Konečně, po téměř celém roce jsem opět nalezl múzu k povídkovému psaní, které jsem se rozhodl zúročit napsáním poslední části příběhu o Valasku Roueovi, nejambicióznějším pirátu Asterionu. Omlouvám se za dlouhé čekání a doufám, že se Vám bude poslední díl líbit nejméně tak, jako dva předchozí.
Elvisův duch

Ráno bylo chladné. Snad nejchladnější jaké kdy v této divoké krajině zažil. Stříbrné útržky narudlého moře, které se rýsovalo ve spleti stromů hráli lezavou symfonii, která přinutila Valasku slézt ze stromu a rozhýbat ztuhlé tělo. Stejný nápad měl zřejmě i Gorai, který už opodál cvičil se svým mečem a neustále klel. Když k němu Valaska přišel, barbar se ho chladně zeptal.

„Co to má znamenat?“ a ukázal na černě oděného domorodce, s nímž si však přes noc dali práci šakali, takže slovo domorodec bylo v podstatě pouze domněnkou.
„Nic… Včera večer…“
„Mohl si nás alespoň vzbudit! Co kdyby jich tu bylo víc? Byly bychom pod drnem!“ rozvzteklil se Gorai.
„Nebyli, jsem si jistý – byl tu sám!“ oponoval zatím klidně Valaska.
„Já nedám na tvý jistoty a nejistoty! Prostě mě sere, že se chováš vůči nám dost sobecky a tím tak nasazuješ i můj kejhák!“
„Promiň Goraii, nebudem o tom už mluvit ne?“
„To teda budem! Nepřej si…“
„Nemůžete se hádat trochu potišejc? Co se děje?“ vložil se do hovoru Xavanga, který ladným krokem přicházel ke svým přátelům, avšak jakmile uviděl mrtvolu, strnul. „Valasko? Goraii? Kdo to je? Co tu dělá?“
„To se zeptej jeho!“ zabručel válečník a nešetrně žduchl Valasku pod žebra.
„Valasko, vysvětlíš mi to?“
„Tenhle čáryfuk ho včera na vlastní pěst pošetile podřezal. Měl štěstí, že tu nebyli další, jinak bychom byly v kotli.“ žaloval bleskově Gorai.

„Valasko, tohle je vážná situace. I když to byl jeden, tak se nevrátil do vesnice a oni ho budou postrádat… Goraii, okamžitě vzbuď Zorlaca! Musíme vypadnout dřív, než nás najdou. Možná už nás našli… Bože! Rychle vypadněme odsud!“ burcoval družinu Xavanga, který začal ládovat tornu dekou a zbylým jídlem, které si chystal na snídani.

„Xavango,“ pravil klidně barbar „nemáme co do huby a přes noc se mi vylil měch. Bojím se, že se budu muset vrátit zpátky do vesnice a pokusit se uzmout nějaký to jídlo.“

„Goraii, to si ze mě děláš jen legraci ne? Vždyť vodu můžeme doplnit snad kdekoli a jídla je po cestě dost.“ Oponoval Xavanga.

„Ale co když ne? Co když fakt na nic nenarazíme a navíc já ani Gorai už ovoce jednoduše žrát nebudem – je hnusný a vůbec je jako smrt.“ Namítl Valaska s žalostnou prosbou v očích. „Vždyť si viděl ty bábovky? Skoro nám zabrat nedali? Nakonec sme je zmákli a když zvolíme vhodnou taktiku, tak tamty zbylí to maj taky spočítaný – vždyť v celym kmeni jich nebylo ani třicet a když sme jich přes půlku zkosili plus toho jejich šmíráka, tak budou v prdeli s morálkou ne? A na Zorlaca jejich šaman s pouťovejma trikama prostě nemá!“ podíval se chvatně na kouzelníka, který znalecky a s radostí přikývl. Souhlasně zamručel i Gorai.

„Neblázněme. Je jich víc. Pořád je jich o hodně víc. A co ženy? Ty vypadaly ještě děsivěji!“ oponoval Xavanga, který pomalu začal cítit, že spor asi prohraje.

„Xavango, o ženský strach neměj – bez mužů se stejnak rozprchnou každá po svým!“ ušklíbl se Zorlac, na kterém bylo vidět, jak se na přepad těší.

„Neriskujte. Neriskujme. Nechme to plavat. Možná jsme už jen kousek od civilizace. Nevracejme se tam! Goraii? … Valasko? … Zorlacu?! Copak ste natvrdlý. Říkám je to nebezpečný!“ nikdo se však ani nepohnul. Nikdo nepřikývl. Nikdo nevydal ani hlásku.

„Jste blázni! Sám ale nikam nepudu! Ale varoval sem vás!“ poslední slova zněla trochu přidušeně. Zorlac si hodil tornu přes rameno a vydal se opatrně směrem k vesnici. Valaska s Goraiem také na nic nečekali a vydali se mu v patách. Po několikavteřinovém rozmýšlení se za nimi vydal i Xavanga.

Družinka šla tiše. Do zad jim neustála vpadával svým jedovatým jazykem prales, který jako nerudný tlachající důchodce žaloval moři jejich počínání. Slunce stoupalo výš a výš. Začínalo se oteplovat a štiplavý pot bodal dobrodruhy do očí. Tu a tam si Zorlac postěžoval na svá záda či namožená lýtka, avšak nikdo nebral toto remcání vážně. Nikdo si také nechtěl připustit, že i na něm se promítá únava jako pečeť tisknutá na svitku. Nikdo nemluvil.

Asi za hodinu se objevili na dohled pláže a kmenu, jenž včera večer využili jako opevnění proti dotírajícím divochům. Stále ještě v něm bylo zabodáno několik oštěpů, ale po mrtvolách nebylo stop.

„Raději bych zůstal pod pláštěm lesa. Nechce se mi ukázat se jim přímo na pláži – mohli by se připravit.“ Podotkl Xavanga a chytl za rukáv Zorlaca, který se chystal na pláž vběhnout. Bylo to dobrých třicet sáhů k moři a sto až dvě stě k vesnici, ze které viděli jen kousek palisády, která ji ohraničovala.

Nyní se družinka začala pohybovat s maximální ostražitostí, což vydatně zpomalilo její postup, takže ujití jednoho sáhu připadalo Valaskovi jako strávit hodinu historie loupežnictví na severu Tary na Podzemní univerzitě. Už si přál být u cíle a rozsít alespoň trochu ze svého umění. Takhle ho to nebavilo. Konečně se dostali na dohled palisádám tak, že jasně rozeznali dva divochy stojící před branou směrem k pláži. Byli vysocí, opálení a svalnatí. Družinka se však rozhodla nelikvidovat je přím, nýbrž pokusit se nejprve proniknout do vesnice a tam je zlikvidovat.

Obrovská výhoda spočívala v tom, že vesnice sousedila přímo s lesem ve své severní části (tedy přímo naproti postavám), takže nebylo těžké dostat se až k palisádě a za pomoci vysokého stromu se přes ní přehoupnout. Pravda byla tři sáhy vysoká, avšak mrštnému Valaskovi to nedělalo problémy.

Jakmile se vyšvihl na vrchol, otevřel se mu pohled na vesnici. Asi dvanáct chýší zde bylo seřazeno do půlkruhu a naproti nim stála ona lebkami podivně zdobená chýše. Vedle ní pak bylo jakési cvičiště, kde byla tenká kladina ve výšce dvou sáhů, na níž jakýsi mladý domorodec zkoušel udržet rovnováhu na jedné noze. Kousek od ní pak bylo několik kůlů, k nimž byly připevněny ze slámy vytvořené figury a v nich zabodané oštěpy. Několik oštěpů bylo také ve stojanu asi patnáct sáhů od figur. Až na onoho domorodce a několik žen s dětmi u velkého ohniště, které bylo centrem vesnice nebyl nikde nikdo.

Valaska se spustil na zem a ladně dopadl za jednu z chýší. Lusknutím prstů dal znamení ostatním. Postupně jeden za druhým všichni se odplížili až k němu. Nejvíce problémů měl snad Zorlac, kterého Gorai téměř přehodil přes palisádu. Elf spadl do měkkého písku jako pytel s paklíči a tiše zavyl. Chvíli ještě ležel nehybně na zemi, ale pak se odkutálel k Valaskovi. Potom se ladně přehoupl Xavanga a po něm Gorai za pomoci svých mohutných paží.

Pokynem ruky dal Valaska ostatním najevo, že se pokusí dostat k západní bráně, kterou včera do vesnice přišli, aby zjistil počty stráží a oni ať se pokusí obstarat něco k jídlu, na což všicni mlčky přistoupili. Pak však Xavanga usoudil, že by měl Zorlac zůstat na stráži a kontrolovat situaci.

Valaska se plížil. Tiše jako fantom křižoval prostory mezi chýšemi a tu a tam nahlédl okny či spíše trhlinami dovnitř – někde byly ženy s dětmi, jiné byly prázdné. Plížil se dál, když v tom ucítil odporný puch. Ostražitě pokračoval dál, avšak puch se stupňoval. Tu náhle uslyšel kroky vedoucí k němu. Tiše se přitiskl k chýši a modlil se, aby ho nikdo neviděl. Asi sedm sáhů od něj kráčela jakási žena. Došla k palisádě a… No jistě, to jsem mohl vědět – odpadní jáma pomyslel si v duchu Valaska a připravil si dýku, neboť v případě, že by si jej močící žena všimla, musel by jednat rychle.

Žena se zvedla. Narovnala si suknici z jakési spletené trávy a odcházela pryč. Tu však náhle zaskučela a sedla si na zem, prohlížeje si chodidlo, které ji zřejmě bolelo. Mimochodem pohlédla do míst, kde se skrýval i Valaska. Náhle jakoby zkameněla. Bylo mu jasné, že jej vidí, neboť bylo světlo a on se neměl za co schovat. Nemeškal. V mžiku vržená dýka zasáhla ženu mezi ňadra a ta se s bolestivým vyjeknutím svalila na zem. Valaska tiše doufal, že jej nikdo neslyšel, avšak příliš tomu nevěřil, pročež vytasil další dvě dýky připraven kdykoli udeřit. Nikdo však nepřicházel.

Rozhodl se tedy pokračovat. Jeho nohy se podobaly lehkému vánku a tělo zlatavé harfě naladěné pro krále. Stále se mu však něco nezdálo. Ten klid. Ten podivný a skličující klid jako oprátka na krku, jako gilotina, jako katova ruka s šavlí. Jako moře před bouří. Jako oheň zrádné svíčky, jako úplněk před koncertem vlkodlaků, jako saň spící nad posledním zlaťákem, jako mramor Arvedanské hrobky, jako tajemný dech jeho samotného – tak tísniví…

Výkřik. Výkřik. Břinkot ocele a změť hlasů náhle rozťala tichomluvu. Svistot šípu. Mezi těmi zvuky a hlasy svistot šípu a pak další. Mezi chýšemi se něco mihlo. Byl to jeden z válečníků běžící kamsi, kde měli být jeho druhové. Valaska ještě chvíli počkal. Viděl dva další bojovníky běžící zřejmě od brány, jak si domyslel. Neváhal. Dýka se zaleskla a jako varovný ukazovák podtrhla nohy jednomu běžci. Zkrvavené stehno mu plápolalo rudou. Další dýka mu byla počítadlem dnů.

Pirát běžel podél palisády zpět na pomoc svým druhům. Již po několika sázích viděl, že jsou v těžkém problému. Bojovali zatlačení k palisádě s přesilou prošedivělých silných válečníků,. Kteří jim dávali zabrat. Gorai, který nesl nejtěžší nápor měl tělo již samý šrám, zatímco Xavanga ještě sestřeloval nově přibíhající, avšak záhy upustil luk a tasil svůj krátký meč s dýkou, aby se mohl účinněji bránit. Zorlac mezitím přehazoval naplněné torny přes hradbu.

Valaska si všiml podivné shrbené postavy s holí, která se plížila jen pár sáhů od něho a vášnivě gestikulovala, přičemž si ještě něco mumlala pro sebe. Pirát však toto chování znal od Zorlaca a věděl, že by to pro jeho kamarády mohlo znamenat smrt. Neváhal a dýka jím vržená se zabodla černému do zad. S ohyzdným pitvořením svého těla se odpotácel pryč. Valaska však tasil šavli a vrhl se za ním. Do cesty mu však skočil mladičký bojovník s palicí. Stačila dvě máchnutí čepelí a mladík ležel do půli těla rozseknut v písku. Valaska přeskočil chroptící mrtvolu a vrhl se za černým, který již citelně vrávoral. Oštěp mu však zkřížil cestu a on se taktak vyhnul. Jakýsi bojovník se proti němu rozběhl s palicí. Vržená dýka jej zbrzdila natolik, že pirát měl dost času na to dostat se k prchajícímu kouzelníkovi a zasadit smrtelnou ránu. Doběhl jej vprostřed návsi. Když jej ale chtěl setnout, cestu mu opět zmařil vržený oštěp, který ho jen o vlásek minul. Měl poslední dýku. Co teď? Rozhodl se rychle – prudce jí vrhl po černém a zasáhl jej opět do zad. Sesul se na zem.

Byli tu však ještě ti dva – jeden v plné síle a druhý zraněn, zato rozzuřen. Četné rány a jizvy na jejich těle z dřívějších dob dávali tušit nadlidský zápas. Rozhodl se ustoupit. Válečníci však byli rychlejší. První úder palicí jej však minul a druhý s přehledem vykryl, přičemž parádní fintou předstíraného úderu z vrchu bodl přímo a jeho šavle se neomylně zarazila mezi žebra. Protivník klesl v němém výkřiku. Druhý jej zasypal sprškou úderů, z nichž jeden zasáhl Valasku ošklivě do ramene a způsobil jeho částečné ochromení. Valaska útoky opětoval a svého protivníka také nepatrně zranil. Nyní měl však v boji převahu a rozdával úder za úderem tak, že na protivníkovi bylo vidět překvapení. Náhle se však Valaska začal vyčerpávat a jedovatost jeho úderů se vytrácela, avšak jeho protivník se zdál být až nepříjemně vytrvalý. Valaska teď zkoušel prorazit jeho obranu silou a ne jedovatostí, což jej unavilo ještě víc. Pak udělal jeho protivník cosi, nač nestačil zareagovat. Z přesvědčení o divochově šermířské neschopnosti vynaložil všechny síly na blokování klamného výpadu do strany a už se nestihl rukou vrátit zpět, aby zamezil dopadu těžké palice na jeho lebku.

Vše bylo najednou jinak… Zatmění před očima a pak pád… Pád nahoru a dolů do nekonečna.. A oči ze slonoviny a krev na kabátě a nic… Valaska padl na záda. Zvířil jen trochu písku a dech se zkrátil. Nastala vteřina mezi snem a pádem. Rozlétl se na všechny strany… Pak už se nic zajímavého nestalo…