Mumuland
| Autor: | Nyunyu |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 6 |
Drak
“Ahojky, jak se vám vede?” řekl při příchodu do místnosti Mabfred.
“Jde to.” Odpověděl Aragorn.
“No to je dost, že si přišel. Samou nudou jsem musel zabít Avicenu.”
“To myslíš vážně?” zeptal se s hrůzou Mabfred. Gotfrua jen ukázal Avicenovu hlavu.
“No ale bránil se statečně, ale moc mu to nepomohlo.”
“Já jsem se těšil, že se zase po dlouhé době všichni uvidíme a on udělá tohle.”
“Vždyť jsme všichni. Takovej dutej elf přece nikdy nebyl členem naší družiny nebo jo?”
“Jasně, že byl!”
“Byl? Tak to bude zase asi o jednoho elfa méně!”
“Cože jsem to řekl? Já myslel, že byl členem, jen než poprvé vystřelil z toho svého divného luku.”
“On nebyl nikdy členem naší družiny. Nikdy!”
“Ale zabít ho? To je barbarský čin. A ty přece nejsi… barbar!”
“Já že nejsem barbar?!”
“Vlastně si, ale to je jedno.”
“No tak to teda není jedno! Omluv se mi a dojdi mi koupit soudek, ne radši sud, ne tři sudy piva a dělej!”
“Tak já jdu.”
“A co ta omluva!”
“Tak já se ti teda vomlouvám.”
“Hej! Pořádná omluva.”
“Tak já se pořádně omlouvám.”
“Nedělej ze mě blbce! Omluv se pořádně!”
“Tak teda: odpusť mi všechno co jsem ti kdy udělal a řekl a teď mi dej prachy na to pivo!”
“Myslel jsem, že si inteligentní. To pivo máš koupit za svoje peníze.” Řekl mírně Gotfrua.
“Ale já nemám u sebe ani měďák!”
“VEN!!!”
“Už běžím…” Mabfred vyběhl z místnosti a ostatní se opět pustili do hovoru. “Dnes jsme se setkali, i když nehrozí zničení Asterionu. To je podivné. Nemyslíte?” zeptal se Aragorn.
“Barbaři nemyslí!” ozval se za dveřmi známý Mabfredův hlas. Gotfrua vzal svůj Durandal a běžel za ním. Rozsekal dveře a letěl dál.
“Póómóóc! Póómóóc!” ozývalo se. Teď zůstali v místnosti pouze dva - Nyunyu a Aragorn. Trotla už pár měsíců neviděli. Dlouho nic neříkali. Jen jedli a pili víno. Až prolomil ledy Aragorn.
“Těch dveří je škoda. Byly to moje oblíbené dveře.” hodovali dále. Asi po půlhodině vpadl do místnosti Mabfred a za ním letěl Durandal. Mabfred jen taktak stačil žuchnout na zem aby se meči vyhnul.
“Už jste tady?” řekl Nyunyu.
“Áááááááááááááááááá! Já tě zabiju!”
“Tak už toho nechte.”
“Já bych toho klidně nechal, ale můj milí kamarád a přítel ne. On si ještě pořád myslí, že to je sranda. Jenže ten meč mě málem rozsekl na dvě půlky, takže jestli byste byly tak hodní a pomo…” jeho hlas byl přerušen Gotfruovým zařváním a hlavně jeho skokem. Srazil Mabfreda k zemi.
“No tak co, ty obludo! Koupíš mi to pivo nebo ne?”
“Ale tak jo.” Gotfrua ho pustil, kopl do zadku a pronesl památnou větu: “Pohni, mám žízeň!” zas tak památné to nebylo, ale to je jedno. Najednou do místnosti vtrhl Mabfred.
“To jsem ani nevěděl, že čarodějové jsou tak rychlí! No co jé?”
“Venku drak. Moc velký. Obyvatelé kaput.” soukal ze sebe Mabfred.
“Jaký drak zase? To pivo si měl přinést, ne vypít!”
“Přízračný drak. Ten, co jsme ho potkali tam na jihu!”
“Jo ten. Tak to je v klídku. Už jsem se lek.”
“Chrlí oheň?” zeptal se Aragorn.
“Podívám se do své drahocenné knihovny. Tam je hodně informací.” Řekl Mabfred a šel ke knihovně. “Chrlí.”
“Jak to víš tak rychle?” zeptal se nedůvěřivě Aragorn.
“Knihovna hoří.” Aragorn se tedy podíval a zjistil, že knihovna je opravdu v plamenech.
“Aha. Už to chápu.” Gotfrua šel zatím jednat. Koukl z okna před hrad. Viděl, jak se vojáci marně brání.
“Hej ty tam!” zařval.
“Pane! Čekám na Vaše rozkazy!”
“Zastřelit!”
“Rozkaz!”
“Asi bychom měli zdrhnout. Ten oheň se šíří.” Navrhl Nyunyu.
“Taky si říkám. Tak jdeme.” Zavelel Gotfrua. Šel ke dveřím a otevřel je. “Aragorne, ty schody jsou z jednoho z nejdražších stromů na Asterionu, že?”
“Ano. Stály mě kolem deseti tisíc zlatých. Ale neboj - ten obchodník, od kterého jsem to kupoval říkal, že jsou nehořlavé.”
“Myslím, že bys je měl jít reklamovat!”
“Mé schody! Mé nové schody!”
“Pokud vím, tak čarodějové umí uhasit oheň.” Napadlo Nyunyu.
“Ano. Uhněte.” Během pěti vteřin nebylo po ohni ani památky. Jenže po schodech taky ne. “Oheň není. Ale schody také ne. Co budeme dělat?”
Najednou byly teleportováni pryč. Nevěděli kdo ani proč je sem teleportoval. Ocitli se v jeskyni. Měla asi tak deset sáhů na délku a osm na šířku. Vysoká byla asi šest a půl sáhů. Než se stačili rozkoukat, tak se před nimi objevila krásná žena. Mabfred ji poznal. Byla to Sirril - Paní hvězd.
“Dobrý den přeji.” Řekla na přivítanou.
“Dobrej.” Odpověděl Gotfrua. “Kde to jsme?”
“Všechno vám vysvětlím. Na Taře se objevila nová sekta - Přízračná spravedlnost. Usídlili se v Albireu. Byly to mágové na hodně vysokých úrovní. Specializovali se na vyvolávání myšlenkových bytostí. Normální mágové dokáží vyvolat dobrou myšlenkovou bytost jen na místě, kde převládá radost a štěstí nad nenávistí a strachem. Když pak chtěl vyvolat baziliška, zlá myšlenková bytost, musel být na místě, kde je strach nebo nenávist. Ovšem tihle mágové dokáží vyvolat jakoukoliv myšlenkovou bytost jak často chtějí a kde chtějí. Takže začali v Albireu vyvolávat zlé draky, bazilišky, trolly, sekáče, rytíře zkázy a další. V boji již zemřel i Alwarin - nejmocnější čaroděj na straně dobra. Už je nemůžete zastavit, protože na Taře je již asi pět set nových myšlenkových bytostí pod kontrolou Černé hnáty. Nic už je nedokáže zastavit. Asterion bude zničen. Ovšem vy přežijete. Teleportuji vás na úplně jinou planetu. Je to jediný způsob, jak přežít.”
“To se mi nějak nelíbí. Co budeme dělat na úplně cizí planetě?”
“Budete tam dělat, aspoň doufám, to co tady. Konat hrdinské skutky. Tady máte mapu tohoto světa. Takhle vypadá celý Mumuland. Přikládám vám také mapu Aredoru. Stát Aredor má jasně vytyčené hranice. Je to Okruhová cesta. Jakmile skřeti překročí tuto cestu, vyrazí Aredorská armáda a rozšmelcuje to tam. To ale není podstatné. V této jeskyni se před mnoha tisíci léty odehrál Souboj spásy. Dříve zde byl jeden člověk, jméno vám řeknu později, a ten sjednotil veškeré skřety v Mumulandu a chtěl zničit svět. Naštěstí se elfové spojili s trpaslíkama a tuto skřetí hrozbu odvrátili. Ještě teď se někteří historikové diví, že se spojili dva nepřátelské národy, místo toho aby se spojili s lidmi. Pravda, lidé nebyly tak silní, jak jsou nyní, ale měli odhodlání zvítězit. Nakonec jeden mocný elfí čaroděj, Ivan, svedl s Vůdcem souboj v této jeskyni, jak se sem vůbec dostali to zde nebudeme rozebírat. Souboj byl dlouhý, chvíli se zdálo, že Ivan vyhraje, ale ke konci získal Vůdce opět sílu a Ivan byl skoro poražen. Zbylo mu ale ještě trochu síly a pomocí své hole vykouzlil nejmocnější kouzlo, které vymyslel. Kouzlo se mu sice nepovedlo, jak chtěl, ale svůj účel splnilo. Sám ovšem zemřel. Vůdce byl ale teleportován na jinou planetu. Takhle se dostal na Asterion Khar.”
“Takže Khar Démon nebyl z Asterionu, ale z Mumulandu?” zeptal se Mabfred.
“Ano. Kouzlo ale trvá dodnes. Kdo sem vejde, bude teleportován na Asterion. Teď vám ovšem řeknu něco o této jeskyni. Jak jste si ráčili všimnout, tak zde jsou čtyři chodby. Na východ, sever, západ a na jih. Záleží jen na vás, jakou cestu si zvolíte, pokud si například zvolíte cestu zla, což doufám, že ne, tak vám bude nakloněn bůh zla - Svár. Všechno máte napsané nad chodbami. Setkáte se v hlavním městě Aredoru - Fero. Ňáký votázky?”
“Kolik je zde bohů?”
“Pět. Bůh zla, ten jako jediný má jméno, Svár. Dále bůh odvahy a statečnosti, bůh moudrosti, bůh peněz a Nejvyšší bůh.”
“A fakčí tu stejně jak na Asterionu?”
“Ne. Vám se možná bude zdát, že ano, ale ne. Hrdinou se nestanete až vás povýší bůh, ale až vás lidé začnou obdivovat, až se skřetí vojska budou třást hrůzou když vás uvidí a až vás bratr od Khara - Vhar - začne brát jako rovnocenného soupeře.”
“Cože? Khar Démon má bráchu?”
“Ano a není o moc slabší. V něčem dokonce silnější. Sjednotil skřety a už pár desítek let se snaží Mumuland zničit. Teď k těm bohům. Záleží jen na vás, kterou cestu si zvolíte, kterou chodbou s této jeskyně odejdete. Bohové vám budou jen mírně nakloněni a nějaký “dar” dostanete opravdu jen málokdy. Zatím dostali dar pouze dva lidé respektive elf a člověk. Ivan a asi před dvaceti léty dostal magický štít od boha peněz králův rozmazlený fracek, Kiwara.”
“A že by nám alespoň nějak jinak pomohli? Můžeme se na ně v případě nouze obrátit?”
“Můžete. Máte asi tak 5% šanci, že vám pomůžou. Už není čas. Musíte jít. Dávejte si pozor teleport teleportuje každého někam jinam. A ještě něco - nesnažte se hned, jak přijdete na Mumuland…” nestačila již domluvit. Sirril zmizela.
“Tak kam se vydáme?” zeptal se Nyunyu.
“Já idu do chodby odvahy. Kerá to vlastně je?”
“Koukneme se.” odpověděl Aragorn. “Kdo se vydá touto cestou, bude ničit vše živé na celém Mumulandu. Nikdy nepozná radost, bude vždy pociťovat jen nenávist. Tak tahle to asi nebude.” Chodba to byla tmavá a špinavá. Byly z ní slyšet hrozné skřeky. Popošli k další chodbě. Tahle zase byla krásna, na stěnách bylo plno démantů a rubínů. Ozývalo se zde krásná hudba. Tentokrát četl Mabfred.
“Kdo se vydá touto cestou, bude shromažďovat peníze a bude stavět vznešená města. Nikdy nepozná čest a slávu, bude pociťovat strach, že přijde o bohatství.”
“Tož tak ta to taky nebude. Di dál ty jeden votrapo a čti to rychlejc nebo tě prohodím tou chodbou zla!”
“Vždyť už běžím.”
“I starej a vopelichanej dědek by tě předběhl.”
“Víš co, vlez mi na záda!”
“Fakt? Ale bude tě to krapek bolet…”
“Já radši přečtu tu třetí.”
“To by bylo nejlepší. Takže pohni než ti pomůžu.” chodba to byla úplně obyčejná a ozývalo se, jak někdo s někým bojuje.
“Kdo se vydá touto cestou, bude konat hrdinské skutky a bude se snažit zbavit Mumuland skřetů a podobné havěti. Nikdy nepozná, co je to bohatství. Bude velmi slavný.”
“Chachá - na co ještě čekáte - jdeme ne?”
“Počkáme na Mabfreda, ať přečte ještě tu čtvrtou chodbu.”
“V chodbě je ňáký průvan! Ty jóó - telep…”
“Tak si přečteme ještě čtvrtou chodbu. Kdo se vydá touto cestu, bude se snažit najít co nejvíce nových věcí a prozkoumat všechny astrální sféry. Nikdy nepozná bohatství, většinou ani slávu. Bude čestný a vytrvalý. Akorát pro mě. Já jdu tudy a vy dva jděte za Gotfruou.”
“Dobře. Setkáme se ve Feru.”
“Ale kde tam?”
“Třeba půjdeme do věznice a zeptáme se, jestli tady není nebo nebyl takový barbar, který dělal velkej bordel. Myslím, že Gotfruu najdete vždycky. A zbytek se bude zase ptát a je to.”
“OK. Tak jdeme.” Zavelel Nyunyu. Nyunyu s Aragornem vešli do chodby. Jak říkal Gotfrua, byl tu průvan a teleport taky. Prošli jim. Každého ovšem teleportoval někam jinam.
Setkání
Aragorn se ocitl ve městě. Přesněji nevěděl. Kolem něj proudily davy lidí. Divil se, že si nikdo nevšiml, že se tady objevil jen tak. Hned se zeptal jednoho člověka, kde se vlastně nachází. První člověk si z něj dělal srandu, že prý je v trpasličím městě plném krolů. Druhý se sice divil, ale řekl, že toto město se jmenuje Fero.
“No vida, takže jsem první. Teď už jen počkat, na zbytek.” Neměl peníze, ale pomáhal se vším možným a nemožným. Vydělal si pár zlatejch, ale jeho druhové se neukazovali. Byl už sedmý den. Šel se podívat do jedné hospody. Moc lidí zde nesedělo. Zeptal se hostinského, co je nového, ale on jen odpověděl, že s takovýma blbcama se nebude vybavovat, že si má radši dát něco tvrdšího.
“Tak jo, jednu sodovku!”
“Cože? Asi budu muset jít k ušnímu.”
“S-o-d-o-v-k-a!” zopakoval mu to Aragorn.
“Jo máme poslední.”
“Vidíte jak se rychle prodává.”
“Doufám, že vám nevadí, že už je poslední asi tři roky.”
“Ani ne.” Aragorn vzal sodovku a šel si sednout ke stolu. Chtěl se s někým pobavit, protože ten hostinský ho celkem naštval. Sedl si k takovému podivínovi. Popíjel pivo a nijak nereagoval, že si k němu Aragorn sedl. Ten si už začal myslet, že všichni na této planetě s nikým nemluví, že se každého bojí.
“Jak se máte pane?” začal rozhovor.
“De to.”
“Je v městě něco nového? Víte, už jsem zde dlouho nebyl.”
“Není.”
“A nevíte, jestli do města nepřišel takový velký a nezdvořilý barbar?”
“Nevím.”
“A nevíte, kdo jsou ti tři chlápci, co stojí za vámi?” chlápek se rychle otočil a začal rychle a nesrozumitelně mluvit.
“Ne já to panebože nechte mě mám ještě pomoc vždyť já to ne nechte mě!”
“Hele starouši, dlužíš nám pěkný prachy.”
“Vždyť já jsem vám vrátil už trojnásobek toho, co jsem si od vás půjčil.” “Ale měl si vrátit desetinásobek!”
“Říkali jste dvojnásobek, ještě před týdn… dobře dostanete co chcete. Zítra.”
“Pozdě!”
“Teda ne že bych se vám do toho chtěl splést, ale není to přece jen trochu moc, co po něm chcete? Nevím, jak u vás, ale u nás se tomu říká vydírání!” řekl Aragorn.
“Hele dědku, jestli hned nezmlkneš, tak ti rozmlátíme ciferník.” odpověděli. Mezitím k Aragornovi přišel hostinský a potichu mu pověděl.
“Nezačínal bych si s těma chlápkama. Je to mafie - Černá hnáta - zabijou každýho, kdo se jim postaví do cesty. Chcete spočítat, jak dlouho byste žil, kdybyste je zabil? Teda jestli by se vám to vůbec povedlo. Žil byste, one moment please, minuta, než se to dozvědí na ústředně, minuta, než se vydají potřebné příkazy, minuta, než vás najdou a minuta, než vás zabijou. To dělá dohromady čtyři minuty!!!”
“Radím ti, abys toho starýho blázna poslechnul!”
“Tak dobře. Dělejte si co chcete. Mě to nezajímá.”
“Tak se mi to líbí.” Aragorn se otočil a šel k hostinskému, který již opět stačil zalézt za pult.
“Jednu láhev Whisky.”
“Pán přesedlal na tvrdší?”
“Ano. Pohněte sakra!”
“Tady to máte. Stříbrňák!”
“Tady.” Položil na bar stříbrňák a vzal si láhev do ruky a napil se z ní. Šel pomalu k těm třem, co pomalu začali mlátit toho chudáka.
“Něco si zapomněl?”
“Jasan.”
“A co?”
“Ále - koupil jsem vám láhev Whisky.”
“Hmm děkujem.” Natáhl ruku, ale Aragorn na nic nečekal. Jak měl tu láhev v ruce, tak ho sní praštil do hlavy. Zlodějíček padl k zemi, ani nedutal. Ostatní dva nejdřív nechápalo, co se děje, ale Aragorn jim to připomněl. Skočil a kopl jednoho do hlavy. Ten se skácel k zemi, ale druhý vzal židli a přetáhl s ní Aragorna. Ten taky spadl k zemi. Jak ležel na zemi, tak kopl toho druhýho do noh a ten spadl na zem. První už ale vstal a šel po Aragornovi. Chytil ho za krk a “postavil”. Druhý vstal a začal do něj boxovat. Aragorn uměl pár triků, co ho naučil Nyunyu, ale na ně viditelně neměl. Stačil ještě toho, co do něj boxoval, kopnout do břicha a prvnímu šlápl na nohu. Dostal se ze sevření, ale byl v obklíčení. Všichni návštěvníci této hospody už dávno utekli a hostinský taky. Nikdo mu tedy nemohl pomoci. První se na něj rozběhl, ale Aragorn jen podřepnul a tak útočník spadl na stůl. Druhý udělal otočku s výskokem a kopl našeho nebohého Aragorna do hlavy. Ten jen zavrávoral. Najednou někdo vpadl dovnitř. Aragorn už byl skoro v mdlobách, ale ještě něco uslyšel.
“Americana!” ano byl to Nyunyu! Vpadl do hospody a ihned zaútočil na jednoho. Kopl ho do hlavy hned udělal otočku a jeho noha narazila na zlodějíčkovo břicho. Ten se skácel k zemi. Nyunyu mu dal ještě ránu do zad a bylo od dalšího pokoj. Poslední se rozběhl, a že kopne Nyunyu do hlavy. Ten útok vykryl a dal mu jednu pravou nefalšovanou českou facku. Kopl ho do tam toho místa a ještě mu jednu vrazil. Útočník padl k zemi a Nyunyu šel rychle k Aragornovi ošetřil ho a šli do hotelu. Před hospodou si ještě Nyunyu vzal svůj luk a toulec. Cestou mu Nyunyu vykládal, co za těch pár dní prožil.
“Díky, že si mě zachránil. Přišel si v pravou chvíli. A kde si vzal ten luk a šípy?”
“To je na dlouhý vyprávění. Jak jsem prošel teleportem, tak jsem se ocitl před nějakým lesem. ,Půjdu se kouknout do lesa.‘ Řekl jsem si. Tak jsem šel. Les byl krásný. Připomínal mi Červený les, kde jsem vyrůstal. Najednou jsem uslyšel křik. Rychle jsem běžel do těch míst, odkud byl křik slyšet. Uviděl jsem gobliny. Hodně goblínků. Sice jsem zbraň neměl, ale víš, že já jsem mnohdy bez meče silnější než s mečem.”
“Ano. To jsem se mohl před chvílí přesvědčit.”
“Běžel jsem ještě rychleji a skočil jsem na prvního goblina. Povalil ho na zem a rozbil jsem mu hlavu o jeden šutr. Vzal jsem si jeho dýku a hodil jsem ji po dalším goblinovi, co si mne všimnul a běžel na mě. Dýky sice neumím házet tak dobře, jako ty, Aragorne, ale ze čtyř metrů jsem se strefil a zabil ho. Najednou jsem zahlédl, jak dva goblini běží kousek od řeky a máchají loučemi. Neváhal jsem ani vteřinu a rozběhl se a skočil na ně. Jak goblini tak i já jsem spadli do řeky. Louče samozřejmě taktéž. Gobliny jsem ještě tak trochu utopil a šel jsem dál. Uviděl jsem malého elfíka, patně dítě, jak stál u něj. Byl celkem daleko ode mě, takže jsme musel vzít kámen a hodit ho po tom goblinovi. Strefil jsem ho do zad. Goblin se otočil a rozběhl se na mě. Já jsme měl v ruce ještě jeden kámen, takže jsem to po něm mrštil. Šutr letěl a strefil goblina přímo do čumáku. Než se vzpamatoval, tak jsem mu jednu flákl a byl klid. Zabil jsem ještě pár goblinů, zbytek pozabíjeli elfové. Seběhlo ke mně pár elfů a děkovali mi. Ptali se, odkud že jsem. Chvíli jsme nevěděl co říct, pak jsem odpověděl, že jsem z Fera, z hlavního města Aredoru. Přivedli mě až ke královně elfů a vylíčili, jak jsem zachránil to dítě a jak jsem zabil ty gobliny s těmi loučemi. Královna mi taky poděkovala a dala mi tento dlouhý luk a šípy. Podle toho co jsem pochopil, tak se zde normálně v obchodech dlouhý luk ani nekoupí. A když jo, tak je prý abnormálně drahý. Ještě mi řekla, že v jejich lese jsem vždy vítán. Další den jsem se vydal na cestu. Kdy jsem dorazil to už víš.”
“Ano a moc dobře.” za chvíli dorazili do hotelu. Teda jestli se tomu tak dá říkat.
Král Gottwald II.
Příští den šli po městě. Došli až na náměstí a viděli, jak tam stojí fůra lidí a na něco se dívají. Zřejmě nějaký zápas. Šli blíže. Viděli, jak nějaký barbar bojuje s nějakým člověkem. Barbar má v ruce dlouhý meč a ten druhý taky. Byly beze zbroje a bojovali. Ten barbar mu to pěkně nandával. Každou chvíli ho kopl a dělal si z něj srandu. Nebohý člověk už nemohl a vzdal se.
“Promiňte pane, já bych se jen chtěl zeptat o co tady jde?” zeptal se slušně Mabfred.
“Drž hubu!”
“Přátelští to lidé.” řekl Nyunyu.
“A mírumilovní. Zkusíme jiného. Promiňte pane, já bych se jen chtěl zeptat o co tady jde?”
“Sakra buďte ticho!”
“Tak to zkusíme jinak. Dívej se.” Řekl Nyunyu a rukou vrazil do jednoho, co stál vedle něho. “Hele, vo co go?”
“Ten barbar se vsadil, že je nejlepší šermíř ve městě. Zatím se mu daří.”
“No vida. Tady se to s lidmi musí umět.”
“Nepřipomíná ti ten barbar někoho?”
“No, tak je tu teda někdo, kdo by mě porazil? Néé? Vy jste ale sraby! To jsem si od vás nemyslel!”
“Já bych šel!” ozvalo se z davu. “Ale museli bychom bojovat beze zbraně.”
“No tak na to já nesu! Na tyhle blbůstky je Nyunyu. Ten by vás dal všechny se zavázanýma kukadlama a ještě by moh jednou rukou střílet z luku!”
“Tak nám ho přiveď!”
“Teďkon tady není. Jen co se objeví, tak ti to ukáže. Přísahám!”
“Ale ne… já ho zabiju…” řekl ne zrovna vesele Nyunyu. “Gotfruo! Haló! Já jsem tady!”
“Hele kdo přišel Nyunyu! Jak se… a sakra… ty si to asi slyšel, že?” věděl, že Nyunyu se jen tak pro nic za nic nepere.
“Ano. A mockrát ti děkuju.”
“Tak ty si ten zázrak?” zeptal se ten muž, se kterým měl Nyunyu bojovat. “Ubohý elf? Myslím, že tě já dám se šátkem přes oči.”
“Původně jsem ten boj chtěl odmítnout, ale do konce svého života ti neodpustím, že si mi řekl ,ubohý elf‘!”
“Aby ses nepotento!”
“Tak to už si vážně přehnal! Idem na ten boj, ať už to máš tu nakládačku za sebou.”
“Elf mi dá nakládačku? Lidi slyšeli jste to? Mě, prvorozenému synovi krále Gottwalda! Já Alexandr Karel Ludvík Ivanovič Gottwald se nenechám zmlátit od ubohého elfa!” Nyunyu nic neříkal. Jen to jméno mu připomnělo Avicenu. Vlezli do ringu a začal boj. Nyunyu učil mistr boje beze zbraně na Asterionu. Byl to jeden starý elf. Učil se poctivě. Pokaždé, když Nyunyu přišel do Červeného lesa, stavil se za ním, ať mu elf ukáže další triky. Chvíli jen tak obcházeli a koukali se na sebe.
“Hej, ta chatrč za tebou je královský hrad?” zvolal náhle Nyunyu. Princ se otočil. Přesně na to Nyunyu čekal. Rozběhl se a skočil. Alexandr se mezitím stihl opět otočit a Nyunyu ho kopl do hlavy. Alex to nečekal a spadl k zemi. “Bitky nejsou jen o síle a obratnosti, ale taky o myšlení. To ti asi ještě nedošlo, že?” tahle řeč jen Káju dorazila. Rychle vstal a chtěl Nyunyovi jednu vrazit. Nyunyu jeho ruku chytil a táhl ji dál, takže Ivanovič jakoby prošel kolem Nyunyu, ale ten neváhal a ještě mu podrazil nohy. Alex spadl na zem. “Nejseš na zemi nějak moc často?” Kája vstal a chtěl kopnout Nyunyu do hlavy. Nyunyu mu opět nohu chytnul a jednou nohou kopl Ivanoviče do nohy, na které stál. A už se zase válel na zemi. Diváci kolem se smáli. Alex se na ně zlostně podíval. všichni se ihned řehtat přestali. “Už i diváci se ti smáli. Zkus vymyslet něco novýho.” vstal.
Tentokrát zaútočil Nyunyu. Dal mu jednu ránu do obličeje, ale ani Alex nezahálel. Kopl ho do boku a rychle taky Nyunyovi podrazil nohy. Spadl k zemi.
“Tak kdo je tady blbej, hmm?” řekl posměvačně Alex.
“Ty!” odpověděl Nyunyu a než se Ludvík nadál tak opět ležel na zemi.
Nyunyu ho totiž kopl do noh. Oba dva vstali. “Nemáš ještě dost?” viditelně neměl, protože zahájil ofensivu. Nyunyu jen lehce vybíral jeho údery a kopy. Až se jednou naštval a srazil ho k zemi. “Musíš se víc snažit!” vstal. Nyunyu už chtěl souboj ukončit, takže kopl Ludvíka nejprve do hlavy a hned do břicha. Ivanovič ležel na zemi a nic neříkal. Asi za minutu vstal. Nevypadalo to, že chce přiznat, že byl poražen.
“Stráže! Sakra stráže!” zakřičel najednou. Než se Nyunyu nadál, obstoupili ho stráže. Chvíli uvažoval, že své umění předvede i jim, ale řekl si, že by to ještě zhoršil. Gotfrua s Aragornem nemohli nic dělat. Odvlekli ho do žaláře. Příští den za ním přišel Alexandr.
“Omluvíš se mi a dáš mi veškerý svůj majetek a pustím tě.”
“Nebo?”
“Nebo tě předvedu před krále a ten bude tak milí, že tě pustí a dá ti na cestu i něco na zub.”
“A co to bude?”
“Tvoje hlava! Kterou ti samozřejmě nejdřív usekne.”
“Zdejší král je milí, jak říkáš, vyberu si radši jeho!”
“Jak myslíš! Pojď za mnou.” Nyunyu tedy šel za ním, samozřejmě v doprovodu stráží. Došli až ke královi.
“Nechej nás o samotě, můj synu.”
“Dobře tati.”odpověděl synáček.
“Takže ty si prý několikrát uhodil mého syna.”
“Ano. Asi tak desetkrát.”
“Takže se přiznáváš?”
“Ano. Přiznávám.”
“Teď musíš ještě říci důvod!”
“Vyzval mě na souboj a posmíval se mi.”
“Cože? Zopakuj to?”
“Vyzval mě na souboj a posmíval se mi.”
“Myslíš to zcela vážně? A máš svědky?”
“Ano myslím a ano mám.”
“Dalo se to čekat. Stráže odejděte prosím.” Stráže odešli. “Můj syn je nečestný a často se pere. Taky je mstivý. Je po matce. Jeho matka byla čarodějka a učarovala mě. Vzal jsem si ji a měl jsem s ní tohle.” Ukázal na portrét Alexandra visící na zdi. “Celý národ mě nenáviděl. Už je to dvacet let. Asi po roce jsem ji načapal, jak krade a dozvěděl jsem se, že i vraždí. Nechal jsem ji popravit. Za ten rok se naše království hodně změnilo ke zlému. Celých dvacet let se snažím napravit, co jsem pokazil a nakonec mě zradí můj syn. Ještě, že druhý syn je poctivý a moudrý. Děkuji ti, Nyunyu, že si mu dal tu nakládačku. Řekni si co chceš, já ti dám.”
“Děkuji veličenstvo. A netrapte se. Jste jistě dobrý král. Po zemi jsem o vás slyšel jenom chválu. A co se týče darů, mám všechno, co potřebuji. Vlastně, moji druhové by jistě potřebovali zbraně a zbroje.”
“Přiveď je zítra do zbrojnice.”
“Dobře. Nashledanou.” Nyunyu vyšel ven a před vchodem stáli Gotfrua s Aragornem i Mabfredem. “A hele, kdo se vrátil.”
“No však mu to taky trvalo. A kde si myslíš, že byl? Ano uhodl si - u léčitele!” řekl Gotfrua.
“Nebyl jsem tam jako pacient, ale jako výpomoc.”
“Čaroděj bude léčit! Kdyby to byl řekl Nyunyu nebo Aragorn tak bych jim eště věřil, ale ty a léčit jo? Vždyť ty by ses tam ještě udusil s obvazy, ty nešiko!”
“A ty bys léčil poškrábanou nohu nebo ruku mečem!”
“No jistě. Kdo by ke mně přišel se škrábancem na noze, ten by pocítil můj meč v hlavě!”
“Nemocného člověka ještě vyhnat z nemocnice. To je vrchol blbosti!”
“A druhý vrchol je jít k léčiteli, když máš jen škrábanec na noze. Hele necháme toho a ty radši vyprávěj, kolikrát si za tu svou pouť zemřel.”
“Tak dobře. Objevil jsem se na kopci a pode mnou byla nějaká vesnice. Šel jsem tedy do vesnice. Zprvu si mě nikdo nevšímal, ale pak mne oslovili dva sousedi.”
“U nás se říká súsedi.” poznamenal Gotfrua.
“A no jo furt. Přeli se, komu patří ovoce, když spadne k sousedovi. Ten, co mu patří strom, se jmenuje Petr a ten druhý, co si dělal nárok na jablka, která mu spadli na zahradu se jmenoval Mirek. Požádali mě, abych spor vyřešil. Mirek říkal, že co je na jeho zahradě je jeho. Petr, že to spadlo z jeho stromu, a že Mirek má stromů ještě asi deset a chce mu jenom ublížit. Tak jsem jim navrhl, ať strom pokácí, že žádné spory nebudou. Mirek horlivě přikyvoval, ale Petrovi se to moc nelíbilo a nesouhlasil. Dal jsem zapravdu Petrovi. Mirek chtěl opravdu jen sousedovi, pardon, súsedovi ublížit.”
“Tož já bych vyřešil inak. Já bych je oba zabil a jabka bych sněd sám.”
“Typický barbar. Zeptal jsem se ještě kudy do Fera. Řekl mi, že bych měl jít nejdříve do Měra a pak s nějakou karavanou do Fera. Poděkoval jsem mu a šel jsem. Cestou jsem narazil na primátora této vesnice. Pozdravil mě. Chvíli jsme se jen tak bavili, pak mě ale poprosil o pomoc. Řekl jsme mu, že pomůžu, jak budu moci. Líčil mi dlouhý příběh z něhož vyplynulo, že trpí nájezdy goblinů z hor. Už půl roku. Vláda se snažila s tím něco dělat, ale neuspěli. Vojsko goblini rozmetali, ale královy vojáci také pár desítek goblinů zabilo. Poté král řekl, že si už máme poradit sami, protože se schylovalo k jiné a hlavně větší bitvě. Teď je vojsko oslabené, proto k nám ještě nikoho neposlali. Slíbil jsem jim tedy pomoc. Řekli mi, že mají asi tak patnáct bojeschopných mužů. Řekl jsem jim, že až goblini přijedou, mají zůstat ve vesnici, já že se o ně postarám. Dal jsem jim i nějaké pokyny, kdyby se stalo něco nepředvídatelného a jinak jsme čekali. Asi za dva dny se ozval křik. Vyšel jsem z vesnice ne kopec a uviděl jsem asi tak třicet pět goblinů. Moc jsem se s nimi nepáral a zasypával je ohnivými koulemi. Hodil jsem jich tam asi deset, takže většina goblinů lehla. Zbytek utíkal pryč. Neváhal jsem a zakouzlil jsem jedno veselé kouzlo, které jsem sám vymyslel. Mělo velký dostřel a velký rozptyl. Zabilo to zbytek goblinů. Vrátil jsem se do vesničky a starosta nevěděl, jak mi má poděkovat. Řekl jsem jim, že bych chtěl koně. Tak mi dali nejlepšího koně co měli a já vyjel do Fera. Tak a teď by nám své zážitky mohl povědět mistr blbosti, Gotfrua udatný.”
“Tak poslúchajte. Ocitl jsem se uprostřed ňáký karavany. Hned sem se zeptal ňákýho mrňouse, co stál vedle mě, kam ta karavana míří. Ten parchant se mi vysmál, ale nakonec to z něho vylezlo. Jel jsem z Kromocity přes Měro do Fera. Právě sme vjeli do ňáké sútěsky a všicky se najednú začali strachovat. Tož zeptal jsem se, vo co de. Moje chyba, že jsem se zeptal zase toho parchanta. Řek mi, že tu žijou vodní příšery a když na zem spadne jen kapka vody, tak všichni zemřeme.”
“Ty si mu to samozřejmě věřil, že?” zeptal se Mabfred.
“Nevěřil! Jednu jsem mu vrazil. On se rozbrečel, takže jsem ho musel uklid(n)it. Pohrozil jsem mu pěstí a dítě hned přestalo brečet. Takhle se utišují děti. Za chvíli jsem pochopil, proč se všichni tak báli. Asi po deseti minutách nás přepadli goblini. Neměl jsem zbraň, ale vzal jsem si první meč, který jsem u ňákýho padlýho kolegy viděl. Pozabíjel jsem asi deset goblinů. Moc mi poděkovali a to bylo všechno. A Aragorne, co ty? Každý z nás už má někde přátele a každý si opatřil zbraň. Jak si na tom ty?”
“Já jsem nejdůležitější osoba v družině. K čemu by vám byly vaše zbraně, kdybyste je neměli proti komu použít. já jsem vám obstaral nepřítele.”
“A kdo to je?” zeptal se Mabfred.
“Ále - nějaká Černá hnáta.”
“Černá hnáta? A co to je?”
“Černá hnáta je síť, mafie, nejlepší v tomto státě.”
“Aha.”
“A půjde po mě. Vlastně už i po vás.”
“Hmm.”
“Vrahové… profesionální vrahové…”
“My víme.”
“Vám to ani nevadí?”
“Ani ne. Bude sranda.”
“Tak jo. Hele půjdeme na kutě ne?”
“Hmm.” tak šli spát. Vlezli do hotelu a trochu se divili, že tu není recepční. Nevěnovali tomu moc pozornost a šli do svých pokojů. Každý měl svůj. Asi po minutě někdo vykřikl z Nyunyova pokoje. Všichni se tam běželi podívat a hlavně sebou brali léčivé lektvary.
“Co se děje? Co se děje?” křičeli jeden přes druhého.
“To nic. Jenom se měl snažil někdo zabít.” Nyunyu se ukládal k spánku.
“A jak to dopadlo.”
“Byl to zkušený zabiják, ale zapomněl, že neumí lítat.”
“No a? Vždyť okno je asi metr nad cestou.”
“Fakt? Tak to asi ještě žije. I když - málokdo přežije dýku v hlavě.”
“Ty si vzal svoji dýku a bodl si mu ji do hlavy a pak si toho vraha i stou dýkou vyhodil z okna?”
“Moje dýka! Má nová dýka!” Nyunyu rychle skočil z okna a vytáhl z hlavy svoji dýku. Tím noční dobrodružství skončilo. Ráno se probudili a šli do královského hradu pro odměnu. Došli tam asi za deset minut. Král je přivítal ve zbrojnici a naši hrdinové si začali vybírat zbraně, zbroje a štíty a různé doplňky. Nyunyu si hlavně vzal asi deset toulců šípů do dlouhého luku, protože si sám šípy dělat nechtěl a kupovat jeden šíp za jeden zlatý opravdu nechtěl. Král jim ale ještě něco chtěl.
“Víte, vy jste taková dobrá parta. Já bych od vás něco potřeboval. Já už nevím, co mám s tím mým klukem dělat. Nebudeme chodit kolem horké kaše - nevzali byste ho do vaší družiny? Určitě by se hodně naučil. Hlavně disciplínu. Možná by si víc vážil věcí dokola. Tak co, plácnem si?”
“My si to rozmyslíme.” poodešli trochu dál od krále. “Já bych ho vzal. Takovou drezůru už dlouho nezažil.”
“A ani nezažije. Berem ho, bude sranda.”
“Tak teda, pane Gottwalde, my to teda bereme. Ovšem, musí kohokoliv z nás na slovo poslechnout, jinak trestáme!”
“Dobře, všechno jsem už zařídil. Ludvíku!”
“Ano tati.”
“Tak tady máš svoji družinu. Jas jsem ti říkal, budeš je na slovo poslouchat!”
“Jasně.” vyšli ven. Družina se mu představila jmény a šli do svého domku, který jim pan král nechal. Nebyl to žádný nóbl domek, ale tak akorát pro dobrodruhy. Hned si vyzkoušeli, co vlastně Ludvík umí. Nic moc. Mečem se ohánět neuměl, lukem taky střílet neuměl a prát se - to mu ještě trošku šlo. Příští den ho začali trochu cvičit. Asi po týdnu vyrazili za dobrodružstvím. Dozvěděli se, žene jih od Aredorských hranic se usadili orkové.
Orkové
Svítalo, když vyjeli z Fera. Král jim dal také celkem dobré koně.
“To je drzost. Takové koně měli na Asterionu sedláci a ne dobrodruzi!” nadával Gotfrua.
“Vždyť je to dobrý kůň, co se ti nelíbí?” odpověděl Mabfred.
“Hele ty tvoje moudra říkej někomu jinému a dávej bacha ať s tý herky ještě nesletíš!”
“Já a sletět, jo?”
“Tak kdy si naposledy sletěl?”
“Jsou to tak tři… hodiny.”
“Vidíš. Nemehlo.”
“Neříkej mi nemehlo! Kdo už pozabíjel asi sto goblinů?”
“Já!”
“Ty tak, já!”
“Ty jo? Jak si to vyprávěl, tak jich bylo asi třicet a teď jich je sto. Máš bujnou fantasii!”
“Tak jich bylo třicet no. Bacha skřeti!”
“Kde? Já jim ukážu co dokážu!”
“Nechal se napálit, nechal se napálit!” radoval se Mabfred.
“A ty si zase slepej!”
“A ty seš zase blbej!”
“A ty neumíš jezdit na koni, protože ti spadl bágl s jídlem.”
“Kde?”
“Je to asi sto sáhů odsud.”
“Kterým směrem?”
“Nalevo!”
“Tak já jedu. Počkejte tady.”
“Ten kouzelník je ale blbý,” řekl Ludvík “Ten bágl musí přece ležet za námi, když mu před chvílí spadl, to dá rozum ne?”
“Ty si ho taky moc nezdědil. Bágl s jídlem veze Gotfrua s Aragornem. Mabfred veze velký kulový!” řekl Nyunyu.
“Hej,” ozvalo se z dálky. “Kde je ten bágl?”
“Příme před tebou. Ty ho nevidíš? Pak že nejseš slepej!”
“Aha, už ho mám.” Všichni se koukli za Mabfredem, který měl v ruce bágl, patrně s jídlem. “díky, že si mi to řekl, nezapomenu ti to.” Nikdo to nechápal.
“Ale to není možné, vždyť jídlo taháme jen my dva!”
“Myslím, že bys měl jít k cvokařovi.”
“Taky myslím. Teda, ani omylem. Teď mi řekneš, jak si to udělal nebo nebudeš po cestě sbírat jenom bágly s jídlem, ale taky třeba svoji hlavu!” řekl rozzuřeně Gotfrua. Mabfred mlčel, jen se usmíval. “No tak co bude! Vzpomeň si na Avicenu!”
“Dobře. Víš stačilo obyčejné kouzlo…”
“Tak kouzlo jo? To se dalo čekat, že kouzelníci se nehádají poctivě!”
“Zato ty seš poctivej, když mi vyhrožuješ zbraní, co?”
“Jistě, to je normální.”
“Už toho nechte, dorazili jsme patrně tam, kde jsme potřebovali.” zakřikl je Nyunyu.
“A to jako kde?” zeptal se nechápavě Gotfrua.
“Podívej se před sebe!”
“Cha! Goblini!”
“Pojďte, musíme vymyslet plán, jak je zlikvidovat.” Orkové byly venku, u ohniště. Bylo jich tam asi tak sto. Sedli si do kruhu a přemýšleli, jak je zlikvidovat. Nyunyu navrhoval, že se všichni schovají do lesa a Nyunyu s Aragornem po těch zrůdách začnou střílet. Jakmile se poběží na ně, vstoupí do boje zbytek družiny.
“Durandal! Durandal!” ozývalo se ze zadu. Aragorn navrhoval, že je obklíčí a všichni naráz zaútočí.
“Uáááááááááááááááááááááá!” Mabfred zase vymyslel, že tam hodí pár ohnivých koulí a pak tam všichni vlítnou. Teď se chtěl prosadit Ludvík.
“Víte, já bych navr…”
“Drž hubu!”
“Tebe se nikdo neptal.” zakřikli ho Aragorn s Nyunyu.
“Durandal!”
“Co zase Gotfruovi přeletělo přes nos?” zeptal se Mabfred.
“A kde vůbec je?” otázal se Nyunyu. Nyunyu vylezl na kopec aby dobře viděl na tábor orků. “Hele Gotfruo nechtěl bys nám místo toho vraždění orků pomoct s plánem, jak je zlikvidovat?!”
“No jo furt. Za chvíli jsem tam.”
“Tak si pohni.” Nyunyu se vrátil ke zbytku. “Gotfrua vymyslel nejlepší plán ze všech. Prostě tam vletět a povraždit to. Jestli si chcete ještě nějaké gobliny zabít, tak si musíte pohnout.”
“Už jsem tu. Tak, jaký máte plán?”
“Žádný.”
“Skvělý plán. Měl jsem lepší. Doufám, že máte sílu sesílat léčivá zaklínadla. Jeden mě praštil klackem přes hlavu. Asi třikrát.”
“Chachá! Jelito! Nechá se od goblina třikrát praštit! To je válečník!”
“Zato ty si se tam vůbec bál jít!”
“Radši pojedeme zpět do města. Nemáme zásoby a ani náladu někde v lese přespávat. Tak jedem rychle!” ještě zběžně prohlédly tábořiště, jestli nenajdou něco zajímavého a jeli do Fera. Cesta utíkala pomaleji, než když jeli ráno. Zdálo se jim, že vidí kouř. Nevěděli jistě, jestli to je kouř, ale jistě věděli, že tím směrem je Fero. Mabfred použil kouzlo “Orlí oči” a podíval se, co to je. Zjistil, že to je opravdu kouř. Město totiž hoří. Ještě chvíli se díval, co způsobilo požár, ale ihned se zděsil.
Nuda začíná
“Co se sakra děje?” zeptal se Aragorn.
“Jsme v pěkné kaši.”
“To není nic novýho.” řekl jízlivě Gotfrua. “Hlavně když si s náma ty!” samozřejmě věta směřovala Mabfredovi. Ten na to kupodivu neodpověděl. Jen řekl Tři slova.
“Skřeti, město, útok!”
“A jsme zase v tom!” řekl Nyunyu.
“Pořád jenom zachraňovat svět. Baví vás to ještě? Já bych se na to vykašlal a nechal jednou zlo zvítězit.” Řekl znuděně Gotfrua. “Tak co, zachráníme Mumuland?”
“Budeme hlasovat. Já bych ho zachránil, aspoň bude nějaké vzrůšo!” řekl Mabfred.
“To je fakt, já jsem pro.” řekl Nyunyu.
“Já ne, mě už to nudí.” Odpověděl Gotfrua.
“No, jestli bych mohl i já hlasovat. Teda ne že bych se chtěl nějak vnucovat, ale…”
“Tak vymáčkni se už sakra!”
“Já bych se o tu záchranu pokusil, protože jaksi…”
“Jasně, všechno chápeme. Teď ty Aragorne.”
“Tak idem, na co ještě čekáme?”
“A co vlastně budeme dělat? Půjdeme do města?”
“Nic lepšího mě nenapadá.” odvětil Mabfred.
“No jo - bodejť by tě něco napadlo něco jinýho! Ty máš místo mozku hov…”
“Sakra! Musíte se pořád hádat? Vyrážíme, takže si pohněte!” všichni nasedli na koně a jeli vstříc novému, vlastně starému, dobrodružství! Během deseti minut byly ve Feru. Město bylo v plamenech a pár zoufalých vojáků se ještě pokoušelo vzdorovat skřetímu náporu. Skřeti zde byly sice slabší, než na Asterionu, ale zato jich bylo asi třikrát více. Viděli asi tak dvacet tisíc skřetů. Narazili na krále Gottwalda II. A ptali se, jak mohou pomoci.
“Najděte co nejvíce živých lidí a rychle je shromážděte na hlavním náměstí. Mizíme! Musíme na skřetí vojska upozornit ostatní města. Fero je ztraceno!”
“Dobře. Jdeme!” dobrodruzi šli a hledali živé lidi. Říkali jim, ať se dostanou co nejrychleji na hlavní náměstí. Skřeti se právě dostali do města a stanuli tváří v tvář našim hrdinům. Ti vytasili zbraně a čekali. Skřeti se zastavili. Král už touhle dobou odcházel z města. Ve Feru bylo jen pět živých lidí a skřeti.
“Vzdejte se a budete ušetřeni!” zakřičel obecnou řečí jeden ze skřetů, patrně velitel.
“Až naprší a uschne!” odpověděl Gotfrua. Byl mistrem vyjednávání se skřety.
“Tak dlouho čekat nemůžeme, radši vás zabijeme!”
“Přece se nějak dohodneme. Vy odejdete a přežijete. Jestli neodejdete, tak si z vás udělám kaši s kakaem a půllitrem piva!”
“Hele, Gotfruo, si zabiják myšlenkových bytostí, ne skřetů. Nemáme moc velkou naději, že vyhrajeme! Radši utečeme a budeme bojovat někdy jindy.” zašeptal Mabfred.
“Čo bolo to bolo. Terasky som zabiják skřetů!” odpověděl Gotfrua. “Tak co, vypadnete nebo chcete dostat nakládačku, hmm?”
“Lákavý výběr, ale asi si vyberu nakládačku. Hrr na ně!” zakřičel ten blbej skřet.
“Vždycky jsem říkal, že skřeti jsou blbci.”
“Nevím, jestli nejsme blbí my…” odpověděl Mabfred.
“Nekecej a bojuj sakra!” křičel Nyunyu, který už po skřetech vystřílel asi deset šípů a zabil třicet skřetů. Nyní se rozhodl použít fintu šmik-šmik a zároveň fintu pic-bác-bác. První finta spočívala v tom, že po výstřelu se Nyunyu posunul o dva, tři kroky dozadu. Druhá finta vypadal tak, že Nyunyu vzal dva šípy a zároveň je vystřelil do dvou skřetů. Tu druhou fintu ještě moc neuměl, ale jelikož bylo nemožné v běžícím davu skřetů netrefit, byla finta účinná. Aragorn s Gotfruou bojovali se skřety ručně. Ludvík měl lehkou kuši, takže stál vedle Nyunyu a střílel po skřetech. Skřeti byli slabí, zabít jednoho nedělalo našim hrdinům problémy. Ovšem zabít jich tisíce… to už byl celkem problém. Najednou došli Nyunyovi šípy. Měl poslední. Chtěl si ho šetřit na vhodnou příležitost. Stál a nemohl nic dělat. Mohl se zapojit do bitvy, že by používal jen ruce a nohy, ale to by bylo o kejhák. Mabfredovi už taky docházela síla kouzlit.
“Radši vypadneme! Došli mi šípy a skřetů neubývá!”
“Ani omylem. Máme práci.”
“Já vím, ještě asi dvacet tisíc skřetů. To ještě nepřišli lučištníci a šamani!” Nyunyu se opravdu divil, kam se poděli lučištníci. Za chvíli to měl zjistit. “Aragorne, vykašlete se na to!”
“Slíbili jsme jim, že je pozabíjíme. Sliby dodržujeme!” odpověděl Aragorn. “Těžko slib dodržíte, když budete mrtví.”
“To je fakt. Jenže skřeti nás těžko zabijou, když brzy zdechnou!” řekl Gotfrua. Nyunyu uslyšel za sebou křik. Otočil se a uviděl desítky skřetích lučištníků.
“Bacha! Lučištníci útočí ze zadu!” vykřikl. Mabfred stačil zakouzlit kouzlo “Ochrana před šípy”, ale pár šípů přece jen trefilo to, co trefit měli. Aragorn i Mabfred byly zraněni. Nyunyu se naštval. Natáhl tětivu luku, vzal šíp a vystřelil. Šíp byl přesnější než skřetí. Jednoho skřeta zabil. Natáhl ruku pro další šíp, ale pozapomněl, že to byl jeho poslední šíp, který měl. “Shit bag! I use all the ammunition for my Weapon!” zaklel. “Rychle pryč!” tentokrát se rozhodli utéci. Každý skočil do nejbližšího domu a vyběhli na druhé straně. Mabfred byl celkem hodně zraněn a Aragorn sotva chodil. Nyunyu rychle použil na každého jedno léčivé kouzlo a běželi dál. Vzali to kolem jejich domu a Nyunyu s Ludvíkem pobrali pár toulců šípů. Ludvík si taky vzal pár šipek do kuše. Gotfrua, Aragorn a Mabfred čekali venku. Najednou se v domě objevili skřeti. Dva. Nyunyu hned jednoho skopl a řekl Ludvíkovi, ať vypadne. Ludvík poslechl. Druhý skřet byl o něco chytřejší (ne zas tak o moc…) a hodil po Nyunyovi hvězdici. Nyunyu se jen taktak vyhnul a skočil na něj. Povalil ho na něj a tloukl mu hlavou o zem. Za chvíli skřet omdlel. Ten první skřet se ovšem probudil a Nyunyovi jednu vrazil. To Nyunya trochu naštvalo. Podrazil mu nohy a šlápl mu na hlavu a šel ven. Opět začali prchat. Chtěli dostihnout krále. Cestou přes město naštěstí nepotkali žádné další skřety. Museli vyšlapat na kopec, ale pohled, který uviděli, se jim moc nelíbil. Viděli královu armádu, jak marně bojuje se skřety. Skřeti obklíčili město, takže král jim padl rovnou do náruče.
“Do lesa! Rychle!” zavelel Nyunyu. Les, který ležel nedaleko, byl malý, ale na úkryt stačil. Běželi, jak nejrychleji mohli. Museli ovšem čekat na Mabfreda a Aragorna. Každou chvíli se otáčeli, jestli jim skřeti jdou v patách. Za chvíli se objevilo na okraji města asi dvě stě skřetů a vypadalo to, že je budou pronásledovat. Naši hrdinové se během minuty dostali do vytouženého lesa. “Konečně trochu klidu.”
“Proč myslíš? Skřeti se lesů nebojí!” odvětil Gotfrua. Nyunyu a Gotfrua byly vlastně jediní bojeschopní muži, pokud nebudeme počítat Ludvíka.
“Ale budou se bát! To ti slibuju.”
“No a já ti mile rád pomůžu.”
“Dobře. Zkus je oba dva dostat na strom. Ale až do koruny. Nejlepší bude tenhle strom. Je statný.”
“Aragornovi pomůžu, ale Mabfred ať se na ten blbej strom dostane sám, když je blbej!”
“Mabfred je zraněný. No tak… pomož mu… Aragorn je taky zraněn a pomůžeš mu.”
“Jenže Aragorn může chodit!”
“Tak to mi teda ukaž!” řekl Nyunyu. Ale říkat to neměl. Gotfrua zatřásl s Aragornem. Nyunyu jen lehce podotknul, že mu může i ublížit. Gotfrua jen mávnul rukou a “postavil” Aragorna na nohy.
“Vidíš, už stojí!”
“Ale za ten krk ho držet nemusíš…” podotkl Nyunyu.
“A za chvíli bude i běhat. Co běhat! Lítat!” než mohl Nyunyu čemukoliv zabránit, hodil Gotfrua Aragorna asi tři metry daleko. Aragornovo bezvládné tělo dopadlo na zem. Nyunyu se k němu rozběhl a pokusil se ho oživit. Gotfruovi řekl, že je pro jistotu na ten strom dostane sám.
Nakonec se schovali do křoví.
“Dobře. Ty, Gotfruo, zůstaň tady a hlavně se neukazuj skřetům. A ty, Ludvíku, půjdeš se mnou.”
“Co? Já?”
“Ne, svatej blb co na stromě leží a nemůže dolů!” vylezli a šli v ústrety skřetům. Vylezli na strom, co byl blízko okraji lesa. Vyčkávali. Asi za tři minuty přišli skřeti. Bylo jich, jak viděli před městem, kolem dvou set. Skřeti prošli pod nimi a kráčeli dál. Nyunyu slezl dolů a sledoval skřety. Najednou vzal luk a šíp a vystřelil po posledním skřetovi. Šíp nezasáhl skřeta tam, kam si Nyunyu představoval, ale skřeta to zabilo.
Horší bylo, že skřet vykřikl. Chtěl ho strefit do krku, aby nemohl vykřiknout. Skřeti se otočili a rozběhli se proti Nyunyu a skřetí lučištníci po nich začali pálit. “Tak tohle se nepovedlo.” Najednou se jim za zády objevili dva skřeti. Zaútočili na Nyunyu, ale naštěstí tu byl ještě Ludvík, takže jednoho zastřelil. Nyunyu sice ruce používat nemohl, ale nohama skřeta ukopal. Jenže skřetí armáda už byla asi deset metrů od Nyunyu. “Na strom!” zavelel. Rychle vyšplhali na strom. Už se zdálo, že budou v bezpečí, když Nyunya zasáhl šíp. Přímo do levé ruky. Ludvík byl na tom ještě hůř. Jeho zasáhli dva šípy. Jeden do nohy a druhý do hrudi.
Ludvík spadl ze stromu na zem. Skřeti si ho chtěli vzít sebou, ale vtom jim Nyunyu zabránil. Zastřelil dva skřety, co se k Ludvíkovi přiblížili a zvolal: “Kdo se jen na krok k němu přiblíží, toho zastřelím!” patrně to působilo, protože skřeti odtáhli. Nyunyu si oddechl. Za chvíli uslyšel řev. Moc se o to nezajímal. Vytáhl si ten šíp a zakouzlil pár léčivých zaklínadel. Za chvíli se mu rána zahojila, ale pořád to ještě nebylo ono. Byl unavený. K smrti unavený. Slezl dolů a vytáhl na strom Ludvíka. Šlo to sice špatně, ale šlo to. Jakmile byl na stromě, pokusil se Nyunyu o jedno kouzlo. Snažil se telepaticky přivolat druida. Vyčerpal skoro všechnu magickou sílu, kterou měl. Zbytek ještě použil aby trochu oživil Ludvíka. Ani moc nedoufal, že v tom lese vůbec nějaký druid je, protože je to malý les, ale nic jiného ho momentálně nenapadlo. Chvíli si odpočinul a pak si uvědomil, že ten řev je asi původem od Gotfruy. Slezl dolů a šel se podívat za ním. Lekl se. Něco mu šáhlo na rameno. Otočil se. Byl to patrně druid, kterého potřeboval.
“Volal si mě?” zeptal se druid.
“Ano. Potřebuji tvou pomoc. Moji přátelé jsou zraněni. Pomůžeš jim?”
“Ano. Ale ty si také zraněn. Ošetřím tě.”
“Ne. Oni jsou zraněni mnohem vážněji! A nevíš něco o jednom barbarovi v lese?”
“Vím. Schovávali se před skřety, ale skřeti je objevili. Barbar bojoval statečně, trochu jsem mu pomáhal, ale přesto ho omráčili a odvlekli ho a toho druhého vzali taky.”
“Toho druhého?”
“Byly tam dva, ne?”
“No, byly tam tři…”
“Myslíš ještě tu mrtvolu? Toho elfa?”
“No, přesně toho jsem myslel… to je jedno, teď alespoň oživ Ludvíka a řekni mi, kam je odvlekli.”
“Zpět do města.” Řekl a vylezl na strom. Slezl zpět, společně s Ludvíkem. Položil ho na zem a začal se oživovat. Za chvíli Ludvík vstal a byl celkem v pohodě. Druid jim řekl, že se mají vyspat a zítra budou fit. To také udělali. Večer ještě vedli rozhovor.
“Chtěl jsem se na něco už dávno zeptat, ale vy jste mě nenechali ani promluvit.”
“Tak co chceš?”
“Z těch vašich rozhovorů se mi zdá, jako byste nebyly z této planety.”
“Víš, máš pravdu. My jsme z Asterionu. Co víš o mocném čaroději Ivanovi?”
“Ivan? To je legenda!”
“A víš, jak zabil Khara?”
“On ho nezabil, teleportoval ho na jinou planetu.”
“Přesněji na Asterion.”
“Takže ty pocházíš z planety, kde žije Khar?”
“Ano pocházím z planety, kde žije, vlastně žil Khar Démon.”
“Cože? Vy jste ho zabili? Kdo? Musel být strašně mocný! Nebo jste ho taky odteleportovaly pryč?”
“Zabili jsme ho. Naše družina ho zabila! Přesněji Aragorn.”
“Aragorn zabil Khara?”
“Ano. Teď mám ale jednu otázku já. Ve Feru sídlí král. Ve Feru jsou uvězněni Aragorn s Gotfruou. Neexistuje nějaká tajná chodba do hradu, kterou bychom se mohli do Fera dostat?”
“Ne. Vlastně ano - je tak tajná, že o ni nevím ani já, tedy nemám vědět, ale já jsem ji objevil. Hledal jsem ji asi dva roky. Ústí na druhé straně města, musíme ho obejít.”
“Dobře, zkusíme to. Musíme je osvobodit. Teď ale půjdeme spát.” Taky že šli. Ráno se vydali na cestu. Rychle obešli město. Cestou postříleli jednu dvojčlennou skřetí hlídku a dostali se k chodbě. Pohnuli pěti kameny a před nimi se objevila chodba. Nebyla osvětlená. Vlezli dovnitř a zavalili vchod. Ludvík nahmatal vypínač a zapnul světlo. V celé chodbě se najednou rozsvítili louče.
“Tyto louče mohou svítit nepřetržitě.” Řekl Ludvík “Jsou velmi drahé. Dají se, jak vidíš, zapnout a vypnout. Můžeme si jednou vzít.” vzali si čtyři, každý dvě. Šli dále. Cesta byla dobrá, nepotkávali žádné krysy, ani podobnou havěť. Asi za deset minut došli k východu. Ludvík pootočil kamenem a dveře se pomalu začali otevírat. “Teď jsme v králově tajné komůrce. Budeme muset vyjít těmito dveřmi a ocitneme se v trůním sále.” Nyunyu šel a otevřel dveře.
“Teď mě něco napadlo - tento hrad je hóódně velký!” řekl Ludvík.
“Celkem jo, proč?”
“Nevíme, kde Aragorn s Gotfruou a najít je, bude problém, že?”
“Kde jsou teď, to nevím. Vím jen, že Aragorn nám nechal nějakou stopu, jak ho najít. Jen musíme najít tu stopu… to bude taky celkem problém.” Než stačil Ludva odpovědět, uslyšeli nějaký podezřelý zvuk po jejich pravici. Rychle se otočili a připravili si zbraně. Najednou dveřmi proletěli tři skřeti a přistáli až na zdi. “Neříkal jsem, že nám nechají nějakou stopu?”
“Gotfrua ale mohl být trošku diskrétnější.” Namítl Ludvík. Rychle se rozběhli a vstoupili do místnosti, odkud vylítli ti skřeti.
“Blbí skřeti! Nesnáším skřety! Všechno tu rozmlátím! Pusť mě na ně Aragorne! Já je pozabíjím dojednoho!” slyšeli, ještě než vstoupili do cimry. Uviděli Gotfrua a Aragorna. Byly volní. Až moc.
“Tak pohněte! Když už jsme vás vysvobodili, tak tu na vás nebudeme ještě hodinu čekat!” řekl Nyunyu.
“Vy jste nás vysvobodili, to byl fakt dost dobrej ftip! Kdybychom měli čekat na vás, tak jsme vymlátili celý hrad od skřetů!” odvětil Gotfrua. “Vy dva tak! Hned v první bitce se nechají zajmout skřety!”
“Zato vy dva jste se vycajchnovali! Schováváte se někde v lese a nás necháte ne holičkách!”
“Jenže nás přepadlo asi dvacet skřetů zezadu!” obhajoval se Nyunyu.
“Dvacet? To je jako moc?”
“Když tě asi pětkrát strefí šípem, tak je to moc!”
“Mě trefili stokrát!”
“Tak ovšem mění situaci. Klekám před vás. Zároveň ti přidávám jedno jméno. Celé tvé jméno tedy bude znít takto: Gotfrua Cedník udatný!”
“Děkuji, ale teď pryč. Nemám totiž kvalitní zbraň.” řekl nakonec Gotfrua. Rychle šli směrem k trůnnímu sálu. Měli ovšem smůlu. V trůnním sále na ně čekalo pár desítek skřetů. Namířili na šípy a bylo po srandě. Ovšem stalo se něco, co nikdo nečekal. Gotfrua jako by si jich nevšímal a šel prostě dál, až do chodby. Skřeti na to čuměli, jak sůva z nudlí, ale nikdo po něm nevystřelil. Aragorn s Ludvíkem neměli tak pevné nervy (spíš nebyli tak blbí…), takže se rozběhli a rychle ven. Skřetu se už ovšem probudili a vystřelili. Pár šípů se trefilo, ale nakonec stejně utekli. Jen Nyunyu tady zůstal. Šel je vysvobodit a nakonec byl sám zajat. Vzdal se jim. Neměl náladu s nimi bojovat. Dva dny ho nechali na pokoji. Třetí den k němu přišel jeden skřetí velitel.
“Pojď se mnou. Něco ti ukážu, než zemřeš.”
“Tak jo.” odpověděl Nyunyu a společně vyšli k nejbližšímu oknu.
“Podívej se na dvůr. Krása, co?”
“Dříve to tu bylo lepší.” Na dvoře viděl hromadu skřetů a v dáli zuřila bitva. Poznal desetitisíce skřetů a tisíce lidí, elfů a trpajzlíků. Pro “dobro” to nevypadalo moc dobře. Na dvoře byly také katapulty, balisty, vůz výbušnin a mnoho dalších zajímavých věcí.
“Prej si neljepší střelec z luku. Dáme si takové závody. Kdo postřílí víc skřetů!” Nyunyu viděl možnost, jak utéct, takže nabídku přijal.
“Dobře.” Velitel vzal luk a vystřelil. Zabil jednoho nejbližšího skřeta. Nyunyu převzal luk, nabil, zamířil a zabil skřeta, který stál o dobrých deset metrů dál, než ten, kterého zabil velitel. Ten se naštval a prostřelil ještě vzdálenějšího skřeta. Nyunyu už kul pykle. Vzal šíp a polil ho olejem, který tam byl v láhvi. Používal se na doplnění lamp, které tu svítili. Zapálil šíp o tu lampu a připravil se ke střelbě. Nemířil ovšem na skřeta, ale na výbušniny. Než si toho stačil velitel všimnout, vyletěla půlka dvora do vzduchu.
“Tak co? Kdo je lepší?” ještě se zeptal a prohodil ho oknem. Vzal si luk a pár šípů. Vybil celý hrad a šel rychle pomoct klukům v bitvě. K místě bitvy doběhl asi za deset minut. Vpadl skřetům rovnou do zad, ale pozapomněl, že je jenom jeden a skřetů tisíce, desetitisíce, statisíce. No - tolik zase ne. V dáli poznal Aragorn a Gotfruu. Někdo, blízko nich, tam i kouzlil. Povzdychl si - je to Mabfred…
“Ten mamlas už je zase živí? To snad není možný.” Nyunyu oběhl celou armádu a stanul vedle Aragorna. “Kde se tu vzal Mabfred? Vždyť měl být mrtvý!”
“To jsme si mysleli taky, ale ten blbej druid ho oživil.” Odpověděl Gotfrua.
“Proklínám druidy!” řekl Nyunyu.
“Víte, co je hodně blbí? Že jakmile jsme na tenhle svět přišli, rozpoutala se nekonečná válka, která pravděpodobně skončí vítězstvím zla.” Pronesl Aragorn.
“Já chci zpátky na Asterion!” zařval Nyunyu. Blik, cvak, chvilku nic, příjem, zkrat, výbuch a najednou se ocitli uprostřed Gianfaru.
“Kde to sme?” zeptal se Gotfrua.
“Ty seš vážně blbec. Nepoznáš Gianfar?” odpověděl Mabfred.
“Já vím, že to je Gianfar, ale ty to nevíš!”
The end…
Diskuze
Sranda nade vše že? Sice to není zrovna typické, ale určitě to hodně pobaví.
S přáním nekonečné inspirace ObrLuda
Vesměs vtipné, Král je dobrej, moc se mi nelíbilo to tahání spolubojovníka na strom, když v šude na dosah byli skřeti a pak ještě samé kouzlení - Q-(
S pozdravem Terátor
Je to takový průměr,dal bych 2*, ale za tu zábavu si zasloužíš3*
s vousy na zemi kiler
No, tohle je sice o něco slabší, než ostatní příběhy této družiny, ale ještě je to také docela dobré.