"Proč?" ptám se sám sebe snad stokrát každý den. Mé nohy při rychlých krocích zanechávají v blátě stopy, které ihned smývá déšť a má otázka zní:

"Proč jdu touto blátivou cestou do bohem zatracené vesnice? Proč jsem nezůstal doma se svou ženou a dětmi? Proč vsázím v šanc svůj život v lese plném vlků a ničemů?"

V hlavě se mi honí tisíce odpovědí. Dal jsem slib. Složil jsem přísahu. Povolali mě zpět. Když jsem skládal přísahu, sotva jsem odložil dětskou tuniku, ale teď? Již nejsem ten mladík plný života a síly. Můj život již dávno dosáhl půle a cítím v těle, že stáří ve mně přebírá vládu. Již nesvedu bojovat jako lev. Již sotva udržím dlouhý meč a mé kosti těžko unesou zbroj.

"Nemusíš se obávat, Tisie. Aň já, Aetius*, vojevůdce, kterého uctívá celá země od horských stepí až po azurová moře, blyštící se v záři tisíců ohňů, aň já již nepozvednu meč s takovou lehkostí jako v dobách bojů proti Bonifatiovi**.

"Ach, ty časy mi nepřipomínej." povzdechl si mohutný muž, kterému již stříbro zářilo ve vlasech, "tehdy šlo všechno lehce. Poslouchali jsme rozkazy, vyhrávali bitvy a plnými doušky si užívali života, který nás mohl každým dnem opustit. Věřili jsme, že po smrti se dostaneme na Olymp, do toho vysněného válečnického nebe. Ale co teď? Intriky, zákeřné vraždy a travičství vytlačily čestné souboje a patriciové se bojí pohlédnout do tváře smrti."

"Ano, z tvých úst hovoří pravda. Zrovna včera jsem zabil nájemného vraha přímo u mé postele. A bez ochutnávačů bych již dávno nežil. Nastali krušné časy, a proto jsem tě i zavolal."

"Mě? Myslím, že sis nevybral dobře. Již deset let žiji na svém venkovském sídle pokojným životem a o záležitosti Říma se nezajímám. Stejně tak v boji se již neuplatním jako kdysi."

"S mečem stejně jako ty nezacházím jako dříve, ale má síla se nachází zde." řekl starý voják a ukazováčkem si poklepal na čelo "Již dlouho nebojuji v prvních řadách a mé líce nekropí krev nepřátel. Má poslední jizva dosáhla stáří několika let, ale přesto mám své místo na bojišti a nemohu si stěžovat. Beztak ale potřebuji tvoji pomoc."

"Víš, že kariéru vojáka jsem již pověsil na hřebík, nemám zájem sloužit potrhlému ceasarovi, který sotva v rukou udrží zbraň, natož aby ji uměl použít."

"Tady nejde o službu Valentinianovi+, špatně jsi mě pochopil, Tisie. Ceasar mi za tu dobu mého velení armádám, již připadá horší než noční můra. Mám v plánu opak." pravil ostře Aetius.

Vysloužilý voják pomalu vydechl a tázavě se podíval na Aetia. "Tím chceš říct, že máš v plánu postavit se ceasarovi?"

"Správně, drahý příteli. Nemohu se dívat, jak se říše pomalu utápí ve vlastní ničemnosti a nepoctivosti. Když svrhneme toho potrhlého šamana, můžeme vše napravit."

"Aetie, prober se ze svých snů. Císař má stotisícové vojsko a ty z něj vezmeš sotva pět stovek mužů. A co jeho osobní garda praetoriánů? Říká se, že ty dva tisíce mužů má sílu pěti tisíc a každý z nich jednou ranou pěsti zabije horského medvěda.“

"Ale carrisime. Snad si nemyslíš, že mě v bitevních vřavách zlomilo šílenství? Souhlasím s tebou. Přímý útok na toho vraha se rovná sebevraždě" pravil Aetius a na rtech se mu objevil úsměv "Jak jistě víš, ceasar se skrývá ve svém bludišti pod palácem. Vchod do něj je pečlivě střežen, ale existuje ještě jeden, utajený. Vím, kde je.“

"Noo, tak to jsi mi měl říci hned. Takovou šanci nesmíme promeškat, ale stále nechápu, proč potřebuješ mě."

"Dosleechl jsem se, že znáš mudrce, který by nám mohl pomoci k dosažení naší věci. Tento muž ..."

"Ach ano!" skočil mu do Tisius do řeči "Drago z Athén! Je to elf, moudřejší než kterýkoliv člověk. Ceasar mu dal vyvraždit rodinu, že prý vyznává temné duchy a ďábla. Mohu se za ním vydat ihned, zda-li budeš chtít."

"To zní velmi dobře. Vyspíme se, ráno si vezmeme nejrychlejší koně z tábora a vyrazíme za tím elfem. Pojedu s tebou, z elfů na mě jde strach."

"Ano, pravdu díš, elfové jsou podivní, ale tento nám bude plně ochoten pomoci, tím se ti zaručuji."

"Dobrá, nechť nyní spánek uleví naším smyslům." řekl Aetius, zatímco šli oba k vojenskému stanu

"Zde je tvůj stan. Snad se ti bude pohodlně spát a na zítřejší cestu budeš čerstvého těla i ducha."

Tu noc nemohl Tisius zamhouřit oka. Stále přemýšlel o vzpouře a zradě císaře. Nebyl si jistý, proč to všechno vlastně dělá. Císař mu v jeho pokojném životě na venkově nepřekáží, ale cítí, že Řím se neubírá správným směrem, a že on s tím může něco udělat. Stále si opakoval, že nad ním bude stát Martova ruka. Nakonec ale jeho unavené tělo spánek přemohl a Tisius upadl do blaženého pocitu míru.

Když se probral, venku již skoro vyšlo slunce a ležení se začalo probouzet k životu. I Aetius již ustrojoval dva překrásné španělské koně, na kterých svaly jen hrály v lesku jejich nádherné černé srsti. Když spatřil Tisia, pokynul mu rukou a sám se vydal směrem ke svému stanu.

Ve stanu ho přivítal kývnutím hlavy a naznačil mu, aby se posadil a najedl. Ten v zamyšlení zasedl za stůl. Aetius ho vyvedl z přemýšlení rozhovorem o tom, co prožili za těch dlouhých 15 let, co se neviděli. Stále zabráni do rozhovoru nasedli na koně a vydali k Dragovi.

"Zde vidíš Dragův dům." přerušil Tisius rozhovor, když dojeli asi na 20 sáhů k rozpadlé chatrči.

"Hrozné," řekl po chvíli pozorování Aetius a pokračoval, "hrozné, že jistě tak velký muž jako je Drago musí bydlet v této rozpadající se chatrči. I to jest naše doba."

Tisius mezitím sestoupil z koně a pomalým, ale rozhodným krokem se vydal ke dveřím, na něž třikrát silně zaklepal.

"Pojď dál, Tisie, už jsem tě očekával."

Dauchos se tázavě podíval na Tisia a ten s pokrčením ramen vstoupil do chatrče. Když si oči obou vojáku přivykly na vnitřní šero, spatřili starého muže sedícího v dřevěném houpacím křesle a pokuřujícího dýmku. Muž byl vysoký asi jako menší člověk, ale jeho postava měla velmi drobný ráz. Z bledých vlasů splývajících na tvářích s dlouhým plnovousem vystupovali špičaté uši. Hluboké oči jakoby skrývaly nesčetnou moudrost, uloženu v elfově hlavě. Drago rukou pokynul vojákům, aby si sednuli a vytáhl dýmku z úst.

"Vítejte, urození generálové. Co vás přivádí do mé nuzné chatrče ?" uvítal je elf.

"Buď pozdraven, Drago. Potřebujeme od tebe rady."

"Pravá moudrost je v štěstí okrasou, v neštěstí oporou. Co ode mě potřebujete?"

"Chystáme se převzít vládu a vytvořit dokonalou říši bez intrik a podlostí. Palác půjde vzorem obyvatelům."

"Pravda je více než moc, je trvalá. Jak chcete vytvořit dokonalou říši, když jediné, co je na tomto světě dokonalé, je neštěstí?"

"Připouštím, že s dokonalostí jsem trochu přehnal, ale současný stav je nesnesitelný." pokračoval Tisius

"Skutečnost, že máme nepřátele, dokazuje dosti zřetelně, že máme zásluhy. I já mám nepřítele a tím je ceasar. Ten šílenec uctívá ďábla a nutí mrtvé vstávat z hrobů. Máme odpouštět, ale smilovat se nad vlkem znamená poslat na smrt ovci.“

"Náš plán zní takto. Aetius ví, jak se dostat do ceasarova bludiště. Tam nebudeme očekáváni a můžeme císaře zničit i přes jeho temná kouzla. Potřebujeme, ale něco, co nám pomůže nabít naši věkem ztracenou sílu."

"Napijte se." řekl tiše Drago, zatímco na stůl položil dva flakónky čiré tekutiny.

Oba vojáci vzali každý po flakónku a vypili jeho obsah. Před jejich očima se rozlehla bílá mlha následovaná neproniknutelnou temnotou. Probuzení hrdinů následovala značná zmatenost. Když se za chvíli oba uklidnili, jejich pohledům neunikly patrné změny na jejich tělech. Vrásčitá kůže jakoby se do země propadla a po jizvách a šedých vlasech ani památky. Jejich svaly se zase přelévaly pod lesknoucí se kůží a tvář taky doznala mladších rysů.

Oba válečníci beze slova vyběhli do hlavní místnosti, kde je místo očekávaného starce čekal mladý elf. Z jeho zlatých vlasů splývajících podél sličného obličeje vystupovaly špičaté uši.

"Ah, již jste se probudili, mladí přátelé." pozdravil je elf s úsměvem a pokračoval: "Šťasten ten, kdo zemře dříve, než začne volat Smrt, aby si ho vzala. Našel jsem ale ještě jeden způsob. Pokud vám to nedošlo, to, co jste vypili, je elixír mládí. I já jsem se napil, abych si zúčtoval staré dluhy.“

"To, že půjdeš s námi, je pro nás velkou ctí, Drago."

"Potíž ze životem spočívá v tom, že je na světě tolik krásných žen a tak málo času. I my máme málo času, a tak snad abychom se vypravili než bude pozdě." řekl Drago směrem k válečníkům, když vstal z křesla a vydal se ke dveřím.

Za chvíli již všichni tři hrdinové jeli na koních směrem k Stolové hoře. Tisius a Aetius na svých jižanských plnokrevnících a Drago sedíc na krásném běloušovi opásaném zlatou uzdou."

"V severním úbočí Stolové hory má být vchod do ceasarova labyrintu. Když se tam dostaneme a budeme mít štěstí, tak za to ten nekromanskej bastard Valentinianus těžce zaplatí." osvětloval Dauchos během cesty svůj plán.

"Slunce již dozajista zapadne, než dojedeme ke Stolové hoře stejně, jako možná zítra zapadnou naše duše, snad by bylo lepší udělit Valentinianovi poslední den života a přespat v hostinci U Koruny v Narsu." doporučil Drago a rukou pokynul směrem k malé vesnici rozkládají se v dálce.

V hostinci si oba vojáci poručili korbel piva a Drago si nechal donést láhev vína ze sicilských vinic. Za chvíli si k nim přisedl mladý asiat. Když odhodil sovu kápi, odhalil své dlouhé černé vlasy a snědý obličej.

„Vím, na co se chystáte a mohu vám pomoci.“ řekl asiat plynulou latinou místo pozdravu.

„Snad by jsi se nám mohl nejdříve představit.“ odpověděl mu Tisius a změřil si ho pohledem.

„Není důležité, kdo jsem, chci vám pomoci a očekávám za to utajení své identity. Mé poslání je zničit Valentiniana.“

„Když je to tak, rádi přijmeme tvé služby. Jako odměna ti bude tvá utajenost. Uvidíme se zítra za východu slunce zde dole.“ rozloučil se s ním Aetius a odešel spolu s ostatními hrdiny do svého pokoje. Všichni pokojně ulehli a oddali se klidnému spánku, všichni až na Aetia. Té noci měl neklidné spaní.

"Uteč, hochu běž!"

Nocí se rozlehl praskot ohně a Aetius naskočil na koně. Rychle ho pobídl a uháněl, boje se otočit za záda. V tom uslyšel dusot kopyt. A druhý, třetí. Snad dvacet jezdců měl v zádech a žár z hořícího stavení se mísil s chladem noci.

"Jeď, synku! Rychle! Jeď!" ozval se mu za zády hlas jeho otce, který ho pomalu dojížděl. Dusot kopyt pojednou ustal a Aetius si dovolil rychlý pohled přes rameno. Z toho, co viděl mu ztuhla krev v žilách. Jeho otec se postavil s mečem v ruce nespočtu těch pekelných zrůd.

"Jeď! Zachraň se!" křičel na něho otec, když si všiml, že zastavil koně.

Aetius již více nečekal a kopnul koně do slabin. Bylo mu jedno, kam jede, jen pryč. Pryč od těch bestií z hlubin pekla. Pryč od domova v plamenech. Otcův smrtelný výkřik byl tak mocný, že stromy se ohnuly a zem se zachvěla. Aetius neslyšel nic jiného. Jen úděsný křik ohlušující všechny smysly.

V tom se probudil. Vyskočil z postele celý zpocený a mečem, který svíral v ruce, ťal do prázdnoty. Těžce oddychuje si uvědomil, že to byl jen sen. Jen noční můra, vracející se jako nemoc. Jen noční můra připomínající věci, které měly být dávno zapomenuty. Aetius položil svůj meč vedle postele a opět ulehnul snad již ke klidnému odpočinku.

Všichni čtyři dobrodruhové vyrazili brzy z rána směrem ke Stolové hoře. Po chvíli vystřídal zelené louky tmavý les následovaný suchou pustinou a smrdutými močály. Když Héliův sluneční vůz dosáhl vrcholu své každodenní cesty a počal pomalu klesat, dorazili hrdinové na západní úpatí hory a vskutku. Kamenitá stezka se klikatila směrem k vrcholu, ale končila u malé svatyně z bílého mramoru. Okolo stavby stál hřbitov, na kterém evidentně každou noc probíhal čilý ruch. Tisius se vydal první směrem k svatyni a ostatní ho následovali. Na hřbitově našli několik hrobů, jeden z nich otevřený. Drago neochotně přistoupil k hrobu a nahlédl do něj. Naskytl se mu nevábný pohled. Mrtvola, která ležela v hrobě, již došla k pokročilému stádiu rozkladu, ale stále nevypadala dostatečně mrtvě. Schůdky, které vycházely z hrobu Draga rozhodně nepřesvědčily o neškodnosti mrtvého, a tak radši s rukama napřaženýma před sebou pronesl několik slov ve starém elfím jazyce.

Mrtvola vzplála jasným plamenem a kouzelníkovo podezření se jen utvrdilo nelidským řevem vycházejícím z hrobu.

"Měli bychom vstoupit a doufat, že ghůl nebo mumie bude to nejhorší, co nás potká." řekl s klidem v hlase Drago.

"Pojďme tedy." otočil se Tisius na své společníky a vydal se ke dveřím krypty.

Tisius se zapřel do masivních kamenných dveří a ty se pomalu s temným hučením otevřely. Hrdinové vstoupili do katakomb a jejich oči zvyklé na venkovní jas si chvíli zvykaly na temnotu. Z nenadála se okolo nich rozhořely desítky bledých plamenů. Ty osvětlovaly obrovskou místnost, podél obou stěn podepřenou korintskými sloupy. U zdí stálo několik sarkofágů, rakví a všude se válely hromady lidských kostí. Na konci místnosti stál trůn zdobený černou ocelí, na němž se hrbila malá postava.

„Snad vám nebude vadit má chvilková nepřítomnost, přátelé.“ ozval se ceasar a s oslepujícím zábleskem zmizel. Než se hrdinové stačili vzpamatovat rakve se začaly otvírat, sarkofágům upadla víka a z kostí povalujících se po zemi se začali formovat postavy. Stěny se začaly otřásat a sloupy se řítily.

Jeden ze sloupů roztříštil nebohému Dragovi lebku a jeho smrtelný výkřik jakoby probudil ostatní.

Tisius a Aetius se postavili naučeni z bitev zády k sobě a počali odrážet útoky nemrtvých. Asiat vypálil dvě šipky z kuší, které se mu jakoby objevili v rukou. Ani jedna z šipek neminula cíl a dva kostlivci se dírou v lebce sesuli k zemi. Tisius provedl odkrok vlevo a svým dlouhým mečem přeťal chodící mrtvolu ve dví. Tím si ale odkryl záda a ghůl měl volnou cestu. Aetius naštěstí v poslední chvíli nastavil svůj meč a ghůl na něj naběhl. Asiat se ocitl v obklíčení tří kostlivců. Zachoval však chladnou mysl a ukázkovým saltem se dostal z nepříjemné situace. Ve vzduchu vytáhl dlouhý plochý meč, kterým hned po dopadu ťal směrem ke kostlivcům. Temné svištění narušil jen trojí praskot kostí. Tisius a Aetius zatím rozpustili svou formaci a rozeběhli se každý svým směrem. Tisiův meč se ani na chvíli nezastavil a temná krev skrápěla jeho zbroj do ruda. Asiat si také nevedl špatně, ale nemrtvé kreatury ho obklíčily. Jal se tedy vykonat standardní operaci v obklíčení - kružný sek. K jeho smůle si ale nevšiml toho, že podlaha je velmi vlhká a když se roztočil podjela mu noha a upadl. Jeho řev ukončilo několik zombií, které se na něj vrhly jako supy na mršinu. Aetius se rychle vrhl jeho směrem a jeho meč proletěl naskrz několika nemrtvými. Stejně tak Tisius rychle přispěchal ke svému příteli a rozseknul ve dví zbylé kostlivce.

Oba hrdinové se těžce oddychuje sklátili k zemi. Těla jim zbarvila krev, ať už vlastní nebo cizí. Chvíli leželi na zemi a hrudě se jim zvedaly jako o závod. Sotva se zvedli ze země a otřeli své meče, oslnila je bledá záře a před nimi stál sám ceasar Valentinianus, sám strůjce zla, sám velký nekromant.

Ceasar již zajisté žil mnoho let. Šedé vlasy měl spletené do malých copánků a vytvářeli přirozený rám sinavého obličeje. Mezi propadlými tvářemi se křivil orlí nos a v černých očích se značila čistá zloba. Nahrbené tělo halil černý plášť se stříbrným lemem, z pod kterého bylo vidět zbroj z černé kůže zpevněnou lidskými kostmi.

Když Aetius spatřil muže v jeho tváři se objevil nevyslovitelný úlek. Po zádech mu přeběhl mráz a v hlavě se mu vynořilo tisíce vzpomínek.

"O-o-otče!" zakoktal Aetius a zavrávoral, "myslel jsem, že jsi mrtev."

"To je nepopiratelné, již dávno jsem zemřel. Nemohu si ovšem stěžovat. Jsem císař celé Říše a svět mi leží u nohou. Přidej se ke mě, synu." opáčil ceasar klidně.

"Ne. Ty nejsi můj otec. Máš jeho podobu, jeho minulost, ale nejsi on. Smrt tě změnila a tvou duši zaplavila temnota."

"Jak chceš, ale dal jsem ti možnost." řekl nekromant a s rozepjatýma rukama vstoupil do bledých plamenů. Při odříkávání nesrozumitelných formulí oslepovali hrdiny mohutné záblesky, když v tom začal Aetius pomalu blednout. Jeho kůže se zvrásčila a vlasy zšedli. Svaly nenávratně ochably a voják klesl na kolena. Další záblesk zazářil okolím a na zemi ležela jen vybělená kostra.

Tisia zalil strach. Poklekl a začal vzpínat ruce vzhůru, aby mu jeho ochránce Mars pomohl.

"A ty, kdož přede mnou klečíš, zhyň v útrobách kamenných chodeb." řekl Valentinianus a melodicky vyslovil několik slov, které Tisius čelící čisté hrůze nevnímal. V tom se ocitl v neproniknutelné tmě. Nohy měl sevřeny v řetězech a chlad mu sžíral celé tělo. Svůj meč ani dýku neměl. Chvíli hledal po kapsách až vytáhl kousek pergamenu a pero. O ostrý okraj zbroje se řízl do ruky a svou krví počal psát.

"Neměl jsem jít. Neměl jsem se nechat přemluvit. Cítím, že již brzy odejdu za svými předky. Slábnu a je mi zima. Snad se po smrti nesetkám s lidmi, pokud se to tak dá nazvat, jako Valentinianus. Má poslední myšlenka bude patřit jemu, tomu šílenci, tomu ďáblovi, tomu, co utopil Řím. Ano, utopil jej v nečistotě a zlobě. Chtěli jsme lepší život pro nás a ostatní občany, ale máme jen smrt a zapomnění. Snad někdo najde tento dopis psaný mou krví a vyvaruje se panovníka jako Valentinianus. Ať takové zrůdy shoří v plamenech apokalypsy. Jen tak se očistí jejich duše. Pokud se rychle něco neudělá, Řím zahyne v područí barbarských kmenů, které již dávno mají navrch. Loučím se se slovy ave corpus++. Snad mi bude v podsvětí lépe než tady. magister equitum Tisius Traschus, velitel třetí jízdní centurie v pohraničí Dunaje."

* - Aetius: jeden z posledních významných římských vojevůdců (395-455 n.l.). Po mnoha výtězných bitvách začal být ceasarovi Valentinianovi, který nastoupil na trůn proti jeho vůli, nepohodlný a proto ho ceasar zavraždil.

** - Bonifatius: téměř nezávislý Africký vůdce. Zemřel při bitvě s Aetiem (428 n.l.)

+ - Valentinianus: římský ceasar (321-375 n.l.). Za svého života definitivně rozdělil Římskou říši na východní a západní, i když oficiálně to byl stále jeden stát. Upevnil tak jistou záhubu Říma.

++ - přeneseno z pozdravu ave ceasar (Buď zdráv, ceasare!), v překladu: Buď zdráv, mrtvolo!