Lavleth
| Autor: | anarion |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 13 |
Stmívalo se. Kráčel jsem závany sněhu a bledý měsíc mi svítil na cestu. Ozařoval padající sněhové vločky, které se snášely k zemi tak pomalu, až se zdálo, že levitují na místě. V měsíčním svitu odrážely tisíce bledých jiskřiček, skoro jakoby člověk procházel neviditelnými záclonami blyštivých diamantů. Bylo to tak krásné. Krásné a přece nebezpečné. V tomto bezvětří a mrazu člověka ztěží uchránila levnější houně. Pousmál jsem se nad tou okolností a pohlédl na své prosté oblečení, které sestávalo z černé košile a kalhot, zašlých, leč pevných kožených bot, poutnického pláště a velkého vaku, který také pamatoval svá léta. Povolené švy a ohmataná kůže tomu byly jasným důkazem. Avšak s mrazem jsem si dokázal poradit. Za ty roky jsem poznal všechny tváře divočiny. Byly krásné i děsivé, romantické i hrůzostrašné, ale pokaždé byly ve své podstatě nádherné. Našel jsem v nich krásu, ale dnes? Dnes je všechno jinak. S úsměvem jsem pohladil svou loutnu, pečlivě zabalenou v tlusté houni, a pohlédl jsem na nedaleký pahorek. Na tom holém pahorku, lehce zasněženém bílým sametem, jsem uviděl mrtvý kmen stromu. Němého strážce této pustiny, mlčenlivého svědka okolní samoty. Tak jako on, i já jsem mlčel, tak jako on, i já jsem mrtvý... uvnitř. Po chvilce už stojím na tom pahorku, kmen mi dělá tichou společnost. Najednou uvidím v dálce drobné světélko. Bylo jasné a čiré... klidné. Podruhé se usměji a pro sebe si jen tak pošeptám: „No konečně“.
„Zpívej, Calente, prosím“. Byl to nejkrásnější hlas, co jsem kdy slyšel. Začal jsem se červenat a jazyk mi uvízl někde vzadu v puse. Nastala chvilka tíživého ticha, která trvala snad věčnost. Pak jsem ale pohladil struny své loutny a nechal, ať zpívá srdce. Tu píseň jsem pojmenoval po ní: „Lavleth“.
Když jsem vkročil do hospody, která se příhodně jmenovala: „Na Konci světa“, oslepilo mě jasné světlo. Všude bylo ticho a zatuchlý vzduch. To ticho na mě ulehlo ihned, jakoby jsem byl nezvaný host... podle výrazů okolních tváří tomu asi tak opravdu bylo. Pomalu jsem zavřel dveře, které vypadaly, že se každou chvíli rozpadnou, a krčmou se prodral skřípot roky nepromazávaných a zrezlých pantů. Když jsem se otočil, prohlédl jsem si konečně krčmu pořádně. Naproti mně stál nízký smrkový pult a za ním hostinský. Podezíravým pohledem na mě koukal. Měl zploštělý nos, malá očka, která mě pohrdavě sledovala, dvě brady a byl spíše širší než vyšší. Každopádně jeho mohutný pivní pupek o tom také sám vypovídal. Mohl by mi asi být tak po ramena. V ruce držel ošuntělý korbel. Obrátil jsem svůj zrak na zbytek lokálu. V rohu seděly dvě slečny, mladé, mohlo by jím být tak sedmnáct, osmnáct let. Byly oblečeny prostě, vesnicky...celkem pohledné. Po očku mě sledovaly a když mi na ně sklouzl pohled, obě se uculily a sklopily zrak. Uprostřed lokálu seděla skupinka tří vesničanů. Ten první byl vysoký a hubený. Druhý byl typický pivní povaleč s pupkem přes půlku stolu a náramně se podobal hostinskému. Tak jako ostatní, i tito na mě podezíravě hleděli. Ne však ten třetí. Byl menší postavy a hleděl na mě se zájmem. Zvědavě si mě prohlížel. V jeho očích jsem cítil povýšení a nadřazenost. Změřil jsem si ho pohledem a zahleděl jsem se mu zpříma do očí... upřeně. Po chvilce sklopil zrak a zahleděl se do svého korbelu. Nejspíše si tu moc nepotrpí na cizince... pomyslel jsem si. Sedl jsem si k volnému stolu blízko dveří, rozbalil loutnu z houní a lněného plátna a nechal ji, ať si povolí struny. Poté jsem si poručil korbel medoviny. Co jsme si tam tak chvilku popíjel, ten muž který na mě před chvílí tak nadřazeně koukal, začal tím svým přísedícím něco šeptat. Schoulili se do hloučku a něco plánovali... u jednoho z nich jsem zpozoroval nůž, se kterým si hrál. Ostatní dva si mnuli klouby na rukou... zpozorněl jsem.
Nemohl jsem z ní spustit oči. Byla tak krásná. Jemná tvář, tenké obočí, hluboké, zelené oči, ve kterých jsem se ztrácel jako v širém hvozdě, dlouhé, sametově černé vlasy a smyslné rty. Ani jsem nemusel pohledem sjíždět níže, ihned jsem se zamiloval. A ona poslouchala napjatě, vysloveně hltala každý akord mé loutny, každé slovo mé básně a dlouho mi hleděla do očí. Cítil jsem, jak celým mým tělem projela vlna horka. Stmívalo se. Chtěl jsem skončit, měl jsem vyschlo v krku, ale něco mě v ten okamžik zadrželo. Zaklonil jsem trochu hlavu a začal novou píseň...
***Jak si na to vzpomínám, byl to kouzelný večer. Až moc kouzelný na můj vkus. V takových situacích cítím, že nemám svůj život pevně pod kontrolou. Prokluzuje mi mezi prsty. Ale co. Ta noc... O to horší bylo ráno. Nevzpomínám si, co se vlastně všechno dělo. Jen ty havraní vlasy... a ten úsměv... Raději zatřepu hlavou. Nemá smysl snít, když leží vedle mne. I ohlédnu se a zjistím, že jsem se mýlil. Vedle mě bylo prázdné místo, zůstal po ní jenom bílý narcis.
Loutna konečně pookřála a já začal ladit. Ty dvě slečny vzadu na mě stále po očku koukaly a drobně se chichotaly, první trojice u baru si mezi sebou stále něco šeptala... a hostinský dělal, že mě nevidí. Prostě jako obvykle... Jeden z těch mužů, co si velice nenápadně schoval ten nůž do rukávu vstal... napjal jsem se. Když jsem ale ladil poslední strunu, hostinský šel přiložit a krčmou se na chvíli rozhořel intenzivnější plamen, následovanými sprškou jisker. Světlo prostoupilo celou krčmou a ozářilo osamocenou postavu v rohu, které jsem si předtím vůbec nevšiml.
Byl oblečen v tmavě zeleném plášti a pod ním měl černou tuniku. Hnědé, kožené, vysoké boty a kožené kalhoty mu dávaly mnohem bohatšího vzezření ve srovnání s ostatními v hospodě. Bafal dýmku, která mu pokaždé, když potáhl, ozářila kousek tváře a odhalila táhlou jizvu, od krku až k oku. Chvilku na mě hleděl a já cítil, že disponuje podobnou vlastností jako já... ale jeho pohled jsem vydržel... chvilku. Byl ostrý, sečný, pronikavý, musel jsem po chvilce sklopit zrak. Když jsem ho pak zvednul, seděl vedle mě a zpříma na mě koukal. Měl matné hnědé oči, skoro černé. Krátké havraní vlasy a ostré rysy obličeje. "Zdravím, Calente, jmenuji se Dagonath", promluvil tiše... jeho hlas byl hluboký a rozvážný. Po očku jsem sklouzl pohledem za něj... všichni tři chlapy najednou seděli u stolu a dělali, jakoby jsem v hospodě nikdy nebyl. Podíval jsem se na Dagonatha.
Když si lehnu do trávy, nasaji omamnou vůni lučního kvítí a nechám letní sluníčko, aby prohřálo každý kousíček mého těla, ihned si vzpomenu na ni. Když se snažím zpětně si vybavit ten sen, vzpomínám si pouze na střípky událostí. Pouze na lechtivé úseky:
Její rty... tak hebké, tak smyslné. Už jen jejich dotyk v člověku rozpálí neuhasitelnou vášeň a poblázní hlavu. Jejich dotek byl tak jemný a přece silně emotivní. Její mrštný jazýček byl nepolapitelný a přece vášnivě horký. Její polibek... ach ten polibek... taková slast nelze popsat, musí se prožít.
Sním či bdím? napadlo mě. Když otevřu pomalu oči, oslepí mě jasné sluníčko a připomene mi, kde jsem. Usměji se a zjistím, že snění je mnohem příjemnější... opět zavřu oči:
Šeptala mi do ouška: "Miluji tě". Dvě prostá slovíčka, člověk by si až řekl, že je zná ve všech podobách a intonacích. Ve všech významech a použitích, ale z jejích úst... dostávaly nový rozměr. Zněly tak krásně, tak zpěvně, úplně omamovaly. Ach ano, víly mají mocný hlas a já jen zavřel oči a opět se chtivě přisál na její hebké rty. Pořád jsem neměl dost, líbal jsem ji... dlouho, dlouho... ona mě objala kolem krku, usmála se a...
"Zdravím, pane Dagonathe", oplatil jsem mu pozdrav. "Nejspíše se představovat nemusím, jak vidím, vy mě znáte. Ovšem já vás ne. Obvykle se setkávám s opačnými situacemi, což mě nyní dosti znepokojuje", pravil jsem rozvážně.
Dagonath se jen samolibě usmál a pravil: "To vás zcela chápu, Calente, ovšem moje, ehm... profese vyžaduje právě fakt znát a nebýt znám. Asi víte, co tím myslím".
"Jistě", pravil jsem pomalu. Dagonath se opět usmál a pokračoval ve svém monologu... měl jsem každou chvílí větší pocit, že si tady se mnou někdo ošklivě hraje.
"Víte", začal opatrně: "sleduji vás už delší dobu, vím kam míříte a co hledáte. A také vím, že jste u konce své cesty. Ne, nemusíte se namáhat, opravdu vám nemohu říci, kdo jsem a co dělám. Musíte pochopit, že existují rozličné profese a poslání". Přitom slově se usmál a já zpozoroval že ta skupinka vzadu, včetně hostinského z něj mají posvátnou úctu. Dagonath na mě upřeně hleděl.
"Hmmm", přemýšlel jsem. "Dejme tomu, že o mně víte mnohé. To je sice pěkné, ale pochybuji že jste ke mě přišel jenom kvůli tomu, aby jste se se mnou podělil o tu skvělou novinu".
"Jistěže", přitakal Dagonath, " mám své rozkazy, naštěstí pro vás, vám osobně dosti pomůžou. Jednoduše vás zítra doprovodím na místo, které hledáte, to je vše".
Moc se mi to nelíbilo. Mohl jsem odmítnout, v té situaci by to bylo asi nejlepší, co jsem mohl udělat. Ne, měl jsem to udělat! Teď už mi zbývá jenom přemýšlet, proč jsem na jeho nabídku přikývl, proč jsem mu dovolil zamířit ke konci mé pouti se mnou a proč jsem nechal osud plynout tak, jak plynul. Nebo to nešlo změnit?
Byl to jen sen, rozplynul se jako kapička vody na vyprahlé půdě... nic po něm nezbylo... jenom pocit. Vstal jsem a protáhl se. "Kdy ji znovu uzřím?" vrtlo mi hlavou a podíval jsem se na slunce. Zrovna zapadalo a já si uvědomil, jak dlouho jsem ležel v trávě. Celé okolí bylo zalité červánky, listy stromů rudly pod sluneční září a vypadaly, jakoby hořely vnitřním plamenem. Bylo to krásné, hluboké, poetické... vzal jsem loutnu, která ležela vedle mě a najednou mě samy od sebe začaly napadat rýmy. V té překrásné krajině se schovávaly za každým keřem, proplouvaly každým nádechem a objevovaly se za každým stéblem. Bohužel mě čekala jiná cesta. Cesta dlouhá, cesta bez poezie, cesta služby. S nechutí jsem si oprášil kabát a vyšel vstříc osudu, který mě konečně dohonil, avšak sám jsem si dal slib, že se sem jednou vrátím... alespoň naposledy.
Vedl jsem toho muže, který se nazývá Dagonath, přímou cestou. Vedl jsem ho krajinou mně dobře známou a on ani jednou nepromluvil. Přecházel jsem to bez větší pozornosti a měl před sebou jen svůj cíl. Její strom. Strom Lavleth, strom, ve které žije její duše. Věděl jsem, že jí po těch létech opět spatřím, věděl jsem, že ona neumírá, dokud neumře její strom a že on žije staletí. Byl jsem napjatý očekáváním. Míjel jsem známé bystřiny, známé lučiny a majestátné kopce. Vracel jsem se domů...
Když jsem byl skoro u cíle, napadlo mě, že jsem jí ani jednou nepolíbil, ani jednou jsem jí neřekl, že jí miluji... proč? Proč mě tato myšlenka dohoní teprve na kraji pouti, když celá ta léta zůstávala zašitá někde hluboko ve mně a netrýznila můj už tak velký žal? Snažil jsem se ji setřást, ale nešlo to.... pak ke mně přistoupil Dagonath, položil mi ruku na rameno a poprosil, ať pokračujeme. Najednou jsem si uvědomil, že stojím na místě. Pomalu jsem vykročil opět kupředu a uvědomil si ještě jednu věc... ta myšlenka mě pozvolna opouštěla. Jsem u cíle. Cestou jsem si zpětně přemílal otázku kdo je Dagonath a proč se mnou kráčí. Neptal jsem se ho, asi proto, že mi připomínal sama sebe v mladších letech. Člověka prostoduchého, nerozvážného, leč člověka na pouti a s posláním. Já už dávno žádný cíl neměl... kromě jediného.
Když jsem dorazil na to místo, myslel jsem, že sním. Nemohl jsem tomu uvěřit. Ne, byl to sen, musí to být sen! Obrátil jsem se na Dagonatha v domnění, že mě probudí, zbaví mě těch muk, na kterých mi spočinul pohled. Ale on jen stál a jemně se usmíval. Když jsem se otočil podruhé, viděl jsem to samé, ta bolest se nedala popsat, ty roky.... celé ty roky. Proč? Ta jediná otázka mi vrtala hlavou.... zabořil jsem hlavu do hlíny a pomalu umíral.... žalem. Dagonatha jsem slyšel už jenom z veliké dálky: „Každý máme svoje poslání... říkal jsem vám to. Existují rozličné profese.“ Nechal mě tam na palouku, věděl že umřu. Věděl, že se nedokážu potřetí podívat. Na její strom, na její mrtvý strom.
Věnování: Všem těm, co ztratili svou lásku a všem těm, kteří milují….
Diskuze
Hned v pár úvodních souvětích jsem se div nechytala za hlavu. Důvod? Autor (anari) rozkouskoval dlouhé souvětí popisující krajinu přibližně do tří kratších bez spojovacích výrazů, přičemž v následujících minimálně třech větách (po těch jsem hned začala psát kritiku, abych nezapoměla) užije pokaždé spojku "a", byť uvnitř věty. Synonyma a obměna slov je těžká kategorie, ale **mrk** existuje kniha s názvem "Slovník synonym". Nevím, jestli se vztahuje i na spojky, ale určitě pokud se přehází pořadí slov vě větě či trochu i význam, jiná spojka se najde. Tento jev se opakuje i u "ale" --> i v celém prvním odstavci. Pokud by to nemělo stačit, "a" se vyskytuje v jednom souvětí hned 3x.
(Příklad)
Pousmál jsem se nad tou okolností a pohlédl na své prosté oblečení, které sestávalo z černé košile a kalhot, zašlých, leč pevných kožených bot, poutnického pláště a velkého vaku, který také pamatoval svá léta.
Pokusím se pro předvedení převést větu podle svých představ.
(Příklad)
Pousmál jsem se nad tou okolností a pohlédl na své prosté oblečení, které sestávalo z černé košile, kalhot, zašlých, leč pevných kožených bot, poutnického pláště a velkého vaku, který také pamatoval svá léta.
Chceme-li se ještě vyhnout opakování slova "který" v různých tvarech, můžeme je nahradit buď 1) slovem "sestávající" či 2)"pamatujícího". Zdá-li se souvětí táhle, doporučuji jej rozdělit do několika vět.
Gramatiku již podrobněji dále nebudu rozebírat a raději shrnu své celkové dojmy.
- Neužívání synonym a časté opakování jmen, které by se dalo nahradit třeba zájmeny
- Často by bylo lepší větu rozdělit než doprostřed vkládat pár teček
Suma sumárum, nebylo by to špatn, vynechám-li gramatickou stránku věci, ale chyby jmenované ostatními, týkající se děje nepromíjím. Ani konec mne nijak neuchvátil, podprůměrné.
Děkuji Crazy... budu se snažit do dějů lépe vtrhnout... Jak sami v Pevnosti raddily pisálkům, povídka/knížka, má zaujmout od první věty. To by jsem se měl... naučit :o)
Mě se to náhodou líbí. Na pět hvězdiček to sice není (samozřjemě, že jsou lepší díla), ale zas bych to neodsoudila jen dvěma hvězdičkama. Vyzařuje na mě z toho bolest, utrpení, láska, zklamání a naděje. Určitě bych anariona pochválila, že se nebál to napsat a dát tím najevo svoje pocity; takže anarione, chválím =o). Možná místy trochu zmatené...přiznám se, začínala sem to číst asi 5x, ale pokaždé sem se dostala jen k pár řádkům, pak mě to nějak přestalo bavit...ale nakonec sem přečetla všech 106 řádků (+ anotace, tj. 107). Ze začátku trochu nezáživný, ale přecejen, nějak nás autor do děje uvést musel. Po pár nezáživných řádcích velice emotivní. Líbilo se mi to.
Ač to tak možná zpočátku nevypadalo, já anariona chápu. Nač jen přetvářky a čirá fantazie? Anarion smíchal fantazii, písařský um a vlastní myšlenky dohromady.
V tomto ohledu jej naprosto chápu a respaktuji. Do toho prostě mluvit nebudu. Na to mám dobrou duši i dobré srdce.
Přesto nám tu stále zůstává otázka: kdo je ON a proč to udělal? Avšak povídka již jednou uveřejněna je, příště se snad autor odprostí od podobných nejasností :-)
Budu muset s pravdou ven:
Povídku jsem psal z pocitu, z osobního uvolnění, něco ve tmě dřímalo a muselo to ven. V tomto znění, v této podobě... trošku to zacloumalo mojí obvyklou tvorbou, ale snad se už břehy uklidnily. Tou povídkou jsem si chtěl udělat definitivní tečku za jedním svím vztahem, *což samozřejmě z povídky nikdo nevyčte* :o)
Sám Tobša mě v MS upozorňoval na postavu Dagonatha. Že je taková divná, moc tam nesedí a vůbec, že je potřeba více ho prokreslit. Já jsem povídku poslal takovou, jaká je, musel jsem. Chtěl jsem navodit nechutnou otázkou proč a co a jak.... nechápavost.
Ta nechápavost hrála při psaní povídky velkou roli a já jí chtěl otisknout sem. Ano, možná jsem to neměl psát takto, přepsat to, berte to jako pokus, chorý záchvěv lidské mysli. Další díla budou od toho nepěkného tajemství a otázek, které nám začali lézt krkem odproštěny :o)
Tedy shrnutí:
Povídka má slabé články, jsem si jich vědom, hodnocení beru takové, jaké je. Je správné :o)
s úctou
anarion
Ps. Kdo je Dagonath? Nechtěl jsem to říci, já vlastně ani sám nechtěl vymýšlet kdo to je... důležité byli skutky a slova... ano, byli chaotické.
Byl to někdo, kdo se chtěl pomstít, kdo sbírá žal druhých, kdo má v ruce seznam a odškrtává jména. někdo ve službách, ne, není silný. Nemáchá mečem, nevládne magií, jen ví co a kdy má dělat. Proč jsem tu postavu napsal zrovna takto... to by jsem si radši nechal pro sebe. Nemějte mi to za zlé :)
Jistě jsem vycítil auru smutku a zároveň romantiky - to zapříčilo to bardovo snění. To umíš dobře nastínit.
Problém spočívá ovšem v hlavní zápletce, která není dost dobře vysvětlena. Obsahuje pár určitých nejasností, což, bohužel, ani tak nepřivodí tajemnou atmosféru, jako spíše zklamání ze strany čtenářů.
Stačilo by vysvětlit pár nejasností, čímž bys důrazně poukázal na úhlavní zápletku, a bylo by to. Jaké? Kvalitní. A kdybys vložil do příběhu trochu více akce a napětí, snad by se dalo přemýšlet i o špičkové práci.
Stojím si za svým hodnocením, avšak pamatuj na to, že já Ti věřím. Stojím za Tebou a podporuji Tě ve Tvé kreativitě.
Brzy jistě přijde zlom a nadprůměrná díla se přemění ve kvalitnější.
Ahoj, autore:-)
Tvoje povídka na mě působí jako pokus o navození smutné atmosféry. I takové vlastně primárně bezdějové povídka mají svoji budoucnost, musí se však držet určitého rámce a tedy i omezení. Pokud to mělo být pouze navození smutku, mělo by tam být víc přemýšlení, víc dumání, víc jakýchsi vnitřních monologů... a mnohem méně děje. Přijde mi, že když jsi to psal, do samotného konce ses nemohl rozhodnut, jestli z toho uděláš akčňák nebo ne. Tahle nerozhodnost je v díle vidět a jejím výsledkem je jakýsi mezistupeň, který v člověku nenaodí ani tu pravou atmosféru (protože ta je kažená třeba popisem hospody, chlápky, kteří se na hrdinu domlouvají) ani si nemůže pořádně užít příběh, protože ten je zase zničený příliš rozvláčnými popisy krajiny, příliš mnoha vsuvkami.
Podle mého by mohla povídka dopadnout mnohem lépe, kdyby jsi se zaměřil na jeden aspekt... prostě jenom ceestu k mrtvému stromu, bez nějakých cizích postav a zastaveních v hospodě, prostě jenom jakési nostalgické vzpomínání, které by bylo podpořeno popisem krajiny.
Protože jsi se ale zabýval také dějem, moje kritika se bude také zabývat logickými chybami příběhu. Jak už Lyrie psala, to, kde povídka začíná, je divný... ale budiž. Co mě se nelíbilo, byl rozhovor Dagonatha s Calentem. Nebudu opakovat chyby už řečené, ale mě se nelíbilo, že nejdřív to vypadá, že Calent to místo hledá, tedy neví, kde přesně je, na druhou stranu... při cestě je to on, kdo vede Dagonatha. To je poněkud divné a to, že hlavní hrdina si bere Dagonatha jen jako společníka ale ne jako průvodce, k čemuž by směřovala první věta, je pak totálně nesmyslné. Vysvětlení, že je to zkratkovité nic nemění na tom, že se postava zachovala natolik divně, že jí to nevěřím.
Jak už tu bylo řečeno přede mnou, postava dagonatha je vůbec celá divná. V jedné větě se zmiňuješ o jakési moci, kterou mají oba dva... pak to vypadá, že mají jakési podobné povolání. Mě napadli špioni a vrazi... pak ale s touto skutečností už nějak nepracuješ a stává se jakousi slepou uličkou, stejně jako ti týpaci, kteří se chystali hrdinu napadnout.
zajímalo by mě, jestli máš ty vůbec tušení, kdo to Dagonath je. Čtenář si může domýšlet ledaccos, ty bys však měl mít jasno. Stručná charakteristika Dagonatha - vypadá jako Aragorn, ve vesnoci je známý a každý tam z něj má úctu a strach, má jakési povolání podobné povolání Calenta, ať je to, co je to. Navíc Calentovi připomíná sebe sama kdysi, naivního, nerozvážného (to netuším, kde na to přišel)... Anarione, nemusíš nám to prozradit, ale zajímalo by mě, jestli ty víš kdo to je... nebo jestli ses do toho zamotal trochu i ty sám.
Chyby v příběhu jsou a je mi líto, že ti je nikdo neopravil v moudré sově. Co mě trochu zkazilo počtení byla věta "Na tom holém pahorku, lehce zasněženém bílým sametem, jsem uviděl mrtvý kmen stromu." Možná jsem hnidopich, ale když je pahorek holý, není na něm nic... je prostě holý. Musíš tam dát "téměř holý":-)
Jinak mi přijde, že se tvoje práce časem zlepšuje. Zatím tě narozdíl od ostatních nepovažuji za vypsaného... občas to hraní se slovíčky působí těžkopádně:-)... ale zlepšuješ se:-)
Ano, jsem si vědom Dagonatha a jeho podivném postoji v povídce... *asi to budu muset vysvětlit na konci diskuse*
Lyrie: Tobě prostě nemám co vytknout... napsal jsem dílko nejlépe jak jsem ho dovedl napsat... kontroloval jsem si ho a poslal do MS. Moje dílka budou teď možná horší, ale nehodlám od teď s nimi otravovat nevinné duše serveru, které mi dílko vyšperkují na takovou úroveň, na kterou zatím nemám a dávají si s tím velice práce, nemluvně o času. anarion se teď prostě snaží psát sám a učit se chybami... bohužel mu to nejde tak rychle a bude potřeba ještě pár povídek, než se to trošku zlepší. To je tak všechno na mou omluvu.
found, Falhir:
ano, jednalo se o můj rozmar opět do dílka dávat hodně tajemna a opět se mi to vymstilo. Ta záhada se velmi rychle přejedla a pak se z ní stalo nechtěnné sousto... i toho jsem si byl vědom, byl jsem upozorněn, leč jsem dílko poslal takové, jaké je.
Chtěl jsem pouze navodit neurčitý pocit a otázku proč. To bylo mím cílem, jestli se zdařil, kdo ví...
Dagonath v povídce vystupuje jako vedlejší postava.. která je ovšem trošku více prokreslená a na konci sehraje klíčovou sa přitom nepodstatnou roli... Polemizování barda proč ho nechal s ním jít jen ukazuje čtenáři že i hlavní hrdina může jednat zkratkovitě. Leč tohle dílko mělo pouze navodit atmosféru a pocit.... smutku Pokud tohle pocítil alespoň **malinko** jeden čtenář, jsem s povídkou plně spokojený.
s úctou
anari
Tak jsem tady já, aneb mé vyjádření.
Abych řekl pravdu, zpočátku jsem tušil zajímavý příběh, velice zajímavý. Cesta barda, krčma s trojící hrdlořezů, tajemný muž (mimochodem, to bafaní mi připomělo Aragorna)...
Bylo to nasáklé dobrodružstvím. Nabíralo to pěkných rozměrů, nicméně...
Já romantiku a jemnost nikomu neberu - sám jsem romantik -, leč jako dílo se mi to moc nezamlouvá. A proč? Odpověď je jednoduchá: obsah. Zkrátka a dobře - dílo je dá se říci v jistém smyslu prázdné.
Vypovídá o bardovi s duší romantika a snílka zároveň. Líčí jeho myšlenky a jeho snění. A snad by se dalo hovořit o slušné romantické povídce, kdyby se tam nevplížil onen "tajemný".
Vůbec by příběhu neuškodilo, kdybys alespoň letmo popsal Dagonatha a hlavně - důvod jeho počínání.
Dvakrát se zmínil o své nejasné profesi, řekl i, že má svůj jasně daný úkol: dovést Calenta ke stromu.
Ale my, čtenáři, vlastně vůbec nemáme tušení, proč je tomu tak.
1) Z jakého důvodu chce - nebo musí - doprovodit barda na jeho cestě?
2) --> a proč ho má tedy za úkol natolik zarmoutit, že to přivodí bardovi smrt žalem. A kdo by chtěl něco takového provést zrovna bardovi.
3) Jak je možné, že "tajemný" zdá Calenta, přičemž bard nezná jeho? Ano, jeho jméno si Dagonath může vcelku snadno zjistit, avšak když má on - či nějaký jeho nadřízený - nějaké spory s bardem, musí jej přeci bard alespoň letmo znát...
A tak se nám tu vyrýsovalo pár nejasností, které poněkud kazí původní směr a nádech povídky.
Ovšem zpracování je velmi dobré, opět jsi nám dokázal, anarione, že umíš psát. Dávám tedy 3*
*skapla slza a pak druha, na zem vedle sveho druha*
Dilo je krasne vedene autorovou spisovatelsky vypsanou rukou, emotivni situace zrusne popsany, bohuzel ze sveho hlediska nemohu hodnotit gramatickou stranku, sam v nejsem prebornikem. Pribeh je pro divaka podan zajimavou formou, ale porad nechapu co mel za cil Dagonath, protoze jestli to byla nejaka smrt nebo pomocnik proc se u nej objevil az kus pred jeho cilem a proc jej doprovazel, proc na nej nepockal az na miste, nejak mi neni jasna jeho uloha... Vubec netusim jak mu treba pomohl, ja osobne pokud bych sel za divkou(ciste teoreticky) bych byl radeji sam... a pokud bych mel nejakou zlou predtuchu tak nejspise taky. Myslim ze nedonmysleny charakter teto postavy strhava slibny potencial dila...
Suma sumarum, dilo se mi zda po slohove strance veci povedene, nehodnotim gramatiku, pac se na ni radsi nedivam, abych se neztrapnil no a z hlediska divaka mi to prijde taktez dobre, davam vysoko 4*.
abbe