Není to tak dlouho, co jsem se stala dobrodruhem. No, v mém případě jsem začínala spíše jako závislý porozovatel. Neznala jsem pravidla, nechápala hody kostkami a ani netušila, jak zabít i toho nejslabšího skřeta. Bavilo mě pozorovat tři kluky vymýšlející příběh. Příběh, co nezná hranic, vzorem mu je fantazie a cílem zůstat naživu. Bylo to, jako kdyby společně psali knihu a já byla její čtenář. Čtenář, který se shlíží v hrdinech a bojuje s nimi. Vlastně, já byla jednou z hlavních postav, ale ne hrdinou. Jako by bylo jednodušší vžít se do cizí postavy, než se stát spoluautorem té knihy. Ale já si řekla, že si nejdříve přečtu pár těch příběhů (ve kterých jsem i já) a teprve potom se stanu spisovatelem. Postupně jsem se tak učila pravidla a zjišťovala, jak mám tu knihu vlastně psát. Mělo to ale i zápor, připadalo mi, že překážím. V boji jsem byla takřka k ničemu a schopnosti své postavy jsem nedokázala využít, já si ty schopnosti vlastně ani neuvědomovala. To schovívavý PJ nebo hodní spoludobrodruzi mi připomněli, že by bylo na místě, abych vyrobila například ohnivou hlínu. Postupem času mi takovéhle věci museli připomínat stále méně. Teď už jsem skoro plnohodnotný spisovatel (tedy aspoň doufám), který se ale bez ostatních autorů knihy neobejde. Protože spoustu legrace, kvůli které mě tahle hra zaujala, se dá sepsat pouze pokud se sejde parta super lidiček, kteří mají pořádný smysl pro humor:-)

Předem se omlouvám za případné pravopisné chyby a děkuji za příspěvky do diskuze.