V jednom starým svitku pergamenu, který byl schován ve Achymistické knihovně na jedné z nejlepších škol pro toto povolání bylo napsáno:

Lykantropové jsou pro člověka již tisíciletí veliká hrozba. Jsme si již naprosto jisti, že jejich kousnutí či jiné podobné zranění jimi způsobené vyvolává úděsnou chorobu, kterou nedokáže nikdo léčit. Učenci se rozhodli říkati této nebezpečné chorobě lykantropie, ale já mám jiný názor, neb tato choroba jen na člověka působí. Nemá toněco společné s tím že lykantropové v lidské podobě nikdy jako elf nevypadati. Není snad člověk z lykantropa zrozen? Když jsem došel k tomuto závěru, rozhodl jsem se dál dostati než teorie učených. Chtěl jsem být lepší než vědci a dostat se na nějaký lykantopický rituál. Mají snad lykantropové své učené knihy? Nejsou snad lepší než my? Hmyzodlaky jsme již vyhubili, ale je i mnoho jiných druhů lykantropů.

Pustil jsem se do toho hned ten večer a zjistil jsem, že dostat se k lykantropům o úplňku bez poranění není nemožné. Jako základní surovinu jsem použil krev z lykantropa, koupil jsem si krev vlkodlaka, neb oni nejvyspělejší lykantropové. Jako další surovinu jsem zvolil Pekřín Proměnný, neb pomáha na proměny. Napadlo mě, že kdybych přidal ještě pár magů, proměna by mohla vyjít, ale já nechtěl být vlkodlakem na dobro, musel jsem si uchovat zdravou mysl, abych si vše pamatoval a nechytil při vypití lykantropii. Přidal jsem tam tedy ještě výluh z Dobromyslu zahuštěný 50 magy, což z tmavé lykantropické krve udělalo čirou tekutinu, která se leskla jako rtuť. Přelil jsem ji trožku do flakónku, pomodlil jsem se ke všem svým bohům, aby mi to vyšlo, a vypil jsem tekutinu. Zamotala se mi hlava a já jsem měl pocit že se zhroutím, náhle mě začalo bolet celé tělo a začaly mi praskat šaty, mé tělo se zvětčilo a orostlo srstí ucítil jsem zvláštní pach, hned jsem věděl že za dveřmi uklízí moje hospodyně, ani jsem nevěděl jak jsem se to dozvěděl, ale ani jsem o tom nestihl přemýšlet, ucítil jsem totiž hroznou bolest a cítil jsem jak se zase smrskávám.

Když bolest skončila, z proměny na mě zbylo jenom potrhané oblečení. Byl to veliký úspěch, věděl jsem ale, že takovýto samostatný lektvar mi je k ničemu, pokusil jsem se tedy přidat do lektvaru dalších 20 magů, zkouška tentokrát dopadla lépe, proměna sice byla stejně bolestivá, ale už jsem zůstal v proměně delší dobu. Na 1 směnu jsem byl vlkodlakem, který ví co dělá, a to bylo něco neuvěřitelného. Za tuto směnu jsem zjistil, že jsem získal i nějaké vlkodlačí schopnosti. To že budu moct používat své drápy a zuby jako zbraň mi bylo jasné hned, ale s tím, že budu i jako vlkodlak cítit a skákat, a kdoví co ještě mě nenapadlo. Když jsem se stal zpátky člověkem, přidal jsem do lektvaru dalších 20 magů, a proměna tentokrát travala 2 směny, znamená to tedy že za každých 20 magů přidělaných do lektvaru zdelšuje jeho účinost o 1 směnu. S tímto lektvarem jsem přišel za vládcem, a ten mi dovolil ho testovat na vězních. Při těchto testech jsem zjistil, že záleží i na rase osoby která se v lykantropa proměňuje.

Snad jen člověk to má možnosti vyrovnané. Když jsem nechal proměnit ve vlkodlaka Barbara, byl vlkodlak poněkud uroslejší a silnější než obvykle. Vlkodlak-hobit byl zase jako menší vlkodlak slaboch, který uměl skákat výš a rychleji než jsem to kdy udělal já, a já ten lektvar zkoušel dost dobře. Když jsem pak svému vládci předal výsledky mého testu, vládce mě jmenoval ředitelem na nejlepší škole v jeho zemi. Sem ukládám také svoje poznámky mého bádání. Stačí už snad jen dodat to, že tato proměna se velice rychle požívá při boji, a že se v této proměně může jakákoliv osoba vetřít mezi ostatní vlkodlaky.

O. P. F. Gramdich - ředitel Alchymistické školy