Výška :	110-130
Váha :	1400 mn (70kg)

Jako první vysvětlím název. Lebkouni se jim říká z jednoho velice prostého důvodu, který se vám budu snažit vysvětlit na dalších řádcích co nejednodušeji a nejstručněji. Ale aby jste nečekali příliš dlouho – toto pojmenování si vysloužili díky lebkám velkých zvířat, které velice hrdě nosí na hlavách jako odznak své síly, hrdosti, příslušnosti ke kmeni a v neposlední řadě i jako helmu. Jak sem řekl, lebku nosí s hrdostí a tak i sami sebe nazývají Lebkouni.

Vzhled

Tato potvůrka vypadá dosti zajímavě a zvláštně – má malé tělíčko, kterému dominuje kulaté bříško, krátké nožky, svalnaté ruce a nízké čelo. Jeho pokožka je okrově hnědá, na břichu spíše béžová, někteří jsou tmavě hnědí.
Hlava má tvar vlčí a jako u lidí je porostlá chlupy, které se dají považovat díky své délce za vlasy.
Oči jsou zbarveny do žluta, zorničky vypadají jako kočičí. Nedá se u nich mluvit o skvělém zraku, sice vidí barevně, ale ne tak jako lidé, ale ve tmě vidí lépe než my, což je potřeba kvůli jejich návyku bydlení. Přesto ale radši žijí denním životem. Víčka se nezavírají jako u lidí svisle dolů, nýbrž pod úhlem (cca) 40° směrem k nosu, který se svým tvarem podobá lidskému, je však širší a splácnutější .
Ušní boltce jsou špičaté a velice dlouhé, někteří jedinci by si je mohli svazovat za hlavou. To však nedělají, poněvadž díky těmto boltcům velice dobře slyší. Jejich tlama není až tak protáhlá jako u psovitých šelem i přesto mají několik ostrých tesáků a stoliček. Dokáží pozřít prakticky cokoliv, od masa po kořínky až po zeleninu. Jejich dva přední tesáky jsou silné a široké, ne však dlouhé, takže dobře slouží na prorážení tvrdých slupek či na trhání masa. Zuby mají barvu žlutou – od přírody.
Odívají se do prostých šatů, převážně tvořených z kůží, pokud ukořistí nějaké tkaniny od jiných ras či pronárodů, připadnou vůdci, a to co se mu nebude líbit, jeho ochrance, vojákům atd.

Samice se od samců viditelně nijak neodlišují díky oblečení, snad jen samice po několika potomcích a to výraznějšími ňadry. Ovšem, pokud půjde oblečení stranou, je pozorovateli jasné, na čem je – pokud zná základní anatomii savců.

Výskyt

Žijí na širých pláních. Doupě si většinou vybírají někde na nějaké vyvýšenině, aby mohli pozorovat okolí. Obývají především tropy a subtropy – pozorným čtenářům neuniklo „písčité kamuflování“, které se neztratí ani v džungli díky tmavším odstínům. Ke svému životu potřebují vodu a trávu, kterou živí své králíky (či něco jiného). V okolí musí být i dostatek zvěře, aby se uživili lovem, či sběrem, proto nepřipadají v potaz pouště, maximálně zelený okraj polopouští blíže k lesům.
Doupětem se myslí jeskyně s potřebnou chodbou a místnostmi. Největší místnost připadne vůdci a jeho harému (momentálně nezadaným samicím). Ozvali se otázky, jestli by mohli obývat nějakou sluj. Proč by ne? Stále se jedná o jeskyni, ale musí mít několik místností. Navzájem propojené chodbou. Z pohledu od vchodu - V nejzadnější místnosti je cimřička pro stařešiny, tam se také konají válečné porady atd. Další místnost patří vůdci kmene. Ta je tak uprostřed a před ní jsou ostatní místnosti, které slouží jako ubikace ostatních – lovců, chův, mláďat. Ti žijí pospolu, i když nejsou na stejném stupni hierarchie.
Jak tedy postupovat při umístění doupěte Lebkounů ve Vašem světě? Poměrně jednoduše. 1) Potřebujete místo, kde žijí zvířátka, ze kterých se dá získat lebka. 2) Potřebujete podloží ve kterém se může objevit jeskyně pro doupě. 3) Je nutné mít v dosahu doupěte lovnou zvěř a dost míst, kde by se mohli schovat divocí králíci, morčata atd. To víte, někde holt není specializovaný obchod s chovnou zvěří a tak Lebkouni musí pochytat divoce žijící králíčky a ochočit si je.

Hierarchie

Sdružují se do tlup, které mají rozčleněny příslušníky podle zaměření 1)vůdce, 2)stařešinové, 3) lovci, 4) chůvy a chovatele králíků. Počty příslušníků jednotlivých kast jsou pečlivě rozpočítány s ohledem na to, aby se uživili a měli i lehký nadprodukt potravin, více však níže v kapitole „Hospodářství a počet členů tlupy“.

Na vrcholu hierarchické pyramidy je samozřejmě vůdce. Ten je ze všech největší, nezkušenější v boji a lovu a je nejsilnější. Proto se mu přičítá +1 k OČ a ÚČ, životaschopnost se upraví na 3+3. Jako jediný ze skupiny má na lebce rohy. On má také výhradní právo na jakoukoliv ženu kmene. Což ovšem neznamená, že by tu fungoval harém. Dále taky řeší spory (na které se přijde) a to despoticky – trestem je vyplacení jídla poškozenému, pobyt ve vězení (či právě nepoužívaného skladu) bez jídla, nebo s jídlem, vyhnání atd. – záleží na vůdci, pokud někdo z družiny vůdce bude podplácet, rád mu na to přistoupí – ovšem, kdo ví, jestli svůj závazek vůči úplatku splní – je to jedna velká proměnná, která je závislá na přesvědčení, které je N, nebo ZmZ.
Je to právě vůdce, kdo určuje, kterého mladého Lebkouna vybrat a pustit ke zkoušce, která určí, jestli má schopnosti býti lovcem.

Stařešinové, Starci, Moudří, Šamani atd. – to je další kasta. Každý kmen má vždy dva stařešiny, pokud jeden umře, na jeho místo nastupuje vůdce, na místo vůdce pak nastoupí nejsilnější lovec. Z toho vyplývá, že úlohu moudrých mají starci a vůdcem je mladý a často výbojný despota, který snad dá na rady stařešinů. Šamani jsou často schopni vyvolávat různá primitivní zaklínadla ztotožňující se s přírodou – do 6. úrovně hraničářů. Někteří jsou zase specializováni na alchymii, opět do 6 úrovně alchymistů. Šamani zpravidla potomky neplodí – dávají přednost silnějším lovcům.

Pod staršími stojí lovci. Ti procházejí zkouškou, pokud jí splní, stanou se lovci a pokud si je vůdce vybere, tak i jeho osobní gardou. Tento stupeň pyramidy má také právo na samici, ale jen takovou, která byla již „vyzkoušena“ vůdcem. Lovci jsou zároveň i vojáky, loví či sbírají v okolí domova. Jejich válečnou výzbrojí je Lebka a jednoduché „béčkovské“ jednoruční zbraně, které však používají jako obouruční, popřípadě dýky jako dva meče, jednoruční meč jako dvouruční atd. Zbraně většinou ukořistí od nebohých mrtvých dobrodruhů, moc se o ně nestarají, takže jsou rezaté jak liška. K lovu používají krátkých luků, kuše neznají a nepoužívají.

Pod vojáky stojí ženy. Nemají právo si vybírat partnery a nemají právo nosit lebky. S největší pravděpodobností nevystrčí paty z domova, od obchodování jsou tu totiž lovci. Potomci jsou ploděni lovci – předpokládá se totiž jejich síla a odolnost. Rodiny, jako známe my, neexistují. Dalo by se tu však hovořit o náklonnosti otce k jeho potomkovi, či jeho nynější partnerce, pokud bude mít ale další partnerku, více náklonnosti bude dávat „novějším“ avšak na starší nezapomínají (někteří – opět proměnná). Matka má ke všem svým potomkům mateřský cit a pud. Nejvíce se samozřejmě věnuje mladším potomkům. Každá žena či muž bez zkoušky na lovce je pak zároveň chůvou a chovatelkou králíků – ty mají v králíkárnách, někdy je však pouštějí na pastvu do ohrazených ohrádek.

Ti lovci, kteří chtějí samici, si jí musejí zpravidla přivést, protože samice z jejich kmene bude už nejspíš zabrána, nebo ho nebude chtít kvůli jeho mládí. Proto lovec musí putovat daleko až k vedlejšímu kmenu a ukořistit samičku. To se patrně nebude líbit domácím lovcům a tak se tato akce stává nebezpečnou. Pokud se však ale povede, odvede se kořistní samice domů a tam bude předvedena k vůdci. Pokud bude panna má vůdce právo první noci, teprve pak bude její lovec připuštěn. Pokud nebude pannou, lovec na ní má právo okamžitě. Samozřejmě pravidla jsou od toho aby se porušovala, takže většinou se lovec pustí do námluv hned při cestě domů.

Pro PJ: tady by se dalo vytěžit takové nenápadné špehovací dobrodružství. Řekněme, že Vůdce si odvedle vyhlídne nějakou pěknou samičku a po družině bude chtít, aby ohlídali jeho nejsilnějšího lovce při cestě zpět. Každý si přece chrání to, pro co si poslal.

Rituály a zkouška dospělosti a zkouška lovců

Dalším aspektem všech myslících tvorů je náboženství. Ať je jakékoliv. Lebkouni jakožto „primitivové“ se pohybují v kruzích „přírodního náboženství“. Tudíž věří v duchy, ale hlavně ve své předky, které chovají v hluboké úctě. Nikdy by si netroufli znesvětit jejich hroby, mluvit o nich lživě atd.
Rituály vedou zásadně šamani. Těchto akcí se zúčastňují všichni společně, pokud nebude uvedeno jinak.

Rituál ochrany:

V pravidelných cyklech, které určuje náčelník, obvykle podle Měsíce, nebo kdykoliv před velkým bojem, se Lebkouni schází před doupětem u velké fatry a odkládají své lebky. Jen v tuto chvíli jsou si všichni rovni, tančí se za zvuku bubnování kostí do lebky zakladatele rodu. Na závěr si lebky dokonce nasazují ti nejníže postavení jedinci. Má to vyjadřovat pokoru, to, že před mocným předkem není nikdo lepší nebo horší, také to pomůže smíření s případnou smrtí.
- tento rituál dává Lebkounům bonus +1 k Oč po dobu 48 hodin

Rituál hojnosti:

Při tomto rituálu se vezme jedna velká lebka a dá se doprostřed jeskyně. Postupně k ní všichni Lebkouni chodí a každý tam něco vloží. Pak k lebce jdou podruhé,teď si každý něco vezme. Takovéto obdarovávání se dělá při nedostatku úrody, vyjadřuje štědrost, kterou chtějí Lebkouni i po Přírodě.
- tento rituál dává Lebkounům pár drobností, které si vezmou z lebky zakladatele rodu - k tomu ještě lovci dostávají bonus +2 ke střeleckému útoku, pouze však při lovu, ne při boji

Rituál smrti:

Zemře-li Lebkoun (nosič lebky) v boji či na lovu, má nárok na oslavný rituál. Mrtvola se položí na podlahu, Lebkouni postupně chodí okolo ní a každý klepne kostí na lebku. Poslední jde náčelník, který lebku mrtvoly roztříští velkým kamenem. Duch hrdiny se tak vrátí k předkům, po rozbití lebky ho v životě na „onom světě“ čeká lebka nová, lepší. Pozůstatky roztříštěné lebky se schovají v nádobě z pálené hlíny pod totem Zakladatele kmene. Nádoba je zdobená ornamenty z života padlého a na víku je zobrazen způsob, jak zemřel – VŽDY PRAVDIVĚ.
- tento rituál přináší Lebkounům smíření s něčím tak tragickým jako je smrt dobrého lovce
- při boji se mohou proměnit v berserka. Rituál trvá 12 hodin.

Hra Na holého Lebkouna:

Nejen prací živ je Lebkoun, najdou se chvíle i na zábavu. Obvykle 4-10 hráčů, 2 družstva půl na půl. Hráči mají klacky a snaží se navzájem zasáhnout se do lebky, po třech zásazích je hráč vyřazen, stane se tzv. Holým Lebkounem. Zbude-li týmu poslední hráč, dostane navíc 10 "životů" jako šampión svého týmu. Hra se tedy často ještě zvrtne a v závěru vyrovná, není proto divné, když zbudou nakonec dva Lebkouni-šampióni a mlátí se hlava nehlava či lebka nelebka, podporováni řevem vyřazených hráčů.

Zkouška dospělosti a Lovců:

Každý chce někdy dospět a okusit to, na co bez „dospění“ nemá nárok. Proto se musí mladý samec na několik dnů odloučit od skupiny. Najde stopu velkého zvířete, nejlépe tak velkého, aby mohl použít jeho lebku, a poté, co ho vystopuje, se ho pokusí zabít. Získá jeho lebku, tu očistí a upraví. Lebku si vítězoslavně nasadí na hlavu, mezery vycpe mechem, uši protáhne původními otvory ven. Jestli budou malé, není problém si je zvětšit. Ulovené zvíře dotáhne k doupěti a za slávy mu vůdce nakreslí rudou barvou první ornament na lebku, po tomto zasvěcovacím rituálu mezi dospělé budou hodovat všichni lovci a vůdce. Hlavním chodem bude ono ulovené bezhlavé zvíře, které bude upečeno. Po této události se ráno samec, jenž složil zkoušku, rozhodne, zda-li bude lovcem, či pouhým chovatelem. Většina si vybere lovce, ale postižení, slabí, či jinak „odstrčení“, nebo prostě jen „srabové“ a pacifisti nemají kolikrát nazbyt.

Vrogův kámen:

Tento rituál je bez šamanů, jelikož dle legendy chtěli Zakladatele rodu vyhostit, a právě proto teď chybí.
Při této ceremonii se každý šestý úplněk sejdou válečníci s vůdcem kmene v čele. Večer, když je měsíc přímo nad hlavami, sundají si Lebkouni své lebky, opatrně je položí na zem, pokleknou před nimi, přičemž si v paměti přemývají onen příběh, který je popsaný níže. Po tom, co přikryjí své lebky nějakou větývkou, aby napodobili Zakladatele kmene. Pak pomalým krokem přijdou k břehu řeky, do které vstoupí a smočí se. Poté se vrátí zpět pro lebky, které si nasadí a vrací se domů. To vše se odehrává za ticha, poslední slovo padne při odchodu z doupěte, první pak při návratu. Vyslovuje jej vůdce kmene – a jsou to slova : „ticho“, „mluvte“.

Hospodářství a počet členů tlupy

Poměry příslušníků jedné tlupy Lebkounů nejsou nijak složité. Schopný lovec dokáže uživit 4 členy tlupy. K tomu se přičte i produktivita chovatelů – což jsou 3 členové. Vyjde nám nějaké číslo a to si pěkně rozdělíme – 2x vůdce (je jeden vůdce, ale z přepychu 2 jednotky jídla) a zbytek jsou z 1/3 lovci a 2/3 chůvy a mláďata.
Takže pokud budeme mít dva lovce a jednoho chovatele, nadprodukt 11 jednotek jídla bude schopen uživit : vůdce, dva stařešiny a zbude 9 jednotek mezi dva lovce a jednoho chovatele. Zbytek připadá na 6 chův či mláďat.

Jediné zvíře, které dokáží chovat, je náš milovaný králík. Ovšem nesmíme opomíjet morčata, drůbež a další zvířátka tohoto typu a podobného rázu. Je to proto, že jiné zvíře je příliš veliké, nato aby ho chovali (jestli máte své vlastní chovné zvíře „typ králík“, použijte i jeho, alespoň vám zapadne do světa).

Úprava jídla je velice jednoduchá. Pokud mají Lebkouni nadprodukt, který by přesahoval jejich potřeby, maso usuší, vyudí či nasolí. Tepelná příprava je výhradně na ohni, či peci, která je příbuzná té keramické. Ovoce jedí syrové a ve velké míře.

K hospodářství také patří i různé dovednosti. Jsou schopni vytvářet keramiku z pálené hlíny, která je zdobená různými technikami – vypichování, voluty, mřížky, provázkové tisky atd. Dále dokáží odlévat bronz a dále jej zpracovávat. Ovšem nečekejte od nich takové zázraky jako Vůz se Sluncem z Holandska. Jejich dovednosti v tomto oboru se pohybují teprve na počátku doby bronzové. Jak bude zmíněno níže, jsou to i dobří řezbáři.

Obchodování

Mezi sebou dokáží i obchodovat směnným obchodem, rádi obchodují i s jinými rasami. Obchodují třeba se soškami zvířat (0,01zl/ks – kost = měďák; 1zl/ks – slonovina = zlaťák), nebo s jídlem, ukořistěnými zbraněmi, šperky z bronzu, králíky.
K obchodům dochází v průběhu celého roku, když se náhodně setkají skupinky, nebo jen třeba lovící jedinci. Největší obchod se koná jednou do roka na již dlouhou dobu určeném místě. Na malou planinku přichází ve vždy stejný čas. Sejít se v „přesně“ určený čas dokáží díky zkušenostem a hvězdám. Těchto míst může být i několik a účastníci jednoho obchodu se můžou klidně zúčastnit i jiných.

Jelikož se takto setkávají s jinými tlupami Lebkounů, můžou se dohodnout na lov většího zvířete, nebo i plenění jiných primitivních kmenů či pronárodů. K vidění jsou i bitvy několika lebkouních kmenů…

Lebka

Vůdce tlupy a lovci na hlavě nosí velikou lebku nějakého velkého zvířete. Lebka musí mít podobný tvar jejich vlastní hlavě a musí být větší než jejich - tak vznikne mezera mezi lebkou a jejich hlavou, která se vykládá mechem (dobře snáší vlhkost, kvůli zapaření, zároveň je měkký a tak tlumí i nárazy), nebo jinými přírodními látkami. Vrstvy mechu pak prokládá poklady svých obětí. Vůdce tlupy má lebku s velkými rohy, lovci mají lebku bez rohů (to je výsada jen pro vůdce), chůvy nemají lebku a ani zbraň.

Lebka se musí zbavit vnitřních stěn, aby se dala nosit jako přilba – určitě jste viděli spodek lidské lebky, tak si to dovedete představit. Aby takto vzniklá „helmice“ držela na hlavě Lebkouna, musí se připevnit řemínky z králičí (či jiné dostupné) kůže. K upevnění pozice slouží i již zmiňované vycpávky. Venkovní strana lebky se pak maluje bojovými ornamenty, které mají zastrašit nepřítele, na temeni je vyznačen život a hrdinské skutky nositele – pokud je to nováček, bude pole natřeno nějakou „základovkou“. Na vnitřní stranu se můžou vyrýt nějaké magické runy – otázka je ve funkčnosti, nemělo by to ale přesahovat 6. úroveň alchymisty či kouzelníka.

Lebka u Lebkounů funguje jako helma. Takže když je nasazená, nositel má na sobě zbroj s KZ 3-6 (vztahuje se pouze na hlavu – helma=hlava). Je jasné, že Vůdce se bude pohybovat u horní hranice, zkušení lovci vprostřed a mladíci u dolní hranice. Dále pak záleží na PJ, které zvíře nechá Lebkouna ulovit a jak robustní lebku bude mít. Jak už bylo řečeno, lebka musí mít podobný tvar jako lebkoun, takže se bude jednat o vlky, menší či mladší medvědy nebo kočkovité šelmy atd.
Při boji je u humanoidů vždy nejzranitelnější hlava, takže i tam je vedeno hodně útoků, navíc Lebkouni jsou poměrně malí a tak na ně ostatní mohou útočit z vrchu (barbaři, vysocí elfové atd.) takže tu je nějaká pravděpodobnost na rozpadnutí lebky při zásahu – mohla by to být past pro útočníka: rozdíl ÚČ útočníka a OČ Lebkouna ~ 10 ~ prasklina (další zásah = rozpad) / nic.
Jak hlava roste, je tu možnost, obzvláště u mladých, stále rostoucích lovců, že budou potřebovat větší lebku. Tu si musí znovu sehnat a je dovoleno překreslit historický obraz z temena původní staré lebky. Historický obrázek na temeni je skoro posvátný, proto si to nikdo nedovolí padělat.
Je velká pravděpodobnost, že při boji s tvory, kteří používají dokonalejší zbraně, se lebka rozbije. Pokud k tomu dojde Lebkoun si musí pořídit novou – o odstavec výš.

Lebku Lebkouni čistí pomocí mravenců. Ráno strčí lebku do mraveniště, přes poledne mravenci lebku velice důkladně vyčistí a večer je čistá, bez jediné nečistoty, či zbytku. Ovšem, v nouzi poznáš přítele a tak se přírodyznalý Lebkoun může obrátit třeba na hrobaříky, nějaké larvy či jinou havěť. Lebka se musí vyčistit hned po jejím získání, jinak po boji, lovu, ale to je zase individuální (já svojí helmu čistím jen když je rezatá, ale zase ji nenosím pořád)

Běžný život a věk

Lebku si Lebkouni nechávají v průběhu celého dne, i při spánku, i při jídle. Dolní čelist lebky je často odstraněna, nebo se dá povolit jako sklopné hledí u helmic tak, aby nositel neměl potíže při jídle.

K dorozumívání používají svůj specifický jazyk, který je velice jednoduchý. Ovšem každý kmen ho má trošku jiný. Jejich jazyk se dá přirovnat k nářečí daných oblastí osídlené nějakými vyššími národy, kteří určují standard v obecné řeči. Převedeno do našich podmínek, mluví velmi špatně česky, třeba s polským přízvukem. Na jihu je jejich mluva obohacena o Hantec, na severu říznut Němčinou atd.

Určitě bude dobré také zmínit, že Lebkouni zrovna neradi vyhledávají vodu. Už jen proto, že s lebkou na hlavě by se jim špatně plavalo. Řeky přecházejí na brodech či mělčinách, což při jejich výšce nebude zrovna po celém toku řeky.

Věk Lebkounů se dá počítat stejně jako u lidí pravěku. Přibližně do 30 let, stařešinové do 50. Takže úmrtí se pohybuje od 30. do 50. roku života. Jako první jde ale na řadu těhotenství, to trvá přibližně 9 měsíců. Do dospívání se Lebkoun dostane kolem 13. roku, dospívání je ukončeno, když se samec stane lovcem a samice produktivní, takže od 15. Vůdcem se může lovec stát od 20. Důchodový věk přichází po 50. roku. Pokud bude plný stav stařešinů, lovec jde do „důchodu“. Pak už ale nebude mít nárok stát se stařešinou. Teď je tedy ta pravá chvíle, zmínit se o přestárlých Lebkounech. Určitě si vzpomínáte na chovatele králíků. Přesně toto je úloha lovce, když mu jeho věk začne bránit ve výkonu lovu a boje. Ovšem někteří mají to štěstí a nedožijí se poklidného stáří na okraji společnosti, umřou při boji či lovu a dostane se jim slavného pohřbu (viz. rituál smrti)
Pro PJ: Opět nějaký nápad na dobrodružství. Tentokrát by se jednalo o přání vypočítavého a starého lovce. On ví, že je plný stav stařešinů (připomenu – 2) a že on už nebude mít to štěstí umřít v bitvě. Tak poprosí družinu aby odstranila nenápadně oba stařešiny – což bude velice náročné, když stařešinové bydlí na konci jeskyně a jsou obklopeni zbytkem tlupy. Jak bylo řečeno, při úmrtí stařešiny, nastupuje na jeho místo momentální Vůdce. Na to ale zadavatel tohoto dobrodružství nemá sílu a může se stát už jen 2. šamanem. Proto se musí odstranit oba šamani. Na místo jednoho nastoupí momentální vůdce a na místo druhého zadavatel. A aby to mělo šťastný konec, novým Vůdcem se může stát syn zadavatele :)

Odlišnosti kmenů

Odlišností může být mnoho. Hlavně bych je ale hledal v keramice – druhy zdobení byly zmiňovány výše. Dále by to mohl být chov – na severu slepice, na východě králíci, v horách morčata (vzor Inkové). Jiný kmen může preferovat lebky velkých vlků, jiní zase medvědy atd. Nějaký kmen vyrábí sošky vlka, někdo zase nějaké ornamenty. Představivosti se meze nekladou – ale zase to nepřehánějte, ať si Lebkouni udrží svojí příbuznost a základní návyky!

Zakladatel Rodu a jiné legendy

Tato část není příliš důležitá, jedná se pouze o legendy, které už nemají tak popisný účel. Ovšem stále mají něco do sebe a poodkrývají mentalitu Lebkounů. Navíc vás to ušetří trapných situací, když se vás hráč bude vyptávat nebohého Lebkouna na nějaké legendy o jejich původu atd. Navíc sem se s nimi psal a bylo by od vás pěkné to přečíst celé :)

Zakladatel rodu

Kdysi dávno, daleko před našimi věky a před našimi otci, v době kdy sem přišel Zakladatel našeho rodu Vrog, tento kopec byl obydlen nějakou primitivní rasou. Ovšem byli zběsilí v boji a naši předci nemohli dobýt tento kopec a usadit se tu. Vrog byl v té době mladý, statečný a důmyslný válečník. Jednou v noci, když starší radili válečníkům jak ráno zaútočit, Vrog se sebral a šel k řece. Tam odložil s pláčem lebku a schoval jí pod kámen v houští. Chopil se své zbraně a přeplaval řeku. S tím nikdo z obránců nepočítal, ale ani nikdo z našich předků. Vrog se vyškrábal na kopec a proplížil se až do lože vůdce obránců. Jednou ranou mu odťal hlavu. Vzal jí jako trofej za pačesy a vyšel ven. Tam se na něj vrhli obránci. V té chvíli zaútočili i předkové na kopec. Strhl se lítý boj. Vrog se kryl hlavou náčelníka, kterou třímal za pačesy v levici a rozdával zkázyplné rány velkým kladivem, které držel pravicí. Když byli obránci poraženi, Vrog byl stařešiny nařčen z dezerce a zřeknutí se svého rodu. Ovšem vůdce tlupy za to zabil jediným pohledem onoho šamana, řekl ,že Vrog je hrdina a chrabrý válečník a že jemu vděčí za domov. Jmenoval ho za nového Vůdce, Zakladatele nového rodu a sám nastoupí na uvolněné místo šamana. Vrog se vrátil pro svou lebku, ta byla blahořečená a vyzdobená dalšími slavnými ornamenty. Lebka vůdce obránců byla rozpolcena a Vrog jí používal jako náramenice. Od té doby si to nikdo jiný nedovolil. Na Vrogovu počest byl vztyčen sloup, který byl vysoký 180 coulů. Což je 60x3. Tři je údajná délka Vrogova palce. A proč 60? Protože přesně tolik pobil Vrog obránců. Po Vrogově smrti byla jeho lebka posazena na vrchol sloupu. Náramenice a Kladivo bylo ukryto v útrobách jeskyně.

Farmář Famé

(zde je vidět ono zkomolení Němčiny – Farmer)

Kdysi dávno, když jsme přišli sem na sever, přišla zima, mnohem tužší než na jihu v nížinách. Všechny naše slepice a králíci nám pošli mrazem. I mnozí z nás umřeli chladem. Neměli jsme co jíst, naštěstí přišlo jaro a bylo alespoň teplo. Ale zvěř tu byla příliš rychlá, rychlejší než naše šípy. A tak se lovec Famé rozhodl jít na delší lov a mnohem dál, než se odvážili ostatní. Dlouho se nevracel a my začali tesknit po dalším dobrém lovci. Když už nás zbývalo jen málo, Famé se vrátil a sebou na provázku táhl malé prasátko. V proutěné klícce na zádech nesl malé zvířátko, které pojmenoval morče. Morčata se rychle množila a prasátko už nevyrostlo a také se dobře množilo. Famé nás nasytil a stal se hrdinou a náčelníkem.

Poděkování

Bylo by hanbou nepoděkovat. Poděkování patří Nathakovi, který mě probudil ze spánku. Dále Křečkovi, který je bohužel někdy mylně zvaný Boo. Dále musím poděkovat za výraznou pomoc s rituály. Tento dík patří Shadowmageovi.
A nakonec poděkování těm, kteří vydrželi číst až do konce.