Přihodil do ohně další polínka. Plameny zaskotačily nad novou stravou a bez váhání se pustily do okusování dřeva. Muž se přisunul blíže k ohni a rozehříval si ruce, které měl zmrzlé na kost. Nevypadal nějak zvlášť, byl spíš šlachovitý než silný, ale hned na první pohled bylo možné v jeho pohybech vyčíst měkkost šelmy. I jeho oči tak vypadaly, stažené do úzkých svislých čárek.

´Taky jsem si mohl vybrat lepší výdělek,´ brumlal si pro sebe 'ale 200 novigradských korun je přeci jen 200 korun. Jen kdyby nebyla taková zima…´ Z přemýšlení ho vytrhlo zachvění jeho kočičího medailonu. Zavřel oči a zaposlouchal se do okolní temnoty. Zprava od sebe slyšel kroky.

´Ne více než tři. To zvládnu,´ Pomalu téměř ledabyle se poslepu natáhl jakoby chtěl přiložit, ale v příštím okamžiku vhodil do ohně otep suchého chrastí a otočil se do tmy směrem, ze kterého byli slyšet kroky. V náhlém jasném plameni se zjevily tři siluety. Byly zkřivené jako horská kleč a na sobě měly hadry, jaké nenajdete ani v těch nejhorších stokách.

Vrhly se na něj neslyšně jako stíny. Rychlostí blesku tasil meč a z rozmachu udeřil přes hlavu prvního z nich. Jeho meč zpíval tmou píseň smrti. Tu, jež již tolikrát jeho majitel slyšel a při které se dostával do bojové extáze.

Další našel rychlou smrt na jeho ostří, když provedl úsporný sek loktem. Pak se musel poprvé v tomto boji krýt, ale vzápětí sekl svého posledního soka z otočky. Ostří zavadilo svou špičkou o kořen nosu nepřítele a jeho tvář se zalila krví. Už ani neviděl jak se meč vrací a téměř jemně se zakusuje do krční tepny. Nestvůra padla se zabubláním k zemi.

Zaklínač se zaposlouchal do ticha, zda neuslyší ještě nějaké zvuky, ale klid noci byl rušen jen praskáním dohořívajícího chrastí a jeho vlastním dechem.

Každému skřetu uřízl ruku. Pak pečlivě očistil meč a odtahal mrtvoly k nedalekému lesu. Tam se o ně vlci postarají.

Usedl zpět k ohni a opět se zadumal na svými problémy. ´Ještě tu někde je dalších pět. Nu což, pokud se nezjeví do rána, půjdu si vyzvednout odměnu alespoň za tyhle. Ale co přinutilo medailon aby s sebou trhnul? Museli mít u sebe něco magického.´ znepokojen vlastními úvahami se vydal opět k mrtvolám. Prohledal jim všechny kapsy. Až u posledního našel co chtěl nalézt. Skřet měl na krku pověšený talisman se zvláštním vzorem. Stejný vzor našel i na náušnici, která mu visela na uchu.

Oba artefakty sebral a uklidil do kapsy. A opět se vrátil k ohni. ´Takže ty skřeti byli někým řízeni,… Ale kým? Snad by to mohl napovídat ten znak. Snad.´ v podobných myšlenkách strávil u ohně celou noc.

Když se nad obzorem objevily první paprsky lednového slunce vstal. Udusal oheň a vyrazil do města. Myšlenka na 2 míle pěšky mu na náladě rozhodně nepřidala a tak se se zachmuřenou tváří prodíral sněhovými závějemi. Mířil do osady jménem Medvědí nora.

Již z dálky viděl kolovou hradbu. Nad hradbami se vznášel kouř z komínů a až k němu zavoněla vůně zvěřiny. Zřejmě se podařilo některému z lovců skolit losa a teď se v krčmě jistě již opéká. Oči mu zajiskřili nad představou pečeně, ze které odkapává ještě horký tuk, ale ještě před tím musí navštívit rychtáře s těmi prackami, aby bylo za co jíst. Podvědomě přidal do kroku.

Dorazil ke dveřím chalupy. Oklepal z bot sníh a zabušil na dveře. Po chvíli mu otevřela jedna z rychtářových dcer. Byla to ta nejmladší. Dívenka s plavými vlasy a velkýma modrýma očima.

„Jé ahoj strejdo Kennogu!“ zvolala svým vysokým hláskem „Ty už jsi zpátky? Fůůůj co to máš za opaskem. Ňáký odporný spáry,“ ohrnula svůj maličký nosík.

„To je pro tvého tatínka Thelmo,“ řekl vlídně Kennog a pohladil malou po hlavě.

„Takový dárek se tatínkovi líbit nebude,“ řekla s vážnou tváří dívenka „A jsou hrozně smradlavý,“

Kennog se uvolněně zasmál „Tak pojď, zeptáme se ho,“ vzal holčičku do náruče a vešel do stavení.

„Vítám tě Kennogu,“ zahlaholil Rychtář „Kolik jich bylo?“

„Jen tři,“ odpověděl Kennog „Tady jsou jejich ruce jako důkaz,“ a hodil kusy končetin na stůl.

Rychtář si je nějaký čas prohlížel pak smutně dodal „Kéž by se zbytek povraždil navzájem. Nu nicméně tobě přísluší stanovená odměna,“

„Ano čekal jsem tam podle smlouvy dva dny, ale objevili se jen tihle,“ řekl Kennog.

Rychtář hrábl do šuplíku a podal zaklínači váček s penězi „Zatraceně drahý skřeti,“ ušklíbl se.

To ano ale mohl ses tam vydat sám a nenajímat mě,“ odpověděl s ironií v hlase zaklínač.

„Nic ve zlém,“ zvedl rychtář ruce „ctím pravidla smlouvy a tys je dodržel. No jestli již nic nemáš milý zaklínači, tak bych se rád věnoval dál své práci.“

Rychtář zíral na prazvláštní ornament. Bylo na něm vidět, že výrazně zbledl. Po chvíli odpověděl „Znám ten znak. Zaklínači? Co máš v plánu na nejbližších pár dnů?“

„Mám tomu rozumět tak, že máš pro mě další práci?“ otázal se Kennog.

„Ještě nevím, ale ihned svolám radu našeho kraje. A tam se dozvím co mám udělat dál, ale myslím si, že se nám budeš ještě hodit.“

„No,“ řekl po chvíli přemýšlení zaklínač. „A za jak dlouho ta vaše rada bude?“

„ Pokud tomu znaku přikládám správnou váhu tak nejpozději do dvou dnů,“ odpověděl rychtář.

„Dobrá Yasimeli. Zůstanu tedy ještě dva dny. Buď s bohem,“ rozloučil se Kennog a vyšel ven do mrazivého rána. Vesnice už pulsovala životem. Z kovářské dílny se ozývalo pravidelné bušení kladiva do perlíku, od pekaře vonělo čerstvé pečivo, mlýn se otáčel radost pohledět a z krčmy se potácel první opilec. Tedy spíše poslední, který tam zbyl ze včerejška.

Kennog ho znechuceně odstrčil až opilec spadl do závěje sněhu a začal něco nesrozumitelného blekotat. Kennog mu nevěnoval jediný pohled a vkročil do krčmy.

V přítmí, které panovalo ve vnitř viděl, že nad ohništěm se opravdu opéká pečen ze soba.

„Á pan Kennog,“ usmál se na příchozího krčmář „Tak co, dařilo se ti dnes pane?“ zeptal se a podával mu korbel s medovinou.

„Ale kdež,“ odvětil Kennog „Jen tři. Ještě pět jich tam někde běhá. Dva dny pobudu a pak se tam asi vydám znovu,“ a usedl ke svému oblíbenému stolu v rohu odkud nevstal až do odpoledne. Během té doby se zabýval čištěním a opravou své zbroje.

Se soumrakem vpadl do krčmy cizinec. Byl to velmi dobře stavěný muž s širokými rameny a býčí šíjí. Zřejmě cestoval z daleka jelikož měl na sobě zimní cestovní plášť, u boku se mu pohupoval meč. Rukověť měl vykládanou drahými kameny. Pod oblečením sotva slyšitelně cinkala kroužková zbroj. Srazil nejbližšího sedláka sedícího u pultu a objednal si pivo. Když se sedlák zvedl a začal namítat, že to bylo jeho místo tak s neuvěřitelnou rychlostí tasil meč a strčil mu ho pod bradu.

„Schovej to a omluv se mu,“ ozval se z rohu Kennog. Celá krčma ztichla. Díky jeho postavení nebylo Kennogovi vidět do tváře a tak cizinec nepatrně zaváhal.

„A kdo mě k tomu přinutí,“ řekl sebevědomě.

„Já,“ odpověděl a vystoupil ze stínu.

Muž se něj chvíli díval. Pak se usmál a pravil.„Ty?“

„Ano já,“odpověděl klidně Kennog. Cizinec se začal nepokrytě smát až mu tekly slzy z očí.

„Ty…ty…že chceš….“ Nemohl popadnout dech. Pak se však uklidnil a pravil „A nechceš taky ochutnat trochu mé oceli?“

„Nedělej hlouposti a omluv se mu,“ odpověděl mu stále klidný zaklínač.

Muž obrátil meč proti Kennogovi. „Tak pojď ty hejsku. Upravím ti trochu ten tvůj ksicht,“

„Jděte ven pánové,“ prosil krčmář „Krev se špatně umývá z podlahy,“

Kennog se beze slova sebral a vyšel ven. Za ním vyšel cizinec. Většina hostů se šla na ten boj podívat. Potichu mezi sebou začali uzavírat sázky.

Venku mezitím vytyčili kruh z loučí do kterého vstoupili oba muži. Kennog si utáhl pás meče, který mu vykukoval po zaklínačském způsobu u pravého ucha. Cizinec odložil svůj plášť a teď před svým soupeřem stál jen v brnění se svým mečem v ruce.

„Naposledy ti radím abys a toho nechal a v klidu se omluvil,“ řekl co nejsmířlivěji Kennog. Muž však místo odpovědi vystřelil proti němu.

Pohybem rychlejším než by mohlo zaregistrovat lidské oko Kennog tasil a paríroval soupeřovu ránu. Od čepelí mečů odskočily první jiskry. Sok odpor nečekal a zakolísal. Jako zázrakem však kryl protiútok a odskočil.

Kennogova čepel začala zpívat svojí píseň. Bojovníci si vyměnili pár rychlých úderů a opět se od sebe oddělili. Kroužili okolo sebe jako dvě divoké šelmy. Cizinec mohutně funěl a bylo na něm vidět, že údery vykrývá jen s největším úsilím, zatímco Kennog vypadal klidný jako na začátku souboje.

Cizinec opět vyrazil proti Kennogovi. Byl to zoufalý výpad. Kennog se mu s přehledem vyhnul. Tím sok ztratil rovnováhu a Kennog tak mohl zasadit smrtelnou ránu. Jeho ocel naposledy zapěla v oblouku a přesekla cizincovo hrdlo tak, že téměř celá jeho hlava byla oddělena od trupu. Krev z přeseknutých tepen vykouzlila na sněhu prazvláštní obrazec. Tělo dopadlo a znehybnělo.

Po chvilce ticha propukl jásot lidí. Kennog se znechuceně rozhlédl. Zavrtěl hlavou a rychle prošacoval tělo mrtvého. Kromě váčku a meče nenašel nic.

„Kdo je tady hrobník?“ zařval do kruhu lidí.

„Já,“ Vystoupil z davu na nejistých nohou podnapilý ušmudlaný muž v otrhaných šatech.

Kennog mu hodil váček „Tady máš a pohřbi ho,“ pak sebral meč a vrátil se do krčmy.

Celý večer se nemluvilo o ničem jiném než o souboji. Okolo 10 hodiny se ke stolu kde seděl Kennog přimotal onen zachráněný sedlák. „Dě..dě..kuju ti vzácný pane,“ zadrmolil a skácel se pod stůl. Kennog nechápavě zavrtěl hlavou odhodil okousané žebro a vydal se po schodech do svého pokoje.

Druhého dne ho vzbudilo klepání na dveře. Slunce bylo již dávno nad obzorem, ale Kennog měl čas a tak vyspával dokud to šlo.

„Kdo je?“ zařval z postele.

„To jsem já pane,“ ozval se za dveřmi tlumeně hlas krčmáře „Máte ihned přijít k rychtářovi,“

Kennog se převalil na druhý bok „Že se tam za chvíli stavím,“ odpověděl nevrle. Těžko se mu opouštěla vyhřátá postel. Ale věděl, že by ho rychtář nevolal, kdyby to nebylo důležité.

Ustrojil se a vyšel ven. Do tváří se mu zakousl mráz. Byl jasný mrazivý den. Jeden z těch, kdy si můžete klidně spálit obličej od slunce, ale slunce vás nezahřeje. Když zaklepal na dveře přiběhla mu otevřít opět Thelma.

„Jééé ahoj strejdo. Copak neseš dneska tatínkovi?“ zeptala se a vykulila na něj svá velká kukadla. Kennog se nikdy nepřestal divit nevinnosti těch očí. Tolik jí snad nemohlo být ani ve všech očích světa a přece se odrážela v těch jejích.

„Dnes nic tatínkovi nenesu maličká,“ odpověděl „Dnes mě tatínek zavolal, aby mi řekl něco důležitého.“

„Hmmm to bude asi kvůli těm pánům co sem včera odpoledne tak rychle přijeli.“ odpověděla mu zamyšleně Thelma „To bylo povyku ojojoj.“

Kennog se usmál zvedl Thelmu do náruče a vešel. Před pracovnou otce ji položil zpět na zem „Tak teď utíkej k mamince a já jdu za tatínkem,“ řekl jí vlídně a pohladil jí po vlasech.

„Tak pa strejdo,“ odpověděla mu Thelma a utekla někam do domu. Kennog se narovnal a zaklepal na dveře. Bylo k podivení jak ho setkání s Thelmou vždy nabilo pozitivní energií. A ještě podivnější bylo, že Thelmě nevadilo obvyklé mravenčení, které vyvolává dotyk zaklínače.

„Dále,“ ozvalo se za dveřmi. „Vítám tě Kennogu,“ pozdravil ho rychtář, když zavřel zaklínač dveře. „Dovol abych ti představil zástupce všech starostů našeho kraje,“ řekl a pokynul mu rukou ke křeslům, ve kterých sedělo pět mužů. Byli dobře oblečení a na první pohled bylo vidět, že nejsou zvyklí na cestování. Kennog se mírně uklonil a muži pozdrav opětovali.

„Kennogu pověz zde pánům jak se vše seběhlo v noci na včerejšek,“

Kennog si odkašlal „Nudil bych vás pánové a tak budu co nejstručnější. Na místo jsem dorazil okolo 8 večer předešlého dne. Rozdělal jsem oheň a celou noc u něj proseděl. Tu noc se nic nestalo a tak jsem si dovolil se ve dne vyspat. I druhou noc jsem proseděl u ohně. Ve tři hodiny ráno mě napadla tlupa skřetů. Nejpodivnější však bylo, že můj amulet těsně před útokem zareagoval na magii. Tomu amuletu věřím. Mnohokrát mi zachránil život. Po té co jsem skřety prohledal, našel jsem u jednoho ty dva předměty. Zvláštní význam jim přikládám podle toho, že mají oba na sobě stejný znak.

"Již jsem něco podobného na svých cestách viděl. Jedná se o něco jako zesilovač telepatie. Ta náušnice funguje jako přijímač a ten amulet jako vysílač. Co z toho vyplývá? Že je někdo navedl,“ Ukončil svůj výklad Kennog.

„Zajímavou přednášku jste nám učinil pane Kennogu,“ odpověděl zamyšleně jeden z mužů „Ale nemyslíte, že by mohl skřet jen někoho napodobovat? Třeba někoho koho zabil?“

„I to je možnost,“ odpověděl zaklínač.

„Pane zaklínači,“ začal rozvážně další z nich „Máme pro vás práci.“

„Co by to mělo být?“ zeptal se navenek bez zájmu Kennog.

„Zabití jednoho čaroděje.“

„Nezabíjím lidi,“ odpověděl zaklínač.

„Tohle není člověk,“ odpověděl onen muž „Alespoň ne tak jak vnímáme normální lidi. Dostal se do stavu, kdy se zde vyskytuje jen jako duše zakletá v soše. Tedy přesněji řečeno On svou duši do té sochy přenesl. Takže není možné ho zranit obyčejnou zbraní.“

„Vy snad víte jak ho tedy zabít?“ zeptal se zaklínač pochybovačně.

„Ano,“ chopil se slova další „Podařilo se mi vynalézt látku, která by mohla tu sochu rozbít.“

Zaklínač naklonil hlavu dopředu „Slyšel jsem dobře?“ zeptal se „By mohla?“

„Jistě,“ odtušil pan Pyroman, tak si ho v duchu Kennog nazval „S jistotou to tvrdit nemůžeme, ale roztrhla zatím vše co jsme měli při zkouškách po ruce.“

„Jsme si samozřejmě vědomi rizika, které vám hrozí. Od toho se i odvíjí cena,“ vskočil mu do řeči poslední ze sedících „3000 novigradských korun plus samozřejmě veškeré vybavení, které budete na cestu potřebovat.“

Kennogovi zazářili oči. O takové sumě se mu ani nesnilo. „Tedy nevím jestli dělám dobře, ale souhlasím.“

„Jsme tedy domluveni,“ vstal Yasimelin ze židle. Zde přítomný pan čaroděj si tě odvede a vyzbrojí. Seznámí tě i s cestou. Jakmile budeš moci vyrazit, vyraz. Tato věc nesnese dlouhý odklad.“

A tak se stalo, že milý Kennog byl o dva dny později na cestě do průsmyku. Opět musel jít pěšky, ale díky tomu, že měl cíl se mu šlo lehčeji. Prodíral se závějemi ponořený po kolena ve sněhu. K večeru prvního dne dorazil k malé útulné jeskyňce, která byla zařízena jako nocležiště. Pasáci ovcí jí využívali často v létě, ale teď byla prázdná a tak mohl Kennog nerušeně přečkat celou noc v relativním závětří a teple. Bylo to zvláštní, ale jeskyňka byla tak dobře vymodelovaná do svahu, že když se oheň rozdělal na určitém místě, během několika minut jí vyhřál aniž by ji naplnil dusivým kouřem. Dřeva bylo naštěstí dost a tak se mohl Kennog vyspat téměř v klidu.

S prvními paprsky slunce byl Kennog už zase na cestě. Celý den ho oslepovalo světlo odrážející se na sněhu a tvořící tak miliony a miliony duhových krystalků.

K večeru Kennog došel na dohled pevnosti, ke které mířil. Tyčila se na západním obzoru jako obrovská masa kamene a ledu. Její střecha a okolí bylo zbarveno do krvavě ruda zatím co stěny svítily matnou černí. Kennog Chvíli mlčky pozoroval pevnost a pak se vydal hledat útočiště pro dnešní noc. Opět našel podobnou jeskyňku, ale dnes mrznul neboť se neodvážil rozdělat oheň, aby na sebe zbytečně neupozornil.

Sotva se na obzoru objevili první odlesky slunce, vyrazil směrem k pevnosti, nyní se plíží nedalekým lesíkem. Byla to jediná možnost jak se skrýt široko daleko. Postupoval pomalu poněvadž byla velká pravděpodobnost, že zde budou nastrčeny hlídky nebo pasti. A skutečně po chvíli narazil na past. Byla zhotovena velice jednoduše. Dva stromy, ke kterým bylo přivázáno několik provazů se sítí na druhém konci. Po jistotu tuto post zneškodnil, kdyby musel utíkat.

Po několika krocích narazil na čerstvé stopy dvou skřetů. Rychle se po nich vydal. A skutečně za pár okamžiků je dohonil. Skřeti ani nestihli zareagovat, jak neslyšně k nim ze zadu přiskočil a ťal nalevo napravo. Dvě těla s rozpolcenými lebkami padli k zemi. Rychle je uklidil do nejbližšího keře a zahladil stopy po krvavých cákancích.

Běžel dál po cestičce, kterou šli předtím oba skřeti až narazil na vchod do podzemí. Prolezl jí a přikrčil se u stěny. Chodba byla sice tmavá, ale ne natolik jeho oči tmou nepronikly. Po chvíli už rozeznával detaily na stěnách. Chodba byla z neotesaného kamene, Ale místy byla uměle zvětšena.

Vyrazil tedy opatrně chodbou vpřed. Klouzal tmou neslyšně jako stín. Tu a tam vedla do chodby odbočka. Kennog se vyhýbal osvětleným místům jak jen to šlo. Občas se musel schovávat ve výklencích, aby ho nezahlídli skřeti procházející okolo. Tak se proplétal chodbami až se dostal do rozlehlé jeskyně. Všude bylo ticho. Chvíli počkal a pak se opatrně vydal pře jeskyni. Uprostřed jeskyně byla průrva, přes kterou vedl můstek. Když na něj vkročil, můstek zaskřípal, ale držel. Amulet se začal jemně chvět. Byl asi v půlce když se ze stínu před ním vynořili čtyři skřeti. Kennog se zastavil a narovnal.

„Mám ti vyřídit pozdravy od pána,“ řekl hrdelní řečí skřet „A jeho obdiv, že jsi se dostal až tak daleko.“

„Daleko?“ podivil se Kennog „Já myslel, že tvůj pán dlí v pevnosti nahoře.“

„Kdepak. Můj pán je v místnosti, která je hned za támhletěmi dveřmi,“ odvětil skřet.

Kennog se neznatelně usmál. ´Tak přece jsou skřeti tak tupí, jak se o nich říká´ pomyslel si nahlas však řekl „Tak to abys mě k němu pustil.“

„O ne to pán nedovolil máme tě zabít,“ opáčil skřet. Kennog za sebou uslyšel kroky. Podle jeho odhadu tak tři skřeti. Pomalu se přesunul k ke kraji. Skřeti se začali okolo něj stahovat. Jeho jemný sluch uslyšel to čeho se obával. Někde za jeho zády zadrnčela tětiva. Rychlostí myšlenky tasil a z otočky odrazil šíp mířící do jeho zad. Šíp odletěl obloukem do propasti. Skřeti zavyli jak vzteklý a vrhli se na zaklínače. Bylo jich však příliš a tak si na můstku spíš překáželi. Proto měl Kennog usnadněnou práci.

První dva padli aniž by se pokusili o nějaký výpad. Prostě si naběhli na ostří, které se zdánlivě nepochopitelně objevilo před nimi. Pak musel Kennog parírovat jednu ránu a druhé uhnout piruetou. Ocel zazpívala a Kennog sekl po dalším skřetovi. Usekl mu kus nosu. Odrazil nějaký meč a úsporným sekem lokte rozťal ruku, která ho držela. Skřet zaskučel a klesl na kolena. Kennog udělal piruetu aby se vyhnul dalším zbraním a z otočky odťal skřetovi hlavu. Ta vyletěla plavým obloukem a se zaduněním dopadla na prkna mostu. Otočil se na druhou stranu a usekl tak obě ruce skřetovi, který si držel rozseknutý obličej. Ten se zaúpění padl do mdlob. Zbylí skřeti se zarazili vidíc své drtivé ztráty. Toho využil Kennog a jediným skokem se přenesl k dalším dvěma skřetům. Jednomu rozťal lebku a druhého rozsekl od klíční kosti až k páteři. Skřet udělal pár téměř tanečních kroků a zřítil se k zemi. Poslední skřet se dal na útěk, ale Kennog vytáhl z opasku orion a mrštil jím skřetovi do zad. Ta malá železná hvězdice si našla přesně místo kam chtěla dopadnout a přesekla skřetovu krční páteř. Skřet ani nehlesl a padl obličejem do tratoliště vlastní krve. Zaklínač naházel mrtvoly do průrvy a vydal se ke kovaným dveřím.

Ty byly skutečný oříšek. Kennog se však dlouho nerozmýšlel. Opatrně vytáhl z vaku kouli šedé mazlavé hmoty a kousek utrhl. Utržený kousek ihned zčernal, ale konzistenci medvědího lejna si zachoval. Zaklínač se při tomto přirovnání zachvěl odporem nad touto představou. Pak jí rozmazal na spáře dveří a trochu více dal okol zámku. Pak poodešel kousek stranou a předříkal nahlas zaklínadlo.:

v tu chvíli se dveře rozlétly na obě strany díky obrovské detonaci a průchod byl volný. Zaklínač prošel vzniklým otvorem Do místnosti za dveřmi.

Místnost byla vykládána zlatem, slonovinou a drahými kameny. Po stěnách viseli překrásné gobelíny. Ze stropu vyseli lustry z křišťálu a stříbra. A uprostřed toho bohatství stála socha z lesklého černého kamene. Socha zpodobňovala muže sedícího v sedu se zkříženýma nohama. Ruce položené v klíně. Ve výrazu očí však bylo něco děsivého. A na čele se skvěl symbol, který Kennog již jednou viděl. Byl to symbol, který byl i na skřetím amuletu.

„Tak přece jsem tě našel," zašeptal.

Ano našel, ozvalo se mu v hlavě. Ale k čemu ti to bylo platné?

„K čemu?“ zeptal se Kennog "k třem tisícům novigradských korun."

"Nabízím ti víc," ozval se hlas "vem si zlata kolik uneseš," přemlouval ho, zatímco Kennog rozmazával teď již černou hmotu okolo kamenu.

„Urážíš mě čaroději,“ odpověděl mu Kennog zabraný do rozmazávání „Neznáš pojem profesionální čest?“

"Co je čest?" zaznělo posměšně zaklínači v hlavě. "Jen výmysl lidstva." Mezitím byl již Kennog hotov s prací a vyšel ven ze dveří.

„Ať je to co je to,“ řekl „Mě se to líbí,“ a vyřkl zaklínadlo. Ozvala se strašlivá detonace a pak se začala otřásat zem. To se začal bortit strop jeskyně. Zaklínač se zděsil a teprve teď si uvědomil, že by ho to tu mohlo zasypat. Rozběhl se tedy ven. Běžel co mu síly stačily. Země se neustále otřásala. Jednou jen taktak zabrzdil před bortící se klenbou chodby a musel hledat jinou cestu. Nakonec se však díky souhře náhod dostal ven. V jedné chodbě se totiž provalil strop a otevřela se tak skulina na denní světlo.

Slunce stálo již těsně nad obzorem. Ani si neuvědomil, že v podzemí strávil celý den.

"Ty bídný červe!!!" zarezonovalo mu v hlavě. "Zničil jsi mé dílo!!! Nezničil jsi však mě! A já se postarám aby tvá duše uvízla na věky v temnotách. Ještě poznáš kdo to je strašlivý Aifear!!!" hlava se mu rozdrnčela strašlivým smíchem až mu drkotali zuby. Pak však byl hlas pryč a z Kennoga spadla ta prazvláštní tíseň, kterou si až teprve teď uvědomil.

´Nu což,´ pokrčil rameny Kennog ´Zničil jsem ho jednou zvládnu to i podruhé,´ a vydal se hledat místo, kde by se mohl na noc utábořit.