Pád
| Autor: | Darian |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 10 |
„Bojuj, bojuj dobre! Šťastie praje umierajúcim!“ smial sa žalárnik a odomykal mi putá.
Cela, po nej tmavá chodba. Ryk davu sa neuveriteľne rýchlo stupňoval a zintenzívňoval. Potom, bolo to čosi neskutočné: slnko a vzduch. Vzduch, ktorý už bolo cítiť inakšie: dobre známa zatuchnutosť sa vytratila, nahradil ju iný, zvláštny zápach.
Krv... a aréna.
Do mŕtvolne bledej kože môjho tela sa dychtivo opreli lúče slnka. Náhly výbuch svetla ma oslepil, krik davov okolo ohlušil.
Ako len dlho mi trvalo, kým som otvoril oči!
Zrazu cítim kopanec. Bolestivo dopadá do môjho pravého boku.
Padám na zem.
Len otvoriť oči, mať čas otvoriť oči... a pozrieť sa.
Ďalší kopanec.
Treba otvoriť oči!
Akoby bola bolesť jediným vnemom. Je tak rôzna, známa. Bolesť očí zo svetla, bolesť od kopancov, slabosti...
Podarilo sa, otváram ich, stŕpnuté a prázdne. Dívam sa.
Línie tvarov okolo, tvár muža, ktorý nado mnou stojí, skrivená odporom a hnevom. Zrak neposkytuje dostatočný pocit, priestor dosť veľký na to, aby som vnímal.
Asi som si toho chcel vziať príliš, možno viac, že som mal nárok. Svet ma obstúpil, je všade, a ja ho nepoznávam.
„Vstaň,“ vraví on s oduševnením v hlase.
Krčím sa mu pri nohách, hľadím na nádherne opálené nohy v sandáloch. Cítim piesok. Je horúci.
„Vstávaj!“ už kričí.
Toto preňho nie je víťazstvo, chce boj muža s mužom. Tento mladý hrdina si predsavzal, že zabije...
Koho? Kto som to vlastne bol?
V tme som na to zabudol. Tam sa mi skoro až milosrdne vytratili spomienky. V temnote bludného osamotenia sa štyri steny stali svetom. A v tom svete bolo treba len jesť a vykonávať potreby. Myšlienky neboli na osoh. Veď sa aj časom vytratili.
„Ty jeden prašivý vrah, vstávaj!“
Takže som bol vrahom. Niežeby na tom záležalo. Možno by som to mal pokladať za oporný bod. To je ono: mojou úlohou v tomto divadle je umrieť ako špina. Pre pobavenie davu.
V poriadku, prijímam.
Mám umrieť v tomto predstavení, stať sa súčasťou veľkého boja dobra proti zlu pre masy. Oči, navyknuté na tmu, nevidia svet, pretože ho prázdna duša nedokáže prijať! Tak je to, už si tu viac neviem nájsť miesto. Danajský dar: život bez života – odcudzenie, zabudnutie.
Prijal som ho vôbec? Už na tom nazáleží.
Pod týmto cudzím slnkom túžia vidieť, ako bude preliata krv, moja krv. Ale nech sa leje, nech ju vidia, pozriem sa i ja.
Na živote predsa nezáleží, život som stratil.
Moja bytosť obmedzená len na blúdenie v ríši vlastnej tmy, moje slabé telo – to všetko zo mňa robí úbohú napodobeninu toho, čo som azda býval - človeka, i keď dnes už neviem, čo to má byť.
Nenápadne si naberám za hrsť piesku. Uvažujem, ako to asi bude s časom. Budem dosť rýchly alebo on príliš pomalý?
Boj!
Vyskakujem, snažím sa držať na slabých nohách. Na krátky okamih hľadím na jeho prekvapenie, nečakal môj útok. Hádžem mu piesok do tváre a vrhám sa naňho.
Celkom znenazdajky túžim po jeho krvi.
Zbaví ma práve ona posledných zvyškov človeka, ktoré má spájajú s týmto prekliatím?
Áno!
Človek vydaný na milosť nie viac než zvieraťu, ktoré ju nepozná. Ironické.
Zahryzávam sa mu do tváre a trhám. Vrieska od bolesti. Ústa sa mi napĺňajú teplou krvou, v zuboch mám mäso.
Ako kričí!
Jeho výkriky akoby mi v ušiach prehlušili všetko ostatné. Podivné ticho. Ticho, v ktorom počujem zúfalé, rýchle kroky po piesku.
Záchrancovia prichádzajú.
Bodajú do mňa zbraňami, chcú ma od neho odtrhnúť.
Napokon sa im to darí. Sáču ma na piesok.
Bolesť je už tak intenzívna, že ju vlastne necítim.
Opojná chuť krvi v ústach, bezcitnosť, márnosť. Už sa zbiera na odchod tieň života, bremeno odpadáva.
Som voľný.
Myslím, že sa usmievam.
Aréna je v tichu, obraciam hlavu k slnku. Nech sa mi ešte ukáže, ak má vôľu.
Vidím meč v rukách strážcu arény. Zmyselne sa zaleskol v slnečných lúčoch... a udiera.
Naposledy.
Diskuze
Velmi zajímavý příběh,vyprávějící o zločinci odsouzeném na smrt,který ztratil už vše.Tak by se tato povídka dala popsat.Velice zajímavě napsaná a tak,že čtenář(hluboce do četby zabraný)vidí písek arény,spalující slunce a všechnu tu krev.Muže,který ztratil téměř vše,i svou identitu,avšak není mrtvý.Zatím.....
Písek a prach arény,toho muže,co ho přišel zbavit jeho života,přeplněné tribuny,chtějící jen jedno.Příběh,kde jeho hlavní postava vše téměř vzdává,ale nakonec dá ještě publiku,to co chce vidět.Krev.
Trochu viac mi to pripomenulo Gladiátora (celá tá aréna i konečné "Som voľný"), z ktorého poznám niektoré pekné hlášky: "Nebavíte sa? Tak načo ste sem chodili?"
Měla jsem možnost sledovat vznik a vývoj této povídky, která ve svých počátečních verzích byla naprosto, opakuji naprosto úchvatná. Křehce, citlivě napsaná, jako by se děj odehrával v jakémsi přízračném snu, kdy čtenář přesně neví, co jsou myšlenky a co už je skutečnost. V těch verzích nebylo vůbec důležité, koho "zvíře" zabilo, za jaký čin je odsouzeno k smrti, na povrch vyplouval jeho zmatek, zvířecí bolest, údiv, úžas nad tím, proč je odsouzeno za čin, který jemu připadal přirozený (predátor versus kořist). Nechápalo, proč za to má zemřít...
A já si nyní připadám jako to zvíře. Nechápu, proč jsi tu povídku znovu předělával... proč jsi to zvíře tak necitlivě odlidštil, jaks mohl dopustit, že teď k němu nic necítím. Předtím mě dojímalo k slzám...
Nebudu hodnotit. Ta nejlepší verze je u mě v počítači a tam má svých pět hvězd jistých.
Dariane, Dariane... *hluboký povzdech*
Darian, aréna - to je miesto, kam si vložil myšlienku, čo môže mocnosť (neviem nájsť správne slovo) spraviť s (ne)človekom, a o vykúpení smrťou. Bohužiaľ, táto myšlienka je asi všetko čo obsahuje tento príspevok. Príbeh tam je načrtnutý, a obraz je domaľovaný touto myšlienkou. Hneď po dočítaní ma napadlo, že si to mohol dať do odstavcov - o tom ako zvádza jednotlivé boje, s "nepriateľmi" i so životom a ako sa z neho stane (ne)človek. Zhadzovať hviezdy za krátkosť - to sa nerobí, pokiaľ má článok začiatok i koniec. Ale ja by som ti ich zhodil, iba neviem do akej miery, a preto nehodnotím.
Má to slibný začátek (dokonce jsem to začal číst ikdyž je to slovensky), ale pokračuje to až moc rychle.Člověk žačne přemýšlet jak se to začne vyvíjet a najednou je konec.Kdyby to bylo delší tak dám víc, ale takhle je to na 3*.
Takže,
Dariane, Dariane... Ty jsi mě obral o můj (mnohdy) největší požitek - a to sice kritika formy, tedy gramatiky atd. Pozor, tohle není výtka, jen chci říct, že tím pádem se má kritika zredukuje tak na dva řádky :) Jinak sa mi slovenčina vela páčí (to asi nebude úplně správně, ale pal to čert), mohl bych ji poslouchat celé hodiny, což mé mínění ještě vyzdvihuje.
Hodně mě překvapilo, když jsem se k povídce vrátil a bum... Odstavce! Původně to bylo z formy jediné, co jsem chtěl vytknout. Takže děkuji Irookovi, že to spravil dříve, než jsem si stihl (zbytečně) postěžovat.
Obsahově... Co říct? Je to trochu netypické, ale dobré. Nějak to nedokážu popsat slovy, ale prostě se mi to líbí. Snad (jak podotkl Alcator) tam mohlo být trochu více konkrétnosti, ale je pravda, že kdyby jí tam bylo více, povídku by to znehodnotilo.
Možná - ale jen možná - by to mohlo být trochu delší. Ani jem se nestihl začíst a byl jsem na konci.
Co ještě říct? Je to dobré, ale mohlo by to být lepší. Já hodnotím ***, resp. ***+, ale "něco mezi" tady dávat prostě nejde... :(
--Darn--
hodnotím za tři protože je ten příběh moc krátký ale na druhou stranu se mi líbí smysl o popisu pocitů atd....prostě za tři
No, celkový příběh.. Dosti krátký - ale dokážu ocenit to, co je v tom příběhu za smysl. Líbí se mi to, co ten hrdina popisuje za své pocity nebo zážitky. Je to sice dosti kruté, ale mi se to celkem líbí. Nejdříve mě dosti zarazilo že ve slově krv není e. Myslel jsem, že je to překlep, později v textu jsem zjstil, že není.
Ale bohužel je překlep v anotaci.. O človeku, krorý sa prepadol do tmy a zabudol.. Jinak asi není moc co napsat - hodnotím za tři.
Ospravedlňujem sa. Nabudúce tagovanie spravím sám. Verím, že je to pre redaktora zbytočná a zdĺhavá práca.
Alcator:
ty odstavce jsou moje chyba.
Už jsem to spravil.
Poslední dobou mám s tagováním trošku problémy.