Meč
Autor: | Janika |
---|---|
Přidáno: | |
Hlasovalo: | 24 |
Je tady tma. Ani paprsek světla nedopadne na naši čepel, aby se ve světle zablýskala, aby dalo vyniknout dokonalému tvaru a tajemnému runovému nápisu.
Čekáme – jak dlouho vlastně? Ale co na tom záleží …
Postupuji opatrně jako první chodbou. Za mnou se vleče zbytek družiny. Je naprosté ticho, jen zvuk našich kroků se k nám vrací ozvěnou. Dovolím si rychlé ohlédnutí. V očích všech se zračí divoké odhodlání dostat se z téhle bryndy. Nervy všech jsou napnuty k prasknutí …
Měla bych být ostražitá, soustředit se … Ale některých myšlenek se ne a ne zbavit. A čím víc se o to snažím, tím jsou neodbytnější.
Sarak a Nandil jsou mrtví … Nedokázala jsem tomu zabránit – nikdo z nás. A my máme pramalou šanci se z tohoto prokletého místa dostat … Jak máme bojovat proti bytostem, které se neočekávaně vynoří ze stěny, bleskově zaútočí a zase zmizí?
Zpocenýma rukama sevřu pevněji jílec meče. Strach se zakusuje do žaludku. Nechci zemřít … Bohové, já ještě nechci zemřít!
¨
Á - slyšíme! Někdo přichází! Někdo nás najde, vezme do rukou, potěžká a zálibně na nás pohlédne. Zkusmo námi promáchne a naše ostří zasviští vzduchem. Jemu zasvítí oči a pomyslí si: “Ten meč je můj!“
Ale plete se – to on bude náš!
Se smutkem v očích pohlédnu na zbytky tří těl na zemi. Jak dlouho tady leží? Zbyli z nich už jen kosti … No, jestli něco nevymyslíme, dopadneme stejně! Měli bychom jít dál …
Ve světle pochodně se zablýskne meč jednoho z nebožáků. Skloním se k němu, vezmu jej a otřu z něj nános prachu.
Projede mnou zvláštní zachvění … Jak se ten meč dobře drží, jak mi padne do rukou … Oči mi radostně zazáří nad dokonalostí a kvalitou zbraně.
Z meče jakoby se linulo vlastní vnitřní světlo a v tomto jasu je vidět třpytící se částečky prachu, které se vířivě snáší k zemi …
,br>Žena bojovnice! Jak rozkošné! Už jí máme! Ano, máme. I když ještě nejsme plně usazeni v její mysli, ještě má šanci, ještě by nás mohla odložit. Ale neudělá to – nikdo to neudělal … Budeme pořád s ní …
Sedím u krbu, v ruce pohár s vínem a na stole leží meč. Ano ten meč, který jsem před lety našla v podzemí Laindu.
Mé oči se upírají na mihotající plameny, ale nevidí je … Tenkrát nám tahle zbraň zachránila život. Bez ní bychom živí nevyvázli. Byla jsem šťastná, že ten meč mám. Bojovat s ním bylo nádherné. Ten pocit, když jeho ostří projelo živou tkání, ta euforie, když z těla soka unikal život …
Aridar začal mluvit o tom, že jsem se změnila. Říkal, že zabíjím, i když to není nutné, snažil se ostatní přesvědčit, že za to může ten meč. Co jsem měla dělat? Musel zemřít – rozvracel družinu.
Musel? Proč o tom teď začínám pochybovat? Proč vidím věci, před kterými jsem dřív zavírala oči?
Meč – jasná čepel s runovým nápisem. Nikdy jsem nechtěla vědět, kdo jej vyrobil, jaká je jeho minulost.
Můj meč a já jedno jsme! – říkala jsem hrdě a s nadšením. Jedno jsme … Až nyní vidím, jak ta slova byla pravdivá.
Vím, proč mi hlavou táhnou tyto myšlenky. Vím, co musím udělat. Nemám sílu se tomu postavit … a asi ani nechci …
Několik málo loučí jen spoře osvětluje velkou tmavou místnost a děj, který se zde odehrává. Mladá žena bojuje s tvorem, který ji svou velikostí značně převyšuje a který vypadá, že jeho tělo je snad sama skála.
Bojovnice prohrává. Zdá se, že ani netouží po vítězství. Její útoky jsou nepřesné a její odevzdaný pohled naznačuje, že je připravena zemřít.
Tvorova mohutná tlapa dopadá na ženinu hlavu a sveze se po její tváři. Drápy za sebou zanechávají hluboké brázdy, které se rychle plní krví. Válečnice padá k zemi …
Prudkou bolest vystřelující z hlavy až do páteře přehluší má myšlenka – „Umírám … jsem z toho venku! Bohové díky … Ale … ale tohle není zapomnění …Ne … tohle nechci … nechci se k vám připojit … Ne … Já chci zemřít!“
Už je naše! Už je MY! Ááááá – zase jsme silnější! Čím dál silnější! Teď budeme čekat … Čekat na dalšího …
Diskuze
Chtelo by to asi jeste vic se soustredit na tu atmosféru, ale je to dobrý.
Krásné a krátké. Je pravda, že jako základní nápad rozhodně dobré, ale kdo mě zná tak ví že mám rád extrémně dlouhé věci. Možná kdyby nebyla chudinka bojovnice jedinou majitelkou, které se věnuješ :o) Rozhodně je to pěkný příběh k předmětu, který bych tu rád viděl :o) Jinak nevidím moc co bych vytýkal, ale bohužel ti více jak tři nedám máš to tak 3,43 ta délka mi opravdu vadí a opravdu jsem čekal, že když to dočtu tak pod tím najdu směs čísel a vysvětlení pravidel pro měč, nebo postup výroby (vzniku- kdo říká, že meč musel být takhle vyroben, víte co udělá nějaké nešťastně ukončené přebývání na tomto světě s podstatou meče...třebas to může být dílo sebevraha, který se cítil sám ve své poslední chvíli a sám být nechtěl :o)) a to mohly být jeho poslední myšlenka...v každém případětě sleduji a u dalšího přízpěvku ti přilepším :o))))
Pěkné... no, co víc dodat... zapůsobilo to na mě... ovšem jednu věc bych vytkl, a to že to jako celek působilo příliš rotrhaně... jen jako jednotlivé myšlenky, kde se volně prolíná čas... a časové posunutí bez zvýraznění často způsobovalo zmatení... ale učinek to mělo! :-)
Líbí se mi myšlenka věci, která je tvořena dušemi jejích obětí... Připomíná mi to Legie z Červeného Trpaslíku...:o) Bohužel se tady velmi lákavě nabízí srovnání s Jedním Prstenem. Avšak namítky ostatních, že to je příliš krátké, jsou oprávněné. Myslím, že by to ještě chtělo propracovat, více rozepsat seznámení s mečem, co se dělo pak, myslím, že by to jen přidalo na zajímavosti...
Jasně, je to krátký, ale co je malý, může být i hezký... Cože, tohle? Zrovinka vo tom mluvim, Jeffe, je to moc roztomilá povídka, co říkáš...
Tuhle věcičku bych odhadoval na práci mých lidí, olath ilythiiri. Sou dost zákeřný tihle ne'kalsa velven - a právě to hezky vystihuje tenhle textík.
Ale že by požírač duší ? Nepříjemná vecička, opravdu.
S pozdravem S.A.Terátor
Pěkný příběh, snad kdyby byl delší, byl by ještě lepší, dle mého názoru :-)
Jen by mě zajímalo, čeho ten meč vlastně chce dosáhnout? Co si pomůže, že je silnější, k čemu mu to je? :-)
Ctěná Janiko,
zkus příště nedělat tolik mezer a když chceš oddělit myšlenky, tak to udělej několika tečkami mezi větami ...
Když si totiž odmyslím mezery, tak je to najednou takové krátké a po duhém přečtení zjistím, že by šlo ještě podrobněji rozepsat pocity meče a jeho nositelky ... přesto je to líbivé ...
S úctou deshi
Velmi pěkně povedená povídka,tohle se mmoc líbilo.
Je to celkem pěkná povídka,takže 4* =)