Hřbitov

Růže s modrou krví Hodnocení: Geniální

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 25

Růže s modrou krví

Vyšlo slunce. První paprsky roztřpytily kapky rosy na zelených listech malého růžového keříku.

„Krásné ráno,“ ozvalo se za mými zády.

„To ano,“ lehce jsem se uklonil.

Na sobě měla kimono zelenkavé barvy s vyšitým motivem motýlů. I vlasy měla jiné – obvykle je držely pohromadě ozdobné jehlice, dnes však rozpuštěné rámovaly usměvavý obličej a vyvolávaly ve mně pocit neformálnosti.

„Je na té růži snad něco fascinujícího?“ zeptala se hebkým hlasem a ukázala na nízký keřík s jediným bílým květem, „pokud ano, ráda bych to také viděla.“

„Je z ní cítit síla a jistota,“ odpověděl jsem, „stejně jako z vašeho otce, má paní.“

„Takže je to pravda?“

Pohlédl jsem do jejích hnědých očí s nechápavým výrazem.

„Že každý člověk na světě má svou květinu, se kterou je spjata jeho síla? Nebo dokonce život?“

„Existuje taková legenda, ovšem opravdu netuším, zda se zakládá na pravdě.“

„A kdo jiný by to měl vědět než palácový zahradník?“ opáčila s úsměvem, „a vůbec, kde mám já květinu?“

„Vy květinu nemáte,“ odpověděl jsem s hlavou sklopenou, „alespoň tedy ne v této zahradě.“

Zamrkala očima a pokud cokoliv do této chvíle bylo nahrané, ten údiv rozhodně ne.

„V této zahradě není květiny, která by se vám mohla krásou rovnat, má paní.“

Došlo jí to a usmála se. Tak jí to slušelo nejvíce.

„Myslím, že to říkáš jen proto, že jsem císařova dcera,“ rozverně si zapřela ruce v bok a pohodila hlavou, „nicméně ty nejsi jenom tak nějaký zahradník, nosíš meč, stejně jako vojáci, a ti jsou pod přísahou mluvit vždycky pravdu. Co si mám tedy myslet?“

„Tohle není meč,“ ukázal jsem na krátkou čepel u pasu, „to je wakizashi. Spíše než meč je to symbol. Symbol úcty a loajality k vašemu otci.“

„Takže mluvíš pravdu,“ usmála se.

„Nic jiného bych si nedovolil, ani kdybych byl obyčejným zahradníkem,“ oplatil jsem jí úsměv.

***

Ranní slunce vnikalo do sálu řadou vysokých štíhlých oken a společně s dvojitým dubovým sloupovím rozehrálo na podlaze koncert světla a stínu. U jednoho z oken stál muž menšího vzrůstu v rudém kimonu opásaného oranžovou šerpou a jeho dlouhý stín jemně narušoval harmonii slunečních paprsků. S pěstěnými kníry si pohrával lehký vánek.

„Přináším špatné zprávy z Okiny, můj pane,“ pravil urostlý válečník v lehké zbroji s mírnou úklonou „situace se od posledního týdne ještě zhoršila.“

Muž s kníry neodpověděl, pouze se otočil od okna a upřel svůj pohled na samuraje.

„Váš bratr v provincii ztrácí autoritu,“ pokračoval smutně válečník, „obchodnická kasta ztratila zájem krizi vyřešit smírnou cestou. Lidé se vzepřeli a máme zatím neprokázané zprávy o třech mrtvých, pane.“

„A dál?“

„Už jsem pověřil prvního diplomatického zástupce Kaminariho, při zdravotním stavu vyjednavače Miko-siupa, je jediným velvyslancem, který připadá v úvahu.“

„Obávám se, ctihodný Ink-singu, že Kaminari situaci nevyřeší.“

„Já vím pane, ale…“

„Pojedu do Okiny sám, promluvím s bratrem a obchodníky. Věřím, že dokážeme nalézt společnou cestu při řešení krize.“

„Ale pane, to přece…“

„Zahaj přípravy na cestu, pojedeš pochopitelně se mnou. Ty víš nejlépe, co všechno je potřeba.“

„Ano, pane,“ Ink-sing s úklonou vycouval ze síně.

***

„Omlouvám se, výsosti,“ pravil s úklonou příchozí čtyřicátník v modrém šatě místodržícího, „ale jistě moc dobře víte, jaká zde panuje situace.“

„Ano, to vskutku vím,“ odpověděl kníratý císař, „proto jsem také přijel.“

„Doufám, že cesta nebyla nepříjemná, ihned zařídím nejlepší pokoje pro odpočinek – pro vás i vašeho osobního strážce.“

„To počká,“ odtušil císař a postavil se, „kde je Ryu-su, jednatel obchodníků? Myslel jsem, že jej rovnou přivedeš – věděl jsi, že jsem na cestě. Rád bych si vyslechl jeho podmínky a pak tuto záležitost smetl co nejdříve ze stolu.“

„Ano, výsosti, pochopitelně jsem věděl, že jste na cestě a že s Ryu-suem budete chtít hovořit,“ řekl místodržící s přivřenými víčky, „ale věřte mi, jednatel obchodnické kasty s vámi žádný problém nemá.“

Císař vzhlédl, Ink-sing nervózně přešlápl.

„Ano, vidím v tvých očích, že rozumíš, drahý bratře“ zašeptal Kannushi.

„Zrada!“ vyprskl Ink-sing a postavil se před svého vládce.

„Já znám tvé tajemství, bratře,“ Kannushi pohlédl přímo do očí císaře, „tvůj život nestřeží Ink-sing, ale Yuugata-no-hoshi – Večerní Hvězda v zahradách.“

Místodržící s pobavením sledoval císařovy oči rozšiřující se úžasem.

Stíny mezi sloupy se pohnuly a nehlučně obstoupily císař i jeho osobního strážce.

„Císař je mrtev,“ pravil Kannushi, „ať žije císař.“

***

Slunce zašlo. Poslední paprsky zmizely a sebraly s sebou matnou červeň z okvětních lístků jediného kvítku. Vše se ponořilo do mnoha tisíců odstínů šedé.

„Krásný večer,“ ozvalo se za mými zády.

„To ano,“ otočil jsem se.

Stál tam – černý stín samuraje v klobouku, oči jako dva řeřavé uhlíky, nepěknou čepel katany spuštěnou volně podél těla. Prokletý ronin.

„Myslel jsem, že alespoň malé smítko cti, které snad zbylo na tvé ubohé duši, ti nedovolí se vrátit na místo, kde jsi byl poražen a odkud jsi byl vyhnán,“ pravil jsem potichu do padajícího soumraku.

„Nikoliv čest, ale čistý pragmatismus, drahý bratře,“ odvětil stín a uhlíky v očích potměšile zamrkaly.

„Můj bratr zemřel,“ řekl jsem temně, „ty nejsi nic víc než pouhý stín jeho minulosti. Bez cti, bez pochopení, forma života nižší než vodní krysa prohánějící se v královské tůni.“

„Stačí jediný pohled jediného člověka v celém vesmíru, který ti dá najevo, že tě potřebuje,“ stín mávl rukou v širokém gestu, „v tom já vidím smysl bytí.“

„Celý život jsme stáli každý na jiné lodi,“ odtušil jsem, „tuším, že nejinak je tomu i teď.“

„Je to tak,“ silueta přikývla, „ovšem i tak to zkusím – kodex mi přikazuje jednat nejprve v dobrém. Můžeš mi vydat Ao-chi-bara – Královskou růži a vše se obejde bez krveprolití. Tedy bez krveprolití tady v zahradě, abych byl přesný.“

Ve stromoví nalevo od nás jsem zaregistroval pohyb. Čest byla pro mého bratra skutečně prázdný pojem.

„Přísahal jsem, že raději zemřu,“ procedil jsem skrze zuby a pravou rukou nahmátl rukojeť kratšího z mečů – wakizashi.

„Pro to mám pochopení,“ zasmál se stín a uhlíky se zahoupaly v rytmu radostné emoce.

Přiblížili se ke mně ze tří stran, rychle a nehlučně, připraveni zaútočit ve stejný okamžik. Prokletý ronin se otočil k odchodu do srdce zahrady ke Královské růži a nechal mě tam samotného s mou Nemesis.

Útok přišel bez varování, ale léta duševního tréninku a meditací mi pomohla odhalit onen osudný moment. V mžiku oka jsem přešel ze stoje do složité polohy Kigatora – Hladového tygra, eliminujíc tak útoky všech tří vrahů – zlomek vteřiny jsem stál na jedné ruce a wakizashi v druhé opisovalo krátký oblouk. Setrvačností pohybu jsem dosáhl opět pevné půdy pod nohama, jeden z vrahů se zhroutil s podťatými kotníky, druhý se nacházel ve vzduchu vržen prudkým kopnutím proti vzrostlému pomerančovníku. Ocitl jsem se tváří v tvář třetímu zabijákovi. Ze zakrytého obličeje šly vidět pouze zelené oči.

Bodli jsme oba zaráz. Vrahova čepel mě pohladila na krku a lehce zastudila, moje ostří zmizelo v černém kimonu a zabijáka zastudilo asi trošku víc. Zelené oči na mě nechápavě zíraly, i potom, co vrahovo tělo bezvládně sklouzlo ze zahnuté čepele. Duté prasknutí za mými zády mi potvrdilo fakt, že dřevo pomerančovníku je tvrdší než lidská lebka.

Rychle, jako horská bystřina, jsem spěchal za temným bratrem. Měl to k růži o poznání blíž než já, ale byl zády ke mně a jak jsem tasil, zpěv mé katany jej donutil zastavit se.

„Nedovolím ti na ni sáhnout,“ řekl jsem hlasitě, z kroku se odrazil a mohutným Kurohyou – Skokem pantera – se přenesl přes klobouk ronina až před keřík.

„Jsi velmi rychlý, bratře,“ zasyčel stín samuraje, „ale mě nemůžeš zastavit.“

„Máš poslední možnost se otočit a odejít,“ pravil jsem rozhodně, „jinak zemřeš.“

„Vím, co ti dodává takovou jistotu,“ odtušil ronin a přiblížil se na dosah, „slova našeho společného mistra – když se dokážeš oprostit v boji od všech myšlenek a soustředit se jen a jen na svého protivníka, pak nemůžeš prohrát. V nejhorším případě padnete mrtví oba.“

Neodpověděl jsem a zvedl katanu nad hlavu. Můj bratr udělal totéž.

„Jenomže já nemám co ztratit, bratře,“ zachechtal se ronin, „já už totiž jsem mrtvý.“

Z těch slov mě zamrazilo na těle i na duši. A tehdy jsem si uvědomil, že souboj prohraji.

Stín samuraje zaútočil. Smířen se smrtí jsem zavřel oči a v mém nitru se rozhostil klid a mír. Prokletý bratr, bílý květ, zrada císaře i úsměv jeho dcery, to vše bylo na tisíce mil vzdálené. Najednou mi něco vyrazilo dech a já cítil, jak letím vzduchem. Otevřel jsem oči a spatřil ronina, jak setrvačností dokončuje figuru Inken-hebi – Proradného hada. Tnul katanou šikmo dolů, rozsekl kmínek růžového keříku ve dví a rovnou z otočky mne prudkým kopnutím poslal do královské tůně mezi lekníny. Než jsem dopadl na hladinu jezírka, zaslechl jsem poslední bratrova slova:

„Císař je mrtev – ať žije císař.“

***

Ink-sing byl od hlavy až po paty pokryt krví. Jeho katana se míhala jako jazyk kobry, ostří si se smrtelnou přesností nacházela další oběti mezi černě oděnými vrahy.

Kannushi ustoupil během krátce trvajícího masakru do stínu jednoho dřevěného sloupu a vyčkával. To uměl dokonale. Když se mu pak naskytla příležitost, věděl, jak ji stoprocentně využít. Tasil wakizashi a ťal šikmo od zdola nahoru, tak úsporně, jak to jen šlo. Ink-sing byl sice dokonalý válečník, ale i ten nejlepší jednou ucítí chlad čepele ve svém těle.

Ozval se výkřik a tvář místodržícího pokryla řada rudých krůpějí.

Jako když utne, všude kolem byl najednou klid. Zbylí vrahové v čele s Kannushim obklopili císaře, který stál uprostřed krvavé lázně s hlavou hrdě vztyčenou.

„Ty nejsi ten, který rozhoduje o mém životě, zrádče,“ pronesl císař a kníry se mu zachvěly vztekem.

„V tom máš naprostou pravdu, drahý bratře,“ odvětil místodržící a zdvihnul meč nad hlavu, „docela mi stačí, že rozhoduji o svém životě.“

***

Skoro svítalo.

Klečel jsem před zmírajícím kvítkem do pasu nahý. Vázán přísahou k císaři mi zbývala pouze jediná povinnost. Vzal jsem do rukou krátký, rovný a bílým zlatem nádherně zdobený nůž. V natažených pažích jsem cítil jeho váhu. Otočil jsem jej ostřím k sobě.

„Můj pane,“ zašeptal jsem do ranního větříku, „přes víru ve mně vloženou jsem ostudou tvého rodu. Dovol mi, prosím, očistit mou duši od tohoto hříchu, jenž celý padá na má bedra.“

Přes zavřené oči jsem měl pocit, že jsem na krátkou chvíli zahlédl tvář s pohupujícími se kníry. Přísnost se přelila ve smutný úsměv. Sayonara.

„Sayonara,“ zašeptal jsem.

Prudce jsem přitáhl ruce k sobě. Jako by mi někdo položil na břicho kus ledu, chlad pomalu prostupoval až k páteři a pak vzhůru. Nebolelo to. Otočil jsem ostřím, aby směřovalo vzhůru. Chlad vystřídalo horko. Chtělo se mi vykřiknout, ale nešlo to. Krk se mi něčím plnil, v ústech jsem pocítil železitou pachuť. Krev.

Trhl jsem čepelí vzhůru a instinktivně, jako bych chtěl vidět vycházející slunce, jsem zaklonil hlavu směrem ke světlající obloze. Místo úsvitu jsem spatřil nádhernou tvář rámovanou hnědými vlasy. A motýly. Myriády motýlů.

Sayonara.

Diskuze

 Uživatel úrovně 5

Velmi čtivá povídka, kterou jsem si přečetla dvakrát, abych si dala do souvislostí jednotlivé informace, které poskytuje. Co se týče reálií, které jsou popisovány, neviděla bych problém v chybách zmiňovaných hodnotiteli níže. Brala jsem povídku jako svébytný svět pouze inspirovaný Japonskem, tak jak to spousta z nás dělá při tvoření a hraní dračího doupěte. Sem tam se vyskytne nějaká ta stylistická nedotaženost, ale nejsou to věci, které stojí za to zmiňovat - takové drobnosti se častějším psaním odstraní. Pro mě za plný počet.

Soledad: Fragmentace dílka není autorův záměr, je to nastavením serveru, kde každý odstavec je výrazně oddělován. Pokud jsou tedy odstavce kratší, jako je to u této povídky, působí roztříštěně. Na druhou stranu dlouhé odstavce působí ošklivě svou kompaktní hmotou. Takže výsledná grafická podoba díla není autorem příliš ovlivnitelná.


 Uživatel úrovně 0

Krásné dílko, které se mi moc líbí, je to špičkově napsané, jako by to psala sama duše, gratuluji autorovi za citové souznění, seš dobrej!


 Uživatel úrovně 0

Zdravím autora.

Nejdříve několik drobných (troufám si říci až nepodstatných) technických výtek, ale nemohu si je odpustit:

Druhé oddělení, první odstavec, druhá věta:
"...rudém kimonu opásaného oranžovou šerpou... - gramatická chyba, správně by bylo "opásaném".

Třetí oddělení, první odstavec, první věta:
"...„Omlouvám se, výsosti,“..." - zde si nejsem jistá, ale nepíše se "výsost" vždy s velkým prvním písmenem, pokud jde o oslovení hodnostáře?

Třetí oddělení, dvanáctý odstavec odspodu, poslední věta:
"...Ze zakrytého obličeje šly vidět pouze zelené oči..." - o několik řádků výše píšeš, že zapadlo slunce a začalo se stmívat. Pokud byla už taková tma, že se jednotlivé barvy okolí slily v šeď, je nepravděpodobné, že by samuraj viděl, že oči jeho protivníka jsou zelené (je ovšem možné, vzhledem k duchu povídky, že to věděl - protože věděl, kdo ho napadl a tudíž také věděl, jaké má oči; to je však jen má malá soukromá spekulace).

Třetí oddělení, jedenáctý odstavec odspodu, první věta:
"...Bodli jsme oba zaráz..." - překlep; mělo by být "naráz"


Shrnutí :
Povídka se mi nelíbila.
Nepřijde mi čtivá. Myslím, že rozházení do jednotlivých úseků jí spíše škodí a věřím, že by ve čtenáři zanechala větší dojem jako kompaktní masa; jako jeden celek. Příběh nepatří mezi nejoriginálnější, ale jistou neotřelost mu upřít nemohu; pravda.

Spíše ale myslím, že všechna mnou jmenovaná negatova vyplývají ze samotného podhoubí povídky.
Domnívám se, že je to jedno z oněch děl, o kterých autor moc nepřemýšlí; najednou se za čelem objeví myšlenka, a za ní další a další a další a skoro není čas je zachycovat na papír; dva nápady se spojí, příběhy se propletou a Ty píšeš a píšeš...

Přesto namítám, že takováto díla jsou příliš interní na to, aby byla zařazována do rubrik.

Velké plus tohoto díla je, že pokud se v něm snad občas vyskytne nějaká gramatický chyba, jde jen o překlep či nepozornost.
Také velmi kladně hodnotím kvalitní řemeslné zpracování; dodává povídce v mých očích onu třetí hvězdičku.

Dlouho jsem přemýšlela, jestli nedat hvězdy čtyři; snažím se však o komplexní hodnocení a myslím, že toto dílo, od tohoto autora a v takové podobě, v jaké je, si 4*nezaslouží.

Ne proto, že bys "měl na víc" všeobecně.
Protože jsi měl na víc právě tady.

S přáním mnoha úspěchů,
--Sol


 Uživatel úrovně 0

opravdu pekné nemám co bych dodal


 Uživatel úrovně 0

Buď zdráv

Dílo je opravdu fascinující, obrazy se mi hned představují jako bych byl světkem toho dění.
Dávám 5*

S úctou Dragsus


 Uživatel úrovně 0

Asi by bylo nefér srovnávat toto irookovo dílo s jeho dalšími, protože hranice možností mnoha uživatelů pro mě překonal a nemám tedy důvod nedám mu nejvyšší ocenění. Jestli je to z hlediska jeho tvorby slabší, nechť to posuzují ti, co ji dobře znají, pro mne tohle irook napsal velice dobře.

Přiznám se, že neznám pečlivě samurajskou tématiku, ale vycházím z představ, že se autor před psaním dílka s tímto druhem života seznámil a dobře ví, o čem píše. Proto mám snad jen jednu výtku, která mi nepřijde tak důležitá, ale "pláclo" mě to do očí.

Rád bych si vyslechl jeho podmínky a pak tuto záležitost smetl co nejdříve ze stolu. - jestli mám alespoň nějaký všeobecný rozhled o Japonsku, pamatuji si dobře, že jsou tam stoly dosti nízké, u nichž se sedí na patách, přišlo mi to tedy takové neobratné, protože já osobně si pod "smést ze stolu" představím dlouho padající pergamen. Je to samozřejmě subjektivní záležitost, ale nerad bych to zamlčel, když se mi to objevilo v hlavě už při čtení.

Jen tak dále...

Findred z Celenu


 Uživatel úrovně 0

Milý irooku,
musím souhlasit s názorem, že autor tvých kvalit má na víc. Ale i tak byl příběh naprosto skvělý, živý a děj rychle ubýhal. Jenom jsme se nevyznala v těch jménech, ale to je moje chyba :)


 Uživatel úrovně 0

Pokusil jsem se ještě zformulovat pár technických nepřesností, kterých jsem si všiml:

1)"I vlasy měla jiné – obvykle..."
Ve větě předtím není žádný odakz na "odlišnost" jejího úboru od běžného standartu, proto se mi tam výraz "i jiné" nehodí

2) "kde je Ryu-su, jednatel obchodníků"
dodatek "jednatel obchodníků" se mi zdá zbytečný; císař by to asi neřekl, protože oba vědí, kdo Ryu-su je; protože o pár vět dál totožnost Ryu-sua jako jednatele osvětlí Kannushi, i z informačního hlediska je dodatek vypustitelný

3) „Ano, vidím v tvých očích, že rozumíš, drahý bratře“ zašeptal Kannushi. "
Do té doby nikde není zmíněno jméno císaře, ani jeho bratra, takže chvíli není jasné, který z nich tuto větu řekl

Adso


 Uživatel úrovně 0

deshi

K tvému komentáři nemám co vytknout, ty se vyznáš, já ne. Spoustu souvislostí jsem jenom odhadoval - vědět to co ty, některé skutečnosti by byly jiné, asi reálnější. Nic to nemění na tom, že nelituju toho, že jsem takové znalosti neměl a nevyužil. Ta povídka je "moje" :)

Z toho vyplývá vše ostatní - tedy že charaktery s nimi související vztahy tě ruší, protože tak by to ve skutečnosti nebylo.

Jsem moc rád, že sis dal ten čas na přečtení a zformulování myšlenek, dalo mi to opravdu hodně.

irook.


 Uživatel úrovně 0

Ctěný irooku,

narozdíl od několika ostatních nejsem zatížen znalostí tvých předchozích děl, nebudu tedy "růži" hodnotit v kontextu s jinými.

V příběhu se vedle sebe odvíjejí dvě linie, císařova a zahradníkova. Oba mají bratry, špatné bratry, kteří je zradí a nakonec porazí. Je škoda, že z textu je pouze jednoznačné, že zahradník stráží císařův život, přesněji řečeno, stráží růži, která je císařovým životem. Již zde ale není ani náznak potvrzení, že vztah mezi císařem a zahradníkem je hlubší než jen pán-samuraj. Dodalo by to dle mého povídce větší hloubky.

Text je plný symbolů, což se mi líbí. Ovšem vzhledek ke zvolenému "japonskému" prostředí jsou některé symboly zvolené nevhodně a ruší tak sílu a náboj povídky.

1) Postava zahradníka: z textu vyplývá, že stráží císařův život, proto jistě není jen zahradníkem-zemědělcem, ale je skutečně vojákem-samurajem. Proto by měl nosit vždy dva meče, což vždy z textu nevyplývá (... nejsi jenom nějaký zahradník, nosíš meč, stejně jako...). Samuraj bez mečů nebyl samuraj.

2) Boj zahradníka: více bojuje pouze wakizashim, krátkým mečem, ovšem to je proti dlouhým zbraním v otevřeném terénu, jakým je kupříkladu zahrada nevýhodné

3) Smrt zahradníka: jestliže byl strážcem růže, byl určitě ve vysokém postavení. Takový muž by neumíral bez sekundanta, který mu ve vhodném okamžiku setnul hlavu.

4) Konflikt obchodníků s císařem: toto zřejmě není symbol, jen čistý děj, který má vyústit ve zradu a smrt. Ovšem je zde jedna velká překážka, obchodníci neboli kupci byli ve středověkém Japonsku velmi nízko na žebříčku společnského postavení. Nikdy by si nedovolili vzepřít se císaři nebo svému daimiovi, byli by totiž okamžitě zlikvidováni i s rodinami.

5) Kanimari: v souvislosti s touto postavou mi přijde krajně nevhodné použití slova velvyslanec. Copak císař musí mít svého velvyslance u svého bratra? Císař sice nepobíral rentu z pozemků svých poddaných, ale byl bohem na zemi a vládcem všech (ve skutečnosti však jen loutkou v rukou vůdců mocných rodů). Pokud už, tak měl císař na hradech pánů své úředníky. Velvyslanci se posílají dle mého do cizích zemí.

6) Bratr zahradníka: většinou se o něm píše jako o roninovi, ovšem do textu také prosákne označení samuraj. Ronin je bývalý samuraj, který přišel o pána a jelikož do služby byly přijímány celé rodiny, přijde mi divně, že jeden z bratrů je samuraj (tedy ještě pána má), zatímco druhý je už ronin.

7) Rozhovor zahradníka s bratrem: V kontextu japonského ducha povídky mi přijde dosti nevhodné použití slovního spojení nechal mě tam s mou Nemesis, které naruší lehké napětí vyvolané předšlým rozhoverem.

8) Císař: naposledy jsem si nechal použití samotného prvku císaře. Zde je myslím největší chyba autorova. Císař nebyl ve feutádlním Japonsku ten neomezený panovník, jako např. ve starověkém Římě. Byl pouhou loutkou v rukou předních šlechticů země. Žil uzavřen ve svém městě, kde se věnoval složitým prastarým obřadům a mimo město málokdy vyjížděl. Podle Japonců byl potomek bohů a tudíž nedotknutelný. Když se vydal ze svého útočiště, doprovázelo ho mnoho služebníků a ochránců a každý se před jeho majestátem musel sklonit, jinak propadl hrdlem. Zkrátka, kdyby v povídce místo císaře byl nějaký daimio (šlechtic), působila by daleko autentičtěji.

Verdikt
Povídka je krátká, výstižná, obsahuje mnoho symbolů, dva souběžné příběhy, které úství v jeden konec, čtivá, jednoduše řečeno krásná. Ovšem vady na kráse má a proto nebude plné hodnocení.

S úctou deshi