Hřbitov

Když naděje umře dřív než já Hodnocení: Vítěz soutěže Vítěz ZD

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 20

„Věřím v sílu paže, v sílu meče; věřím v krev – temně rudou, když teče. Věřím v smrt.“ Posel Irmaidé, bohyně války

Probudil jsem se dusivým záchvatem kašle. Odplivnul jsem si na zem a rty otřel do rukávu haleny. Byla tma, venku šuměl déšť. Chvíli mi trvalo, než jsem našel svíci a křesadlo, pak se rozkomíhal neklidný plamínek a odhalil obrysy malého pokoje. Na zemi u postele byla krev, na rukávu haleny krvavá šmouha.

Dopotácel jsem se k zrcadlu a dřív, než jsem do něj pohlédl, jsem si opláchl obličej vodou ze zašlé kovové mísy. Dříve byly doby, kdy jsem se svého obličeje v odrazu zrcadla lekl, teď už to bylo jiné – na proměnu vzhledu jsem si už zvykl a bral ji jako součást svého osudu. Mimoděk jsem se pohladil po levé tváři, od spánku, kde začínala černá kresba, až po bradu, kde končila. Znak čarodějů, cechu nelidí.

***

„Připraven?“ ozval se mistrův hlas spolu s chroupáním jablka. „Asi ano,“ odpověděl jsem a naposledy dlouze vydechl v očekávání záležitostí nepříjemných.

Přímo proti mně stálo na podstavcích osm nabitých kuší, v každé z nich nachystaná speciální střela s bambulou na hrotu. Ozvalo se hromadné cvaknutí, osm bambulí vystřelilo přímo na mě, o zlomek vteřiny později série dutých plesknutí, bolest a já ležím na zemi na boku.

„U všech malomocných, co to zase děláš?“ opět mistrův hlas – tentokrát blíž, „měl jsi použít magii a ne to do sebe nechat nasypat!“

„Auu… to bolí.“

„Ne, tohle nebolí. Použití magie bolí. Ale může ti zachránit život a o tom celá tahle patálie je.“

Na zem vedle mě dopadl ohryzek.

„Vstávej, ještě jednou.“

Poslechl jsem, ač nerad, a proti sobě jsem opět uviděl obludu s osmi bambulemi.

Cvak!

Tentokrát se mě ani mistr nezeptal, jestli jsem připraven – taková záludnost! Bezmyšlenkovitě jsem sebou praštil na zem, jedna bambule mě s pěkným plesknutím zasáhla do zadnice, zbytek skončil v křoví o kus dál.

„Tak to jsem ještě nežral,“ nechal se slyšet zase mistr, „možná bys to s trochou štěstí přežil, reflexy máš jako kočka. Podívej chlapče, klidně to tak ve skutečnosti dělej, ale tohle tě má naučit jednu věc – používat svou magickou složku. Jsi tady už druhý rok a pokrok je jaký? Minimální. Nebýt mistra Zharra, tak už tady dávno nejsi. Teď běž a připoj se k ostatním na úklid.“

***

Nabral jsem si něco vody do otlučeného cínového poháru, zhluboka se napil a zadíval jsem se na podlahu do míst, kde byla zbarvena do ruda krví. Mou krví. Ano, magie bolí – a nejen to. Magie způsobuje trvalé následky. Magie zabíjí. A ano, nebýt mistra Zharra, už bych tady nebyl.

***

„Co se děje, mistře Zharre?“ otázal se Glen, nejmladší z mistrů, hned jak vstoupil do jednací síně.

„Jen pojď dál, mistře Glene, posaď se,“ pokynul muž, sice ve věku dědečků, ale přesto v černém kabátě impozantní, „nu pánové, myslím, že můžeme začít.“

„Známe se již dlouho a všichni dobře víte, že neumím chodit kolem horké kaše. To, co vám teď řeknu, bude znít neuvěřitelně, ale je to tak. Byli jsme absolutně slepí! Tharalash už dávno začal jednat, zatímco my jsme si mysleli, kdovíjak není zdecimovaný z minulé porážky. Poslal do města špióny, přidal se potají k cechu Železná pěst a skrze něj dokázal do země přivézt vše, co potřeboval. Velkovévoda Ralskij už je v jeho područí.“

„To je nemožné, město je odsud vzdáleno pouze deset dní chůze, cítili bychom jeho přítomnost. A navíc naši špehové nic nepotvrdili,“ namítl zrzovlasý čtyřicátník v rudé košili.

„Část našich špehů přešla do jeho služeb, mistře Rothorne, ať už ze strachu či pro zisk.“

„A ta druhá část?“

„Je mrtvá.“

„Tharalashova činnost narušuje magickou sféru, cítili bychom ho,“ řekl Glen a podíval se po ostatních. Ti souhlasně kývali hlavami.

„Dokáže svou přítomnost odstínit. Nevím jak, ale dokáže.“

„Není nic, v čem bych ti nevěřil, mistře Zharre,“ pronesl Rothorn a stopku od jablka, jež celou dobu převaloval mezi prsty, odhodil do kouta, „co budeme dělat?“

„Musíme být opatrní a postupovat s rozmyslem. Nepřítel nás překvapil a my ho už nesmíme podcenit,“ rozhodl čtvrtý zúčastněný, hubený muž s bílými vlasy a bílým pláštěm.

„Nevím, jestli nám bude opatrnost co k čemu, mistře Raine. Ve svých snech vidím přicházet temnotu. Je tak blízko, je tak hmatatelná, že ji nedokážu udržet. Vidím beznaděj. Vidím smrt. Pokud je někde naděje, pak v osudu, jež nám byl předurčen. Musíme věřit. Víra dokáže víc než síla tvých paží, mistře Raine, dokáže dokonce víc než síla tvé magie, mistře Rothorne. Dokáže víc, než jsme schopni si představit.“

„Nemůžeme tady jen tak sedět a doufat – nebo věřit, jak říkáš ty, mistře Zharre,“ pronesl Rain, „musíme něco podniknout.“

„Navrhuji poslat mistra Rothorna do města v přestrojení,“ ozval se Glen, „ovládá magii nejlépe z nás, myslím, že může zjistit informace tam, kde zvědové selhali.“

„Mistře Rothorne?“ otočil se Zharr na rusovlasého muže.

„Souhlasím,“ pravil nakonec Rothorn.

***

Dopil jsem, odložil pohárek a vyšel z hostince zadním vchodem na dvůr. Stále pršelo, ale nijak mi to nevadilo. Protože už jsem stejně nemohl spát, začal jsem cvičit techniky stínového boje. Cítil jsem vodu, jak mi stéká v pramínkách po obličeji a zádech, cítil jsem napětí ve vzduchu kolem sebe, jak každý můj pohyb byl v absolutním souladu s magickou složkou mého já. Na okamžik jsem zaslechl hlas – hlas mistra Zharra:

„…teď je těžká doba, ale musíš věřit… všichni musíme věřit… že to, proč jsme tady, má stále svůj důvod…“

Víra mě stále drží mezi živými. Víra… a láska.

***

„Marleino,“ šeptl jsem potichu a ještě víc se pod přikrývkou přitulil k nahému ženskému tělu, „spíš už?“

„Samozřejmě, že ne,“ dostalo se mi odpovědi a její tělo se při mém dotyku zavrtělo.

„Chtěl jsem ti jenom říct – protože se naše cesty zítra rozdělí – jak moc tě miluju,“ šeptal jsem, „a chci, aby sis zapamatovala to, co jsme prožili. Netruchli proto, že nám bohové nedovolí spolu zůstat.“

„Proč?“ ozval se po chvíli vzlykot, „proč se zkrátka na naše osudy nevykašlem a neodjedem někam daleko, kde nám dají všichni pokoj?“

„Jsi žoldnéřka a tvým životem je žár bitev, chybělo by ti to. Navíc jsi dala slib, pamatuješ?“

„Ty mi budeš chybět víc, klidně bych…“

„Můj osud je mnohem komplikovanější,“ nenechal jsem ji domluvit, „já nemohu…“

„Tvůj osud!“ vykřikla Marleina v pláči, „už jsi mi o tom říkal mockrát! Jsi pánem svého života, můžeš dělat, co se ti zlíbí!“

„Promiň, lásko,“ zašeptal jsem, „já jsem nechtěl, abys to brala takhle.“

„Ty mi promiň,“ špitla Marleina a otočila se ke mně čelem, „nechala jsem se unést.“

„Já ti rozumím,“ pravil jsem potichu a pohladil ji po tváři, „taky to nechci takhle. Ale víš, to mistr Zharr, kvůli němu jsem takový. Kvůli němu beru svůj osud takový, jaký je. Některé věci si vybrat nemůžem, teď už to vím.“

„Budeš mi ještě vyprávět o mistru Zharrovi?“ zamrkala Marleina a utřela si slzy.

„Vždyť už jsem ti pověděl všechno, něco i dvakrát.“

„ Já tě chci slyšet mluvit, ráda poslouchám tvůj hlas.“

„Tak dobře,“ nadechl jsem se k vypravování, pak jsem byl ale umlčen dlouhým polibkem.

„Moc se to nehojí,“ zhodnotila Marleina svůj krvavý šrám na koleně. Venku svítalo, ze dvora se ozývaly nějaké hlasy, zřejmě odjížděli nějací hosté. Já jsem stále ležel v posteli a znova si prohlížel Marleinu, jako bych ji viděl poprvé. Vysoká téměř šest stop, dlouhé plavé vlasy čerstvě spletené do copu, pevné tělo…

„Kam se to koukáš?“ zarazila se žoldnéřka při ovazování kolene, „a vůbec, ty mě ani nepůjdeš vyprovodit a dát mi sbohem? To pro tebe znamenám tak málo?“

„Už jdu,“ poznamenal jsem, „jen jsem si chtěl naposledy užít toho, co už neuvidím.“

Marleina neodpověděla, otočila se a začala se oblékat. Dál jsem si ji prohlížel. Hledal jsem, k čemu bych její krásu mohl přirovnat, ale nic mě nenapadalo. Měřítko krásy má stejně každý jiné. Marleina měla spíše chlapeckou postavu, na těle nemálo jizev, dokonce na levé tváři pod okem se vyjímala jedna památka. Ale to je to, co ji tvořilo krásnou – nesouměrnost, jedinečnost, zapamatovatelnost.

Když Marleina skončila s oblékáním lesklé kroužkové zbroje, připevnila si k tělu své zbraně – jeden meč k pasu, jeden na záda. Pak zkusila, jak lehce jdou vytáhnout, čepele opsaly několik obloukovitých pohybů a zase zmizely v pochvách. Ve zbroji vypadala jako valkýra, tvrdě a přesto křehce, drsně, přesto s něžným srdcem. Vypadala jako… bohyně. Ano, vypadala jako posel Irmaidé, bohyně války. Řekl jsem jí to.

„Víš co, nedělej si legraci a už konečně vstaň.“

***

Začalo už svítat, když jsem dokončil poslední sestavu. Pršet sice přestalo, ale hustý příkrov mlhy stále bránil slunci proniknout až k zemi. Po ulici přejel koník s dvoukolákem, jeho majitel na mne z kozlíku vrhnul nepříjemný pohled, pak zmizel za rohem hostince.

Vešel jsem zpátky do svého pokoje, osušil se, převlékl do suchých šatů a ty mokré rozvěsil po místnosti. Když bylo vše hotovo, sešel jsem dolů na snídani.

„Jak se pán ráčil vyspat?“ zeptal se zvesela vysoký hubený chlapík s řídkými vlasy, ale zato s pořádným knírem. Díval se na mě a přitom mi jednou rukou z tácu servíroval hrnek voňavé kávy, čerstvý teplý chléb a hrudku kvalitního másla.

„Dobře,“ odpověděl jsem a sáhl po hrnku s kávou, „spal jsem tvrdě celou noc.“

„Tak to je dobře,“ pravil spokojeně hostinský, podal mi ubrousek a měl se k odchodu, „mně se ozvala stará rána v kyčli, kvůli tomu dešti, a nemoh jsem zabrat.“

„Hostinský?“

„Ano, pane?“

„Dneska jdu pryč a vrátím se pravděpodobně pozdě v noci,“ řekl jsem, „ale budu tady chtít mít svůj pokoj. Tady jsou peníze.“

„Dobře, pane, chcete zůstat v tom stejném pokoji?

„Ano.“

***

Náš malý krytý vůz se pomalu kodrcal po hrbolaté cestě. Od návštěvy města uběhlo už osm dní, dnes bychom měli dorazit zpět do kláštera. Opratě jsem držel já, mistr Rothorn seděl vedle mě a pomalu dojídal zelené jablko.

„Víš, co mi nejde na rozum, chlapče?“ zeptal se mě zničehonic mistr a labužnicky snědl celý ohryzek, „proč tě mistr Zharr poslal nakonec do města se mnou. Vždyť teď mají všichni ostatní žáci volno, aby mohli odpočívat, než přijde poslední etapa výuky a zkoušky.“

„Nevím, původně jsem to bral jako trest za tu noc, kdy jsme s Loranem nechtěně zničili polici v knihovně,“ pokrčil jsem rameny, „ale asi chtěl, abych získal nějaké zkušenosti ze setkání s normální lidskou společností.“

„A získals?“ otázal se zrzovlasý mistr s úsměvem.

To bych řek, pomyslel jsem si a musel se pousmát, to děvče za to opravdu stálo. Sice se ze začátku trochu bála mojí čarokresby na tváři, ale pak…

„Jak se to vezme,“ odtušil jsem diplomaticky a odvrátil tvář k ubíhajícímu lesu.

„Hmmm,“ zamračil se Rothorn, „myslím, že tyhle zkušenosti neměl mistr Zharr na mysli. Kdybys radši piloval uvolnění magie na závěrečnou zkoušku.“

Rothorn umí číst v myslích jako v otevřených knihách. Neodpověděl jsem a sledoval les okolo.

Asi po dvou hodinách nepohodlné jízdy se na dohled objevila malá strážnice.

„Konečně doma,“ usmál se Rothorn a mlasknutím pobídl koníka k vyššímu tempu. Vůz se přiblížil k vížce, rudovlasý mistr sesedl a zvolal:

„Hola, hlídko, to jsme my!“

Ticho.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se a postavil na kozlíku.

„Nevím,“ odtušil Rothorn, „hlídka tu není. To se nestalo snad nikdy za celou dobu, co tady jsem. Něco se muselo přihodit.“

Rothorn naskočil zpět na vůz, vzal otěže do svých rukou, mlasknul a koník vyrazil rychlým tempem do kláštera.

Brána kláštera byla otevřena dokořán, na nádvoří hodovali krkavci na několika tělech. Všude kolem se válelo plno mrtvol, ale havrani si vybírali pouze ty, které za svého života byly skutečně živé.

„Nemrtví, Tharalashovi služebníci,“ vydechl jsem, nevěřícně se rozhlížel kolem dokola a cítil, jak se mi dere chlad do srdce, „to není možné…“

„U matky s leprou, co se to tady stalo?“ mistr Rothorn vypadal naprosto šokovaně, „museli je zastihnout naprosto nepřipravené.“

Pomalu jsem slezl z vozu, bezradně se otáčel kolem dokola. Byl jsem naprosto paralyzován tím, co jsem viděl. Pak napětí povolilo a do očí se mi vehnaly slzy. Viděl jsem rozmazaně, potácel se z místa na místo a stále nemohl pochopit důsledek toho, co se stalo. Tam opodál havrani klovali do očí Leiře, zvídavému děvčeti, co se tak krásně a upřímně smálo, kolem ní ležely zbytky minimálně desítky Tharalashových přisluhovačů. Doběhl jsem k ní a kopanci začal odhánět krkavce hodující na jejím těle. Krkavci zlostně krákali, pak se vznesli a jali se hledat jinou mrtvolu. Dopotácel jsem se dovnitř kláštera, v hale byla další těla, kromě nemrtvých přibyly na straně nepřátel i torza lidí, zřejmě lovců odměn a nájemných vrahů. Uviděl jsem Lorana, spíše jen jeho tělo – poznal jsem jej jen podle jeho brčálově zelené košile.

„Bože…,“ zašeptal jsem, „to ne…“

Vešel jsem do svatostánku Slunce, kde se boj proměnil v hotové peklo. Stěny byly pokropené krví a tmavými neidentifikovatelnými zbytky, těla nepřátel byla natlačena v rozích a po stranách, uprostřed leželo jedno jediné.

„Mistře Zharre!“ vykřikl jsem a běžel k ležícímu tělu. Poklekl jsem, pozvedl zkrvavenou hlavu do klína a plakal.

„Všichni jsou mrtví,“ ozval se od vchodu hlas Rothorna, „museli je překvapit brzo ráno nebo možná ještě v noci. Mistři by o útoku věděli, ale někdo skryl přítomnost nestvůr i jejich záměry.“

„Já vím kdo,“ řekl jsem potichu, položil Zharrovu hlavu na zem a vstal, „celou dobu jsem vás neměl rád.“

„Vždyť to byli jen ubožáci, kteří nedokázali prokouknout obyčejnou lest,“ pravil s úsměvem Rothorn a rozhodil rukama, „bohužel, shodou okolností nám vyvstala ještě jedna drobnost. Původně jsem si nechtěl vůbec špinit ruce, ale teď vidím, že to jinak nepůjde.“

„Bastarde!“ odplivnul jsem si.

„Já jsem tě taky neměl nikdy rád, spratku!“

Natáhl jsem ruku, píchlo mě v zátylku, jak se uvolnila magická energie, Rothornův meč opustil pochvu majitele a vlétl mi do dlaně.

„Ty jeden zmetku,“ pronesl Rothorn překvapeně, „jenom si oddaluješ bolestivé umírání. Chtěl jsem to s tebou skoncovat rychle, ale asi si trošku pohraju.“

„Pravidlo první – nikdy nepodceňuj protivníka,“ pravil jsem suše. Pootevřeným oknem vletěl do svatostánku bílý motýl.

V okamžiku jsem napnul všechny svaly, nasytil je magickou energií a vyrazil proti Rothornovi. Motýl se ve vzduchu téměř zastavil. Rudovlasý mistr stál na místě a až v momentě, kdy jsem ťal, se pohnul. Byl neskutečně rychlý, já jsem použil veškeré své umění na urychlení sebe sama, ale stejně jsem si připadal proti Rothornovi jako hlemýžď.

Další dvojitý sek, uhnul, tnu rubem meče, Rothorn už je ve vzduchu, dopadá za mě, zkouším divoký výpad na zdánlivě odkryté břicho, mimo.

Oba jsme vypadli z tempa, zprudka jsem vydechnul, motýl se dal opět do pohybu. Cítil jsem, jak mi z nosu teče krev.

„To je vše, co umíš, hochu?“ zasmál se Rothorn, „obávám se, že bys u zkoušky neprošel.“

Opět jsem zkoncentroval magické síly a znovu se vrhl do útoku. Dva výpady mimo, další útok, Rothorn uhýbá, najednou cítím jak mě něco udeřilo zboku do obličeje, bolest nevnímám, rovnou z otočky tnu. Výkřik, krůpěje krve letí vzduchem, některé zasahují motýla a mění mu barvu křídel. Na Rothornově rameni se rozpíjí do tkaniny rudá skvrna. Přes bolest v hlavě způsobenou magií a Rothornovým úderem pokračuji v útoku, výpadu na hruď se mistr vyhne, proti seku shora nastavuje ruku. Meč se zarazí, neschopen proniknout svalem posíleným magií. Už nemůžu udržet tempo, hlava mi třeští vyčerpáním.

Rothorn dlaní odklonil meč a z otočky mě kopl do hrudníku. Chvíli jsem letěl vzduchem, pak mi tvrdý dopad vyrazil dech, meč zazvonil kdesi o podlahu. Pokusil jsem se vstát, když se nade mnou objevila postava rudovlasého mistra.

„Mistr a učedník,“ pravil Rothorn s bolestivou grimasou – zablokování čepele mu zřejmě vzalo také spoustu sil, „bohové vědí, jak tohle dopadne!“

Zlost a beznaděj mi pomohla zkoncentrovat poslední zbytky fyzických a magických dispozic, odrazil jsem se a povalil Rothorna na zem. Dvakrát jsme se přetočili, já jsem skončil dole, Rothorn mě udeřil pěstí do obličeje, druhému úderu jsem uhnul a mistrova pěst rozbila dlaždici. Využil jsem drobného zaváhání a vrazil palec levačky Rothornovi do oka. Zavyl, znova mě udeřil, ještě jednou, najednou mám volnou i pravou ruku, tak chytám Rothorna za krk a snažím se mu rozdrtit ohryzek. Převalíme se na bok, on mě ve snaze osvobodit se chytá za zápěstí, magie mu dodá sílu a já slyším, jak mi praskají kosti. Moje magické rezervy jsou dávno vyčerpány, bolest ale nevnímám, před očima vidím mrtvoly mistra Zharra, Lorana a Leiry. Další úder, další prasklé kosti, stále držím. Znovu a znovu dopadají rány na můj obličej, Rothornova houževnatost a síla je impozantní. Ještě se mi před očima mihne obraz smějící se Marleiny a pak už moje zničené tělo nemůže udržet mysl při vědomí.

***

Vzal jsem si z pokoje jenom nejnutnější věci a vyrazil jsem z hostince. Sotva jsem opustil vyhřátý lokál, spustil se zase déšť. Nasadil jsem si kapuci, došel na křižovatku a spatřil jedoucí drožku. Mávnul jsem na kočího a ten zastavil.

„Nastupte si, pane,“ řekl kočí, „tady, rychle, ať zbytečně nemoknete. Kam to bude?“

„Jenom k L´Arnetově mostu,“ odpověděl jsem a pro jistotu si kapuci nechal. Nejsem moc rád, když jsou ze mě lidé nervózní.

Cestou jsme minuli dvojici strážných, oba byli promoklí na kost, zřejmě po noční směně. Tvářili se ale vesele a déšť jim nijak nevadil. Asi se těšili domů ke svým ženám a dětem.

„Bude to jeden stříbrný,“ pravil kočí a otočil se na mě. Já si teprve teď uvědomil, že už stojíme u mostu.

„Pardon,“ omluvil jsem se, „tady, to je v pořádku. Díky.“

„Děkuji pane,“ uklonil se kočí, pak pobídnul koníka a zmizel za rohem.

Já jsem se otočil směrem k přístavišti. Ten modrý dům v oparu přede mnou, s chlapíkem choulícím se pod provizorní stříškou před vchodem, to byl můj cíl.

„Co chceš?“ zeptal se mladý, ale neupravený muž. Pod jeho stříškou bylo sucho a aby se ochránil i před chladem, měl přes ramena přehozenou hnědou deku.

„Přišel jsem si promluvit s Ernelem, Runovým pánem,“ pravil jsem potichu.

„Samo,“ ucedil mladík, „už na tebe čeká. Běž dovnitř, Nolir tě tam dovede.“

Podsaditý vousatý chlapík se mnou vyšel do druhého patra a u jedněch z mnoha dveří se zastavil. Tady v patře, ale i jinde v budově jsem spatřil několik mužů, zdánlivě nicnedělajících – já však tušil, že stačí slovo a všichni se milerádi dostaví s obnaženými čepelemi krýt svého pána.

„Tak tady to je,“ řekl vousáč, „jenom bych vás ještě poprosil o zbraň, je to takové malé obchodní pravidlo.“

„Zbraň? Ano, jistě,“ pravil jsem a zpod pláště vytáhl Rothornův meč.

„Děkuju,“ odvětil vousáč, „nemusíte se o něj bát, jak budete odcházet, samosebou vám ho vrátím.“

„O tom nepochybuju,“ odtušil jsem temně.

„Á, tak ho tady máme – legendární čaroděj Sin,“ uvedl mne rozmáchlým gestem asi pětatřicetiletý černovlasý muž v černé košili, „pojď dál, prosím, posaď se.“

Pomalu jsem přišel ke stolu, sundal kapuci a posadil se do nabízeného křesla. V místnosti bylo kromě Ernela ještě pět dalších mužů – nejblíže Ernelovi postával blonďatý chlapík s bandalírem přes hruď, ostatní seděli či stáli o kus dál, tvářili se nenuceně, každý z nich jednou rukou svíral rukojeť zbraně. Blonďáka s noži jsem odhadl jako nejnebezpečnějšího, zřejmě Ernelova osobní stráž. Celá místnost byla zařízena s důrazem na maximální pohodlí, avšak nic z vybavení se nedalo označit za zbytečné. Všechen nábytek byl vyroben z dubu v odstínu hluboké hnědé, ve stejné barvě bylo i použité nádobí. Ernel měl skutečně vkus.

„Něco k jídlu či pití?“ otázal se Ernel a sám si nabídl pohár bílého vína.

„Ani ne,“ odpověděl jsem, „raději přejděme k obchodu.“ „Ach ano, obchod,“ pravil Ernel, upil vzácného moku a odložil pohár, „no jistě.“

„Polovinu peněz jsi již obdržel,“ řekl jsem, „druhou polovinu můj společník složí v obchodnické komunitě Stříbrná Šalvěj – poté, co se vrátím živý s plánem Ihaliurovy Věže.“

„Chm,“ odkašlal si Ernel, „cena plánu stoupla – když už mám zradit Tharalashe, budeš muset připlatit.“

„Dohoda zněla pět a půl tisíce zlatých.“

„Časy se mění, čaroději,“ zašklebil se černovlasý zloděj, „a mění se i ceny. Buďto připlatíš, nebo sbohem.“

„Kolik chceš navíc?“ zeptal jsem se klidným hlasem.

„Nechci peníze,“ usmál se Ernel, když mě dostal tam, kam chtěl, „chci něco jiného. Chci talisman vašeho řádu – talisman mistra Zharra.“

„Překvapuješ mne, ty zlodějská kryso,“ odvětil jsem, „víš víc, než bych čekal. Nicméně, jak jistě tušíš, talisman ti dát nemohu.“

„Oh,“ popadl se za srdce Ernel, „nemůžeš?“

Pak vstal z křesla, podíval se po svých kumpánech a pravil:

„Tak to se asi nedohodnem. Je mi to moc líto, ale tenhle obchod neklapne. Omlouvám se za ztracený čas.“

„Mně je to taky moc líto,“ vstal jsem také, „ale budu si muset plán vzít násilím.“

Blonďák sebou cuknul a sáhl po nožích, Ernel jej však zadržel.

„Ty snad žertuješ?“ podivil se, „viděls moje muže tady v budově? Je nás tady třicet osm. Jak to chceš provést?“

„Normálně,“ odpověděl jsem, „jednoho po druhém vás zabiju. Pokud víš o talismanu, víš i o tom, čeho jsou čarodějové schopni.“

„Ale ty asi nevíš, čeho jsou schopni Runoví zloději, holomku!“ zasyčel Ernel a pustil blonďákovu ruku, „teď ho sejmi!“

Pohnul jsem se doleva, kolem uší mi prolétly dva nože, překulil jsem se a rázem se ocitl tváří tvář vyhublému chlapíkovi s mečem v ruce. Můj pohyb moc nepředvídal a tak se stihl jen krátce napřáhnout. Pak jsem jej chytil za zápěstí, uvolnil magii a kosti praskly. Druhou rukou jsem sebral meč z ochablé dlaně a zároveň prokopnul hubeňourovi koleno. Lupič zařval, vyhrkly mu slzy, pak jsem jej pustil a tělo se zhroutilo k zemi jako domeček z karet. Teprve teď jsem ucítil pálení na tváři – tak mě ty nože asi úplně neminuly.

„Rudá!“ stihnul zařvat blonďák, patrně se jednalo o smluvené heslo, po kterém se všichni zloději nachystaní za dveřmi nahrnou dovnitř.

Sakra.

Mávnul jsem mečem a mohutnému chlapovi se strništěm odlétla ruka s šavlí někam za pohovku. V okamžiku bylo vše kolem pokryté krví. Hromotluk byl tak překvapen, že nevydal ani hlásku – jen vytřeštěnýma očima hleděl na pahýl, ze kterého crčela krev. To už jsem byl v pohybu, tupá bolest v zátylku prozrazovala proudění magické energie celým mým tělem, blonďák stejně stihnul hodit další dva nože. Vnímal jsem jejich let zpomaleně, stejně jako otevírání dveří, máchnutím meče jsem srazil obě čepele stranou, skočil přes stůl, během letu uhnul seknutí dalšího z hrdlořezů a dopadl před Ernela. Blonďák mi však hbitě vstoupil do cesty s obnaženým mečem. Na člověka byl vskutku rychlý.

Rovnou z pohybu jsem ťal šikmo shora dolů – do úderu jsem vložil veškerou sílu a rychlost, jakou mi mé magické rezervy dovolily. Světlovlasý zloděj stihl dát do rány svou zbraň. Moje čepel narazila do protivníkovy, přerazila ji napůl, zahryzla se do těla a nerušeně prošla skrz. Dva neforemné kusy masa, kterými teď blonďákovo tělo bylo, pleskly o zem vskutku nechutným způsobem. Kolem mě a mého meče se tetelil vzduch horkem. Ernel, jako by nepochopil, co se právě stalo, zkusil zaútočit. Odrazil jsem jeho výpad, obtočil se kolem něj, volnou rukou mu stisknul zápěstí pravačky a pak mu přiložil jeho vlastní ostří ke krku.

„Stát!“ zařval jsem proti davu valícímu se do místnosti, „Ernele, řekni jim, co mají dělat.“

„Bože… ááááááh,“ ozvalo se z rohu – bylo to sténání hromotluka se strništěm, který ležel pod stolkem a držel se za stále krvácející pahýl. Jenom jeho odolnost jej držela při vědomí.

„Pomozte mu někdo,“ řekl Ernel sípavým hlasem, „Gaare!“

„Ano, pane?“ ozval se asi třicetiletý muž s rudým šátkem na hlavě.

„Jdi do pracovny a přines plán, rychle!“

Držel jsem Ernela a cítil pramínek teplé krve tekoucí z mého nosu. Vyčerpání. Potřeboval jsem ještě chvíli vydržet.

Trvalo to neskutečně dlouho – než se vrátil Gaar s plánem, stihli odnést i vousáče bez ruky. Pak se konečně objevil ve dveřích červený šátek.

Pustil jsem meč na zem a natáhl ruku. Schoval jsem kožené pouzdro do záňadří a pak jsem houknul ke dveřím:

„Můj meč.“

Skoro okamžitě se objevil podsaditý Nolir a vrátil mi mou zbraň.

„Teď všichni ven, chci volný průchod!“

Když jsem se dostal s Ernelem z dohledu budovy cechu, zastavil jsem. „Tak už mě pusť, už máš, cos chtěl,“ sípal Ernel a jak už nemohl, visel na mě skoro celou vahou.

„Je mi to opět líto,“ odvětil jsem, „ale na tvou židli je veliká tlačenice. A já zrovna teď nepotřebuju mít tebe a všechny tvoje kumpány za zadkem. Když tě oddělám, strhne se boj o místo cechmistra. A já budu mít klid.“

„Ne,“ prosil Ernel, „nedělej to, prosím, slibuju, že ode mě budeš mít pokoj, dávám ti slovo…“

„Na pět a půl tisíce zlatých jsi mi dal taky své slovo.“

„Ne, pro..bluhmlmlhml…“

Tělo se svalilo k zemi a já svým potácivým krokem jsem se snažil dostat z tohoto místa co nejdále.

***

Navečer jsem po celodenním skrývání se dorazil do hostince a do svého pokoje. Vypadalo to, že jsem situaci odhadl dobře – cech Runových zlodějů, alespoň jeho zdejší odnož, zřejmě řešil volbu nového kandidáta na post cechmistra. Celý den o nich nebylo ani vidu ani slechu, a to bylo dobré znamení. Potřeboval jsem si teď hlavně co nejvíce odpočinout.

Byl jsem tak unavený, že jsem se ani neumyl a padl jsem na kavalec jako podťatý. Usnul jsem takřka okamžitě.

Když jsem se ráno vzbudil, motala se mi hlava a chtělo se mi zvracet. Posadil jsem se, napil se pořádně ze džbánu a pokusil se vstát. Polštář a přikrývka byly od krve. Každé ráno bylo horší a horší, jak se tělo už odmítalo vyrovnat s následky magie. Nemoc čarodějů nakonec dostihla i mne, posledního člena řádu – poprvé jsem začal závidět těm, co zemřeli při tom velkém masakru v našem klášteře. Ale až vykonám to, pro co jsem určen, bude vše jedno. Stejně budu potřebovat veškerou magickou moc, jíž teď vládnu, a moje tělo už není schopno to vstřebat. A udělat to musím, dal jsem slib.

Večer jsem si vzal jídlo nahoru do pokoje a u svíčky začal znovu studovat mapu Ihaliurovy věže. Musel jsem vymyslet plán, ve kterém bych ušetřil co nejvíce magických prostředků na setkání s Tharalashem. Našel jsem v nákresech místnost v předposledním čtvrtém patře, kde se měl nekromant scházet se svými podpůrci, společníky a agenty. Tharalash pracuje v noci, takže půlnoc bude ideální čas na to, abych ho v té místnosti nalezl. Přes den mohl být kdekoliv jinde v budově, a čas, než bych ho našel, by se mi mohl stát osudným. Doufal jsem jen, že tam těch přívrženců nebude mít příliš.

Přemítal jsem nad možnostmi vniknutí do budovy a potažmo do pracovního sálu, a nakonec zůstala jediná varianta. Ihaliurova věž je starobylá budova, mnohokrát rekonstruovaná, a při těchto opravách zůstaly v budově dvojité stropy a podlahy. Možná dvě stopy prostoru na výšku – nemožné pro člověka, přijatelné pro čaroděje. Dostat se do budovy by neměl být problém – v horním patře a na rovné střeše zřejmě budou přes noc nějaké nemrtvé stráže, možná jeden nebo dva, ne víc.

V plánech jsem našel komoru, ze které se za pomoci magie probourám do prostoru mezi stropy a nejkratší možnou cestou se tímto tunelem dostanu nad pracovní místnost. Není to těžké na zapamatování, ale plány si raději vezmu s sebou.

Zbytek večera jsem strávil pečlivou přípravou, ať už zbraní – Rothornova meče a dlouhé dýky – nebo sebe sama tréninkem a cvičením.

Venku se zase rozpršelo.

***

Zablesklo se a světlo na okamžik ozářilo celou majestátnou Ihaliurovu věž. Stál jsem na střeše stáje vedlejšího domu a v duchu odhadoval vzdálenost mezi mnou a balkónem ve druhém patře věže. Bylo to nějakých pětadvacet, možná třicet stop. Bez použití magie to nezvládnu. Ale co už. Dva rychlé kroky, píchnutí za krkem, skok a dopad na balkón. Zastavil jsem se rukama o zeď a odřel si dlaně. Dvakrát jsem zprudka vydechnul a začal šplhat vzhůru. Stěna věže byla členitá a nebyl problém po ní vylézt, ale pršelo a ruce mi nepříjemně prokluzovaly.

Když jsem se dostal konečně na plochou střechu, měl jsem toho plné zuby. Přímo přede mnou stála malá stříška a pod ní se vlhce leskly kovové dveře. Přímo před nimi stála tmavá postava. Mé smysly mi odhalily, že nevydává žádné teplo – nemrtvá stráž. Naštěstí se dívala zrovna opačným směrem. V duchu jsem si vynadal za nerozvážnost, nehlučně se přemístil a pak rovnou z tasení obludu dekapitoval.

Zkusil jsem dveře – byly otevřené. Že by se mnou Tharalash nepočítal? Možná se na mě konečně usmálo trošku štěstí. Jako stín jsem seběhl o patro níž a celkem bez problémů našel místnůstku, odkud jsem se chtěl dostat do prostoru mezi stropy. Komora byla nepoužívaná, tlustá vrstva prachu značila, že tady nikdo nebyl léta. Kleknul jsem si a v rohu místnosti jsem dlaní za pomoci magie rozbil podlahu. Když byl otvor dostatečně velký, abych se jím protáhl, sundal jsem si plášť, meč si připevnil na záda a vlezl dovnitř. Samozřejmě tam byla tma, ale mým zostřeným smyslům to nevadilo. Cestu jsem si pamatoval a během plazení jsem žasnul, jak přesně odpovídá mapa realitě. Zvláštní.

Konečně jsem se dostal na místo. Občas to bylo o zlomkrk, ale nakonec jsem to pomocí vrozených dovedností a magie zvládnul. Zhluboka jsem oddechoval a cítil, jak chlad prostupuje celým mým tělem. Tharalash byl tady, přímo pode mnou. Věděl jsem to.

Celou mou mysl zaplavil adrenalin a magická energie prýštící mými svaly se na malou chvilku dostala mimo mou kontrolu. Kolem mne se objevil prach a padající kamení. Všechno tohle – včetně mě – se snášelo z výšky asi pět sáhů do rozlehlého sálu podepřeného mramorovými sloupy stojícími ve dvou řadách. Dopadl jsem do pokleku pokryt od hlavy až k patě šedým prachem a pavučinami. Přímo přede mnou stálo mohutné, jednoduše vytesané kamenné křeslo, ozářené ohněm ve dvou železných koších. Před ním stál ten, z něhož mrazilo v srdci, Tharalash – nekromant, dávno prokletý mistr našeho řádu. Přestože byl hubený jako kostlivec, jeho výška okolo osmi stop jej dělala impozantním. Oděný v matně černé zbroji, rohaté přilbě a tmavém plášti vypadal jako černý král – já naproti němu jako umouněný žebrák škemrající zde o almužnu.

Tharalash zde nebyl sám, vedle něj jsem zaregistroval ještě další dva stíny – jeden z nich měl na hlavě červený šátek. Gaar, pravá ruka Ernela. Boj o místo cechmistra Runových zlodějů netrval dlouho, pokud vůbec nějaký byl. Já hlupák, měl jsem s tím počítat.

Ohně v koších se rozhořely více, jakoby na rozkaz Tharalashovy myšlenky. Teprve teď jsem mohl spatřit všechny nekromantovy služebníky stojící ve stínech za sloupy a u stěn sálu. Celkem tři tucty dávno zemřelých bojovníků, stojících tady jen díky Tharalashově zlovolné vůli.

Rozhlížel jsem se okolo naprosto odevzdaně a do očí se mi nahrnuly slzy. Tak takhle to skončí – zoufalství, bolest a beznaděj ze snů se pomalu stávala skutečností.

„Jsem poctěn tvou návštěvou, mistře Sine,“ rozlehl se místností mocný hlas, „dlouho jsem na tebe čekal.“

Udělal jsem dva kroky k trůnu mírně se uklonil.

„Dnes v noci to skončí,“ pravil jsem potichu, oči upřeny do země.

„Ano,“ ozvalo se odevšad, „ale jak vidíš, nebude to můj konec. Udělal jsem vše proto, abychom se dnes setkali – byl jsem to já, kdo nakreslil plán věže, byl jsem to já, kdo jej skrze další článek v řetězci moci poslal k tobě. A ty jsi přišel!“

Tharalash provedl krátké gesto rukou a mrtví válečníci se jako jeden muž postavili do pozoru, své zbraně a štíty připraveny.

„Čekal jsem, že použiješ více konvenční cestu, že přijdeš jako muž hoden tvého řádu,“ pravil prokletý mág, „ale tys zvolil způsob zlodějů. Zemřeš v zapomnění, jako jeden z mnoha.“

„Nicméně,“ pokračoval Tharalash, „s nebohým Rothornem jsi mne překvapil. Nemyslel jsem, že byl v řádu někdo, kdo se mu mohl směle postavit. Asi je vskutku něco pravdy na tom, co o tobě vždy tvrdil vůdce řádu.“

Druhý stín vedle nekromanta se pohnul. Vešel do světla, sundal si kápi a odhalil svůj obličej. Bílé vlasy a bílý vous, na který nikdy nezapomenu. Mistr Zharr.

Nedokázal jsem skrýt překvapení.

„Zabil jsem jej vlastní rukou,“ pravil Tharalash, „stejně jako toho chlapce – Lorana – a to malé děvče taky. Ale Zharrově duši jsem nedovolil odejít. Zlomil jsem ji a donutil přísahat mi věrnost. Normálně vypadá jinak, ale pro tuto chvíli jsem zvolil jeho starý vzhled. Z nostalgie.“

Zharr pomalou chůzí pokračoval ke mně.

„Je mi to líto, chlapče,“ řekl potichu bělovlasý muž a zastavil se přede mnou, „osud tomu tak chtěl. Ne všechna snaha v životě je zbytečná, ale tady už žádné není zapotřebí.“

„Jak to můžete říct, mistře?“ zeptal jsem se potichu.

„Teď stojíme každý na jiné lodi, chlapče,“ pravil Zharr, „a bohužel jsou jenom dvě možnosti. Bojovat se mnou, nebo se ke mně přidat a stát po mém boku jako za starých časů.“

„Nikdy bych vám nedokázal ublížit, mistře,“ zašeptal jsem a sklopil hlavu.

„Já vím, chlapče,“ usmál se smutně bělovlasý muž, „já vím.“

Vzduch kolem mě se zatetelil horkem, všechen prach a pavučiny, co jsem měl na sobě, se pozvolna snášely k zemi. V ruce jsem třímal Rothornův meč.

Zharr stál přede mnou a oči měl rozšířené překvapením. Pak bělovlasá hlava sklouzla z krku, tělo ji následovalo jen o vteřinku později.

„Marníš čas se svými přízraky, Tharalashi,“ vyprskl jsem hlasitě, „skončeme to. Postav se mi a ukaž, že moc tvojí magie je neporazitelná!“

Zvuk mého hlasu se šířil sálem a nechával po sobě ozvěnu. Viděl jsem, jak se Gaar zatřásl.

Místo odpovědi Tharalash pouze mávl paží – tři tucty nemrtvých strážců mě během několika málo vteřin obklíčilo. Všichni byli nachystáni k útoku. Pach hniloby a zkaženosti mi vnikl do nosu takovým způsobem, až jsem myslel, že se udusím.

„Zbabělče,“ ucedil jsem znechuceně a rozběhl se proti mase hnijících těl, pak se otočil kolem své osy a divokým sekem srazil dva válečníky k zemi. Vyšplíchla tmavá hrudkovitá krev a na podlaze začvachtaly kusy zetlelého masa. V mžiku se na mě sesypali jak kobylky a já byl donucen použít magii, abych stihl uhýbat a odrážet nepřátelská ostří.

Po několika vteřinách bylo vše od shnilé krve – rukojeť meče mi klouzala v dlani, nohy se smekaly při každém kroku. Ne všechna krev byla cizí – moje paže a tělo už také krvácelo z několika mělkých ran. Nemohl a ani jsem nechtěl uhýbat všem útokům. Když jsem viděl, že protivníkův úder nebude mít hluboké následky, nesnažil jsem se jej krýt a raději se soustředil na útok.

Srazil jsem další dva válečníky k zemi, z otočky odsekl meč třetího i s paží, a pak mi náhle došel dech. Zatemnilo se mi před očima a okamžitě jsem vypadl z tempa. Zoufale jsem si potřeboval odpočinout. Jedno z mnoha ostří mne zasáhlo do boku, podklouzla mi noha a já se zřítil k zemi. Neměl jsem sílu vstát, zbývalo mi pouze ležet a čekat na smrtící ránu.

„Dost!“ zaburácel sálem Tharalashův hlas, „to stačí.“

Bojovníci se rozestoupili do kruhu a nechali mě na podlaze krvácet a těžce oddechovat. Vzhlédl jsem a spatřil, že válečníků zůstal necelý tucet. To nebyl špatný výkon.

„Musí zemřít mou rukou,“ pokračoval nekromant, „je to jeho osud.“

Postava prokletého mistra opustila své místo u kamenného trůnu a ladným krokem se přibližovala. Když už byla skoro na dosah, stalo se něco, co ani jeden z nás nečekal.

Ozval se hluk, křik a několik ran, pak se dveře do sálu zprudka rozrazily. Dovnitř se dostalo světlo z haly a proti němu se rýsovala silueta válečníka se dvěma meči.

„Marleino!“

„Ale to snad ne,“ zasmál se temně Tharalash, „čarodějova čubka je tady. Podívej, vydala se tě zachránit. Hahahahaha. Snad nevěříš, že nějaká žoldnéřka dokáže změnit to, co bylo předpovězno. Zabte tu děvku!“

Desítka oživlých mrtvol se pomalu přibližovala k Marleině. Bál jsem se, hrozně jsem se bál, že uslyším křik mé umírající lásky, bál jsem se, že ty bestie ji roztrhají a sežerou. Ten strach mě donutil plazit se k ní, pomoci za každou cenu.

Zableskly se čepele a nestvůry začaly jedna po druhé padat na zem. Marleina se oháněla meči jako přízrak smrti, majíc kolem sebe strašidelnou auru bílého světla.

Trvalo to jen několik okamžiků – a najednou byl všude klid. Marleina stála uprostřed kusů tlejících těl a z jejích mečů odkapávala hustá krev.

„Já ti řeknu, v co věřím,“ řekla Marleina jakoby cizím hlasem, „věřím v sílu paže, v sílu meče; věřím v krev – temně rudou, když teče. Věřím v smrt.“

S posledním slovem se rozeběhla vstříc pánu temnoty, prokletému mistru Tharalashovi. Ten jako by nemohl pochopit, co se děje, nijak nereagoval. Až v momentě, kdy Marleina byla na dosah, zmobilizoval své magické síly a jediným pohybem tasil a zároveň ťal. Něco prudce zazvonilo a ve vzduchu se objevily krůpěje krve a kroužky z roztržené zbroje.

„Ne!“ zařval jsem z vypětí všech sil a pokusil se zvednout ze země.

Marleina jakoby nezaregistrovala smrtelné zranění, bodla jeden z mečů do hrudi černého čaroděje.

„To je… nemožné!“ vydechl Tharalash a zapotácel se, „já nemohu… zemřít.“

Druhý meč zajel do břicha.

„Já… nemohu… zem… řít,“ zasípal Tharalash a meč mu vypadl z ruky a zazvonil o podlahu.

Žoldnéřka trhnutím osvobodila obě čepele, každá z nich opsala ve vzduchu půlkruh a meče se tak srazily v místě, kde se nacházel Tharalashův krk. Rohatá přílbice zařinčela o podlahu, něco horkého mi cáklo na nohy a vedle mě dopadla dvě těla.

Doplazil jsem se k Marleině, zvedl její hlavu a opřel o stehno.

„Proč?“ dostal jsem ze sebe a do očí se mi nahrnuly slzy, „proč musíš umřít?

„Je to můj… osud,“ zašeptala Marleina a pootevřela své blankytné oči, „nemohla jsem tě… nechat...“

„To byl můj osud, Marleino,“ šeptal jsem a slzy se mi koulely po tvářích, „můj osud.“

„Ne, tvůj osud není ničit a… zabíjet, „usmála se, „tvůj osud je tvořit… musíš dát… svému řá… řádu… bývalou… sl… slávu.“

Krev se jí hrnula ústy ven a znemožňovala jí dýchat a mluvit. Objal jsem ji a políbil na čelo. Naposledy se usmála a pak její pohled získal skelný nádech.

Klečel jsem v tom sále dlouho, držel Marleinu kolem ramen a plakal. Zůstal jsem naživu, ale za jakou cenu? Sám, nemocný, bez přátel, bez lásky.

Ale s jasným cílem.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Dlouhé ale vskutku zajímavé pojetí řáu bojových čarodějů. Dobrý nápat a dobře napsané dílo. Gratuluju


 Uživatel úrovně 0

Najlepší príspevok aký som čítal. Jedinou záhadou pre mňa je ako sa Marleina dozvedela kde je a ako mu pomôcť ale inak vynikajúce ....


 Uživatel úrovně 0

Nějakou dobu jsem se přemlouvala k přečtení této povídky, jelikož radši čtu kratší dílka. Ale když jsem se přemluvila, vůbec toho nelituju. Moc se mi to líbilo, má to napětí téměř od začátku až do konce. Snad jediné, co mi tam nesedí je slovo neidentifikovatelnými-nějak se mi to tam nehodí, to je ale detail, jinak je to moc pěkný.


 Uživatel úrovně 0

Velice kvalitní povídka s velikou velikou energii, obrovskou sílou příběhu a několika velice nečekanými, ale hodně dobře promyšlenými zápletkami, které ještě více oživují děj.


 Uživatel úrovně 0

Rozhodně jsem se při čtení nenudil.


 Uživatel úrovně 0

Výborné. Jen tam, kde popisuješ souboj s Rothornem bych volil popis v minulém čase, jako vše jinde.


 Uživatel úrovně 0

ajímavé a dobře se to čte.


 Uživatel úrovně 0

Sniper:
jedná se o naprosto vymyšlenou postavu, nikde a nikdy nehranou. Nepíšu ppodle dobrodružství (tedy ne pořád - Equinuus podle dobrodružství byl, i když taky ne zcela), je to tak lepší.


 Uživatel úrovně 8

Dobrá povídka, dobrá... jen ve mě evokuje otázku - o kom to vlastně je? Hrál jsi někdy za danou postavu, nebo PJoval svět kde se takto magie chová a jedná se o CPčko? Ne že by to něco měnilo na dojmu, spíš jsme během čtení přemýšlel, kam to napasovat... Je to v sekci ostatní, což pouze říká, o co se nejdná, ale stejně se raději zeptám.


 Uživatel úrovně 0

No tak na to se snad ani nedá co říct. Jen že je to dobře napsané. No chvílema jsem nevěděla o koho se zrovna jedná, ale to sem záhy odtušila takže nemám tomu ani co vytknout.