Dívka
| Autor: | Terátor |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 15 |
seděla dívka se sněhobílou šíjí,
a vítr, co tu vál, si s její róbou hrál.
Róba v barvě slunečných červánků,
zlatavé vlasy míhající se ve vánku,
ale její oči krásné, byly vyhaslé.
Seděla zabalená do paprsků slunce,
kůže však studená – jako své srdce,
její mysl mdlá, je ďáblem posedlá.
Slunce již zapadá, daleko za obzor,
kolem zpívá padlých andělů sbor,
Bojuj ! Za nás a život svůj.
Za nebe v podzemí hluboko pohřbené,
za mladé anděly, z nebe shozené,
co chtěli zpěv a pít boží krev.
A dívka povstala, do krve oděna,
zabíjet anděly, tak to se nedělá,
už chystá si bič, sbor pěje Znič !
Nemusíš zahánět, když můžeš je zabít,
proto musíš v sobě sílu temna najít,
sílu Pána, co v temnotě ji střádá.
Její krásné dlouhé nohy jdou,
touhle jak zrady černou tmou,
v těle ji zazebe, když vkročí do nebe.
A už tam vedle sebe bozi stojí,
ve své přenádherné zbroji,
v rukou meč, připraveni na zteč.
Na vlasech mají nebeský prach,
ale v očích hlubokých, je vidět strach
, jsou čtyři poslední, víc již bohů není.
A už to začíná, dívka bičem šlehá,
z biče letí černý hnis a nachází cíl,
mrtvý bůh padá do náruče lesních víl.
Jeden z bohů letí na oblaku k dívce,
je slyšet strašlivě dunící třesk,
když dívce trhá paži svatý blesk.
Další tne mečem k její hrudi rychle,
a proud lásky rudý jak růže květ,
sráží dívku do kolen, ta však vstává hned.
Poslední z bohů boří meč do jejího těla,
ale co to, dívka hluboký polibek mu dává,
a bůh bez duše a bez života k zemi padá.
Z rány stříká černá krev, když jedna kapka,
zasáhla boha do duhových kadeří,
překvapen nevidí, jak dívka udeří.
Snaží se uniknout, ale není mu pomoci,
prsty jak střepy vnikají mu do krku,
už je mrtev, když dívka vytahuje ruku.
Černá je obloha, místo deště prší krev,
na zem za velikého hromu dopadl bůh,
jeho tělo hned pohltil ohnivý kruh.
Jediný z bohů pomalu ustupuje,
před dívkou do černočerné noci,
bojí se a chvěje, má pohled bezmoci.
Pak dívka promluví hlasem medovým,
je sice vystrašen, ale noc nekončí,
a ve smrtelném výkřiku – útočí.
Když ráno vychází červené slunce,
není již na nebi žádný bůh,
jen dívka zahalená do ranních mlh.
Diskuze
Je to pěkné..jen to místy skřípe..a taky je to šíleně dlouhé:-))
Terátor: ale taky jako ty píšu dlouhé básně...
Abych nezapomněl, chtěl bych poděkovat všem, kteří mi poradili v Dílně : Charles, Deshi, Elánius, Schullin Koulle
Děkuji všem !
Janika - slovo děkuji asi vystihne vše podstatné...
Mě ten příběh hodně zaujal - prostě mě vzal za srdce. Dívka, která jde s bohy bojovat za padlé anděly - prostě mě to bere.
Hodnotím, jak hodnotím ... vzalo mě to ...
Kaiserin - většinou píšu dlouhé básně, protože se to vždycky snažím nějak zakončit ale nápadů přibývá - budu se více snažit, ale jsem potěšen, že si přemýšlela i o maximu.
Elánius - Zapůsobit na Tebe básní, tomu říkám úspěch. S tou slokou máš pravdu - asi sem to přehlídl.
Schullin Koulle - Jak to, že si tady vždycky dříve než - li já ?
Díky parde.
S pozdravem S.A.Terátor
Musim říct, že počáteční rýmování AAB se mi líbilo víc než to ABB a nechal bych to v něm celý.
Jinak se mi nelíbilo v 6. větě spojení"tak to se nedělá" a v 8. větě bych něčim nahradil slovo "touhle".
Jinak se mi to ale líbilo a řek bych, že se ti to povedlo.
Délka je úctyhodná, to se musí nechat. Zajímavý námět - občas to tam ale kazí takový zvláštní slovosled. Některé rýmy jsou trošku nepromyšlené, proto nemohu dát 5, ale jen 4