„Jsi můj chlapec,“ řekla krásná černovlasá dáma sedící na trůně. „Jsi můj chlapec,“ zopakovala, „a já tě nikomu nedám. Ne zadarmo.“ Usmála se. „Zdalipak už jsi připraven ke splnění svého poslání? Jsi ochoten naplnit svůj osud?“ otázala se vysokého mladíka, který před ní klečel. Mladík pozvedl hlavu. „Ano, matko,“ řekl, „již jsem dostatečně zralý k uchopení moci.“ Kráska na trůně se znovu usmála. „Vstaň, Mordrede, můj chlapče, vstaň a následuj mě,“ pravila jinochovi a sama se zvedla ze svého místa na křesle. Mordred se napřímil a vykročil za svou matkou.
     Mordred, z ďáblovy vůle snad příští král Britský, měl hravý charakter, rád laškoval. Dovedl ocenit každý vtip, sám měl velmi dobrý smysl pro humor, zvláště pak pro ten černý. Byl sarkastický a cynický, nesnášel lidskou přihlouplost, jejíž ukázkové příklady se daly nalézt mezi rytíři slavného Kruhového stolu. Proto chtěl převrat, požadoval, aby tak vážný státní útvar jakým bylo Logresské království a jeho državy, nebylo pod vládou natvrdlých buranů nebo chodících plechovek, domáhal se změny v právním systému. Ačkoliv se to může zdát dost podivné, neuměl lhát, a ani neměl rád, když někdo lhal nebo zamlčoval pravdu. Mordred si většinou vystačil s čistou pravdu a to hlavně ve chvílích, jako byl proces s tou čubkou královnou Ginevrou a tím zrádcem Lancelotem, během něhož nebylo vůbec nutné klamat a při němž prohlásil: ‘Říct pravdu nad to přeci není, povězme všem o královském pelešení’. Ano, králův nemanželský syn nepotřeboval lhát, na to byli jiní lidé. Mordred byl ale hlavou největší špionážní organizace své doby, snad každý člověk měl v Mordredově osobní knihovně svůj spis, ve kterém byly uvedeny jeho životní úspěchy. Mordredova kartotéka věděla o lidech možná více, než si oni sami uvědomovali. On sám pak také dokázal získávat informace a důvěru. Mordredovo charismatické kouzlo dokázalo zhypnotizovat davy, jeho vystupování i řečnictví jasně dávaly ostatním najevo, kdo je tady pán. Uvědomoval si své politické umění a naplno jej využíval. Mordred však nebyl veskrze zlým člověkem, pouze zastával pravidlo: ‘Účel světí prostředky’. To, že dějiny nazvaly Mordreda symbolem zla a prolhanosti se může pokládat za politováníhodný omyl.
     Byl značně vysoký, měřil více než dva metry, což bylo považováno za menšího obra. Míval delší havraní vlasy (po matce), vystouplé lícní kosti (kdoví po kom), sebejistý pohled (po obou rodičích) a šedozelené oči vlka, které upřeně pozorovaly okolí a dohlížely na průběh plánů. Dokonale uměl zacházet se všemi druhy zbraní, nadmíru byl pak výtečný v boji s mečem nebo se sekerou. Rád si zabojoval a ve většině klání se stal vítězem. Oblékal se do šatů tmavší barvy i jeho brnění vyrobené z magického kovu bylo zakaleno do černě.
     Morgana le Fay dovedla svého syna Mordreda do grandiózní čarodějnické laboratoře vytesanou přímo do skály, kterou Morgana ‘zdědila’ po Merlinovi. Dlouhé pokroucené křivule, složité alchymistické aparatury, řady zkumavek a flakónků, baculaté baňky, množství kotlíků a hrnců, kouzelnické knihy, alchymistické příručky a recepisy, svitky, pergameny to vše a mnohé další bylo výzdobou doupěte lady Morgany.
     Na ženu svých let vypadala Morgana lépe než skvěle. Tedy, o jejím věku se dalo spekulovat, někdo říkal, že je jen o pár let starší než Artuš, jiný zase rozhlašoval, že se objevila hned při zrození světa. Každopádně byla ale překrásná. Lesklé rovné černé vlasy jí spadaly až k pasu, pleť měla dokonale hebkou a čistou, dokonalé tvary. Žádný muž nezůstával v její přítomnosti chladným. Dokonce ani její vlastní syn Mordred se musel velmi ovládat, aby se nestala katastrofa.
     Krom toho byla Morgana schopnou čarodějkou, nekromantkou, zaříkávačkou, alchymistkou, druidkou a vůbec vynikala ve všem, co mělo byť sebemenší spojitost s magií jakéhokoliv druhu.
     „Frigu!“ zavolala Morgana a jeskyně to několikrát zopakovala. Zpod jedné z hromad listin se zvedla přikrčená postavička s ošklivým bledým obličejem. „Ano, má paní,“ zaskřehotal skřet. Mordred se pousmál. Tohohle odporného skřeta měl ze všech svých služebníků nejradši. Byl to správný roztržitý chlapík, který nedokázal vymyslet žádnou léčku nebo intriku, všechny jeho kamufláže a lži byly průhledné jako sklo. Zato ve svém oboru, v alchymii, byl mistr. Nikdo, koho Mordred znal, nedokázal tak rychle manipulovat s přísadami a surovinami, nikdo si nezapamatoval tolik receptů a návodů jako Frig. Ani Morgana nebyla v alchymii tak zdatná a zručná, jako byl velmistr Frig.
     „Je čas, Frigu,“ řekla Morgana, „Připrav se na povolání Pána.“ Frig se odporně zazubil a začal připravovat rituál.
     Čarodějka se zatím posadila na trůn a začala si vyčisťovat mozek od přebytečných myšlenek.
     „Vše je hotovo, má paní,“ ozval se Frigův pisklavý hlas. Morgana jen přikývla a zavřela oči. Mordred si zívl.
     Nejvyšší obřad černé magie probíhá úplně v klidu, čaroděj, který provádí jen pohodlně sedí a celou myslí se upíná ke svému Pánovi. Jelikož k tomuto rituálu se odvažují a jsou jej schopni vykonat jen nejmocnější z temných magiků, náhlý záchvěv energií Pán pocítí a dostaví se k původci výbojů.
     V pentagramu na podlaze se bez jakýchkoliv efektů objevil Pán pekel. Nevypadal vůbec hrozivě, byl to starý prošedivělý čert, po němž skákaly pekelné blechy, a který se dokonce opíral o hůl. „Čeho si žádáš, Morgano. Cožpak už ti peklo neposkytlo dosti služeb?“ řekl ďábel ochraptělým hlasem, kterým připomínal nemocného kocoura vykašlávajícího chlupy. „Už jen jednu věc po tobě budu chtít, ó mocný pekelný vládce,“ řekla Morgana a Mordred musel zadržovat smích.
     Pán na Morganu upřel svůj pohled. Mordred zahládl ty oči, jež byly plné zloby, zášti, nenávisti, hněvu, zlosti, nepřátelství a nevraživosti. Mordred se musel odvrátit. Jen málokdo by dokázal hledět do těch pekelných tůní, do těch bran v satanových očích. Na takovouto podívanou musel mít člověk velmi silný žaludek.
     Morgana jej očividně měla. Nadto se na ďábla usmála. „Jen to a nic jiného, můj pane,“ pravila s lehkým pousmáním, „že mi dáš Cortanu.“ Starý satanáš sebou trhl, jako když jej kopne do slabin. „Cortanu?! Tys zešílela, Morgano! Nikdy! Příliš toho po mně chceš! Cortanu ti nedám!,“ zařval, ale vzápětí se rozkašlal.
     Morgana, jako vždy jistá sama sebou, se usmála ještě více. „Když mi dáš Cortanu, všemocný kníže pekel, přinesu ti na oplátku Excalibur,“ řekla Morgana.
     Zdálo se, že démon váhá. „Ale co když Cortanu ztratíš? Co pak?,“ ptal se Pán, ale nyní už ne tak rozhodně. Morganin úsměv se znovu rozšířil. „Copak ty nevěříš v mé schopnosti? Kdy jsem tě zklamala, pověz, kdy? Jestli neuspěji, můžeš si mě vzít do své říše.“
     V tu chvíli se běs rovněž usmál. Tedy spíše se odpudivě zašklebil. „Vem si tedy Cortanu! Je tvá!“ křikl démon a v jeho ruce se najednou objevil meč vyrobený z nějakého černého materiálu. „Tady ti svěřuji Cortanu, ale pamatuj! Zklameš-li a ztratíš jí, budeš má!,“ zaduněl ďáblův hlas a Pán zmizel. V pentagramu zůstal jen onen černý meč, který byl nějakou neviditelnou silou držen ve vzduchu.
     Morgana se podívala na svého syna. „Běž si pro něj. Běž a zabij Artuše. Běž naplnit osud,“ řekla, zvedla se z trůnu a odešla. Frig se plazil za ní.
     Mordred uchopil Coratanu. Byla to nádherná zbraň, zhotovená byla z obsidiánu, ale přesto byla neuvěřitelně ostrá a pevná. Když jí Mordred uchopil za jílec, vstoupilo do něj nějaké jiné vědomí, jiná existence.
     „Mordrede. Mordrede.“ ozval se chraptivý hlas.
     Mordred se ohlédl. Pak upřel zrak na meč.
     „Ano, Mordrede, jsem to já. Pomůžu ti k tvému osudu. Staneš se králem. Jen mi dej svou sílu, svou životní energii.
     Předej svou duši mně, povedu tě k vítězství. Řekni jen ‘ano‘.“
     Mordredovi se zatočila hlava. Svět se mu protáčel před očima, chtěl se pohnout, ale nemohl, bál se, že spadne do některé z propastí mezi světy. Zavřel oči, ale bylo to ještě horší. A všude na něj jen doléhaly všemožné hlasy hluboké i vysoké, bručivé i pisklavé, jemné i řezavé a všechny říkaly jediné slovo: ‘Ano.’ Mordredův svět se točil víc a víc, Mordred začínal ztrácet vědomí. Už ani dýchat nemohl, hlasy se mu nacpaly do nosních dírek a do pusy a svým ‘ano’ mu ubíraly vzduch. „Ano!,“ zařval Mordred z posledního dechu, „Ano! Jsem tvůj!“
     Vše ustalo. Zbyl jen Mordred a Cortana. „Pojď, Mordrede. Jdeme si podrobit svět.“

* * *

Břehy vypadaly klidně. Nikde nebylo vidět ani živáčka toto pobřeží neskýtalo moc možností k úkrytu a následnému přepadené ze zálohy. Pouze dva staří rybáři sbírali na pobřeží vyplavené dřevo na podpal. Artuš si úlevně oddychl. Když se beze ztrát vylodí, pravděpodobně zvítězí nad zrádcem Mordredem a jeho podlou matkou. Největší slabina Artušovy armády byl právě okamžik vyloďování, kdy byla velká část vojska zaneprázdněna vykládáním nákladu a vypouštěním koní. Jestli se Artušovi podaří zformovat jízdu, má vyhráno. Zaneprázdněnou armádu vyrušil zvuk bubnů a vojenských rohů. „Sasové,“ procedil Artuš mezi zuby, „ten bastard si na nás pozval Sasy. Rychle! Na koně! Na koně a do útoku!“ zavelel. Sám naskočil na koně a postavil se do čela své kavalerie. Netrvalo dlouho a Artušovi rytíři spatřili nepřátelskou armádu. Tak dobře, pomyslel si Artuš, použijeme známou techniku obchvatu. „Gawaine, vezmi svůj oddíl a objeďte je. My podnikneme čelní útok.“ Gawain přikývl a spolu s dalšími jezdci odcválal pryč. Sasové se blížili. Na jejich tvářích byla znát samolibost a škodolibost, stejná kterou jevili při všech bitvách s Artušem.
     „Jako by jim Mons Badonicus nestačil,“ zabručel Bors, mohutný rytíř s bujným plnovousem. „Možná by chtěli přídavek,“ řekl vesele Gareth, kterému se pro jeho jemné ruce neřeklo jinak než Krásnoruček. Několik rytířů se chabě usmálo. Gareth vždy dokázal rozesmát, i když se rytířstvo ocitalo v těžké situaci. Artuš vytasil Excalibur. „Dobře, jdeme jim to nandat,“ řekl a rozjel se proti nepřátelským vojům. „Huááá!“ zařval Bors a vyrazil za svým králem.

* * *

Melegant, vévoda cornwallský, s pobavením hleděl na Artušovu hloupost a unáhlenost. Opustit lučištníky a bez podpory vyrazit proti saským hrdlořezům bylo šílenství. Melegant se otočil. „Náš plán vychází, můj králi,“ oznámil Mordredovi, který si leštil svůj nový meč, „Artuš se svou jízdou zaútočil na našeho malého červíka. Můžu jim dát pokyn, můj králi?“ Mordred zvedl hlavu. Meleganta neměl rád. Zdál se mu příliš zbabělý a zběhlý ve lžích a intrikách na to, aby mu bylo svěřeno vrchní velení. Bohužel, Morgana tak rozhodla. „Ano,“ souhlasil Mordred, „dej vojsko rozkaz.“ Melegant, převlečený do potrhaného roucha, zapálil hranici z naplaveného dřeva.

* * *

Artuš se probíjel k hlavnímu náčelníkovi saských thénů. Excalibur si jako za starých časů probíjel cestu ke svému cíli, Artuš neměl na bojišti nepřítele. Možná to bude snadné vítězství, stejně snadné, jako když rytíři Kulatého stolu obléhali krále Riona. Tehdy narazili jen na malou skupinku ozbrojených sedláků, protože když se král Rion dozvěděl, že se Artuš rozhodl podniknout na jeho zemi odvetné tažení za dobytí Orknejí, sám radši prchl i se svým vojskem a země zůstala bez krále. Nebo když Artuš válčil s tím odporným vrahem Claudasem. Probil se k němu a ve chvíli, kdy Excalibur uťal hlavu tomu zabijákovi, celá armáda krále Pusté země, jak se Claudasovo království jmenovalo, se rozutekla. Třeba to bude snadné vítězství.
     „Dobře, jdeme jim to nandat,“ řekl Artuš se zarazil. Tady ale nebojoval proti zbabělci Rionovi, pošetilci Claudasovi nebo proti jiným. Zde se odehrávala bitva daleko větší. Artuš soupeřil se svou sestrou, Morganou, s čarodějnicí, které se podařilo odstavit ze hry Merlina, Artušova mága a rádce. Bojoval s ženou, která se s ním vyspala, aby mohla porodit příštího krále. Ne, tohle nemůže být tak snadné. „Zpátky!“ zakřičel Artuš do bojové vřavy, „Zpátky k lodím! Je to léčka!“

* * *

Mordredovi vojáci vyskákali z lodí, které byli připravené v zátoce tak, aby je přijíždějící Artuš nemohl spatřit. Artušovi muži, kteří zůstali u lodí, vesměs jen lučištníci a špatně ozbrojení lehkooděnci, neměli proti Mordredovým zabijákům nejmenší naději. Agravain, Mordredův bratranec, pozdravil svého příbuzného. „Zdráv buď, bratranče,“ řekl Agravain, „brzy by už měl dorazit Accolon s našimi jízdními pluky a to pak Artuše vezmeme do kleští. Vymyslel jsi to dobře.“ Mordred jen přikývl a zadíval se na soupeřící vojska Sasů a Keltů. Náhle se ale Keltská jízda obrátila a jela zpět k lodím. Melegant ztuhl hrůzou. „To není možné! Vše jsme provedli v tichosti! Nemohli si nás všimnout!“ vykřikoval. „Musíme zpátky na moře. Nasedneme na lodě a ujedeme jim. Pojďte, výsosti, musíme pryč!“ řekl Mordredovi. „To máme ustupovat? Nikdy!“ utrhl se na Meleganta Mordred. „Můj králi, stejně nemají kam utéci, jen se stáhneme,“ přesvědčoval vévoda. „Na lodě!“ rozkázal Melegant zatímco Mordred mlčenlivě sledoval Artuše, který se k němu blížil s Excaliburem v ruce.

* * *

Gawain objížděl saské voje, když zahlédl velké množství jezdců směřujících k místu bitvy. Jezdci v rukou třímali korouhev s Mordredovým černým drakem. Gawain pevněji sevřel prapor s Artušovým znakem – červeným drakem. Pak se otočil na rytíře Pelinora, starého přítele a veterána mnoha bitev. „Jeď k Artušovi a vyřiď mu, že s k němu řítí Mordredova jízda. Já se jí pokusím zdržet.“ Pelinor se jen zasmál. „Zase si zábavu užiješ jenom ty, co?“ řekl a tryskem odjel se zprávou ke králi.

* * *

Artuš dojel ke břehu vztekle zabodl Excalibur do země. Pozdě, moc pozdě. Všichni jsou mrtví. A navíc se teď jeho armáda ocitla v sevření mezi krvežíznivými Sasy a úskočným Mordredem. Nedá se nic dělat, musíme se probít pryč z tohoto obklíčení. A nebo možná… Možná by tady byla ještě jedna možnost. „Náčelníků Cerdicu!“ zavolal Artuš směrem k saským vojákům. „Vyjdi z řad svých válečníků a bojuj se mnou.“ Nic. „Půjdu bez Excaliburu!“ dodal Artuš. V sasských řadách to zašumělo. Po chvilce z nich vyšel statný svalnatý Sas. „Přijímám tvou výzvu!“ zaburácel Cerdic a doprovázel ho pokřik nadšených Sasů. Artuš se mu vydal naproti. „Jako na Mons Badonicus?“ otázal se Sasa. „Jo, jako tam, ale s tím rozdílem, že ty nemáš to svoje párátko.“ ušklíbl se náčelník a rozpřáhl se svou sekerou. Artušovi se tak tak podařilo vyhnout se protivníkově ráně.

* * *

Accolon přitáhl koni otěže. Před jeho jízdním plukem stál sir Gawain s pouhými padesáti jezdci. Za tím muselo být něco víc, nějaká past. Gawain na Accolona jen zavolal: „Už máš v kalhotách, co chlapečku?“. Pak se rozjel.

* * *

Artuš se podíval na Cerdica, který ležel na zemi na krku měl hrot Artušova meče. „Vyhráls,“ řekl starý thén. Keltové zajásali a Artuš za sebou uslyšel Krásnoručkův hlas: „To víte, pane Cerdic, Artuš umí jenom vyhrávat. Zato on ale nemůže.“
     „Podle tradic nás musíš nechat odejít,“ připomenul Artuš Cerdicovi, který jen nesouhlasně zabručel a dal svým lidem pokyn, aby Kelty nechali projít.

* * *

Mordred se smál. Smál se jako blázen, protože jestli se stalo to, co se opravdu stalo, pak blázen určitě byl. Ten starý idiot Artuše klidně nechá odejít z jejich dokonalé pasti. To je snad sen. Melegant jen lamentoval nad Cerdicovou blbostí, Agravain se rozčiloval z úniku tak snadné kořisti a Mordred se smál. On se prostě smál. „Vaše veličenstvo asi nechápe vážnost naší situace,“ začínal ztrácet trpělivost Melegant, „Artuš teď na svou stranu strhne některá knížata a pobouří lid a my zůstaneme sami v nepřátelské zemi.“ „Proč říkáš my, Melegante?“ otázal se Mordred, nyní už beze smíchu. „Já tu jsem doma. Tohle je mé království. To ty zůstaneš sám v nepřátelské zemi, pokud se znovu rozhodneš přeběhnout.“ „Vaše výsosti, jak bych mohl. Vaše matka mě přeci zná skrz naskrz, já bych vás nikdy nezradil,“ řekl Melegant, překvapený Mordredovým obviněním. „Ne, Melegante, moje matka tě asi nezná moc dobře, zato já ano. A právě proto tě zbavuji vrchního velení a zabavuji ti tvoji osobní armádu. Pokud svými službami dokážeš, že jsi hoden velet mým vojskům, budou ti tví muži navráceni. Do té doby je vrchním velitelem Accolon.“ Při těchto slovech se do rozhovoru zapletl Agravain. „Accolon není dostatečně schopný, bratranče. Ten zklame urči mě, já jsem tvůj věrný.“ Mordred se na svého bratrance s pobavením podíval. „Ty jsi ještě nezkušený holobrádek, Agravaine,“ řekl a odešel ke koním.

* * *

„Králi! Králi!“ volal už zdálky Pelinor na Artuše. „Králi, Mordredova jízda, vedená sirem Accolonem vás chtěla za zálohy přepadnout, my jsme na ní náhodou narazili. Gawain řekl, že je zdrží, ale moc dlouho to už asi nezvládne.“ Artuš zvedl oči v sloup. „Já se z něj pominu. On si snad myslí, že je neporazitelný. Jedeme!“      Když Artuš dojel na místo bitvy, viděl jen několik svých rytířů, kteří pomáhali úpějícím zraněným. „Co se tady stalo?“ zeptal se Artuš jednoho z přeživších rytířů. „To sir Gawain, to on obrátil Accolonův pluk na ústup,“ osvětloval rytíř. „Bylo jich strašně moc, snad třináct na jednoho, ale Gawain se jich vůbec nelekl, najel do nich s mečem v každé ruce a bojoval jako šílenec. Co sek to dva mrtví. Pak se dostal až k Accolonovi a pouhou jednou ranou ho srazil z koně. Kdyby se na něj hned nenavalili čtyři další nepřátelé, jistě by Accolona na místě zabil a nebylo by se stalo, co se stalo.“ rytíř se odmlčel. Artuše zamrazilo. „A co se stalo?“ zeptal se pomalu. Rytíř se na Artuše smutně podíval. „Zatímco se Gawain bil s těmi čtyřmi jezdci, Accolon Gawaina zezadu probodl kopím. Gawain se ale ještě ve smrtelných křečích stačil otočit a zasadit Accolonovi smrtící ránu. Pak se dali na ústup. Támhle leží,“ řekl rytíř a nešťastně sklopil pohled.

* * *

Následující dni byli pro Mordreda ve znamení neúspěchů. Ve všech důležitých bitvách, ale i v malých šarvátkách, Artušovci vítězili, všude byl Mordred zatlačován. Mnoho Artušových rytířů padlo, ale za každého mrtvého nastoupilo hned deset odvážlivců, kteří se přidali ke svému králi. Mordred ustoupil až za řeku Camel, kde se měla odehrát poslední bitva.
     Melegant, po smrti všech Mordredových rytířů znovu jmenován vrchním velitelem, se rozhlédl po své pěchotě. Svou gardu zpět od Mordreda nedostal, musel se tedy spokojit s touto náhražkou. No, lepší už to nebude, pomyslel si, ale horší to už být opravdu nemohlo. Snad to si mi tady nic nestane. Melegant jako vždy vyčkával v záloze, nerad by přeci něco uspěchal.

* * *

Artuš přelétl pohledem své oddíly. Z velké části se jednalo o narychlo narukované mladíky, kteří se za svého krále neváhali pustit do takovéhoto nebezpečného podniku. Krom domobrany měl Artuš k dispozici ještě svou jízdu. Ta jediná by ho mohla ještě uchránit. „Vojáci,“ začal Artuš svůj proslov, „dnes stojíte před největším nepřítelem, totiž před lidskou zradou. Ano, jen lidská zpupnost, chamtivost, závist a nenávist to budou dnes vaši nepřátelé. Ale vy je porazíte, protože jste je už vlastně porazili. Porazili jste je tím, že jste jejich verbířům řekli ne, že jste odmítli jejich výzvy ke zradě kamelotských idejí. Nevadí, že hodně z vás je boje neznalých. Vy máte mě a já zase vás. Já vás budu ochraňovat stejně jako vy mě. Spolu to dokážeme, spolu porazíme uzurpátorského tyrana, spolu přemůžeme jeho podlé nohsledy. Vpřed!“

* * *

Mordred se zeširoka usmíval. Artuš nemohl zvítězit, tady už opravdu ne. Vždyť zbytky jeho hrdé armády se promísili s venkovskými prosťáčky, kteří meč drželi prvně v životě. Ne, Artuši, tady nezvítězíš. Konečně tě dostanu. Mordred posmutněl, ale, na druhou stranu, pak na celém světě nebude již nikoho, kdo by se mnou mohl soupeřit. Po Artušově smrti se v širém světě nenajde nikdo, kdo by měl šanci Mordreda porazit. Vše šťastné musí jednou skončit. Jaká škoda! „Vidíte je?“ otázal se Mordred svých mužů, „Vidíte ty chudáky, kteří se vám snaží postavit. Ti že mají nastoupit na naše místo? Takovýto ubožáci? Ne, stokrát ne! Logresští muži do útoku! Kopněte koně do slabin a jeďte krví! Ať koukají, kolik jste zlámali dřevců!“

* * *

Obě vojska se prudce srazila. Nastalý chaos, kdy se mezi sebou vraždili vojáci stejné strany, protože přes krvavou barvu na svých šatech nebylo jasné, ke kterému vojsku patří.
     Lucius, nejvyšší démon, satan prolhaný, rozeklaný jazyk, nepřítel lidstva, pán pekel, to vše pozoroval a jeho srdce bylo zaplněno hřejivým pocitem. Takhle krvavá bitva tu už vážně dlouho nebyla. Tolik dobrých i zlých lidí dnes odejde k poslednímu soudu. Jak krásné!

* * *

Artuš, pořád ještě pevně se držíc v sedle, utínal hlavu za hlavou, tam kde byl Excalibur, tam boj zuřil nejvíce. No, zuřil. Byla to spíše směšná jatka, kde řezníkem byl Artuš. Mordredovi muži chodili na porážku jako prasata, stejně tupě a nevědoucně.
     „Dobře, jdeme jim to nandat,“ řekl Mordred sám ale také s Cortanou nezahálel. Kam se pohnul, tam za ním chodila smrtka s kosou a s děsivým chechotem si brala do světa mrtvých další a další obyvatele. Tam, kde byla Cortana, nebyl žádný boj ani jatka, tam byla jenom smrt.
     Artuš zahlédl Mordreda, jak Cortanou divoce rozsekává na kousky věrného Pelinora, Mordred zase spatřil Artuš, jak Excaliburem utíná hlavu Agravainovi, který pak ještě chvíli běhá po bojišti nahoře bez, jestli se to tak dá říct.

* * *

Melegant se chystal ke svému proslulému záložnímu útoku. Veškeré Artušovy síly byly soustředěny na hlavní Mordredovu zástavu, podmínky byly ideální. Jen udělat pár kroků, dát povel lučištníkům a zadní voj Artušův se hned válí po zemi.
     Vévoda se chystal dát povel, když tu se k němu přiřítil zvěd, kterého Melegant prozíravě vyslal, aby prozkoumal okolí. „Vaše milosti,“ začal vyzvědač, „blíží se sem velká armáda s korouhví stříbrné labutě na bílém poli. Čítá asi dvě stě jezdců, nad šest set pěších a kolem stovky lučištníků.“ Melegant překvapeně otevřel ústa. Pak je zase zavřel. „Lancelot. Ten ničema si sem dovolí přijet ve chvíli mého největšího trumfu! Co budu dělat? Vždyť mě zabije!“ zaúpěl vévoda z Cornwallu. „Ale počkat,“ přemýšlel Melegant nahlas, „Nikdo z Artušovců mě neviděl, nevědí, že pomáhám Mordredovi.“ Usmál se. „Zahoďte Mordredovi vlajky a vezměte Artušova červeného draka. Jdeme potrestat ‘zrádce’,“ rozkázal Melegant s vychytralým úsměvem na rtech.

* * *

Opatrně kolem sebe kroužili, každý z nich věděl o síle toho druhého, ani jeden neměl zájem zaútočit jako první. Oba si uvědomovali, že jim už mnoho sil nezbývá, že je nutné zaútočit rychle, jinak jeden z nich padne k zemi pod pouhou tíhou brnění.
     „Tak pojď, otče, pojď, ať tě můžu obejmout,“ snažil se Artuše vyprovokovat Mordred. „Musíš ke mně blíž, synu,“ řekl Artuš a poslední slovo vyplivl jako nechutné sousto. Vyčkávací hra. „Ukonči to,“ vybídl Artuš Mordreda, „Chceš se přeci stát králem, ne? Vždycky si byl hnusný a prolhaný.“ Mordredovy tváře zahořely hněvem. „Já jsem nikdy nelhal!“ zvolal rozhořčeně.
     „Zabij toho starocha, Mordrede,“ ječela Cortana.
     „Vyřiď toho hada, Artuši,“ pobízel Excalibur.
     Pak se oba meče střetli.

„Lancelote, rychle musíš ke králi!“ volal na Lancelota Melegant. „Je v nebezpečí, ten odporný had Mordred se ho snaží zabít! Jeď k němu, já budu pronásledovat Cerdica!“ Lancelot se rozjel.

* * *

Magický výboj odhodil oba protivníky od sebe.
     „Neporazíš mě,“ syčela Cortana.
     „Uvidíme,“ řekl Excalibur, „Uvidíme.“

* * *

Lancelot už viděl oba soky. Bylo neuvěřitelné sledovat ten souboj titanů, boj mezi otcem a synem, mezi dobrem a zlem. Odvážné výpady, rychlé úskoky, vykrývání a odbodávání, veškeré šermířské finty dvou nejlepších bojovníků světa byly v tomto střetu použity, ale stále ještě nebylo vítěze.

* * *

Melegant natáhl svůj malý samostříl. Přikrčil se v křoví a snažil se zamířit. Tak koho? rozhodoval se, když zastřelím Mordreda, Artuš jistě bude chtít vědět, proč jsem se k němu nepřipojil už po jeho přistání. Takže je to jasné. „Sbohem, můj milý králi,“ zašeptal Melegant a vystřelil.

* * *

Artuš pocítil v zádech palčivou bolest. Snažil se jí nevnímat a bojovat dál, ale rána jej brzy skolila na kolena. Artuš ucítil zápach. Jed. Zvedl zrak. Spatřil jen Mordreda, s širokým šklebem jak ponořuje svůj meč do Artušova těla.
     „Ano!“ křičela Cortana.
     „Ne!“ nemohl uvěřit Excalibur.
     Mordred sekal jako blázen, líbil se mu zvuk mlaskajícího masa a stříkající krev.
     „Mám tě,“ smála se Cortana.
     „Artuši, ještě jednou, prosím, naposledy,“ žadonil Excalibur.
     Artuš se prudce zdvihl. A usekl Mordredovi ruku i s mečem. Mordred jen nevěřícně zíral na Excalibur ve svém těle.
     Pak se sesul k zemi.
     „Cože?“ divila se Cortana.
     „Mám tě,“ usmíval se Excalibur.
     Pak klesl k zemi i Artuš.

* * *

Lancelot přiskočil ke svému králi. „Artuši,“ snažil se, ale když viděl, že je konec, zhroutil se s pláčem na tělo svého nejlepšího přítele.
     Melegant k němu přistoupil a poplácal ho po rameni. „Byl to velký muž,“ řekl se smutkem na tváři, ale v duši rozzářen. Zabít dvě mouchy jednou ranou. Cha! To se mi vážně povedlo. Lancelot se zvedl. „Jedu do Glastonbury, Artuš si přál, abych tam Excalibur nechal v opatrovnictví kněží, a až se objeví nový král, aby ho tam našel,“ řekl s tvářemi mokrými od slz. Melegant souhlasně přikývl. Takže už vím, kde se mám v nejbližší době stavit, pomyslel si. „Postarej se o Artušovo důstojné pohřbení, já odjíždím do Bretaně,“ požádal Lancelot Meleganta a odjel splnit svou poslední povinnost vůči králi.
     Vévoda se začal naplno smát. A pak že válka přináší jen špatnosti, mně přinesla jen dobré! jásal v duchu. Všiml si Mordredova meče. „Hmm, hezký kousek,“ ohodnotil meč. „Melegante, Melegante,“ ozvala se Cortana…

* * *

„Lancelote, hochu, my spolu dokážeme ještě báječné věci,“ přesvědčoval Excalibur Lancelota. Takové zbraně by bylo škoda pro nějaký klášter, pomyslel si Lancelot a otočil koně.

* * *

Artuš vstal ze země. Pak se na sebe podíval. „No, to vypadám ale blbě, taky si mi nemusel tolik rozsekat ksicht,“ káral Mordreda. „Promiň, otče,“ omlouval se Mordred, „já vždycky všechno dělám pořádně.“ Oba duchové odcházeli z bojiště a cestou k nim se přidávali další a další.

* * *

Na dveře Morganiny komnaty někdo decentně zaklepal. „Vstupte,“ dovolila Morgana, právě sedíce před zrcadlem. Do místnosti vešel Lucius. „Dnes ti to sluší,“ oznámil a trochu se zakuckal. Těch schodů na něj bylo trochu moc, nechápal, proč musí Morgana bydlet zrovna v té nejvyšší věži. „Děkuji,“ řekla Morgana a vstala od zrcadla. „Smím dámě nabídnout rámě?“ otázal se opelichaný čert. Čarodějka se podívala na Luciusovu chlupatou ruku. „Radši ne,“ řekla a vyšla z místnosti. Lucius šel hned za ní, chtěl mít jistotu, občas mu totiž někdo chce pláchnout. No, lidé jsou všelijací.

Poděkování: Všem, kdo si to v Moudré sově přečetli (bohužel má nadutost mi nedovolila cokoliv v povídce změnit :-)).
Poznámka: Povídka není odnikud opsaná, jak by se mnohým mohlo zdát. Do artušovského světa je zasazeno vícero povídek.