Valaska Roue, nejambicióznější pirát na Asterionu (2. díl - Setkání s Nimi)
| Autor: | Elvis?v_duch |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 14 |
Po dlouhé době jsem se konečně odhodlal napsat druhý díl příběhu o pirátu z rodu lidí jménem Valaska Roue, s nímž jsem strávil několik příjemných hodin na Asterionu a ponořil se do jeho hloubek - ať již azurových bran moří, či nekonečných zelených labyrintů pralesů. Pravda, během druhého dobrodružství mi zemřel, leč přeci jen naň nemohu zapomenout a dokončení tohoto příběhu mu dlužím.
Ovšem nečekejte podobný styl psaní jako v minulém díle, neboť jsem se rozhodl tuto část psáti spíše ve stylu povídky než jen pouhého vypravování. I tak doufám, že se vám příběh bude líbit, což by pro mě byla dostatečná motivace k tomu, abych dokončil i třetí a snad poslední část příběhu.
Elvisův_duch
Nepokojný větřík čechral valaskovy vlnité hnědé vlasy a drobné kapičky mořské vody mu ulpívaly na tváři a štípaly jej v oděrcích a šrámech, které si způsobil během včerejšího dne. Seděl na přídi záchranného člunu a popíjeje rum přemýšlel, co bylo a co bude. Loď se potácela podél břehu řízena pravidelnými pohyby vesel, jež svíral ve svých rozedřených rukou Gorai, barbarský válečník. Za ním se líně povaloval znavený elfí kouzelník (i když nevím, z čeho byl tak znavený) Zorlac Arcade. Vyhublý a hladový Xavanga, taktéž elf, lučištník bydlící v hvozdech daleko na východě stál na zádi člunu a svým ostřížím zrakem pozoroval moře nekonečné modři na severu a západě.
Družině pomalu docházelo jídlo, neboť po včerejším děsivém zápase s odporným, slizkým hadem jim během divokého úprku jaksi nezbyl čas na doplnění zásob. První si postěžoval Valaska vida, že v obité láhvi má žalostný nedostatek rumu, ba co víc, že svou opilost nemá čím zajíst. Pobřeží však bylo skalnaté a bylo velice riskantní tu i s tak malým člunem přistát. Tu však Xavanga promluvil.
"Támhle by se dalo s trochou štěstí úspěšně přistát, pokud se nemýlím. Musíme však být opatrní."
"Tak jdem do toho!" zvolal povzbudivě Valaska chopivše se pádla, směroval loď směrem k pobřeží. Družina s mručením souhlasila. Loď se přibližovala k pobřeží. Díky Xavangovu bystrému zraku a námořnickému umu Goraie s Valaskou se dařilo mezi útesy kličkovat s naprostou brilantností a snahou. Úž byli skoro u pobřeží, když v tom loď na cosi narazila. Ostrý kámen prořízl bok lodi jako říhnutí opata ticho při kostelní mši. Dovnitř se začala valit voda. Zorlac náhle zpanikařil a vzal do ruky čtvrté pádlo, s nímž se od kamene odrazil. Loď popojela, avšak vzápětí narazila na ostrý kámen z druhého boku. Xavanga již neudržel rovnováhu a padl do vody těsně kamene. Tak tak, že si nerozbil hlavu. Loď přetížena na přídi Valaskou a na zádi Goraiem se nalomila. Barbar na nic nečekal a odpíchl loďku směrem k pobřeží. Trosky lodě se srazili - teď se plavidlo rozdělilo na dvě půlky. Gorai s vypětím všech sil dotlačil svou půli na dosah pobřeží, popadl meč a hbitostí šelmy vyskočil z lodi a zachytil se volnou rukou útesu na pobřeží, kam mezitím doplaval zmáčený a stále ještě otřesený Xavanga.
Pomatený Zorlac zůstal na polovině člunu sám. Ta se však již pomalu potápěla ke dnu a tak se ze všech sil jeho drobného kouzelnického tělíčka odrazil od trosek člunu směrem k pobřeží. Tak tak Gorai vhodil na souš svůj meč, aby mohl Zorlaca chytit a přitáhnout ho k sobě. Valaska zůstal sám několik sáhů od pobřeží v potápějící se přídi loďky. Popadl vše, co mohl a vrhl se do vlnami zmítajícího se moře. Plaval jak mohl, leč tíha věcí, co nesl jej stále táhla k zemi. Gorai natáhl ruku. Ještě to nestačilo. Co teď? Co teď? Neměl již sílu posunout se dopředu. Omezil se jen na šlapání vody, aby setrval alespoň poblíž břehu. Něčeho se musel zbavit, neboť mu již evidentně docházely síly a mořská voda také nechutnala nejlépe.
Ještě že zafungoval pud sebezáchovy v pravý čas. Valaska instinktivně upustil vak, který třímal pevně v ruce a mocným zabráním ruky se prodral šiky vln až na dosah Goraiovy tlapy. Byl zachráněn. Pomalu se vydrápal spolu s ostatními, kteří ještě stále byli ve vodě, leč již mimo nebezpečí ven, kde si hlasitě odříhl, načež vyzvrátil lehce přesolenou snídani. Bylo mu špatně. Cítil se skutečně mizerně. žaludek měl jako po slavnosti nejtěžšího kalibru, hlava ho bolela jako po čelní srážce s mastodontem, ruce a nohy mu vypovídaly poslušnost, a na jazyku stále cítil odpornou pachuť mořské vody a snídaně.
"Ještě štěstí, že sem zachránil rum." povzdechl si, ale náhle zesinal a začal hrubě klít, neboť v divokém zápase s chapadly moře odhodil vak s právě onou vzácnou tekutinou. Dal se do breku.
"Nemáme co jíst. Vše je rozmočené a přesolené." konstatoval po chvíli ochutnávání Gorai, který doposud seděl klidně u vaků. "Asi bysme měli hledat něco k snědku, nechceme-li tu zemřít hlady, potažmo žízní." pravil zamyšleně Zorlac, jenž tento výrok považoval za svůj vůbec nejinteligentnější, jaký kdy pronesl a horlivě si o něm činil poznámky na rozmáčený pergamen, na němž stálo: "Citáty slavných..." (poslední slovo se na (ne) štěstí smazalo, takže se již nikdy nedovíme, kdo přesně byli ti slavní (ne že by mi to nějak vadilo, ale já si myslím, že by přeci jen stálo za to onen spis hlouběji probádat, neboť se v něm nacházely výroky typu: "Co uděláš, když do něčeho praštíš a ono se to nehne? Třísknu do toho ještě víc!" nebo tento úderný verš - epigram: "Bez magie malá šance vole! Nejsou blesky, máme hole!" -pozn. autora). Jakmile tedy poznámku zapsal do svého prapodivného pergamenu s výroky slavných neznámých, usmál se na všechny širokým úsměvem a vydal se směrem do vnitrozemí, čekaje, že se k němu někdo přidá a on se pak nebude muset trapně ohlížet na kraji pralesa a ponoukat své členy ke shánění krmi.
Naštěstí se zvedl Xavanga a jeho příkladem se řídil i obrovitý Gorai, který si mezitím zkontroloval meč a očistil jej od zasychající soli. Valaska, ač nerad a s nevolí také vstal a následoval družinu potácivým krokem "profesionálního" opilce, přičemž si neustále svíral bolestivé břicho a co chvíli se pokoušel zvracet, leč již neměl z čeho. Byl zesláblý a pochodovat po zbytek dne nemohl vydržet.
Naši hrdinové se tedy nějakou tu hodinu ploužili pralesem, když v tom Xavanga, jenž družinku spolu s Goraiem vedl uviděl v dálce jakousi podivnou věc. Družinka nasměrovala tedy svou pozornost k oné věci. Sotva popošli o několik sáhů, začali pozvolna poznávat rysy oné postavy. Mráz jim začal přejíždět záda svými hrubými prsty. V onom útvaru začali rozeznávat ruce a nohy, tělo, hlavu zvrácenou v nepřirozeném úhlu a... a kůl nořící se do těla a vystupující v oblasti jeho hrudníku. Valaska, který se dal mezitím alespoň trochu do pořádku náhle začal pociťovat odporné žaludeční křeče, jež svíraly jeho útroby jako obrovské kleště.
Odporný škleb na zkrvavené hlavě vypovídal až velice přesvědčivě o nebožtíkově smrti. Odporný puch štípal dobrodruhy do nosu.
"Tak tady já nebudu už ani kolo!" pronesl s nechutí Xavanga a začal se pozvolna vzdalovat od odporné scenérie, jež byla jako vystřižená ze skic úchylného malíře.
"Myslím, že s tebou všichni souhlasíme." neslo se odpovědí z Valaskových úst spolu s heky a sípáním.
"Kdo ho sem ale dal? Nikde jsme přece na žádné stopy nenarazili a tady kolem to také nevypadá, že by zde nějaké snad byly." podivil se Zorlac.
"To mi je celkem jedno." odplivl si Gorai "Já budu rád, když vypadnem a to pěkně rychle. Nelíbí se mi to tu. Mám takový nepříjemný tušení."
"Tušení... nepříjemný tušení mám taky..." sípal a huhlal Valaska. "Vypadněme, nebo tady vybliju plíce."
"Má pravdu. Neměli bysme se tu zdržovat už ani chvilku. Je mi z toho naprosto špatně a myslím si, že bysme měli najít konečně něco k jídlu, nebo Valaska umře hlady a mi pudem co nevidět po něm. Jde - li o mě, tak umírám už teď." navrhoval Xavanga a opět vykročil do neznáma.
Nevíme, jak dlouho se naše družinka potácela pralesem a jedla různé bobule, ovoce či nějakého toho hlodavce, pokud se poštěstilo. Jisté však je, že to bylo několik dní, během nichž se Valaska opět vrátil do své bývalé "formy" a začal opět spřádat své fantaskní plány na dobytí Almendoru, což ostatním začalo lézt již na nervy a v duchu si přáli, aby mu bylo opět špatně, nebo aby, v lepším případě, zmoudřel či přišel o jazyk.
Po několika takovýchto dnech se družina dostala opět k pobřeží, jehož se držela doufaje, že se jim poštěstí a pojede tudy obchodní koga z některých severních měst. Nikdo však nejel a družina propadala beznaději. Tu však, v jedné z takovýchto skeptických chvilkách si Xavanga (opět) všiml v dáli několika podivných jako stavení obehnané hradbou vypadajících útvarů. A skutečně, byla to jakási vesnice, ale vypadala neobydlená, neboť tam Xavanga nezaznamenal žádný pohyb.
"Konečně civilizace." povzdychl si Valaska. "Doufám, že to je nějaká obchodní stanice a že nás tam nalodí na nejbližší loď plující na sever či na jih - to je mi vcelku jedno, jen pryč od tohohle zeleného pekla."
"Ještě není vyhráno, drahý Valasko" zapochyboval Xavanga. "Tohle vypadá spíš jako domorodá vesnice, takže můžeš na nějaký to cestování na lodi asi zapomenout. Ale budeme vědět víc, až tam přijdeme."
K bezpečnému přiblížení se vesnici využili naši hrdinové stínu pralesa, jenž jim tak odporně dýchal na záda svým otráveným dechem listů čnících k nebi jako nějací prastaří hvězdáři čekající na armagedon, který se však za celá ta staletí jejich pádů a příchodů neobjevoval, takže jejich čekání bylo vesměs marné, leč každá generace těchto šumících astronomů slepě doufala, že snad právě oni budou těmi vyvolenými.
Vesnice se již kvapem blížila a stále žádný pohyb. Žádný pohyb se neobjevoval za dřevěnou palisádou. Valaska se opatrně vplížil do vesnice, leč veškeré úsílí bylo v podstatě marné, neboť ve vesnici skutečně nikdo nebyl, takže se družinka mohla vrhnout k horlivému prohledávání. Nenašli sice nic cenného po stránce finanční, leč po stránce životní se jim podařilo ukořistit nějaké to jídlo a doplnit si vodu. Vesnice tedy zřejmě obývána byla, leč nikdo tam nebyl.
Nejvíce snad naše postavy zaujala podivná chýše, která byla od shora dolů zdobená vysušenými lebkami a kostmi, čímž vzdáleně připomínala kostnici. Pravdivě tuto chýši přisoudili vlivné osobě ve vesnici - šamanovi či náčelníkovi. Zaujaly je taktéž podivné nádoby s krví a různými podivnostmi (ať už se jednalo o myší ocásky, či křídla místních obřích netopýrů), o čemž Valaska prohlásil, že by dal krk za to, že se s podobnými věcmi již setkal, leč nevěděl kde, kdy a při jaké příležitosti.
Tu se však ozval od brány vesnice ústící do pralesa nějaký ryk a bubnování bubnů. Postavy vyběhli z chýše. Z brány do vesnice proudili desítky divochů snědé pleti. Pomalováni byli červenou barvou snad po celém těle podivnými obrazci a ústa měli špinavá od krve. Nebyli sice dobře vyzbrojení (většina mužů měla pouze jakési palice s dřevěnou násadou a kamenným či taktéž dřevěným mlatem či kladivem). Ženy, kteří se do vesnice vrhnuli až v druhých řadách nebyly vyzbrojeny vůbec, leč jejich zkrvavená ústa naháněla možná větší strach než ústa jejich divokých protějšků. Na schování se bylo již pozdě - jeden z divochů si družiny všiml a jeho soukmenovci včetně žen se rozběhly proti němu. Nemohlo jich být víc než čtyřicet.
Jejich bosé nohy měkce dopadaly do písku, který byl ve vesnici všudypřítomný. Xavanga založil šíp. Tětiva zadrnčela a šíp se neúprosně zabořil divochovi do hrudníku. Padl mrtev k zemi. Druhým šípem proklál stehno dalšího domorodce. Ten zavrávoral, padl na břicho a začal odporně vřeštět. Družina, vida tu obrovskou přesilu se dala na útěk. Vyběhla druhým - užším vchodem směrem k moři. Tam se dala po pláži na sever, tedy směrem, kterým by snad měla ležet civilizace. Sotva uběhli několik desítek sáhů, vyhrnulo se za nimi na patnáct domorodců vyzbrojených oštěpy a štíty. Byli extrémně rychlí. Snad dvakrát tak více než Valaska.
"Vidíte támhleten padlý strom?!" ukázal Xavanga na jakýsi vybělený tlustý kmen ležící na pláži, který tam byl zřejmě přenesen vichřicí.
"Nó! Co je s nim?" zvolal udýchaně Valaska.
"Schováme se za něj a budem je odstřelovat."
"To je hezký tohle slyšet, ale jedinej, kdo má luk seš ty!"
"Nekecej a zaujmi pozici." poroučel Xavanga a zaklekl za strom připraviv si několik šípů.
Domorodcům zřejmě již vyprchaly síly a nebudili už dojem takových rychlíků jako před chvílí. Xavangův luk začal pět strašlivou píseň smrti. Čtyři domorodci se poroučeli k zemi, než se vůbec dostali k možnosti vrhnout svůj oštěp. Teď však ta situace přišla a oštěpy jimi vržené se přidali k luku Xavangy a vytvořili tak smrt rozsévající dvojhlas. Ještě štěstí, že jim krytí poskytl onen starý strom, do něhož se oštěpy zabodaly a neohrozily nijak vážně naše hrdiny. Ještě jednomu z domorodců zazpíval Xavangův šíp pohřební píseň a došlo na meče. Valaska si k ruce připravil několik dýk a svou šavli, kterou rozetnul hrdlo prvního, který se odvážil přelézt strom.
Také Gorai svým obouručákem přesekl vejpůl dalšího odvážlivce. Dva se snažili kládu oběhnout, leč jednoho z nich si našla Valaskova pohotově vržená dýka a druhého usmažili Zorlacovy blesky. Domorodci přeskákali kládu a začalo se bojovat skutečně muž proti muži. Obrovitý Gorai bojoval statečně se dvěma divochy, stejně jako Xavanga, který od nich dostával pěkně zabrat. Obratný Valaska měl dost práce s jedním a Zorlac se tak tak vyhýbal těžkým ranám posledního, ale byl to právě on, kdo potyčku rozhodl. Po několika kolech, kdy málem přišel o život přišly ke slovu jeho blesky, s nimiž propálil hruď svého soka a ten klesl doutnající k zemi.
Zákeřná Zorlacova hůl udeřila jednoho z Goraiových soupeřů do týla a poté ještě několikrát do zad, když se nebožák svíjel v bolestech na zemi. Gorai využiv této pomoci probodl druhého a z půlotočky zaútočil na jednoho z Xavangových soků. Mezitím se podařilo Valaskovi rozpárat svému soupeři břicho a pak ho na zemi dorazit, čímž se osvobodil a vida, že souboj je prakticky rozhodnut, začal prohlížet svá zranění utrpěná v boji, která nebyla z nejlehčích. Ostatně celá družina byla po tomto sice krátkém, ale divokém boji relativně dosti zraněna.
Gorai si sedl a opřen zády o kládu si otíral meč a následně za pomoci různých fáčů, jehel a nití si hojil tržnou ránu, jež mu zanechal na rameni jeden z oštěpů. Valaska zalovil ve svém příručním vaku a vytáhl z něj lahvičku lektvaru Rudého kříže. "V torně jsem měl ještě dvě. Teď by se hodily." zamračil se.
"To je pravda, ale s tím bohužel teď nic nenaděláš." vložil se do hovoru Zorlac. "Ale bejt váma, tak bych se zdekoval o něco dál. Mě už se nechce uskakovat před tou palicí těch divochů."
"Má pravdu." zabručel Gorai. "Tady sme moc na ráně. Navíc se smráká. Zajdeme do pralesa, kde si vystavíme provizorní útočiště. Já se do tý vesnice chci zejtra vrátit a vzít si nějaký to jídlo. Ovoce mě totiž docela omrzelo."
"Plně s tebou souhlasím, Goraii." odpověděl Valaska utíraje si rty po vypití obsahu flakónu.
Pomalu se sklánělo slunce za obzor, přičemž rozlévalo stružky své krve po nebi. Nastávala noc. Prales jakoby ožil po parném dni a začal sám se sebou rozmlouvat nepřeberným množstvím řečí. Valaska se uvelebil ve svém provizorním brlohu ve větvích jednoho z nižších stromů a chystal se ke spaní, přičemž si pobrukoval melodii známé pirátské písně. Tma houstla, píseň slábla, Valaska zavřel oči a unášen na perutích snu přenesl se daleko, daleko na východ. Brázdil moře na své skvostné galease a potápěl almendorské lodě, ničil flotily, plenil města. Jeho loď se potápěla pod tíhou zlata a drahých kamenů z almendorských paláců a na přídi. Na rohu ohnivého draka vytesaného z ebenu se skvěla utýraná hlava almendorského krále.
Její odpudivý škleb zastrašoval ty, kteří brázdili moře a bojovali a plnil ústa těch, kteří bitvám jen přihlíželi a vyprávěli o nich. Tak strašný, krutý, leč moudrý byl on - kapitán osmi lodí - Valaska Roue, nejstrašnější pirát Tary a Lendoru.
Měsíc již dávno opustil svůj zenit a skláněl se k polibku moře. V korunách pralesa pokračovala ona mystická mnohojazyčná rozmluva. Valaska otevřel oči. Nemohl spát. Měl obrovskou žízeň. Chtěl si podat svůj vak zavěšený na větvi nad ním, když v tom ho jeho neomylné, bystré zlodějské smysly varovaly. Tiše se posadil a bez dechu naslouchal. Pod sebou slyšel křupání větviček a těžký přerývavý dech. Ozval se menší šramot a Valaska by přísahal, že současně s ním slyšel i šepot podobající se klení. Valaska pohlédl dolů, ale nic neviděl. Neviděl si ani na špičku nosu. Tma byla doslova neproniknutelná. Šustot se vzdaloval. Když byl v dostatečné vzdálenosti, ve Valaskovi nakonec převládl heroický duch zlodějů a pustil se obezřetně za ním. Byl rychlejší a tišší. Nemohlo si ho to cosi všimnout. Ne. Leda by to byl démon. Byl již několik kroků za ním připraven tasit šavli a rozetnout tomu lebku.
Tu se šum zastavil. Valaska pohotově klekl na zem. Šum se o několik kroků přiblížil. Byl již těsně u Valasky. Pirát cítil teplo, které onen tvor vydával. Měl strach. Tvor se otočil, načež se Valaska vzpřímil. Jen co položil ruku na jílec své šavle, tvor se opět otočil. Neviděl ho. Byla tma. Valaska cítil jeho teď již tichý dech na svých rtech. Páchl. Sám jej zadržoval, jak to jen šlo. Tvor se opět otočil. Naslouchal. Valaska na nic nečekal. Hbitá ruka uchopila jílec meče. Tnula. Čepel se vnořila do těla z masa a kostí. Zapraskaly kosti a šlachy. Tvor s přidušeným výkřikem padl na zem, kde se svíjel v křeči. Valaska tnul podruhé. Ozvalo se zabublání a tvor vydechl naposled.
Pirát na nic nečekal a prsty začal ohmatávat zdechlinu - byl to člověk oděný v černých kůžích. V ruce třímal dlouhou dýku. Na krku měl podivný přívěšek, jenž mu Valaska strhl a vložil jej do kapsy. Vydrápal se zpět do brlohu a s rukou na šavli až do rána nezamhouřil oči...
Diskuze
T.: Až budeš příště prispívat do diskuse za Natálku, radši to podepiš, aby nedošlo k omylům. Už jsem si myslel, že seš ženská !
Pár chybiček, které jsem si dovolil najít:
Loď se potácela Loď se nepotácí, potácí se možná tak ožrala!
V některých pasážích máš mockrát použito "leč".
Když jsi popisoval návštěvu zloděje (úplně na konci), napsal jsi: ...byl to člověk oděný v černých kůžích. Jak mohl Valaska vědět, že na sobě měl černé kůže, když byla taková tma, že si neviděl na vlastní čumák?
Výtvor se mi velice líbit, nicméně tam byla spousta gramatických chyb, takže kdybych mohl, dal bych Ti 4****
Skorpion
Velmi dobré! dávám 5h
Díky vám všem za hodnocení, a vůbec za to, že ste si to přečetli. Pochopte ale prostím, že teď nemám vůbec náladu na psaní dalšího dílu, anšto odjíždím na tři tejdny pryč. Doufám, že do konce prázdnin to ale napíšu. Prosím, buďte trpěliví.....
Dík Elvisovo_duchovič
Moc hezky napsaná povídka. Přečetl jsem nji najednou stejně jako první díl a už se nemůžu dočkat pokračování, hezky ho napiš. :-) Jinak se nedovím kdo to byl.
Na gramatiku moc nedám, pokáud to nebije přímo do očí, protože ani já nejsem dokanalej.
Dávám 4*.
S pozdravem Zwejk
Takže, 2. díl se ti podařil možná o trošku líp než ten 1. a jelikož já moc na gramatiku nedávám, tak ti asi dám 5*. I když jednu věc bych ti vytknul, Xawanga se píše s W a ne v, takže doufám, že to v dalším díle napravíš.
Xawanga Mwanga
Elvisův_duchu:
nemáš zač.
Jinak na tvůj třetí díl se těším (a nasranost chápu:)...
irook: dík za kritiku:-)...
Jinak sem už začal makat na 3. dílu, leč sem si nenastavil autosave a vypli proud!!!!:-( Takže sem nasranej a nevim, kdy se zas ponořim do psaní. Snad do konce května...:-/
Milý Elvisův_duchu:
původně jsem chtěl tento příběh hodnotit až na konci jako jeden celek (myslím, že třetí bude asi poslední, nebo se mýlím?), ale nevydržel jsem to a zhodnotím každý zvlášť (ty taky posíláš každý zvlášť).
Takže:
1) Příběh a originalita.
Příběh mi přijde rozhodně zajímavý, chci říct, že jsem se u toho rozhodně nenudil, naopak - chytilo mě to a když jsem to dočetl, tak jsem si říkal "to už je konec?". Co se originality týče, nějaká převratná novinka to samozřejmě není (ale to víš jistě sám), no ale zase na druhou stranu, pokud vezmeme v úvahu příspěvky tady na serveru, rozhodně to není ohrané klišé.
Takže sečteno podtrženo, za příběh a originalitu dám *****.
2) Zpracování a stylistika.
Bohužel, je škoda, že zpracování trošku za příběhem pokulhává. Mám na mysli některé uspořádání slov ve větách, logiku textu atd. (už to psala myslím Nathaelen - viz "po několika kolech"). Ale jinak si myslím, že je to v rámci možností ještě docela slušný, takže ****.
3) Chyby a gramatika.
Ať chceš nebo ne, i tahle "větev" češtiny se podepíše na celkovém hodnocení článku. Sám ses přiznal, že sis po sobě článek ani nepřečetl a bohužel to jde docela poznat. Občasné chyby a překlepy brání (aspoň mě osobně) v souvislém čtení a narušují koncepci jinak dobré povídky. Tady ti musím bohužel ubrat a doufám, že to příště zlepšíš (aspoň tím přečtením).
Dám ***.
No, jak sám vidíš, celkové hodnocení článku spěje k celkem jasné hodnotě a tou jsou ****.
S úctou
irook
chtel sem rict fuserina
chtel sem rict fuserina