Slunce svítilo, vánek sem tam zafoukal. Vypadalo to na začátek jara. Byla oblečena do tmavozelené teplé róby, přesně takové jakou nosili lidé z východu. Procházela se krásným hvozdem. Ptáci zpívali, přes cestu ji občas přeběhl zajíc. Najednou uslyšela dusot kopyt. Ohledla se, a byl opět za ní. Přibližoval se, cválal na bílém koni. Neváhala ani minutu, rozběhla se směrem do hvozdu kde mohla byt v bezpečí. Běžela. Běžela a nevěděla kam.

Z noční můry, která se opakovala už několikátou noc ji probudil až jemný a něžný hlas chůvy. Ta žena byla snad jediná bytost která ji rozuměla. "Vstávejte slečinko. Slunce je už vysoko a Vy tu chrníte jak nějakej mameluk dole ve vsi." Stáhla z ní nadýchanou peřinu. Z postele spadli dvě sněhobíle nožky. Oray vstala a protáhla si ztuhlé svaly. Poté zmizela ve vedlejší místnosti. Chůva zatím ustlala a odešla z pokoje pryč, asi šla připravit snídani. Když Oray vyšla z vedlejší místnosti byla oblečena do vínově rudých šatů, své hnědozrzavé dlouhé vlasy měla rozčesané a sepnuté stříbrnou sponou. Tvář byla bílá jako čerstvě napadlí sníh. Oči byli hluboké a výrazné, rty úzké a růžové, lícní kosti mírně vystupovali z obličeje. Vypadala trochu jako smrt, a není ani divu. Opět tu byl stejně nudný a nafoukaný den jako všechny jiné, ale dnes měla v očích jakousi zvláštní jiskru. Dnes byl poslední den kdy se mohlo vše změnit a nebo zůstat při starém, a to už navždy. Vyrážela ke dveřím ze svého pokoje, byli to krásné bukové dveře, když na okno zaťukal černý pták. Byl to Fall, havran černý jako noc.Pařil Scherkovi. V pařátu držel dopis s pečetí. Když otevřela okno vletěl dovnitř, na podlahu upustil dopis, cosi zakrákal a zmizel. Zvedla dopis, rozlomila pečeť a začala číst.

Na rtech se vykouzlil úžasný usměv. Dopis seskládala do jakéhosi patvaru a schovala do výstřihu mezi ňadra.

V jídelně byla jen ona a chůva. Možná ještě někdo, v tom to hradu měli i zdi uši. "Dnes v noci." šeptla směrem k chůvě která seděla kousek od ní. Její pohled byl rozporuplný, na jednu stranu byla šťastná že se její svěřenkyni splní sen, že uteče a bude žít život, jaký vždy chtěla, ale na druhou stranu měla strach o její život; jako každá žena má strach o své holátko.

Dojedla. A odešla za povinnostmi, které ji ukládal post princezny. Sem tam se vytratila, tu do stáje zkontrolovat koně, tu zas do pokoje aby si aspoň trochu připravila tornu. Po setmění asi tak v 9 hodin se naposledy viděla z rodiči. Už nemohla vystát ty jejich nafoukané a obličeje plné ironie. Byly to jejich poslední společné chvilky. Rodiče se po nějaké hodince rozhodli jít spát a kdo ví, co ještě - nezajímalo ji to. Nechápala jak se mohla narodit tak ohavným lidem, jejichž souhra byla tak dokonalá. Otec byl krutý nejen k zemi, ve které vládl, ale i ke svému blízkému okolí, krom matky - tu miloval nade vše. Matka byla sic krásná žena, ale proměnlivá jak jarní počasí a ironii byla plna jako moře vodou.

Oray se vytratila nepozorovaná. Chůva na ní už čekala v její komnatě. Pomohla ji se převléci do prostých šatů. Stříbrnou sponu vyměnila za stužku. Střevíce za plátěné boty. Oblekla si plášť, tmavý a teplý s kápí. Chůva vyšla na chodbu, aby zkontrolovala jestli tam někdo není. Oray vyšla po chvíli za ní. V paláci nebylo ani živáčka, krom stráží ale s těmi si hlavu nedělali, přece jen tam žili už nějaký ten pátek. Ve stáji už čekal její ryzák v prostém postroji a se zbraněmi, s kterými uměla Oray dobře zacházet. Se slzami v očích se rozloučila s chůvou.

S odhodláním chtěla zmizet z tohoto hnusného hradu, kterému kdysi říkala domov. Nasedla na koně a vyjela z hradu. Neotáčela se, jela jakoby se nic nedělo. Koně nechala před krčmou a vešla dovnitř. Mohlo být tak jedenáct, možná půl dvanácté. Když vešla, ovinul jí povědomý závan a smích místních štamgastů, které znala od vidění. Rozhlédla se a u stolu blízko dveří seděla známa tvář. Byl to Gatis, znala ho už od dětství kdysi si s ním hrávala na nádvoří, dokud jeho rodina nebyla nespravedlivě vyhoštěna z hradu. Z toho nepříliš hezkého kluka, ale za to lepšího kamaráda, vyrostl sličný, udatný a ještě lepší přítel. Popíjel z korbele; přisedla si a sundala si kápi. Gatis pozvedl obočí.

Gatis svraštil tvář jakoby přemýšlel. Na židli vedle něj to udělalo blaf a z ničeho nic tam sedel Scherk. Oray sebou trochu trhla.