní? Uprostřed lesa nebo uprostřed řeky?“
„V lese. To je fakt.“ Pak již celou dobu mlčeli a dopluli až na druhý břeh. Tak se zase vylodili. Koukli se na druhou stranu. Tam byl jejich domov. Až teď jsou v nepřátelském území.
„Co uděláme s tím vorem?“ zeptal se Aredor.
„Buď ho tu necháme na zpáteční cestu a musíme doufat, že ho tady nikdo nenajde nebo ho potopíme a při zpáteční cestě budeme plavat. Já jsem pro tu druhou možnost.
„Jo, já taky. Navíc docela pochybuju, že bychom tady trefili, až poběžíme zpět.“ Aredor tedy vzal Zelenou čepel a rozsekal vor na malé kousky. Kousky dřeva pak hodili do vody, aby je unášel proud.
Pak šli do lesa. Nebylo moc pravděpodobné, že by v těchto končinách narazili na skřety, ale přesto se chovali velmi tiše a nenápadně. Podle Borkenovi mapy se klíč k Bělozdroji měl nacházet v nějaké jeskyni necelých sto mil směrem jihovýchod.
Vydali se tedy tím směrem. Měli veliké štěstí, že šli tiše a opatrně. Ještě tentýž den narazili na nějakou skupinku. Ale nebyli to skřeti. byli to lidé a elfové. I jeden hevren. Ani Borken, ani Aredor to nějak nechápali.
„Lidé? Co tady dělají lidé? Vyšli si na tisíc mil dlouhou procházku?“ řekl Borken.
„To asi ne. Nestihly by se vrátit do večeře.“
„Tak co tu dělají?“ mluvili velmi tiše, ať je nezaslechnou.
„Nevím. Poslouchej je.“
„Tak ti nevím, jestli to byl dobrý nápad, jít tak daleko. Ten blbej skřet přece říkal, že nemáme chodit dál, jak na deset mil od hlavního stanu.“
„No a?“ řekl další člověk. Mluvili obecnou řečí, „My přece sloužíme Kharovi, ne nějakému skřetovi, který umí máchat mečem.“
„Myslím, že ten skřet, co umí máchat mečem, by povraždil celou naší družinu.“
„Tak to ani omylem. My se přece jen tak nedáme.“
„To se sice nedáme, ale pořád by nás zmlátil.“
„Víš co? Ať my nezabijeme tebe!“ začal se vztekat ten hevren.
„Jen si to zkuste!“ řekl ten zpupný a vytáhl hrozivě meč.
„Tak jo!“ řekl nějaký elf, který dosud mlčel a vytáhl, kupodivu, sekeru, „Když se chceš bít, tak pojď!“ tohle už nebyl nějaký jemný elf, ale jakýsi poloskřet. Teď ale do pře vstoupil Aredor se svojí nevymáchanou hubou.
„Tak dost! Jsme přece služebníky samotného Khara! Nebudeme se tady hádat kvůli takové blbosti. Já vás rozsoudím spravedlivě.“ Aredor došel až k nim. Zatímco Borken stále v klidu ležel schovaný za stromem.
„Ty nejsi skřet.“ Řekl hevren.
„Máš bystré oči a rychlý mozek,“ řekl mu nato Aredor, „Ale teď pojďte všichni blíž, ať můžu vynést rozsudek.“ Aredor si je rychle přepočítal. Ve skupince byl tedy jeden hevren, dva elfové a čtyři lidé. Když přišli blíže, Aredor vytáhl dýku. Skupinka se sice zlekla, ale Aredor je uklidnil. Pak zavřel oči, položil si dýku na čelo a začal říkat nějaká nesrozumitelná slova. Sám nevěděl, jestli existují.
Najednou zmlkl. Pomalu otevřel oči a prohlédl si skupinku. Všichni s napětím čekali, co z něho vypadne. Jenže Aredor neměl v úmyslu je jen tak nechat jít. Lehce položil dýku na rameno od elfa, co ještě pořád měl v ruce tu sekeru.
„Ty jsi nevinen,“ řekl Aredor a usmál se na něj, „Přesto zemřeš!“ zařval Aredor a jedním pohybem mu podřízl hrdlo. Bylo z něj krve jak z vola. Než se ostatní vzpamatovali, stačil ještě Aredor vrhnout tu dýku, co měl v ruce po tom zpupném člověku. Schytal do rovnou do srdce. Chudák…
Pak udělal tři kroky dozadu a vytasil Zelenou čepel. Všiml si, že Borken zatím oběhl bojiště a teď běží na skupinku zezadu. Nyní proti němu stálo pět nepřátel.
Hbitě na ně zaútočil. Ten druhý elf ještě nebyl plně připraven, takže to koupil. Padl mrtev k zemi. Pak byl Aredor donucen použít kouzlo Zelené čepele, aby se ubránil dvěma útokům, které na něj vedli dva lidé.
Potom udělal nenadálý protiútok a probodl dalšímu týpkovi srdce. Taktéž za použití magie meče. Teď už tu byl Borken a udělal mezi zbytečkem pořádek. Celá skupinka ležela na zemi mrtvá. Aredor koukl vděčně na Borkena a začal prohlížet mrtvoly.
„Co to děláš?“ ptal se Borken.
„Hledám něco, co by mi objasnilo jejich původ. Skřeti to přece nejsou, tak bych rád věděl, kdo to je.“
„Možná to jsou obyčejní žoldáci.“ Zkusil to Borken.
„Jo, ale možná taky ne. Kdybych byl totiž žoldák, tak bych šel do královských služeb na Lendor nebo bych se přidal ke Svobodným městům - třeba do Albirea, ale určitě bych nešel ke Kharovi. To rozhodně ne. jen doufám, že se po nich nebudou nijak shánět. To by byl docela průšvih a mohli by nás tak i objevit.“
„Já bych řekl, že bitky jsou tady na denním pořádku.“
„Hmm, doufám, že máš pravdu. A hele! Něco jsem našel.“ Aredor držel v ruce obyčejný široký meč od nějaké mrtvoly.
„Co je na zcela obyčejném širokém meči, bez run, tak důležitého?“
„Vidíš tady matně černé skvrny?“
„No a?“
„Slyšel jsem, že Kharovi skřeti, do jisté doby, neměli pořádné zbraně. Až do doby, než někde našli nějaký podivný kov, možná nějaká slabší odrůda lintiru, který má matně černou barvu. Už chápeš?“
„No, nevím co na tom mám chápat.“
„To, že tihle bytosti se chovali jako skřetové, měli zbraně jako skřetové, ale nebyli to skřetové.“
„Aha. Byli to skřetice.“ Aredor se na Borkena podíval jako na debila. „To nemyslíš vážně, že ne…?“
„Ne. já to jen pořád nechápu.“
„Kdo má skřetí zbraně a chová se téměř jako skřet?“
„Nechám se poddat.“
„Přece ten, kdo se za chvíli skřetem stane. Jeden mudrc mi kdysi říkal, že jestli budu konat zlé skutky, stihne mě krutý trest a stanu se skřetem. Dodnes jsem myslel, že mě jen strašil, ale, jak vidím, měl pravdu.“
„Ty jako myslíš, že když budu loupit a vraždit, stanu se dříve či později skřetem?“
„Asi ano. A patrně se nejedná o krátkodobou přeměnu, ale o dlouhodobou. Když jsem s nimi bojoval, tak jsem si toho nijak nevšímal, ale teď si až uvědomuju, že jsou nějak podivně zarostlí. A já jsem už měl tu čest, vidět opravdového, živého skřeta, na své vlastní oči a musím říct, že se od tady těch zase tak moc nelišili. Jen jejich přeměna už byla asi hotová, takže jsem nepoznal jejich rodnou rasu.“
„To je strašné.“
„Jen tě o něco prosím. Nikomu to neříkej. I ten mudrc mi říkal, že prostý lid by to neměl vědět. Ví to jen moudří mágové a mudrcové a lidé, kterým to ti mágové a mudrcové řeknou.“
„Jasně. Můžeš se na mě spolehnout.“
„Já vím,“ Řekl ironicky Aredor, „Teď ale musíme dál. A taky musíme dát pozor na tu základnu, o které mluvili. Nechce se mi zrovna ničit nějaké tábořiště, kde bude sto skřetů. Nebo tady těch mutantů.“
„Jo. Takže hlavně nenápadně. Ale nejdřív je musíme nějak odklidit.“
„Přesně tak.“ Dvojice je zaházela listím a vyšla. Krčila se za stromy a keři a sledovala okolí. Šli velmi tiše. Borken sice každou chvíli šlápl na větývku a zvuk praskajícího dřeva se rozlehl po okolí, ale naštěstí ten zvuk nikdo neslyšel. Aredor šel tišeji.
Byl to hraničář - v lese se cítil jako doma a když se na chůzi více soustředil, tak ho ani Borken neslyšel. A kdyby šel první, tak ani neví, jestli už náhodou nejde sám.
Do večera už na nikoho nenarazili. Měli štěstí. Našli si vhodné místo ke spánku a ulehli. Hlídky si dali po dvou hodinách. Začínal Aredor. Měsíc svítil, takže bylo docela vidět.
Borken měl zrovna hlídku, když uslyšel nějaký pohyb. Vycházel ze směru, z kterého přišli. Nechtěl hned budit Aredora, takže se začal plížit k místu, odkud ten zvuk vycházel. Plížil se velmi tiše. Aspoň si to myslel… Za křovím zahlédl dvě postavy. Meč už měl tasený, takže se trochu zvedl, do kleku, a šel dál. Pomalu našlapoval a obešel to křoví. Najednou uviděl jelena. Obyčejného jelena. Naštval se, zvedl se, zasmál se a šel zpět k Aredorovi. Za půl hoďky ho vzbudil a pak už si zase vychutnával sladký spánek.
Byla to jeho poslední hlídka. Ráno ho už Aredor vzbudil, aby šli dále. Zrovna svítalo. I když - tady to Slunce moc nesvítilo. Ale i když bylo sotva vidět, tak je docela potěšilo.
Pár dní se nic nedělo. Už byli blizoučko cíle. Jenže skřeti jim přece jen zhatili plán.
Mohlo být tak kolem druhé, třetí hodiny, když na vrcholku kopce uviděli trojici lidí. Jestli to lidé opravdu byli, to už nepoznali. Byli moc daleko - 50 metrů - a navíc zády k nim.
„Co uděláme?“ zeptal se Borken, „Zabijeme je? Nebo je necháme žít?“ Aredor se na Borkena s úsměvem koukl a odpověděl:
„Zabijeme. Kdybychom je obešli, mohli by nás objevit. A jak se říká: dobrý skřet, mrtvý skřet.“ V Aredorových očí byla vidět touha po boji. Nesnášel skřety ale nenechal se nenávistí zaslepit. Měl totiž pravdu, že každý živí skřet v jejich blízkosti by je mohl uvidět. A o to zrovna nestáli. A teď, když znali pravdu, říkali skřetům i těm „poloskřetům“.
„Jak myslíš. A nějaký plán máš?“
„Zatím ne.“
„A smím třebas já nějaký navrhnout?“
„Proč ne.“
„Jsou jen tři. Proč je nepostřílet? Kdyby se sem přece jenom jeden z nich dostal, ucítil by hněv samotného Borkena!“
„Sic jednoduchý a prostý plán, ale mohl by vyjít. Tak se připrav.“ Aredor si sundal ze zad luk, vložil do něj šíp, napjal tětivu a vylezl zpoza stromu. Zamířil na skřetí hlavu a vystřelil. Hrot šípu prorazil jeho lebku a skončil v jeho mozku.
„Dobrý zásah!“ pochválil ho Borken. Aredor rychle šáhl pro další šíp. Touhle dobou se skřeti otáčeli a vytahovali zbraně. To už měl ale další skřet v těle Aredorův šíp a skácel se v zemi. Ten poslední viděl, že tady nic nezmůže a snažil se rychle zmizet.
Jenže Aredorova ruka byla hbitá a tak stihl ještě vystřelit. Jenže co přidal na rychlosti, to zase ubral na přesnosti a šíp minul. Pak už skřet zaběhl za kopec a Aredor na něj neviděl.
„Za ním!“ zavelel Aredor. oba dva naráz vyběhli a během pár vteřin byli na kopci. Naskytl se jim zajímavý pohled na jakýsi vyhořelý palouček, kde postávalo pár skřetů. Docela dost skřetů. Asi tak padesát. Měli tam jakousi polní výbavu. Asi zde pobývali již delší dobu.
„A sakra!“ řekl Borken.
„Tak nějak.“ Souhlasil Aredor.
„RYCHLE PRYČ!!! JDE NA VÁS ARMÁDA LIDÍ!!!“ křičel na ně Borken. skřeti začali zmateně pobíhat. Pak ale nějaký další skřet zařval a všichni se uklidnili. Tohle už byl patrně skřet, který měl přeměnu za sebou. Vypadalo to, že začal mluvit k Borkenovi. Jenže ani Aredor ani Borken mu nerozuměli ani slovo.
„Souhlasíte s tím, co jsem před chvílí řekl?“ zeptal se obecnou řečí. Aredor a Borken se na sebe podívali. Každý doufal, že toho druhého něco napadlo. Pak začal mluvit Aredor.
„No já si myslím, že to je sporné. Možná ano, možná ne. Asi by ses měl zeptat někoho jiného a ne nás.“
„A mohl bys mi zopakovat, na co jsem se tě vlastně ptal?“
„No… já má strašnou sklerózu. Já už si ani nepamatuji, jak se vlastně jmenuji.“
„Sklerózu jo? Já ti řeknu co máš. Ty máš hodně velkou smůlu, že jsi narazil na Ssarrga.“
„A to je kdo?“ zeptal se nechápavě Aredor.
„To JSEM JÁ!!! ZABTE JE!!!“ zařval ten skřet a prudce poukázal na dvojici rukou. Ta se nijak nerozmýšlela a začala zdrhat. Skřeti za nimi.
„Měl jsi i tohle ve svých výpočtech?“ zeptal se Aredor.
„Přirozeně.“
„Ale řešení jako vždycky ne, co?“
„Samozřejmě.“ Teď byli v místech, odkud před chvílí Aredor střílel. První skřeti běželi po hřebenu kopce.
„Jestli to dobře chápu, tak náš plán je uštvat je.“ Řekl Borken.
„Zatím jo. Dokud nepřijdu na něco lepšího.“
„Co je takhle pozabíjet? Nemyslím, že budou nějak extrémě silní.“
„To sice nebudou, ale je jich asi dvacetkrát víc, než nás.“
„No a?“ Aredor už mu neodpověděl a radši šetřil sílu na běh. Mezi nimi a skřety byla zatím přibližně stejná vzdálenost, jako na začátku.
Jenže po pár minutách začali naši dva dobrodruzi ochabovat a skřeti se pomalu a jistě přibližovali.
„Pojďme bojovat, dokud ještě máme nějakou sílu.“ Navrhl Borken. Aredor sice rád zabíjel skřety, ale jen když jich nebylo několikrát více, než je zdrávo. Ovšem byl donucen souhlasit s Borkenem. Jestli budou ještě pár minut sprintovat, tak je skřeti doběhnou a pak s nimi bude těžké pořízení. Teď navíc mají výhodu vzdálenosti, takže Aredor může ještě pár skřetů zabít svým lukem.
„Umíš lézt rychle a dobře po stromech?“ napadlo náhle Aredora.
„Jakžtakž.“ Odpověděl Borken.
„Tak rychle na ně.“ Aredor skočil na první vhodný strom a než skřeti doběhli, byl vysoko v koruně. Borken udělal to samé, ale nebylo to tak elegantní. Každý byl na jiném stromě. Byli od sebe asi dvacet metrů, ale viděli na sebe. Byl to smíšený les. Aredor vylezl na hustě porostlý dub a Borken na smrk.
Skřeti se usadili pod nimi. Pokřikovali na sebe, ale oni Aredor jim nerozuměl. Náhle něco upoutalo jeho pozornost. Zaslechl jakýsi podivný zvuk. Jakési šumění, ale nebyli to stromy. Spíš řeka a vodopád. Otočil se a kousek odtud uviděl modrou hladinu. Asi tak dvě stě metrů daleko. Něco ho napadlo.
Aredor i Borken byli od řeky stejně vzdálení, takže Aredor hned začal různými posunky naznačovat, na co myslí. Borken za chvíli pochopil, že má jít k řece, skočit do ní a zmizet.
Jenže skřeti taky nelelkovali. Přinesli zápalné šípy a olej. Začali střílet do stromů, kde byli schovaní Borken s Aredorem. Pak tam házeli láhve s olejem, které se o strom rozflákli a olej vzplanul. Další skřeti pak začali stromy kácet.
Aredor teď udělal docela bláznivou věc. Došel na konec větve, která už z části hořela, odrazil se a skočil na jiný strom.
Skřetí lučištníci po něm hned vypálili pár obyčejných a pár zápalných šípů. Ale Aredor byl natolik hbitý, aby se všemu vyhnul. Pak si stoupl tak, ať na něj není vidět, vytáhl svůj luk a vystřelil po jednom skřetovi, co držel v ruce láhev oleje. Zasáhl ho do ruky a olej se vylil na zem. Pak vzal Aredor jeden ze zápalných šípů, který po něm vystřelili a strefil se s ním přesně do té louže oleje. Ta se samozřejmě vznítila a způsobila slušný zmatek. Jednomu skřetovi to docela hnusně popálilo nohu, skřet se zlekl a upustil na zem další olej.
Aredor nyní využil zmatku a skočil nepozorovaně na další strom. Teď ale neměl takové štěstí jako předtím a málem sletěl až na zem. Ovšem asi v půlce se přece jenom zachytil o větve a už byl zase v klidu. Jen pár šípů se mu vysypalo. To ale teď oželel.
Rychle slezl dolů a běžel k řece. Zahlédl Borkena, jak už je téměř u břehu. Pár skřetích lučištníků se ho sice snaží zasáhnout, ale docela jim to nejde. Vlastně jim to nejde vůbec.
Proud řeky teď nahrával Aredorovi. Když doběhl k řece, byl Borken asi o pět metrů vepředu. Rychle doplavali na druhou stranu, ať to mají lučištníci dál. Řeka byla široká kolem patnácti metrů. Na druhé straně vylezli a rychle se schovali za stromy a chvíli sledovali, co se děje. To nejhorší už ale měli patrně za sebou. V těch zbrojích se jim sice docela špatně plavalo, ale na to ani nemysleli…
Skřeti se začali hromadit na druhé straně. Žádnému se do vody moc nechtělo. Skřeti neměli vodu moc rádi. Nijak jim nevadila, ale neradi do ní lezli. Aredor teď vzal luk, šíp, vylezl a zastřelil jednoho skřetího lučištníka. Asi ho nezabil, šíp se mu zabodl do břicha.
„Škoda šípu. Musíme jimi šetřit.“ Řekl mu Borken a Aredor byl nucen uznat, že má pravdu.
„Rychle pryč odtud. Když se jim ztratíme, tak jsme v klidu.“ Šli tedy kolmo k řece. Museli jít spěšněji, protože stále hrozilo, že skřetí velitel donutí ty své vojáčky, aby řeku přebrodili a pak budou mít za zády padesát skřetů.
Aredor se snažil zamaskovat své i Borkenovy stopy. V téhle rychlosti mu to šlo trochu špatně, ale lepší, než nic. Psi sebou neměli, takže pachy mást nemusel. Navíc neměl jak.
Do večera už nezbývalo mnoho času. Bylo zde již šero. Oba dva už měli všeho dost, takže se rozhodli, že si odpočinou. Borken kdesi zahlédl skálu, takže se rozhodli, že se k ní vydají. Oba dva slyšeli, že tam je i vodopád. Asi za pět minut k němu došli. Obhlédli místo a našli jakousi malou jeskyni za vodopádem.
Vlezli dovnitř. Nebyla nijak velká, ale vedla odtud malá chodba. Neměli chuť ji prozkoumávat, takže zde ulehli. Opět ale museli držet hlídky. V noci se nic nestalo. Asi proto se rozhodli, že zde ještě zůstanou jednu noc, aby si odpočinuli. Ráno šli najít nějaké to jídlo. Už je nebavilo jíst borůvky a maliny, takže Aredor ulovil jelena. Asi jich bylo docela hodně, protože to byl už druhý jelen, se kterým se setkali.
Oheň se ale přece jenom báli rozdělat, takže to museli jíst syrové. Pořád to bylo lepší, než jahody lesní…
V noci je ale čekalo překvapení. Aredor budil Borkena, aby si vyměnili hlídku, když uviděl blížící se skřety. S největší pravděpodobností to byla ta skupinka, kterým před nedávnem utekli. Zatím byli vzdáleni asi sto metrů od vodopádu.
„Kam zmizneme? Dál do jeskyně nebo vypadneme ven?“ zeptal se Borken.
„Uděláme to jinak. Oni o nás neví a neměli ani možnost zjistit, že jsme tu někdy byli, takže zde v klidu zůstaneme a budeme doufat, že nás nenajdou. A když jo, tak rychle dál chodbou.“ Oba dva si lehli na zem, kdyby náhodou někteří z nich viděli ve tmě a čekali, co se bude dít. Nedělo se skoro nic. Skřeti prohledávali okolí a když zjistili, že stopy končí ve vodě, utábořili se tam. V Borkenovi hrklo.
„Asi bychom měli jít tou chodbou. Jestli tu zůstanou do rána, mohli by nás objevit. A nevím jak ty, ale mě se nechce bojovat s armádou skřetů hned po ránu.“
„Mě ani v noci ne, takže si prohlédneme, kam vede ta chodba.“ Trochu se zvedli a šli do chodby. Byla asi metr a půl vysoká a metr široká. Museli teda jít skrčeni a za sebou. Nechtěli se mačkat vedle sebe. Jako první šel Borken. za chvíli již hlásil objev.
„Šéfe, něco jsem našel.“
„A co to je?“ zeptal se Aredor.
„Místnost.“
„Tak do ní opatrně vlez.“ Borken tam tedy opatrně vlezl a nic se nestalo. Aredor šel za ním. Místnost to byla celkem malá, kruhového půdorysu.
Odhadovali, že má asi pět metrů v průměru a na výšku dva metry. Oba dva v ní tedy mohli v klidu stát.
Ovšem jediné, co neviděli, byla další chodba. Nebo dveře, či komín. Ale všimli si, že ta místnost je, na rozdíl od chodby, zachovalá.
„To znamená, že tady něco bude, ale není to jen tak vidět. A my to musíme najít.“ Řekl Aredor.
„A co to má být? Tajné dveře?“
„Nejspíš.“ Souhlasil Aredor a už pomalu prohledával stěny. Borken tomu sice moc nevěřil, ale přidal se. Stěny byli docela dost hladké, takže se jim špatně hledalo. Nakonec přece jen něco našli. Štěstí se usmálo na Borkena, který objevil tajné dveře. Očistil je trochu od prachu a bordelu a pak už oba dva jasně viděli dveře.
„Skvělé. Tak jdeme dál, ne?“ jásal Borken, „Tak proč stojíš?“
„Máte přednost, Vaše jasnosti.“
„Ó, jak pozorné.“ Řekl Borken a šel ke dveřím- najednou se zastavil. Něco mu došlo.
„Ale copak?“ řekl výsměšně Aredor.
„Nech si toho, jo? No tak mě nenapadlo, že ty dveře jsou zavřené a my je neumíme otevřít…“ přiznal Borken.
„Tak a můžeme začít s hledáním nanovo.“ Opět hledali něco podivného.
Hledali asi deset minut, ale stále nemohli na nic narazit. Až teď je něco napadlo.
„Hele, Aredore, pokud vím, tak v obyčejných jeskyních bývá tma, že?“
„No ano.“
„Ale tady je světlo.“
„No ano.“
„Jak to?“
„Nevím. Asi za tím bude magie.“
„Taky si říkám,“ Souhlasil Borken, „Ale asi nám to moc nepomůže.“
„Aby ses ještě nedivil.“ Aredor zvedl hlavu a začal hmatat po stropě. To je dosud nenapadlo. Hledali po stěnách, ale na stropě ne. A nápad to byl dobrý. Za chvíli již Borken nahmatal nějakou malou, pravidelnou prohlubeň a než stačil něco udělat, dal tam nechtěně prst a dveře se otevřeli. Vešlo dovnitř. Byla tam další chodba. Ale už tam byla tma.
„Asi nemáš pochodeň, co?“ zeptal se Borken.
„Ne. Ale mám Zelenou čepel.“
„No, vydává sice slabé zelené světýlko, ale nemyslím, že nám to nějak pomůže.“
„Hele, nemysli a dívej se.“ Aredor vytáhl meč a najednou se rozzářil jasným, mírně nazelenalým světýlkem. Meč teď vydával světla asi jako slabší pochodeň.
„Dobrý…“ pochválil ho Borken. Šli tedy do té chodby.
„Hele, napadlo tě, kdo to tady postavil?“
„Nechápu.“
„No, docela pochybuju, že to vystavěli skřeti. Kdyby to totiž postavili, tak se sem přijdou podívat a neutáboří se před jeskyní. A pokud vím, tak na tomto území kdysi žili Arvedani.a Arvedani určitě uměli arvedansky, takže mohli napsat ten tvůj svitek. Z toho všeho tedy vyplývá, že možná jsme v té jeskyni, co hledáme.“
„To je fakt,“ řekl klidně Borken, „To JE FAKT!!!“ zařval klidně Borken.
„Ticho sakra. Teď se ještě neraduj. Nemusí to být ta jeskyně a taky nemusíme dojít na její konec. Ok?“
„Ok. Musím být klidný…“ šli tedy dále. Náhle chodba zatáčela a Aredor, který nyní šel první, zahlédl světlo. Nijak ho to ale nevzrušilo a šel dál.
Když tedy odbočil, všiml si, že na stěnách chodby jsou lucerny na olej. Vše by bylo v pořádku, ale Aredora napadlo, že ta jeskyně už tu nějaký ten pátek je a jestli tu celou dobu ty lucerny hořeli, tak kdo doplňoval olej? Nebo že by se doplňoval sám? To stejné napadlo i Borkena, ale nikdo nepromluvil.
Náhle chodba končila. Na jejím konci byly nějaké zchátralé dveře. Aredor je zkusil otevřít, ale nešlo mu to. Asi byly zamčeny magicky. Aredor se v tom moc nevyznal, ale pořád o tom věděl víc, než Borken.
„Co se děje? Neumíš otevřít ani tyhle dveře?“ smál se Borken.
„Tak si to zkus. Jsou sice shnilé, ale jsou uzamčeny magickým zámkem. Tady silou nic nezmůžeme.“ Borken mu nevěřil a zkusil to sám. Ovšem ani jemu se nedařilo. Půjčil si i Zelenou čepel, ale ani to mu nepomohlo.
Aredor mezitím přemýšlel, jak se dostat dál.
„Už to mám,“ řekl Aredor a šel zpátky, „dveře zamčené magicky silou jen tak neotevřeš a mnohdy ti ani zbraň nepomůže. Dokonce i když se ti je jednou podaří otevřít, tak se zase při nejbližší příležitosti zavřou. Jenže ty dveře jsou stále ze dřeva. Takže když je zapálíme, tak by měli shořet. A když shoří, tak už by se nemuseli ani zavřít.“ Došel k lucernám a zjistil, kolik je tam oleje.
Jak se zdal být jeho nápad jednoduchý a lehce proveditelný, tak stejně rychle zhasla naděje, že se jim to povede. V lucernách totiž nebyla ani kapka oleje. Jakoby to hořelo na prázdno. Aredor se zatvářil poněkud kysele a prohlásil, že to nebyl dobrý nápad. Vrátil se zpět k Borkenovi, který se stále ještě třískal Zelenou čepelí do dveří a pořád nic.
„Ale přece jenom je zapálíme!“ vykřikl Aredor, „Dej mi ten meč.“ Borken mu dal meč. Když ho Aredor chytil do ruky, čepel opět zezelenala a za chvíli už z ní sálal oheň. Čepel vzplanula jasným plamenem. Pak přišel Aredor ke dveřím a začal je propalovat. Za chvíli už celé dveře hořely a Aredor zhasl oheň na meči.
Než se nadáli, cesta byla volná. Vstoupili do místnosti, která byla asi dvakrát větší, než ta první. Byla ale o poznání hezčí. Ovšem byla stejně holá, jako minulá. Až na dvě sochy rytířů, kteří stáli u dveří. Jako by je hlídali. A vypadali až moc živě a skutečně…
„Taky tě napadlo to co mě?“ zeptal se Aredor.
„Myslíš, že když se někdo pokusí otevřít ty dveře, tak ty sochy obživnou a zabijou nás?“
„Přesně tak.“
„Asi nevíš, jak to vyřešit, že?“
„Zatím ne.“ věřil si Aredor. oba dva přemýšleli. Jako první je samozřejmě napadlo, že je zkusí zabít teď, když jsou „mrtvé“, ale pak si řekli, že to určitě ty tvůrce napadlo, že se o to zloději pokusí, takže proti tomu udělali nějaké zabezpečení. Ale nějak to muselo jít vyřešit. Jinak by se dovnitř nikdo se zdravou kůží nedostal.
„Musíme vycházet z toho, že ty sochy obživnou, když někdo otevře dveře.“ Přemýšlel nahlas Aredor.
„Jo, ale co z toho…“
„Co ty sochy udělají, když někdo otevře dveře?“
„Asi zaútočí na toho, kdo ty dveře otevřel.“
„Nebo?“
„Nebo prostě na nejbližší osobu.“
„A když nikoho neuvidí?“
„Asi budou stát na místě a čekat, až někoho uvidí.“
„Takže kdyby se nám podařilo otevřít nějak nepozorovaně dveře a rychle se schovat, tak to máme vyhraný.“ Řekl triumfálně Aredor.
„No, ne.“
„Proč ne?“
„Protože až budeme chtít těmi dveřmi projít, budou ty dvě sochy živé a zaútočí na nás.“
„Třeba ne. Třeba když nikoho neuvidí, tak zase zmrznou.“ Aredor se nechtěl vzdát svého plánu. Ale zatím musel uznat, že ten plán není bez chyb…
„To možná jo. Ale za prvé - nesmíme na to spoléhat a za druhé - když ty sochy zase zmrznou, tak se nejspíš ty dveře zavřou a budeme tam, kde jsme byli.“
„Hmm, to je blbý.“
„Jo to je.“
„Ale takhle by to šlo!“ vykřikl Aredor, „My se rozběhneme proti těm dveřím, vyrazíme je a rychle se schováme v místnosti nebo v chodbě za dveřmi!“
„To by mohlo vyjít. Jenže co když jsou ty dveře zamčeny magicky?“
„Tak se nic nestane, protože ty dveře neotevřeme a sochy neobživnou. A navíc nevidím jediný důvod, proč by je uzamykali magicky, když tady mají dvě skvělé stráže, které zabijí každého, kdo se pokusí vejít dovnitř.“ „Dobře. Za zkoušku nic nedáme.“
„Taky si myslím. Při nejhorším nás ty sochy zabijí, no.“ Oba si stoupli proti těm dveřím a na tři se rozběhli. Dveře byly ze dřeva, takže jestli budou nemagické, tak by neměli dělat problémy.
Měli štěstí. I rozum… dveřmi hladce proletěli a spadli na zem v nějaké místnosti, nijak zvlášť si ji neprohlíželi. Spíš se dívali, jestli za nimi jdou sochy. Nemohli se podívat, co udělali, protože kdyby je zahlédli, bylo by zle. Dívali se ven asi půl minuty. Pak najednou dveře které vyrazili zmizeli a o vteřinu později se objevili na jejich původním místě. Teď si teprve prohlédli místnost. Byla ve tvaru čtverce. Délka stěny mohla být kolem pěti metrů. Uprostřed místnosti stál nějaký podstavec a na něm byla nějaká kniha. Borken pohlédl na Aredora. Ten pokrčil rameny.
„Myslíš, že to je ten klíč?“ zeptal se Borken.
„Doufám, že ano.“
„Tak já ji zkusím vzít. Ty se radši připrav, protože tady to je samé překvapení.“ Aredor vytáhl Zelenou čepel a sledoval místnost. Borken šel přímo k podstavci. Pak opatrně šáhl na knihu. Pot se z něho jen lil. Nic se nestalo. Žádná katastrofa.
Když se tedy nic nestalo, vzal Borken knihu celou. Zase se nic nestalo. Bylo to až podezřele snadné. Dal knihu ke svitku.
„Teď rychle pryč,“ Řekl Aredor, „Čím dříve odtud vypadneme, tím lépe.“
„Taky si myslím.“ Než ale stačili cokoliv udělat, objevil se v místnosti nějaký člověk. A nevypadalo to, že si chce pokecat. V ruce držel dlouhý meč a v druhé pak svíral štít. Na hlavě měl helmu a na sobě rytířskou zbroj. Ihned zaútočil na Borkena.
Jeho rány byly velmi tvrdé. Borken byl hodně silný, ale s novým nepřítelem se nemohl rovnat. V jeho očích bylo jaksi chladno. Neviděl v nich ani nenávist, ani zlost, prostě nic. Jako by to ani nebyl člověk, ale stroj.
Ovšem přece jen ho zdolali. Borken mu usekl hlavu. Ani jeho zbroj mu nepomohla, když se Borken pořádně napřáhl a sekl.
Jenže než se stačili rozkoukat, byl zde další. Vypadal úplně stejně, jako ten první, ale nebyl to on, protože mrtvola toho prvního ležela na zemi. Nakonec i tohohle porazili, ale zase se jim objevil další. Teď poprvé viděli jeho příchod. Nejdříve se na místě, kde se má zjevit, objeví jakási duha a pak se ze zdola proměňuje ve vojáka. Byl to fascinující pohled, ale ani Aredor ni Borken ho neviděli moc rádi.
Opět začal krutý boj. Teď už ale začali oba dva přemýšlet, co s tím udělat, protože jestli to správně pochopili, tak vždycky, když jednoho zabili, tak se zde objevil další.
„Co budeme dělat? Dřív nebo později nás zabijou. Musíme něco vymyslet.“
„Jo, ale co?“ zeptal se Borken.
„To netuším, ale měli bychom si s tím pohnout.“
„To teda jo.“ Teď Aredor, za pomocí magie meče, probodl jeho rytířskou zbroj a zasáhl mu srdce. Těžkooděnec spadl mrtev k zemi.
„Teď máme chvíli klid,“ Řekl Aredor, „Řeknu ti svůj skvělý plán. Vždycky, když je zabijeme, tak přijde další, ale když je nezabijeme, tak nepřijdou.“
„Když nezabijeme my jeho, zabije on nás.“ Řekl mu nato Borken. v tu chvíli se zde objevil další týpek a hned zaútočil.
„Musíme ho vyřadit z boje. Omráčit ho!“ vysvětlil Aredor a odrazil nepřítelův útok.
„Nebo mu useknout ruku!“ řekl Borken.
„Nebo.“ Souhlasil Aredor. ihned se o to oba pokusili, ale bezúspěšně.
Nepřítel odrazil oba útoky a provedl rychlý protiútok a zranil Borkena. Lehce ho škrábl do levé ruky. Aredor toho využil a usekl mu pravou ruku v zápěstí. Ruka i s mečem spadla na zem a voják pustil štít a držel si druhou rukou ránu.
Pak ho silně udeřil jílcem meče do obličeje. Nepřítel spadl k zemi. Nehýbal se. Ale žil. Aredor teď šel k Borkenovi.
„Je ti něco?“
„Ani ne. ale nemůžu držet ten svůj meč tak, jak bych chtěl. Nemáš nějaké ty bylinky?“
„To víš, že mám.“ Řekl Aredor a už je vytahoval. Bylo jich sice škoda na takovou malou ránu, ale když by Borken nemohl bojovat tak, jak by mohl, tak by to bylo zlé.
„Tak dík. Hned je to lepší. Ale jak se dostaneme ven? Před dveřmi na nás číhají dvě velmi sošky.“
„Hmm, na to jsem nepomyslel,“ Přiznal Aredor, „Musíme vymyslet, jak je zabavit.“
„Já myslím, že když zase proletíme dveřmi a úplně sprostě jim zdrhneme, tak nás nedoženou. Přece jenom - mají nohy z kamene.“
„To by šlo. Tak pojď.“ Zase se postavili proti těm dveřím a na tři se rozběhli. Proletěli dveřmi jako minule. Tentokrát to ale oba ustáli a nesletěli. Rychle vběhli do místnosti, kde před chvílí pálili dveře a až pak se otočili.
Sochy opravdu ožili a šli za nimi. Jenže byly tak rychlé, asi jako když slimák běží patnáctistovku. Přece jenom si ale pospíšili, ať je ještě doopravdy nedoženou.
Za pár chvil již byly v jeskyni u vodopádů.
„Hele, Aredore, myslím, že máme docela problém.“
„Jaký?“ zeptal se Aredor.
„Velký.“ Odpověděl Borken.
„Ale jaký?“
„Proč jsme šli do té chodby?“
„Abychom utekli skřetům, kteří se utábořili před vodopádem. Aha. Oni tam asi pořád ještě budou, co?“
„Já myslím, že jo.“ Souhlasně pokyvoval hlavou Borken.
„Tak tady počkáme do rána. Skřeti neví o téhle jeskyni a nemyslím, že si jí ti tupci všimnou. Aspoň musíme doufat…“
„Jo. Naděje umírá jako poslední.“ Čekali tedy, co se bude dít. Protože do rána zbývalo ještě docela dost času, tak si Borken zdřímnul a Aredor držel hlídku. Po hodinách se pak střídali.
Skřeti ráno odešli a tak naše dvojice mohla v klidu odejít. Ještě než odešla, prostudovala tu knihu. Ovšem zjistili, že je psaná arvedansky, takže to nechali na jindy. Borken sice trochu ovládal tento jazyk, ale zase tak moc ne, aby to byl schopen plynule překládat.
Vypadli tedy z té jeskyně a směřovali domů. Teď se hlavně museli dostat z těch hor. Šli podél řek. Tam byla menší šance, že je najdou skřeti. Kdyby totiž stáli na druhé straně, tak mají velkou šanci jim zmizet. Jenže šance jim byli na nic, protože na žádného skřeta nenarazili. V poklidu tedy dorazili na konec Hořkých hor. Tam zase museli přejít přes Nún. Rozhodně se jim nechtělo stavět vor, takže zahodili zbroje a řeku prostě přeplavali.
Měli velké štěstí, že třetí den dokonce narazili na své koně, které tam pustili. Nasedli tedy na ně a vyjeli. Cestou už na ně žádné nebezpečí nečíhalo. Hevreni z nich měli strach a vážili si jich, takže je nechali jet bez jakéhokoliv poplatku.
Do Albirea dorazili přesně za třicet dní. Aredor se dozvěděl velmi smutnou zprávu. Adrian a Avicena zemřeli při pokusu zachránit nějakého člověka a Vagan je nezvěstný. Snažil se zjistit něco bližšího, ale moc se mu nevedlo. Jen jeden týpek mu řekl, že si je najal, aby mu zachránili jeho dceru ze spárů nějakých tajemných únosců.
Docela dlouho se neozývali, až prý je začal on sám hledat a našel jen dvě mrtvá těla - Adriana a Aviceny. Vagan nikde nenašel. Co se s ním stalo - to je ve hvězdách.
Aredor původně chtěl pomstít smrt svých přátel, ale nevěděl, koho má vlastně zabít. Z toho popisu, co mu dal ten týpek se nedozvěděl prakticky nic. Jen že to byli muži. Což Aredorovi snížilo počet možných vrahů na polovinu.
Vrátil se tedy zpět za Borkenem. Měl již vyluštěnou asi půlku knihy. Šlo to docela rychle, protože kniha byla ve velmi dobrém stavu. Asi byla chráněna magií. Zatím tam byla jen historie Asterionu. Bylo to sice zajímavé, ale to zrovna nepotřebovali vědět.
Až ke konci knihy byly jakési zmínky o Třech čarodějích. A samozřejmě o Bělozdroji. Podle všeho se kdysi nacházela na Lendoru, ale teď je někde na Taře. Až na předposlední knize byla přesnější zmínka o jeho současné poloze.
Podle knihy se Bělozdroj měl nacházet v Gianfaru, daleko na východě Tary.
Diskuze
Není to až tak poutavé k poměru s tím, jak je to dlohé. Takže přístě doporučuji o něco to zkrátit a dát více raději na děj než na délku příběhu.
S přáním nekonečné inspirace ObrLuda
Hmm, že by lučištník byl kamarád ?
Je to trochu delší a bohužel děj dost uvadá, takže se to špatně čte.
Souboj s Drtičem je celkem slušný, ale zbytek je mnohem slabší.
Nelíbilo se mi hlavně slovo Storno - to do fantasy vážně nepatří.
S pozdravem S.A.Terátor
lučištník - krátký??? Ok, příště bude delší.
konečně něco pořádnýho. ale je to moc krátký
Nemí to nic moc, abych pravdu řekla.
Navíc je to psáno nespisovně a je to hrooooooooooozitánsky dlouhé.
Ale četla a schvalovala jsem už horší.