Hřbitov

Koloseum Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 13

15. Jarnu, léta páně 1248, Callosia (Koloseum v jedné zapadlé provincii)

Ježíš k nim pak znovu promluvil: "Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude už chodit v temnotě, ale bude mít světlo života."
Jan 8:12

Zazvonil gong... jeho tón je hluboký, ale přece jasný. Jako když se z hluboké propasti koukáte nahoru, do časného jitřního rána. Ten tón ale nepříjemně rezonuje v uších a je příslibem dalšího dne, plného bolesti, krve a agrese. Pevně svírám svůj meč a hledím mlčky dopředu. Každé ráno je stejné… gong nám totiž ohlašuje: Následujte smrt!


„Tak chátro! Dneska se teprve pozná, co jste se za ten rok naučili. Vstupte do řady se ctí, a se ctí odejděte!“


Jsou tu nováčci, takže Aron zase křičí. Pouští hrůzu a pokouší se v nich vyvolat pocity napětí, agrese, brutality, která vám tu dosti pomůže. Jen chladnokrevně zabíjet. Není v tom žádné hrdinství, žádná moc, nebo čest. Kdo umírá, umírá bolestivě a v těch lepších případech rychle.


„Stejně všichni zemřete! Dnes… ti lepší z vás zítra. S tím se smiřte. Tak sakra ukažte co ve vás je a nějakýho toho parchanta vemte s sebou!“


Aronův hlas slyším jen matně. Je to takový bílý šum. A i když jsem tu už celý rok, a to si zde může říct opravdu málokdo, nejsem zrovna jeho oblíbenec. Vlastně ani nevím, zač tomu vděčím. Možná je to tím, že vyznávám jiné bohy než Aron, nebo že jsem nikdy neposlouchal jeho rady ohledně boje a sám si šel svojí vlastní krvavou cestou. Možná právě proto. Kvůli zkušenostem, kvůli chladnokrevnosti a kvůli tomu, kdo jsem dříve byl. Aron moc dobře ví, že v boji muže proti muži, bych ho porazil. Ví to moc dobře a dost ho to štve. Nikdy mi to ale neřekl. Tady, uvnitř těchto kamenných stěn, v této krvavé lázni, platí jiná pravidla. Aron tady přikazuje a my posloucháme.


„Áres s vámi!“ zahřmí Aron a já vstupuji do řady.


Přede mnou stojí dva nováčci. Každý z nich má srdce až v kalhotách. Ten první drží v ruce dlouhé kopí a štít. Za ním je o trochu ramenatější, se dvěma tesáky. Když se otevřou masivní dubové dveře, oba dva ustrnou úžasem. Nejprve nad velkolepou rozlohu kolosea z takto přízemní pozice, avšak po chvilce jejich ztuhnutí vyvolá obrovský kroll, který v protější chodbě třímá obrovský, rezavý, obouruční meč. Svou postavou zabírá skoro celou chodbu. Svaly na něm jenom hrají a je až na bederní roušku z divočáka kompletně nahý. Na svém těle má podivné symboly, snad od nějakého šamana, a zahřmí na nás tak mocně, že v koloseu to pár diváků přivítá bouřlivým potleskem. Ten je vzápětí vystřídán posměšným smíchem. To první nováček se strachy počůral… je pobízen dlouhými kopími do arény a k prvním krokům ho přinutí až krvavé šrámy na zádech.


Křečovitě heká, jak v sobě drží strach a pláč, matně vrávorá ke krollovi. Ten se nenechá dlouze pobízet a vyběhne jako přílivová vlna k ubožákovi. To je na něj moc. Strachy odhazuje kopí i štít a couvá před tou horou svalů v naději, že ho ušetří. Kroll se jenom zasměje a zastaví se u jeho zbraní, které ze strachu upustil. Nováček se přitiskne ke zdi, než se však stačí rozkoukat, zazní zasvištění a jeden šíp mu provrtává rameno. To vojáci nahoře nad arénou trestají jeho neochotu bojovat. Toto koloseum má tvrdá pravidla.


Ubožák se chytí ramene a začne řvát, hekat a vrávoravě se opře o zeď, v marné snaze si šíp z ramene vytáhnout. Ale pokaždé, když se ho jen letmo dotkne, zařve bolestí a chytí se křečovitě ramene, aby zastavil řezavou bolest, deroucí se mu do celého těla. Bohužel v té čiré agónii zapomněl na svého soupeře, který neváhá a mrští po něm kopí. To mu probodne břicho a ubožák zkoprní. Kroll vítězoslavně zařve a je pochválen bujarým řevem v obecenstvu. To chce vidět krev a jatka… kroll taky. Popadne tedy svůj obouruční meč a pomalu kráčí k té trosce. Ta se jenom třese, ve smrtelné křeči si drží břicho, v jehož útrobách mu vězí celá hlavice kopí. Po rukou mu stéká teplá krev a barví jeho břicho, nohy i písek pod ním do sytě rudého, až černého odstínu. Chroptí a v šílenství civí na své břicho. Náhle na něj dopadne černý stín. Bázlivě zvedne hlavu a uslyší zasvištění čepele.

Dav šílí v krvavé euforii a kroll drží ubožákovu hlavu v pravé ruce. Modlím jsem se za něj k Bohu.


22. Jarnu, léta páně 1248, Callosia

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něj spasen.
Kdo v něho věří, nebude souzen, ale kdo nevěří, je už odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Božího Syna. A toto je ten soud, že světlo přišlo na svět, ale lidé si více než světlo oblíbili tmu, protože jejich skutky byly zlé.

Jan 3:16-20

Je to už skoro rok zpátky, co se mi ten sen zdál poprvé. Byl jsem tu nový a málem jsem nepřežil zdejší drsné podmínky. Poté se mi ale zjevil On a ve snu na mě promluvil. Říkal zrovna tato slova a určil mi podobný osud. Mám přežít. A až nadejde ta pravá chvíle, dá mi znamení a já budu moci za ním. Když jsem tohle říkal knězi… vysmál se mi do obličeje. Tvrdil, že jsem fanatický blázen. Ta víra mi ale dala sílu. Sílu přežít.


Dnes tu stojím o mnoho jistější, než dříve. A opět stojím v úzké chodbě, připraven na každodenní dávku adrenalinu a vzrušení. Počet nováčků se drasticky snížil na 3 mladíky, kteří stáli za mnou. Dnes jsem stál první já. Zazněl gong... dveře se otevírají!


Je tomu už týden, co jsem viděl onoho zběsilého krolla zmasakrovat pět našich nováčků a dnes stojí v aréně opět. Zběsile řve a mává svým obouručním mečem. Ten můj v klidu odpočívá. Dav burcuje krolla jeho jménem: „Hurgas, Hurgas!“ On s nimi hraje stejnou hru, zběsile vběhne do arény a začne řvát. Je to pro něj zábava, čirá agrese, síla - divadlo. A obecenstvo to hltá plnými doušky.


Pak v klidu vstoupím do arény já. Nevidím jsem v tomhle řemesle budoucnost, zabíjení beru jako nutnou daň k cestě za Pánem, a tak ho beru jako povinnost. Dav ovšem vybuchne v hlasitý jásot. „Leodar, Leodar!“ začne zběsile řvát a krollova přítomnost se stává pouhou fraškou. Jsem zde už dosti známý a vím, že tenhle sval místo mozku nebude těžkým soupeřem. Usmívám se.


Než vstoupím do středu arény, Hurgas nejspíše pochopí, že nestojí proti nějakému začátečníkovi, jako tomu bylo doposud, a stojí nehnutě s mečem napřaženým nad hlavou.


Chvilku si ho obcházím, mečem přecházím z jedné polohy do druhé a hrotem čepele mu neustále mířím na krk. Nohy mi v písku pochodují už samy, a myslím, že to na něj dosti zapůsobilo. Provedu pár letmých výpadů, žádný moc odvážný či smrtící. První výpad na rameno odráží s docela velkou razancí a meč mi málem vylétne z ruky. Sevřu ho tedy pevněji. Po chvilce krouživým hrotem meče zaútočím na jeho stehno a dám meči pořádný švih střihnutím rukou. Hurgas tentokrát odrazuje čepel až v poslední vteřině a jeho čepel mojí pouze vychyluje a dává jí trošku energie, čehož využívám. Prsty konečků mi na chvilku zaplanou vnitřním napětím. Můj meč zpívá odvážnou melodii. Prvním sekem útočím na jeho čepel u špičky a obloukem mu ji vychyluji mírně vlevo… leč v ladném seku přetrvávám a má čepel postupně přejde až k jeho záštitě. Postupně s větší kadencí. Tento odsmyk by běžnému člověku vyhodil meč z rukou, avšak co Hurgasovi chybí na obratnosti, dostává se mu na síle. Docela snadno fintu ustojí a čepelí už opět začíná mířit ke mně. Netuší však, že tímto výpadem si pouze čistím prostor před jeho tělem. Než se stačí Hurgas čepelí vrátit, opisuji špičkou ladný půloblouk a zasazuji mu slušnou ránu do ramene....


Hurgas řve, krev stříká, dav křičí. Znám agresivitu krollů a chápu, že nyní má Hurgas před očima rudou mlhu. Začne řvát a s obrovskou agresivitou útočí, dokud mu bolest v rameni a adrenalin dávají dostatečné dávky na tak rychlé a razantní útoky. Lehce se usmívám. „Jen útoč, rychle, silně… unav se,“ pomyslím si a po chvilce soustředění, kdy meč prosím o trošku pomoci, pro mě není problém vykrývat jeho zběsilé údery. Po chvilce se i Hurgas unavuje a já přijdu opět do ofensivy. Jsem v ringu skoro už tři minuty a moc mě to nebaví. Svítí jasné, odpolední slunce, a tak si Hurgase krásně obcházím. Nabírá síly a odpočívá… je rád za každou chvilku klidu, než opět přijde do útoku, a tak si ani nevšimne, že jsem svou čepel nachýlil tak, že se mu sluníčko nepříjemně odrazilo do očí. Hurgas zašilhá, zamrká a to je pro mě signál. Chci úder na jistotu, a tak volím útok po jeho rukou. Je zbytečné útočit na tělo, když má soupeř obouruční meč a vy mu jednu ruku vyřadíte.


Naposledy zaostřuji vůli a vystartuji čepelí s neuvěřitelnou razancí, proti Hurgasovu pravému zápěstí. Jeho chvilka dezorientace je pro něj už tak zatěžkávací zkouškou, ale ani on není začátečník. V půli seku zpozoruje nebezpečí a míří čepelí do defensivního krytu, ale pohromě zabránit nestačí. Asi netuší, že můj meč není jen tak obyčejný, a tak má rána dopadne včas. Proseknu mu hřbet ruky až na jílec meče. Hurgas řve. Reflexivně si ruku přitiskne druhou, a tak drží svůj obouruční meč pouze v jedné ruce. Pak už to bylo jednoduché. Dalším odsmykem mu čepel vyhazuji z rukou a kopnutím ho povaluji na zem. Jeho rameno až po bok je zalité krví, z čerstvé rány na hřbetě ruky krev ještě pryští. Srdceryvně si jí tiskne v náručí a tvář má zkřivenou bolestí a vztekem. Namířím mu hrot čepele na krk a čekám na diváky. Ti běsní po bolesti, agresi… krvi. Dav nezná slitování. Toto koloseum má tvrdá pravidla.


25. Jarnu, léta páně 1248, Callosia

A tak potěší vás, když uzříte cestu jejich a skutky jejich. I zvíte, že jsem ne nadarmo učinil všecko to, což jsem učinil při něm, praví Panovník Hospodin.
Ezechiel 14:23

Po třech dnech, co jsem zabil Hurgase v koloseu, mě čekaly ještě dva boje. Prví den potom se mi postavil nějaký barbar s bastardem. Měl tedy mnohem lepší techniku než Hurgas, ale stále důvěřoval radši svým svalům, než rychlosti, hbitosti či hlavě. Den nato následoval nějaký kudůk. Ale dnes... dnes jsem nevěřil vlastním očím.


Stojí proti mně žena, elfka. Tak krásná, tak čistá… jako jitřní vánek, který se ztratil někde v temných útrobách šedých skal a hledá marně cestu ven. Tak nepřirozeně čistě a cize zde působí. Má dlouhé sametové havraní vlasy až do půli zad. Laškovně rozpuštěné. Jemnou, čistou pleť, rudé plné rty, pevná ňadra, kulatý zadeček a ty oči... Ach ty oči žhnou jako dva smaragdy. Tak zelené, čistě průzračné. Nemůžu z ní odtrhnout zrak a mé nohy k ní jdou samy a volně. Dál kupředu, vstříc tomuto božskému stvoření. Co je na tom, že drží v ruce luk, na zádech má toulec šípů a u pasu se jí houpe tesák. Na to se přeci nedívá! Její postava mě přitahuje, jako můru svíčka. A bůh ví, kam bych až došel, kdyby mě z toho krásného snu neprobudila řezavá bolest v rameni.


Dav zašumí. Nevnímám ho. Zvolna a těžce otočím hlavu a zrak mi ulpí na šípu, který je v mém rameni zavrtán skrznaskrz. Cítím horký pramínek krve, jak mi stéká po boku. Než si však všechno uvědomím, druhá bolest se mi ozve ve stehně. Pohlédnu bleskově na tu lučištnici a už nevypadá tak božsky. Tvář má soustředěnou ve snaze vraždit. Rychle, tvrdě, nekompromisně. To mě probírá.


Vzpomínám si na mládí a zavřu oči. Soustředím se celou svou myslí na její kroky. Ozve se zadrnčení tětivy, zpěv šípu a moje prsty zavibrují. Pevně sevřu jílec. Znenadání se ve mně probouzí nová bolest na tváři. Meč jsem sice dobře nastavil, ale nestačil jsem chytit správný úhel a hrot šípu mí lízl tvář. Pramínek krve mi zvolna stéká ke koutkům úst a já ochutnám její slanou chuť. „Soustřeď se, soustřeď“! přikazuji si. Další nejistý krok. Dav nevnímám. Ticho, jen já a ona. Další zabrnkání na tětivu, šíp zpívá, meč odpovídá. Výborně! Jdu dál i když mně síly opouští… další výstřel. Zrychluji tempo. Odrážím i další šíp a otevřu oči. Jsem blízko!


Ale ona také není začátečnice a už má v ruce tesák. Vypadá jako šelma zahnaná do kouta. Bojácně a přece nebezpečně. Nadechnu se a zaútočím. Je mi jí ale líto. Když jí mířím špičkou meče na krk, vypadá zase tak božsky, tak andělsky. V těch smaragdových očích vidím, jak prosí o milost. Ukápne mi slza. Toto koloseum má tvrdá pravidla. Modlím se za ní k Bohu, když jí stínám hlavu.


26. Jarnu, léta páně 1248, Callosia

Blahoslavený muž, kterýž snáší pokušení; nebo když bude zkušen, vezme korunu života, kterouž zaslíbil Pán těm, kdož ho milují.
Jakub 1:12

Další večer plný rozjímání, sebesoustředění... meditace. Ostatní gladiátoři smilní s lehkými ženami. Vedle jsou slyšet žhavé vzdechy při vášnivé noci. Mají mě za podivína, neschopného eunucha. Ale mně je to jedno. Ti, kdo to říkají, tu stejně moc dlouho nevydrží. A moje meditace? Dává mi sílu, která mi pomáhá dostat se ze zranění, které by nejednomu barbarovi nedovolili přežít další den. A moje zranění se již hojí.


Pár dní poté co jsem odpravil onu elfku se mi zdály zlé sny. Viděl jsem stále nekonečnou smyčku jejích posledních chvil. Toho nářku v očích, ty svítící smaragdy.. jak pomalu zhasínají když na ně dopadne kapka krve. Ten smutek při pohledu na to mrtvé tělo, krásné tělo... oči které již nikdy nepohnou víčky. Je i ironií osudu, že právě má Víra která v prvním přikázání jasně říká: „Nezabiješ!“, po mě chce daň zcela opačnou. Ale po letech jsem si uvědomil že Pán má se mnou jiné poslání... nějaké vyšší.


Jakmile jsem toto pochopil, má sláva šla strmě nahoru. Měl jsem totiž něco, co ostatním chybělo. Víru ve vyšší cíl. To jediné, co ostatní gladiátory motivovalo vraždit.. tedy moto: „Zabij, jinak sám budeš zabit“, mě scházelo. Můj život mi byl lhostejný. Ale můj vyšší cíl byl něco, co jejich moto daleko převyšovalo.


Usínám... opakuji si tyhle střípky mého poslání, připomínám si mou roli zde a marně doufám že se tak očistím. Že zlý sen už nepřijde, že se v klidu vyspím. Snad...


18. Sečnu, léta páně 1248, Callosia

A divy veliké činil Bůh skrze ruce Pavlovy. Tak že i na nemocné nosívali od jeho těla šátky a fěrtochy, a odstupovaly od nich nemoci, a duchové nečistí vycházeli z nich. Tedy pokusili se někteří z Židů tuláků, kteříž se s zaklínáním obírali, vzývati jméno Pána Ježíše nad těmi, kteříž měli duchy nečisté, říkajíce: Zaklínáme vás skrze Ježíše, kteréhož káže Pavel.
Skutky 19:11-13

Dav křičí, dav šílí. Postavili proti mně Gerose. Geros je elf, který mistrně ovládá svůj bojový nástroj. Není mi přesně známo, kde ho získal, snad někde z dalekého východu, ale vypadá smrtonosně. Jeho čepel je o trošku kratší, nežli moje, je tenčí, nepřirozeně úzká, mírně zahnutá a smrtonosně ostrá. Jeho meč nemá záštitu, zato má krásný jílec, potažený kůží. Občas se objeví zlaté žilkování. Svému meči říkal Oloth. Nevím, co to znamená.


Gerosův meč ale není tím nejhorším. Je znám, že tu nikdy neprohrál. Tedy tomu napovídá už samotný fakt, že tu stojí, neb jsem nezažil, aby dav někdy rozhodl o ušetření padlého. A dav je zde zákon. Geros je až neskutečně rychlý, umí nalézt nepřítelovu slabinu a je tu mnohem déle nežli já. Pevně svírám meč. Ruce se mi mírně potí. Ale vcházím jsem do ringu se ctí a se ctí také odejdu.


Zvolna kráčím až do středu arény. Geros na mě čeká. Divím se, jak se mi v aréně lehce ztrácí. Je šero, sotva viditelné červánky. „Nejspíše na Aronovo požádání,“ prolétne mi hlavou. Nic mi nechce dát zadarmo, a jakmile se naskytne skulinka mi boj ztížit, hned se jí chopí. Jako tehdy s onou lučištnicí. Nebývá čestné postavit proti luku meč, ale tyhle myšlenky už dál nerozvádím, neb jsem došel až ke Gerosovi. Má působivé černé oblečení. Potrpí si zřejmě na honosnost a noblesu. Když si vzpomenu na jeho boj, který se podobá spíše tanci, nedivím se. Chvilku si hledíme do očí… oba cítíme respekt, a potom se postavíme do střehu. Boj začíná! Dav oněměl.


Začínáme lehkým kroužením kolem sebe. Snažíme se oba nalézt chybu ještě předtím, než se naše čepele setkají. Pozoruji jeho držení těla i meče. Kroky v písku má dokonale sladěné s tělem. Mečem lehce pohybuje, přecházel z jedné polohy do druhé a odvádí tím pozornost. Docela mě to překvapí, neb jsem se s takovým talentem ještě nesetkal. Vzdálenost jeho meče se mění… ruce má někdy mírně pokrčené, jindy skoro až natažené. Docela to mate. Když ani Geros nezpozoruje v mém postoji nebo chůzi nějakou chybu, začne si mě lehce oťukávat. Snaží se odkrýt nějaké nekryté místo.


Znenadání mi zaútočí na rameno. Nastavím kryt a couvnu dozadu, avšak Geros pokračuje dopředu a meč v poslední chvíli zpomalí a pokračuje bodem. To však ani v nejmenším nečekám. Nedostanu se od něj ani na bezpečnou vzdálenost, a tak ucítím špičku jeho meče v mém rameni. Geros se bleskově stáhne a pozoruje mě jako šelma svou kořist. Má čas a hraje si se mnou jako kočka s myší. Dav pochvalně zašumí. Stmívá se.


To jsem nečekal. Opravdu spíše jakoby tančí a svými postoji velmi snadno mate délku svých paží. Bolest v rameni mi připomíná, že musím rychle narukovat s nějakou taktikou, jak tuto nepříjemnou záležitost obejít. Když se Geros začíná opět přibližovat, tep mi zrychlí. Pohlédnu mu letmo do očí a v tu ránu si vzpomenu. Nesmím se soustředit na délku jeho paží. Ty matou. Musím mu pozorovat hrudník. To je pevný bod, ten se nehýbe. Další bleskový výpad. Odrazím ho celkem snadno. Avšak lehce mě mate, že šel těsně mimo mě, avšak Gerosovi mé odražení čepele pouze pomůže dodat energii jeho meči, aby přes ladný půloblouk útočí na mé druhé rameno. Prsty na meči mi automaticky jemně zavibrují a on sám mi ránu vykryje. Opět poděkuji svému umění a stáhnu se.


Srdce mi buší až ve spáncích. Takhle to dál nejde... přikazuji si sám sobě. On sám zůstává neunaven a já jen stěží chytám dech. Musím přejít ihned do ofensivy. Usměji se a probudím v sobě veškerou moc, kterou mi matička Země darovala. Konečky prstů mi zaplanou novým přívalem energie a já vyrážím kupředu.

Už dříve mě fascinovala Gerosova zbraň. Tak lehká, tak čistá… neuvěřitelně rychlá a smrtonosně ostrá. Avšak vypadá poměrně křehce. Uvidíme, co ti vydrží, Gerosi.


Jakmile se k němu dostanu na slušnou vzdálenost, začnu pěkně zostra. Nenadálý příval magenergie v prstech mi je příslibem, že meč mě poslouchá a já ho poprosím o rychlost, kterou by dokázal ustát málokterý válečník. Nejdříve ale svůj meč ležérně svěsím k nohám, a dám tak Gerosovi výzvu k útoku na mou hlavu, které prostě nemůže odolat. Jakmile se napřáhne a jeho meč začne zpívat svojí píseň, couvnu lehce do strany, meč nechám vzadu a počkám až Gerosova čepel dopadne. Ta mi jen neškodně sjíždí po ostří a dává mi rychlost, kterou zúročuji rychlým sekem na jeho levou lopatku. Meč se zakousne a Geros zařve. To byl ale pouze začátek. Než se Geros vůbec stačí otočit, meč pokračuje rubovým sekem po jeho boku. Další krvavý zářez na mé čepeli. Geros se už otáčí a instinktivně nastavuje čepel k obraně svých nekrytých míst, a na to já čekám. Meč mi krásně nastavuje a já po něm tnu vší silou.


Jaké je ale mé překvapení, když se na Gerosově čepeli neobjeví ani zub? Tahle prokletá zbraň určitě není obyčejná. Než se řádně vzpamatuji, čeká mě další nemilé překvapení. Geros zmizel. Uvědomím si, že je už skoro úplná tma a to jeho oblečení zatraceně nepříjemně splývá s okolní temnotou. Ale že by mi úplně zmizel?


Najednou ucítím ostrou bolest ve svém boku a teplou krev, která se mi rozlívá po těle. Další nepříjemná bolest se probouzí na levém stehně a pak dlouhé škrábnutí na hrudníku. Začínám jsem se strachovat, proti komu vlastně bojuji.


„Kdo jsi? Ukaž se! Zbabělče!“ řvu, ale místo odpovědi mi přijde tupá rána mečem do břicha. Zlomím se jako tříska a další rána dopadne na má záda.


Klečím na všech čtyřech. Mé tělo hoří mnohými zraněními. Levá noha skoro vypovídá poslušnost, pravé rameno pulzuje ostrou bolestí, hrudník mám v jednom ohni a žaludek se svíjí v křečích. Písek pode mnou nabírá černý odstín a já cítím matičku smrt, jak po mně sahá. Proti komu stojím? Co je tohle za čertovinu?, letí mi hlavou. Jako by zranění, co jsem mu způsobil, vůbec nebral na vědomí. Vrávoravě vstanu a uslyším další kroky, které se ozývají zezadu. Přeci jenom mi trošku síly ještě zbývá. Vstávám. Můj meč zaplane ohnivou aurou, diváci vzrušeně vydechnou. Sekám naslepo a doufám, že ohnivá čepel mi konečně ukáže, proti komu stojím. Jaké je ale mé překvapení, když zjišťuji, že sekám naprázdno. Nikdo proti mně nestojí a meč se zarývá do písku. Bolí mě celé tělo.


Kopnutí do tváře a bezmoc, když ležím na zemi, proti neviditelnému soupeři. Dav ani nedutá a já hledám na obloze znamení, že mám jít za Pánem.


Něco se ve mně ale vzpírá, něco chce ještě žít. Avšak čas se krátí. Každá vteřina trvá neskutečně dlouho a já cítím, že každou chvilkou mě Geros dodělá. Z posledních sil poprosím meč o pomoc. Pomoc nalézt mého nepřítele, poznat co je to za ďábla v lidské podobě. Meč najednou zakřičí: „Dítě Noci! Dítě Noci.“ Slyším tu ozvěnu uších jako každé ráno zazvonění na gong. Slyším napřažení meče. Slyším vítězný nádech… vnímám ten dav, co se chystá vybuchnout v očekávání blížící se smrti. Ticho… nádech před bouří, a pak to přišlo. Smrtící úder, dopad čepele a…. Najednou se přede mnou objevuje Geros, v ústech krev a v očích překvapení. Meč stále svírám v pravačce a má napřažená ruka jasně ukazuje, že špička mého meče končí až za jeho zády. Meč, který proťal jeho břicho. Můj meč. Můj stříbrný meč.


19. Sečnu, léta páně 1248, Callosia

Jsou naplněni veškerou nepravostí, smilstvem, ničemností, lakotou, zlobou, plní závisti, vraždy, svárlivosti, lsti, zlomyslnosti, donašeči, pomlouvači, nenávidící Boha, zpupní, pyšní, vychloubační, kteří vyhledávají zlé věci, neposlouchají rodiče; nerozumní, nedodržující smlouvy, bezcitní, nesmiřitelní, nemilosrdní, kteří ačkoli znají Boží spravedlivé ustanovení, že ti, kteří provozují takové věci, zasluhují smrt, nejenže je dělají také, ale dokonce to těm, kteří je provozují, schvalují.
Římanům 1:28-32

„Co je tohle za podraz Arone! Postavil jsi proti mně upíra! Sám moc dobře víš, že lykantropy nesmíš nasazovat proti obyčejným lidem!“


„Obyčejným lidem? Neutahuj si ze mě Leodare! Ty máš do obyčejného člověka daleko. Už jenom ten tvůj meč je prosáklej magií od hrotu až po hlavici! Vlastně ti chci oznámit jednu novinku. Víš... včera jsi udělal takovou blbost. Znáš naší dohodu? Kouzlit s mečem si můžeš jak chceš. Ale nesmí to nikdo poznat! Házej si prasátka kolikrát chceš, nebo si odrážej šípy, ale nikdy, nikdy nic co by prostý divák poznal. Včera jsi si změnil meč. Nebo si myslíš že jsem neviděl, jak vstupuješ do arény s ocelovým ostřím a Gerosovy z těla vytahuješ stříbrnou čepel?“


Spadla mi čelist... tohle Aron nemohl vidět! Málokdo si všimne transmutace z oceli na stříbro i za dne, natož v černočerné tmě! Aron určitě věděl že jsem si čepel musel změnit a teď to využívá proti mně!


„To ale nikdo neviděl! Vzpamatuj se! Byla skoro půlnoc, žádné světlo! Stříbro nebo ocel? To na dálku nepoznáš a upíra normální čepelí nezraníš, copak jsi se pomátl? Nenechám se zabít jenom kvůli tvému názoru na mojí Víru!“


Aron se zasmál... posměšně. „Víru do toho netahej! A vůbec. Kdo by si nevšiml, že ti včera čepel na chvilku začala hořet a osvítila půlku kolosea? Zvoral jsi to Leodare!“


„Pokud já jsem porušil dohodu, ty jsi tak udělal stejně. Ta Gerosova zbraň byla taky magická. Poznal jsem to. Pokud je na mé straně vina, na tvojí je též.“


„Už moc fantazíruješ Leodare... máš to marné. Georosova zbraň byla před bojem prozkoumána, nic se nenašlo...“


„To není...“


„Už je dokonáno!“, skočil mi do řeči Aron. „Tvůj meč jsem zabavil. Měl jsi šanci. Tu jsi promarnil.“


Moc rychle jsem pochopil že tady má Aron navrch. Byl jsem bezbranný. Aron tady přikazuje a my posloucháme. Nechal mě o samotě ve svém pokoji. Tělo plné obvazů a stehů, podlaha plná krvavých pláten... o stěnu opřeny mé nové zbraně. Krátký meč a dýka... byli rezavé, staré, tupé. Povzdechnu si a zavřu víčka. Bolí mě celé tělo.


22. Sečnu, léta páně 1248, Callosia

A on řekl: I vám zákonníkům běda, nebo obtěžujete lidi břemeny nesnesitelnými, a sami se těch břemen jedním prstem nedotýkáte.
Lukáš 11:46

Aron se usmívá. Škodolibě, provokativně, s úmyslem naštvat. „Pamatuješ na Clavise?“ „Oči mu žhnou napětím, nepopiratelnou mocí... snad je v nich i kapka šílenství.


„Ten iluzionista? Čtvrtý na listině pro turnaje čarodějů, mágů a nekromancerů? Ano, občas jsem ho viděl v akci“. Nějak mi nedochází co tím Aron naznačuje.


„Zítra se proti tobě postaví“, pronese Aron nenuceně, ale ta věta mu na tváři vykouzlí škodolibý úsměv.


„To přece nemůžeš“ To je proti veškerým pravidlům kolosea!“


„Ale můžu Leodare... já můžu všechno. Víš... po tvém posledním boji s Gerosem si většina lidí myslí že jsi též kouzelník, co umí kouzlit s mečem. Stačilo je jen v tomto domnění nechat a vyhlásit zítra velkolepý souboj dvou mocných kouzelníků.


„Vstup do kolosea se ctí, a se ctí odejdi!“ Aron se začal smát...


23. Sečnu, léta páně 1248, Callosia

Mlčky vstupuji do arény. Nohy se mi noří do písku, dav vyvolává mé jméno. Už ho ani nevnímám… hnusí se mi zdejší společnost. Zdejší brutalita, krev, monotónnost každého dne. Všude jen spodina společnosti a nahoru se dá vyšplhat pouze tak, že sami budete šplhat po hlavách druhých, až se z vás nakonec stane stejná troska, jako z ostatních. Mlčky zaujmu postoj a čekám. Čekám další souboj, další bolest, další krev, smrt… pak zazvonění gongu. Čekám až se konečně probudím z této noční můry. Stojím s mými novými zbraněmi, které mé šance na výhru úplně potopili a čekám.


Poté do Arény vstoupí Clavis... nikdo ani nedutá. Má na sobě tmavomodré roucho, které při každém jeho kroku hladí písečnou plochu arény. Nevidím mu do tváře. Ruce má sepjaté jako při modlení. Jde pomalu ke mně a asi pět metrů přede mnou zastaví. Už jsem ho viděl párkrát v aréně bojovat a nepřítel ho skoro vždy podceňoval. Dokonce i dnes, mám nutkavou myšlenku bleskurychle po něm vystartovat a ukončit to jednou pro vždy. Ale vím že přesně tohle po mně Clavis chce. Vypadá jako nemocný, shrbený starý muž, ale on si dokáže hrát s lidskými smysli a ošálit každý zvlášť... nebo klidně všechny dohromady. Ani nedutám. To ticho, ten tíživý okamžik je napjatý jak struna. Každá vteřina těžkne, každý pohyb je desetkrát pomalejší... zvednu hlavu a pohlédnu na nebe. Tři krkavci krouží v nad koloseem, jako tři skvrny od tuže, na blankytné obloze a já pomalu vydechnu. Prosím Boha aby mi dnes seslal znamení.


Než však stačí Clavis předvést své umění… slyším zezadu cizí hlas.


I obrátil jsem se, abych viděl ten hlas, kterýž mluvil se mnou, a obrátiv se, uzřel jsem sedm svícnů zlatých. A u prostřed těch sedmi svícnů podobného Synu člověka, oblečeného v dlouhé roucho, a přepásaného na prsech pasem zlatým. Hlava pak jeho a vlasové bílí, jako bílá vlna, jako sníh, a oči jeho jako plamen ohně. Nohy pak jeho podobné mosazi, jako v peci hořící; a hlas jeho jako hlas vod mnohých. A měl v pravé ruce své sedm hvězd, a z úst jeho meč s obou stran ostrý vycházel; a tvář jeho jako slunce, když jasně svítí
Zjevení 1:12-16

Děkuji Falhirovi za konzultaci a úpravu povídky do výsledné podoby

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Myslím, že to není úplně děsný...
Já bych to teda lépe uuuurčitě nenapsala ;)


 Uživatel úrovně 3

Inu, můj komentář nebude nijak moc podrobný...

Musím být bohužel upřímná. Hodnotit dílo, s ohledem na anarionovy city, dala bych asi čtyři hvězdičky. Ale protože musím hodnotit dílo co nejvíce objektivně, dávám slabší tři. Příběh mě bohužel nezaujal, nazapůsobil na mě nijak silně, ani dějem ani emotivní stránkou. Hrdina dle mého názoru nebyl dostatečně silný na to, aby mě oslovil a donutil prožít s ním jeho osud. Na druhou stranu, bojové scény byli docela umně napsané, těm jsem uvěřila. Plus citace z Písma, dobrý prostředek obohacení příběhu.

Suma sumárum, napsané to není špatně, ani chyb nebylo mnoho. Ale při příští tvorbě příběhu bych se soustředila na dosti silný děj a ještě silnější a slibnější závěř.


 Uživatel úrovně 8

Tak... teď je asi načase, trošku osvětit zákulisí této povídky... jak vůbec vznikla.

Prvotní nápad a stavební kámen povídky, si takřka zcela protiřečil s Lišákovou kritikou. Má prvotní myšlenka byla taková, opět napsat povídku stryktně zasazenou do světa Dračího Doupěte. Proč? Protože jsem jí právě na těchto stránkách moc neobjevoval. Hlavním cílem bylo pro mne oslovit tu masu lidí, kteří Dračí Doupě hrají a tak si z bojů vycucají mnohem více, než právě většina co zde s pravidly stejnojmenné hry seznámená není.

Tedy prvotní myšlenka zasazení příběhu do světa DrD a oslovení nejspíše té menší sorty čtenářů jsme měli. Dějovou liniii jsem měl takřka taky vymyšlenou na koleni.
Nechtěl jsem zdlouhavé úvody, nebo klidnější nádech. Chtěl jsem se pouze specializovat na boj, předvést hráčům bojové schopnosti jednoho z povolání s právě využitými kouzly a schopnostmi z pravidel. Chtěl jsem znát reakce hráčů, pak dojmy jak se souboje četli.

Pokud dobře... vše jsem si splnil :D

Tak... s hrubě rozpracovanou kostrou jsem si vzpoměl na prolínání citací z biblí při prolínání dějem. Na serveru to není žádná novinka... víme: Lyrie - Mater Dei

Ovšem s tímto faktem musela nutně nastoupit jakási hlubší podstata povídky... aby citace nebyli pouze volně přiloženým textem.

Celkově ony citace mají docela hlubší význam. Jednak prokreslují charakter hlavního hrdiny... měli by dle mého posloužit jako přiblížení se čistotě a idejím Leodara... také mají zajímavě kontrastovat s brutalitou a hrubým prostředím kolosoa. V neposlední řadě též nejsou vybrány halabala.. ale každý cítát jaksi protíná, vysvěštluje, poučuje... podává myšlenku následujícímu odstavci.

Tak... jak je to s koncem?

Tedy pokud vás to zajímá... konec jsem chtěl nastolit takovýto (pokud jste to v tom neviděli... je to má chyba špatné popisnosti... zlepším se :)

Z povídky jsme zjistili hlavní cíl a ideje Leodara... je znamení od boha že může za ním. Je to asi fanatik... koneckonců kněz v kolosseu se nemusel nutně mílit *úsměv* Vraždit lidi do té doby než vaše kroky zastaví bůh? Nu což... né každý hrdina je bez poskrvrny :) Tedy čtenář je obeznámen že hlavní hrdina je jakýsi gadiátor, co umí vkusně ovládat bojová umění.. oplívá jakousi magickou mocí (je to Chodec) a čeká na jakési znamení od boha, že může na ním do Království nebeského.

V posledním souboji je nutno si uěvdomit, že Leodar bojuje proti iluzionistovy a tak výsledná citace... tedy přímá konfrontace s Bohem... alespoň podle zjevení, může být dvojího druhu.

Buď se Leodar opravdu setkal s Bohem, neb je to všechno pouze promyšlená iluze Clavise. Tak i tak si divák asi domyslí Leodarovu smrt... buď odmítne bojovat... rozběhne se za přeludem... nebo ho má Clavis obmotaného kolem krku. V případě odmítnutí boje je Gladiátorův konec zpečetěn (viz. povídka na začátku), v případě opačném si pro Leodara neděláme také moc velké iluze... kort se zbraněmi co má.

Jeho smrt lze předvídat a napovídá tomu i fakt že je povídka na hřbitově :)



Snad alespoň něco jste poznali :)

Ps. K těm soubojům... nevím jak to lze poznat... vezmeme si třeba kratší souboj s Hurgasem:

...Tento odsmyk by běžnému člověku vyhodil meč z rukou, avšak co Hurgasovi chybí na obratnosti, dostává se mu na síle. Docela snadno fintu ustojí a čepelí už opět začíná mířit ke mně. Netuší však, že tímto výpadem si pouze čistím prostor před jeho tělem. Než se stačí Hurgas čepelí vrátit, opisuji špičkou ladný půloblouk a zasazuji mu slušnou ránu do ramene....

Dvojitý sek (pravidla)

...Lehce se usmívám. „Jen útoč, rychle, silně… unav se,“ pomyslím si a po chvilce soustředění, kdy meč prosím o trošku pomoci, pro mě není problém vykrývat jeho zběsilé údery...

Zvýšené Obranného čísla (pravidla)

…je rád za každou chvilku klidu, než opět přijde do útoku, a tak si ani nevšimne, že jsem svou čepel nachýlil tak, že se mu sluníčko nepříjemně odrazilo do očí...

Prasátko (pravidla)


...Naposledy zaostřuji vůli a vystartuji čepelí s neuvěřitelnou razancí, proti Hurgasovu pravému zápěstí. Jeho chvilka dezorientace je pro něj už tak zatěžkávací zkouškou, ale ani on není začátečník. V půli seku zpozoruje nebezpečí a míří čepelí do defensivního krytu, ale pohromě zabránit nestačí. Asi netuší, že můj meč není jen tak obyčejný, a tak má rána dopadne včas...

Zvýšení Útočného čísla (pravidla)

Dále v soubojích je možno zpozorovat transmutaci čepele... myslím že i trojitý sek, ohnivou čepel... při smrti Gerose byla použita rychlost... tedy 2 magické akce v jednom kole (rozpornáí nepřítele, transmutace)

S úctou
anarion


 Uživatel úrovně 0

Tuhle povídku jsem si přečetl a nechal uležet. Vcelku se mi líbila. Potěšilo mě poměrně pěkné líčení soubojů, líbil se mi výběr citátů. Chybek jsem postřehl jen pár, nerušily. Přečetl jsem si jí s chutí. Ale cosi mi tam vadilo...
Kdysi v Dechu Draka vycházely články na pokračování o tom, jak psát (a nepsat) povídky. Zazněla tam i zásada "nepište podle Dračího doupěte". Ne snad proto, že napsat dobrou povídku podle této hry není možné, je možné napsat výbornou povídku i podle partie šachů. Ale zatímco u šachů je většině lidí na první pohled jasné, že to bude velmi obtížné, Dračí doupě k tomu přímo svádí a tváří se, že to bude naopak snazší.
Není.

Proč to nefunguje, když kouzla a schopnosti postav jsou už daná a vytvořená, stačí vlastně jen zasadit příběh do věrohodně popsaného světa?
Protože existují určité postupy a zásady, které je při tvorbě povídky dobré dodržet (a jejich porušování si s úspěchem většinou dovolují jen autoři, kteří jsou ve psaní trochu někde jinde než my).
Jednu takovou zásadu formuloval tuším Čechov, když pravil, že má-li v prvním dějství hry viset na zdi puška, musí z ní nejpozději ve třetím dějství někdo vystřelit. Ale funguje to i naopak.
Má-li mít postava nějakou schopnost, třeba ovládat kouzla, která se v našem světě nevyskytují a pokud je má v povídce použít, je třeba je na začátku povídky zmínit. Nejlepší bývá asi popsat nějakou vzpomínku postavy na jejich učení, naznačit proč a jak tohle kouzlo funguje. Sdělit to jen tak mimochodem čtenáři. Není třeba se nějak rozepisovat, obvykle stačí jen tak ťuknout, "mrknout" spiklenecky na budoucí publikum a říci mu, "takhle to tady chodí". A od té doby na to bude čtenář hrát s autorem, už se nebude divit. Až hraničář při boji s upírem rozsvítí meč, jen mu za to v duchu zatleská.
Když to autor neudělá, budou triky s mečem vypadat tak trochu jako králík najednou vytažený z klobouku.
Abych byl spravedlivý, autor na ně vírou hrdiny přece jen trochu poukázal a maličko si tu půdu připravil. Ale mně to tam prostě nesedělo. A to přes to, že tahle povídka je přímo určená pro publikum, které patrně schopnosti chodce z DrD většinou zná.

Druhou věcí, která mi nesedla, je závěr. Otevřený konec dobrá... Ale nějaký ten závěr, nějaká poitna, závěrečný zvrat kdy to cinkne a čtenář si řekne, "tak proto to tedy..." ten by dle mého názoru téhle povídce opravdu slušel. Mimochodem, mělo by tu jít o motiv naznačený v tom "prvním dějství".

Závěrem: Slušná poctivá povídka, pěkné popisy bojů, uvěřitelně popsané prostředí. Stačí se trochu vypsat, raději používat vlastní nápady, kouzla a schopnosti, než ty z DrD a bude to dokonalé.
Chválím.

Hodně zdaru, nápadů a psavé nálady! :-)

Lišák


 Uživatel úrovně 0

Rhondir: Ty si sa asi o dejepis veľmi nezaujímal, čo? Kresťanstvo a grécki bohovia o seba "zakopli", a to poriadne. Po prvé, kresťania boli sektou v Ríme veľmi dlho pred tým, ako sa stali udalosti popísané v Biblii. A keď sa začneš zaujímať o náboženstvo Ríma, zistíš, že nebolo ani zďaleka jedno oficiálne (to sa zmenilo po Nicejskom koncile, ale ten sem nepatrí). "Pôvodní" rímski bohovia sú iba okopírovaním tých gréckych, navyše sa veľmi často používali aj mená gréckych bohov, hlavne v poézii a slovných obratoch (dalo by sa povedať, že šlo o módny trend, zvlášť v Nerónovej dobe to bolo pomerne rozšírené).

Ono definícia ríše (eng. empire) spočíva práve v jej mnohonárodnosti (teda Hitlerova Tretia ríša ríšou nebola, ale Alexandrova a Barbarosova (mal pod palcom talinasko) už áno, o Ríme a mongoloch ani nehovoriac).

Ako teda vidno, grécke a kresťanské náboženstvo koexistovali vedľa seba po niekoľko storočí (to, že sa v Biblii veľmi nespomínajú grécki bohovia je hádam logické). Toľko k histórii. To, že ti nesedia osobne je iná vec, a brať ti to nemienim.

Čo sa týka poviedky, je dobrá. Spracovanie mi vyhovuje (chyby som si nevšimol, ale čeština nie je môj rodný jazyk...), prelínanie s citátmi (relevantnými citátmi) som mal vždy rád. Súboje sú popísané realisticky, a aj keď ma spočiatku prekvapilo, a to poriadne, zasadenie do sveta DrD, výsledný dojem pôsobí pomerne realisticky. Poviedka má naviac otvorený koniec, čo ja sám považujem za plus.

Jediný dôvod, prečo nedávam za 5* je, že ten nápad nie je až taký dobrý, predsa len sme tu už videli niekoľko podobne ladených poviedok.

S pozdravom,
Alden Nahlilairon


 Uživatel úrovně 0

Mno ... na tohle dílko jsem se těšil, už od soboty .. nicméně mě bohužel neoslovilo natolik, kolik jsem čekal.
Co se týče soubojů, ty jsou popsány vcelku pěkně (což má asi za následek šermířský výcvik, nemýlím-li se) nejsou zde přehnaně dlouhé souboje plné heroických činů a všechno se sběhně v řádu několika sekund a výpadů, jak tomu taky většinou bývá.
Navíc mě docela pobavilo obsazení jmen :-).

Příběhově: I přesto že se nedá nápad považovat za zcela originální, jeho ztvárnění odpoutává od klasických antických příběhů už jen tím že je zasazen do světa DrD.
Leodar (bude to nejspíš hraničář, soudě podle jeho meče) dožívá svůj zbytek života zavřený v cele kolosea kdesi, (nevím jestli to autor zamýšlel, ale absence bližšího určení místa či jen popisu krajiny nebo kolosea se zdá být jakýmsi synonymem pro gladiátorův monotóní a bezbarvý život) čekajíc na cosi, snad na smrt(dumal jsem dlouho a nic jiného mě nenapadlo), která ho dopraví za jeho pánem, Bohem (předpokládám že je křesťan, proto velké "B"). Tady musím opravdu říct že zakomponování řeckých Bohů a křesťanství do jednoho příběhu mi vážně nesedlo. Už snad jen to že, tato dvě náboženství k sobě mají velmi daleko a na ose letopočtu o sebe ani nezakopla. Dejme tomu antický polyteismus bych přijal jako jakousi formu pro místní víru, ale křesťanství mi do tohohle světa jednoduše nejde. Navíc všemožné výjevy z Bible a svatých knih člověka nezaujmou a působí jako takový vosk, který je nutné seškrábat než se dostanete k překvapení ze zakoupeného losu.
Ke konci příběhu Leodar očividně dochází svého cíle. Je mi líto ale opravdu jdem nepochopil podstatu cíle či pointu příběhu ... budeš mi to muset asi bněkde v klidu vysvětlit.

Nechci jen kritizovat. Pochválit musím dějovou linii, která je plná drobných i větších zvratů a vztah Arona k Leodarovi, který se jaksi vyčleňuje ze společnosti ostatních gladiátorů, tomu dodává šmrnce příběhu v zákulisí, takže se zde nejedná o pouhé boje v Aréně.

Ještě jednu výtku přecijen mám a to ke gramatice: Základní skladební dvojice ti dělá problémy i v poště (promiň ale je to tak). A navíc se zde oběvuje chybný podmiňovací tvar typu "Aby jsem měl" který by měl správně vypadat "abych měl".

Celkový pocit z dílka je všeljaký a tenhle typ literatury asi není moje partie. Dávám tedy za tři hvězdy protože to přeci jen není špatná práce.


 Uživatel úrovně 8

Ups... no ano. Pokud by to šlo také opravit? A ještě jsem si všiml... předposlední věta před citací: Tři krkavci krouží v nad koloseem... to "v" mi tam asi nešťastou náhodou sklouzlo.
Pokud se ovšem gramatika po odeslání dílka opravovat nesmí, beru to také. moje chyba.

A Tobě Falhire ještě jednou děkuji


 Uživatel úrovně 0

Já jsem s touto povídkou anarionovi dlouho pomáhal, a tudíž dám vyšší hodnocení. Potenicál má, a ačkoli neoplývá zrovna převratným nápadem, formu má pěknou a soubojové scény jsou velmi dobře vystihnuty.
Akorát bodá do očí poslední věta - falhirovy .


 Uživatel úrovně 8

mohl by jsem poprosit o opravení tagů u citací?

26. Jarnu, léta... chybí Enter

18. Sečnu, léta... chybí Enter jednak za letopočtem a jednak na konci citace a oddělení informace odkud je citace vzata

19. Sečnu... chybí enter na konci kurzívové citace a oddělení informace odkud je citace vzata

22. Sečnu, léta páně 1248, Callosia (chybý tučný font)



Jsem si jistý že jsem dílko poslal otagované dobře, až asi na 3 chybičky co jsem posílal poštou o opravu. Tedy pokud by jsem mohl poprosit sanife, nebo Shelagh... byl by jsem moc rád.
Moc děkuji
anarion


 Uživatel úrovně 3

Dost dlouho jsem otálela s hodnocením. Nakonec jsem se rozhodla pro tři hvězdy. Podrobný komentář dodám trošku později (bohužel na mě dolehly neodkladné povinnosti ve škole).