“Nevěří mi. Vlastně nikdy nevěřili, ale oni jednou uvěří…”
Přemítal gobliní šaman. Seděl na malé skalce uprostřed zelené, květinami poseté louky na svahu malého kopce.

Jeho malá postava byla zahalena do bílých vlčích kožešin, v ruce třímal tmavou dřevěnou hůl zakončenou lebkou nějakého malého ptáka a několika peříčky. Na krku měl dřevěné korále a jeho černé vlasy mu spadaly až na záda. Na jeho tmavě zeleném obličeji už bylo vidět mnoho zim a zkušeností, ale také obrovská síla a energie.

Rukou si hrál s dřevěnými korály na krku a upřeně pozoroval vzdálenou osamělou horu. Nebyla nijak zvlášť vysoká, ani příliš skalnatá, spíše větší kopec porostlý lesem. Pod horou tekla říčka a u ní bylo zřetelně vidět pár políček. Jediné, čím nezapadala do obrazu krajiny byla její samota mezi jejími většími bratry, kteří jakoby na ni dohlíželi, jako na mladší sestřičku, co si hraje u potoka. Šaman na ni hleděl už dlouho a přemýšlel o jejím a svém osudu, vtom ho vyrušil menší goblin, který se náhle vynořil z lesa.

“Kelkene, rada vás čeká.”

“Už jdu” odvětil Kelken a pak spíš pro sebe dodal “však mají čas.”

Kelken seskočil ze skalky do trávy a vydal směrem do lesa, kde opodál stoupal sloupec hustého kouře. Po pár minutách les zmizel a před ním se objevila vesnice. Stála na malé mýtince a sčítala asi 40 chatrčí nazdařbůh postavených přes mýtinu. Zamířil k největší podlouhlé chatrči zhruba uprostřed vsi. Sloužila jako jídelna vojáků, shromaždiště a teď jako zasedací sál. Právě když vstoupil dovnitř, slyšel mladého goblina:

“Máme silné bojovníky! Silnější než těch pár elfů, smeteme tu jejich ohradu ze země!”

“Myslím, že si příliš věříš, Timeku.” zarazil ho Kelken hned ode dveří.

Všichni goblini, co seděli kolem dlouhého stolu uprostřed chatrče se otočili ke dveřím. Na konci povstal mohutný, ramenatý goblin oděn do medvědí kůží a jeho hlavou na rameni a mohutným hlasem spříměsí zloby promluvil na Kelkena.

“Proč myslíš, že naši bojovníci nejsou dost silní, Kelkene?”

“Silní jsou, to určitě, ale i kdyby jejich síla předčila elfskou, nemůžeme a nesmíme Zelenou horu dobýt.”

Kelken to říkal s naprostým klidem a jistotou, tak že se všichni znejistěli a na chvíli, než Kelken došel k židli vedle náčelníka, zavládlo v místnosti naprosté ticho. Náčelník se pak posadil a vrhal na Kelkena nevrlý pohled, ten však vypadal klidný a možná vjeho očích byl náznak smíchu.

“Nemluv v hádankách a mluv přímo, nemáme čas na tvé řeči!” vyrazil ze sebe náčelník.

“Uklidni se Wendefe, nebo se ti udělají vrásky na tvé náčelnické hlavě.” Řekl s mírným úsměvem Kelken, ale pak zvážněl a pokračoval.

“Duchové mi prozradili, že nemůžeme dobýt Zelenou Horu ani kdybychom měli vlky a byli nás ticíce. Bohové mají se Zelenou Horou jiné plány, své plány a plány goblinů je nezajímají.”

Po chvíli ticha zase povstal onen mladý goblin.

“Plané řeči! Dochové, bohové, kdy ti nám pomohli? Nikdy! A stejně žijeme a vítězíme! Jen Zelená Hora nás drží tady na východě. Když ji smeteme otevře se nám nová zem až k trpaslíkům!”

“Tvá mladá hlava je moc horká Timeku! Jsi nejmladší z válečníků, ty nevíš co jsou elfové!”

Timek mu horlivě skočil do řeči.

Zato vím, co jsi zač ty! Už zmlkni, šamane!” Ke konci věty bylo z jeho slov jasně cítit ironii a výsměch, ale Kelken se ani nehnul a nechal Timeka pokračovat.

“Budeme hlasovat. Kdo je pro napadení Zelené hory a otevření cesty na západ?”

Timek, když viděl, že nikdo nereaguje zvedl svou zelenou ruku, postupně začali zvedat ruce i další. Hlasy nebylo třeba sčítat, Kelken dnes prohrál. Válečníci ho neměli moc rádi. Snad proto, že je svou inteligencí o tolik předčil. Předčil i všechny šamany co znal a také jako jediný ze šamanů si dovolil zasahovat do dění v kmeni. Většina šamanů byla oddána svému náčelníku a starala se jen o zdraví kmene, náboženství a svůj věhlas. Kelken byl jiný. Snad se bohové spletli, když ho udělali goblinem.

“Ať je tedy po vašem. Pomůžu vám v přípravách na boj, i v boji, protože je to moje povinnost, ale k tvrzi se nepřiblížím.”

“Máš strach a zastíráš to duchy a bohy, co? Kelkene.” Znovu se ozval Timek, který si teď daleko víc věřil, když zvítězil v hlasování.

“Já duchům věřím a nikdo mě nedonutí se podle nich nechovat.”

Potom Kelken rázně odešel z chýše a vydal se ke své.

“Věděl jsem, že mě neposlechnou, ale projevím dobrou vůli a pomůžu jim i když to bude zbytečné.”

“Duchové měli pravdu.

Opakoval si ta slova, co měl vryté vpaměti. To byla ona, která byla nevědomky spjata sjeho osudem.

Všimla si ho. Zadíval se jí do očí, byt to pro něj hodně zvláštní pocit, možná to byla nejdůležitější věc v jeho životě. Mlha se už rozplynula a bojovníci vyběhli k tvrzi. Kelken náhle sklopil zrak a pomalu se hlavou uklonil té elfí dívce, která byla na palisádě tvrze Zelené hory, na kterou jeho lid právě útočil. Sám nevěděl proč to udělal, ale neměl moc času o tom přemýšlet. Měl dost práce s tím, aby se nenechal strhnout proudící vlnou bojovníků. Ozvaly se gobliní dunivé bubny, které už mnohokrát udělaly víc práce než bojovníci. Nepřátelům vnášely do srdcí strach a gablinům posilovaly vůli.

Náčelníci v boji vsadili vše na jednu jedinou kartu, na bránu. Nemělo cenu zkoušet prolomit palisádu. Byla silná a i kdyby ji prolomili, průchod by byl moc malý. Válečníci k bráně donesli velké beranido a začali bránu prorážet. Méně silní goblini měli luky a bombardovali tvrz zapálenými šípy v naději, že ji zapálí zevnitř a oslabí tak morálku nepřítele. Kelken zahlédl malou skupinu goblinů, jak se plíží ktvrzi směrem  k palisádě naproti hlavní bráně. Vydal se za nimi.

Když je konečně dostihl a byl asi deset metrů za nimi, uvědomil si co dělají. Měli soudek s nějakou výbušninou, kterou určitě usmlouvali od skřetů, kteří ji někde ukradli. Určitě chtěli tvrz překvapit až rozrazí bránu, zatím proto čekali. Kelken tam stál trochu přikrčen u jedné skalky a čekal co se bude dít. Rozhodně neměl v plánu se do boje nějak zapojovat. Ozvala se rána, jako když se zřítí velký strom a sráží s sebou další. V tu chvíli už goblini před Kelkenem zapálili doutnák a utíkali se kousek chovat.

Ještě než se ozval výbuch, Kelkenovi se zdálo, že slyšel zpěv. Hluboký a zcela jistě to bylo víc, než jeden zpěvák. Projel mu z něj mráz po zádech, bylo v něm cosi, co nedokázal popsat, ale nedělalo mu to dobře.

Palisáda se sesypala. Goblini vylezli ze svého úkrytu a hnali se po jednom dovnitř. Vtom se zarazili, jako by je něco zastavilo. Kelken si vylezl na skalku, u které byl schován, aby viděl dovnitř.

Byla tam ta elfka a kolem ní už pár mrtvých těl goblinů. Byla odhodlaná je zabít všechny. Pár jich ještě zabila, ale pak se před ni postavil jeden z náčelníků, který vedl tuhle zadní skupinu. Ostatní si stoupli opodál, protože skrz ni přejít nemohli, tak čekali. Kelken sledoval boj se smýšenými pocity. Neměl elfy rád, ale ty neměl rád žádný z goblinů. Ale ta dívka byla jeho osud, byli spojeni. Hleděl jak už ji náčelník odzbrojil a ona padla na kolena. V tu chvíli se Kelken bál. Bál se o její život. Žádný z jeho předků nikdy dřív nestál před takovým rozstěpem mysli. Na jednu stranu elfy nesnášel, ale na druhou stranu, o život téhle elfky se bál a dal by mnoho za to, aby přežila, i když teď už stačilo náčelníkovi zasadit poslední úder.

Vtom však Kelkena oslepila záře, která vyšla ztvrze, směrem od goblinů. Když mohl Kelken znovu vidět po většině goblinů nebylo ani stopy, jen trocha kouře, co stoupal k nebi v těch místech, kde stáli. Pohlédl na elfku. Klečela pořád na stejném místě, vypadala, že snad ani neví o světě, nejspíš byla na pokraji svých sil. Pohlédla na Kelkena. Z její tváře se však nedalo už vyčíst, na co může myslet. Kelken se znovu ukonil a pak, když zvedl hlavu byla už elfa na zemi v bezvědomí. Přišel k ní nějaký člověk. Byl hodně starý, měl dlouhé vlasy a vousy a krásnou dřevěnou hůl. Najednou, jako kdyby tam nikdy nebyl zmizel a s ním i elfka. Kelken byl udiven, ale věděl, že lidé a elfové toho hodně vědí o silách o kterých on neví nic. Tak se otočil, teď si byl jistý, že už se jí nic nestane a že tady už není nic platný.

Sklonil se k zemi a najednou místo Kelkena stál u skalky bílý vlk, který se volně jako pták rozběhl po louce směrem ke gobliní vesnici. Netrvalo dlouho a zmizel vlese.