Byla ještě ranní tma, okolní les se teprve chystal na probuzení a trpělivě očekával první sluneční paprsky. Dingčen vytáhl z klece ještě spící kiu, nataženou paží ji roztočil a pustil. S napjetím sledoval její dopad. Jako by zase viděl jednotlivé obrázky tohoto zapomenutého rituálu. Vypuštěná kia směřuje k zemi, nic netuší, spí. Vysvitne slunce, oranžově se zaleskne na černobílém peří, kia otevírá oči a dopadne do prachu cesty. Ostatní ptáci v kleci na voze procitnou a spustí pisklavými hlásky to své kíjó- kové. Vítají nový den a v jejich pozdravu zanikne poslední výdech obětované kiy. Trochu to žuchne a na kamenité cestě leží mrtvý pták. Zobák zabitého zvířete směřoval na severovýchod – dál po cestě. Dingčen si povzdechl a vylezl na kozlík svého vozu, taženého oslem. Zlehka ho poplácal opratěmi a vydal se na cestu dalším kodrcavým dnem.

Pane našli jsme toto, jeden z členů hlídky, tuším že se jmenuje čik, drží v ruce mrtvého ptáka. V očích děs a jen stěží dokáže udržet klidný hlas. Tak už zase. Polož ho na zem. Ohromeně zírám na tu neuvěřitelnou hrůzu. Kde jste ho našli. Nedaleko hranic Fu, pane. Děkuji, dobrá práce. A měj oči otevřené. Čik, viditelně potěšen pochvalou, odešel odpočívat po náročné celodenní službě.

Kdo to jen může udělat? Jen tak pro nic za nic takhle pravidelně zabíjet živé tvory. Zas a znovu. A tentokrát je to zase ten pták, kterého nikdo nezná. Nikdo ze skřítků a lidí v jasném svitu není schopen přijít na to, proč někdo zjevně bezdůvodně zabijí bezbranné zvíře. Sám jsem již prostudoval téměř celou knihovnu našeho rodu, ale ani zmínka o téhle podivné orlici barvy černé a žluté. Budu se muset vypravit do knihovny v Ji Xian.

Dingčen zastavil svůj vůz stranou od hlavní cesty. Na malém ohýnku si uvařil čaj a přidal do něj lístek ze stromu pingi. Stáhl si klobouk se širokou krempou víc do čela, aby si svůj citliví zrak chránil před slunečními paprsky co nejvíce. Přesně odměřil zob a v natažené ruce jej nabídl do klece kie. Ty vesele štěbetaly a ochotně mu zobaly z ruky. Jak to říkal ten vznešený pán? Jestli to dokážeš, čeká tě veliké bohatství! Ano, ano. Tak to bylo. Už zbývá jen několik dní. A Dingčen si bohatství zaslouží. Ano. Moc, moc. Vlastně ještě zbývalo mnoho dní, které však Dingčen nedokázal spočítat. Věděl, kolik je jeden, dva, možná i tři. Pak znal jen několik a moc. Ale tady mohl počítat jen podle zbývajících kiy, které si oblíbil, ale věděl, že každý den mu jedna z nich musí ukázat cestu.

Teď tu sedí v němém úžasu a bez mrknutí oka doslova a civí na dlouhé řady svazků a svitků knihovny v Ji Xian. To není možné, tohle ne. Nepustím svou mysl, aby odplula na vlnách nejistoty směrem k velikému ostrovu neznáma a paniky. Musím se opanovat a soustředit se. Už dlouho jsem nemusel vydat tolik úsilí na ovládnutí a doslova zkrocení svých pocitů. Únava. Ano, jsem unavený jako již dlouho ne, ale nemohu se tomu poddat. Ne nyní, ne dnes. Znovu musím rozhrnout ten mlžný závoj nejistoty a vkročit na osvětlenou stezku vědění a řádů. Umím to a dokážu to. Sice tuším, že na konci nebude nic příjemného, protože téhle cestě určují směr mrtvoly, ale je jen jedna správná cesta. Teď musím jít a najít někoho, kdo se tu vyzná. Pak dostanu odpověď na své otázky. Protože nejsou-li řešení hádanek tady, nejsou nikde v našem světě.

V nastalém šeru pozdního letního večera měl Dingčen klobouk posunutý do týla a jeho široká krempa již nezakrývala poloslepé oči, zjizvený obličej a zčernalé zuby mezi buclatými rty, staženými do bláznivého úsměvu. Dingčen usrkával svůj večerní čaj a oddával se snům o bohatství, které je na dosah. Miloval tuhle dobu. Ještě není tma, která se bojí, ale ani světlo, před kterým se ukrývá. Pod tmavnoucí oblohou pozoroval spící kiy. Každá stála na jedné noze hlavu schovanou pod křídlo. Dingčen zastavil šálek s čajem těsně před ústy. Přemýšlel. Dlouho si nedokázal vybavit, co se mu to děje v hlavě. Něco, co znal, co si pamatoval, ale bylo to tak strašně dávno. Nebo nebylo? Dlouho nemohl usnout. Přemýšlel, pohrával si se svou znovunabytou schopností, dělal to, co již skoro zapomněl dělat. Prohledával zákoutí své mysli, viděl svůj život jako drahocennou tapisérii, kterou někdo potrhal, proděravěl a která je nyní spíše shlukem nití. Přitom přišel na velice zajímavou věc. Celým jeho životem, tedy tím, který si dokázal vybavit, se jako zlatá nit táhl rituál spojený s čajem. Ranní, polední, večerní. Udiveně pohlédl do svého poloprázdného šálku, kde na dně leželo pár vylouhovaných čajových lístků, a usmál se. Už to nebyl ten prostoduchý pokřivený úsměv, ale lehký úsměv pochopení. Nyní již věděl, co ho přivedlo zpět do skutečného světa. Vše mu připadalo jako sen. Ten dlouhý, nekontrolovatelný a chaotický, ze kterého si po probuzení nic nedokážeš vybavit. Jen ten divný pocit, žes něco udělal. Ale co to bylo? Snad se to nikdo nedozví. K této zlaté nitce čajové rituálu se však přidávala krvavě rudá, kterou Dingčen nedokázal přiřadit k žádné činnosti, k ničemu, co by se pravidelně opakovalo. To byl ten snová pocit po probuzení. Usnul dlouho po půlnoci a po dlouhé době spal klidně.

Jsem Čilkin, řekl stařec škrobeně a odměřeně – a přesně podle protokolu – a s lehkou poklonou dodal: A jsem vám samozřejmě plně k dispozici. Celé jeho tělo, jeho tón hlasu, jeho pečlivě zvýšený důraz na některá slova – to vše říkalo cosi velmi neslušného o čase a chuti odpočívat. Věděl jsem to a Čilkin věděl, že to vím. S hlubší úklonou – zase přesně podle protokolu – jsem přednesl svou prosbu: Velice se omlouvám, vzácný pane, ale nemohu jinak, než požádat o pomoc právě vás. Vážnost stavu věcí mě nutí nehledět na slušné vychování a v tento skutečně nevhodný čas vás poprosit o radu a pomoc. Zdálo se, že stařec pod svou slupkou strojenosti poněkud roztál, ale stále si udržoval ostražitý odstup.

Je příjemné slyšet znovu slova vychování ze vznešeného domu, ale nemám důvod důvěřovat vám o nic víc, než před malou chvílí.

Omluvte mě, prosím, ještě jednou. Zde je doporučující dopis. Opatrně jsem vytáhl svitek ze záhybů svého cestovního pláště. Stařec prohlédl pečeť a v jeho očích vzrostla nedůvěra. Opatrně ji rozlomil a rozvinul svitek. Přelétl ho očima a třikrát se uklonil.

Pohlédl na mě nyní úplně jinak. Byl překvapený, ale naprosto vyrovnaný a stále strojený-přesně podle protokolu-avšak v jeho hlase byla znát změna. Omluvte mou nedůvěru, ale v dnešní době a v tuto hodinu se mi nemůžete zase tolik divit. Znovu jsem se mírně uklonil. Já nemám co omlouvat, to vy mi musíte prominout mou troufalost. Jsem Feng Ču a bude mi ctí doprovodit vás do knihovny. Čilkinova stará a vrásčitá tvář se rozzářila v širokém úsměvu. Vy jste Feng Ču z Jasného Svitu? Pak přijměte mé pozvání k pozdnímu šálku. Zřejmě si uvědomil můj němý úžas a dodal. Náš Čik pro vás pracuje. Stařec jako by si náhle uvědomil, že Čik je pouhým vojákem, zatímco já jsem vysokým nadřízeným. Omlouvám se, jestli jsem vás urazil. Nechal jsem se unést, ale Čik je náš nejoblíbenější vnuk, omlouvám se. A sklonil hlavu. Nic se neomlouvejte. Pokud bych věděl, že je váš příbuzný, nežádal bych jiného doporučení než od něho. Je to skvělý chlapík a je ve vaší rodině jen k radosti. Je jedním z nejsvědomitějších, které znám. Znovu jsem se uklonil. Čilkina má slova zahřála na duši a po přátelském čaji jsme vyrazili do knihovny hledat ztracené.

Dingčen dopíjel svůj ranní čaj. Přišel čas. Vstal a z klece vytáhl spící kiu. Miloval tuhle dobu, kdy se den začíná probouzet a přebírá vládu nad nocí a temnotou. Úplně mimovolně uchopil kiu pod krkem mezi ukazovákem a prostředníkem pravé ruky. Nataženou paží vykroužil několik zrychlujících se kruhů. Uvolnil sevření a znovu vychutnával tento jedinečný okamžik.

Kdesi nad obzorem zasvítil první paprsek a kia otevřela jedno oko. Ostatní ptáci v kleci spustili to své pisklavé kijó-kové a vítaly nový den. A letící kia zamířila k Minkoru. Tam se vydal i Dingčen-vyhnanec.