Už zase!
| Autor: | prokletý Dilvish |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 21 |
"Bene!"
Benedikt zvedl unavené oči od prachu země, který upřeně sledoval. Kdo to... Aha. Michael sem běží, asi nějaké zprávy ohledně výsledku bitvy. "Tady sedím, Michaeli, pojď sem. Co mi chceš?"
Příchozí muž trochu kulhal na levou nohu, ale to tu nebylo vůbec nic neobvyklého. Když byl potom skoro u něj, všiml si Benedikt, že má utlou levici v lokti - také nic neobvyklého.
"Bene, dorazil posel od Jiřího, musíme vyrazit." Vyhrhkl udýchaný Michael.
Tvář Benedikta se ihned zkřivila odporem. "Ani náhodou!"
"Bene..."
"Právě jsme dobojovali bitvu!"
"Bene..."
"Ještě ani nejsou ošetření ranění."
"Bene..."
"Jiří přece ví, že jsme se tu měli zdržet nejmíň dva dny! To máme ještě čtyři hodiny..."
"Ale Bene..."
"Mlč, sakra, Michaeli! Budeme spát! Dnes každý muž i žena spí hodinku a půl blaženého spánku!"
Teď už se Michael neudržel a vyštěkl na svého velitele. "Má se střetnout s generálem Zradou!"
Celých dvacet sekund byli oba muži zticha, slyšet bylo jen naříkání raněných, které kolem sbírali ti méně poznamenaní právě skončenou bitvou.
"Vyrazíme." Když to říkal, stál už na nohou a znovu držel v rukou meč, který po bitvě zabodnul do prokleté země.
Velitelův hlas zněl opravdu zlomeně, jako sotva znatelný chrapot, oproti hlasu Benedikta, jak si jej ještě Michael pamatoval. Ale válka změnila každého. Bez výjimky. S tím nic nenadělá nikdo...
Během hodiny se celý pluk vydal pěšmo na sever, zranění nezranění, každý po svých. Jenom nejhorší případy podpírali svěžejší kamarádi. Šli pěšky, jako už spousty let... Kdysi létali, ale to dávno není možné, nepřítel se zaměřil na jejich křídla hned od začátku války. Jsou zranitelná, ale v počátcích jim vyhrálo jejich dobré využití několik bitev.
Jak tak přemýšlel, šlapal Michael vedle Benedikta v čele průvodu.
"Bene?" Promluvil náhle do ticha mezi nimi.
Benedikt zabručel něco neutrálního v odpověď.
"Nevíš, jak dlouho už chodíme do bitev pěšmo?"
"Jistěže to vím. Je to přesně sto čtyřicet dva let a sedmdesát jedna dní, co nám pochcípali poslední koně."
"Ty odpočítáváš uplně všechno?" Michael samozřejmě tušil, že to bude vědět, ale stejně ho to děsilo.
"Všechno." Přikývnul v odpověď velitel.
Chvíli šli dál tiše, tak jako ostatní vojáci, než Benedikt promluvil znovu.
"Taky je to přesně dvacet jedna let a osmdesát čtyři dny od posledního spánku, ta zpáva o dnešním přesunu mě opravdu zklamala."
"Pamatuju časy, kdy se spánek považoval za ztrátu času a nespali jsme dobrovolně celé eóny věků." Poznamenal kysele Michael v odpověď.
"To já si sice pamatuju jako fakt, ale vnímám to jako život někoho jiného, příteli, nedokážu se vžít do těch krásných dnů z minulosti..."
Kdyby to tak měl jenom Ben, pomyslel si Michael smutně. Celá armáda je k pláči. Vždyť nikdo z nich nebyl kdysi válečníkem. Jak byl tehdy naivní, když si jako mladíček myslel, že věštby o velké válce jsou jenom bláboly, a že jemu se nemůže stát, aby se učil zacházet se zbraní.
Krátký pohled na pahýl vlastní ruky v něm vyvolal pocit jako po vyslechnutí nevydařeného vtipu.
A takové myšlenky se každý den honily hlavou každému členovi pluku. Včetně slavného Benedikta, velkého taktika a šermíře.
Měli bychom to vzdát, vždyť už nemáme nejmenší naději! Ukončíme to nekonečné utrpení, necháme zlo zvítězit. Stejně už vyhrálo před lety...
Každá další bitva je jenom jako výsměch osudu.
Nahlas ale neřekl nic. Jenom šlapal bolavýma nohama škváru spáleného světa.
Další tři dny šlapala armáda bez jediného zastavení, jídla, pití, odpočinku nebo snad slíbeného spánku. Přirozeně nepotkali ani živáčka, ani rostlinku, dokonce ani mrchožrouty.
Už ani ti nemají co žrát, všechno pohltí zlo dřív, než to stihne padnout mrtvé na zem, blesklo Benediktovi hlavou.
Ještě nějakých dvacet kilometrů... Měl by rozdát rozkazy, cítí tázavé pohledy Michaela i ostatních důstojníků.
"Ponesu korouhev." Prohlásil tiše.
"Bene, co to říkáš?" Michael snad ani nerozuměl slovům, nebo jím spíše rozumět nechtěl.
"Ponesu korouhev, jsem velitelem pluku sto sedmdesát let a sto dva dny, neodvažuj se mě zrazovat od úmyslu, příteli."
"Budu ti dělat eskortu."
Dále nebylo slov třeba, všichni pochopili. Bleskově se rozhodli, kdo bude vést bitvu, a nechali Benedikta přemýšlet v klidu. Michael také ohleduplně mlčel.
******
Průvod Benediktových potrhaných vojáků se blížil k planině, na které tábořil pluk samotného Drakobijce. Na první pohled už z dálky bylo vidět, že se dostali do pasti. Byli dokonale obklíčeni asi pětinásobnou přesilou... Posily se budou muset dovnitř prosekat zástupy bídných, aby Jiřímu pomohli.
Benedikt třímal v rukou těžkou obrovskou korouhev, pýchu jeho armády. Byla poslední svého druhu... Všechny svaté armády už o ně přišly, tyhle si donesli z domova kdysi na začátku války.
Jéj, to byly časy! Nasedl tehdy odhodlaně na koně, zvedl meč do vzduchu a rozjel se bez ohlížení z domova. Pln odhodlání a přesvědčen o výhře.
Byl jsem to ale hlupák, nadal si v duchu sám. A stále asi jsem, nést se s tím krámem namísto boje...
******
Další salva.
Další mrtví spolubojovníci.
Benedikt odhadoval, že budou ještě dvě salvy šípů, než dojde ke kontaktu armád. Když se zvedlo další mračno šípů, přikrčil se za velký štít, který nesl pro ně pro oba Michael.
"Dnes nesmíš umřít, Bene."
"Já vím, dnes ne... Ostatně, neumřel jsem skoro rok, kamaráde."
"Jenže ještě nikdy si při tom nenesl korouhev. Poslyš, proč jsme ten starej krám vůbec vytáhli? Vždyť nám ho mohou sebrat, měl zůstat v astrálnu!"
Benedikt chtěl něco odpovědět, ale místo toho se znovu přikrčil, aby uhnul šípům.
Několik z nich jej tentokrát zasáhlo. "Hmm... zase probodaná křídla, u Leviathanova ocasu!"
"Máš, cos chtěl, s tím krámem nad sebou vypadáš, jako bys měl nad sebou šipku s nápisem 'zabte mě všichni hned'."
"Už celé dekády bojujeme jako krysy, bez elegance a cti... vždyť děláme sami sobě ostudu!"
"A proto nás necháš prohrát bitvu?"
"Zvládnou to i beze mě..."
Rozhovor byl u konce, skupina okolo Benedikta se střetla s prvnímy pekelníky. Byli to sice jenom podřadní démoni, ale na řeči tak jako tak už nebyl čas...
******
Už stáli jenom oni dva, Michael a Benedikt. Nepřátelé je dokonale odřízli od zbytku armády... Alespoň, že Jiřímu se zatím dařilo držet pozice. Benediktovy jednotky na tom sice byly hůře, ale ještě neprohrály. Což se nedalo říct o vlajkonoši a jeho družině.
Ze všech stran na ně dva doráželi ti nejhorší z nejhorších nepřátel - zběhové jejich vlastní krve. Zbabělci, kteří padli, aby tak zůstali na vítězné straně spíše, než aby zůstali tím, čím byli.
Jeden z těchto černých andělů bodl Benedikta obouručním mečem do zad, přesně mezi křídla, až hrot vyjel z jeho opancéřovaného břicha.
Chvilku byla všude jenom tma... a bolest.
Když tu Benedikt otevřel oči zalité slzami agonie, kterou stále ještě cítil.
Byl už zase doma, pomyslel si velmi trpce.
Byl v Ráji.
Byl na místě, kde tlelo spáleniště a smrděla síra... jenom očazený pobořený mramor dokazoval, že tu kdy bylo něco víc.
Benedikt po pár minutách sebral odvahu... Má nová funkční a dokonce ještě bílá křídla, může letět. Válka volá...
Musím tam jít.
...už zase!
Za branou do Ráje už čekal Michael a ostatní, Benedikt se jim ani neodvážil podívat do tváře.
Stejně se nemůže vzdát, i když by tolik chtěl. Musí bojovat.
Už zase...
Diskuze
Dobré téma, dobrý nápad, dobrá povídka. Jen bych více využila popisů, které vtáhnou do hloubky a podstaty děje, přikrášlí či zhorší prožitek, podle toho, jak je potřeba, především však v počátku povídky. Přímé věty se doporučují, to ano, ale právě v tom počátku, kdy mě to má oslovit, pohltit,.. mi to přijde bez popisů strohé.
Jinak ti ale přeji mnoho zdaru, stejně tak, jako všichni přede mnou.
Tahle povídka byla skutečně povedená. Už od začátku je jasné, že hlavní hrdinové nejsou jen tak obyčejní lidé, ale teprve až ke konci zjišťujeme, jak to vlastně všechno je. V podstatě je to starý námět souboje Dobra se Zlem, ale pojaté zcela jinak - originálně.
Co se mi vůbec na celém příběhů líbí, je atmosféra... trocha temnoty, bezmoci a beznaděje... celé to působí tak nějak ponuře.
Jen tak dál
Samantha
Tak jsem na to koukal.. Povídka je opravdu smutná, tak jak se hodí do hřbitova. To, že si drželi pořád tu korouhev bych řekl, že pro Benedikta opravdu hodně znamenalo, ale Michael tím opravdu docela opovrhoval. To je menší chybka..
Pak mi trošku vadilo, že tam není více popsané někde jak psychicky trpěl ten Michael. Ale uznávám, že je to tam v té střední pasáži..
Jinak povídka byla dosti dobrá, jen napoprvé trošku zmatená. hnedka ale jaak jsem si uvědomil, co se tam odehrává, tak už to bylo v pohodě... Pěkné.
Tohle se mi opravdu líbilo. Nevím, nakolik je Dilvish v reálném světě obklopen temnotou a nakolik dokáže ždímat svou fantasii, ale jak téma, tak zpracování se povedlo. Také oceňuji jména. Četl jsem jedním dechem, a přestože jsem tušil, k jakému nevyhnutelnému závěru se děj řítí, bavilo mě to a příběh jsem si neobvykle silně vizualizoval.
Na druhou stranu mi trochu nesedí patos v chování hrdinů, přece jen ten anděl připouští, že upustili od svého kdysi slavného stylu, tak co tak najednou výrazná změna? (korouhev atd.) Název mě nezaujal, přijde mi na toto dílo moc lehký, prostě se jen zase umře, máme padla a zítra znovu na šichtu... Právě to mi možná přijde pro andělsky vznešenou bytost nepatřičné.
Proč se Michael nemůže vzdát a musí dál bojovat? Vždyť pokud to dobře chápu tak ostatní andělé (ti padlí) to klidně udělali.
Poslyš, proč jsme ten starej krám vůbec vytáhli? Vždyť nám ho mohou sebrat, měl zůstat v astrálnu!"
- nelíbí se mi, jak mluví o korouhvi, zvlášť když je poslední svého druhu
- výraz "astrálno" mi do atmosféry díla (mimochodem vynikající) vůbec nesedí
Závěrem ovšem musím říci, že Dilvish píše proklatě dobře, už se těším na jeho další příspěvek.
S úctou Shadowmage
Myslím, že Tě chápu, Rigure.
Krteček:
S tou dámou češtinou si teda netykám, okázale jí vykám, nebo jí nadávám, ale netykáme si :)
Jen už sem si sehnal lidi na korekci děl, což je změna oproti mým básním dříve, kde sem spoléhal na svoje střílení od boku.
A pokud tam vidíš naději, nebudu Ti ji brát. Ona tam nesporně je, jen záleží na tom, jak moc rozlišuje čtenář naději od beznaděje.
Ehm...asi jsem neřekl vše tak šťastně, jak bych chtěl a jsem si toho vědom. Neříkám, že se mi povídka nezavděčila nebo nelíbila (možná jsem to řekl, ale pak se omlouvám, protože to nebylo tak úplně chtěně)... U mě jde o to, že mě pocity v ní skryté nezasáhly tak, jak by asi měly, jak bylo záměrem.
Jinak krom té "víry v lepší zítřky" souhlasím s tím co řekl Krtecek, opravdu se v tom skrývá spousta "Dilvishovských" témat... Možná právě to je to co jsem myslel tím "zajídáním se spáleného ráje"... možná jsem jednal ukvapeně když jsem to psal, protože s každým dalším přečtením toho do sebe natáhnu trochu víc...
Stejně tak jsem asi přehnal slovo přehršle co se týče povídek o andělech. Ale je pravdou, že za prázdniny jsem alespoň čtyři takové přečetl (dobu předtím nepočítám)... na druhou stranu obvykle mi žádné klišé nevadí, takže vlastně ani nevím čím to...
No celkově jsem se ale chtěl ohradit proti vyjádření, že se mi povídka nezavděčila nebo že se mi nelíbila. Není to pravda, potom bych nehodnotil jak jsem hodnotil. Jen mi prostě nedala vše co mohla...jak už jsem říkal.
Svůj názor příliš neměním, nemám žádný veliký důvod. Jen bych chtěl, abys věděl, že přesto jak to předtím asi vyznělo negativně, se mi dílko líbí…
Rigur
1.) Ale to jsi pochopil zcela přesně - já se nebudu rozepisovat, protože nemám žádné výhrady.
Krtecek:
Měl bych dvě výtky:
1.)"Dilvish si s češtinou zjevně tyká, dobře tak." - Vždy jsem si myslel, že se tento výraz užívá, když někdo češtině rozumí a má ji rád...
2.) "Odvíjí se tu spousta "Dilvishovských" témat - marnost, beznaděj, utrpení. A víra v lepší zítřky." - Znám Dilvu, myslím, dobře a nepamatuju se, že by naděje a víra s ním měla něco společného.
Ale to byly jen takové šťourance.
Povídka se mi narozdíl od Rigura zavděčila. Líbí se mi, pD zaexperimentoval s prózou, a IMHO se mu zadařilo.
O pravopisu a stylistice se tady nebudu rozepisovat. Dilvish si s češtinou zjevně tyká, dobře tak. S ohledem na časté pobyty v MS se mi chce zvolat "Jen houšť a větší kapky!"
K obsahu:
Odvíjí se tu spousta "Dilvishovských" témat - marnost, beznaděj, utrpení. A víra v lepší zítřky. Víra, pro kterou se musí bojovat.
Ano. "Už zase!" mě oslovilo. Ač mě název zprvu zanechal chladným, dílo jsem si přečetl. Nelituji. Ale sem zamíří má jediná výtka - příště zkus nějaký "chytlavější" název.
"Spálený ráj" pochází pravděpodobně ze statusu na icq, neb jsem tak nazval svoji náladu... a zároveň z mé nejnovější básničky. Nicméně, tu pravděpodobně nikdo z Vás nečetl, na serveru není k nalezení. A hlavně, nemá toho moc společného s touto povídkou.
Co mám Rigurovi říct? Nedokáži ovlivnit, jak dílo na koho působí... A nikdy sem se nedokázal zavděčit všem.
Jen by mě zajímalo, kde ty povídky bereš. Já osobně sem nikdy povídku o andělech nečetl, dokonce ani kyberpunková sci-fi s názvem Angel nakonec nebyla o andělovi...