Překvapení

Probudil jsem se a převalil na druhý bok s úmyslem se přitulit ke své veliké lásce Kirwen. Moje ruka však jemně dopadla na povlečení. Otevřel jsem oči a ve stejný okamžik jsem zaslechl medový hlas : „ Nešahej na to holýma rukama, miláčku, raději nalij tatínkovi čaj. “ Hmm, takže už jsou všichni vzhůru, pomyslel jsem si. Hbitě se vstal, převlékl jsem se z noční košile do jemné haleny, natáhl kalhoty a obul boty, načež jsem vyrazil před náš skromný domek a opláchl se v sudu dešťové vody. V tom jsem zaslechl lehké cupitavé kroky za zády. Chvilku jsem vyčkával a v posledním okamžiku se otočil a chytil Kiju. Zatočil jsem s ní několikráte dokolečka a než jsem si ji přitisknul do náruče, vychutnával jsem si její dětský, radostný a upřímný smích. naše dovádění přerušila Kirwen : „ Tak rychle, rychle, snídaně na stole a času není nazbyt. “ Přišel jsem do kuchyně s Kijou v náručí a s láskyplným pohledem sledoval Kirwen, jak pomazala poslední chleba medem a rozlila každému čaj. Její krásné zlatavé vlasy se mihotaly v jemném větříku z okna a poté se opět snášely na žlutohnědé šaty. V poslední době nosí hodně volné šaty, všiml jsem si a se slovy : „ Dobré ráno, Zlatokvítku, “ posadil Kiju ke stolu a sám si sedl na své místo. Dneska slavím narozeniny a shodou okolností je to i naše malé výročí. A jaké je krásné slunné počasí.

Přisunula jsem si židli ke stolu a nedočkavě se zakousla do chleba, až mi přebytečný med začal stékat koutky úst. Mamka chtěla něco říci, ale tatínek ji předběhl a s veselým smíchem se mi snažil smáznout med svým chlebem. Začala malá tahanice o chleba a o med, když se mi povedlo nechtěným pohybem přilípnout chleba, medem napřed, tátovi na obličej. Táta otevřel oči a nastalo ticho, které by snad bylo nekonečné, kdyby se nezačala maminka smát, až jí vyhrkly slzy. Táta se začal mlsně olizovat a to už jsme se smály všichni. Mamka nás za pomocí utěrky vyhnala ven se opláchnout. Opatrně sem si začala oplachovat obličej, jelikož voda byla hodně studená, ale táta do ní ponořil hlavu až po ramena a mocným trhnutím hlavou dozadu, nechal proletět své havraní vlasy. Po opláchnutí jsme se vrátily do kuchyně a dosnídaly, zatímco maminka, s lehkostí sobě vlastní, uklízela nádobí. Když jsme dosnídaly, mamka prohlásila : „ Dneska dovedeš do školy Kiju Ty, Vánku, já si musím ještě pro něco skočit do města. “ tatínek přikývl, avšak stále seděl, jako by něco čekal. Musela sem se nenápadně kousnout do rtu, abych neprozradila nic z maminčina překvapení. nakonec tatínek vstal, oba jsme daly pusinku mamince a chystaly se k odchodu. Tatínek mi vzal do jedné ruky tašku a do druhé sem mu rychle vsunula svou dlaň. Šli jsme po naší úzké zahradní cestičce a já byla velmi šťastná. A slunko pěkně hřálo.

S úsměvem jsem sledovala, jak můj milý poskakoval s Kijou na cestičce, dokud nezašli za okraj cesty. Zavřela jsem dveře a odešla poklidit zbytek nádobí ze snídaně. Mám ještě asi půl hodinky času, než se Vánek vrátí, takže nemusím moc pospíchat. Sundala sem si zástěru, prsty lehce provětrala vlasy a vzala si svůj malý vak. Vyrazila jsem do města. Chudák Vánek, čekal nějakou, alespoň malou připomínku, má přec dneska narozeniny. Při té myšlence jsem se malinko pousmála. Lehkou piruetou jsem se vyhnula koštěti a odešla opačným směrem. Vytáhla jsem si svou malou harfičku a za doprovodu jejích tónů, mi cesta ubíhala jako voda. Kdyby jen můj choť věděl, že už tři měsíce pro něj připravuji oslavu, na které budeme mi tři a jeho nejlepší přítel Goiner, který nám hodně pomohl v začátcích, když jsme se sem před rokem přistěhovaly. Vše už je připraveno, ale dnes dokoupím poslední drobnosti. Trochu jsem zpomalila, jelikož než půjde Vánek do práce, bude zhruba ještě půlhodinku doma. A navíc, mám pro něj to největší překvapení na světě, bojím se, že si toho brzo všimne sám a proto mu dnes večer prozradím. Nevědomky jsem si pohladila svoje bříško. Včera sem zářila štěstím, když mi doktor Berba prozradil, že to bude kluk. Ano! Jak jen si Vánek vždycky moc přál kluka. Samozřejmě, že miloval i naši dceru Kiju, ale za pár měsíců se mu splní i tento sen. Ach! To je ale dneska krásně!

Cestou do školy jsem si s Kijou užil spoustu legrace. Snažil jsem se z ní nenápadnými otázkami dostat nějaké informace, ale jak se zdálo nic nevěděla. Domů jsem to vzal poklusem, chtěl jsem ještě Kirwen zastihnout doma. Přiběhl jsem domů, ale Zlatokvítka už doma nebyla. No nic, pomyslil jsem si a začal si připravovat věci do práce. Jen náhodou zde v kraji Dvou sněženek, hledali někoho ke Správcům lesů, jelikož pytlačení se zde celkem rozmohlo. Moje zkušenosti hraničáře se jim velmi hodily. Sice pytlačení nepřestalo, ale dost jsme jich dostaly a udělaly z nich odstrašující příklady. Brzy po nástupu jsem se seznámil s Goinerem, který se stal mým nejlepším přítelem. Blížil se čas odchodu, sebral jsem tedy svou stařičkou kuši, zkušebně ji napnul a povolil. Chtěl jsem si koupit novou, ale raději jsem si koupil nový nepromokavý plášť v barvě tmavozelené. Moje kuše pamatuje opravdu hodně dobrých úlovků. Posadil jsem si ji na záda a z pod postele jsem vytáhl svůj meč. Připásal jsem si ho a vytáhl z pochvy. Palcem sem zkušeně přejel ostří a při krátkém úsměvu sledoval, jak se čepel meče mění ve stříbro a zase zpátky. Párkrát jsem s ním švihnul jen tak ve vzduchu, poté přešel do parády a efektivním způsobem zasunul meč do pochvy. V práci jsem byl za chvilku, není to ani pět mil od domova. Při příchodu jsem se dozvěděl, že Goiner, byl odvolán kvůli nějakým nepokojům do Ribli. Ribli! To je alespoň osmdesát mil! Tak to už se dneska neuvidíme a já ho chtěl spiklenecky pozvat k nám domu, aspoň by zase uviděl Zlatokvítku a Kiju. Ještě jsem chvíli promlouval s ostatními a poté vyrazil do svého úseku. Několikrát jsem ho prošel a když jsem si ničeho zvláštního nevšiml, sedl jsem si na své oblíbené místečko na malém palouku a opřel se zády o nejbližší strom. Zvedl jsem tvář k nebi a nechal slunce, aby mi ji pohladilo svými paprsky. Nádherný den.

Sedla jsem si do lavice, kde na mě čekala moje nejlepší kamarádka Hela. byla na svůj věk hodně vyspělá, její plnovous ji záviděli i někteří kluci ze starších ročníků. její oči jen zářily. Skoro mi ani neodpověděla na pozdrav: „ Přestav si, včera sem se políbila s Jerymem Tirem! “ „ S Jerymem – Žabákem – Tirem? “ optala jsem se pro jistotu. „ Ano! Není to báječné? “ V tom vešel do třídy učitel run Gir. Začala hodina, ale má mysl bloudila jinde. Jak se jen tatínek vyptával! Měla jsem co dělat, abych nic neprozradila. Moje myšlenky náhle zamířily k oknu. Sledovala jsem ptáčky v koruně stromu a čas příjemně utíkal. Dvakrát jsem byla zkoušená a dvakrát za výbornou! Před pohybovkou sem dostala malý lísteček: „ Zítra po škole na Tebe budu čekat Kijo! Ps – Moc se mi líbíš. Wakiri. “ Moje srdce zaplesalo. Nejkrásnější kluk na škole! Pohybovka začala. Naše učitelka šermu nám řekla, že dnešní vítěz, může strávit víkend pod vedením Hranin Dsul, nejkrásnější a nejlepší šermířky v dalekém okolí. Měla jsem štěstí, ve skupině, kde jsem byla nebyli moc silní protivníci a navíc moje nejlepší kamarádka a soupeřka byla ve druhé. Kousek před polednem jsme stanuly proti sobě. Opět se potvrdilo, že patříme k těm nejlepším. Stála jsem tam hrdá, že se dnes rozhodně mezi námi a stejně tam stála i Hela. Sťukli jsme meče na pozdrav a Hela ihned zaútočila a já jen taktak, vykryla její podlý útok. Srdce se mi naplnilo hněvem. To už ale Hela pohodila svými copánky a její rošťácké oko na mě mrklo: „ Kdybys tohle nevykryla, neměla by si na výhru právo. “ Měla pravdu, vztek mě opustil a já přešla do útoku. Byl to krásný souboj. Zhruba po pěti minutách už nám ale docházely síly. Hela dokonce zahodila štít a chytla meč oběma rukama. Horní sek, dvojitý rezert, kolení podsek – jen s námahou jsem vykryla salvu ran a padla k zemi. Spíše instinktivně odrážím Helinu parádu a můj meč jí přejede po břichu. Chvilku je ticho, které se okamžitě mění v jásot a potlesk a Hela mi skáče do náruče. Objímáme se a obě pláčeme štěstím. A slunce přímo nad námi.

Putovala jsem svěží, plná energie, blížil se konec lesa, schovávám tedy harfičku a jemně přidávám do kroku. Shlížím z kopce na malé městečko Lipril, které se rozkládá po obou stranách řeky Utor. Brzy jsem se dostala do zalidněného náměstí a zabočila ke zbrojíři Brimlinem. Už mě čekal a kývl na svého leníka, který se za chvilku objevil s malým uzlíčkem v podpaždí. Brimlin rozbalil látku a ukázal mi svá dílka „ Dělal jsem na nich tři dny a tři noci, má paní. “ Zkušeným okem se prohlédla všech deset střel, byla to opravdu umělecká práce. Brimlin vzal jednu střelu do ruky a jal se vysvětlovat funkčnost speciálního hrotu střely: „ Hrot, z té nejlepší oceli, speciálně ukován do malé spirálky, získá neuvěřitelnou rotaci, která sice na delší vzdálenost trochu vybočí střelu ze směru, ale na malou nebo střední – získává neuvěřitelnou sílu. Jeho – vrnění – ve vzduchu způsobuje zpomalení zvěři, která čeká co se za tímto zvukem skrývá. Všimněte si malých háčků, zde po stranách. Hrot šípu se zavrtá do svého cíle a tyto malé háčky sebou berou všechny šlachy, žíly, tenké kosti. Přesně jak jste si přála – střela, která se dá použít i proti opravdu nebezpečným zvířatům, má paní. “ Zabalil mi střely zpátky do látky a já mu zaplatila penězi, které jsem celá dva měsíce šetřila. S válečkem v podpaždí sem procházela trh a koupila si ještě jedno jablko na cestu zpátky. Však již byl čas – musím ještě pár věcí doma připravit a slunce je již na vrcholu své cesty.

Chystal jsem se domů, ale chlapi si mě vzali bokem. Že by tedy nakonec opravdu alespoň nějaká malá oslavička, vždyť jsem to nikomu neřekl ? Ale kdepak, hlavní Správce Azig, mi potřásl rukou a blahopřál k povýšení. Stál jsem jako opařený což vyvolalo vlnu zábavy u ostatních. Nakonec mi každý z nich blahopřál a potom jsme si všichni daly panáka Kvítí. Škoda, že tu není Goiner, vzpomněl jsem si. Rozloučil jsem se tedy s ostatními a vyrazil na cestu k domovu. Však už je taky čas, musím si pospíšit, ještě vyzvednou zlatý přívěšek a kytici. Slunce bylo krásně červené.

Hola! Tři jedničky a výherkyně školního šermu! Navíc zítra schůzka s Wakirim! Á, těším se jak malá holka. Odpoledne po škole jsem strávila celé doma u své nejlepší kamarádky Hely. Kolik jsme si užily legrace! Poskakovala jsem po cestě, tašku volně přes rameno a v puse lízátko od mamky Hely. Když už jsem byla na dohled našeho domova, uviděla jsem ve dveřích dvě postavy. Ta vlevo je mamka a ta vpravo… Ano! Je to on! Dveře se zatím zavřely a já se k nim rozeběhla. Poté jsem zpomalila a začala se opatrně plížit. Slunce mi svou krásnou červenou barvou osvětlovalo záda.

„ Jsem moc ráda, že si dorazil, Svítku, Vánek bude dost překvapený. “ Goiner přijal mou pravačku. „ Doufám, že nebude moc naštvaný ohledně toho malého úskoku v práci “ řekl Goiner a oba jsme se zasmály. „ Tak, kde ji máš – prý je to poklad “ zašeptal spiklenecky. Vytáhla jsem z mého malého úkrytu za skříní dva balíčky, jeden malý, druhý velký. Nejdříve jsem vybalila z toho velkého kuši, kterou si Vánek už dlouho přál, jenže neměl tolik peněz, aby si ji mohl dovolit zároveň s pláštěm. Goiner ji chytil do ruky a zkušebně potěžkal. Poté vložil špičku boty do šlapky a kuši natáhl: „ Páni, tu bych snad natáhl i v ruce! Pújč mi prosím Tě jednu z těch střel, ať vím jaký je to pocit, Vánek mi jistě nikdy takový poklad nepújčí. “ natahoval ruku k druhému balíčku, který jsem zatím rozbalila. Podala jsem mu střelu a on ji zasunul na své místo. Když v tom někdo s řevem rozkopl dveře. Tětiva zasvištěla a ozval se zvuk předení kotěte, které netrvalo dlouho. Kija ani nestačila zaregistrovat střelu, když se jí zařízla pod levé oko a pokračovala dál skrz hlavu, kde ze zastavila o zeď. Během svého letu urvala Kije celou levou půlku hlavy. Nestačila jsem ani vykřiknout a Kija padla k zemi ve smrtelných křečích. V ten okamžik se ve mně něco zlomilo a já pocítila na svých stehnech teplo prchajícího života. Zhroutila jsem se k zemi a padla do malé, teplé a lepkavé, krvavé louže. Goiner stál jako bílý socha, bez pohybu a beze slova, když vešel z druhé strany Vánek s úsměvem na rtech, který se změnil v pohled plný bolesti. Goiner pustil kuši, Vánek kytici a cosi zlatého. Bylo téměř absolutní ticho, které rušil jen zvuk na podlaze se točícího zlatého přívěšku ve tvaru srdce, ve kterém se odráželo krvavé slunce…