Hřbitov

Den zpátky Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 17

Nebýt jednoho fatálního omylu, byl by tento den připomínán jako den, kdy se osvobodili Vlkohlavové. Předešlé měsíce byla rebelie plánována a dopodrobna připravována. Vše šlo hladce. Místo toho, aby však Vlkohlavové tento večer slavili znovunabytí dlouho ztracené otčiny, darovali jediným špatným rozhodnutím moment překvapení svým utiskovatelům, Haltékům.

Tím špatným rozhodnutím bylo, jak už tomu v našich dějinách bývá, rozhodnutí ušlechtilé. Když jeden haltécký gardián nahlédl do plánů připravované vzpoury a krátce nato byl zajat, nebyl okamžitě a bez milosti zabit, aby jeho duch spočinul v pokoji u našich nohou. Místo toho byl spoután a uvězněn. Z okovů i vězení však dokázal uniknout.

Protože Vlkohlav byl pro Haltéka symbolem nejen bestie, zvířete a otroka, ale také ukrutné síly a divokosti, Haltécká sněmovna se rozhodla nenechat nic náhodě. Jakmile se o plánech Vlkohlavů dozvěděla, sáhla po svých nejmocnějších zbraních.

Už několikrát za poslední roky se totiž stalo, že staletími prověření gardiáni zvítězili v bitvě jen s obtížemi, kvůli svým nízkým počtům. Při potlačování rozsáhlé rebelie mohutných a neohrožených Vlkohlavů taková situace hrozila více než kdy jindy a poprvé v historii našeho světa se mohlo stát, že by Haltékové byli dokonce poraženi.

Něco takového nemohli dopustit, neboť jen současná neporazitelnost jim zaručovala loajalitu ostatních ras v jejich područí. A právě proto neměli tuto rebelii potlačit gardiáni a chrliči, jak bylo dosud obvyklé, ale psiotechnici. Byla to naprosto nová, neokoukaná forma válečnictví. A Vlkohlavům nedávala mnoho šancí.

Nechápejte nás špatně. Může se zdát, že navzdory nám uložené nestrannosti stojíme v tomto vyprávění na straně Vlkohlavů. Že si přejeme, aby se byli osvobodili. Můžete se domnívat, že litujeme jejich ušlechtilosti v momentě nejvyššího ohrožení, ba že si dokonce přejeme, aby v tu chvíli byli nemilosrdní a zvěda popravili. Není tomu tak.

Je sice pravdou, že Haltékové se neštítili využívat všech surovin a prostředků, kterých se jim zamanulo, a chovali se velmi bezohledně jak k ostatním rasám, tak i k nám. To ale není nic, co bychom jim vyčítaly. Máme je stejně rády jako Vlkohlavy, jako kteroukoliv další civilizaci v tomto krásném a skomírajícím světě. Ale i když se snažíme sebevíc, nemůžeme nebýt posmutnělé nad výsledkem jejich milosrdnosti. Díky ní umíráme.

Mimoto, náš názor neměl vliv na to, co se dělo dál.

***

Jak některým z vás, kteří nás posloucháte, napovídá název, psiotechnici zakládali sílu svých jednotek na kombinaci vyspělé haltécké techniky a vlastní silné vůle. Její použití se dalo v některých případech považovat dokonce za druh magie, jakou běžně vládnou jen pralesní kmeny a nebešťané. Je nabíledni, že taková kombinace představovala pro primitivní válečníky Vlkohlavů hrozivé nebezpečí. Se sekerami a kladivy nelze vzdorovat neokrystalickým čepelím a pulzním puškám.

Přesto se Vlkohlavové pokusili. A bránili se opravdu statečně. Nad jejich touhou po svobodě jsme v tu chvíli uronily nejednu slzu. Bolelo nás sledovat, jak v zoufalém odporu vydechují naposledy. A musely jsme truchlit i nad promarněnými životy osmi psiotechniků, věrných do poslední chvíle.

Za dlouhé věky jsme viděly mnoho a podobnými slovy neplýtváme. Nebojíme se ale označit proběhlou událost za smutná jatka. Proti osmi mrtvým Haltékům shromaždili gardiáni po odpoledních bojích tisíce těl padlých Vlkohlavů.

Za jediné odpoledne, dílem jediné fatální chyby, téměř zanikl národ. Ale konec to nebyl.

***

K večeru rozhodli Haltékové o provedení preventivního opatření. Jejich logická úvaha spočívala v tom, že pokud se vzbouřili Vlkohlavové, mohou tak učinit i další národy, třeba i početnější a vyspělejší. Těm měla být výstrahou úplná anihilace Vlkohlavů. Neměly jsme z toho dobrý pocit, ale chápaly jsme je tehdy a chápeme je i v tuto chvíli.

Prostředkem k tomuto záměru se stal zvláštní obřad. Byla to další z neobvyklých haltéckých technologií, které dosud nebyly aplikovány. Ještě nyní se podivujeme tomu, v jaké rychlosti se Haltékové dobrali podobné vyspělosti na obou úrovních, duševní i materiální.

Smysl tkvěl v tom, že se pomocí svých psionických schopností napojili na mysl jednoho z Vlkohlavů a vzali si odtud potřebné informace. Pomocí své techniky pak upravenou informaci vypustili do sítě zvláštních a neobyčejně citlivých miniaturních vláken, která teprve nedávno objevili pod zemí.

Ta vlákna jsme byly my. My jsme byly pojítkem mezi planetou a vším živým, co na ní rostlo a dýchalo. Skrze ně se dalo vnímat cokoliv. Haltékové to nevěděli, ale nějakým způsobem správně vytušili, že se dá skrze tuto síť do biosféry planety vyslat takový signál, který Vlkohlavy zahubí.

Nechceme už zabředávat do dalších podrobností, neboť nás velmi bolí na to znovu pomyslet. Je hrozivé přihlížet vymírání druhů přirozenou cestou. Vidět ale jeho záměrné vyhlazení provedené prostřednictvím nás samých, to nás zraňuje a ničí.

Nejsme si tím zcela jisté, ale zřejmě právě v tento moment jsme se utvrdily, že slib nezasahovat do přirozeného vývoje v našem světě bychom raději nikdy nesložily.

***

Už na začátku jsme se zmínily, že umíráme. Není totiž možné nás donekonečna zneužívat a zároveň nás tím nezničit. A byla to právě haltécká anihilace Vlkohlavů, která způsobila náš rozklad v materiální sféře světa Pelés. Nevidíme to jako tragédii, neboť to prožíváme podruhé.

První svět jsme musely opustit krátce poté, co tehdejší civilizace vědomě zničila veškerá pouta mezi námi a planetou. Nevíme, proč dali ti lidé přednost tomu obývat neživý kámen před možností žít s námi v harmonii; jejich volba je ale nevratná.

Věříme, že až zcela zahyneme, získáme možnost stvořit třetí svět. Nejspíš to tak má být. Naše úloha je nám ale stále nejasná. Nevíme, kdo nám ji dal, proč tak učinil a zda činíme správně. Ale jak jsme již naznačily, slib nezasahovat do přirozeného dění tentokrát nesložíme.

Možná ale bylo jen dílem náhody či omylu, že jsme stvořily světy dva. Možná i my končíme. Víme jen málo. Ale jistě víme to, že se vše důležité brzy dovíme.

Protože my, Gaia, umíráme.

Diskuze

 Uživatel úrovně 8

anarion: Jiný je děj, jiná je forma, jiný je žánr, jiný je závěr, jiná je pointa, jiné je prostředí. Jiné je úplně všechno. Takže i kdyby to někomu Avatara připomínalo, na mě to neházejte. :-)


 Uživatel úrovně 8

Jenom k tomu vnímání Avatara. Jak tady padlo:

Sargold: Symbol planety-organismu je obecně známý a v mnoha příbězích využit (Nadace Asimova, Final Fantasy - Esence života ad.).


Barbar Cohen: "nastíněné" věci jsou opravdu velice, velice známé. Početná, bojovná rasa usilující o své zrovnoprávnění? Tyranská pokročilejší rasa? Styl totální války? Například myšlenku znásilňování země a jejích zdrojů rozvíjel i Sapkowského Zaklínač.

Prostě lidem to připomíná Avatara proto, že je to zrovna aktuální pararela k tomuhle tématu. Je nejvíc na očích a proto ta podobnost. To samé dokud Peter Jackson nezpopularizoval Pána Prstenů, napsat povídku o sličném, světlovlasém elfu lučištníkovy by klidně pro větší masu nebudilo takový klišoidní kýč, jak by tomu bylo dnes.

Napsat povídku, čistě povídku o zabijáku vlkodlaků, nebo upírů, lidi v tom budou vidět Zaklínače, Stmívání, Interwiev x upírem... prostě záleží na momentální módní vlně, na fanatysmu z médií apod.



Spíš tu jde o to že už někde v polovině povídce divák zjistí o co tak jako jde a jak povídka zkončí. Zjistí aktuální téma a nechá se jím dovléct až k závěru. Nechci říct že povídka byla stejně předvídatelná jako Avatar (ten byl jasnej od začátku), ale tak jak je povídka napsaná prostě Avatara připomíná a můžře být klidně v jiném světe, z jinýma rasama, s jinou kulturou i božstvem :)


 Uživatel úrovně 8

A kdo nechce, neodnese si z ničeho nic. Tak už to chodí, kapitáne Obviousi. :-)


 Uživatel úrovně 0

Lyrie, kdo chce, vezme si něco i ze septiku.


 Uživatel úrovně 8

Lyrie: @}->--


 Uživatel úrovně 0

Dílo je sice krátkým, ale zase ne nicneříkajícím popisem. Povídka to rozhodně není, snad pouze jakési nastínění určitého světa, které by si zasloužilo mnohem více pozornosti, než mu bylo autorem věnováno. Nicméně si zase nemyslím, že by popis byl tak nevýrazným, že by si čtenář ten svět nepředstavil. Zdá se mi, že jde o krátké zamyšlení světa (země, planety) coby živoucí bytosti, nad vlastním osudem, který vpravdě končí jako všechny osudy všech světů - neodvratně spěje ke svému zániku. Ať už v důsledku nejrůsnějších válek či vyčerpání nerostných surovin. Zároveň cítí přirozenou touhu v životě pokračovat, což se jí podaří. Možná na dlouho, možná do další války. Tak jako tak jednoho dne zanikne.

Napřed mi to připomínalo více než Avatar jakousi ekologickou agitku, potom mi došlo, že nešlo o nic jiného než o popis a přiblížení živého světa. U Nathaky toto není nic nového nebo převzatého nebo snad okopírovaného z vlny zájmu o 3D filmy, pokud si pamatuji, s živým Údolím jsem se setkala už u jeho Qen Tellaru.

Příliš jsme si zvykli na přehršle emocí, masové umírání, akce a zrychlené děje, povídky, kde se stále něco děje, proto nás (asi) zaskočil jednoduchý popis umírajícího světa. Mě také, přiznávám, ale neodsuzuji toto dílko, kdo chce, vezme si z něho co potřebuje, nebo kolem něho projde bez povšimnutí.


 Uživatel úrovně 8

Nechal jsem se zlákat trendem pravidlových rubrik, kterým jest psaní okleštěné a stručné. Zapomněl jsem, že literární rubriky fungují jinak. Bude chvíli trvat, než si zase zvyknu. Zkrátka, proti Zítřkově kritice nemám co namítnout.


 Uživatel úrovně 0

Dílo je krátkým a nicneříkajícím popisem, omlouvám se, že má kritika nebude příliš rozsáhlá a zřejmě ani konstruktivní, protože vydolovat něco z tohoto počinu nebo pro tento počin je zhola nemožné.

Mohl bych to brát jako reflexi určité nadzemské (či spíše "vzemské") síly, která truchlí nad strašně smutným osudem tolika různých zmařených životů a existencí, ale krom tohoto je dílo naprosto pusté a prázdné (a ani tohle není nijak převratná myšlenka, jedná se o variaci stokrát přežvýkaného tématu bez hlubší invence). Nevím, co autor čekal - napsat pár řádků o tom, jak jedna mecha-civilizace pase po ničení druhé bio-civilizace a naopak (zestručnění, které to ale vystihuje přesně) se dá dost těžko považovat za literární dílo.

V popisu (ani se neodvažuji použít označení "povídka") se vyskytuje velké množství autorských výtvorů (gardián, chrlič, psiotechnik, pulsní pušky, neokrystalické čepele), o kterých bych rád prohlásil, že budí alespoň úsměv - ale ani to u nich nehrozí. Jediné pole, kde se autor mohl alespoň trochu blýsknout - popsání fungování jednotlivých technologií nebo podrobnější popisy "tvorů" - tak zůstává nevyužito. Koncepce díla (líčení situace a událostí z pohledu "Gaiy") je tak autorovým schopnostem spíše na škodu.

Nudil jsem se od začátku do konce, výtvor nemohu považovat ani za vědecko-fantastický příběh - dílo je zkrátka jenom blábolení o prázdných věcech. Srovnávání s Avatarem či Final Fantasy (film) je na místě, Nathaka má bohužel smůlu, že myšlenkové vakuum jeho díla nevyrovnávají grafické orgie.

Pochválit mohu alespoň pravopis.


 Uživatel úrovně 8

Díky, founde, bratře, za tvé postřehy. :-)
Rozhodně věř tomu, že smrt Gaii považuju za dost klíčovou a dost hřbitovní. Jinak nemám co dodat, děkuji za vše.
Díky patří i Ascelle.


 Uživatel úrovně 0

Zdravím, Nathako, i zde.

Ze začátku jsem si říkal, že dílo je velmi povedené, poté, když jsem se začetl, trošku mi přišlo přehnaně zamotané na to, jak je krátké. Je to subjektivní, ale já mám radši, když kratší příběhy mají spíše děj, než (dá se snad říci) takovýto popis skutečnosti.

Co ze své hlavy ale nedostanu je to, že mi to přijde, že by to mělo být spíše než na hřbitově někde v článcích a esejích. Sice jsou tam náznaky zničení národa, zabití osmi psiotechniků nebo umírání posledních z Vlkohlavů, nejsilnější je ale zřejmě umírání matky Země - Gaiy. Přestože mi subjektivně přijde, že ten příběh je smutný, vidím v něm spíše něco, co je povznesené. Gaia umírá => všechny bytosti můžou žít dál a zároveň Gaia bude žít znovu při stvoření jiného světa. Takže mi zůstává jako jediné podstatné umírání to, že někteří zemřeli v bitvách, ale to mi až jako takový úžasný prvek nepřijde, ten, myslím si, je skoro všude, co není love-story nebo komerční zpracování příběhu, kde všichni přežijí.

Rozdělení na tři části se mi líbí. Druhou část ale nejsem moc schopný klasifikovat, jaké by měla mít téma - proč je oddělené např. od posledních dvou odstavců první části. Kdo ví, třeba mi něco uniká.

Uniká mi i (logická) myšlenka posledních dvou odstavců. Prakticky v celém příběhu se hovoří o tom, že Gaia umírá, přesto se objevuje nějaký náznak nejistoty toho, jak to bude dál, v posledním odstavci je to ale zase takové moc shrnující. Je mi jasné, že to není konečný soud, ale v poslední části je z pěti odstavců ve třech použito slovo "umíráme" a to se mi až tolik nelíbí, trošku mě to tahá za uši, když si tu část přečtu nahlas, jako kdybych omýlal dokola pořád to samé, jen jinými způsoby a pokaždé v tom přidal jednu informaci navíc a v posledním odstavci už žádnou informaci nedodal - což by se mi líbilo více v poezii, než v próze.

Po stránce jazykové nemám výtky. Snad jen slovo Psiotechnik mi přijde kostrbaté, ale tím neříkám, že to je špatně. Tuhle stránku vážně chválím.

Ich forma mi přijde v tomhle textu naprosto dokonalá.

Stejně hodontím i anotaci (leč do samétného textu nepatří).

To je vše, co se týče mé kritiky, dá-li se tomu tak říkat,
J. F.




Co se týče přirovnání k Avatarovi... podívejte se na Avatara ještě jednou, myslím, že přes podobnost Gaiy v tom není vůbec nic, co by se s ním shodovalo. Jestli tohle vychází z Avatara, tak já svůj nick získal při hodinách angličtiny...