Nové Rasy

Ereni Hodnocení: Něco to má do sebe

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 12

Orken hledal cestu zpět. Proplétal se mezi stromy a keřů deštného pralesa, který neměl konce. Naději začal ztrácet už dávno, nyní již žádnou nemá. Vydal se za dobrodružstvích s úsměvem. Představoval si slávu, vzrušením a poznání exotických končin. Místo toho na něj čeká smrt v zapomnění a osamění, nikdo mu v jeho trápení nepomůže. Bájná rasa, která se objevuje v tolika legendách stejně neexistuje, pomyslel si Orken. Je to jen pohádka pro děti. Jak byl hloupý, měl poslechnout své přátele, svou rodinu, ale teď už je stejně pozdě.

Lesem se jako vichřice prohnal skřek. Kdoví, co to bylo za tvora, ale kdyby se někdo octl v jeho blízkosti, pravděpodobně by mu roztrhal ušní bubínky. Orkena to vyvedlo z míry natolik, že zakopl a narazil na kámen. Zařval. Celé okolí začínalo být rozmazané a z čela mu tekla krev proudem. Z posledních sil se opřel o blízký strom a čekal. Alespoň umře v pohodlí.

Okolí bylo stále rozmazanější, začínal vidět pouze fleky, ale jako by se tam něco hýbalo. Šelma? Nestvůra? Čeká ho snad smrt v útrobách nějakého monstra? Ne, ne. Zdá se, že vypadají jako lidé, slyším je mluvit, musí to být lidé. S jiskřičkou naděje se Orken sesunul k zemi.

Legenda

Daleko, daleko v minulosti, kdy historie ještě nebyla zaznamenávána a legendy se předávaly ústě generaci po generaci, se začalo vyprávět o prapodivných tvorech chránících prastaré stromy deštných pralesů. Lidé se báli. Nevěděli, co jsou zač, ani jak vypadají, ani jak a proč se tak chovají. Nebezpečí z lesa, jak mu říkali, chodilo zcela nečekaně. Obcházelo kolem jejich chatrčí a celý den, každou hodinu, minutu i vteřinu je sledovalo. Říká se, že občas nalezli na kraji pralesa mrtvé lidi, které někdo prošpikoval smrtícími šípy. Útoky sice po nějaké době ustaly, ale legenda o nebezpečí, které na ně číhalo poblíž stromů přečkala. Teď už vyprávění berou jako pohádku pro strašení malých dětí a nevědí, jak blízko mohou být ti, jichž se tolik báli. Nebezpečí z velkého lesa nikdy nespí...

„Mami, odkud jsme vlastně přišli?“
„Stromy ti to pošeptají.“

...

„Nic neslyším.“
„Pak jsme tu byli dřív než všechny stromy“

- nejvyšší šamanka Iria, poučení o minulosti

Vzhled

Kdybyste Ereny neznali, tak byste se prvního setkání setkání s těmito tvory pravděpodobně zděsili. Mají sice více méně humanoidní podobu, ale na jejich těle je mnoho znaků, které obvykle vídáme u šelem. Většinou jsou štíhlí, s protáhlým tělem, ve kterém ale mají sílu stejně velkou jako hbitost. Jednoduše dokonalí predátoři. Nejvýznamnějším pozůstatkem po šelmách a také to, čeho si všimnete jako první, je ocas. Ereni se ho naučili skvěle používat a tak jim slouží podobně jako třetí ruka. Jejich jemně nazelenalá kůže a tmavě zelené vlasy jim dávají možnost skvělého maskování v pralesích, ale i jiných „zelených“ porostech. Další možností jak se skrýt před zraky lidí jsou malé polštářky na nohou, které se značně podobají těm kočičím. Vlastně je připomíná celá stavba dolních končetin, která jim dodává onu neuvěřitelnou rychlost. Na prstech jsou zřetelné pozůstatky drápů, takže si jejich ruce můžete splést s kdejakým pařátem. Leckterý člověk by si je mohl splést s upíry, protože mají silný chrup se dvěma dlouhými špičáky.

Díky teplému podnebí, ve kterém žijí se nepotřebují oblékat do nějakých kožešin nebo vůbec jakéhokoliv oblečení. Vlastně by se dalo říct, že nosí jen takový „kus hadru“ okolo pasu. Víc nepotřebují. Snad jen bohatí úředníci si oblékají pestré oblečení, které by ovšem v divočině moc neobstálo. Obyčejní lidé nemají takové „vystrojence“ moc v lásce. Ženy mají obvykle šaty stejné jako muži, i když rády nosí různé ozdoby z kostí a kůže. Pokud ale Ereni vyráží mimo svůj prales oblékají se podle lidí. Hlavně proto aby se tolik neodlišovali a byli nenápadní, i když moc jim to nepomáhá.

Orken začal pomalu přicházet k sobě. Mozek pracoval na plný výkon. Nevěděl kde je a s kým to tu je. Zkusil hýbat rukou, ale za každý pohyb musel platit vysokou cenu v bolesti. Jeho tělo bylo stále ještě slabé. Ale radost z toho, že není mrtvý se stala silnější. Jen nechápal jak mohli v tomto prostředí žít lidé. Polkl, co když to nejsou lidé. Jistota a štěstí byly najednou ty tam.

A právě v tomto okamžiku slyšel někoho, jak vchází dovnitř. Neviděl ho, protože stále se ještě neodvážil otevřít oči. Snad ani nechtěl vědět kdo to přišel. Kdosi procházel okolo něj. Slyšel šplouchání vody a někdo mu začal ošetřovat ránu na čele.

„Budete v pořádku,“ promluvila osoba. Orken se zaradoval. Musí to být člověk. Mluví a dokonce jeho řečí. Znovu se zaradoval a otevřel oči. Zděsil se a začal si vyčítat svou chybu.

„O Erenech existuje dvě základní teorie, které se navzájem vylučují.
Jsou to duše lidí v tělech zvířat.
Jsou to duše zvířat v těle lidí.“

- Filozof Eneon

Domov

Domovy Erenů jsou skryty, kdesi v tropických pralesích či obřích hvozdech před zraky lidí. Pokud se někdo vydal k jejich městu do hloubi lesa, většinou našel místo jejich sídel smrt v bažinách nebo, pokud by jim připadal podezřelí a nebezpečný, skončil by jeho život pod smrtelnou sprškou erenských šípů. Může se ale i stát, že cizince zachrání, dovedou do svého města, ale jen pokud jim bude připadat užitečný nebo nápomocný. Ereni jsou ve své domovině jednoduše vždy o krok napřed. Naučili se splynout s hustými pralesy v místech, kde už i elfové jsou si poněkud znejistí. Díky své tiché chůzi jsou v lese prakticky neviditelní a neslyšitelní. Na malé vesničky o několika desítek lidí občas nějací cizinci narazí. Jsou tvořeny menšími příbytky ze stromů. Cizinci tu dají mu tam napít, najíst a poskytnou mu nocleh, ale pak ho ihned pošlou ven, pokud s ním nezamýšlejí něco jiného…. Kdyby se vrátil ještě s jinými lidmi, už by tak přívětiví nebyli.

Při vašem putování pralesem byste se s pomocí nějakého Erenského průvodce, mohli dostat i do jejich velkého sídla. Ten pohled by vás stoprocentně uchvátil. Obrovské město ze stromů a rostlin na několika stovkách čtverečných metrů s několika tisíci obyvateli. Tato města bychom mohli spočítat na prstech jedné ruky, protože jsou nesmírně architektonicky náročná, jen jen jednou za čas se objeví šaman ovládající takové vysoké umění. Vše funguje přesně a každá rostlina má svůj účel. Některé rostliny dokáží uchovat sluneční svit a v noci pak nádherně svítí, další zas rozvádějí po celém městě pitnou vodu a jiné zas představují přírodní záchody. Ereni mají velmi dobře vyvynutý systém stravování, protože každý dům je rostlina a tím pádem mohou jíst její plody, které díky magickému působení velmi rychle dozrávají. Základem jídelníčku jsou tedy vegetariánská jídla, protože maso si mohou dovolit jen ti zámožnější obyvatelé. Každý chce alespoň jedno z měst spatřit a také by se tam měl alespoň jednou za život vypravit. Jejich domovy do okolní flóry nijak nezasahují, jsou její součástí. Celá stavba, která vyroste ze země, odolá i velké zátěži a dokonce má určitou obranu všem živlům. Jsou to asi nejúchvatnější stavby na světě.

„Lidé žijí v mrtvých domech, my v těch živých.“

- neznámá šamanka

Chování

Ereni jsou velice tvrdý národ, z tvrdé země, který nepřipouští chyby. Svou hrdost si cenní vysoko, většina z nich víc než života. Ve své společnosti nemají místo pro lži, podvody a krádeže. Nemají sice žádný zákoník, ale rozhodují se rychle. Jejich soudci, šamani, vždy připraví tvrdé tresty, zvláště pro cizince, které chtějí naučit, že krást se nemá. A to je právě důvod proč jen neradi vpouštějí cizince do své země, často se totiž dopouštějí zločinů. Pokud se ale za cizince zaručí nějaký příslušník rasy, dovolí mu bezproblémoví vstup. Pokud ale něco provede, toho, jenž se za něj zaručil, čeká doživotní vyhoštění z pralesa. Ereni, zvláště jejich vyšší vrstvy, jsou mírně arogantní, ale vetšinou to není moc vidět. Často tuto vlastnost skrývají a nechávají na rozhovory mezi sebou.

S jinými rasami se přátelí málokdy, ale pokud se tak stane, vzniká přátelství na život a na smrt. Ze svých pralesů odcházejí málokdy. Buďto se najde několik mladých Erenů, kteří zanevřou na zvyky svých předků a jdou do světa hledat dobrodružství nebo se ve světě objevují učenci, kteří prozkoumávají daleké kraje, aby doma podali zprávu. Z dobrodruhů se z nich většinou stávají hraničáři. Vyhovuje jim život v lese a osamělost. Společnost s jinými lidmi je totiž tíží. Ostatní se na Ereny koukají skrz prsty. Občas se ve světě objeví i nějaký kouzelník nebo válečník (ten ale spíše), ale není to tak časté. Život erenského dobrodruha je těžký. Nikdo je nemá moc v oblibě. Pokud nenajdou na počátku své kariéry nějaké přátele, umírají v osamění a zapomnění.

Orken byl unešen. Po prvním setkání, kdy se vyděsil k smrti, se toho hodně změnilo. Zvykl si na jejich odlišný vzhled a začal ho brát jako samozřejmost. Postupně uzdravoval a nakonec i mohl vstát ze svého lůžka a začít obdivovat vesnici. Nevěřil tomu, co viděl. Každý musel něco dělat, nějak pracovat a to se nevyhnulo ani jemu. Jelikož nebyl žádný lovec, musel pracovat ve vesnici. Když muži odešli obstarávat jídlo, pomáhal jak jen to bylo možné. Sice neznal jejich řeč, ale výborně si s domorodci rozuměl. Jediný, s kým jsem si mohl promluvit byla šamanka, která mě vyléčila. Dával ji všemožné otázky ohledně jejich kultury, ale na většinu mi odpověděla: „Všechno má svůj čas.“ Zároveň se mu ale svěřila, že její vládce má pro něj nějaký úkol. Orken se začal připravovat na cestu do jednoho z velkých měst.

„Oni nemají, žádné, nám podobné zákony, řídí se pouze jediným a to zákonem přežití“

- Orkenům ztracený deník

Vzdělání

Mezi Ereny je mnoho učených lidí, i když jejich moudrost a sláva se málokdy dostane do šírého světa, kvůli uzavřenosti jejich národa. Obyčejní Ereni se učí od svých rodičů. Generaci po generaci si předávají všechny potřebné vědomosti. Žádnou jinou školní docházku nemají, neumí číst ani psát. K životu to nepotřebují. Až vyrostou zase vše naučí své děti.

Občas se ale stane, že nějakého mladého, inteligentního Erena všimne starší šaman (i když většinou to bývají šamanky) a rozhodne se ho učit. Brzy bude umět číst, psát a počítat, dostává se mu vzdělání ve všech oborech – historie, botaniky, zoologie a dokonce i zeměpisu. Učení trvá až hranice dospělosti - 15 let (celkové se dožívají se až 45 let), kdy šaman staví před svého žáka zkoušku, v níž se testuje jeho magické dovednosti. Z těch, kteří neuspějí se nakonec stávají pouzí učenci, vůdcové a úředníci. Těch několik vyvolených šaman naučí tajemství magie a nakonec se z nich stanou rostlinní architekti.

Příroda dává pochopení, pochopení dává život.

- šamanka města Naikary

Společnost

Pro obyčejného smrtelníka je velmi obtížné se v ní vyznat. Nemají žádný centralizovaný stát, každá vesnička i město má vlastního, nezávislého vůdce. Všichni ale mezi sebou spolupracují. Není to sice pravidlem, ale obvykle mívá poslední slovo vůdce města. Opravdovou vládu má ale někdo úplně jiný – šamani. Vždy se scházejí po určitém období nebo se rada svolá kvůli hrozícímu nebezpečí. Účastníci rady, zhruba o dvaceti členech, vydají rozhodnutí, které by měli vůdcové respektovat. Ti ale stejně berou jejich rozhodnutí jako příkaz, protože neuposlechnutí by nevyvolalo zrovna kladné reakce.

Tyto první dvě vrstvy (šamani, vůdcové + úředníci, učenci...) žijí ve velkých stromových vilách s krásnými fontánami. Přepych pro ně nepředstavuje šperky, ale počet jemu oddaných Erenů. Vlastně si tvoří takové malé, soukromé armády. Další společenskou třídou jsou lovci, kteří žijí v malých vesnicích v okolí města. Nevyhledávají žádný přepych, jejich úkolem je lovit a bránit svou vesnici popř. narukovat do armády v případě ohrožení. Důležitým společenským znakem jsou pro Ereny vlasy. Bohatí je mají dlouhé a vplétají si do nich různé barevné ozdoby. Vlasy jsou pro ně vším, stejně jako pro trpaslíky vousy.

Orken se konečně vydal na cestu. Šamanka mu zdělila že ho čeká těžký a namáhavý pochod. Poradila mu také ať se snaží vyhnout veškerým problémů, ale hlavně ať se nevzdaluje od skupinky v takovém případě by se z něj stala nežádoucí osoba. Když si Orken prohlédl své urostlé průvodce věděl že pokud šamanku neuposlechne, bude mrtvý.

Cesta ubíhala rychle, hnali ho od rána do večera bez zastávek, pokud se nepočítá několika minutové skrývání. Kdykoliv průvodci něco zavětřili šli se rychle někam schovat. Orken nevěděl čeho se bojí, ale byl si jistý, že to nechce zjišťovat. Po několika celodenních pochodech konečně všichni dorazili na určené místo.

„Pamatuj si chlapče, že pro nás zákony lidí neplatí. My máme jen zákony divočiny.“
Sear přikývl a zakousl se do syrového masa.

- zkouška přežití

Rinn

O Erenech je známo mnoho legend ať už pravdivých či smyšlených, ale žádná z nich se nezmiňuje o tajemném orgánu zvaném rinn. Toto tajemství si střeží a nesdělují ho ani svým nejvěrnějším přátelům. Tento orgán můžeme nalézt na čele, sice není vidět, ale pokud si někdo na místa dotkne ucítí mírně zrohovatělou kůži a menší výstupek. Pojďme si ale něco říct o jeho využití.

To nejdůležitější je určeno jen pro nejvyšší vrstvy a slouží k převtělování duší. Pokud nějaký starý šaman nebo vůdce umírá, má možnost použít takzvané právo druhého života. Přivedou mu první dítě, které se po vyslovení nároku na toto právo narodí a spolu započnou rituál převtělení, při kterém bohužel duše dítěte umírá. Matka dítěte to nepovažuje za strašnou událost, ale za poctu, které se ji dostalo. Dítě po nějakou dobu sama poctivě vychovává. Přibližně v šesti letech si dítě uvědomí, kdo je a prakticky ze dne na den získává svou starou osobnost. Chová se jako normální dospělý člověk. Díky tomuto rituální mohou Ereni být prakticky nesmrtelní, ale mnozí po nějaké době odchází dobrovolně, protože ví jakou cenu musí za každý svůj život platit. Navíc u některých Erenů, kteří se nechtěli vdát svého života se začali objevovat známky šílenství, takže dřív nebo později zemře každý.

Další schopnosti Rinn je velmi omezená telepatie. Na velmi malou vzdálenost do deseti metrů mohou jiným erenům posílat krátké zprávy, jako např. Volání o pomoc, nic delšího, nic složitějšího. Pokud se dva ereni dotknou svými čely mohou normálně pomocí telepatie komunikovat.

„K čemu je nám nesmrtelnost, když už jsme vykonali vše, co mělo být vykonáno.“

- jeden z prastarých šamanů na smrtelné posteli

Chápavý ocas

Nejspíš jejich nejdůležitější charakteristický znak. Ocas je celkem dlouhý, asi jeden metr zakončen asi deseticentimetrovou zploštělou plochou, která vlastně představuje ruku. Ereni ovládají svůj ocas asi tak jako mi svou levou ruku. Mohou s ní uchopovat různé předměty, házet s nimi, ale žádných jemný pohybů, které se provádějí např. při psaní nejsou schopni. Teoreticky by to sice šlo, ale písmo by nebylo k přečtení.

Nejvíce a také nejraději ho využívají k boji. Obvykle svou třetí rukou vytasí malou dýku nebo tesák. Kdyby dokázali svůj ocas ovládat dokonale, pravděpodobně by neměli v souboji v tváří v tvář žádného soupeře. Situace je ale jiná, a tak mají spoustu omezí. Jejich ocas není zrovna moc silný a tak dokážou bojovat se zbraní, která váží pod 12 mm. To je také důvod proč při jeho používání má postih -4 na sílu a obratnost. Rovněž složité je pohybování všemi „třemi končetinami“, a proto mohou útočit každé druhé kolo a jednou za dvě kola se s ním také mohou bránit. Počet útoků nebo obran ocasem se u válečníka nezvyšuje, má vždy jen jeden útok a jednu obranu za dvě kola, zrychlit se může jen pomocí kouzla "rychlost" a jemu podobných. Ostatní útoky však akcemi ocasu nejsou ovlivněny.

To město bylo úžasné, něco takového by žádný člověk nebyl schopen postavit. Všechno byla jedna velká zahrada, s nádhernými průzračnými jezírky, vodopády a květiny, které většina lidí zná pouze z vyprávění. Celou tu idylku kazili jen nedůvěřiví Ereni, zdálo se že se na Orkena dívají skrz prsty, nemají rádi cizince, ale ani se jim není co divit, lidé ničí pralesy od jak živa, každý spálený strom je ještě víc rozzuří. Najednou jsem si všiml že už nějakou dlouho dobu stoupá se svými průvodci nahoru po přírodních schodech, mezi korunami stromů. Cíl jeho pouti se pravděpodobně chýlit ke konci. Když Orken došlápl na poslední schod otevřeli se před ním mohutná zelené vrata, kterými se dostal do síně plné Erenů. Přímo před ním seděl na trůnu z květin jejich vůdce.

„Hlavní předností dravce není síla nebo odolnost, je to schopnost překvapit.“

- Gusiar, erenský válečník

Tichý lovec

Ereni jsou nejsilnější doma v pralesích. Prakticky nikdo je tam nemůže najít a tohle hlavně díky svým zelených vlasům a podobně zbarvené pokožce. V pralesích má +60% pravděpodobnost, že ho neobjeví (Ereni kteří žijí v pralese dlouho mají díky zkušenostem i víc) a +40%, že ho nenaleznou v lese. Další „tichou“ výhodou jsou polštářky na nohách. Jejich neslyšitelnost se tím rapidně zvyšuje, a proto pravděpodobnost +20%, že je nikdo neuslyší. Všechny tyto výhody se přičítají ke všem dalším bonusům (zlodějské schopnosti,...)

„Oni necítí vůči zvířatům nenávist nebo lásku, jako ostatní národy, nezabíjejí je zbytečně, ale pouze když to potřebují, řídí se heslem zabij nebo budeš zabit.“

- Orkenův ztracený deník

Pozůstatky drápů

I když přijdou o všechny své zbraně, stále se mohou spolehnout na své nebezpečné drápy. Při útoku beze zbraně mají útočnost +1.

„Neexistuje dobrý nebo špatný tvor, existuje jen živý a mrtvý tvor.“

- erenské přísloví

PRAVIDLA

Rasa Síla Obratnost Odolnost Inteligence Charisma Výška Váha Pohyblivost Třída velikosti Rodová zbraň
Eren 8-13/+1 10-15/+2 8-13/-2 7-12/-2 1-11/-3 175-220 cm 1100-1800 mn 13 B Dlouhý luk

Přesvědčení

  • hod 1 Zákonné dobro
  • hod 2-4 Zmatené dobro
  • hod 5-8 Neutrální
  • hod 9-10 Zmatené zlo

Orken zuřil, byl naštvaný na sebe, na lidi a na celičký svět. Od Erenského vůdce poslal ke králi zprávy, lidé již příliš dlouho pálili pralesy, bylo to varování aby se stáhli zpátky do rozlehlých planin a je nechali být. Vysmál se mu, a s ním i celý lidský svět, nikdo z nich si nezaslouží žít, jak mohl být král tak hloupý. Jeho křížová výprava proti Erenům skončí masakrem.

Konečně stanul před tím starým rozlehlým pralesem který lidem od pradávna naháněl hrůzu. Otočil se, spatřil pole a lidská města. Na tváři se mu objevil úsměv. Pak vkročil dovnitř....

Závěrem

Jak už jste si určitě někteří všimli nechal jsem se inspirovat "Albioňáckou" rasou Iskai, takže tímto i vzdávám hold nejen této hře ale i jejím autorům. Chci upozornit že nejde o žádnou doslovnou kopii, nechal jsem si pouze několik základních myšlenek.

Zvláštní dík patří uživateli jménem Legar, který mi pomáhal dopilovávat nedostatky nejen minulý rok, kdy jsem na Erenech začal pracovat, ale pár rad poskytl i v době, kdy jsem projekt obnovil.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Ve všem v podstatě souhlasím s Folcwinem, až na to, že neznám Ablion a nemůžu soudit jak hodně se rasa Eren inspirovala rasou Iskai.
Rád bych přidal pár svých narážek. Vůbec jsem nepochopil jak se na jídelníčku šelem v lidském těle ocitla vegetariánská jídla. Stejně jako sem nepochopil, proč jsou učenci a úředníci v nejvyšší třídě společnosti. Neměla by pralesní civilizace dávat důraz na lovce? Dále pak polštářky na nohou zaručující neslyšitelnost, mi připadají zvláštní, neboť hobit také nemá bonusy za chlupaté nohy. S tím , že někod píše, že je to dobrý nápad narasu, nesouhlasím, byl už mnohokrát proveden, jen jinak.
Celkově nic moc dávám 1*.

Hejpočkej


 Uživatel úrovně 0

Tak, či onak, rozhodl jsem hlasovat 0. Některým se to možná může zdát podivné, ale předpokládám, že většina z vás nečetla dílo v moudré sově - Iskai (autoram aritma). Když jsem celé dílo pozorně přečetl, usoudil jsem, že se jedná o velký stupeň plagiarismu (pokud tak není, velmi se omlouvám), jelikož díla Iskai (zveřejněno pouze na moudrá sově) a Erena více než podobají. Nevím, mohla to být náhoda, a pokud mi někdo tak dotrvdí, znovu se velmi omlouvám.

Edgar


 Uživatel úrovně 0

Je to rozporuplné dílo. Už po prvních řádcích sem byl zmaten, nevím zda čtu rasu domorodou nebo civilizovanou. V popisu je psáno cosi o kusu hadru okolo pasu což vypovídá o domorodcích, což podporuje i fakt, že žijí v pralesích a lesích a hned na to zmínka o tom, že jejich úředníci se oblékají pestře.. Mno nevím, asi by to chtělo trochu dopracovat..

Nápad na rasu dobrý, provedení kulhá
2*


 Uživatel úrovně 0

2*
Z díla mám rozporuplné pocity. Na jedné straně stojí zajímavá představa rasy a jejího prostředí (Albion jsem nehrál - nesrovnávám) proti hromadě chyb a nedodělků.

Pokud kapitolka o náboženství chybí schválně, měla by být v díle poznámka. Dost mi také chybí pohled Erenů na hráčská povolání. Pokud v nic nevěří, co si myslí kněžích?atd. Nehodlám dílo nijak podrobně rozebírat, to už udělal Folcwine (s většinou jeho bodů souhlasím). Anotace je imho úplně nesmyslná.

PinHead


 Uživatel úrovně 1

Já jen dodám, že s Folcwinem souhlasím v drtivé většině toho, co napsal, přesto je můj dojem z díla o něco lepší než jeho a k hodnocení 2* jsem došel z druhé strany, tedy od trojky.


 Uživatel úrovně 0

Jen strohá poznámka:
Vzdávám se hodnocení, jelikož zanedlouho se tu objeví rasa Iskai. Autorovi se omlouvám, ale toto zpracování mi rozhodně nepřipadá vhodné a dostačující. Pokud jde o zmínku, že se iskai nechal inspirovat, mám dvě možnosti. Buď z nich ponechal tak malo, že z nich nic pořádného nezůstalo, nebo je dokonale nepochopil.

s pozdravem Aritma


 Uživatel úrovně 5

1) Příběh s Orkenem nemá hlavu ani patu. Orken jde lesem, aby našel mýtickou rasu, pak něco uslyší, poleká se, zraní se svou neopatrností a v závěru čeká naději na záchranu. Nebylo by na škodu si před psaním příběhu, aspoň v hlavě sepsat osnovu, jak by se měl příběh vyvíjet? Příběh by pak mohl mít mnohem vyšší kvalitu. (malé mínus – kdyby příběh nebyl vůbec dílu by to jen prospělo).

Ani další pokračování příběhu nejsou na tom lépe. V druhé části se v příběhu ztrácí pojem o čase a místě a celkově působí spíše zmatečně, než jako zkrášlující podkresový příběh. Každý úsek příběhu jakoby ani nesouvisel s předchozím nebo následujícím úsekem, připadnou mi ty úseky poslepované jen tak naoko.

2) Kapitola legenda je na tom mnohem lépe, už udává nějakou věc, kterou může PJ využít. Sice žádná převratná originalita nebo zpracování, ale už je to použitelné. Poučení o minulosti nejvyšší šamanky Irii, je dle mého názoru na úrovni. Ukazuje to, tak mohou lidé (mylně) smýšlet o ostatních. Celkově všechny citace učenců a rádobyučenců jsem uvítal, ukazuje to možné předsudky vůči neznámé rase (malé plus).

3) Popis vzhledu také není na nejvyšší úrovni. Zde bych pro příště doporučil, kdyby se začal popisovat celek (první dojem), např.: „Eren je štíhlá humanoidní rasa velikosti přibližně člověka s mnoha rysy kočkovité šelmy – ocas, X coulové drápy na prstech, kočičí nohy s měkkými poštářky na chodidlech pro tichý pohyb, nazelenalá kůže a zelené vlasy.“

Teprve poté bych rozepisoval jednotlivé zvláštnosti. Podobný shrnující úvod v popisu, slouží k tomu, aby si čtenář hned rasu představil. Popis, kdy až na konci se dostaneme ke správné představě, je dle mého špatný. (popis *)

4) Popisy domovů už jsou o poznání lepší, dá se představit, jak asi takové město vypadá. Možná by to chtělo dopsat mnohem více zvláštních rostlin a jejich funkcí, aby PJ tak rychle nevystřílel prach, aby bylo co objevovat i při třetím sezení hry v Erenském městě a ve sklepeních. V Albionu jich bylo mnohem více, stačilo si jich jen všímat – velké pochodující kytky (po dotyku se rozutečou), žravé tlamy (vše co do nich spadne bez milosti sežerou), rostlinné pasti (rostlinné chapadlo reagující na světlo), rostlinný gauč.

Také nevidím důvod se omezovat Albionem a nepřimyslet mnoho dalšího – rostlinné dveře, schodiště, které se postupně mění, rostlinný výtah, houby s lesklým povrchem pro osvětlení tmavých míst atp.

Inspirace se ztroskotáním dvou hlavních hrdinů raketoplánem do džungle a následná záchrana Iskai je sice hezká, ale dle mého nepatří do popisu jejich domovů, jako spíše do popisu jejich chování a vztahu k jiným rasám. (domovy **)

5) Kapitolku chování a soudnictví; vzdělávání (absence zákonů, přesto rychlé a spravedlivé procesy) určitě rádi zkritizují jiní. Prospělo by, kdyby se autor více zaměřil na charaktery. Chtělo by to podrobnější a účelnější popisy popisy, např. kdo jsou ti šamani, jakou mají moc a jak se k nim chovají ostatní Ereni, jak většinou vypadají, aj - dle mého podobné detaily by dílo hodně osvěžili (chování *)

6) Rinn (neboli Trii u Iskai) – autor jej trochu pozměnil, ale pravidlově neošetřil. Chybí údaje, jako jak dlouho se musí na poslání telepatické zprávy soustředit. Jaké mají omezení v počtu použití. Jak působí telepatie, když se dotknou navzájem čelem – v čem je výhoda takové telepatie (vyjma toho, že nejde tak jednoduše odposlouchávat). Kolik převtělení je asi takové maximum, než začne postava šílet.

Převtělení také není zrovna nejlépe vyřešeno. Vyvstávají otázky, co se stane s pamětí převtěleného, dokud tělo ve kterém je, nebude 6 let stré? Originální Iskaiové rituál provedli a duše se hned přesunuli (bez jakéhokoli zpoždění). Když při Erenském rituálu je dítě zabito a paměť přesunutého se ještě neaktivovala, jak se vlastně takové dítě chová? Mělo to být ošetřeno nějakými pravidlovými principy, například by to mohlo být porovnáno s druidským kouzlem Útočiště. Nějaká ztráta zkušeností by mohla být přínosem pro dílo – přenos je sice vždy úspěšný, ale vždy při přenosu se něco málo ztratí. (Rinn *)

Ocas má dle mého zajímavě vyřešeny parametry a ovlivnění boje. Ironicky posílí neválečnické povolání v přímém boji. Zasloužilo by si to lepší příklady, co vše je možno s ocasem provádět za akce (je možno vsunout klíč do zámku a otočit jím? Je možno odsunou závoru u dveří? Je možno provádět s ocasem vrh dýkou? atp.) – (ocas **)

7) Statistiky – Opravy na schovávání a tichý pohyb jsou přehnaně vysoké. Stačí si uvědomit, že pravidlové rasy mají pouze bonus +5% na hledání (buď objektů nebo mechanismů nebo lepším hledáním neoplývají). 5% a 60% je závratný rozdíl. Jistou snahu o vyvážení přesto vidím - na jedné straně tichý pohyb, omezená telepatie, vyšší útočnost pěstí na druhé straně podprůměrné statistiky (součet bonusů -4). Stále se jedná o nevybalancovanou rasu, ale není to tak hrozné. Doporučoval bych vyvážení pařátů postihem na jemnou ruční práci (zlodějina, psaní, alchymie atp.).

Dlouhý luk pro pralesní rasu mi přijde divný – dlouhý luk je zbraň pro pláně, nikoli pro džungli. Pro prales jako vrhací rodovou zbraň spíše oštěp, flusačku nebo například prak (nikoli luk, natožpak dlouhý) (statistiky *)

Zhodnocení: Abych pravdu řekl, mám z tohoto díla rozporuplné pocity. Pravidlové zpracování pro DrD je víc než podprůměrné. Převod rasy Iskai se také moc nepovedl, protože hlavní krása Iskaiů zůstala jen v Albionu, nepřenesla se do tohoto díla (můj subjektivní názor). Dílo obecně je moc povrchní, nijak zvlášť nejde do hloubky. Erenům ani po třetím přečtení díla, jsem „neviděl do duše“. Jeden z kladů je ten, že autor se nesnažil o doslovné přepsání rasy z počítačové hry, že do díla dal také kousek sebe. A to se cení.

Vždy když vidím, jak nováčci se derou do rubrik, jako jsou Nové rasy, nestačím je obdivovat za odvahu. Ale jak už to bývá, kdo si utrhne velké sousto, tak jej dobře nepožvýká. Žel to je problémem i tohoto dílka.

Přemýšlel jsem, že bych vrátil dílo k přepracování, ale pak jsem se zamyslel nad tím, kolik by práce musel autor vynaložit, aby se hodnocení výrazně zlepšilo. Moc, skoro všechny kapitoly by se museli celé přepsat, aby se dílo dostalo nad průměr. Proto jsem dílo schválil, aby autor hned viděl plody své práce a další dílo psal, až si přečte zdejší (jak doufám kvalitní a podnětné) kritiky a načerpá znalosti pro další tvorbu.

Dílo mi hodnocení balancuje mezi 1* a 2*. Nakonec jsem zvolil vyšší hodnocení, za odvahu a za snahu.

Hodně štěstí a chudě do další tvorby přeje
Focwine, redaktor NR

P.S.: Tagování z větší míry je autorova práce, já jsem pouze doplnil chybějící tagy (p)