Před mnoha a mnoha staletími začali trpaslíci na popud krále Erdonga budovat své skalní město Targand. Označení „město“ není ale úplně přesné. Jednalo se spíš o obrovský komplex sálů, chodeb, průchodů a obytných místností. Stavba jim trvala bezmála 350 let. Výsledek byl impozantní a nevídaný. Právem byli trpaslíci na Targand hrdí.

Stalo se, že asi v padesátém roce budování města se trpaslíci prokutali do jedné jeskyně. Když prorazili stěnu a s loučemi vešli dovnitř, zůstali stát v němém úžasu.

Na první pohled bylo patrné, že jeskyně není přírodního původu. O to zvláštnější bylo, že ať hledali, jak hledali, vchod do tohoto podivuhodného sálu nenašli. Někteří sice zpočátku zastávali názor, že vchod byl zasypán při zemětřesení, ale po důkladné prohlídce ani ti nejmíň zkušení trpaslíci nemohli nevidět, že vchod tady prostě nikdy nebyl.

Stěny sálu byly vyloženy kameny namodralé barvy, které se ve světle loučí leskly. Podlahu tvořila mistrná mozaika z toho nejprvotřídnějšího mramoru. Strop tvořila krápníková výzdoba. Teprve po delším zkoumání bylo jasné, že krápníky sem byly přidělány, že zde nevznikly. Nehledě na to byly mistrně a dovedně opracovány tak, že byl podtržen a zvýrazněn jejich přirozený půvab.

Ovšem to, co trpaslíkům nejvíce vyrazilo dech, se nacházelo na kamenném podstavci uprostřed sálu. Ležel tam drahokam velikosti dětské hlavy krvavě rudé barvy a se zvláštním vnitřním světlem. Opravdu, nic takového dosud žádný z trpaslíků neviděl.

Všem bylo jasné, že kámen se v sále neocitl jen tak sám od sebe. Pár týdnů trpaslíci očekávali trest bohů za to, že narušili jejich svatyni. Když se nic nestalo, našlo se několik odvážlivců, kteří se odhodlali znovu vstoupit do sálu a přiblížit se ke kameni.

Opět se nic nestalo. A tak Sardan pomalu zvedl ruce a kámen uchopil. Světlo z hlouby kamene jako by začalo tepat a na Sardanově tváři se objevil výraz nezvyklé blaženosti.

Nemilosrdná odpověď bohů nepřišla ani v tomto okamžiku. A tak začali trpaslíci kámen považovat za dar.

Haard, mistr brusič, dal kameni tvar velkého rudého srdce. Šlo ostatně jen o nepatrné úpravy, protože kámen svým tvarem srdce připomínal. A tak vzniklo Srdce hor, drahokam, který mají dodnes v úctě všichni trpaslíci.

Sál, ve kterém bylo Srdce hor nalezeno, byl zachován v původním stavu, jen k němu bylo vybudováno několik vchodů. Svatyně, jak sál začali trpaslíci nazývat, se stala poutním místem, místem vhodným k rozjímání a hledání odpovědí. Každý trpaslík nejméně jednou za život Svatyni navštívil.

Samozřejmě, že Svatyně spolu se Srdcem hor byla vždy velmi pečlivě střežena. Přece jen si trpaslíci nedělali iluze o tom, že by se zmínky o Srdci hor nedostaly mezi ostatní rasy a rozhodně neměli chuť nechat si Srdce hor ukrást. Je sice jasné, že zloděj, který by se pokusil proniknout do hlouby Targandu s úmyslem ukrást Srdce hor by byl nejspíš blázen nebo sebevrah, ale opatrnosti není nikdy dost. Vznikl tedy zvláštní oddíl bojovníků – Strážců – kteří dohlíželi na to, aby vše zůstalo, tak jak má. Zakladatelem Strážců byl bojovník Greld, proslulý válečník. Sloužit v tomto oddíle bylo považováno za čest a byl to sen mnoha a mnoha trpaslíků, ale jen málokterému se splnil.

Trpaslíci, jako velmi opatrný národ také dbali na to, aby Srdce hor nespatřil nikdo z cizinců. Když už se tak stalo, bylo to pro cizince nejvyšší možné vyznamenání a dalo by se říci, že tento cizinec byl trpaslíky přijat jako jeden z nich.

Současnost

Město Targand je stále centrem trpasličí říše, i když je jasné, že trpaslíci se usadili i v jiných horách; někteří dokonce i ve městech lidí. Pořád platí, že každý trpaslík alespoň jednou za život navštíví Svatyni a spatří Srdce hor.

I oddíl Strážců i nadále hlídá Svatyni. Dostat se mezi Strážce je opravdu velmi prestižní záležitost. Jedná se o mladé bojovníky, kteří se nějak proslavili, vykonali něco záslužného pro trpasličí rod. U starších bojovníků se jedná o odměnu za dlouhodobé zásluhy.

Co se týká cizinců poctěných tím, že mohli spatřit Srdce hor, žijí v současnosti tři. Jedná se o barbara bojovníka Lantra – v současné době je mu 50 let a před 20 roky bojoval po boku trpaslíků s tardachy (podivní jeskynní obři, kteří ve velkém počtu zaútočili na Targand a pokoušeli se ho zničit. Byli to tvorové velmi nevídaní a nikdo dosud neví odkud a jak se v horách vzali.)

Další je druid Šedý vlas (jeho pravé jméno nikdo nezná). Je to člověk, u kterého si nikdo netroufne odhadnout jeho věk. Vypadá tak na 70 let, ale je celkem možné, že je mu třeba 700 let. Pomohl trpaslíkům před padesáti lety, kdy voda, používaná v Targandu byla něčím otrávená. I když prameny, které zásobují trpasličí město vyvěrají z obrovské hloubky a voda z nich je vždy křišťálově čistá, tenkrát byla zakalená a podivně páchla. Byla to velká pohroma, protože Targand je velké město a bez vody se schylovalo ke katastrofě.

Třetí, kdo spatřil na vlastní oči Srdce hor, je ta nejneočekávanější postava – elfka kouzelnice Íven. Opravdu, elfka a ještě ke všemu žena. Její stáří také nikdo z trpaslíků (a možná ani nikdo z lidí) nezná. Je to velmi laskavá a moudrá žena, která svou mírnou povahou dokázala překonat zakořeněnou nedůvěru trpaslíků k elfům a stát se jejich přítelkyní. Výčet toho, co pro trpaslíky udělala, by zabral mnoho a mnoho listů. Jisté je jen jedno, první zmínka o její návštěvě u trpaslíků se objevuje už před 800 lety.

Každý trpaslík pozná cizince, který byl vyznamenán tím, že mohl spatřit Srdce hor. Obdrželi malé rubínové srdce (zmenšenou obdobu posvátného kamene) a podle ní každý trpaslík (a několik málo zasvěcených z ostatních ras) pozná, že se jedná o člověka, který spatřil Srdce hor. Za takového člověka je trpaslík ochotný obětovat život, odevzdat mu okamžitě celý svůj majetek a nebo kvůli němu odejít třeba na konec světa, když ho o to dotyčný požádá.

Nikdo z trpaslíků neví, kde se Srdce hor ve skalách vzalo a považuje se za nemístné, aby po tom pátrali. Kdo ví, třeba má Srdce hor vliv na to, že se trpaslíkům dobře daří, třeba jen díky němu Targand stále vzkvétá a nebyl nikdy dobyt.