Již kolik dní jsem na cestě. Raději přestal jsem je počítat. Snad dvanáct. Dvanáct úmorných dní v této proklaté divočině. Divočině plné černých pavouků, obrovských brouků a slizkých larev, jenž mi stále padají z okolních stromů na tělo. Můj meč, je tím věčným zabíjením hmyzu opotřebován tak, že teď připomíná spíše pilu. Pilu, mít ji tak. Pořezal bych pěkně jeden strom po druhém, dokud bych nevymítil celý les. Ohavný hvozd, v němž je každičká rostlina pokryta vrstvami toho šíleného slizu a slunce zde nezasvítí po celý rok. Jak by to bylo krásné, kdybych les vymítil. Jenže nemožné.

Co bych mu asi tak provedl mít ho teď v rukou. Opravdu úžasná zkratka. Na místě shromáždění jsem měl být již před pěti dny. Místo toho můj kůň teď leží na dně zdejší bažiny, se vším vybavením a co je nejhorší i s mapou. Teď již jen bloudím a nenalézám cestu ven. Vlastně ani po cestě nejdu. Jen po mokrém mechu. Zřejmě není mokrý. Bude to zase ten sliz. Už jsem ho přestal vnímat, je mi to jedno. Hlavně, abych se odsud dostal. Nevím jestli je noc nebo den, ale jsem již znaven a měl bych si najít nějaké příhodné místo na odpočinek dřív, než padnu únavou k zemi.

Ušel jsem ještě docela velký kus cesty. Po pravici se mi tyčila nějaká skála nebo hora, nalevo zas byla mýtina, ne zcela beze stromů, ale rozhodně řidší než v ostatních částech lesa. Právě jsem si hledal místo na odpočinek v kamenech skály, když jsem to uviděl.

Byla to skutečnost, ale mé nadšení mne mělo zanedlouho přejít. Ve skále byl vytesán jakýsi práh, a za ním dveře. Dřevěné dveře. Silně jsem zabušil. Nic, zkusil jsem to ještě jednou, opět bez výsledku. Vzal jsem tedy za kliku. Byla rezavá. Těžké dveře se skřípavě otevřely. Kdybych byl zcela při smyslech, a netoužil jen po odpočinku, určitě bych ucítil ten puch, který odtamtud vycházel. Vstoupil jsem tedy.

Procházel jsem chodbou, osvětlenou loučemi a připadal jsem si jako nejšťastnější člověk v této zemi. Přenocuji, ráno se vydám na cestu a ten, jež zde žije, určitě bude znát zdejší hvozd a vyvede mne z něj. Sestupoval jsem dál žlutavou chodbou, neměla schody prostě se jen vinula dolů.

V rohu stál stůl. Přisedl jsem k němu a vypil poslední vodu z měchu, která mi zbyla. Brzy mi hlava únavou spadla na desku stolu.

Probudily mně výkřiky. Ječení které se nedalo vydržet. Snad smích. Ne tohle bylo i na mě moc. Rychle jsem si dal dlaně na uši. Něco zde bylo jinak. Nedokázal jsem říci co. A pak jsem to uviděl. Kousek ode mne byla chodba. Nevím, jestli tam byla i předtím, avšak teď je zde. Teď jsem ucítil i ten puch. Byl ohavný, ale nedalo se to srovnat s tím, co jsem viděl za chvíli. Pro změnu jsem si začal zacpávat nos. Rozhodl jsem se, že do chodby nakouknu.