Zapadlou vískou v podhůří se prohnal studený vítr, aby oznámil, že podzim podlehl každoroční bitvě a zima nastoluje své zákony. Proletěl nad chatrnými palisádami, rychle obhlédl všechny bídné chatrče a nakonec vnikl do úzkých uliček, kde před sebou hnal spadané listí. Rušil noční ticho, jež bylo přerušováno občasným zahoukáním sovy. Ve všech oknech byla tma… až na jediné.

Příbytek měl, jako všechny domky ve vesnici, jedinou neútulnou místnost. V zadním rohu stála rozvrzaná postel s medvědí kožešinou, vedle se krčil malý stolek a u něj tvrdá nepohodlná židle. Všudypřítomný chlad a lezavou vlhkost se snažil zahnat mizerně roztopený krb, ale příliš se mu to nedařilo. Dřevo bylo mokré a v ohništi stál kotlík s hnědavou tekutinou.

Kdyby někdo přitiskl ucho těsně ke dveřím, zaslechl by polohlasné šeptání.

„Vař se, vař, mé noční kvítí!… Tvoř se, tvoř, má moc!… Síly Temna teď se chytí!…

Svědkem je mi noc!

Dopsala poslední větu slohové práce a radostně odhodila propisku.

„Přijedu v jednu, Dave mě hodí domů,“ křikla na mamku stojící o poschodí výš.

Paní Rochefová si přitáhla k tělu rudý župan a pak se naklonila přes ozdobné zábradlí: „Dobře… A nezapomeň, žádný alkohol!“

„Hmm,“ odpověděla Rachel nepřítomně a naposledy se prohlédla v zrcadle. Když se ujistila, že jí rádoby skotská kostkatá sukně a bílé triko s výstřihem sluší, rozverně na sebe vyplázla jazyk. Skvělý, pomyslela si s úsměvem a vesele vyběhla do večerního přítmí.

Když procházela parkem, na chvilku jí připadlo, že se k ní koruny prastarých javorů sklánějí v jakémsi důvěrném gestu, ale pak nad tím mávla rukou. Jsou to jen stromy, usmála se v duchu, a přidala do kroku.

Protože se před multikinem hlasitě bavil hlouček asi pěti holohlavých mladíků, Ráchel raději přešla na druhou stranu.

„Hej, kotě, neměla bys na nás chvilku čas?“ křikl ten nejvyšší přes ulici.

Dělala, že je neslyší, a zrychlila.

„Nedělej, žes mě neslyšela, květinko,“ šeptl jeden z lovců, když Eriniel sbírala podzimní kostnivec. Přišel těstě k ní a chytl ji kolem pasu. „Včera jsem byl na noční procházce a náhodou jsem šel kolem toho tvýho kutlochu. Slyšel jsem tě moc dobře. Vař se, vař, má kytko noční… Tvoř se, tvoř, má moc! Nebo jak jsi to mumlala,“ ušklíbl se, když se od něj plavovláska odtrhla.

„Nevím, o čem mluvíš, pane!“ Dívka si nenápadně třela bok, na kterém dosud cítila lovcův chlípný dotek. „Nic jsem si nemumlala. Spala jsem.“

Znovu se ji pokusil přitáhnout blíž, ale nečekala, až to udělá. Rychle se k němu obrátila zády a utíkala pryč. Přesto jí v uších ještě dlouho zněly jeho nenávistné výhrůžky:

„Dávej si na mě pozor, ty děvko! Stejně skončíš rozmázlá pod Bílou skálou! Řeknu knězi, co jsem viděl, a ty se budeš se smažit nejen na hranici, ale i v pekle! Pokud dřív neroztáhneš nohy Satanovi!“

„Hej, kampak utíkáš? Jen si trochu pohrajeme!“ křikl jeden, když za ní celá jeho banda vyrazila.

Rachel se dala do běhu, znala je. Každý je tu znal. Pětice synků vlivných podnikatelů, kteří měli známosti na vysokých místech, takže jim všechno procházelo buď s napomenutím nebo symbolickou pokutou.

Byla o dost rychlejší, brzo ji dohnali a obklíčili.

„Zaběhat si takhle večer na čerstvém vzduchu je moc zdravý, plně s tebou souhlasíme,“ zasmál se ten menší s černou kšiltovkou, a ostatní se k němu přidali.

„Nechte mě být, nic jsem vám neudělala,“ řekla doufajíc, že z jejího hlasu není slyšet strach. Jeden z mladíků měl v ruce baseballovou pálku se znakem Buldoků, druhý držel zelený kanystr. Ostatní měli ruce buď zastrčené v kapsách nebo zkřížené na hrudi. Rty jim zvedal pobavený, zlomyslný úšklebek.

„Ještě jednou na ni sáhneš a rozmlátím ti hlavu o nejbližší kamen!“ Boranon chytil dotěrného lovce pod krkem a zuřivě se díval do jeho vyplašených očí. Byl o dost silnější a Ter si toho byl moc dobře vědom.

Oba stáli za vesnicí na opuštěné cestě k horám, kam nikdo moc nechodil, takže měl Bor jistotu, že nebudou rušeni.

„Dobře, dobře… klid,“ zakoktal Ter. „Řekl jsem to jen tak, nemyslel jsem to vůbec vážně,“ pokusil se usmát, polknout se mu však nepodařilo.

„Vyhýbej se jí, buď tak hodnej! Příště tě můžu trefit místo jelena – zasloužil bys to stokrát víc než to zvíře. A tohle máš, aby sis to pamatoval!“ Napřáhl se a udeřil ho pěstí do obličeje. Cítil, jak prsten po otci rve Terovi kůži na cáry. Něco křuplo a lovec s bolestným výkřikem klesl na kolena. Držel se za tvář, lícní kost asi úder nevydržela. Mezi prsty mu tekla krev.

„Zajdi za Erin, dá ti na to nějaký bylinky,“ řekl pak ironicky a nakopl klečícího muže do žeber.

„Ó, chlapec je rytíř! Rozhodl se zachránit spanilou princeznu!“

Dave dostal další ránu do břicha.

„Tohle je tvůj kůň?“ ukázal nejvyšší mladík na jeho auto, do kterého baseballkou mlátil jeden z pětice. „Potřeboval by veterináře!“ zasmál se další, pak se napřáhl a přerazil mu boxerem klíční kost.

„Buď od té lásky a počkej tu na nás, máme nějakou práci!“ Skin si otřel zakrvácenou zbraň o trávu a pak začal z Rachel strhávat oblečení.

Dave jen bezmocně ležel na zemi. Nesnesitelná bolest mu rvala celé tělo, na hrudi mu klečel jeden z těch parchantů a natáčel mu hlavu směrem k ní. Musel se dívat, jak Rachel zoufale kope nohama, musel poslouchat, jak křičí o pomoc, jak prosí o smilování boží! Křik, křik, její pláč, její slzy, její vytřeštěné oči! A pak jen ty oči dívající se do jeho!

„Hotovo!“ usmál se na Dava poslední, když si zapínal kalhoty. Další ho bolestivě nakopl do žeber.

Odněkud vytáhli láhev vodky a dali ji kolovat.

„Hele, holka,“ řekli pak ponížené, zakrvácené Rachel. „Ty nejsi ani tak princezna, jako spíš čarodějnice.“

Zasmáli se. Jeden z nich zvedl kanystr plný benzinu. A copak se dělalo s čarodějnicema, panové, co? No upalovaly se, né? I s těma, co jim pomáhali!“

„Za vzývání vládce pekel a moci temnoty, za obcování se Satanem, za bezbožnost a rouhání se Spasiteli se od tebe, Eriniel, odvrací církev Boží a odsuzuje tě k trestu smrti upálením!

I tebe, Boranone, církev Boží za nápomoc při obřadech temných a rituálech hříšných odsuzuje k trestu smrti upálením!“ přečetl kněz ortel zaslaný inkvizitorem: „Rozsudek nechť vykoná světská moc!“

Kat naposledy obhlédl obě hranice, zkontroloval odsouzeným železná pouta a dal pokyn svým čtyřem pacholkům. Ti společně s Terem přiložili pochodně k hranicím z vyschlého, posmoleného dřeva.

Eriniel se se slzami v očích podívala do obličeje Terovi, kterému se pod pravým okem táhla jizva po Borově pěsti.

„Já se vrátím!“ šeptla, ani nevěděla proč.

S hurónským smíchem je připoutali ke značce a polili benzinem.

„Neee! Prosím, neee!“

Dave byl v milosrdném bezvědomí, ale Rachel až nelidsky křičela. Když zaslechla typický zvuk škrtnutí, ochromením zmlkla, a všechno se v ní sevřelo. Proboha, ne… proboha… Vytřeštěné oči zoufale těkaly po útočnících.

Letící zapalovač to však nezastavilo.

Každému z nich se podívala do obličeje. Smáli se, její zoufalý výraz jim byl k smíchu.

Její tělo vzplanulo jako obří pochodeň.

Dave, který seděl ve stejné kaluži hořlaviny, ale nechytil, plameny jako by se mu nějakým zázrakem vyhýbaly.

Pětice omráčeně hleděla na Rachel.

Stála hrdě vztyčená.

Kovová pouta se s cvaknutím otevřela a ještě než dopadla na zem, hořící dívka měla v ruce basebalovou pálku jednoho z útočníků. Vystoupila z ohně jako z brány, nepokořená, silná, mnohem vyšší, než se mohlo zdát.

„Já tě varovala…“ šeptla a bleskurychlým úderem skinovi, kterému se pod pravým okem táhla jizva, rozdrtila lebku.

Poděkování: Rád bych poděkoval všem, kteří mi s tímto dílem pomáhali, a to: Lyrii, deshimu, Pavettce a mliiku...