Dveře zapáchající místnosti se se skřípěním otevřely. Do bývalé zasedací síně slavné severní armády, tam v podzemí pod starým urostlým dubem vkročila postava – Landora, nádherná a mladá elfská učednice slavného čaroděje Serzona. Nesla na sobě stříbřitý plášť, ale její vlasy byly snad ještě hezčí. Odrážely světlo a dodávaly jí na vznešenosti. Kdo se na ní podíval, musel si všimnout překrásných očí, modrých jako azurové nebe. Vnesla do staré místnosti světlo a nádheru. Rozhlédla se kolem sebe, na první pohled byla místnost prázdná. Všechno se zdálo být v pořádku. Když v tom uslyšela starý a unavený hlas: „Vítám tě kouzelnice, už na tebe čekám.“ Pohlédla směrem do severozápadního rohu, odkud hlas nejspíše vycházel. „Kdo je tam?“ zeptala se elfka. Chvilku nikdo neodpovídal, jenom strašidelné ticho a nic víc. Když udělala krok směrem ven z místnosti, ozvalo se: „NE, nikam zatím prosím nechoď. Já ti nemohu ublížit, chci tě jenom požádat o odpuštění.“ Landora se tedy zastavila. „Přistup blíže a posaď se u mého stolu.“ Nabídl hlas pohodlí. Když Landora přistoupila blíže, ano opravdu tam byl stůl a dvě židle. Jenže obě židle byly prázdné. „Kdo jste? Kam jste se poděl? Proč se mi vyhýbáte?“ měla kouzelnice plno otázek. „Ale já se ti vůbec nevyhýbám“. S těmito slovy ze stěny vystoupila postava. Landora nemohla věřit vlastním očím, zrovna teďka, před jejíma nádhernýma očima se objevilo něco jako nezhmotněná postava. Vypadala jako duch, ale co ten by tady dělal.

Tento válečník, ano jistě to byl válečník, na sobě měl lehkou zbroj. Jakoby z nějakého lesklého kovu. U pasu se mu houpal strašidelně vypadající obouruční meč. Osoba byla vysoká něco přes dva sáhy. U brady rostly neupravené šedivé vousy a na hlavě byl spleten cop starých vlasů. Pod vlasy na čele se objevovaly vrásky. Zato oči, oči zářily světle modrou barvou a vycházela z nich jakási odvaha, upřímnost, ale zároveň i smutek a utrpení. Všechno co na sobě měl a co nesl, bylo průhledné. Byl to zvláštní pohled.

„Jsem Takryl, bývalý velitel západního pluku severní armády z dob válek o Telenornovu zemi. Jak jistě víš, naše severní armáda byla poražena. Jenom pár lidí přežilo poslední bitvu s elfy. Nejvyšší generál Padrolion padl a já jsem se stal velitelem celé armády. Jestli se tomu armáda dá ještě říkat.“ představil se mohutný člověk kouzelnici. „Ale, ale jak je možné, že jste pořád tady? Vždyť by jste měl být dávno mrtvý a pohřbený někde u Muteleru, severního největšího města.“ zeptala se Landora. „A co vůbec chcete? Jak jste věděl, že přijdu?“ nechápala elfka. „Dobře, pokud máš dostatek času a nikam nespěcháš, řeknu ti to celé od začátku, souhlasíš?“ odpověděl Takryl. „Ano, povídejte tedy.“ Souhlasila učednice.

„Mé dětství nebylo zrovna z nejlepších, žil jsem jenom z otcem, který měl jaksi rád alkohol. Každý den byl opilý. Můj domov byl v tvrdém prostředí na severních pláních Azbaxu. Zajišťoval jsem podmínky na přežití pro mě a otce. Když mi bylo 14 let, stal jsem se nejvyšším a nejsilnějším členem osady. Denně jsem nosil dříví, kameny a ostatní materiály. Za tyto služby jsem dostával malé množství peněz, za které jsem kupoval jídlo a kožešiny. Když otec zemřel, již mě nic nevázalo na moji rodnou vesnici. Sbalil jsem si svých pár věcí a vydal jsem se do Muteleru. Dorazil jsem a koupil jsem si malou chalupu kousek od města, na kraji lesa. Žil jsem celkem poklidný život do svých 17 narozenin. Byla tma, večer jednoho zimního dne. Někdo mi zaklepal na dveře. Uchopil jsem svůj meč a opatrně jsem se vydal otevřít. Venku jsem spatřil 3 muže v kroužkovém brnění s helmou a tmavě červenými šaty. Hned jsem věděl, že jsou to vojáci naší země. Zeptal jsem se jich tedy co chtějí. Nabídli mi, abych se stal vojákem a vydal se rozšířit uzemí naší říše, našeho domova. Měl jsem bojovat v Talenornově zemi. Byl jsem mladý, silný muž a chtěl jsem poznat nový kraj.“ Takryl se na chvilku odmlčel, ale hned zase začal vyprávět dál.

„Protože jsem se jevil jako oddaný a dobrý válečník, dostal jsem malou skupinu vojáků přibližně v mém věku. Došlo k první bitvě o pohraniční elfské město Elmen. Poprvé v životě jsem spatřil elfy, slyšel jsem o nich hodně historek. Nezdálo se mi ale, že by mohli být tak krutí a strašliví, jak nás učily. Vypadali spíše jako vysocí a krásní lidé se špičatýma ušima. V každém případě to byli nepřátelé a já je musel zabíjet. Bubny a válečné rohy se rozezněli po dalekém kraji. Vytasil jsem meč a připravil štít. Elfové nás pokropili sprškou šípů ze svých dlouhých a nádherných luků. Jeden muž z mé skupinky byl zabit, šíp mu proletěl krkem, a on se mrtvý svalil na zem. Naše válečné stroje vystřelily těžké kameny do hradeb města. Dostali jsme povel vpřed. Drželi jsme se pospolu ve čtverci, jak jsme měli nacvičeno. Běžel jsem hned vedle velitele praporu Pardaxe. Vpadli jsme do Elmenu a začala krvavá bitva. V zápětí okamžiku jsem si všiml, že Pardaxe přemohli dva elfové. Běžel jsem k němu, ale byl už mrtvý. Chopil jsem se příležitosti a začal jsem řvát rozkazy. Zabil jsem mnoho elfů a nejsem na to hrdý. Důležité ale je, že po bitvě jsem byl jmenován na Pardaxovo místo.

Následovalo ještě hodně bitev a já jsem se ocitl na postu velitele západního pluku. Nade mnou byl pouze ohromný generál Padrolion. Dostali jsme se až k pramenu velké řeky Tombrel. Vyslali jsme dva naše nejlepší průzkumníky, aby prohledali okolí směrem na jihozápad. Oba se vrátili na koních, jenže oběma vojákům chyběla hlava. Udělali jsme tábor a rozestavili hlídky. Ráno do velitelského stanu vtrhl jeden voják s podivným ptákem, toto zvíře mělo u nohy přidělaný jakýsi pergamen. Na něm stálo, že asi tři a půl míle směrem ne jih od našeho tábora je louka. Na ní se bude za dva dny za úsvitu konat rozhodující bitva. Poslali jsme malou skupinku našich lidí, aby prozkoumali a zmapovali krajinu na louce. Louka byla opravdu veliká a na její severní a jižní straně ji obklopovali dva menší lesíky.

Do prvních řad jsme vystavěli lučištníky, hned za ně pěchotu. Na konec linie jsme poslali čtyři naše válečné stroje. Hned vedle nich byli připraveni lukostřelci na létajících stvořeních pojmenovaných varani. Nejvyšší velitelé byli u svých pluků a generál byl připraven v malém lesíků s nejlepšími rytíři na koních.

Když jsme spatřili tu obrovskou armádu elfů, naběhl nám mráz po zádech. Bylo jich kolem sedmi tisíc, nás téměř o polovinu méně. Všichni si zpívali stejný chorál. Ale co bylo horší, mezi nimi se bez pochyby pohybovalo i vskutku dost barbarů. Jezdil jsem na svém koni mezi svými vojáky a povzbuzoval je, jak jen to šlo. Generál nečekaně vyjel z lesa před lučištníky. A tryskem před nimi jezdil a křičel: „Za čest a slávu. Za životy našich dětí! My ty špičouny porazíme!“ Neustále to opakoval. My všichni velitelé pluků jsme se k němu přidali a po chvíli naše armáda opakovala téměř to stejné do kola. Padrolion dal povel zaútočit. Nejdříve jsme vrhli těžké kameny do řad elfů. Než jsme stačili nabít další, vystřelili naši lučištníci. Elfové ale nezaháleli. Přiletělo k nám obrovské množství šípů a hodně statných válečníků padlo. Další kameny už se nám vystřelit nepovedlo, a tak jsme jim poslali ještě jednu várku šípů. Potom jsem dal povel západnímu pluku vyrazit kupředu do boje. Se strašlivým řevem jsme se všichni vrhli do bitvy. Při běhu nás hodně padlo, elfové neustále stříleli z luků. Vřítil jsem se do vřavy, přímo mezi nepřítele. Pod mojí rukou zemřelo hodně elfů a barbarů. Dostali mě z koně. Spadl jsem a málem mě jeden barbar probodl, ale ještě než se mu to povedlo, jeden z rytířů mu usekl hlavu. Vyskočil jsem na nohy a začal bojovat. Všiml jsem si jednoho statného a nebezpečného bojovníka barbara, byl otěžkán velkým brněním a v ruce třímal těžký obouručák. Vypadal strašlivě, byl tak o hlavu větší a zabíjel jednoho našeho muže za druhým. Prosekal jsem si k němu cestu a zaútočil. Po několika chvilkách boje jsme oba zjistili, že ten druhý je opravdu silný a statný bojovník. Jsem si téměř jist, že to byl barbarský náčelník a vůdce. Jeho oči byly rudé jako oheň, z pod těžké helmy mu vykukovaly hnědé mokré vlasy. Zbytek těla byl uschován v nastříbřeném brnění. Bránil jsem se jeho silným útokům. Nejdříve mě srazil k zemi. Mrštně jsem vyskočil na nohy a pokusil se o výpad. On ovšem uskočil a rozpřáhl se tak, až mi naprasknul štít. Nemohl jsem s ním srovnávat svoji sílu. Ale on zase nebyl tak rychlý a obratný. Udělal jsem pár dalších výpadů. Neustále jsem se snažil být v pohybu, aby ostří jeho těžkého meče nezasáhlo moje tělo. Ani už přesně nevím, jak se to stalo, ale po nějaké době našeho nemilosrdného boje se mi naskytla příležitost. Zrovna se napřahoval a já jsem ho bodl přímo do srdce. Ten statečný muž padl k zemi mrtvý.

Už jsem si myslel, že jsme vyhráli. Ale zapomněli jsme na elfskou magii. Z lesíka vyšlo pět mužů zahalených v kápi. Sundali svůj plášť. Byli velice staří. Všichni jsme na ně chvilku hleděli a mlčeli jsme. Začali něco potichu zpívat. Nějaká tajemná slova. Vzpamatoval jsem se jako první, zakřičel jsem, aby je lukostřelci na varanech sestřelili. Šípy, které vystřelili ovšem nezasáhly cíl, byly jednoduše pohlceni aurou kolem kouzelníků. Víc jsme toho nestihli. Objevila se bílá a ohromná záře a já omdlel.

Probudil jsem se v měkké posteli. Chtěl jsem se zvednout, ale nešlo to. Měl jsem hlavu plnou otázek. Do potemnělé místnosti vstoupil nějaký stařec. Chtěl jsem otevřít pusu a něco mu říct. Přerušil mě jednoduchým gestem ruky. „Ano, já vím. Chceš se zeptat na mnoho věcí generále, ale…“, vyrušil jsem ho. „Já nejsem generál, jmenuji se Takryl a jsem velitelem západního pluku severní armády.“ vysvětlil jsem mu zmateně situaci. „Teď už jsi Takryle generál. Statečný Padrolion padl. Ta záře na konci bitvy byla kouzlo našich nejsilnějších mágů. Já jsem jeden z nich, jmenuji se Meloner. Bylo to jen uspávací kouzlo. Hnedka po něm mezi vás vběhla jednotka “nosičů“ a odnesla nejvyšší velitele mimo boj. Když se zbytek probudil, byli přepadeni zálohovou jednotkou ze západu. Neměli nejmenší šanci. Ti co se vzdali, dobrovolně složili zbraně a brnění, mohli odejít v doprovodu našich vojáků mimo hranice naší země.“

Nejdříve mě Meloner odpustil kouzlo nehybnosti, abych si mohl udělat pohodlí. Potom mi nabídl něco, co jsem ani v nejmenším netušil: „Až budeš Takryle odpočatý a úplně zdravý, dovolíme ti, abys mohl odjet zpátky do své země. Ovšem pod podmínkou, že se už nikdy nevrátíš do této zdrancované říše. Pokud nám to slíbíš, budeš v doprovodu několika našich lidí vyveden za hranice. Souhlasíš?“ zeptal se mě mág. Odpověděl jsem mu, že souhlasím a za pár týdnů budu připraven odjet ze země elfů. Potom jsem opravdu nějakou dobu jenom odpočíval. Když přišla doba, kdy jsem měl odjet, opravdu jsem odjel. Jenže Meloner mě nejspíš podcenil. Několik mil za městem, v které, jsem odpočíval. Jsem se zbavil svého doprovodu. Na černém trhu jsem si obstaral těžký meč, brnění a kápi. Věděl jsem, že elfové budou chtít prozkoumat tuto síň, a tak jsem se sem schoval a počkal jsem až vstoupí. Netrvalo to moc dlouho. Jakmile jsem dostal příležitost, zaútočil jsem na mága Melonera. Podřízl jsem mu hrdlo. Chvilku jsem se ještě bil s ostatními elfy. Nepamatuji si přesně co se stalo. Prostě jsem z nějakého důvodu omdlel. Probudil jsem se na slunečním světle u dubu. Vedle mě někdo stál. Představil se jako Helkan. Oznámil mi, že budu žít i nežít tady v té jeskyni pod tímto dubem. Budu tam ve stavu, který se elfové nazývají taklendost. Nebudu ani mrtvý, ani živý. Zůstanu tam tak dlouho, dokud nepřijde potomek Melonera, kterého jsem zabil. Tento potomek mi musí odpustit. Pokud se tak nestane, budu muset počkat na dalšího.“ Dokončil prosbu velitel.

„Ty jsi krásná elfko Landoro jednou z potomků slavného mága Melonera,“ oznámil kouzelnici s nadějí v hlase. „Ano to jsem, to máš pravdu. Ale tvůj příběh se v jednom mýlí. Meloner nezemřel, vytvořil hmotnou iluzi. Ty jsi zabil jenom halucinaci. To ale věděl jenom on, předpověděl si blízkou budoucnost. A tímto způsobem se osvobodil a vydal se na daleké cesty, poznávat nová tajemství. Všechno co jsi mi řekl jsem vcelku už věděla z vyprávění, ale chtěla jsem tě nechat mluvit, neboť mě zajímal pohled na věc z jiného úhlu pohledu.“ odpověděla Landora. „Takže tys to všechno věděla?“ zeptal se válečník. „Ano, téměř ano“ řekla klidným hlasem elfka. „A odpustíš mi? Věř, že už jsem dokonale potrestán, už chci jenom zemřít.“ Poprosil Takryl. „Já učednice elfka Landora o které se říká, že je pra pra vnučkou slavného Melonera. Ti odpouštím a zbavuji tě utrpení. Dovoluji ti odejít a zemřít.“ oznámila kouzelnice. „Děkuji ti, jsi velice št….“ nedokončil větu Takryl, velitel západního pluku severní armády.