Články&Eseje

Čekání na Slunce Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 13

Temnota. Pouze mihotavé světlo hvězd místy prostoupí klenbou stromů a odrazí se v čemsi lesklém a má to jistý tvar, tvar který určitě znáš...

Ticho. Ani listy, přestože se třepotají v mírném vánku, nevydají jediné zaševelení. Jen slabý, bolestný dech ruší tento klid, klid, který nastává po bouři, nebo před bouří?...

Vyčerpání. Síla je ztracena po nekonečném boji, marném jako sám život, ale přesto, naděje umírá jako ta poslední, později než utrpení, později než soužení...

Krev. Po stříbrné růži stéká kapka a je v ní ještě oheň, ale ten se vytrácí během pádu a na zemi, tam je to už jen mrtvá tekutina, jako spousta jejích sester kolem a mrtvé se spojují v jednu a ta je čím dál větší a větší...

Růže. Ruka svírající meč, starý meč a posvátný, meč božích bojovníků, stříbrný a nádherný, nesmíš, nesmíš ho pustit, a krev po ruce stéká a kape hnána srdcem, srdcem velkým jako celý svět, jen ne tak černým a prohnilým...

Myšlenka. Bratři, kde jste, bratři moji, jsem tak sám, pomozte mi, neslyším vás, nejsem poslední, nemůžu být poslední, zachraňte mě a půjdeme dál, dál, až...

Oheň. Těžce vykřesaná jiskra padla do troudu a zapálila malý plamínek, který ruka přiživila mrtvým dřívím, na které ještě dosáhla, plamínek malý ale mocný, a jeho světlo násobené odrazem blýskavé zbroje, ah, zbroje na mnoha místech prokláté a zborcené krví, vidí mě někdo? Pomůže mi někdo?...

Šepot. Cítíme tě, cítíme tvou krev, brzy, už brzy budeme ji pít, jako krev tvých bratrů, jak je sladká a posilující, po ní dokážeme cokoliv co budeme chtít, co bude chtít náš pán...

Nenávist. Bodá nás do očí, bolí to, bolí, nenávidíme to světlo, ať už brzy zhasne jako ty, pak už nebudeme umírat pod ranami toho meče co tak pálí, víc než žhavá láva, už ne, už nikdy...

Modlitba. Pane můj, nedovol umřít svému služebníku, neboť s ním umřeš i ty a nebude nic, nic, co by je zastavilo, vůbec nic, přikaž slunci ať vyjde a zhojí mé rány, Pane můj, máš přeci tu moc. Nebo už ne?...

Čas. Tlukot srdce odbíjí vteřiny a minuty, čím dál slaběji, ale stále a vytrvale, jen naděje ho ještě pohání, čas je nepřítel všech, rychleji, utíkej rychleji, utíkej ke slunci, ne stůj, stůj, už nikdy nesmí vyjít,už nikdy nevyjde...

Slza. Jako malá kapka rosy, čirá a jiskřivá, krášlí teď oko, oko modré jako nebe, nebe, nevidím ho, a jak rád bych, plamínek pohasíná, a oko, co se to děje, kde je ta modř, co v něm byla, kam se jen ztrácí, je čím dál bledší a bledší a prázdnější, spolu s odcházející duší odchází i světlo z očí, ještě ne...


Ááách, jak dobrá je ta krev, kam půjdeme dál?

Diskuze

 Uživatel úrovně 5

Hm... krásně poetické, ale ten konec. ta poslední věta mi nějak narušuje atmosféru celého příběhu. Líbí se mi tenhle styl, kdy na začátku je slovo a o něm se pak mluví v odstavci...To je fajn nápad, ale fakt ten konec bije do očí. Ostatně celé je to takové pěkně dojemné... zkrátka se mi to líbí...tak tedy 3,5 kvůli konci.