Hřbitov

Pro nebe nad hlavou Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 21

Pro nebe nad hlavou

„Smrt za smrt!“ zakvičela stařena. „Pověste tu bestii,“ zaječelo několik vysokých ženských hlasů. Podíval jsem se do obličeje muže, vzhledem spíše ještě chlapce, který stál přímo proti mně. Jeho ústa mlčela, ale v příštím okamžiku se na mé roztrhané košili rozprskla hrstka hnoje.

Za krkem jsem cítil uzel, který se měl každou chvíli utáhnout. Balancoval jsem na prázdném soudku od másla. Dříve patřil místnímu hokynáři, teď měl splnit ještě jeden bohulibý účel.

Soudní úředník s obřadnou pomalostí rozvinul pergamen a začal číst rozsudek nad mužem jménem Černý Mocher. Podle soudce jsem to já. Málem jsem se nad hořkou ironií téhle situace rozesmál. Stát se nejhledanějším tvorem Dvanácti panství a potom být odsouzen k trestu smrti za zločiny, s nimiž nemám nic společného – to jednomu opravdu nepřijde fér.

Ještě jednou jsem se podíval na modré nebe. Tušil jsem, že už ho nikdy neuvidím, pokud kněží náhodou nemluvili pravdu. A pokud ji měli, pravděpodobně ho neuvidím ani tak. Myšlenky mi zabloudily do dnů mé největší slávy…

Bylo žhavé léto třináctého roku vlády císařovny Marion.

Pozoroval jsem výměnu stráží před chrámem bohyně Ops. Blížily se slavnosti Opalie, chrámová pokladnice byla nacpaná k prasknutí a stráže byly v plné pohotovosti. Nejvyšší kněžka navíc přikázala, aby se počet hlídačů zdvojnásobil. Dostat se dovnitř za takových podmínek, to by zkusil snad jenom šílenec. Pro mě to znamenalo neuvěřitelně lákavou výzvu. Udržet si pověst nejdrzejšího a nejlepšího lupiče Dvanácti panství mi stálo za trochu toho nebezpečí.

Uvnitř na mě čekala Carnerava – souprava diadému, náhrdelníku a dvou náramků, kterou podle legendy, šířené jejími přisluhovači, darovala chrámu samotná Ops. Její socha nad oltářem byla soupravou ozdobená jenom několik dní v roce; po zbytek času odpočívaly šperky v pokladnici chrámu. Ta byla vyhloubena do skály a nacházela se půl míle pod úrovní země. Taková výzva už i mě připadala jako přemrštěná.

Do soumraku zbývalo ještě několik hodin. Uvolnil jsem se a představoval jsem si svůj lup. Ať už Carneravu vytvořil kdokoliv, uměl mistrovsky pracovat s diamanty. Podle legendy byla souprava vytvořena z jednoho kamene. Oba náramky byly odštípnuté z nejsvrchnější vrstvy, dva prosté kroužky, celé diamantové. Diadému z bílého zlata dominoval stokarátový kámen, okolo něj se třpytilo několik desítek menších kamenů, každý z nich by mohl zdobit šperk bohaté šlechtičny. Nejpodivnější mi přišel zcela určitě náhrdelník – diamantový řetěz, tvořený padesáti diamantovými články. Pokud byla souprava vytvořena skutečně z jednoho kamene, musel vážit v neopracované podobě přinejmenším deset tisíc karátů. Zloděj, kterému by se šperky podařilo ukrást, by si zajistil nesmrtelnou slávu.

Od posledního vystřídání stráží už uplynula hodina. Uspávací prostředek, který se mi podařilo namíchat do vína, které měl kupec připravené pro strážné, zjevně začínal působit. Vycházkovým krokem jsem zamířil k chrámu. Kdybych věřil v bohy, nejspíš bych se v tu chvíli začal modlit. Kdybych věřil v bohy, nejspíš bych teď kráčel po úplně jiných stezkách.

Stráže spaly jako jeden muž. Oddychl jsem si, protože na mě čekala věčná sláva. Během několika okamžiků jsem se měl dotknout nebes.

Když jsem se zmocnil blyštivých šperků, projel mým tělem pocit, podobající se orgasmu. Takovou extázi, jaká mě ovládala nyní, nedokázala vyvolat žádná z žen, které prošly mým životem. Moje srdce tlouklo v rytmu Car-ne-ra-va.

Car-ne-ra-va.

S širokým úsměvem jsem zasalutoval spícím strážným. Pak jsem si všiml toho malého chlapce. Krčil se v rohu a pozoroval mě očima rozšířenýma šokem. Nejspíš doufal, že ho šálí smysly. Snad čekal, že zasáhne bohyně a srazí mě bleskem.

Zamával jsem mu a odešel z chrámu hlavními dveřmi.

Někde pode mnou zavířily paličky bubeníků. Svižné údery odbíjely poslední vteřiny mého života.

BUM …BUM…BUM…BUM

Tak nádherně modré nebe. Připomínalo mi oči dívky z lesa. Ještě mi zůstalo pár chvilek, abych mohl snít…

Odpočíval jsem na palouku, kousek od řeky a vyhříval se v odpoledním slunci jako ještěrka na kameni. Carnerava byla dávno v trezoru majitele, který se na nic neptal a zaplatil v měkkém zlatě na tvrdé dřevo. Zlato se ukázalo jako ta nejméně věrná milenka ze všech, všechno mě totiž opustilo během necelých dvou let. Kněží se dávno přestali ptát věštců, kde se nachází drzý zloděj jejich nejcennější relikvie. To všechno se stalo v jiném světě, v jiném čase a jinému člověku. Člověku, o jehož činech se zpívalo v hospodách, tomu, který se obdivoval vlastní slávě.

Teď jsem byl tady, mezi druidy. Nikdy se mě neptali, proč se skrývám v lesích, a já jim nikdy nemusel lhát. Užíval jsem si zaslouženého odpočinku.

Do šumění větví zazněl zvuk loveckých rohů. Probral jsem se z pohodlně malátného stavu. Místní druidy jsem dobře znal – nikdy by nepovolili lov ve svém hvozdu. Něco bylo špatně a já cítil, jak staré reflexy znovu ožívají.

Lovecký roh se ozval znovu, tentokrát mnohem blíž. Zároveň jsem uslyšel praskání větviček. Něco se poměrně rychle pohybovalo směrem ke mně. Vylezl jsem na strom, nasadil šíp a napůl napnul tětivu. Pokud si chrám rozmyslel svou dlouholetou nečinnost, čekalo mého prvního pobožného návštěvníka asi osmdesát coulů dlouhé překvapení.

Z křoví se vynořila tmavovlasá dívka. Na první pohled nevypadala jako lovkyně, spíše jako někdo, kdo je loven. Snad byla pohledná, ale tvář měla pokrytou směsí krve, hlíny, listí a zaschlého potu. Ztěžka oddychovala, pod zeleným, potrhaným oblečením se jí prudce zvedala a klesala prsa. Rozhlédla se po mýtině a …

… musela mě nějak vycítit. Podívala se přímo na mě. Připadalo mi, že se dívám do dvou malých zrcadel, která odrážejí modř jasné oblohy. Potom klesla na kolena s výrazem naprostého odevzdání. Až v tu chvíli mi naplno došlo, proč hon, který v okolí probíhá, druidům nevadí. Byl to lov na člověka – a jeho oběť byla několik sáhů ode mě.

BUM …BUM…BUM…BUM

Pokusila se vstát, ale znovu se sesunula k zemi. Byla naprosto vyčerpaná. Vůbec nevnímala, jak ji beru do náruče a nesu k řece. Ani necítila, že jsem jí svlékl šaty a poslal je po vodě. Kdybych byl tím starým lupičem s pověstí, která se dotýkala nebe, asi by mě pobavila myšlenka na loveckou společnost, hledající nahou dívku po celé délce lesní bystřiny. Takhle jsem jim v duchu popřál hodně štěstí. My dva jsme se na jejich loveckou hostinu nechystali. Naposledy jsem se podíval na řeku a odešel jsem opačným směrem, do hlubokého hvozdu. Dívka mi bezvládně visela přes rameno, ale cítil jsem, jak tiše oddychuje.

Probrala se až dlouho po západu slunce. Lovci nejspíš své pátrání dávno vzdali. Byli jsme v mém úkrytu. Rozhlédla se kolem sebe. Její pohled se zastavil na mém rezervním oblečení, které jsem jí připravil k lůžku. Teprve tehdy si uvědomila, že strávila půl dne s neznámým mužem oblečená tak, jak ji pánbůh stvořil. Půvabně zrudla.

„Kde mám svoje šaty?“

„Nejspíš je budou mít lovci,“ odpověděl jsem s pousmáním. „Tuším, že je našli na břehu a začali prohledávat břehy, zatímco ty jsi mířila co nejdál od nich.“

Čekal jsem, že bude pobavená, ostýchavá nebo mírně pohoršená, ale její reakce naprosto překonala má očekávání. Vyletěla proti mně jako divoká kočka, škrábala a kousala, stala se z ní naprosto nepříčetná lítice. Když jsem ucítil její ruku na pochvě s nožem, pochopil jsem, že bojuji o život. Skrčil jsem nohy a odkopl ji od sebe vší silou, kterou jsem v unaveném těle našel.

Jako ve snách jsem sledoval, jak dopadla spánkem na roh nízkého stolku. Odrazila se a zhroutila se na zem; ze všeho nejvíc teď připomínala odhozenou hadrovou panenku. Pod hlavou se jí začalo tvořit rudé jezírko.

V tu chvíli mi přestal fungovat mozek, naprosto nic jsem nechápal. Ani nevím, jak dlouho jsem tam bez pohnutí seděl. Den, dva, možná tři. Když mě našli, ničím jsem nepřipomínal Postrach Opalie. Zbrojnoši vynesli bezvládnou dívku a mě spoutali a odvedli do vězení.

Mrtvá byla Rían, dcera místního hraběte. Já byl Černý Mocher, bandita, který ji svedl, poté unesl a po hádce zabil. Společně jsme utekli hraběcím lovcům. Potom jsme se pohádali, když zjistila, že u řeky, kde jsem se na ni vášnivě vrhnul, nechala v odhozených šatech šperky, které mi přinesla jako své „věno.“ Kromě její vraždy jsem měl na svědomí další tři roky teroru, o kterém mluvil celý kraj. Tohle všechno jsem se však dozvěděl až při výslechu, při kterém mě dozorci bili, aby ze mě vynutili přiznání. V tu chvíli bych jim odkýval třeba přiznání, že jsem se ukradl Dvanáct panství a pokusil se je pronést v kapse kolem císařských stráží…

…BUM…BUM…BUM…

Bylo babí léto dvacátého roku vlády císařovny Marion. Stál jsem na soudku od másla a díval jsem se přes hlavy povykujícího davu.

Kat tiše zašeptal: „Pozdravuje tě Mocher. Tohle máš od něj … a od Rían.“ Uslyšel jsem nezaměnitelný zvuk – duté zadunění, jak něčí bota kopla do kusu dřeva.

Dav zahučel nadšením.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Příběh mě zaujal - jak dějem, tak popisem, nápadem, atmosférou,.. Mně se líbí. Hlavně jsem nečekala zvrat po záchraně Ríany a hlavnímu hrdinovi jsem něco takového nepřála ani v nejmenším, narozdíl od tarminiatura mě vůbec nenapadlo něco takového připisovat trestu bohyně za krádež(dobrá dedukce tarminiature), doufám tedy, jestli to opravdu tak bylo míněno, že i Ríana spáchala cosi, za co si "zasloužila" smrt, protože jinak by to moc spravedlivé nebylo. Proč ale hledat spravedlnost všude, že?

Je to i mírným nakopnutím, posunutím pro začínající PJ, kteří nemají dostatek nápadů pro zápletky.


 Uživatel úrovně 0

pekné, aj keď som sa síce na začiatku stratil potom mi začalo všetko dochádzať a nakoniec som zistil, že náhoda je pekná hnusoba (v tomto prípade bohyňa - PJ).


 Uživatel úrovně 0

Veci ma zaujali viacej ako ine :)
"Snad čekal, že zasáhne bohyně a srazí mě bleskem"
"asi osmdesát coulů dlouhé překvapení"
"Pozdravuje tě Mocher. Tohle máš od něj … a od Rían." - niekto by to povazoval za klasiku, alebo osuchane vyvrcholenie, ale nie v tomto pripade.
Vecsinou sa taketo veci daju cakat, mna to vsak v tomto pripade prekvapilo.
Pacia sa mi aj prechody medzi skutocnostou a predstavami.
Takisto je tu viac miest kde sa dej vyvyja inak ako clovek caka.

Podla mna spickove.


 Uživatel úrovně 8

Zajímavé, proč to považujete za neoriginální a bez nápadu? Můžete tedy uvést odkud podle vás autor opisuje? Připouštím že prákrát jsem něco vzdáleně podobného viděl, ale nenapadá mě nic co by mohlo být skutečně zdrojem.

Zato bych řekl, že příběh nepostrádá atmosféru, ba dokonce realističnost, dokážu si představit že něco podobného se stát může. Chování postav není nelogické, konec je podle očekávání ponurý, bez krkolomné záchrany na poslední chvíli (jinak by to tu ani nebylo). Přijde mi, že se autor snažil vykreslit spíš atmosféru, než precizně popsat nějaký děj a to se mu alespoň u mne povedlo. Jedinou nelogičností by snad mohl být náhrdelník který by neměl jít udělat, ale ono podle všeho nejde ani na někoho seslat blesk nebo změnit minulost, takže žádný problém.

A vzhledem k tomu, že jsme na serveru od dračím doupěti si neodpustím poznámku o výborné využitelnosti příběhu během hry. Jde o něco, co by si měli přečíst všichni hráči s pocitem, že se jich světská spravedlnost netýká, protože oni jsou hrdinové (o pánech jeskyně kteří postavám soud nebo pranýř nikdy neukázali ani nemluvím). Smutný konec (dokonce snad i nezasloužený) jednoho takového jim možná alespoň trochu otevře oči.


 Uživatel úrovně 5

prokletý Dilvish: Pokud bych pominul bod "Za prvé", bylo by možné vyštípnout části diamantu tak, aby zbytek vytvořil řetěz. Bylo by to setsakra složité, ale teoreticky to možné je. Myšlenkou spojovat už rozštípnuté diamanty ... hej, jsem (skoro) normální :D


 Uživatel úrovně 0

Krtek:
Za prvé, není v lidských silách stvořit tak dokonalé diamantové odštěpky.
Za druhé, není možné, spojit ty dokonalé kroužky v řetězec, to by se museli rozpojit a znovu spojit. To umožňuje snad jakýkoliv kov, nikoliv však nejtvrdší minerál, diamant.


 Uživatel úrovně 5

prokletý Dilvish:

Máš pravdu, ta výroba šperku by byla fakt na dlouhé lokte. Ačkoliv v muzeu slonoviny jsem viděl několik uvnitř sebe vyřezaných ozdob - umělec je vyřezal drobnými dírkami ve vnějších vrstvách - lidská dovednost je nezměrná. A některá díla vznikají třeba dlouhé roky. Konkrétně Carnerava by vyžadovala stovky lomů podle předem přesně spočítaných linií, stačila by jedna chyba a bylo by po šperku. Asi by opravdu bylo nejlepší nechat výrobu bohům, a práci smrtelníka by stejně nikdo neuvěřil :o)


 Uživatel úrovně 2

Nechápu ty časté **. Mě osobně se moc a moc líbilo. K čemu dobrej logickej děj, když kažej ví jak to dopadne? Ovšem já nejsem znalec...


 Uživatel úrovně 0

Chtěl jsem dát čtyři... nakonec sem vyměknul. Respektive mě k tomu donutil závěr povídky. Je to úžasné vykreslení myšlenek před smrtí, krásně ukazuje nespravedlnost a ten kat na konci, ten je úžasný. Děj plyne na můj vkus akorátním tempem, je špatně předvídatelný a zajímavý.

Zápory vidím snad jen v logice. Ten šperk si opravdu nedokážu představit, jak by byl dělán, snad jen, kdyby to opravdu byla relikvie od bohyně.

Musím Ti poděkovat, tahle povídka se mi líbila, asi si ji ještě někdy přečtu jen tak...

Dodatek:
Prošel sem si diskusi až po svém hodnocení a sepsání komentáře, Malý Dráček si "zasloužil odměnu" za bezduchou donebečnějící blbost a já došel k názoru, že někteří kritici už přečetli až příliš mnoho povídek a měly by si "dat voraz" - nic osobního, jen asociovaná myšlenka.


 Uživatel úrovně 5

irook:

Ano, budu rád, pokud mi pošleš poštou podrobnější rozbor, myslím, že mi to dá víc, než případná diskuze o jednotlivých slovíčkách.

Za tento přínos mé další tvorbě předem děkuji,

Krtecek