Snažil se otevřít oči, ale nebylo mu to nic platné, všude byla tma. Křičel, ale ani jeho ozvěna mu nepřišla odpovědí. Samota jej trýznila, přesto se více bál, že není sám. Chtěl se rozběhnout, nemohl, jeho strach mu bránil v pohybu. V hlavě mu začal znít tichý vyčítavý hlas Nurima. V celém těle cítil ostrou bolest a před očima se mu objevil jasný svit z městského požáru. Výkřiky trpících a pak jedna určitá tvář. Křečovitě sevřené čelisti, puchýře na rudém obličeji a jizva. Musí to být noční můra strašnější, než jakou kdy měl, tentokráte se však nemohl probudit. Nyní již slyšel zřetelně co se mu elf snaží říct. Ta věta zněla přes všechny výkřiky zoufalství.

Rád by jej poslechl, ale žádné světlo před sebou neviděl. Otočil by se, ale skoro cítil horký dech žhavého uhlí a pach bachařů z Talný. Byli za ním. Jestli se otočí, chytí ho musí utéct, nebo se jim postavit, ale pak se bude historie opakovat, zapálí Talný všechno to utrpení se bude opakovat. On již, ale nechce. Už se chtěl rozběhnout pryč, ale cosi v něm jej zastavilo. Pokud by tenkrát unikl, nikdy by jí nepoznal. Svojí drobounkou krásku. Nemá na výběr, osud ho povolal do Razbízu a on se musí vrátit, jinak by věčně utíkal v krajině téhle noční můry.

Třesoucí se pomalu natočil aby viděl hrůzu těch bestií. Nebyli tam vše co viděl-jas, který vycházel z elfa. Znal jeho tvář i on patří budoucnosti. Je to elf, ale přišel mu na pomoc. Není snad nepřítel? To světlo mu bylo odpovědí, všechny pochyby se rozplývali a Jarim mu vyšel vstříc. Jak se blížil pomalu si začínal uvědomovat, tvary třídy a tváře, mezi prvními Nurim, Ulin a mistr Nefruz. Za chvíli následoval Anut, překrásná Amanda a Jan s Dramem.

I když se snažil starý kouzelník skrýt svůj zármutek, nevyšlo mu to, jeho radostné zvolání bylo prázdné. Jediný žák, kterého si připustil blíže k srdci, zůstal uvězněn uprostřed zlých snů. Nemohl to Nurimovi vyčítat, ten udělal vše co mohl, aby přivedl Rastana ze spánku nazpět.

Brilantnost elfovy mysli Nefruze udivovala. Vše zapadalo. Rastan se přece tvrdě dře od rána do večera, aby splatil své dluhy a Anut během nocí studoval navíc. Darak pravděpodobně pracoval stejně jako Oliver na nesmyslech od Pelimiho a Williem je ještě dítě, musel snadno podlehnout noční můře v takové temné chvíli kdy je město celé v karanténě.

V hlouby své mysli, ještě litoval, že předčasem spotřebovali zbytek alredu v této krizi jej nikde nesežene a tak je jejich výhoda jen dočasná. Krátce poté se studenti sesedli do prořídlého kruhu a zavřeli své oči. Na začátek jim dobrotivý Nefruz vypomohl, pár krásnými konejšivými slovy, takže se všichni brzy ocitli v hluboké meditaci. Ta Nurimova, byla neklidná. On je léčitel, měl by znát všechny choroby, ale o takovéhle nikdy předtím neslyšel.

Elfovu mysl pozvolna začala vyplňovat hřejivá vzpomínka na domov, byl to Elnas, ale ne takový jaký ho opouštěl. Tento byl klidný a přívětivý, bez známek nějakého nečistého zločinu, Elnas Nurimova dětství. Vzpomínal na hlas své matky, kterak ho za bouřných nocích těšila, odhalováním mu krás divokosti lijáků i světla blesků. Jedna taková noc se vymkla rámci polosnění. Prudké rány na dveře zněly celým domkem, otec otevřel. Před ním se svalila vyčerpaná žena, dopadla vedle bezvládného těla svého muže. Nurim jí neznal, ale chápal otcovu povinnost, snad to bylo právě tenkrát, kdy se rozhodl stát se rovněž léčitelem. Během chvíle přestala matka zpívat a pomohla otci s bratrem dostat oba cizince dovnitř.

V domku nastalo ticho a atmosféra zhoustla napětím. Nurim věděl, že jeho otec patří k nejlepším Elnaským léčitelům, nepochyboval o úspěšnosti otcova snažení.

Nurim již věděl co bude následovat, ale pospíchal, jeho zjištění bylo klíčové. Když vize končila a cizinec otevíral oči, stejně tak učinil Nurim, jeho tvář však neznala žádného úsměvu, skutečnost je chmurnější dřívějších iluzí.

Mistrův hlas se v poslední chvilce zachvěl, lámal v sobě všechna svá předsevzetí. Vystaví své studenty jisté zkáze? Výsledkem nemusí být vůbec nic kromě jejich pomalé smrti uprostřed hrůz jenž by neměli být nikým viděny.

Nefruz doufal, že tmavovlasá intrikářka odmítne a celé nadšení jeho žáků opadne, ale snad proto se to nestalo. A nebo nemohla Amanda Dolnodvorká přenést přes srdce myšlenku, že by zůstala tak daleko pozadu za elfí kráskou? Jakou hru hrála nyní? Její hluboké oči se upřeli na Jarima, prosebně, tázavě, možná i provokativně. Snad právě to si myslila. „Teď ukaž ty hloupý barbare kolik máš v sobě odvahy.“

Plavovlasý mladík přimhouřil své zelené oči a usilovně se snažil vzdorovat bizardním myšlenkám, kterého ho napadali. Doposud se vyhýbal úvahám a pouze doufal, že on tyto zlé časy přečká, ale i tato iluze jej nyní opouštěla. Navíc se nemohl spolehnout na dobré rady svého přítele Tanyra. Byl to vůbec přítel? Seděl kdesi vysoko ve věži v bezpečí před tímto prokletím a jen mlčky sledoval konec města. Jak ho jen mohl považovat za přítele?

Jarim se rozhlížel po třídě a snažil se číst v obličejích, ustrašených i odhodlaných k čemukoliv. Ti, které považoval za zbabělé nyní jednají udatně. Co má udělat on? Záviděl Tanyrovi jeho místo vysoko nad vší zkázou, ale náhle se probral. Je jedno co teď udělá, stejně se to stane, propadne se do noční můry. Sám, úplně sám. Přeci tam nebyl vždy sám, právě dnes přemohl tmu, to že byla řidší, než ta do které směřuje na tom nic nezmění, přemohl jí s pomocí elfa i ostatních. Tak tedy pokud má přijít konec a pokud jeho pobyt v Razbízu je pouhým snem a on se má probudit na mučidlech v Talný, pak to nemá smysl oddalovat. V zahradě Spočinutí je přeci tolik soch. Ti kouzelníci, mrtví kouzelníci, kteří tam stojí dělali jen to co bylo nutné a tomu ho učil i jeho přítel Tanyr, který dnes dělá jen to jediné správné. A co má dělat on? Zrodil se ve špíně a byl mu dán sen. Pak tedy musí o svůj sen bojovat snažit se každou chvíli využít a on má být tím pánem, on má vládnout svému snu. Ačkoliv jeho tělo asi umírá někde v žalářích, on sní svůj nejhezčí sen. Poznal přátelství i lásku, cítil moc i její stinné stránky, ať jej zdolá kdokoliv on je šťastný.

Jeho slovy se rozhodlo mnohé, i Amanda již nemohla odolat výzvě, ale samotné odhodlání nevystačí a všechny zraky se nyní upnuli k mistru Nefruzovi. Naléhali a žadonili o způsob jak spáchat sebevraždu a čarodějova mysl nemohla vzdorovat takovému návalu zoufalství příliš dlouho.

Jarim si sedl vedle Drama a Amandy přímo naproti elfovi, který se již chytil za ruce s Nefruzem. Jakmile se kruh uzavřel a oni pozavírali oči, přestali si uvědomovat svojí přítomnost ve třídě, vše co věděli, že nejsou sami, drželi se přeci za ruce a právě to jim dávalo sílu. Jarimovi se po chvíli zdálo jako by otevíral oči, ale věděl, že je má zavřené i přesto se mu však naskytl děsivý pohled. Celý jejich kruh se vznášel ve vzduchu vysoko nad hlubokým černým jezerem. Zamyšleně hleděl na jakoby v čase zmrzlou hladinu a náhle si byl jistý, že začíná rozlišovat tvary budov. Přesněji budov z Razbízu, všechny pohaslé mrtvolně klidné, uprostřed té scenérie započala vysoká štíhlá věž z bílého kamene výstup k nim. Už, už se jich dotýkala, ale náhle se otřásla, hladina se začala prudce bouřit. A pak to přišlo. Střepy jak z rozbitého zrcadla vymrštěné vlnami je štípavě řezali a mladík jen cítil jak stisk Amandy i Drama povoluje. Pustili se a padali.

Jarim se prudce nadechl, jakoby chtěl rozehnat nějaký děsivý sen, ale náhle si uvědomil on je v tom snu. Vysoko nad sebou viděl bouřit hladinu a nad ní svítil Nurim, stejně jako tomu bylo předtím. Teď však jeho světlo kolísalo s každou další střepinou, až nakonec podlehl. Padal do běsnících vln, ale ve chvíli kdy o jednu z nich zavadil ztratil se. Nyní je opravdu sám.

Rozhlédl se, ale vše co viděl byly chátrající budovy, kdysi tak krásně cizího města, tam kde před chvílí stála Bílá Věž zbyli pouze rozvaliny a zahrada Spočinutí byla pustá, kašny prasklé a vyschlé, sochy zničené. Tu jednu si náhle vybavil podle zbytku nápisu, snažil si jej vybavit, ale stále musel myslet na to co ho k ní dovedlo. Muselo to být před dvěma dny, kdy tady přistihl Oséna jak se domlouval s tou zrůdou. Co jen na ní stálo? Na část si přece jen vzpomene „…dobrý otec zahynul ve službách Věže…“ On vlastně také zemře ve službách Věže, možná také dostane sochu. Kdo mu jí, ale postaví. Všichni zmizeli a kdo za to může?

Listí, které již dávno opadlo z na trout uschlých stromů se náhle zdvihlo v prudkém větru. Kroužilo kolem Jarima, až skoro neviděl co se venku děje, stěží jen popadal dech. Pak vše ustalo a jemu se naskytl hrůzný pohled. Všichni, které kdy znal a daleko více těch, které neznal vůbec tam před ním stáli a zírali na něj očima bez života.

Padl na kolena a sklopil hlavu, nemohl sledovat ty tváře plné utrpení, kdo jen může něco takového dělat? Znovu se odvážil pozvednout hlavu a náhle jí spatřil, stála hned vedle Nefruze, její krása a temperament vyhasly a vše co kdysi viděl v hlubokých tmavých očích teď nahrazovala jen krvežíznivá touha. Právě tu už nyní viděl v očích všech a než znovu sklopil hlavu všimnul si jak se dav dává do pohybu.

Teď již jen vzpomínal na své první setkání s ní. Na to jak ho dlouho trýznila svojí ledovou odměřeností. A také vzpomínal na její provokace, když spolu pili lahodné koktejly z elfího ovoce. Kde je teď elf? Znovu se opovážil zvednout svůj pohled, ale to co viděl v něm vyvolalo otřes. Právě se vněm hroutili všechny naděje. Kousek od něj ležela těla elfů z Razbízu, některé potkával dříve na ulicích, ale nebylo jich mnoho. Jejich těla byla rozsápána na kusy a v jednom těch torz poznal tak nevinou a něžnou Ulin. Z jejích očích vytékala krev a v prsou měla díru jako by jí někdo vytrhl srdce. A skutečně nemusel hledat dlouho její srdce ještě stále beznadějně bijící umíralo v rukou nestvůrného Jana.

Byl ochromen, již ani nemohl odvrátit zrak, jen sledoval jak se k němu ty stvůry blíží. A musel myslet na to jak Jan vyrval srdce s Ulinina těla a téměř cítil jak bilo a jak se bude cítit on až jemu Amanda vytrhne jeho nyní zběsile bušící srdce, které mu posílalo vroucí krev do žil takovou rychlostí, až ho to bolelo. A stále pohlížel na její zkrvavené vlasy a vzpomínal jak nedávno nechápavě napadla chorobu, jako čisté zlo. Na její velké slzy a klidný, ale zoufalý hlas. Co to jen říkala?

Správně kdo může být takhle krutý, že nesobecky milující elfce nechá vyrvat srdce jejím milým? Náhle v sobě cítil hněv. Určitě ne menší, než ten který cítil v Talný k bachařům. Křečovitě sevřel pěsti, až cítil jak mu z nich kape horká krev a vší silou praštil o dlaždici, která se pod tím náporem zlomila. Ani už nevnímal, že nahlas křičel, ale ty stvůry jako by najednou vnímali zase jako lidé. Všichni společně mručeli a v očích měli stejnou zlost jako měl on. A jak jeho krev vyplňovala mezery mezi precizním dlážděním zněly jejich hlasy stále jasněji. Až jim nakonec rozuměl.

Náhle chápal, že on je jejich bolestí i hlasem a že jeho tekoucí krev je nástrojem pomsty tisíců zatracených. A pak vše utichlo a vybledlé postavy se sesunuli na zem, právě tak jako by to udělal na místě mrtvý člověk. Všechny padli, ale on viděl několik postav v kápy, které stály v uzavřeném kruhu, kde vše zlé muselo mít počátek. Krátce se podíval na své zakrvácené dlaně a v prudkém vypětí sil skočil po jedné z těch osob. Strhl jí kápy a zůstal bez dechu.

Ta tvář mu nejprve splýval s tou Oliverovou, ale pak si uvědomil, že je to Pelimi. Dvorský čaroděj ragnadu a králův rádce, ale proč? Jeho zmatení trvalo jen chvilku a už věděl svůj další krok, přiloží své ruce k jeho krku aby zaplatil za vše co napáchal. Už se přibližoval a kapka jeho krve dopadla na Pelimiho hrdlo, kde zanechala kus zuhelnatělé kůže, ale dříve než stačil své dílo dokončit tělo čaroděje zmizelo a on dopadl na jeho černou róbu zdobenou drobnými stříbrnými lebkami.

Vše co se pak dělo vnímal jen velice zmateně, ale jasně viděl jak se temnota protrhává a město děsu pomalu mizí ve světle zapadajícího slunce, které pronikalo do učebny. Jen si z celého srdce přál, aby smrt těch všech nevinných lidí a elfů byl jen další zlý sen, ale nic nemohl říct jistě. Jen se nechal svojí unavenou myslí přenést k tříštivým vodám fontán ve věčně kvetoucí a zelené zahradě. Tam mezi sochy těch, které již nikdy nepozná.

Chodil mezi záhony svého přítele, vše mu připadalo tak pravé a přeci pocity byli silnější a nikde neviděl jediného kouzelníka, kromě smutné přítomnosti důstojných soch. Necítil hlad nevnímal chlad a vše ubíhalo tak zvláštně, bez jediné myšlenky na návrat. Byl zde. Zrovna stál nad fontánou, když se jeho šedozelené oči otevřeli doširoka hrůzou, je mrtvý?

S chmurnou myšlenkou přišla noc a zima. Bělostný měsíc se dvořil nespočetnému množství hvězd a celá zahrada byla zahalena mlhou. Zahlédl osobu v róbě jak se plíží ulicemi. Pelimi! Spěchal za ním a náhle si uvědomil, že to není Pelimi, ale Oliver. Stále byly ve městě, ale nepoznával příliš zdejší ulice. Kde jen sou? Velké domy, některé přízemní s vysokými komíny a vývěsnými štíty. Tohle musela být průmyslová část města, Nefruz je do ní ještě nikdy nezavedl, ale co tu hledá Oliver?

Z myšlenek ho vytrhl hlas jeho spolužáka a ještě jeden, hrubý a jaksi prázdný. Instinktivně se přikrčil. Vedle Olivera stál nějaký žebrák, nic co by Jarim v Talný nepoznal, ale zde ho to udivovalo, možná právě proto je sem nikdy Nefruz nevzal. Na něčem se domlouvali, ale bál se jít blíž aby ho neviděli. Pak se společně vydali na hradby. Následovala zmatená scéna a Jarima nenapadlo nic jiného, než utíkat za tím žebrákem. Jaký to byl pro něj šok, když se špinavec najednou otočil a koukal jakoby přes něj, pohrávaje si s dvojicí zlatých mincí. On ho nevidí? Tak to muselo být. Takže je asi opravdu mrtvý, ale proč má tak podivný představy? Tohle nemůže být smrt, čekal by od ní něco víc, než jen opilého žebráka. Náhle ho rozbolela hlava až úplně přestal vnímat co se děje kolem.

Když už konečně viděl, zahlédl kousek před sebou toho žebráka jak zvedá ze země s rozbitou hlavou, všímal si kolik je vedle něj prázdných láhví, nemusel složitě hádat co v nich bylo. Poté sledoval žebráka jak se vrací na hradby, na místo kde byl předtím s Oliver a při tom si sám pro sebe povídá, nebo spíše nadává.

Žebrák se chvíli odmlčel a překvapeně hleděl za roh, Jarim si pospíšil aby to se mohl také podívat. Za rohem stála krásná žena, snad až v příliš vyzývavých šatech, jemné elfí rysy a krvavě rudé vlasy s mléčně čistou pletí bez jediné vrásky a také velké zlaté šperky. Náhle chápal úžas žebráka a chvíli zauvažoval stejně tak jako to dělal v Talný. Jarek, ten špinavec jí napadne a při nejlepším jen okrade. Cítil, že je jeho povinností zabránit tomu, ale ve chvíli kdy se pokusil toho lumpa zastavit, propadl skrz něj.

Neměl dokonalou představu o tom co se stalo, když ležel na zemi, ale zahlédl Jareka jak leží opodál a s velkou námahou se zvedá. Žebrák se znovu vyrazil do útoku, ale ta žena ho bez sebemenší námahy chytla pod krkem a zvedla jej mírně do vzduchu. Znovu s ním praštila o zem. Teď už byl žebrák naprosto střízlivý a snažil se zmizet jí z očí, ale neuběhl příliš daleko a žena stála opět předním.

Krátce na ubohého muže ukázala ukazováčkem pravé ruky a pak naznačila pohyb jako by něco uchopovala a drtila. Jarim v úžasu sledoval jak se muž rozpadá na prach a ten prach dále mizí. Nic z toho chudáka nezůstala a to ho celkem hněvalo. I on býval takový, možná chytřejší a obratnější, ale také se živil okrádáním lidí a taková věc se mu klidně mohla stát.

Měl chuť si to s ní vyříkat, ale nemohl, připadal si jako nějaký stín bloudící bez těla po tak velkém a i po dlouhé době stále cizím městě. Nevěděl co má dělat a tak h napadlo jediné sledovat jí. Dlouho se procházela liduprázdnou čtvrtí a když obloha začala vykazovat známky svítání vydala se opět k hradbám. Avšak Jarimovi došlo, že není jediný kdo tu kouzelnici sleduje. Nikoho neviděl, ale byl si jistý, že tam někdo je, a připadal mu i známí ať to byl kdokoliv.
Když se kouzelnice dostala na hradby náhle se za ní ozval panovačný, ale přesto třesoucí se hlas, hlas ke kterému neodmyslitelně patřila bledá tvář často plná hněvu a opovržení. Jarim nevěděl, jak je to možné, ale z jasným zábleskem se kousek od ženy objevil Anut s napřaženýma rukama. Evidentně jeho kouzlo zabralo, protože okolo kouzelnice byly jakési skruže a museli nějak plnit úkol pout.

Anut se vítězně usmál a očekával přísahu, místo toho se proti němu žena vrhla. Pouta, která jí měla zabránit v pohybu jí jen nepatrně zpomalila, dostatečně na to aby Anut stačil uhnout a vrhnout proti ní blesk. Žena jen se smíchem absorbovala jeho pokus o útok do roztažené dlaně a pomalu se k němu blížila. Bledý mladík se v zoufalství podíval k východu kde právě svítalo a s vypjetím všech sil se rozkřikl.

To co následovalo připadalo Jarimovi nestvůrně zběsilé. Žena se rozesmála velice nahlas až byly zřetelně rozpoznatelné tesáky v jejích ústech a s pramalou námahou odtáhla ruce, kterými se snažil Anut bránit. Se vší divokostí se mu zakousla do krku a zůstala právě tak dokut z mladíkova těla nevyprchal všechen život. Výraz Anutových očí ,zděšení, když celé město zalili první paprsky a ta stvůra nevykazovala sebemenší známky utrpení, o kterých čítal v knihách. A pak jen tma.

Jarim se rychle posadil ve své posteli, celý zpocený a unavený. Zmateně se rozhlédl. Vše při starém, akorát vedle jeho postele seděla polekaná Amanda. Usmál se na ní, jako by se nažil zapomenout na to co se mu právě zdálo.

Něžně ho políbila a pak odešla. Jarim se zhroutil zpět do postele. Tak to nemůže nechat. Musí vědět kdo ta žena je a proč za sebou nechává mrtvoly. Neměl Anuta příliš v lásce, ale takovou hroznou smrt si nezaslouží nikdo. Musí počkat, až se setmí a pak jí půjde hledat do průmyslové čtvrti. Lehl si do postele a snažil se usnou, ale stále si musel přehrávat všechny ty události. Nejdřív Osén, pak Oliver, teď Anut čím byli vinni? Osén byl zabiják, ale ani Oliver ani Anut nic zlého neprovedli. A vůbec jak je možné, že taková stvůra se prochází ulicemi Razbízů a stráže si jí nevšimnou?

Nakonec se mu podařilo usnout a byl velice rád, že neměl žádné další sny. Když se probudil slunce zapadalo a měsíc se opět hlásil o nebeský trůn. Tato noc, ale nebyla tak jasná jako ta včerejší a každou chvíli celé město upadlo do tmy, dokonce ani na ulicích se nesvítilo tak jak tomu bylo zvykem dříve. I když to Jarima trochu zneklidnilo, musel uznat, že se mu ta výborně hodí, aby mohl proniknout k té stvůře a zjistit, kde by se dal najít její pán a jeho společníci, kteří mají tohle vše na svědomí.

Když dorazil na místo, kde se s ní zápolil Anut už ho čekala. Chvílemi zalitá světlem měsíce vypadala velice bledě a krásně tak jak si tam v klidu seděla na okraji hradeb. V tu chvíli si Jarim uvědomil, že proti ní nemá sebemenší šanci, jestliže Anut se svými zaklínadly neuspěl, ale bylo již příliš pozdě.

Kouzelnice se usmála a mírně pohnula hlavou, tak aby se její vlasy pohnuly ve větru.

Náhle si Jarim uvědomil, že má nutkání jí vše vyzradit, přesto, že si sliboval, že o sobě prozradí co nejméně.

Než stačil jakkoliv zareagovat či jen položit další otázku tak se k němu Elizabeth přiblížila a dlouze a vášnivě jej políbila. Nejdřív byl vyděšený k smrti, ale poté se uvolnil a jakoby na chvíli usnul v každém případě, když otevřel oči nebylo tam po této podivné bytosti ani stopy. Chvíli setrval ještě zasněný, ale pak se otřepal a sáhl si pro jistotu na krk. Nic. Ať už byla kdokoliv, evidentně má pro něj slabost, protože stále žije. Věděl, že má o čem přemýšlet, ale rozhodně se o svá tajemství nehodlá dělit. Ne, když mají špehy všude.