O zbytečném boji a smrti mnoha pro chamtivost a zradu jednoho člověka.



Narget se zahleděl do dáli jestli něco neuvidí. Zrovna stál na vyvýšenině, kde očekával na příchod nepřítele se kterým se zde měl dnes setkat. Společně s ním zde byly necelé dvě stovky mužů z Takenu, města vzdáleného jeden den pochodu odtud, všichni spadali pod jeho velení. On jediný z toho místa nepocházel, ale i tak je vedl. Radní města tak rozhodli, také nebylo divu, byl to největší válečník z celé Verthenie, ten kdo vlastními silami skolil černého draka Xitharbathriwixe a v jeho krvi pak zakalil svůj meč. Nyní stál zde a vyčkával zda se objeví očekávaný nepřítel.

Podle hlášení hlídek se jednalo o velkou skupinu skřetů, které vedla nějaká osoba na koni. To vrtalo Nargetovi v hlavě ze všeho nejvíce. Proč by se někdo snažil vést skřety na Taken? A jak je někdo dokázal vůbec sjednotit? Podle toho, co o zdejším kraji slyšel, tak zde bylo jen pár skřetích kmenů a ty podle všeho spolu stále bojovaly. To ale bylo teď vedlejší. Důležité bylo je zde zastavit a to jak dobře věděl nebude vůbec lehké. Měli totiž převahu nejméně tři na jednoho a i když byli jeho muži velmi dobře vyzbrojeni, většina z nich ještě nikdy nebojovala a to považoval za jejich největší slabinu. Pokud někdo zpanikaří, ostatní se určitě přidají a to bude jejich konec.

Narget potřásl hlavou, aby z mysli dostal tyhle myšlenky a začal se věnovat dění kolem. Otočil se a pohlédl na svého pobočníka Mawela, staršího muže, veterána mnoha šarvátek a bitev, byl oděný v šupinové zbroji se štítem a mečem v ruce, stejně tak jako všichni ostatní. Jediný Narget měl temně černou kroužkovou zbroj a na zádech dvouruční meč „Smrt“, jak mu říkal, neměl důvod mu říkat jinak, protože každý kdo viděl, jak ho tasí – zemřel.

„Mawele!“
„Ano pane?“
„Řekni mužům ať se seřadí do bojové formace, brzy už tu budou, tak ať jsme připraveni.“
„Ano pane!“

Narget se otočil zpět a opět se podíval směrem odkud očekával jejich příchod. Ano! Už je vidí. Podle toho jak rychle se přibližují, musí běžet tím nejrychlejším tempem. To je dobře budou unavení a to nám poskytne výhodu, pomyslel si. Podíval se na již seřazenou skupinu mužů a vydal se k nim.

Když procházel kolem nich, občas někoho poplácal po rameni, pokývl na něj nebo prohodil nějaké povzbudivé slovo, aby je aspoň trochu uklidnil. Dobře věděl, že většina má strach a jedinou věcí, co je udržuje v klidu je on. Po chvíli došel na místo kam chtěl. Stál v první řadě, po obou stranách si udělal místo, aby měl prostor pro svůj meč.

Už zřetelně viděl postavy skřetů, kteří se řítili k němu. Tasil „Smrt“ a párkrát s ní máchl. Za chvíli už skřeti běželi do mírného svahu na kterém stáli a on jasně slyšel jejich hluboké oddechování a pokřiky, stejně tak už ucítil i ten jejich odporný zápach – přímo ho nesnášel. Ale v ten moment už nebyl čas na přemýšlení, teď už musel nechat místo svému bojovému umu.

První řady skřetů s řevem narazily do hradby ocelových štítů a první z nich padli k zemi bez života. Narget odrazil sek na jeho břicho a máchnutím odsekl skřetovi nohu, ani se nepodíval jestli dopadl a už musel uhýbat před výpadem na hlavu, sklonil se a probodl útočníkovi břicho, ten s chropotem upadl dozadu a podrazil tak dalšího útočníka. Narget nezaváhal a rozsekl mu hlavu. Následujícího rozsekl napůl, prýštící krev postříkala celé okolí. Odrazil neobratný výpad dalšího skřeta a sekem na rameno, který skončil hluboko v jeho hrudi, se ho zbavil. Než však stačil mečem znovu napřáhnout, jeden skřet v obleku ze starých králičích kůží vyrazil a vrhl se na něj. Chtěl ho bodnout dýkou, ale než stačil bodnutí dokončit, Narget vší silou udeřil jílcem meče skřeta do obličeje. Ozvalo se křupání drcených kostí a vytryskla sprška krve a zubů, skřet se bezmocně sesunul k zemi. Narget několika máchnutími vyčistil prostor okolo a rychle se rozhlédl. Bitva probíhala rychle a zuřivě, obě strany již měly jen poloviční počet, ale jeho muži začínali pomalu ustupovat. To ne! Pomyslel si. Teď nesmí polevit, to by znamenalo konec! Podíval se na pravou stranu, odkud se rozléhal hromový řev. Spatřil tam nějakého obřího skřeta co s velkým kyjem pomalu drtil jeho muže, zde se také soustředila největší skupina skřetů. Neváhal a vyrazil k němu.

Do cesty se mu postavili dva skřeti, ještě než ale stačili zaútočit, vrhl se na ně. Rychle sekl mečem, jednomu odsekl ruku s mečem v lokti, pak mírně stočil meč a prosekl břicho druhému. Ven se vyvalila střeva, skřet se na ně jen nevěřícně podíval a padl k zemi. To už byl Narget kousek od skřeta-obra, cestou odrazil několik náhodných seků a s řevem na něj zaútočil. Skřet-obr se na něj otočil a mávl svým kyjem. Mrštně uhnul a vrazil mu meč do břicha. Ozval se ohlušující řev, všechny boje se na okamžik zastavily. Narget pevně chytl zkrvavenýma rukama rukojeť meče a vytrhl ho ze skřeta-obra, ten vylétl ve spršce krve ven, pak do něj kopl a skřet-obr se skácel k zemi.

To vzalo skřetům odvahu a začali rychle ustupovat. Narget mávl na ostatní a jal se pronásledovat ustupující skřety. Ostatní se s pokřikem rozběhli za ním a začali pobíjet zadní řady skřetů.

Narget zrovna vytahoval meč z jedné mrtvoly, když zachytil pohledem nějakou postavu na koni, co vyjela naproti skřetům. Zastavila se a začala mávat holí. Ve chvilce se okolí proměnilo ohnivé pole, z oblohy na zem dopadaly velké ohnivé koule a zabíjely vše živé v okolí jejich dopadu. Skřeti padali stejně jako lidé. Narget se zastavil a strčil ruku do kapsy. Vytáhl zlatý amulet s velkým rubínem uprostřed a zvolal: „Aktebar oteren!“ Kolem něj se zavlnil vzduch, hned po tom na něj dopadla ohnivá koule.

Narget otevřel oči a rozhlédl se, mimo kruhu asi na krok od něho bylo vše spáleno, všude byli spálené mrtvoly. Podíval se na amulet v ruce a poděkoval v duchu kouzelníkovi, který mu jej jednou daroval. Okamžik na to ho upoutaly nějaké pokřiky. Podíval se směrem, odkud přicházely. Uviděl postavu na koni a čtyři skřety, co k němu zrovna běželi. Byli jediní co přežili a on byl sám. Schoval amulet a pozvedl meč.

První skřet na něj s rozběhem zaútočil. Narget tak, tak vykryl sek, v té chvíli si uvědomil, že něco není v pořádku. Pak mu to došlo. Vždyť skřeti nejsou tak rychlí! V tom okamžiku u něj už byli všichni a on měl co dělat, aby se ubránil. Odrážel jeden výpad za druhým. Naštěstí i když byli tak rychlí, tak to nezlepšilo jejich schopnost boje. Narget se vyhnul jednomu skřetovi, co na něj vyběhl a při otočce do něj ještě kopl, tím ho ještě zrychlil a ten tak narazil do dvou skřetů co zrovna stáli za ním. Narget využil jejich situace a rychlým sekem proťal hrdlo jedinému stojícímu skřetovi, ten se popadl za hrdlo a snažil se zastavit prýštící proud krve. Ještě než stačili skřeti vstát ze země Narget se k nim vrhl a probodl dva zároveň,ty, kteří na sobě zrovna leželi. Než však stačil vyprostit meč, poslední z nich vyskočil ze země a ťal šavlí na jeho nechráněný bok. Narget bolestí vykřikl, kroužková košile sice většinu ze síly seku zadržela, ale i tak utržil hlubokou ránu. Rychle pustil uvíznutý meč a skočil po skřetovi. Začali se převalovat po zemi. Skřet se snažil Nargeta škrtit, ale Narget ho popadl za hlavu a začal mu tlačit palci do očí. Skřet zaječel a povolil stisk, Narget však přitlačil ještě více a zarazil mu prsty až do mozku. Skřet sebou zacukal a ztuhl. Narget se převalil na bok a položil ruku na krvácející bok.

„No, jste opravdu velice schopný pane Nargete, ale dnes musíte stejně zemřít.“ Ozval se náhle nějaký hlas.

Narget vzhlédl a uzřel tam toho muže, kterého předtím viděl na koni. Teď před ním stál. Měl ale zakrytý obličej. „Proč? Zdá se, že vám na tom nějak záleží,“ odpověděl. „Ne mě ne,“ řekl s pobavením v hlase muž, ale někomu koho možná znáte.“

Narget si ho nevnímal a nenápadně se rozhlížel po okolí. Všiml si, že mu u pravé ruky leží skřetí šavle. Hluboce se nadechl, rychle ji popadl a při vstávání jí obloukem švihl mezi nohy muže. Šavle se zasekla a on jí pořád tlačil nahoru. Ve chvilce stál nad klesajícím mužem a šavli mu zařízl až do břicha. Zachytil jen mužův překvapený pohled, ten se pak mrtev sesul k zemi. Tak a máš to parchante! Pomyslel si Narget. Sundal si kroužkovou košili, utrhl kus látky z mužovy košile a ovázal si zranění. Když ji trhal vypadl z ní nějaký svitek. Narget ho teď vzal, rozvinul a začal číst:

„Balete je čas začít s útokem, vše už je připraveno. Musíš zničit obránce, kteří se Ti postaví a hlavně zabij Nargeta, to je velice důležité, když zemře, tak to podlomí morálku ve městě. Na životy té špíny nehleď, mám připravenou skupinu žoldáků, co obklíčí město, takže už jich nebude potřeba. Po té už mě jistě rada starších požádá o pomoc a já budu moci vyvolat své démony, o kterých si myslí, že jsou tolik nebezpeční. Ti samozřejmě zničí obléhatele města, sice se jim to nebude líbit, ale aspoň jim nebudu muset platit. A také bohužel dílem nehody zemře i pár lidí a všichni radní. Pak budu nejvyšší představitel města já a převezmu tak kontrolu, zbytek už tě nemusí zajímat. Tvá odměna tě nemine. S pozdravem Atmodus.“

Narget si přečetl jméno a přemýšlel komu patří. Ó ano, vzpomněl si, ten malý alchymista-kouzelník se zjizvenou tváří, co seděl na nejkrajnějším křesle v radě města. No, je čas vyřídit nějaké záležitosti pomyslel si Narget, zlomyslně se usmál a rozhlédl se jestli někde neuvidí koně toho Baleta.



Dovětek: Druhý den našel sluha Atmoduse bezhlavou mrtvolu svého pána v posteli. Jeho hlava ležela na stole a vedle ní byl připíchnutý krvavou dýkou svitek psaný Atmodusem……………