Články&Eseje

Cesta za amuletem. Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 13

Bylo sychravé počasí a byla mu zima. Chtěl dojít až ke skalám, které viděl za lesem v dálce, aby si zde našel nějaký výklenek, kde by mohl přenocovat. Věděl, že ho sleduje horda skřetů a tak se hnal největší rychlostí jakou dokázal jít. Prodíral se křovinami, když tu náhle zaslechl jakýsi hlas. Byl to ženský hlas. Zastavil se, zpozorněl a snažil se přijít na to, odkud hlas přichází a přibližně z jaké vzdálenosti. Moc se mu to nedařilo, protože byl unavený a kolem něho šustily listy stromů a keřů, s kterými si pohrával vítr. Odhadoval, že oproti skřetům má hodinu a půl náskok. Jakmile vystoupil z křoví, uviděl před sebou krásnou dívku. Měla krásné dlouhé, lehce vlnité vlasy barvy mahagonu. Seděla u malé studánky a prozpěvovala si nějakou písničku v řeči, jíž nerozuměl.


Dívka zdvihla hlavu a podívala se na něho svýma krásnýma očima hnědé barvy. Přestože se snažil křovím prodírat se co nejtišeji, nebyla vůbec překvapena, když se před ní zjevil. Nevěděl proč, ale připadalo mu, že na něho dívka čekala. Dívka měla oblečeny plátěné kalhoty světle zelené barvy. Košile se zdála být z nějaké drahé látky. Přes košili měla oblečenou koženou vestu a měla obuté vysoké kožené boty. Přes toto všechno měla oblečený plášť černozelené barvy a pod pláštěm u pasu dívky vytušil uschovaný meč.


Chvíli se na sebe dívali a pak dívka promluvila líbezným hlasem: „Vítej hraničáři Santiago.“ Když ho oslovila jeho jménem, byl to pro něho šok a jediné na co se vzmohl byla otázka: „My se známe?“ „Ano“ odpověděla dívka „z hostince U tatrmana. Před čtyřmi dny jsem tě tam zahlédla a zaslechla tvé jméno.“ Najednou si rozpomenul, že když se bavil s hostinským o možnosti přenocování, tak se kolem něho mihla dívka, které svým zjevem připomínala tuto dívku. Protože ji však viděl pouze koutkem oka, tak si přesně nepamatoval jak dívka vypadala.


„A jaké je tvé jméno?“ zeptal se Santiago. Krásný obličej dívky se zkřivil do zlostného úšklebku, ze kterého šel strach: „JSEM TVÁ SMRT SANTIAGO!!!“ vykřikla dívka a tasila meč. Než překonala vzdálenost tří sáhů, která je dělila, stihnul Santiago vytasit meč a vykřiknout: „Ty má smrt rozhodně nejsi!!!“


Dívka zaútočila jako první a vedla útok svým mečem na hraničářovu hlavu. Santiagovi se povedlo uskočit před dopadající čepelí meče a snažil se využít nastalé situace, ale dívka byla příliš rychlá a hned zaútočila znovu. Její meč prořízl Santiagovu košili, ale naštěstí zásah nebyl hluboký, ale dost důrazný na to, aby ho Santiago pocítil. Když viděl s jakou rychlostí se dívka pohybuje, rozhodl se ustoupit o krok dozadu a použít svou magii. Úder nenávisti dívku zranil měl zvláštní účinek. Dívka doslova zavyla bolestí. Ten zvuk byl pro Santiaga velice nepříjemný. Měl dojem, že se mu snad rozskočí hlava, ale k jeho radosti se tak nestalo.


Santiaga po tomto zavytí napadla spásná myšlenka a svůj chodcův meč přetransformoval na stříbrný. Jakmile dívka spatřila stříbrnou čepel chodcova meče, v jejím obličeji se objevila stopa hrůzy.


„Dej mi amulet, který nosíš na své hrudi a nechám tě žít!“ zvolala dívka.


Santiago na ni vytřeštil oči a v nastalém klidu položil otázku: „Proč chceš můj amulet?“ Byl to amulet od jeho matky, který mu dala, když byla na smrtelné posteli a najednou se mu v hlavě vynořila vzpomínka na poslední slova, která vyřkla jeho matka než naposledy vydechla: „Santiago, synu můj jediný, ochraňuj tento amulet jako svůj život a nikdy no nesundávej z krku. Když budeš v nesnázích, někdo Ti přijde na pomoc. Musíš najít zb…“ Santiago nevěděl, co znamenala poslední slova „Musíš najít zb…“, protože se ztratila v chrapotu, který se vydral z hrdla jeho matky ve chvíli smrti.


Santiago ženě, která mu v tu chvíli připadala strašně ošklivá, řekl: „Tohoto amuletu se nikdy nevzdám.“ Pak zaútočil. Ženě se jeho meče zasekl do ruky v níž třímala svůj meč. Ten upustila a řvala bolestí, protože stříbrná čepel meče jí působila nesmírná muka. Chodec se rozhodl dále neprodlužovat souboj a tnul svým mečem znovu. Tentokrát vedl úder na krk ženy. Ta se snažila uhnout, ale Santiagův meče byl jistý a rychlejší. Oddělil ženinu hlavu od těla.


Vydechl a rozhlédl se kolem sebe, zda-li mu nehrozí už žádné nebezpečí. Kolem byl ale klid, jen zurčení studánky a ševelení stromů se neslo kolem něho. Meč přetransformoval zpět na původní kov a zběžně prohledal ženino tělo. Na zbytku jejího krku a visel amulet, podobný tomu, který mu darovala jeho matka. Opatrně ho vzal a očistil. Najednou se do něho vlila jakási tajemná síla. Vzápětí se mu do mysli začala vkrádat myšlenka, že by možná šli tyto amulety spojit. Přiložil tedy nově získaný amulet ke svému a skutečně. Pasovali k sobě a u sebe je držela nějaká tajemná síla, o níž neměl žádné potuchy. Nový amulet překrýval jeho jen asi z jedné třetiny. Už mu bylo jasné, co myslela jeho matka slovy „Musíš najít zb…“. Měl najít zbylé části amuletu.


Ošetřil si ránu a vyrazil na cestu, protože mu bylo jasné, že skřeti se za ním ženou jak nejrychleji mohou. Zabyl totiž tři skřety, kteří ho napadli v lese. Patřili ke skupině, která ho pronásledovala a chtěla se pomstít.


Už se začínalo smrákat, když dorazil se skalám, které předtím viděl v dálce. Obloha se naštěstí vyjasnila a zapadající sluníčko stihlo trochu ohřát vzduch, a tak Santiagovi přestala být taková zima. Byl za to vděčný.


Snažil se najít nějaké místo, které by mu poskytlo úkryt před jeho pronásledovateli. Vyšplhal se na skálu, která byla s obtížemi, ale přeci schůdná. Na cestu viděl celkem dobře, protože na obloze se nenacházel jediný mráček a vycházející měsíc mu osvětlil cestu. Párkrát klopýtnul na uvolněných kamenech, ale štěstí ho neopustilo a nesklouzl dolů ze skály. Když se dostal až na vrcholek osmimetrové skály, musel jít ještě asi tak hodinu. Poté se mu povedlo najít úkryt který hledal.


Byl to výčnělek skály, který poskytoval úkryt téměř ze všech stran a to i před deštěm. Bylo tam pár větví, které zakrývali pohled do výčnělku. Z okolí přinesl ještě několik větví, aby byl lépe masková. O stopy si moc starosti nedělal. Jakmile totiž vyšel z lesa, tak šel kolem čtvrt hodiny proti proudu potůčku, který si razil cestu pár metrů od lesa. Jeho výhodou bylo, že dno potůčku bylo kamenité, takže nezanechával stopy a z potůčku vystoupil na kamenitou půdu, kde si osušil své unavené a mokré nohy a obul si boty.


Povedlo se mu celkem dobře zamaskovat svůj úkryt a pak vytáhl píšťalku, kterou mu daroval jeho otec, když mu bylo 7 let. Pomocí této píšťalky mohl přilákat nějakého ptáčka, se kterým pak mohl rozmlouvat. Za pomoci píšťalky přilákal sovu, která seděla na skále o kus dál a požádal ji, jestli by pro něho mohla něco udělat. Tím požadavkem bylo, aby sova hlídkovala před skalami a kdyby se objevila horda tvorů, podobných jemu, ale o polovinu menších, tak aby ho varovala. Jako odměnu sově slíbil sušené maso, kterého měl zatím dostatek a hned jí nabídl. Sova nabídku přijala a vzala si kousek masa. Pak odlétla hlídkovat nad přístupovou cestu ke skalám.


Santiago se uložil ke spánku. Spal asi 5 hodin, když přilétla sova a houkáním ho probudila. Použil píšťalku, aby mohl se sovou promluvit. Ta mu sdělila, že z lesa se vynořili postavy, které jí popsal, ale zatavili se před řekou. Santiago jí poděkoval a nabídl jí dva kusy sušeného masa. Sova přijala a pak se spolu rozloučili. Santiago se vypravil na cestu. 5ti hodinový spánek mu dodal energii, takže se mu šlo mnohem lépe. Když začalo svítat, dorazil na místo, kde soutěska končila a před ním se zvedala mohutná skála, která byla příliš strmá na to, aby po ní vylezl nahoru a mohl pokračovat dál. Rozhodl se kus cesty soutěskou vrátit. Po 20ti minutách došel zpět k místu, kde se skála zdála schůdnější a tak začal šplhat nahoru. To se mu povedlo. Po hodině cesty dospěl k místu, kde se skála svažovala až přešla v planinu.


Vyrazil kupředu. Šťastný, že se vyhnul střetu se skřety. Jak nemilé ale bylo jeho zjištění po půl hodině cesty planinou, když za sebou uslyšel ryk zbraní. To už bylo opět všechno ozářené paprsky vycházejícího slunce. Zastavil se, aby se mohl ohlédnout, co se za ním děje. Uviděl za sebou hordu asi 15ti skřetů, jak se ženou kupředu a nemusel se ani soustředit na to aby poznal, že mají namířeno přímo k němu. Otočil se a běžel směrem k lesu, který se rozprostíral ve vzdálenosti jedné a půl míle před ním na obzoru. Jenže štěstí ho opustilo a když se ohlédl jak jsou vzdáleni skřeti, tak zakopl a spadnul na zem. Spadl velice nešťastně, protože si zvrknul kotník. Chodidlo sice zůstalo na svém místě, ale noha ho velice bolela. Překonal bolest a vyrazil kupředu, ale již velmi pomalejším tempem, protože skřeti ho začali dohánět.


Když se dostal až k lesu, byli pronásledovatelé vzdáleni nějakých 300 sáhů.


Mezi stromy uviděl postavu. Byla oděna do černého obleku a pláště, též černého. Na hlavě mu seděl černý klobouk a za ním byla postavička velká asi jako šimpanz. Postava na něho ihned zavolala: „Neboj se, neublížím ti. Vidím, že máš problémy příteli.“ Oslovení příteli se mu moc nezamlouvalo od člověka, kterého nikdy předtím neviděl, ale jediné na co se vzmohl bylo položit otázku: „Kdo jsi?“ „Jsem čaroděj Čarovous a pokud přijmeš mou pomoc, tak tu hordu co se za tebou žene vymlátíme.“ řekl čaroděj s úsměvem. Santiago zauvažoval a pravil: „Dobrá tedy, já jsem chodec Santiago. Co všechno umíš?“ „Umím toho dost na to, abychom se s těmi skřety vypořádali.“ řekl s úsměvem Čarovous. To už byli skřeti nějakých 150 sáhů od dvojice, která se jim hodlala postavit v boji na smrt. Ostatně jak jinak.


Santiago navrhl, aby se stáhly více do lesa, ale čaroděj namítl, že pro začátek zůstane na kraji, že má přichystanou malou srandu pro skřety. Santiago netušil co tím čaroděj myslel, a tak se stáhnul 20 sáhů do lesa a zpoza stromu pozoroval, jak se vše bude vyvíjet. Nejvíce byl zvědav na „srandu“, kterou měl Čarovous přichystanou pro skřety.


Když se horda přiblížila na vzdálenost nějakých deseti sáhů, Čarovous udělal jakési gesto rukou a vyslovil kouzlo. Od čaroděje vylétlo několik ohnivých koulí, které skolili k zemi sedm skřetů. Ostatní se s šíleným řevem rozběhli trochu do stran, přitom ale neustále pokračovali vpřed za svou kořistí.


Vzápětí Čarovous zmizel. Santiago znejistěl, protože zmizení čaroděje nečekal. Ne však na dlouho, protože se za ním ozval čarodějův hlas: „Jak se ti to líbilo?“ Santiago udiven vším co se najednou odehrálo odpověděl: „Bylo to zajímavé. Jenže ještě jich je tam 8.“ To už skřeti vbíhali do lesa.


Santiago si připravil meč, vypil lektvar, který si mezi tím vyndal z torny. Byl to lektvar Rychlosti a intuitivně pohladil amulet. Oba dva se připravili k boji.


Čaroděj stál od tři sáhy za Santiagem a něco si mumlal pod vousy.


Jakmile k Santiagovi dorazil první skřet, byl sražen hraničářovým mečem k zemi. Když Santiago vyřídil pár skřetů, všiml si, že kouzelníkovi se do zad žene jeden skřet. Čarovous se však soustředil na jiného, který se na něj řítil zepředu. Santiago nezaváhal a na skřeta seslal úder nenávisti. Ten padl, aniž by mohl čaroděje nějak ohrozit.


Bitka netrvala nijak dlouho, protože Čarovous dodržel slovo a Santiagovi pomohl všechny skřety poslat na „onen skřetí svět“.


Poté prohledali skřety a našli dohromady nějakých 200 zlaťáků. Rozdělili si je rovným dílem a poté si odpočinuli a najedli se. Santiago byl zvědavý na tvora, který provázel čaroděje. Ten mu sdělil, že je to jeho čertík Bertík. Santiago pověděl čarodějovi o příhodě se ženou, kterou potkal a která se ho pokusila připravit o jeho amulet. Čarovous řekl, že pokud by to Santiagovi nevadilo, mohli by putovat společně. Poté se vydali dál, za hledáním dalších částí amuletu…

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Začátek je působivý,avšak na můj vkus se tam pořád bojuje,malý prostor je podle mého věnován popisu......ale i tak se to docela dobře čte.


 Uživatel úrovně 0

Povídka, která vypadala ze začátku docela obstojně se vyvynula v prostou mlátičku.

I tak je ale svým způsobem zajímaná.

Pokud zkusíš napsat ještě pár povídek a dát do nich víc atmosféry a méně bojů a krve, možná to jednou získá i *****